Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2. Nepohodlné svědomí

Slunce Harryho hřálo na kůži, ale chladný vánek mu to více než vynahrazoval. Ležel rozpláclý na zádech v zelené trávě, kochal se krásným počasím a v tu chvíli se nedokázal přimět k tomu, aby ho zajímalo, nakolik se strýc Vernon a teta Petunie budou zlobit kvůli tomu, jak málo plevele se mu dnes podařilo vytrhat. Úklid schodů trval tak dlouho, že už se smířil s tím, že se mu nepodaří odplevelit záhony k jejich plné spokojenosti. V tuhle chvíli chtěl myslet jen na to, jak dobře mu chladný čerstvý vzduch působí na slábnoucí bolest hlavy a jak se mu ulevilo v ramenou, když si mohl konečně odpočinout od drhnutí a uklízení, trhání a trhání. Cítil se… skoro šťastný.

To ‚skoro‘ dával za vinu vetřelci nahoře v ložnici. Necítil se provinile, že Snapea opustil s jeho zraněními. Vůbec ne provinile… nebo si to alespoň opakoval.

Proč na něj prostě nemohl zapomenout a být právě teď úplně šťastný? Koneckonců to nebyla Harryho vina, že se Snape dostal do potíží. A jen merlinví, v jakou pomoc doufal v Harryho domě. Dobře mu tak, řekl si Harry a odstrčil stranou dotírající svědomí.

Pevně zavřel oči před sluncem a snažil se myslet na cokoli jiného než na svého profesora v bezvědomí. A bylo to snazší, než čekal, protože ho ze zamyšlení v příštím okamžiku vytrhl hlasitý rachot na ulici, následovaný pronikavým výkřikem a houkáním klaksonu auta.

Instinktivně vyskočil na nohy a sáhl po hůlce, než si vzpomněl, že ta je stále nahoře. Zaklel si pod vousy při pocitu bezbrannosti a zkontroloval okolí.

Viděl, že o několik domů dál narazilo auto do stromu. Nedaleko na ulici leželo na boku dětské kolo.

Harrymu se rozbušilo srdce. Kde bylo dítě?

Rozběhl se. Musel mu pomoci. Musel se ujistit, že jsou v pořádku. Hýbal se v autě někdo? To nedokázal říct. Počkat, na kapotě se něco mihlo. Skákalo, utíkalo pryč. Příliš malé na to, aby to byl člověk – spíš… krysa?

Harry smykem zastavil těsně před chodníkem. Krysa. V hlavě se mu rozezněly varovné zvonky. Krysa…

V chaosu dnešního dne odsunul ranní vidinu do pozadí, ale znovu se mu vybavila, když si pozorněji prohlédl místo nehody. Něco o Harrym… a plánu… a Červíčkovi, který cosi sleduje. A…

Harryho zamrazilo po celém těle, když si vzpomněl na Voldemortova slova. Udeříme, až chlapec příště opustí dům.

V autě nikdo nebyl. U kola neleželo žádné dítě. Nikdo v dohledu, až na několik sousedů, kteří kvůli tomu rozruchu začali vykukovat ze dveří.

Začal mělce dýchat. Strýc Vernon, který mu před dvěma dny zamkl hůlku jako trest za to, že Dudleymu vyhrožoval, odešel z domu a on byl bezbranný. Otočil se a plně očekával, že uvidí Smrtijedy připravené ho chňapnout nebo zabít, nebo cokoliv, co pro ně znamenalo ‚udeřit‘.

Nikdo tam nebyl, ale nehodlal pokoušet štěstí. Vběhl zpátky dovnitř a zabouchl za sebou dveře.

Přinutil se klidně a zhluboka dýchat. Co ještě viděl ve své vizi? Voldemort mluvil o plánu – plánu, který zahrnoval Harryho. Předtím někoho mučil. Nazval ho zrádcem. Ale zrádce utekl, přemístil se pryč těsně předtím, než se Harry probudil.

Vrátila se mu Snapeova slova. Jak se jeho slabý hlas vytratil a Harry úplně nevstřebal – nebo ho to vlastně ani nezajímalo, co se mu pokoušel říct.

Nesmí… odejít… zůstat… v domě…

Teď už bylo zřejmé, co se snažil vyslovit. Jediným logickým závěrem bylo, že Snape byl odhalen jako špion a mučen. Pokud byl ve vizi skutečně zrádcem, musel mít sotva dost sil na to, aby vyběhl mimo Voldemortův hlídaný prostor a přemístil se. A když se mu to podařilo, dorazil na Zobí ulici číslo čtyři.

Profesor Snape, poté co byl důkladně zbit a mučen, přišel Harryho varovat. A teď ležel na Harryho tvrdé podlaze, možná ještě krvácející z neošetřených zranění.

Záchvěvy viny, které se snažil ignorovat, se vrátily v plné síle a k nim se přidal strašlivý pocit studu.

ooOOoo

Snape ležel na stejném místě, kde ho Harry zanechal, na zádech, se zavřenýma očima. Harry klečel vedle něj a nebyl si jistý, co má dělat. Neměl zrovna léčitelský výcvik a rozhodně ani neměl po ruce žádné lektvary. Měl jen vodu, ručníky a několik žalostně malých náplastí.

Navíc vyhlídka na to, že se bude muset skutečně dotknout špinavého, umaštěného Mistra lektvarů, ho zrovna nenadchla, bez ohledu na zdání vděčnosti, které vůči němu možná, možná ještě před pár minutami cítil… tak nějak….

No, tak teď raději do toho.

Hlava byla logickým začátkem. Harry potlačil nechuť dotýkat se jeho mastných vlasů a přinutil se rychle prohmatat zadní část lebky, aby zjistil, jestli na ní nemá nějaké boule nebo rány. Pak zlehka otřel vlhkým ručníkem šmouhy krve z mužova čela.

Opatrně sundal z nehybného těla smrtijedský plášť, co nejvíc ho sroloval a hodil do nejvzdálenějšího kouta pod postel. Snapeovi se oblečení na kůži přilepilo krví a Harry se uchýlil k tomu, že mu nůžkami ustřihl část košile. Při pohledu na Snapeův špinavý a zakrvácený hrudník a paže se mu zatajil dech. Krev byla většinou zaschlá, ale nedokázal říct, odkud většina z ní pochází.

Zranění vlastně nebyla tak vážná, jak si myslel, když se mu podařilo dobře setřít špínu a krev. Kromě modřin měl Snape podél paží několik řezných ran a škrábanců, z nichž většinu si patrně způsobil útěkem přes křoví a větve. Několik hlubších řezných ran na hrudi bylo nejspíš důsledkem mučících kleteb, ale nevypadaly vážně, pokud se mu je podaří uchránit před infekcí.

Hlavní část poškození mu nejspíš způsobila kletba Cruciatus, hádal Harry.

Přejel pohledem zbytek Snapeova těla. V žádném případě mu nesundá kalhoty, rozhodl se rychle. Ať už byl zraněný nebo ne, Snape by mu tenhle zásah nikdy neodpustil. Harryho by zabil hned, jak by se probudil.

Ještě potřeboval něco na vyčištění ran. Vyběhl z pokoje a vrátil se s nějakým alkoholem ze skříňky v koupelně.

Co teď? Měl to nalít na rány, nebo dát na hadřík a jen to přikládat? Nebo něco jiného? Teta Petunie a strýc Vernon nebyli zrovna velkorysí, když mu v dětství dávali léky nebo se starali o jeho zranění, takže když přišlo na mudlovský způsob ošetřování ran, Harry byl docela ztracený.

Rozhodl se, že dezinfekci nebude lít přímo na kůži. Teta Petunie by si určitě všimla, kdyby chyběla celá láhev. Všechno si přepočítávali, kdykoli zůstal v domě sám. Než aby ho zavřeli v jeho pokoji a riskovali, že se o tom dozví ‚ta divnooká zrůda‘, raději začali pečlivě sledovat každou cennou věc nebo jídlo v domě, a to jak před odjezdem, tak po návratu. Samozřejmě, že asi po měsíci, kdy po nikom z Řádu nebylo ani stopy, už nebyli tak opatrní, pokud šlo o to, jak s ním mluví nebo kolik práce navíc mu přidělují – Harryho vlastně překvapilo, že ho nezačali znovu zamykat v jeho pokoji. Na odpor se jim nepostavil z jediného důvodu – věděl, že by tu mohl trčet ještě nejméně další měsíc a že by se pro něj mohlo vše zhoršit, kdyby příliš tlačil na pilu.

Nalil na poslední čistý ručník trochu alkoholu. Zdálo se mu, že není dost vlhký, a tak přilil a dotkl se ručníkem nejprve Snapeovy poškrábané paže – mohl by začít od malých kroků. Ruka sebou pod jeho dotykem škubla, což Harryho trochu vylekalo. Už si zvykl na nehybný objekt. Pokračoval v nanášení desinfekce na obě paže a přešel k hrudi. První řezná rána byla dost hluboká – asi by měl na ručník dát trochu víc alkoholu. Dotkl se mokrým ručníkem rány a nechal přebytečnou tekutinu stékat dovnitř.

Snape s hlasitým zasténáním otevřel oči, vymrštil se a málem vrazil do Harryho, který rychle ucouvl a drcl do nádobky s alkoholem. Zachytil ji, ale ne dřív, než se polovina jejího obsahu vylila na podlahu. Povzdechl si. Tolik k tomu, že si toho teta Petunie nevšimne.

„Pottere,“ vyhrkl Snape a vzápětí se zarazil nad bolestí, kterou mu prudký pohyb způsobil. „Co mi to, u Merlina, provádíte?“ dožadoval se a ztišil hlas. Ruce se mu mírně třásly námahou, kterou musel vynaložit, aby se udržel nahoře. Jinak vypadal čile. Jeho přimhouřené oči těkaly po místnosti, aby si prohlédly okolí, a Harry se zhrozil, jak asi ta malá místnost Snapeovi připadá. Jeho starý otlučený psací stůl byl nejhezčím kusem nábytku na holé podlaze a jedinou malou postel pokrývalo seprané povlečení. Z místa, kde seděl, profesor alespoň nemohl vidět mříže na okně ani kufr s visacím zámkem. Snape se musel cítit hůř, než chtěl dát najevo – obvykle ostražitý muž se ani nepokusil otočit, aby si prohlédl zbytek místnosti.

„Já… ehm… ehm – infekce!“ Harry vytáhl láhev. „Je to mudlovský způsob čištění řezných ran.“

Snape přenesl váhu a vytrhl Harrymu lahvičku z rukou.

„Alkohol na potírání?“ ušklíbl se a prohlédl si zadní stranu lahvičky, než ji Harrymu vrazil zpátky. „Nepotřebuju nějaký hloupý mudlovský lektvar. Znovu se rozhlédl po místnosti. „Kde je Brumbál?“ dožadoval se.

„Není tady, pane profesore,“ promluvil Harry pomalu a uvědomil si, že Snape musí být skutečně zmatený. „Jste u mě doma, pamatujete? Objevil jste se na mém prahu…“

„Já nemám problém s pamětí, Pottere,“ vyštěkl Snape. „Vždyť jste mu přece poslal sovu, ne? Myslel bych si, že i tak mizerný mozek, jako je ten váš, na to mohl pomyslet?“

Harry se neuchýlil k odseknutí. Ve skutečnosti ho to nenapadlo. Ne že by na tom záleželo.

„Včera večer jsem poslal sovu – do Řádu,“ odvětil Harry, když se Snape na něj podíval přimhouřenýma očima. „Mám jim posílat sovu každé tři dny a Hedvice jsem řekl, aby šla k Weasleyovým, dokud ji zase nebudu potřebovat. Líbí se jí tam – spousta místa a lov…“ Harry si uvědomil, že blábolí, a pospíšil si s vysvětlením: „Každopádně se vrátí až za dva dny.“

Snapeův pohled byl přímo nepřátelský.

„Ale teď už jste vzhůru, pane. Můžete se přemístit… nebo si udělat přenášedlo… nebo tak něco…“

Snape na něj vrhl pohled plný rozčilení. „Rozhlédněte se, Pottere! Vidíte mou hůlku? Nemohu používat to, co má Pán zla. A přemístění!“ Odfrkl si. „Copak jste vážně tak hloupý? Brumbál nechal v tomto domě a jeho okolí zřídit ochranu proti přemístění hned, jak jste se sem nastěhoval. V mém oslabeném stavu, než bych se dostal mimo ty ochrany, nebyl bych dost rychlý na to, abych unikl desítkám Smrtijedů, kteří by byli přivoláni, jakmile bych vyšel ze dveří.“

To mu muselo připomenout jeho původní důvod, proč sem přišel, protože Snape se naklonil dopředu, jak jen to šlo. „Pottere, tento dům je sledován. Za žádných okolností nesmíte odejít. Žádné vycházky jakéhokoli druhu! Rozumíte? Nic – ani v nejmenším mě nezajímá, jakých večírků se hodláte účastnit.“

Harry měl chuť Snapea za jeho nadřazený autoritativní tón pořádně proklít, i když jeho proslov naznačoval, že není tak zraněný, jak se Harry zprvu obával. Ale tohle byla jeho příležitost dozvědět se o Voldemortově plánu. Harry otevřel ústa, aby Snapea vyzpovídal, co ví a proč se k němu Smrtijedi nedostali dřív, když k tomu měli příležitost, ale než ze sebe stačil vydat hlásku, uslyšel nezaměnitelný zvuk otevírajících se vchodových dveří.

„Kluku!“

Harry si povzdechl. Teta Petunie musela vidět všechen ten nevytrhaný plevel. Výslech bude muset počkat.

„Poslyšte,“ pospíšil si s vysvětlením, „moji příbuzní nevědí, že jste tu. Jestli to zjistí, tak… Prostě zůstaňte tady, ano? A hlavně buďte zticha. Nikdy sem nechodí, pokud nemusí.“

„Jak překvapivé,“ odtušil Snape suše. „Kam přesně jste mě umístil, do vězeňské věže?“ Zamračil se při dalším pohledu na své ubytování.

„Ehm… hlavně neodcházejte, ano?“ zopakoval Harry cestou ke dveřím.

„Neumírám touhou prozkoumat váš dům, Pottere. Jděte,“ vyštěkl v reakci na Harryho nejistý pohled. „Neodejdu z tohoto pokoje, pokud nás všechny neohrozíte svým odchodem z tohoto domu.“

Harry zavřel dveře, když se Snape pomalu přiblížil k posteli.

„Kluku!“ Hlas tety Petunie byl tentokrát hlasitější a pronikavější. Harry cestou kolem koupelny rychle vrátil dezinfekční roztok a vydal se po schodech dolů. Pokud na něj měl někdo křičet, chtěl být co nejdál od Snapeova doslechu.

Teta Petunie postávala u vchodových dveří a její postoj byl strnulý z toho, že na něj musí čekat. Dudley se kolem něj protlačil po schodech s krabicí obsahující několik nových videoher.

„Copak jsi odhodlaný dělat dnes problémy?“ dožadovala se Petunie. „Nejdřív bláto, teď tohle!“ Mezi dvěma nehty držela daleko od těla špinavý ručník.

Harry se v duchu nakopl. Zapomněl na ručníky, které předtím během dne schoval do květináčů.

„A to jsi s plevelem sotva začal! Jen počkej, až se Vernon vrátí domů. Teď přines Dudleyho nové věci a začni pracovat na zahradě!“ Rozrazila dveře a gestem mu naznačila, aby ji předešel. „Tak co? Nestůj tady – běž!“

Harry byl rád, že právě teď čelí jen tetě Petunii. Nebyla zdaleka tak hrozivá jako strýc Vernon nebo Dudley, kteří s fyzickým zastrašováním neměli vůbec žádný problém. Petunie na něj nevztáhla ruku od chvíle, kdy se dostal do posledního pubertálního růstového spurtu – samozřejmě kromě občasného píchnutí prstem. Když na to přišlo, teta Petunie měla v podstatě jenom samé řeči.

„Hm, teto Petunie, já teď nemůžu jít ven.“ Za pokus to každopádně stálo.

Oči tety Petunie se zúžily do štěrbin. „Co jsi říkal?“

V tu chvíli se Harry rozhodl, že verze pravdy je vlastně něco, co by v této situaci mohl použít.

„No, víš,“ začal přehnaně sladce a uctivě, „ten zlý čaroděj – chci říct, víš, ten zlý chlápek, co se vrátil a chce mě dostat – no, on má někoho, kdo hlídá dům, a když vyjdu ven, pozná, že jsem doma, a vyleze ze svého úkrytu a použije…“ snížil hlas do šepotu, „kouzla.“ To nejspíš stačilo, aby ji vyděsil, ale on věděl, jak to podpořit. „A pak by to mohli vidět všichni sousedé…“

Teta Petunie zabouchla dveře. „Buď zticha! Chceš, aby tě všichni slyšeli!?“ vyjela na něj. „Ukliď ty ručníky!“ Strčila ho dál do domu, po špičkách došla do obývacího pokoje a s vytřeštěnýma očima vykoukla přes závěsy.

Harry se ušklíbl. Teta Petunie byla tak rozptýlená jeho vyprávěním, že by z ní nejspíš mohl vymámit i nějaké jídlo navíc. Koneckonců bude muset nakrmit i Snapea, ať už tu uvízne na jakkoli dlouho. Ha! Jestli se Snape vysmíval ubytování v jeho pokoji, bude ještě méně nadšený, až uvidí, co je na jídelním lístku.