Preklady fanfiction Harryho Pottera

V Havraspárské věži

Únor 2019

Juliet

Únor musel být v Bradavicích ten nejpochmurnější měsíc. Ve třídách mi do kostí pronikala věčná zima, za okny kvílel vítr a cákal do nich déšť a jezero venku vypadalo jako sklovitě šedé zrcadlo zahalené do ponuré mlhy.

Roztržitě jsem snídala a přemýšlela o obrázkové knížce, kterou mi Jennifer poslala v kouzelné tašce přivázané k Apollónově noze.

Jennifer usoudila, že příběh je zajímavý, ale ve skutečnosti nám k ničemu není. Najít džina a požádat ho o kouzlo - což jsem hned navrhla - byla podle ní směšná možnost. Ve skutečnosti napsala klidně, to není žádná možnost. „Jak bychom se proboha dostaly tam a zase zpátky? Nemůžeme se jen tak potulovat po íránské poušti! I kdybychom byly dospělé, bylo by to šílené. A i kdybychom nějakého našly, působí opravdu nebezpečně. Zapomeň na to, Juliet.“

Uznávám, Jennifer uvažovala hodně rozumně. Netlačila jsem na ni. Ale stejně jsem si nemohla pomoct a přemýšlela jsem...

Dnes byla sobota a škola byla téměř úplně prázdná, protože se konal zápas ve famfrpálu: Havraspár proti Nebelvíru. Konečně jsem zjistila, co je to famfrpál. Všichni jím žili naplno, ale mě nic nemohlo zajímat méně. Jakmile jsem získala rovnováhu, ráda jsem při hodinách - za pěkného počasí - poletovala a předstírala, že jsem pták. Ale nelíbilo se mi létat příliš vysoko nebo příliš rychle a nikdy bych nechtěla sundat ruce z bezpečné násady koštěte, abych mohla chytit poletující míče.

Vždycky jsem uvítala klid, který na hradě při zápasech panoval, a po snídani jsem se osaměle vydala zpátky do havraspárské věže, ponořená do myšlenek o džinech, pouštích a dohodách... K mému překvapení však věž nebyla prázdná jako obvykle, když havraspárští hráli. U krbu se nacházela jedna postavička s vlnitými zrzavými vlasy: Hugo Granger-Weasley s hlavou zabořenou v knize. Když jsem vešla, vzhlédl a zamrkal přes brýle, ve kterých připomínal sovu. Hugo chodil na stejné hodiny jako já, ale nikdy předtím jsem s ním nemluvila. Když jsem se nad tím zamyslela, byl vlastně stejně tichý jako já.

„Ahoj,“ řekl zdvořile a rychle sklopil zrak zpátky ke své knize, zřejmě nečekal odpověď.

Zaváhala jsem. Tohle byla příležitost udělat to, co jsem dělala po celou předchozí dobu: stáhnout se do vlastního kouta místnosti a dělat si svoje věci. Ale slíbila jsem Jennifer, že už to dělat nebudu, že se začnu bavit s některými spolužáky. Tahle příležitost si přímo říkala o to, abych ji nepropásla.

S námahou jsem si tedy odkašlala. „Ehm - ahoj, Hugo.“

Znovu vzhlédl, v pihovaté tváři překvapení. Očividně jsem si získala jistou reputaci. Zoufale jsem vymýšlela, co říct.

„Takže - takže ty taky nejsi moc velký fanda famfrpálového zápasu?“

Hugo zavrtěl hlavou a zatvářil se provinile. „Ne, já vlastně - já famfrpál ve skutečnost nesnáším,“ přiznal a pak si zakryl rukou pusu, jako by řekl něco strašného. To mě přimělo k úsměvu a on mi ho po chvíli stydlivě oplatil.

„Jde o to,“ přiznal spěšně, „že ho miluje celá moje rodina. No, máma až tak ne, ale ta ho taky tak nějak sleduje, protože táta je velký fanoušek. A moje teta hrála za Holyheadské harpyje! No, to asi víš,“ poznamenal ne vychloubačně, ale tak nějak rezignovaně.

Nečekala jsem, že bude Hugo tak upovídaný, a trochu to zmírnilo uzel úzkosti v mém žaludku. Nejistě jsem se posadila na jednu z dalších pohovek u krbu. „Hm, ne, nevím.“

Hugo vypadal velmi zaskočeně. „Ale určitě jsi o ní slyšela. Ginny Potterová, víš?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ale - byla jednou z účastnic bitvy o Bradavice. A je provdaná za Harryho Pottera.“ Hugo navzdory nedostatku nadšení v svém hlase zjevně očekával okamžité „aha!“ Začala jsem si připadat hloupě.

„O bitvě o Bradavice jsem slyšela. A jsem si docela jistá, že jsem zaslechla zmínku o Harrym Potterovi. Bojoval s nějakým temným čarodějem, ne?“

„Děláš si legraci?“ zeptal se Hugo nedůvěřivě.

Ale no tak. Nebyla to moje chyba, že jsem nevěděla všechny ty věci o kouzelnickém světě, které všichni ostatní považovali za samozřejmé. „Proč bych si dělala legraci?“ opáčila jsem nevrle.

K mému překvapení se však Hugovi na tváři objevil široký úsměv. „To je skvělé!“ vydechl s očividným nadšením. „Nesnáším, když všichni vědí o mé rodině! Máma a táta pomohli strýčkovi Harrymu porazit lorda Voldemorta. Byl to hrozně zlý kouzelník, který ovládal Británii a zabil spoustu lidí. Je otravné vyrůstat s tím, že všichni vědí, že tvoji rodiče jsou hrdinové. Nejdřív se na mě ostatní studenti vrhli a vyptávali se na mámu, tátu a strýčka Harryho. Ale jakmile všichni zjistili, že jsem to jenom já a ne oni, ztratili zájem.“

„Aha... to je pro tebe opravdu hrozné,“ poznamenala jsem a už jsem necítila takové podráždění, když jsem si uvědomila, proč mě Hugo podrobil křížovému výslechu.

Zrzek smutně přikývl. „Navíc celá moje rodina byla v Nebelvíru, ale Moudrý klobouk usoudil, že mi bude líp v Havraspáru. Mámě to nevadí, ale všichni ostatní... no... jako by ten Klobouk prostě veřejně prohlásil, že nejsem jako moje rodina, víš. Zkoušel jsem sice chodit na zápasy ve famfrpálu a tak, Rose a ostatní chtěli, abych tam dneska šel, ale rozhodl jsem se, že už se tím nebudu zabývat.“

„Dobře děláš,“ řekla jsem a myslela to vážně. „Měl bys být sám sebou.“

Věnoval mi rozzářený úsměv. „A co ty - počkej, na něčem sedím,“ řekl, posunul se na sedadle a zamračil se. „Aha, zapomněl na ně. Chceš?“ Vytáhl zpod sebe zmačkaný balíček Bertíkových fazolek a nabídl mi.

„Ehm - ne, díky. Ty už jsem jednou měla, jsou moc divné.“

„Nejsou tak špatné. Musíš vědět, kterým barvám se vyhnout. Je to taková hádanka, jak přijít na to, co je dobré. Zkus tenhle, ten je asi jen karamelový.“

Ostražitě, při vzpomínce na ty, které jsem jedla ve vlaku, jsem ochutnala zlatou fazoli, kterou mi nabídl. Po chvíli jsem se široce usmála, protože jsem v té chuti poznala svůj oblíbený dezert.

„Lepší. Toffifee!“ vydechla jsem šťastně.

„Páni,“ vyhrkl Hugo. „Ten je vážně dobrý. Ou, myslím, že tohle by mohla být slanina. Jo, je!“

„Slanina?“ přeptala jsem se, jelikož se mi hnusila představa sladkosti s příchutí slaniny, ale Hugo se při žvýkání usmíval.

„Co je? Já mám slaninu rád.“

„Jo, ale...“

Společně jsme vybírali fazole v tichu, o kterém mi pomalu docházelo, že vůbec není trapné. Bylo to - no, bylo to přátelské a nenucené. Skoro tak nenucené jako být s Jennifer. Ohromilo mě to. Opravdu bylo navazování přátelství tak jednoduché? Nebo to bylo jen Hugovou skromnou upřímností?

„Takže ty jsi zřejmě mudlovského původu,“ pokračoval zrzek po chvíli, „když jsi toho o bitvě o Bradavice a tak moc neslyšela. Jaká je tedy tvoje rodina?“

Byl ke mně tak upřímný, že jsem se po chvilce váhání rozhodla, že mu to řeknu - no, možná ne všechno, ale něco ano.

„No... vlastně jsem jednovaječné dvojče.“

„Opravdu? To jsem nevěděla. Hele, můj strýc George byl - ehm... promiň, přerušil jsem tě.“ Uši mu lehce zrůžověly.

„To je v pořádku,“ řekla jsem. „Co ten tvůj strýc?“

„Ne, ne, na tom nezáleží. Opravdu. Jak se jmenuje tvoje sestra? V jaké je koleji? Počkej...“ Hugo se zamračil. „Máme společné hodiny se všemi ostatními kolejemi. Není v Bradavicích, že ne?“

„Ne, to máš pravdu,“ řekla jsem a namátkou vytáhla další fazoli, abych se mohla podívat do pytlíku místo na Huga. Vysvětlovat to nebylo s odstupem času o nic snazší. „Jennifer není čarodějka.“

Hugo vykulil oči, když mu to došlo. Zatvářil se tak chápavě a vypadal tak lítostivě, že to vypadalo, jako bych mluvila o jeho sestře.

„Ale ne - a vy jste dvojčata - to je - to je to nejhorší, co jsem kdy zažil - hej, tuhle nejez!“

Vyplivla jsem lesklou černou fazoli do dlaně, jen co mi štiplavá chuť pokryla jazyk.

„Uf-ach. Dehet? Dřevěné uhlí?“

Hodila jsem fazoli do ohně, kde se rozprskla a zapraskala. „Jo, jedno z toho... hnus...“

„To s tvou sestrou mě vážně mrzí,“ dodal Hugo tiše po odmlce. Věnovala jsem mu slabý úsměv. Nějakým způsobem mi sdílení situace s někým tak soucitným trochu zlepšilo náladu. Zaváhala jsem. Hugo vypadal jako milý kluk. Nebyl důvod, aby utíkal za učitelem, že ne?

„Můžu - můžu ti říct tajemství? Nesmíš to ale nikomu říct.“

„Samozřejmě, já umím udržet tajemství,“ řekl Hugo pohotově. „Na mou duši, na hafoní uši, na maguáří svědomí.“

„Ehm - dobře. No, já se snažím přijít na způsob, jak pro Jennifer získat magii. Aby mohla přijít do Bradavic.“

Hugo na mě zíral tak ohromeně, že celou věčnost nic neříkal. Nakonec zaraženě poznamenal: „Ale - to se přece nedá udělat, že ne?“

„To se právě snažím zjistit,“ odpověděla jsem obranně. „V podstatě můžeš dělat pomocí magie všechno. Proč ne tohle?“

„Protože - protože - prostě jsem nikdy neslyšel, že by to šlo, to je celé. A já jsem vyrostl v kouzelnické rodině. Nemyslím to zle,“ dodal spěšně. „Jen hádám, že to není možné. Motáci se vyskytují ve všech kouzelnických rodinách. Vždycky zůstanou motáky... je to zklamání, ale lidé to prostě přijmou...“

„No, já ne,“ opáčila jsem zuřivě a Hugo se zarazil. „Promiň,“ řekla jsem nakonec. „Nemyslela jsem to tak... jen nechápu, proč by to všichni měli jen tak přijmout, to je celé. Pořád se objevují nová kouzla, ne? Viděla jsem v knihovně knihy o nedávných objevech... Možná je to těžké, možná to skoro nikdo neumí, možná to ani nikdo předtím nedělal. Ale Jennifer by měla být čarodějka, jako jsem já, protože jsme dvojčata, a tahle je to prostě špatně. Víc špatně než pro obyčejného motáka! Takže budu hledat dál, dokud tu cestu nenajdu.“

„Tak tedy,“ promluvil Hugo po zamyšlené pauze. „Dobře. Dám ti vědět, jestli se dozvím něco užitečného.“

„Aha - super - díky...“ Páni. Ukázalo se, že říct to někomu nebylo zase tak špatné.

„Musím si udělat domácí úkol z formulí,“ nadhodil Hugo, sáhl po školní brašně, která ležela vedle pohovky, a vytáhl z ní pergamen. „Chceš ho udělat společně?“

„Jo, dobře... proč ne.“

Profesorka Bellová si od nás vyžádala dvě stopy pergamenu o různých způsobech použití kouzel na manipulaci s vodou. No, s vodou a hůlkou se dala dělat spousta skvělých věcí. Zmrazit ji, proměnit ji v páru, vysušit ji, zesílit proud vody na potopu, způsobit, že ji věci odpuzují, a tak dále. Bude to zajímavá esej. V minulé lekci jsme se věnovali hlavně řízení toku. Každý z nás dostal umyvadlo s několika odtoky a kohoutkem a museli jsme kouzlem natlačit proud vody do toho správného otvoru.

„Esej není problém,“ řekl Hugo a začal lehce škrábat brkem. „Ale minulá hodina byla nemožná. Ve formulích jsem dobrý jen v teorii. Je to můj nejhorší předmět.“

Zamyslela jsem se a uvědomila si, že Hugo mívá ve formulích často drobné katastrofy. „Nebyl jsi při minulé hodině - ehm - celý promočený?“

„Jo... mířil jsem na jeden z otvorů a kohoutek mě celého postříkal. Šplouch,“ gestikuloval výrazně rukama.

„Hmm...“ zamručela jsem. „Musel jsi s hůlkou moc - šťouchat. Musíš být jemnější. Podívej, zkus to s tímhle.“

Přinesla jsem jeden ze džbánů s vodou a několik sklenic z podnosu, který vždycky stál ve společenské místnosti na parapetu. „Já budu lít a ty můžeš trénovat. Zaměř se na tu vlevo... jen trochu šťouchni semhle... jemně... jejda!“

Hugo zamumlal zaklínadlo a trhl hůlkou doleva, čímž způsobil, že voda prudce vystřelila do několika směrů. Všechno, včetně nás dvou a Hugova právě započaté eseje, se namočilo a já jsem džbán spěšně narovnala.

„Nevadí,“ řekla jsem a použila užitečné kouzlo, na které jsem narazila ve třetím díle Standardní knihy kouzel, půjčenou v knihovně. Z hrotu hůlky mi díky němu začal proudit horký vzduch a já rychle vysoušela okolí. „Ehm, jo, určitě je to tím, jak hůlkou pohybuješ. Je to prostě trochu... ehm…”

Zaváhala jsem. Jak byste někomu taktně řekli, že předvádí kouzla jako robot na steroidech? Dělal ty nejtrhavější pohyby hůlkou, jaké jsem kdy viděla, a při vyslovování zaklínadla zkřivil obličej intenzivním soustředěním.

„Prostě se moc snažíš,“ řekla jsem nakonec. „Musíš se uvolnit a nemít takhle ztuhlou ruku. Jen malý, plynulý švih!“ Předvedla jsem mu to.

Hugo si povzdechl: „U tebe to vypadá tak jednoduše.“

„No tak, zkus to ještě jednou,“ povzbuzovala jsem ho. „Nejdřív se zhluboka nadechni. Uvolni ruku...“

Hugo se v následujících dvaceti minutách v kouzlu trochu zlepšil. Během cvičení jsem si s ním povídala, částečně proto, aby se nenapínal soustředěním, ale také proto, že jsem byla zvědavá.

„Hele, nechci tě, víš, soudit podle tvých rodičů, ale o co přesně šlo v bitvě o Bradavice? Očividně bych to měla vědět.“

Hugo tentokrát jen o pár centimetrů přestřelil sklenici a vypadal docela spokojeně.

„No jo,“ hlesl a utřel rozlitou tekutinu. „Je to asi ta největší věc, která se v kouzelnické historii za poslední roky stala. A není to tak dávno. Jen něco málo přes dvacet let.“

„Tak mi to pověz.“

Hugo mě zasvětil. O něčem z toho jsem určitě slyšela mluvit studenty, ale protože jsem nikdy neznala širší souvislosti, nic z toho mi nedávalo moc smysl. Ukázalo se, že to byl epický příběh se spoustou dalších věcí, které nakonec vedly k samotné bitvě.

„A nebyli tam jen moji rodiče, byla tam spousta lidí,“ pokračoval Hugo. „Profesor Longbottom byl úžasný, Nebelvírovým mečem zabil Nagini, obrovského hada lorda Voldemorta...“

„To snad ne?“ Profesor Longbottom se svou láskou k rostlinám vypadal tak mírně a něžně. Nedokázala jsem si představit, že by rozsekal mečem hada.

„Jo. A McGonagallová přiměla všechny sochy, aby ožily a bojovaly se Smrtijedy... a Lorcanova a Lysandrova máma taky bojovala.“

Zašklebila jsem se. „Ty nemám ráda,“ vypálila jsem okamžitě.

„Jo, pamatuju si, že jsi s nimi tenkrát nechtěla pracovat v bylinkářství,“ kývl Hugo a bystře se na mě zadíval. „To... je to proto, že jsou dvojčata a oba jsou tady, že jo?“

„Přesně.“

„No, to je hloupost,“ namítl Hugo přímočaře. „Není to jejich vina a jsou v pohodě. Moje rodina se s tou jejich kamarádí, takže se s nimi občas stýkám. Jejich máma je skvělá. Jejich táta je taky v pohodě.“

„Jo, no...“ hlesla jsem trochu vzpurně. Nehodlala jsem se svého sporu s dvojčaty Scamanderovými vzdát jen tak. Bylo mi jedno, jestli jsou milí. Bylo to prostě z principu.

Hugo jen pokrčil rameny a pokračoval ve svém vyprávění. Zjistila jsem, že důvodem, proč jsme měli profesorku Bunceovou coby učitelku lektvarů, bylo, že původního mistra lektvarů, který byl statečným špehem a jmenoval se Severus Snape, spolu s mnoha dalšími zabili v bitvě. Bylo jich asi padesát a spousta z nich byli studenti... To jsem netušila.

„Ale tam dole u jezera je velký památník,“ ozval se Hugo. „Se všemi jejich jmény. Neviděla jsi ho?“

„Já jsem pozemky moc neprozkoumávala. Hodně času jsem strávila v knihovně.“

„No, v podstatě ta bitva skončila, protože strýček Harry se za všechny obětoval a všechny ochránil, protože umřel, ale ve skutečnosti neumřel, Voldemort se stal smrtelným a zabila ho jeho vlastní kletba, která se odrazila zpátky k němu.“

„Ehm - on ve skutečnosti nezemřel...?“

„Jo, tuhle část jsem nikdy nepochopil,“ přiznal Hugo. „Máma říkala, že mi to pořádně vysvětlí, až budu starší. Ale v podstatě tím vyhrál válku.“

„Aha. Docela fér.“

„Jo... ale on je fakt skromný, nikdy o tom nemluví. Teď pracuje pro ministerstvo a loví temné kouzelníky. Hele, jestli chceš, můžu se jeho, mámy a táty zeptat na to, o co se snažíte se sestrou, jestli chceš? Možná budou mít nějaké nápady.“

„Ne,“ namítla jsem rychle. „Nechci, aby o tom věděla spousta lidí, zvlášť ne někdo, kdo pracuje na ministerstvu. Mohli by mi v tom zabránit.“

Teď už jsme kouzlo v podstatě přestali trénovat, protože Hugo mohl míjet sklenici a následně utírat vzniklou mokrou skvrnu jen tak dlouho, než došla voda. Rozhodně však byl při pohybech hůlkou méně nevyzpytatelný a voda k jeho radosti dokonce jednou elegantně stekla do sklenice (i když jsme oba věděli, že to byla nejspíš náhoda). Dopsali jsme eseje v družném mlčení a občas jsme spolu probrali nějaký nápad.

Ke konci dopoledne jsem věděla - a byl to ten nejzvláštnější pocit - že jsme teď s Hugem kamarádi. Jennifer by tomu nevěřila, kdybych jí to řekla. A kupodivu jsem z toho neměla tak špatný pocit, jak jsem očekávala. Jennifer si v Greenhillu taky našla spoustu přátel.

Když se s obvyklým hlasitým vrznutím náhle otevřely modré dveře společenské místnosti, Hugo i já jsme vzhlédli a očekávali hromadný návrat buďto rozjařených, nebo sklíčených havraspárských studentů ze zápasu.

Místo toho však k mému překvapení do místnosti tiše vešla profesorka Vektorová a s laskavým úsměvem se na mě a Huga podívala přes horní okraj brýlí.

„Á, tady jsi, Juliet. Všimla jsem si, že jsi nebyla na zápase... Hledala jsem tě.“