Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5. Zdi mají uši

Harry se nudil. Byl úplně, naprosto, zcela znuděný. Absolutně, stoprocentně, dokonale a důkladně znuděný. Totálně, cele, vyčerpávajícím způsobem… Docházela mu slova, kterými by popsal, jak moc se nudí, ale alespoň mu přemýšlení o těchto slovech ukrátilo pár dalších minut z nudného odpoledne.

S povzdechem se otočil na břicho a sledoval jedinou pohybující se věc v místnosti – Snapea. Ten seděl na Harryho posteli, kde se zdržoval po většinu odpoledne, a s Harrym nepromluvil jediné slovo. Pohnul se jen jednou, a to proto, aby vzal ze stolu Harryho staré mudlovské pero a malou hromádku pergamenů, kterou měl Harry vzadu v zásuvce. Teď něco soustředěně drápal na jeden list, přičemž několik popsaných měl již naskládaných vedle sebe na posteli lícem dolů. Každou chvíli se zastavil, ve tváři vyryté soustředění, a pak začal znovu zuřivě čmárat.

Harry si skrz nudu všiml, že se Snapeovo čmárání prolíná s rytmem hudby, která se ozývala z Dudleyho pokoje.

Znovu si povzdechl, otočil se a začal studovat strop. Obvykle, když trčel celé hodiny ve svém pokoji, se zaměstnával psaním dopisů kamarádům nebo cvičením kouzel – samozřejmě bez hůlky – nebo prohlížením alba svých rodičů, či čtením knihy o famfrpálových týmech napříč historií. Ale Snape už používal jeho pero a pergamen, což dopisy vylučovalo. A v žádném případě nehodlal vstát a poskakovat kolem a cvičit kouzla jako idiot, když ho Snape pozoruje. Možná by to nevadilo, protože profesor by měl zítra odejít, ale nechtěl, aby Snape věděl o jeho úkrytu pod prkny. Bylo to jeho vlastní tajné místo. Některé věci, které v té skrýši měl, byly prostě příliš osobní na to, aby je vytáhl ven, když tam byl jeho nejnenáviděnější profesor.

Harry si znovu povzdechl a otočil se na břicho. A znovu si povzdechl.

Snape přerušil ticho a sám si povzdechl. „Když se tak nudíte, mohl byste zkusit vymyslet něco produktivního na práci. Třeba domácí úkoly?“ Střelil po Harrym ostrým pohledem. „Jestli jsou vaše letní měsíce vždycky takhle… zábavné, divím se, že domácím úkolům nikdy nevěnujete víc než deset minut skutečné pozornosti.“

Harry si toho ostnu nevšímal, otočil se na záda a znovu si povzdechl. Po chvíli uslyšel, že Snapeovo čmárání pokračuje.

Do bodu nudy se vlastně dostal asi před hodinou, když skončil s tou jedinou věcí, která ho zde zaměstnávala – uklízením pokoje. Urovnal těch pár předmětů na stole a v něm, dokonce narovnal židli a Hedvičinu klec a oblečení, které nepoužíval jako provizorní postel, hodil zpátky do skříně. Neobtěžoval se s jejich úhledným skládáním, kromě několika kousků, které mu přenechal Ron.

Ale s úkolem uklidit si pokoj už byl hotov, a dokonce i vymýšlení způsobů, jak Snapea podráždit, aniž by se nechal zabít, ho přestávalo bavit.

Kdyby tak mohl jít ven. Nedaleko byl park a on si opravdu, ale opravdu chtěl sednout na trávu a nechat se hřát sluncem. Ale ne, Voldemort mu musel vzít svobodu venkovního světa, Dursleyovi museli znepříjemnit dům a Snape musel svou temnou přítomností zaplnit ložnici.

Nebyl život prostě skvělý?

Jeho myšlenky se vrátily k důvodu, proč nesměl ven. Voldemortův plán. Harry se znovu převalil na břicho a upřel oči na Snapea. Informace, kterou chtěl vědět, se skrývala v té temné, mastné hlavě. Ale jak ji získat? Možná kdyby byl nitropytec, nemusel by s tím mizerou už nikdy mluvit. No… ale Snape byl taky expert na nitrobranu, takže tahle představa byla pasé.

Nejlepší tedy bude držet se přímého přístupu.

„Pane profesore?“ Nedokázal se přimět, aby mluvil s respektem, ale myslel si, že se mu podařilo odvést docela slušnou práci a alespoň udržet hlas v klidu. Snape se v psaní zarazil, ale hned pokračoval dál bez jakéhokoli dalšího potvrzení, že Harryho slyšel mluvit.

„Pane profesore?“ Harry to zkusil znovu a tentokrát mu přišlo o něco těžší udržet vyrovnaný tón. „Pane profesore…“

„Slyšel jsem vás, Pottere! Nebo jste si nevšiml, že jsme v okolí jediní dva lidé?“

Harrymu se podařilo zabránit zamračenému pohledu. Získání odpovědí na jeho otázky záviselo výhradně na Snapeově ochotě na ně odpovědět. „Včera jste mě varoval, abych zůstal uvnitř, pane. Že dům je hlídaný…“ Harry se na Snapea podíval v očekávání dalších informací.

Po chvíli profesor promluvil. „Správně, Pottere. Jsem nadšený, že občas posloucháte mluvené slovo.“ Připravil si pero, aby pokračoval v psaní.

Harry, který se nehodlal nechat odradit a byl rozhodnutý, že se nebude rozčilovat, trval na svém. „Co to znamená, pane? Kdo sleduje dům? Smrtijedi? Co po mně chtějí tentokrát? Proč právě teď? A…“

„Pottere!“ Snape odhodil pergamen stranou a Harry zastavil svou tirádu otázek. Snape se vlastní mračení zastavit neobtěžoval, ale alespoň teď bral na vědomí Harryho záměr. „Jsme ve válce. Ano, Smrtijedi sledují tento dům. Chtějí to, co chtěli vždycky – zlikvidovat jakoukoli hrozbu, kterou představujete, a tím se o značný kus přiblížit k vítězství ve válce. Proč právě teď? Řekl bych, že teď je k tomu stejně vhodná doba jako kdykoli jindy. Tak. A teď běžte zase dělat něco jiného než mě vyslýchat!“

Harry se v žádném případě nehodlal nechat odradit poté, co si získal profesorovu dosavadní pozornost. „Chtějí mě zajmout nebo zabít? Chytit mě a pak mě zabít? Jen proto, že jsem to já? Nebo Vold –“ Harry po Snapeově vražedném pohledu změnil slova: „Chce po mně něco jiného? Má nějaký… ehm… plán?“

Snape přimhouřil oči tak, že Harry sotva poznal, jestli jsou stále otevřené, a naklonil se dopředu. V tichém hlase zahřmělo. „Co víte o nějakém ‚plánu‘, Pottere?“

„Ehm, nic. Pane.“ Něco Harrymu bránilo, aby Snapeovi o své vizi řekl, i když si nebyl jistý, proč by na tom mělo záležet. Snape už přece věděl o všem, co Harry viděl, ne? Přesto odvrátil zrak pro případ, že by se na něj Snape pokusil použít nitrozpyt. „Já jen, že… pokaždé, když po mně šel, bylo to kvůli nějakému plánu. První rok chtěl ten kámen, druhý rok to bylo kvůli té věci s deníkem, čtvrtý rok mu šlo o mou krev a pátý rok proto, abych našel…“ Tady Harry skončil, nebyl si jistý, kolik toho Snape o proroctví vlastně ví. Nehodlal být tím, kdo ho zasvětí, pokud to ještě nevěděl.

„No,“ pokračoval Harry, oči stále odvrácené, „víte – on má vždycky nějaký plán. Asi bych jen rád věděl, jestli se nakonec rozhodl, že mě rovnou zabije, nebo jestli má nějaký jiný důvod, proč po mně jde tentokrát.“ Zkusmo vzhlédl a stále si dával pozor, aby jeho hlas zněl vyrovnaně. „Víte to vy? Pane?“

Snape překvapivě nevypadal, že by se zlobil. Ve tváři měl přemýšlivý výraz, jako by Harryho odhadoval… no, Harry si nebyl jistý kvůli čemu.

Několik dlouhých okamžiků čekal, až Snape něco řekne, a neodvažoval se ani dýchat příliš hlasitě ze strachu, že se starší kouzelník rozhodne na jeho otázky neodpovídat. Snape konečně začal mluvit, skoro jako by přednášel v hodině lektvarů.

„Pán zla se vrátil k moci, Pottere, znovu nabyl sílu a ještě něco navíc. Není to žádný hlupák. Uvědomuje si, že pokud vás chce přemoci, má největší šanci uspět, dokud je v plné síle a vy stále ještě ve skutečnosti dítě.“

Harry se nad tím výrazem rozhořčeně zamračil – přece mu chyběl jen jeden den do šestnácti let –, ale rychle zklidnil výraz, protože chtěl, aby Snape pokračoval. Hltal profesorova slova, dychtivý dozvědět se co nejvíc o všem, co souviselo s Voldemortem a válkou.

„Co se týče vaší otázky ohledně… plánů…“ Snape se odmlčel, než pokračoval, teď už v plném profesorském módu. „Pán zla je mistr spiknutí a plánů, Pottere. Možná se plně soustředí na své konečné cíle – čistotu krve a osobní moc, ale nikdy si nenalhávejte, že těchto cílů hodlá dosáhnout jediným obrovským krokem. Všechno, co dělá, je určitým způsobem přípravou na dosažení tohoto konečného cíle, kterým je nadvláda, a může mít dlouhodobé důsledky pro metody, které si zvolíme v boji proti němu.“ Ohlédl se na dychtivě naslouchajícího Harryho a zamračil se, jako by si vzpomněl, s kým mluví. „Proto, když se ptáte, jaký plán je obsažen v jeho obnoveném úsilí o vaše zajetí, i tak mrňavý mozek, jako je ten váš, musí mít jistou míru pochopení, že odpověď prostě tak jednoduchá není.“

„Dobře, dobře, to chápu. Pane.“ Harry byl dychtivý po dalším. „Ale co jeho bezprostřední plán? Řekněme, že mě chytí… co pak? Chce mě prostě hned zabít, aby se mě zbavil? Pane?“

Ale informativní Snape z doby před několika okamžiky zmizel a zůstal stále podrážděnější muž, s nímž byl Harry obvykle zvyklý jednat. „Tak dost, Pottere. Jestli chcete někoho vyslýchat, ptejte se ředitele. Už jsem vám řekl, co potřebujete vědět – nenechte se chytit Pánem zla!“

„Ale…“

„Ne!“ vybuchl Snape, jako by se chtěl Harryho otázek zbavit jednou provždy. „Ne, samozřejmě že vás nechce jen tak zabít! Proč by to dělal, když pro vás našel mnohem větší využití zaživa? Pokud se tentokrát necháte zajmout, může to dost dobře znamenat konec jakéhokoli možného nátlaku proti němu. A než se mě zeptáte proč, dovolte mi, abych vám sdělil, že vám to neřeknu! Obtěžujte svými nesmyslnými otázkami a dětinskými obavami někoho jiného. Už stačilo, Pottere!“

„Ale…“

Snape byl u něj dřív, než si Harry stačil uvědomit, že se pohnul. Profesor ho držel za límec košile a jejich obličeje se nyní nacházely několik centimetrů od sebe. Na tváři cítil Snapeův dech, když nebezpečným tónem zašeptal: „Už – stačilo.“

Snape ho pustil a Harry se narovnal, než ztratil rovnováhu. Snape se znovu posadil na postel a černý závěs vlasů mu zakrýval obličej před Harryho pohledem.

Harry si lehl a přemýšlel o tom, co se dozvěděl. Teď, když měl na mysli Snapeova slova, se už nenudil a ponořil se do svých myšlenek. Ticho v místnosti přerušovalo jen Snapeovo zuřivé škrábání perem po pergamenu a zvuk hudby, který stále ještě stěnami pronikal z Dudleyho sterea.

ooOOoo

Poslední hodiny odpoledne ubíhaly podobně jako ty první, až na to, že Snape mezitím popsal všechny pergameny, které v místnosti našel, a vypadal stejně znuděně jako Harry předtím. Obvykle činorodý muž se chvíli procházel po pokoji, než se posadil na postel, aby se vzápětí zase zvedl a postavil se k oknu. Ať už venku našel k zabavení cokoli, neuklidnilo ho to na dlouho, protože se brzy vrátil a opět usedl. Nakonec si lehl na postel, pravděpodobně aby se pokusil usnout.

Harry měl raději, když Snape zůstával na jednom místě. Ten neustálý pohyb sem a tam po pokoji ho znervózňoval.

Předpokládal, že by mohl na chvíli sejít dolů – už slyšel, jak teta Petunie odchází s Dudleym na odpolední trénink boxu. Vernon se však mohl vrátit domů kdykoli a vzhledem k tomu, jak byl rozrušený už před odchodem do práce si Harry nemyslel, že by ho měl ještě víc rozčilovat tím, že ho přistihne, jak se v jejich nepřítomnosti potuluje po domě.

Vtom, jako by se jeho myšlenky staly skutečností, uslyšel zvuk přijíždějícího auta následovaný otevřením a zabouchnutím dveří. Strýc Vernon. Musel to být on – Petunie a Dudley se vrátí domů nejdříve za hodinu.

Harry nervózně naslouchal zvukům, které vydávaly strýcovy kroky na chodníku před domem, a pak zvuk otevíraných a zavíraných dveří. Vzápětí Vernonovy těžké kroky poněkud zanikly: vydaly se směrem ke kuchyni. Uběhla další minuta, než Harry uslyšel kroky na schodech. Napjal se, když se přiblížily k jeho pokoji. Všechny smysly měl naladěny na pohyby strýce Vernona. Nevolal na něj; to muselo být dobré znamení. Možná si nevšiml, že se Harry neřídil jeho ranními příkazy? Možná bude pokračovat v chůzi…

„KLUKU!“ Dvě silná zabušení na dveře Harryho vylekala tak, že se posadil, a pohledem na postel zjistil, že Snape také sedí, nečekaně vyrušen z příliš krátkého spánku. Jeho oči se podrážděně upíraly na dveře.

Harry se vyškrábal na nohy a přešel ke dveřím, přičemž Snapeovi pokynul, aby zůstal schovaný. Snape si navzdory viditelnému rozčilení lehl na postel a upravil si pokrývku kolem sebe a svého oblečení tak, že by to pro náhodného pozorovatele mohlo vypadat jen neuvěřitelně chaoticky. Harry byl vděčný, že nemusí nic vysvětlovat, aby Snapea přiměl ke spolupráci; profesor nejspíš jen nechtěl mít co do činění s mudly, když tu uvízl. Zvlášť s mudly příbuznými s Harrym Potterem. Ať už byl důvod jakýkoli, vyhověl mu, a na ničem jiném nezáleželo.

Harry se nadechl a otevřel dveře s úmyslem vyjít na chodbu dřív, než strýc Vernon stihne vrazit dovnitř. Než však stačil vyjít ven, byl hrubě uchopen za ruku – naštěstí za zdravou, takže jen vyděšeně vydechl – a vytažen na chodbu, kde se setkal s velmi zarudlým strýcem Vernonem. Navzdory svému překvapení se Harry pokusil za sebou úplně zavřít dveře do pokoje, ale Vernon jím ještě větší silou škubl zpátky, aby se mu postavil čelem.

Ale ne, Vernon se zlobil. Dokonce tak moc, že se mu nedařilo formulovat slova. Obličej měl fialový a Harry si nedokázal představit, že by se to mohlo zhoršit. A přesto byl každou vteřinou znepokojivě fialovější.

Harry si pomyslel, že by měl raději něco říct, a to rychle, než jeho strýc doslova vybuchne a on z toho bude obviněn. „Hm, strýčku Vernone, k tomu plevelu. No…“

Zvuk Harryho hlasu zřejmě pomohl Vernonovi vzpamatovat se, protože ho okamžitě přerušil. „Ty nevděčníku…“ Vernon se zhluboka nadechl a pak Harrymu zařval do obličeje: „ZRŮDO!“

Pustil Harryho a odstrčil ho, ale jeho mohutná postava stále blokovala schody. „Varoval jsem tě, kluku, ne? Nevaroval jsem tě? Říkal jsem ‚vytrhej ten plevel‘ jasně jako den, a dokonce jsem ti dal druhou šanci kvůli Petunii! ‚Neubližuj tomu klukovi,‘ řekla, jako by na to mohli přijít ty zrůdy, se kterými se stýkáš. No, já vím, o co jde, kluku – vím, co děláš. Odkládáš domácí práce, to je jasné a prosté!“

Harry poslouchal Vernonovu tirádu a několikrát se ho neúspěšně pokusil přerušit. I když nechtěl být potrestán dalšími povinnostmi nebo zákazem jídla, každá jeho myšlenka se soustředila na vědomí, že jsou stále vedle otevřených dveří do jeho pokoje a není možné, aby Snape neslyšel všechno, co se odehrává. Vernon zatím neřekl nic zdaleka tak hrozného, jak by mohl, a Harry by to tak raději nechal bez ohledu na to, jakou důstojnost by mohl u strýce ztratit.

Zkusil to znovu, jakmile viděl, že se strýc odmlčel, aby se dlouze nadechl. „Strýčku Vernone, vím, že jsem nevytrhal ten plevel, a je mi to opravdu líto. Vážně mě to mrzí. Vynahradím ti to tím, že udělám cokoli jiného v domě, co budeš chtít. Mohl bych dneska zase pomoct tetě Petunii s večeří,“ nabídl se s nadějí.

„Ale ne, chlapče. Tak snadno se z toho nevyvlíkneš,“ zavrčel Vernon, pořádně silně jako medvěd před jídlem. „Hned teď se vrátíš dolů dodělat ten plevel a až s tím budeš hotov, posekáš trávu! A až budeš hotový, můžeš ostříhat živý plot a zalít kytky! Je mi jedno, jestli ti to bude trvat až do zítřejšího rána, ale uděláš to!“ S tím ho strýc Vernon znovu popadl, tentokrát za bolavou ruku, a Harry se neubránil výkřiku, když ho táhl ke schodům. Navzdory bolesti se vzpíral – potřeboval, aby ho pustil. Vyprostil se ze strýcova sevření a svalil se na podlahu.

Hned vyskočil na nohy a couval před strýcovým výhružným postojem. „Přísahám, že jsem si nevymýšlel, proč nemůžu, strýčku Vernone! Já vážně nemůžu jít ven – je to příliš nebezpečné!“

„Nebezpečné! Nebezpečné!“ Strýc Vernon teď křičel. „Ty zbytečný kluku – stejně jako tvůj zbytečný otec! Za celý život neudělal nic, co by za něco stálo, a pak se sebral a nechal se zabít. Nejspíš to udělal taky jen proto, aby od tebe utekl, abychom tu zůstali s takovým, jako jsi ty! Už ani nespočítám, kolikrát jsem se měl sebrat a vyhodit tě na ulici – ale Petunie to nechtěla. No, teď tu není, kluku; není tu, aby dohlížela na to, že neudělám něco, co by se tvému druhu nelíbilo. No, já se nebojím ani tebe, ani tvého mávání klackem, ani tvého přítele s podivnýma očima! Teď jsme tu jen ty a já – a ty hned teď půjdeš ven!“

„Strýčku Vernone, prosím…“ Harrymu se nelíbilo, že to vyznělo, jako by škemral, ale už zjistil, že hádky nepomohou. Potřeboval jen přimět strýce, aby přestal mluvit a nechal ho být. Začínal se mu zvedat žaludek, protože nevěděl, co dalšího ještě může z Vernonových úst vypadnout.

„Hele, můžu poslat sovu řediteli – ten ti to vysvětlí. Poví ti všechno o temných čarodějích a o tom, jak jsem…“

Neobtěžoval se dokončit větu, protože při jediném pohledu na strýce Vernona věděl, že překročil hranici, když se zmínil o čemkoli, co mělo co do činění se světem kouzelníků. Vernonova tvář měla opět tu strašlivou fialovou barvu a jediné, co dokázal ze sebe vypravit, bylo několik vyprsknutých slov. „Proč se… jak se opovažuješ… v mém domě!“

Harry si sotva stačil uvědomit zvednutou ruku strýce Vernona, než mu hlavu zaklonil náhlý a tvrdý políček. Síla překvapivého úderu ho vyvedla z rovnováhy a on se skácel na podlahu, kde zůstal sedět bezvládně a úplně omráčený. Ani nezaregistroval bolest, tak moc byl šokován tím, že ho udeřil. Strýc Vernon ho jistě nenáviděl, ale obvykle ho nebil. Tedy ne takhle, pomyslel si a vzpomněl si na občasné pohlavky, které mu Vernon uštědřil, než Harry začal chodit do Bradavic.

Pohledem vzhůru zjistil, že se Vernon divoce rozhlíží, jako by se bál, že se najednou objeví kouzelníci. Vlastně vypadal trochu vyděšeně. Když se nic nedělo, popadl Harryho, který byl příliš šokovaný, než aby se bránil, a táhl ho na nohy ke dveřím do pokoje.

„Jestli nechceš plnit své povinnosti, tak fajn! Když vidím, že se k ničemu jinému nehodíš, můžeš tady klidně sedět a hnít, co je mi do toho! A bez jídla se taky obejdeš, dokud nepřijdeš k rozumu. Možná…“ sykl Vernon na Harryho a přitáhl si ho zpátky, takže byli nosem k nosu, „možná budu mít štěstí a ty umřeš hlady!“

Vernon ho strčil zpátky do pokoje a třískl za ním dveřmi. Harry vklopýtal dovnitř a otupěle vnímal, jak k jeho uším doléhá zvuk zámku za zámkem. Když Vernon otočil posledním, oddupal do své ložnice a zabouchl dveře, Harry bezděčně nadskočil.

Tvář ho teď pálila. Dotkl se prsty rtů, ucukl a pohled na ruku mu potvrdil, že měděná chuť v ústech je krev. Vlastně jí nebylo moc, ale rána na vnitřní straně rtu ho pořád ještě strašně bolela. Přejel si jazykem po rtech a trochu pohnul čelistí, přičemž usoudil, že nic jiného ho zřejmě nebolí. Otočil se zpátky k posteli.

A stanul tváří v tvář Snapeovi.

Ach, Merline. Byl tak šokován záchvatem vzteku strýce Vernona, že úplně zapomněl na muže, který byl ještě před chvílí v popředí jeho mysli. Žaludek mu klesl a cítil, jak mu tvář žhne ponížením.

Nenapadlo ho nic, co by mohl říct, a tak jen zíral.

Snape mu pohled oplácel, jeho rysy byly kontrolované a nečitelné, a pak náhle vyskočil na nohy, což Harryho vylekalo, takže vrazil zády do zdi. Ale Snape prostě došel k oknu, a když tam došel, otočil se a vrátil se zpátky. Podíval se na Harryho, na jeho tvář, a své kroky zopakoval.

Harry si přál, aby se mohl propadnout podlahou. Nebo pokud tohle nepřipadalo v úvahu, chtěl alespoň usnout a po probuzení zjistit, že to všechno byl jen sen, že profesor Snape neslyšel to, co určitě právě slyšel…

Snape se v tu chvíli zastavil přímo před Harrym. „Nelhal jste,“ prohlásil nakonec a jeho oči byly přemýšlivé, přestože zabarvené i něčím jiným… uvědoměním? Nebo to bylo překvapení? „O ničem z toho. Mám pravdu, Pottere?“ Ty oči se upíraly na Harryho a čekaly na odpověď.

Harry se nepřiblížil ke stavu, aby byl schopen formulovat slova. Opravdu tu nechtěl být. Chtěl pryč – pryč od Dursleyových, pryč od Snapea a jeho otázek. Nemohl to vydržet, musel pryč.

Ale byl tu zavřený. Zamčený se Snapem, ze všech lidí s ním. Neměl kam utéct.

Přinutil se dýchat. Zrovna Snape musel být svědkem ponižování, kterému byl denně vystaven ze strany svých příbuzných, a právě teď se Vernon musel rozhodnout, že bude obzvlášť nepříjemný. Jak znal Snapea, první den vyučování to bude kolovat po celém Zmijozelu a druhý den po celé škole. Škoda už byla napáchána a nic, co by Harry mohl říct, to nezmění.

Harry do profesora strčil ve snaze zmizet zpod jeho hodnotícího pohledu. Kdyby se mu jen podařilo dostat se od Snapea pryč, mohl by si sednout na hromadu košil a počkat, až dorazí Hedvika, aby mohl Snapea odsud sakra dostat. Ale větší muž se nechtěl hnout z místa. Zablokoval Harryho a manévroval tak, aby rozcuchaného teenagera uvěznil v rohu u dveří. Harry polkl a potlačil pocit narůstající paniky. Stál jsi tváří v tvář Voldemortovi, připomněl si. Zvládneš čelit vyšetřování vlastního profesora. Moc to nepomohlo, pomyslel si, když se znovu podíval do Snapeových odhodlaných očí.

„Odpovězte mi, Pottere,“ dožadoval se Snape. „Co se to tu děje? Je tohle normální zacházení ze strany vašeho strýce? Ví o tom Brumbál?“

Navzdory Snapeovým rychlým otázkám Harry nedokázal říct, co se za nimi skrývá. Snape se o Harryho jistě nezajímal; v mužově výrazu nedokázal rozpoznat nic, co by vypadalo jako starost. Harrymu to spíš připadalo, jako by se chystal rozlousknout nějakou hádanku… nebo že narazil na nový hlavolam, který je třeba vyřešit. No, Harry se sotva chtěl stát novou ‚hádankou‘ Severuse Snapea, kterou by bylo třeba rozluštit.

Ten náhlý nárůst rozhořčení mu pomohl najít hlas. „Děkuji vám za váš zájem, profesore,“ vyhrkl. „Ale vzhledem k tomu, že nejste ředitelem mé koleje, školy ani ničeho podobného, myslím, že si své srdce vyleju někomu jinému.“ Vlastně to vyznělo trochu drsněji, než plánoval, ale nedokázal se přinutit, aby toho litoval. Cítil zoufalou potřebu dostat se z toho kouta.

Ke Snapeově cti je třeba říct, že nezvýšil hlas, ani do své vyrovnané řeči nevložil žádný jed. „Jsem váš profesor, Pottere. Ať už jsem ředitel koleje, nebo ne, to, co se děje v domě mého studenta, se mě týká.“

Harry se zarazil, než ucítil bolest ve rtu a okamžitě zavřel ústa. Odkdy se Snape zajímá o jeho domácí život? Bylo to k smíchu, jenže Harrymu do smíchu nebylo. Věděl, že Snapea to ve skutečnosti nezajímá, samozřejmě, a nehodlal prozrazovat další informace, aby si o něm mohla celá zmijozelská kolej povídat.

„Děkuji vám, pane, za tuto vaši malou demonstraci. Určitě se o tom zmíním řediteli, aby byl náležitě vděčný. Ale jak jsem řekl, jestli vám to nevadí, raději budu svými dětinskými obavami obtěžovat někoho jiného,“ vmetl Snapeovi do obličeje jeho vlastní slova a pevně zavřel ústa.

Snapeova tvář zůstala nečitelná, i když téměř neznatelně přimhouřil oči. Pak překvapivě ustoupil, čímž Harrymu umožnil dostat se z kouta, a posadil se na okraj postele.

Seděl tam jen chvíli a pak změnil téma tak náhle, že se Harry cítil mírně dezorientovaný. „Chcete vědět o plánu Pána zla, který se vás týká,“ položil zdánlivě řečnickou otázku, ačkoli čekal na odpověď.

Harry věnoval Snapeovi podezíravý pohled a váhavě odpověděl: „Ano…“

Mistr lektvarů seděl na posteli klidně, jako by se nebavili o ničem vážnějším než o počasí. „Mohl bych navrhnout výměnu informací? Řeknu vám, co si přejete vědět, a vy mi na oplátku odpovíte na mé otázky. Řekněme, že jedna vaše otázka za jednu mou.“

Harry se zamyslel a byl zaskočen. Chtěl vědět, co má Voldemort za lubem. Strašně moc. Ale Snape byl ten poslední člověk na světě, kterému by chtěl svěřit svá tajemství.

Na druhou stranu, mezi místností, Harryho dřívějším výbuchem a tím, co Snape právě zaslechl, už neměl moc co skrývat, že?

„Dobře,“ přijal návrh spěšně navzdory rostoucím obavám. Jeho zvědavost byla příliš velká, aby si nechal ujít příležitost získat informace, po kterých toužil. „Platí.“

Harry nedokázal identifikovat záblesk ve Snapeových očích a doufal, pro Merlina, že právě neudělal strašlivou, příšernou chybu.