Preklady fanfiction Harryho Pottera

Princ Bardiya a džin¹⁾ 

leden 2019

Jennifer

„Takže... proč?“ zeptala jsem se znovu. „Proč Juliet ano a já ne?“

Teta Ada se na mě podívala svýma zkoumavýma očima. „A proč já a Thomas nebo Kathleen ne?“ pronesla tiše. „Jennifer, taky mě to zajímalo. Hledala jsem v knihách a zeptala jsem se svého ředitele koleje v Bradavicích, profesor Kratiknot se jmenoval. Jediné, co mi dokázal říct, bylo - ehm, víš, odešla jsem z mudlovské školy v jedenácti letech, takže jsem tomu moc nerozuměla. Mělo to co dělat s - no, myslím, že to bylo stejné slovo jako název těch kalhot, co máš na sobě.“

Zmateně jsem sklopila zrak: „Džíny?“

„Ano - ano. Hm - myslím, že dominantní džíny.“

Po dlouhé chvíli, kdy jsem na tetu Adu zírala a myslela si, že se úplně zbláznila, mi v mozku něco cvaklo. Nedávno jsme to brali ve škole. „Aha. Dominantní geny?“²⁾

„Ty jsi chytrá holčička. Ano... znamená to, že když si kouzelníci a čarodějky vezmou mudly, obvykle se jim narodí magicky nadané děti... ale někdy, když už jsou oslabené mudlovskou krví v dřívějších generacích, je výsledkem moták. Možná jsi spíš moták, má drahá, než čistokrevný mudla. Motáci sice neumějí kouzlit, ale přesto tu schopnost mohou předávat dalším generacím. Celým rodem Dibbsů se táhne tenká nitka magie... ale tak naředěná mudlovskou krví, že se za více než čtyři generace objevila jen u mě a Juliet.“

„Ale -“ a zamračila jsem se “- to pořád nevysvětluje mě a Juliet. Začali jsme jako stejná buňka. Možná se po našem rozdělení vyvinul Julietin magický gen a ten můj se prostě... neobtěžoval.“ Snažila jsem se, aby v mém hlase nezazněla hořkost, ale z lítostivého výrazu tety Ady jsem poznala, že se mi to nepodařilo.

Vzchopila jsem se a pokračovala. „Ale kde se tedy původně vzala magie a proč ji nemáme všichni? To se čarodějky a kouzelníci prostě vyvinuli jedním směrem, zatímco ostatní lidé šli jiným? Ve škole jsme se učili o evoluci... ale jestli je to přežití nejsilnějších, tak se všemi těmi extra schopnostmi, které kouzelníci a čarodějky mají, neměli by mudlové vymřít už před milionem let?“

Teta Ada nechápavě zavrtěla hlavou. „Ach, Jennifer, tomu já vůbec nerozumím. Magie je jiná. Má svá vlastní pravidla a já si prostě myslím, že neodpovídá tomu, o čem se učíš ve škole.“

Rozmrzele jsem pohupovala nohou. „Jo, McGonagallová říkala to samé. Já jen prostě - nesnáším, když něco nevím.“

„No,“ řekla teta Ada jemně, “mrzí mě, že mi tyhle, ehm, vědecké věci nejdou. Ale jestli ti to pomůže, můžu ti odpovědět na otázku, odkud se kouzla původně vzala.“

Rychle jsem k ní vzhlédla. Na tuhle otázku jsem si představovala nejrůznější odpovědi. Kdyby zdroj té suroviny, ať už to bylo cokoli, stále existoval, no... možná bychom ho mohly najít.

Moje praprateta si mě zvědavě prohlížela. „Ale jestli tě to zajímá, tak se divím, že ses nezeptala rovnou Juliet. Mohla to pro tebe zjistit během chvilky.“

Zírala jsem na ni. „Cože? Já jsem se ptala Juliet. Přečetla půlku bradavické knihovny a nic nenašla!“

Teta Ada se zamračila. „Knihovny? No, předpokládám, že o tom bude zmínka v některých knihách o dějinách magie - ale ten příběh je tak známý, že je to prostě samozřejmost... každá čarodějka nebo kouzelník v Julietině ročníku, který není mudlovského původu, ví, kde se vzala magie. Je to nejznámější pohádka v kouzelnickém světě! Ale má pravdivé kořeny, víš.“

Cítila jsem, jak se mi stáhl žaludek. „Juliet se se svými spolužáky vlastně moc nebaví.“

Krátká odmlka, a pak se v očích tety Ady mihlo pochopení. „Chápu. No... možná nejsem ta nejlepší osoba, která by ti to měla vyprávět, protože já sama jsem v tom nebyla vychovaná. Ale ten příběh znám... občas jsem pomáhala hlídat děti své kamarádky Seppy a četla jsem jim ho. Mám tu knihu někde doma.“

„Prosím, řekni mi ho.“

„Samozřejmě, že řeknu, má drahá. Nech mě teď přemýšlet. No, všechno to začalo na Blízkém východě, v Íránu, i když tehdy se mu říkalo Persie... ten příběh začal, ach, před tisíci lety, v jedné tamní poušti. Je to místo plné strašně staré magie...“

Seděla jsem jako přikovaná. „Pokračuj,“ pobídla jsem ji.

Zamračila se a zavrtěla hlavou. „Také se jim říká džinové...“

„Jé, džiny znám!“ přerušila jsem ji a okamžitě si vzpomněla na přátelského modrého obra z Aladina. „Otřeš lampu, jeden vyskočí ven a pak dostaneš tři přání! To snad ne, oni jsou opravdu skuteční?“

Teta Ada vypadala zmateně. „Proč bys otírala lampu?“

„Aha... jasně... to je jedno.“

„Džinové jsou rozhodně skuteční,“ pokračovala teta Ada. „I když se o nich ví poměrně málo. Kouzelníci se od nich drží hodně daleko a to z dobrého důvodu, jak uvidíš... Žijí hluboko v pouštích Blízkého východu a jsou starobylou rasou velmi mocných démonů. Co jsi to říkala o třech přáních?“

„Ehm - džin z příběhu, který znám, musí tomu, kdo ho najde, splnit tři přání.“

Teta Ada se zatvářila zamyšleně. „Hmm, vidím, že se nějaká stopa té legendy vloudila i do mudlovské pohádky. Džinové skutečně mají moc plnit přání, i když to udělají jen tehdy, když z toho sami mají prospěch. Jsou to obchodníci, víš. Uzavírají obchody. Legenda praví, že jednoho dne mladý princ...“

„Jennifer! Jste tam nahoře obě v pořádku?“

Ze schodů se ozval mámin hlas a teta Ada se zarazila a zatvářila se provinile. „Proboha,“ vyhrkla a vyskočila z postele. „Už jsme tady nahoře hrozně dlouho! Tvoje matka a otec si budou myslet, že jsem strašně nevychovaná. Musíme jít dolů a připojit se k nim.“

„Ale -“

„Ten příběh dopovím jindy,“ řekla teta Ada. „Slibuji.“

Zklamaně jsem ji následovala dolů. Zbytek odpoledne jsme strávili hraním karetních her v obýváku. Ukázalo se, že teta Ada v dětství milovala mudlovské karetní hry, ale v kouzelnickém světě byly neznámé. Znala spoustu her, a přestože už je téměř devadesát let nehrála, vůbec nezapomněla pravidla. Několikrát nás porazila a oči jí jiskřily vzrušením.

„Prožila jsem ten nejkrásnější den,“ řekla nakonec, když se venku začalo stmívat. „Už bych vážně měla jít domů. Ale moc vám děkuju, že jste mě pozvali...“

„Musíš zase znovu přijít,“ řekla máma. „Kdykoliv.“

„A jestli se chceš seznámit s Juliet,“ vložila jsem se do toho rychle, “můžeš nás v únoru navštívit ve Skotsku. Jedeme na týden do Fort William, abychom ji překvapili.“

„To bych moc ráda,“ řekla teta Ada a rozzářila se. „Teď už ale musím jít. Jen si dojdu nahoru pro Patty, než se přemístím zpátky... bože, ta se bude zlobit...“

Když teta Ada odešla, odebrala jsem se do své ložnice, abych napsala Juliet, stále ještě zklamaná, že jsem si nestihla vyslechnout celý příběh o džinovi. Přiznávám, že jsem byla trochu naštvaná. V Bradavicích je od září a mohla se ten příběh dozvědět prakticky od kohokoli ze spolužáků, jen kdyby se zeptala! Nakonec jsem jí prostě sdělila, co jsem zatím slyšela, a zeptala se jí, jestli může zjistit zbytek. Pak jsem do kouzelné taštičky od tety Ady strčila huňatý župan a bačkory, přidala svůj dopis a Julietinu tašku s vysvětlující poznámkou. Celá ta spousta věcí se do ní snadno vešla a nic nevážila (musela jsem odolat nutkání je vytáhnout a udělat to znovu). Poslala jsem Apollona do noci a pak jsem šla brzy spát. Ale nemohla jsem usnout. Bděla jsem, přemýšlela o nedokončeném příběhu tety Ady a uvažovala...

***

Další den, pondělí, bylo docela fajn. Domácí úkol z chemie se mi vrátil s nejlepším hodnocením a pan Wright k němu připsal malou poznámku: Výtečně, Jennifer. Prosím, přijďte za mnou po hodině! Zaujatě jsem se snažila zachytit jeho pohled, ale nevěnoval mi pozornost. Po chvíli jsem si uvědomila, že se mě nejspíš snaží z ostatních studentů nevyčleňovat, a pustila jsem se do ředění kyseliny chlorovodíkové a odměřování množství zinku, železa a olova. Na konci hodiny jsem se zdržela a s očekáváním pohlédla na pana Wrighta, zatímco poslední studenti opouštěli místnost.

„Hm, chtěl jste se mnou mluvit, pane?“

„Chtěl,“ kývl, zatímco uklízel několik zapomenutých baněk a utíral stoly. „Vaše domácí úkoly byly vynikající. Mnohem kvalitnější než odpovídá úrovni sedmého ročníku. Celé pololetí jsou víc a víc propracovanější. Překvapuje mě, že se v těchto hodinách nenudíte, Jennifer.“

„Ale to ne!“ vyhrkla jsem okamžitě. „Já tenhle předmět miluju. Je to můj oblíbený.“

Pan Wright se zatvářil potěšeně. „No, v tom případě doufám, že vás bude zajímat, co se chystám navrhnout. Zjevně jste nadšená mladá vědkyně... chcete přijít v úterý po vyučování do mého chemického kroužku? Většinou se tam scházejí starší studenti, kteří se připravují na zkoušky, takže tam není nikdo ve vašem věku, ale to by nemělo vadit. Dělala byste mnohem zajímavější věci než rozpouštění zinku v kyselině chlorovodíkové -“ mávl pohrdavě rukou “- a vím, že byste se toho hodně naučila.“

„Páni, to by se mi líbilo,“ odpověděla jsem okamžitě s potěšením, že mi to nabídl. „Jo, dobře!“

„Výborně. Tak se tam zítra uvidíme.“

Odešla jsem s pocitem, že jsem sama se sebou docela spokojená, a šla jsem vyhledat Taru a ostatní, kteří mě nadšeně přivítali. Byla to příjemná přestávka na oběd. Jasmin už se ke mně taky nechovala jako k roztomilé šestileté holčičce: dokonce se mě zeptala, co si myslím o klukovi, se kterým chodí. A přistihla jsem se, že se při Tařiných a Lennieho - vždycky pobuřujících - historkách o sexu místo červenání chichotám spolu s ostatními. Všichni se teď opravdu chovali, jako bych byla jedna z nich, a to mě uvnitř hřálo.

Po škole Robbie nenastoupil do mého autobusu. Ulevilo se mi a potěšilo mě to: můj výbuch zjevně zabral. Ale to nejlepší z celého dne mělo teprve přijít. Když jsem v narůstajícím šeru zimního večera zahnula za roh do naší ulice, zahlédla jsem nad sebou pohyb a vzhlédla jsem právě včas, abych viděla, jak se nad telefonním vedením vznáší přízračný bílý tvar a vlétá do mého otevřeného okna.

„Patty,“ vydechla jsem a zrychlila krok. Spěchala jsem ke dveřím, cestou jsem šmátrala po klíči a utíkala rovnou nahoru jen s houknutím „Ahoj, mami“ směrem ke kuchyni.

K mému překvapení seděl na knihovně celý houf sov! Apollon byl zpátky, vedle něj seděla Artemis a oba láskyplně cvrlikali a vydávali spokojené zvuky. Patty, která vypadala jako obvykle rozcuchaně, se nepohodlně tísnila na vzdálenější straně knihovny a z nohy jí visel balíček zabalený v bledě fialovém hedvábném papíru.

Rychle jsem ji toho břemene zbavila a ona vděčně zahoukala, načež se rozletěla k Apollonově kleci napít vody. Když jsem se podívala na balíček, zabrněly mě prsty. Co by to mohlo být? Zaváhala jsem, pak jsem ho s velkým úsilím odložila, přistoupila k Artemis a vytáhla z tašky přivázané k její noze Julietin dopis. Ten jsem si přečetla jako první.

Jennifer,

udělala jsi tak úžasnou věc, že jsi našla tetu Adu a zeptala se jí na ty věci, a to všechno ani ne za týden! Přečetla jsem tolik knih, když jsem se snažila zjistit, odkud se kouzla berou, až se mi nechce věřit, že odpověď je v pohádce. V bradavické knihovně nejsou žádné knížky pro malé děti.

Je mi to líto, Jen. Už před několika měsíci jsem měla začít mluvit s lidmi... zjistit, komu můžu věřit. Místo toho jsem si zvykla, že jsem tu sama, Susie a Marion a ostatní se chovají, jako bych neexistovala. Asi je to moje chyba.

Takže se vykašli na knihovnu. Najdu někoho, koho se na ten příběh zeptám, slibuju.

S láskou

Juliet

P.S. Děkuji za župan a bačkory, je tak skvělé, že je mi teplo! Taky jsem ti něco poslala. Často jsou na stolech při snídani, i když já mám radši toasty.

Znovu jsem zašátrala v tašce a vytáhla těžký, hrudkovitý balíček v hnědém papíře. Uvnitř byl velký piroh, o němž jsem věděla, že musí být plněný dýní. Usmála jsem se a znovu ho zabalila. Zítra si ho dám k obědu.

Světle fialový balíček stále lákavě ležel na mé posteli a já ho zvědavě zvedla a ohmatávala přes tenký papír. Napadlo mě, co by to mohlo být... a trhala jsem několik vrstev papírového obalu, dokud - ano, měla jsem pravdu!

V ruce jsem držela starou, hodně opotřebovanou obrázkovou knížku. Přes celou přední stranu bylo zakrouceným písmem napsáno:

PRINC BARDIYA A DŽIN

Když jsem si prohlížela obálku s obrázkem, na kterém mladý muž přejížděl na velbloudovi rozlehlou poušť, rozbušilo se mi srdce. Ten obrázek se skutečně hýbal! Sledovala jsem, jak slunce nízko nad obzorem vrhá zlatavé paprsky na jeho tvář, která mi připadala trochu hloupá. Uvelebila jsem se na sedacím pytli v rohu pokoje - mém oblíbeném místě na čtení - otevřela obrázkovou knížku a přečetla si ten příběh od začátku do konce.

Před mnoha tisíci lety žil ve Velké solné poušti v Perském království pohledný mudlovský princ. Jmenoval se Bardiya a se svým lidem putoval pouští na velbloudech a obchodoval s ostatními kočovnými kmeny, které potkal. Někdy cestovali do Města na okraji pouště, kde směňovali koření, kadidlo a zlato.

Bardiyu celý život rozmazlovali. Dokonce ani nemusel jezdit na velbloudu, protože ho otroci nosili na lehátku s bílými bavlněnými prostěradly a baldachýnem nad hlavou, který chránil jeho královskou kůži před sluncem. Ovívali ho palmovými listy, krmili ho pocukrovanými datlemi a odháněli mouchy, které ho obtěžovaly. Tak vypadal způsob života všech princů z Velké solné pouště a nikdo si o něm kvůli tomu nemyslel nic špatného.

Nikdo si však neuvědomoval, že jak šel čas a princi bylo patnáct let, strašně se při tom nicnedělání nudil. Jak tak trávil celé dny na posteli s baldachýnem a díval se na obzor, začal přemýšlet, jestli v životě neexistuje něco víc než jen pochutnávat si na pocukrovaných datlích a nechat se nosit...

Jedné noci princ Bardiya vyklouzl z postele a vyjel ven na nejsilnějším velbloudovi, přičemž svůj pochrupující lid nechal za sebou nechal. Strašně spokojený sám se sebou urazil té noci mnoho mil přes poušť. Byl si jistý, že brzy dorazí do Města, kde ho jistě čeká mnoho dobrodružství.

Bardiya však nikdy předtím nemusel myslet sám za sebe, a proto ho ani nenapadlo přibalit si do sedlové brašny kožený vak s vodou nebo nějaké jídlo. Nevěděl ani to, že do Města je to ve skutečnosti mnoho týdnů cesty. Pálilo pouštní slunce a Bardiya brzy v sedle ztrácel vědomí. „Ach,“ zvolal v poblouznění, “proč jsem opustil svůj lid!“

Když však padal z velblouda, z pouštního písku se k němu natáhly dvě ruce a zachytily ho. Ocitl se ve spárech džinské ženy. Odtáhla bezvědomého prince do své jeskyně hluboko v písku, kde o něj pečovala.

Tato džinka, prastará a mocná bytost jako všechny její druhy, se jmenovala Alijah-nawaz. Přitahovala ji Bardiyaova bezmocnost. Džinové nemají ve zvyku se lidem ukazovat, ale jsou to největší obchodníci na zemi. Je snazší vymáhat zboží a služby od těch, kteří vám už něco dluží...

Ale zhýčkaný princ, nezvyklý na vypětí, které nedávno zažil, měl vysokou horečku a chybělo málo, aby se už neprobudil. Alijah-nawaz se o něj týden starala, zatímco se zmítal a sténal jí u nohou.

Během tohoto týdne se stalo něco, co se ještě nikdy v historii tohoto světa nestalo. Když Alijah-nawaz, která byla ve skutečnosti džinskou princeznou, vlévala pohlednému bezmocnému princi do vyprahlého hrdla léčivé lektvary a vodu a osvěžovala ho chladivými kouzly, začala k němu cítit náklonnost. Než se probudil, byla džinská princezna vášnivě zamilovaná.

Džinové jsou sice mocní, ale také strašlivě oškliví, a když se princ Bardiya probudil a zjistil, jak na něj zamilovaně hledí groteskní démonka, zděsil se.

Prosil a žadonil, aby ho pustila, ale Alíjah-nawaz ho pustit nechtěla a neoblomně tvrdila, že se musí vzít. Ale džinská princezna, obvykle stejně prohnaná jako ostatní jejího druhu, se nechala zaslepit láskou. Mohla tu Bardiyu držet i proti jeho vůli, ale myšlenka na nucené manželství bez lásky ji rmoutila. Rozhodla se, že ho přiměje, aby její lásku opětoval, a nabídla mu dohodu: dá mu cokoli, co bude v její moci, pokud se svobodně rozhodne vzít si ji.

Bardiya přemýšlel mnoho dní a nocí. Mohla mu dát něco, co by učinilo tento svazek přijatelným? Uvažoval o vozech plných zlata, o sudech s kořením, o všech platidlech, která znal... ale hluboko pod zemí v dusivé jeskyni v sobě nemělo zlato ani koření žádné kouzlo. Konečně princ přišel na to, co bude žádat. Existovala jediná věc, která by ho mohla dostat z této strašlivé díry.

A tak jednoho dne přistoupil k Alijah-nawaz a řekl jí, že se s ní rád ožení, pokud mu dá Magii, která je učiní rovnými.

Džinská princezna zaváhala, protože to bylo proti všem zákonům jejího lidu. Byla však zaslepena láskou a touhou, a tak nakonec souhlasila.

Tak se stalo, že se princ Bardiya stal prvním kouzelníkem a oženil se s Alijah-nawaz. Několik let žil s démonkou pod písky Velké solné pouště jako její manžel, a protože věřila, že ji opravdu miluje, vyrobila mu hůlku a začala ho učit kouzelnickému umění.

Bardiya ji však zradil. Když se zdokonalil v magii, obrátil svou moc proti své džinské ženě. Nebyl vázán magickou dohodou - souhlasil totiž pouze s tím, že se ožení, ne že zůstane navždy - omráčil Alijah-nawaz ve spánku, zrušil kouzla, která uzavírala vstup do jeskyně, a odletěl na princeznině kouzelném koberci na svobodu.

Když se Alíjah-nawáz probudila, čtyřicet dní a čtyřicet nocí křičela vzteky, že je Bardiya pryč, ale bylo už pozdě.

Pokud jde o Bardiyu, dostal se do Města, kde se seznámil s krásnou mudlovskou dívkou Idou a měli spolu mnoho dětí, které všechny ovládaly magii. Dnes žijí čarodějky a kouzelníci po celém světě a každý z nich může vystopovat svůj původ až k Bardiyovi, kočovnému princi z Velké solné pouště.

***

Poznámky k překladu:

1) Bardiya je oblast v Nepálu - https://www.stoplusjednicka.cz/nepalsky-narodni-park-bardiya-zeme-tygru-slonu

2) Džíny x geny - v češtině to příliš nevyzní, ale v angličtině mají slova "jeans" a "genes" velmi podobnou výslovnost.