Kapitola 44. Stín

Hermiona a Charlie si v následujících týdnech ukradli mnoho společných chvil a Hermiona trávila léto mezi Doupětem a Bradavicemi, protože když potřebovala něco uvařit, vracela se kvůli tomu do Bradavic.

Bylo to první léto, kdy Harryho skoro vůbec neviděla – měl teď, když byl plně kvalifikovaným bystrozorem, tolik práce, že se mu do Doupěte podařilo dostat jen zřídka, i když Hermiona měla podezření, že to souvisí i s tím, že se Ginny odstěhovala. Nejmladší Weasleyová Harryho odjakživa zbožňovala a zlomilo jí srdce, když se s ní rozešel, ať už pro její vlastní dobro, nebo ne. Po válce se k sobě už nikdy nevrátili a nikdo si nebyl jistý proč. Teď se zdálo, že Ginny se s Harrym vyrovnala a konečně se pohnula z místa.

Ron měl také napilno, i když se s ním vídala častěji než s Harrym. Konečně přesvědčil George, aby se vrátil k podnikání, protože svět potřebuje smích a že to je to, co by Fred chtěl, kdyby byl ještě při smyslech. George souhlasil pod podmínkou, že se k němu přidá Ron. Také teď poměrně vážně řešil svůj vztah s Lenkou, který se po Levandulině smrti rozvíjel velmi pomalu, ale velmi hezky rozkvetl.

Přesto, i když všichni dospívali a byli zaneprázdnění, bylo příjemné mít místo, kterému by mohla říkat domov, a tím se pro ni stalo Doupě.

Uklidila poslední ingredience a zamířila do svých pokojů. Měla by jít brzy spát, zítra je neděle a v neděli většina rodiny chodí do Doupěte na oběd.

Zastavila se, když koutkem oka zahlédla pohybující se stín. S tichým a bez hlesu proneseným: „Petrificus totalus,“ vymrštila ruku ve směru pohybu a přešla k padlé oběti. S úlevou si oddechla a kouzlo uvolnila.

„Charlie Weasley, vyděsil jsi mě k smrti!“ oznámila mu, když se s mručením posadil.

„Připomeň mi, abych se k tobě už nikdy neplížil,“ prohlásil. „To bylo skvělé.“

„Děkuji,“ přikývla.

„Dnes večer ses neměla vracet do Doupěte,“ poznamenal tiše.

„Ano, ale zítra tam půjdu, víš.“ Usmála se. „Ne že bych tě samozřejmě nerada viděla.“

„Ale my jsme tady a moje rodina ne,“ upřesnil.

„Aha…“ Hermiona si uvědomila, co tím chtěl říct. Chvíli stáli ve tmě, než se otočila a gestem mu naznačila, aby ji následoval. „Mohli bychom si jít sednout… ehm, na čaj?“ zeptala se, když vešli do jejích komnat.

„Hermiono,“ řekl tiše, aby upoutal její pozornost. Nervózně k němu vzhlédla, když se sklonil a zakryl jí ústa svými. „Tohle opravdu nemusí zajít tak daleko, jak si myslíš. Byl bych docela rád, kdybych s tebou mohl strávit celou noc a nerušeně se smát – cokoli dalšího je jen bonus.“

Znovu ji políbil a na její pozvání své polibky prohloubil, když se přesunuli k pohovce u krbu. Většinu noci strávili napůl oblečení v objetí toho druhého.