Preklady fanfiction Harryho Pottera

Minulost a současnost – část 1/2

Snape otevřel oči a nechápavě mžoural do stropu. Zdálo se mu o košťatech, bílých zářivkách a z nějakého důvodu i o porcelánových talířích s nápisem ‘NMR’ vespod. Ještě chvíli zíral do stropu, než zaslechl od krbu hlas Grangerové.

„Ach, promiňte - nevěděla jsem, že budete tady.“

Snape místo odpovědi zavrčel. Posadil se a zašmátral po své dočasné hůlce, přičemž si všiml, že Grangerová hledí ze zelených plamenů s jistou kajícností. Chvíli váhal, než odhodil přikrývky; nechtěl, aby ho někdo viděl v takovém stavu. „Stalo se něco?“

„No... ano i ne,“ odpověděla Grangerová.

„Naprosto jasné,“ zamumlal Snape. „Tersus¹⁾.“ Do tváře ho udeřil náraz chladného vzduchu a on málem upustil hůlku. „Pitomý krám,“ zamumlal.

„To není vaše hůlka.“

„Brilantní jako obvykle, Grangerová.“ Protřel si oči a poprvé si všiml věci, která ležela před krbem. „A do prdele,“ zamumlal.

Grangerová potlačila smích. Snape cítil, jak se mu na špičky uší vkrádá ruměnec; nadával málokdy a jen před Albusem, Minervou nebo nad svým kotlíkem. „Pardon,“ odtušil uhlazeně a sehnul se pro výtisk Denního věštce. Podíval se na titulek a v příštím okamžiku pergamen málem roztrhl, tak pevně sevřel prsty v křeči ze šoku.

„Nevím, jak na to přišli. Všem u Svatého Munga jsme vymazali paměť a myslím, že Fred o tom ani nevěděl...“

Snape se musel přinutit uvolnit čelist natolik, aby mohl promluvit. „Vskutku.“ Jeden z obrázků ukazoval Pottera a druhý jeho, někdy v šestém nebo sedmém ročníku. Nemohl si vzpomenout, při jaké příležitosti byl snímek pořízený. Potterova fotka naštěstí pocházela z doby po začátku války, takže vypadal, ironie osudu, starší než Snape.

„'HARRY POTTER SE VRACÍ Z ČASOPROSTOROVÉHO ROMÁNKU S TEHDEJŠÍM SMRTIJEDEM SEVERUSEM SNAPEM',“ přečetl nahlas. „Tehdy jsem ještě Smrtijedem nebyl. Mají zmatek ve faktech.“ Střídavě pociťoval nutkání roztrhat bulvární plátek na kusy, hodit ho nedbale do ohně nebo vybuchnout šíleným smíchem.

„Já vím...“ potvrdila Grangerová konejšivým tónem. „Ale nevím, jak se o tom mohli dozvědět...“

„Já ano,“ opáčil Snape. Vstal a otočil se. Krátká chodba byla temná; žádné dveře, k nimž vedla, nebyly otevřené. „Silencio.“

„Harry ještě spí?“

„Mě jste právě vzbudila, Grangerová.“

„Promiňte. Hloupá otázka.“ Chvíli počkala, a pak se zeptala na to podstatné: „Vy to víte?“

„Ano,“ potvrdil Snape zbytečně. Nebyl si úplně jistý, jestli to z jeho hlasu bylo poznat, ale bylo to možné, dokonce pravděpodobné. Zapadalo by to do všeho ostatního. „Vidím, že do toho zatáhli i Albuse.“

„Ano, vytáhli celou tu věc s Grindelwaldem. Na mou duši, a Albus se ani nemůže bránit!“

„Nemůže,“ potvrdil Snape, aniž by dodal, že to starého čaroděje nejspíš také nemůže ovlivnit. „Zajímavé. Citát od Lupina.“

„Je to úplně nevinné,“ namítla Grangerová. Po odmlce dodala: „Dnes ráno mi řekl, že toho lituje, že nic netušil. Sdělili mu, že to má být článek připomínající členy Řádu u příležitosti Harryho návratu.“

„Pitomec,“ zamumlal Snape. Přečetl několik dalších řádků. „’Měl blízko k několika lidem - většinou Zmijozelům.’ Vidím, že na Evansovou Lupin zapomněl.“

„Na Lily? Harryho mámu?“

Snape místo odpovědi zavrčel. Cítil, jak mu z ramen vyprchává část napětí. Ačkoli se článek nesl v konspirativním a objevném duchu, byl převážně teoretický a neobsahoval téměř nic konkrétního. Dokonce ani citáty, které se jim podařilo vyhrabat z Lupina a dalšího nebelvíra, jehož jméno neznal, neměly žádné konkrétní souvislosti. Jediným znepokojujícím aspektem bylo, že většina obvinění byla pravdivá.

„Zajímavé. Lestrange a Matellanová.“

„Ano.“

Snape slyšel v hlase Grangerové sotva znatelné zaváhání. Zmuchlal noviny a upustil je na podlahu vedle krbu. V zeleném světle ohně vypadaly obzvlášť zákeřně, jako by se na jejich povrchu třpytily nejrůznější kletby.

„Albus je přede mnou nikdy nezmínil,“ podotkla Grangerová.

„Hm,“ zabručel Snape. Závěsy na oknech byly zatažené, ale kolem okrajů pronikalo do místnosti trochu světla. Soudě podle jeho jasu bylo už poměrně pozdní ráno. „Myslím, že to ani neví.“

„A kdo to ví?“

Snape nechal své oči, aby se setkaly s pohledem Grangerové. „Potter.“

V její tváři se neobjevila žádná reakce, ne že by ji očekával. Na to, aby dala něco najevo, byla příliš zkušená. „Je na tom tedy něco pravdy?“

„Měla byste se zeptat Pottera, ne mě,“ řekl. Uvědomil si, že jí lže, protože si jasně vybavoval Terrance Lestrange nataženého na koberečku před krbem, kde víc než co jiného připomínal leklou rybu ležící břichem vzhůru. Uvědomil si také, že jeho neodpovědi jsou určitým tahem proti Potterovi. Jako by on, Snape, připouštěl, že na domněnkách spojených s obviněními je něco pravdy, že je to Potterova vina.

Seděl nehnutě a zíral do míst, kde se stěna setkává se stropem. V hlavě se mu odehrávala další scéna, probublávající bez vědomého vyvolání: poslední setkání s Frostem v Brumbálově kanceláři, kde se snažil ředitele ovlivnit vzpomínkami, jichž byli svědky jen dva další lidé. Zavřel oči a znovu je otevřel, když si uvědomil, že Grangerová je stále tady a čeká.

„I když jsem si jistý, že Albus o Lestrangeovi něco ví,“ řekl Snape. „Byl do toho... osobně zapletený.“

„Chápu,“ přitakala Grangerová tiše. Znělo to nevyzpytatelně. Snape čekal na její další slova. „Jde o věci, které se staly před velmi dlouhou dobou,“ pokračovala váhavě.

Úsečně přikývl, protože věděl, co tím myslí, aniž by to vyslovila. „I když pro Pottera to není tak dávno.“

Grangerová se kousla do spodního rtu. „Říkal jste, že máte pře0dstavu, jak se o tom Věštec dozvěděl?“ změnila otázkou téma.

„Ano,“ řekl Snape. „Od Zabiniho.“ Pousmál se. Jak příhodně to všechno souvisí, jako by to bylo propojeno předem připravenými řetězci, které čekaly až do této chvíle, než se projeví.

„Od Blaise Zabiniho?“

Snape přikývl. „Když jsem byl v jeho sídle, dal si tu práci a informoval mě, že je v kontaktu s jistou entitou, která toho o mně ví docela dost. Ta entita je shodou okolností otiskem Lestrange, který zůstal v tomto světě.“

„Jako co, duch?“

„Ne tak docela.“ Odmlčel se a znovu si prošel myšlenky, aby se ujistil, že fakta vyloží bez zbytečného zmatku. „Nejsem si jistý, jestli si vzpomínáte na Grimhildin²⁾ slib oddanosti?“

Grangerová se zamračila. „Ne, nevzpomínám... ale zní mi to povědomě.“

„Bylo to jedno z kouzel podrobně popsaných v Kolébce zakladatelů.“

„Aha, chápu. Vůbec si na něj nevzpomínám.“

„Nešlo o jedno z těch podrobněji zdokumentovaných.“ Ve skutečnosti ho prakticky ignorovali - bylo to kouzlo, které Salazar zaznamenal, ale soudě podle nedostatku informací se o něj nikdy nepokusil. Také platilo, že zahrnovalo divoké ovlivnění duše a krevní magii. Snape si pamatoval, že byl jediný, kdo si ho všiml, a to jen proto, že mu připomínalo Terrance Lestrange.

„Tak o co v něm jde?“

„Řídí se principy věrnostního kouzla. Pokud si dobře vzpomínám, v tomto případě vazal dovolí, aby byla část jeho duše připevněna k 'pánově noze'.“ Odmlčel se. „Salazar byl ohledně metafor ještě mlhavější než obvykle. Ale vazal, který je částečně bez duše, pak bude mít moc ieiunita³⁾.“

„Ieiunita?“ zamračila se Grangerová. „Neměli by být příbuzní s mozkomory? A neměli by být mýtičtí?“

„Asi ano,“ opáčil Snape suše. „Ale mám silné podezření, že Voldemort spoutal Terrance Lestrange Grimhildiným slibem. Mám také pádný důvod se domnívat, že se o to Zabini pokusil s tím chlapcem Nilesem.“

„Opravdu?“ zamumlala Grangerová. „Pokusil - byl úspěšný?“

„Ne úplně, ale dost na to, aby mu to objasnilo komunikaci, kterou předtím navázal s Lestrangem. Pokud jde o to, co dalšího toto kouzlo obnáší, nejsem si jistý. Výsledky zřejmě nebyly pro Voldemorta natolik uspokojivé, aby ho použil dvakrát.“

Grangerová přikývla. „Chápu. Požádám své čarology, aby se na to podívali. A řeknu Ginny, aby měla oči otevřené.“ Povzdechla si. „Chtěla bych vás o něco požádat, Severusi.“

„Ano?“

„Vzpomínáte si na ten lektvar, o kterém jsme předpokládali, že by mohl vystopovat sesilatele Paměťového kouzla?“

Snape přikývl.

„Nikdy jste ho nezkoušel připravit, viďte?“

„Ne, nezkoušel.“

„A mohl byste? Ráda bych ho použila.“

„Hm.“ Vzpomínal si jen na obecný nástin toho, jak by se k lektvaru mělo přistupovat. Existovaly však poznámky, které si on i Grangerová pilně zapisovali. „Je to velmi složitý lektvar.“

„Proto o něj žádám vás, Severusi,“ řekla Grangerová. Na rtech se jí mihl slabý úsměv. „A postarám se, abyste dostal náležitě zaplaceno.“

„Nepotřebuji zakázky od ministerstva, Grangerová,“ namítl Snape mírně. Ale jakmile ta slova vyřkl, přistihl se, že přemýšlí, nakolik jsou pravdivá: v obchodech, které provozoval v těch pajzlech, už nemohl dál pokračovat.

„Samozřejmě. Ale je to otázka politiky a principu. Navíc budete pracovat pro odbor záhad, takže patent bude patřit vám - pokud ho později nevyužijete k černé magii, což jsem si jistá, že neuděláte.“

„Chápu.“ Nastala pauza. „Kolik čítá ta odměna?“

„Sto galeonů zálohy. Dalších tři sta, pokud uspějete. A to nepočítám zásoby a ingredience.“

Snape jednou, ostře přikývl. „Beru to.“

„Dobře. Pošlu vám objednávku.“

„Není potřeba,“ odmítl nabídku a kriticky se zahleděl na Grangerovou. „Pro koho to je?“

„Pro Ginny Weasleyovou. A... myslím, že pro mě ne, ale pro jistotu.“ Odhrnula si vlasy za ucho. „A taky pro Molly.“

Snape se zamračil. „Vy se domníváte...?“

Grangerová přikývla: „Ano. Doufejme, že z toho nic nebude, ale...“ Pohlédla stranou. „Nechám vás teď být, ať máte čas na Harryho. Vlastně tu máte opravdový klid. Čekala bych, že se to tu bude hemžit sovami.“

„Neví se, kde bydlím.“

„Aha,“ pochopila Grangerová a usmála se. „Někdy si to přeju taky.“ Odmlčela se a ukázala na Věštce, který ležel na předložce před krbem. „Nikomu jsem na to neřekla ani ano, ani ne.“ Znovu se odmlčela a s očekáváním pohlédla Snapeovi do tváře.

„Můžete v tom pokračovat,“ odtušil chladně.

Vyrovnaně přikývla. „Dobře. Uvidíme se tedy později. Pozdravujte ode mě Harryho.“

„Ano,“ potvrdil Snape a sledoval, jak Grangerová mizí v zeleném víru.

V nastalém tichu zářil oheň příliš jasně. Snape měl napůl chuť ho uhasit. Věštec na něj zíral ze země, obrázky téměř zahalené stínem, než aby je bylo možné rozeznat - téměř. Potter na fotce hleděl s jakousi unavenou rozmrzelostí a obrázek jeho vlastní tváře, jehož polovina se skrývala pod přehybem, se střídavě mračil a zahlížel stranou.

Náhle po tom bulvárním plátku chňapl a přistrčil ho blíž ke krbu, aby na něj lépe viděl. Potter na obrázku si posunul brýle výš na nose. Mezi kouzelníky byla známá, i když často přehlížená představa, že ničení fotografií nebo portrétů přinese zobrazené osobě smůlu. Snape si vzpomínal, jak se jeho matka krčila v houpacím křesle a nůžkami s černou rukojetí stříhala každý obrázek jeho otce na menší kousky. Vzpomínal si, jak jednou při prohlížení výsledků matčina vzteku našel vlastní fotku, rozstříhanou tak, že i když se snažil jednotlivé části poskládat dohromady, ústa chyběla.

Snape se otočil a švihl hůlkou. „Finite incantatem,“ pronesl a kouzlo tlumící zvuky se vypařilo. Přešel místnost, vyšel na chodbu a krátce se zastavil.

Potter vzhlédl od snídaňového stolu. „Ahoj,“ pozdravil ho a usmál se.

Snape úsečně přikývl; nevěřil svému hlasu. Pokračoval po chodbě, zabočil do koupelny a pevně za sebou zavřel dveře. Všiml si, že stále drží v rukou noviny. Odhodil je do kouta k časopisům o lektvarech, nabral do dlaní vodu, sledoval, jak po hladině víří krátká řada bublinek jako uvězněné kuličky, a pak si ji stříkl na obličej.

O několik minut později vešel do kuchyně. Cítil se podstatně lépe.

„Dobré ráno,“ řekl.

„Ahoj,“ řekl Potter. „Máš úžasného domácího skřítka. I ten toust je dobrý.“

„Tibby patří domácí, nikoliv mě,“ odpověděl. „Vidím, že jsi provedl kosmetickou úpravu.“

Potter si rozpačitě sáhl na tvář. „Jo, říkal jsem si, že to bude lepší než chodit s tou věcí na obličeji.“ Snape sledoval, jak druhý muž rozpačitě posouvá ruce na stůl. „Pořád je to kouzlo. Budu muset přijít na to, jak se toho zbavit natrvalo.“

„Jistě,“ odtušil Snape. Než Potter stačil říct cokoli dalšího, hodil na stůl Věštce. „Dnešní ranní pošta, laskavě poskytnutá slečnou Grangerovou. Nebo spíš paní Pickering-Grangerovou.“

Potter přestal žvýkat a pomalu noviny zvedl. Snape se usadil na druhou židli u stolu a začal si mazat na toust marmeládu. Občas pohlédl na Potterovu tvář, která byla stažená do napjatého, bledého, napůl svraštělého úšklebku.

„Grangerová netuší, jak na to přišli,“ poznamenal Snape. Ukousl si kousek toustu a pomalu ho rozžvýkal. V žaludku měl prázdno, ale cítil podivný nedostatek hladu.

„Tyhle věci o Brumbálovi,“ promluvil nakonec Potter. Pokračoval posunkem a chvíli trvalo, než znovu začal hovořit. „Je to pravda?“

„O Grindelwaldovi?“

Potter přikývl.

„Ano, i když bych neřekl, že Věštec podal ten nejvyváženější obraz. Tys o tom nevěděl?“

„Ne, vůbec ne. Albus mi to nikdy neřekl.“ Odmlčel se. Snape pozoroval Potterovu tvář tak diskrétně, jak jen mohl. Ve stisknutých rtech se objevila ironická hrana, něco, co bylo zcela cizí Potterovi, kterého si pamatoval z doby před čtyřmi lety. Přemýšlel, jestli si toho všiml před pětadvaceti.

„Vidím, že Albus měl před tebou také tajemství,“ poznamenal Snape.

„Jo. Ten starý lhář.“ Potter odložil noviny a zavrtěl hlavou. „Pořád mě překvapuje, jaký to byl šupácký pokrytec.“

Snape se zamračil: „Albus?“

„Jo, kdo jiný? Vždyť byl do Grindelwalda bláznivě zamilovaný, nebo to tak aspoň vypadalo, a kvůli tomu se děly různé blbosti. Ale tenkrát se pořád snažil, abych já s tebou neměl nic společného.“

„Nevzpomínám si, že by se tolik zajímal o můj milostný život.“

„To proto, že jsem ti to neřekl.“ Potter se náhle odmlčel a Snape se přistihl, že při pohledu na výraz v obličeji druhého muže zvedá koutky úst.

„Nepochybně.“ Vzal si další kousek toustu a začal si na něj mazat marmeládu.

„Severusi...“

„Neomlouvej se. Prosím.“

Nůž zařinčel o okraj toustu jako stará čepel. Vždycky byl ohledně jídla pečlivý; vycházelo to ze stejných instinktů, které ho vedly, když krájel mandragory na kostičky nebo sekal žahavce s přesností světla procházejícího okenním sklem.

„Albus mi o Grindelwaldovi vyprávěl rok poté, co jsem se přidal k Smrtijedům,“ řekl. „To už jsem pár mudlů zabil. Myslím, že dva, jednu ženu a jednoho starce. A jednoho bystrozora, kterého chytili, jak se poflakuje kolem Malfoy Manor.“

„Ach.“

Snape ohrnul ret. „Albus pronesl poněkud vykonstruovaný proslov o tom, jak láska dokáže opravdu zaslepovat, dokonce do poslední chvíle, a jak těžké ho bylo nakonec porazit.“

„Grindelwalda?“

„Očividně.“ Otočil toust v ruce a s mrzutostí si uvědomil, že je teď bezvadný a bude ho muset sníst. „Zajímavé je, že byl jediným člověkem na straně Světla, který byl stejného přesvědčení.“

„Chceš říct...?“

„Gay. Homosexuál. Smrtijedi, na druhou stranu, byli poněkud jiní. Dokud jsi byl přiměřeně atraktivní, to znamená, že jsi nebyl zlobr jménem Crabbe, Goyle, Nott nebo Carrow, byl jsi buzík.“

„Já... to jsem netušil.“ Potter se zavrtěl. „Vždycky jsem si myslel... no, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Nemyslím si, že jsem byl takový, než jsem se vrátil.“

„Gay?“

Potter přikývl. „Jo, tohle.“

„Asi Voldemortův vliv.“

Snape se na druhého muže zadíval. Ošklivé zářivky byly zhasnuté a světlo z okna do zahrady se rozlévalo po stěnách a podobné duchu se táhlo přes pracovní desku a Potterovu křídově bílou tvář jako průsvitné křídlo. Snape sklopil zrak ke svému napůl snědenému toastu. Na okamžik zapomněl, jak se žvýká.

„Vlastně jsem o tom tenkrát trochu přemýšlel,“ pokračoval Potter. „Tehdy před dvaceti lety.“

„Hm.“

„Rozhodl jsem se... rozhodl jsem se, že na tom nezáleží. Chci říct, vždycky jsem měl v sobě kousek Voldemorta, s tou jizvou a tak.“ Naznačil gesto směrem k čelu a pokusil se o úsměv. „Nemůžu všechno vystopovat až k Voldemortovi.“

„Ne. To by od tebe bylo morálně zkažené.“

Potter přikývl: „Jo.“

Snape dojedl toust a utřel si ruce. Slyšel, jak jeho zrychlený tep teprve začíná ustupovat a postupně ho opouští vědomí roztříštěné rozpolcenosti jeho mysli. Tohle bylo rušnější ráno, než jaké za dlouhou dobu zažil, když nepočítal ty dny strávené v Zabiniho sídle.

„Musím dnes vyřídit nějaké záležitosti,“ řekl a vstal. „Předpokládám, že nebudeš potřebovat varování ohledně mé lektvarové laboratoře?“

„Ne. Budu se držet stranou.“

„Dobře. Obávám se, že v mém bytě nenajdeš nic zajímavého, ledaže by ses chtěl vypořádat se soví poštou. Momentálně beznadějně bloudí, ale kdybys chtěl...“

„Soví pošta?“ Potter když pohlédl na článek ve Věštci a rozšířily se mu zorničky. „Ach ne. Můžou bloudit dál.“

„Dobře. V mé ložnici jsou nějaké knihy, které si možná budeš chtít prohlédnout. Uvidíme se večer, pane Pottere.“

„Neříkej mi tak, Severusi...“

„Tak tedy pane Froste.“

Potter vstal. „Jonathane. Říkej mi Jonathane.“

Snape si všiml, že Potter má konečky prstů položené na desce stolu, jako by se o ni chtěl opřít. Polkl a snažil se to jméno - jakékoliv jméno - dostat do pusy a na rty.

„Froste,“ podařilo se mu nakonec. Pak se otočil a vyšel z místnosti, rozzlobený a zklamaný z důvodů, na které nechtěl myslet. „Máš štěstí, že ti neříkám pane Raddle,“ vyštěkl, když sahal po nádobě s letaxem. „Příčná ulice!“ Vstoupil do krbu s pocitem mravenčení v zátylku, způsobeným potlačováním nutkání otočit se nebo tichým pohledem sledujícím ho přes dvoje dveře.

***