Preklady fanfiction Harryho Pottera

Nová kapitola 2.2 

V den, kdy Harry Potter odevzdal svůj odznak bystrozora, se dostal na titulní stránky celostátních novin. Věděl, že k tomu dojde, ale byl unavený. Unavený z toho, že chybí své rodině, Jamesovi byly skoro tři roky, Albusovi dva a on měl pocit, že je nikdy nevídá, tak často byl na misích. Nebylo to to, co by pro své děti chtěl, a tak po rozhovoru s ředitelkou McGonagallovou rezignoval a souhlasil, že nastoupí na místo profesora obrany. Bude to změna, ale těšil se na ni. Ginnyin úlevný pohled, když jí sdělil své plány, mu stačil k tomu, aby věděl, že se rozhodl správně. Všichni toho prožili příliš mnoho na to, aby si kvůli němu dělala neustále starosti, že se nevrátí domů.

Návrat na hrad byl trochu otřes, zvlášť když byl nyní členem pedagogického sboru. Oslovovat profesory, kteří ho šest let učili, jejich křestními jmény, byl velmi nepříjemný pocit.

Krátké: „Zvykneš si, Harry“ od Minervy nebylo tak uklidňující, jak si jistě myslela. Nedokázal si představit svět, kde by si někdy zvykl oslovovat Snapea Severusi. Ne že by s ním mluvil často, stačil mu mužův zlostný pohled, aby se k němu příliš nepřibližoval. Přesto byl rád, že je zpátky, i když to bylo divné a Neville se k němu choval trochu odtažitě. Bylo tomu tak od té doby, co Hermiona odešla. Hannah mu zřejmě řekla, jak rozrušená byla při jejich rozhovoru, ani jeden z nich si tehdy nevzpomněl na umlčovací kouzla.

Nebyl si jistý, jestli je s ní Neville v kontaktu, možná byl, Harry věděl, že George ano. Bylo to už pět let, co ji viděl naposledy, a chyběla mu víc, než si myslel, že je možné. Teprve po jejím odchodu si uvědomil, jak moc ji považoval za samozřejmost.

Jeho přátelství s Ronem neexistovalo, nedokázal se mu postavit tváří v tvář poté, co zjistil, že Hermiona mluvila pravdu. Setkávali se při rodinných příležitostech v Doupěti, Ron se oženil s Levandulí a měl tři děti, nemohl se tomu vyhnout, ale byli sotva zdvořilí. I teď Ron nebo Levandule občas pronesli o Hermioně nějakou poznámku, kvůli které musela Angie držet George na místě a Harry pod stolem zatínal pěsti.

Povzdechl si, když si znovu procházel své učební plány, a přál si, aby tu byla Hermiona, která by se na ně podívala; vždycky byla v plánování lepší než on. Stále doufal, že se vrátí, ale vypadalo to čím dál méně pravděpodobně.

George mu toho řekl jen velmi málo. Byla šťastná, žilo se jí dobře, byla vyrovnaná. Bezvýznamná slova, která mu vlastně vůbec nic neříkala. První rok, nedlouho poté, co odešla, požádal George, aby jí předal omluvný dopis, ale ten odmítl. Řekl mu, že už měl dost příležitostí, že je čas nechat Hermionu na pokoji, a pokud se s ním bude chtít spojit, udělá to. Mohl by jí říct, že to Harryho mrzí, ale to bylo všechno, co byl ochoten udělat; co s tím Hermiona provede, bude na ní. A protože od ní neslyšel ani slovo, nebylo možné její rozhodnutí špatně pochopit. Konečně toho měla dost. A on to nenáviděl.

xxx

Když Minerva Severusovi řekla, že najala Pottera, málem dal výpověď. Ale neměl kam jít, Bradavice byly jeho prvním domovem a díky Albusovým manipulacím je nikdy doopravdy neopustil. A tak zůstal a díval se, jak se ten kluk, který přežil, aby ho otravoval, poflakuje po hradu a ruší jeho klid. Všiml si, že Longbottom si od něj zachovává velký odstup, což bylo zajímavé. Možná se o tom zmíní, až se příště sejdou nad šachy.

Neville Longbottom byl pro Severuse překvapivým zjevením. Už to nebyl ten ustrašený malý kluk z jeho školních let. Severus se cítil nucen omluvit se mu za své chování, když se vrátil, aby dokončil učednickou praxi. Šokovaný výraz, který ozdobil mladíkovy rysy, ho bavil ještě nějakou dobu poté. Jakmile se Longbottom stal zaměstnancem, podařilo se jim navázat nesmělé přátelství, což ho stále mátlo, ale ten chlapec, tedy muž, byl překvapivě dobrý společník. Jeho dovednosti v oblasti lektvarů byly prakticky nulové, ale vynahrazoval to svými rozsáhlými znalostmi rostlin, které Severus často používal, a sám sebe překvapil, když žádal Longbottoma o pomoc při hledání přísad se zvláštními vlastnostmi. Nikdy nebyl zklamán.

„Vypadáte, jako byste chtěl vyřešit všechny problémy světa, Severusi!“ Z úvah ho vyrušil právě ten muž, na kterého myslel.

Zvedl obočí. „Kdybych měl takový sklon napravovat svět, pane Longbottome, přišel bych na řešení už dřív. Takhle jsem příliš unavený, než abych se tím zabýval. Koneckonců je pátek, napravování světa bychom si měli nechat na pondělí.“

Mladík se na něj usmál. „Šachy?“

Souhlasně sklonil hlavu a sledoval ho, jak připravuje šachovnici.

„Jaký jste měl týden, Severusi? Jste připravený na návrat studentů?“

„Klidný, přesně tak, jak to mám rád. A ne, pane Longbottome, nejsem. Byl bych naprosto spokojený, kdyby ti malí pitomci zůstali doma.“

Neville si odfrkl a odpověděl: „Nabídl jsem vám, abyste mi říkal Neville, Severusi. Už je to několik let. S panem Longbottomem si připadám současně starý a jako bych byl zpátky ve škole!“

Snape obrátil oči v sloup. „Jestli vy jste starý, Neville, tak já už musím být prakticky mrtvý.“

„Zatím ne tak docela, Severusi. Nejdřív musíte ještě alespoň pár desítek let terorizovat studenty.“

V koutku rtů se mu objevil neochotný úsměv. „Vskutku.“

Chvíli mlčky hráli, oba hluboce soustředění, ani jeden nechtěl tomu druhému darovat výhru. Když mu o hodinu později Severus dal mat, Neville se zašklebil. „Sakra. Byl jsem si jistý, že tahle hra je moje. To je jedno. Odveta zítra?“

„Budu tady. I když věřím, že existují plány na pořádné přivítání nejnovějšího člena profesorského sboru na hradě.“

Když se Neville ušklíbl, pokračoval: „Měl jsem dojem, že jste s panem Potterem přátelé?“

Chlapec si povzdechl. „Kdysi jsme byli. Ale když jsem slyšel, jak se chová ke svým kamarádům, nemůžu říct, že bych ho měl v současnosti nějak zvlášť v lásce.“

Severus pozvedl obočí, když ho Neville vyzval: „Mohl byste se prostě zeptat přímo, víte? To kvůli němu Hermiona odešla. Samozřejmě s tím měl hodně co dělat Ron, jaký on už je parchant, ale Harry se zase postavil na jeho stranu, no. Podle toho, co říká George, to byla ta poslední kapka, kterou pohár přetekl. Měla pocit, že už nemá nikoho, kdo by ji tu držel, a už měla dost toho, že musí neustále prokazovat svoji hodnotu, tak odešla. Nemyslím si, že to bylo zdaleka tak jednoduché, ale konečný výsledek je stejný.“

„Co tím chcete říct?“

„Vzpomínky Hermioniných rodičů se nedaly obnovit.“ Na jeho nechápavý pohled Neville pokračoval: „Za války je zapomněla a poslala do Austrálie. Bála se, že se k nim dostanou Smrtijedi, a nikdo z Řádu jí nenabídl pomoc, tak vzala věci do vlastních rukou. Doufala, že se jí podaří jejich vzpomínky obnovit, až bude po všem a bude pro ně bezpečné se vrátit, ale léčitelé v Austrálii jí tvrdili, že to není možné. Byla zničená. A pak tu bylo všechno, co se stalo během války. Vždycky byla z nich tří nejvíc zraněná, ne že by to Harry nebo Ron někdy přiznali. A když pak našla Rona v posteli s Levandulí a Harry se postavil na jeho stranu? Myslím, že toho všeho bylo příliš mnoho v příliš krátkém čase. Kdyby se ta scéna s Ronem odehrála o pět let později, možná by zůstala. Má tu přátele, George s ní zůstává v kontaktu, stejně jako Kings. Příští týden, než se studenti vrátí, se s ní s Hannah setkáme. Chyběla mi, byla to moje první kamarádka. Neuvědomil jsem si, že někdo ví, kde je, dokud jsem minulý týden nenarazil na George a on se neprořekl. Všechny moje sovy se vrátily, i když George říkal, že si proti nim na svůj dům nastavila ochrany, takže tím se to asi vysvětluje. Naučila ho používat mudlovský poštovní systém a koupila mu něco, čemu se říká mobilní telefon? Každopádně doufám, že to naučí i mě, nechci s ní zase ztratit kontakt.“

Severus mlčky seděl a přemýšlel o této informaci. Dávalo to smysl, mnohem větší smysl než to, že odešla jen kvůli nevydařenému vztahu. Během těch pěti let, co byla pryč, na ni často myslel. Věděl, že na ni vzpomíná i Minerva, která se cítila nevysvětlitelně provinile, protože Hermiona si nemyslela, že by k ní mohla přijít pro pomoc.

„Pozdravujte ji ode mě,“ řekl nakonec a všiml si Nevillova překvapeného pohledu. „Ta otravná čarodějka mi zachránila život a donutila mě zotavit se. Dlužím jí to. A pokud můžete, požádejte ji, aby poslala Minervě sovu. Stýská se jí po ní.“

Neville se jemně usmál. „Pokusím se.“