Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7. Chytit Zlatonku

Harry otevřel oči a zamrkal do tmy svého pokoje.

Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že ho něco probudilo. Nějaký zvuk. Ale jaký zvuk? Teď už nic neslyšel.

Odpovědí na jeho otázku bylo tiché zahoukání, které se neslo oknem Harryho ložnice.

Hedvika?

Popadl brýle a vrhl se k oknu v očekávání, že uvidí svého jediného letního přítele. A i jeho ospalá mysl si hned vzpomněla, že vidět Hedviku je první krok k tomu, aby se zbavil Snapea. Tma se Harrymu zdála o něco jasnější, když se podíval oknem na laskavé oči své sněžné sovy.

„Ahoj, Hedviko,“ zašeptal Harry a usmál se ještě víc, když viděl, proč se neprotáhla oknem, které pro ni vždycky nechával pootevřené. Za ní se v měsíčním světle objevily další tři sovy, všechny s pestře zabalenými balíčky. Hedvika nesla největší ze všech, čtvercovou krabici zabalenou do třpytivého papíru.

Podíval se na hodiny, aby si to ověřil. 00:17. Dnes má šestnácté narozeniny!

Už jen vědomí, že si na to jeho kamarádi vzpomněli, mu dodalo hřejivý pocit na duši. Letos v létě byl s Ronem a Hermionou v poměrně stálém kontaktu, ale na to, že se s nimi o prázdninách nemohl vídat, si po téměř každodenním styku během školního roku vždycky těžko zvykal. Kdykoli dostal něco víc než jen dopis, měl pocit, že jsou mu přátelé zase o něco blíž.

Hedvika už prolétala dovnitř, a jakmile se i se svým balíčkem dostala přes mříže, Harry ji zbavil břemene. Hned si všiml, že papír, o kterém si myslel, že se třpytí, je ve skutečnosti zdobený drobnými předměty, které se po něm rychle pohybují všemi směry. Bližší pohled v přímém měsíčním světle odhalil maličkaté hráče famfrpálu, kteří létali, uhýbali a honili se po papíře.

Odtrhl od nich potěšené oči, aby od ostatních sov, mezitím už úplně v pokoji a kolem Hedvičiny klece, posbíral zbytek balíčků. Naštěstí bylo v Hedvičině kleci ještě dost vody, aby uspokojila všechny čtyři. Harry rychle popadl několik sovích pamlsků z úkrytu pod prkny a pečlivě sledoval stále spícího Snapea, aby se o něm muž nedozvěděl.

Když byly všechny čtyři sovy zaměstnány a odpočívaly, posadil se Harry se svými zářivými balíčky a nespěchal s rozhodováním, který otevře jako první. Miloval ten pocit, kdy zavřel oči a mohl chvíli předstírat, že lidé, které má nejraději, jsou s ním a slaví jeho narozeniny.

Hladový žaludek mu kručel při výmluvné vůni výborné kuchyně paní Weasleyové a už skoro viděl Hermionu a Weasleyovy, jak se shromáždili kolem stolu, vyprávějí si příběhy a hrají šachy a Řachavého Petra. Usmál se, když přemýšlel, jaký kousek by mohla dvojčata Weasleyova pro pobavení všech provést.

Už to nevydržel, popadl z malé hromádky jednu z krabic a otevřel přiložený dopis.

Napínal oči, aby si dopis přečetl, než to vzdal a s pohledem na Snapeova spící záda se natáhl po lampičce na stole. Snažil se ji před Snapem co nejlépe odstínit a s úlevou vydechl, když uplynula celá minuta a muž se ani nepohnul.

Dopis byl napsaný Fredovým spěšným písmem.

Harry,

všechno nejlepší k narozeninám! Jako našemu oblíbenému investorovi ti přinášíme první ukázku našeho nejnovějšího a nejlepšího vynálezu. Nikdo o něm zatím neví, tak o něm pomlč! (Hlavně před naší mámou.)

Fred a George

Zvědavost ho podnítila, co nejtišeji a nejrychleji roztrhl malý podlouhlý balíček a vysypal si obsah do dlaně. K něčemu, co vypadalo jako obyčejné brýle na čtení, byl přiložen malý papírek. Harry nechápavě svraštil čelo. Byl si jistý, že bratři Weasleyovi by obyčejné brýle na čtení nepovažovali za svůj největší vynález. Otočil malý papírek a přečetl si krátký návod.

Kratochvilné kouzelnické kejkle: Strážce stěn

Instrukce: Brýle nasaďte na nos a připevněte k uším.

Upozornění: Doporučujeme zavřít oči, dokud nejsou brýle zcela na svém místě. Používejte šetrně; předmět není určen k dlouhodobému nošení.

Omezení: Při různých tloušťkách stěn nelze dosáhnout stejných výsledků. Nepůsobí proti obranám. Nepůsobí na předměty, které nejsou připevněny ke stěně, podlaze nebo stropu.

Hm. Harry neodolal. Sundal si vlastní brýle, zavřel oči a připevnil si brýle na čtení na obličej. Pomalu otevřel oči a namířil je na vzkaz, nyní rozmazaný. Kupodivu se však písmo začalo vyjasňovat. Samozaostřovací brýle! Harry byl potěšen, i když to stále ještě nechápal. Proč by mu Weasleyovi posílali kouzelnické brýle?

Odložil vzkaz stranou, podíval se na zbytek dárků… a otevřel oči dokořán.

Vznášely se ve vzduchu.

Počkat. Nebyly to jediné věci, které se vznášely – pod ním také nic nebylo! Polekaně nahmatal vše kolem sebe a s úlevou se dotkl pevné země. Ale neviděl ji! Když se podíval dolů, byla tam jen tma, ale když pohlédl nahoru, spatřil jasně noční oblohu skrz místo, kde měla být stěna a strop jeho ložnice.  A s naprostou zřetelností k němu doléhalo bzučení nočního hmyzu.

Ten pohled ho natolik ohromil, že zapomněl na znepokojení a usmál se. Brýle, které mu umožňují vidět a slyšet i skrze zdi! Napadla ho spousta způsobů využití – kdyby se ještě někdy ocitl ve štábu, možná by mohl zjistit, co se děje na schůzích Řádu. A když bude ještě tady, mohl by se v noci v posteli dívat na hvězdy. A uvidí na chodbu, aby se ujistil, že je vzduch čistý, kdykoli bude chtít ven. No… pomohlo by to tedy, kdyby dveře nebyly zamčené.

Sundal brýle a uložil je zpět do krabice, přičemž si nasadil své vlastní. Už se nemohl dočkat, až nový dárek využije.

Jako další Harry sáhl po největším dárku a s potěšením sledoval pestrobarevný obal. Drobní hráči famfrpálu se stále přibližovali ze všech stran krabice, a jak se díval, dva hráči se srazili, což vyvolalo křik obou týmů. Harry potlačil smích, dokud si neuvědomil, že přestali hrát a začali se mezi sebou hádat. Hlasitě.

Jeho pokusy je utišit nepomáhaly, a tak se rozhlédl po něčem, čím by je utlumil. Jeho ruka byla v půli cesty k tomu, aby zvedla jednu z košil, když na sobě spíš ucítil, než uviděl, jistý pár očí.

Ostražitě zvedl hlavu.

Samozřejmě, Snape se v posteli opíral o loket a zavrtával do něj ty své uhlově černé oči. Oči, které byly zjevně rozčílené skutečností, že jejich odpočinek narušuje další člen této domácnosti. Oči, které teď těkaly od Harryho k balíčkům na podlaze, k otevřenému oknu a nakonec ke čtyřem sovám sedícím na stole.

Snape se náhle posadil. „Jak dlouho tu ty sovy jsou?“ zasyčel.

„Právě dorazily,“ zašeptal Harry a zaměstnal se přetahováním košile přes svůj dárek. Hráči okamžitě ztichli. Zaměřil svou pozornost zpět na Snapea a profesorův zjevně nevěřící pohled. „No, možná před pár minutami,“ přiznal a obrnil se.

Snape vypadal, že se chystá vybuchnout, ale místo toho sáhl po hromádce pergamenů, které den předtím napsal, a vytrhl horní list. Sroloval ho a procedil skrz zuby: „Už skoro dva dny čekám, až se vrátí vaše sova, abych mohl poslat zprávu Brumbálovi. Po tom všem, co jsem vám včera podrobně popsal, a navzdory časové náročnosti této války vás nenapadne, abyste mě po jejím návratu okamžitě vzbudil?“

Aniž by čekal na odpověď, přešel ke stolu a podal vzkaz Hedvice, zjevně nejzdatnější a nejodpočatější ze sov. „Odnes to Albusi Brumbálovi,“ nařídil. „Doruč mu list přímo do rukou a neodcházej, dokud si ho nepřečte.“

Hedvika houkla a hned vyrazila, protože zjevně vycítila naléhavost sdělení.

Snape se otočil, aby si prohlédl místnost, a znovu spočinul očima na malé hromádce dárků. „Co je to?“ zeptal se s přísným postojem.

Harry cítil, jak se mu na hrudi usadila tíha. Snape byl absolutně poslední člověk na světě, se kterým by chtěl sdílet své narozeniny, a to i za normálních okolností. A teď se mu navíc všechno, o čem se bavili předchozího dne, vybavilo a on cítil, jak se mu tvář mimovolně rozpálila ponížením. Jak mu tehdy mohlo připadat v pořádku, že se ze všech lidí právě Snapeovi přiznal ke svým dětským strastem? Co si to jen myslel?

Ale teď už bylo příliš pozdě na to, aby se vrátil a něco změnil. A právě teď, když na něj Snape zíral a Harry přemítal nad každým detailem, který o něm ten muž zjistil, ho ani pomyšlení na všechno, co se na oplátku dozvěděl, nepovzbudilo.

Sklopil oči, jak se na Snapea nechtěl dál dívat. Neměl chuť se s ním hádat, ale ani se necítil na to, aby si ho nějak udobřoval. Chtěl jen, aby starší kouzelník odešel. Daleko pryč. Možná na jinou planetu, kde by ho už nikdy nemusel vidět a kde by se nemusel vyrovnávat s tím, že o Harrym ví takové věci. Jo, tak daleko by to bylo fajn.

Snape poklepal nohou, což byl v jeho ponožkách a příliš krátkých kalhotách komický pohyb. Harry by se možná zasmál, kdyby mu situace nepřipadala tak neveselá. „Co – je – tohle?“ Profesor vyslovil svou otázku znovu, stejně tiše, ale s nebezpečným ostřím, které jasně říkalo, že ignorace není řešením.

Harry si oddechl. „Mám narozeniny,“ přiznal a přinutil se znovu zvednout oči, aby se setkal se Snapeovými. „Tohle jsou narozeninové dárky,“ vysvětlil prostě.

Snape zkřížil ruce a dlouhou chvíli na něj hleděl s nevyzpytatelným výrazem. Harry si nebyl jistý, co má čekat – snad přednášku o netrpělivosti a rozbalování dárků uprostřed noci? Nebo bude spíš hartusit, že ho nemá hned budit?

Snape však téma Harryho narozenin zcela přeskočil úplně jinou poznámkou. „Cítím vůni jídla,“ prohlásil a přistoupil blíž k Harrymu. „Kde to je?“

„Jídlo?“ zmateně zopakoval Harry. Ohlédl se po klapce ve dveřích a zjistil, že mu tam nic nenechali. Chtěl to říct, když jeho nos opět zachytil vůni lahodného jídla a žaludek se hlasitě přihlásil. Ta vůně byla vlastně tak dobrá, že Harry nevěděl, jak se mohl udržet, aby se do jídla už teď nepustil. Rychle znovu vyhrabal velký dárek zdobený famfrpálovým motivem a roztrhl obal dřív, než hráče napadlo pokračovat v boji.

Nebeská vůně se z otevřeného balíčku linula ještě silněji, když Harry zvedl několik malých nádobek – něco zapečeného, několik celých kousků ovoce a štědrou porci koláče a švestkového nákypu. Nechyběly ani příbory! Na chvíli zapomněl na Snapea, potěšeně se usmál a roztrhl přiloženou kartičku.

Harry,

hej, kámo! Jaké máš léto? Chovají se k tobě mudlové dobře?

Nic moc se tu neděje. Máma s tátou mě a Ginny v létě moc ven nepouštějí. Myslím, že se bojí Ty-víš-koho. Ale my se tu takhle zavření zblázníme. Myslím, že víš, jaké to je, podle toho, co jsi říkal o svém létě, co?

Tady máš něco, co ti pomůže těšit se na příští rok na famfrpál. A máma ti poslala nějaké věci pro případ, že by mudlové zase nasadili Dudleymu dietu. Ten švestkový nákyp byl můj nápad. Všechno nejlepší k narozeninám!

Ron

Harry nahlédl na dno krabice a vytáhl z ní několik famfrpálových kartiček a různé kouzelnické sladkosti. Odložil Ronovy dárky stranou, aby si je mohl prohlédnout později, otevřel nádoby s jídlem a zhluboka se nadechl.

Jeho radost přerušil zvuk odkašlání a pohled vzhůru odhalil Snapea, který se nad ním tyčil a znovu netrpělivě poklepával nohou.

„Nepopírám, že hladovění má své kouzlo ve srovnání s tím, jak jsme spolu uvězněni v této místnosti. Já bych však dal přednost tomu, abych měl v této věci na výběr,“ vyštěkl Snape s podrážděním v každé slabice. Upřeně se zadíval na jídlo a pak zpátky na Harryho.

„Aha, jasně.“ Harry si moc přál, aby neměl svědomí, když uchopil krabici s kastrolem a vzpomněl si, že Snape vydržel bez jídla dokonce déle než on. Ještě chvíli držel nádobu v ruce a pak ji pomalu, s neochotným pohledem natáhl, aby se o ni podělil. Snape popadl celý kastrol a druhou rukou hbitě uchmátl z Harryho zásoby kousek ovoce.

Harryho pohled byl příhodně ignorován, protože Snape se usadil u stolu, aby se najedl, a okamžitě se do šťavnatého kousku ovoce zakousl.

Přestože byl rozzlobený, překvapilo ho, že pocítil i úlevu. Zdálo se, že mezi ním a jeho nenáviděným profesorem se nic nezměnilo. Znepokojivý pocit, který měl od jejich nezvykle zdvořilého rozhovoru před několika hodinami, začal polevovat. Kdo by to byl řekl, že se mu skutečně uleví, když bude mít co do činění se zatrpklým, nepříjemným Snapem, a ne s tím včerejším? A přece to tak bylo. Tenhle Snape mu byl povědomý. Tenhle Snape v něm vyvolával pocit, že ještě neodhalil všechna jeho tajemství.

No, ne všechna jeho tajemství, předpokládal. Díky Merlinovi, že profesor pořád ještě nevěděl o přístěnku nebo o tom, jak zlé noční můry se mu mohou zdát, nebo o rozsahu Dudleyho šikany v dětství… nebo o řadě dalších detailů, bez jejichž odhalení by se Harry obešel.

Ano, přinutil se být vděčný – mohlo to být horší.

Pohled na zbývající dárky od přátel mu tento fakt ještě více zdůraznil. Ano, rozhodně to mohlo být mnohem horší než mít přátele, kterým na něm záleží natolik, že si nejen vzpomenou na jeho narozeniny, ale nechají své rodiče poslat jídlo zrovna ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebuje. Zakousl se do jednoho z kousků ovoce a přinutil se zapomenout na Snapeovu protivnost na tak dlouho, aby se mohl vrátit k dalšímu balíčku.

Drahý Harry,

všechno nejlepší k narozeninám! Doufám, že je letos budeš moci náležitě oslavit. Posílám ti něco, co by se ti mohlo líbit. Ano, je to kniha, ale než se rozhodneš, že letní prázdniny by neměly zahrnovat čtení, otevři ji. Opravdu si myslím, že se ti bude líbit.

Ron mi říkal, že se jeho rodiče snažili přemluvit Brumbála, aby tě nechal po zbytek léta ve štábu, aby tě mohli vídat. Ještě neřekl ano, ale Ron, Ginny a já tam budeme poslední týden prázdnin a já opravdu doufám, že ti to dovolí.

Ještě jsi nedostal výsledky NKÚ, že ne? Měly by přijít každým dnem a já každou hodinu kontroluju soví poštu, jestli už dorazily. Nemůžu se dočkat, až si s profesorkou McGonagallovou doladím výběr předmětů. Už jsem se o to pokoušela, ale řekla mi, že i když si je jistá, že jsem prošla všemi předměty, budu muset počkat na výsledky NKÚ jako všichni ostatní. To mě ubíjí!

No, ještě jednou ti přeji šťastné narozeniny!

S láskou,

Hermiona

Harry se ušklíbl. Hermiona mu dokázala vrátit dobrou náladu už jen tím, jak byla posedlá školou.

Roztrhl balíček, který byl tak akorát velký, aby se do něj vešla kniha, a přečetl si dlouhý název: Pokročilé praktické obranné techniky – souboje, blokování a vyhýbání se katastrofám: Gerhaardt Blund. Harry v ní listoval a byl příjemně překvapen, že je plná užitečných informací, z nichž mnohé ještě neznal. Vypadalo to, že bude snadné se jí řídit, protože obsahovala historky, diagramy a dokonce i návody krok za krokem pro některá z nejpokročilejších kouzel.

Díky, Hermiono, pomyslel si s úsměvem.

„No, no. Harry Potter nejenže drží knihu v rukou, ale ještě se u toho usmívá. Copak se nikdy nepřestanou dít zázraky?“ Snapeova suchá poznámka přitáhla Harryho pozornost zpět k jeho… no, spoluvězni, aby se tak řeklo.

Snape si právě nabral z kastrolu, jelikož zjevně dojedl svůj kousek ovoce. Harry si všiml, že muž už nevypadá tak podrážděně jako předtím, což bylo nejspíš důsledkem toho, že měl v žaludku jídlo. Opřel se na židli, nyní čelem k Harrymu, a Harry se zamračil. Nechtěl být ničí zábavou k večeři.

Snape si vzal další sousto a dál ho pozoroval, lhostejný k jeho zjevné nelibosti.

No, Harry může hrát hru ‚ignoruju tě‘ stejně dobře jako Snape – schválně, jestli to dokáže. Odložil knihu stranou, obrátil se k poslednímu balíčku a přečetl si krátký vzkaz.

Drahý Harry,

doufám, že se ti daří dobře. Našel jsem něco, co bys měl mít. Patřilo to Siriusovi. Pokud bys potřeboval úpravy na míru, rád ti ukážu, jak na to. Všechno nejlepší k narozeninám.

Remus Lupin

Harry položil dopis chvějícíma se rukama. Remus mu k narozeninám ještě nikdy žádný dárek nedal. To a vědomí, že jde o něco, co patřilo Siriusovi… a Harry pocítil silné nervózní očekávání, když sáhl po posledním zbývajícím balíčku. Byl malý a zabalený v jasně zlatém papíru. Třesoucími se prsty se mu ho nedařilo otevřít, ale nakonec obal odpadl.

Otevřel malou dárkovou krabičku uvnitř obalu a vyndal z ní velmi staře vypadající kapesní hodinky. Byly stříbrné, s drobnými nápisy na vnější i vnitřní straně – tak drobnými, že je v tlumeném světle lampy nedokázal rozeznat. Vnitřek hodinek mu připomínal hodiny, které už několikrát viděl u Weasleyových. Tam, kde by na mudlovských hodinkách obvykle byly číslice, byly tyto hodinky opatřeny slovy – velmi drobnými slovy, aby se vešly na okraj ciferníku: ‚věž‘, ‚po škole‘, ‚třída‘, ‚Velká síň‘, ‚les‘, ‚pozemky‘ a ‚prázdniny‘. Na ručičkách, z nichž se mu rozbušilo srdce, viděl jména Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák.

Všechny čtyři ručičky ukazovaly na ‚na prázdninách‘, což bylo jediné označení na hodinkách mimo Bradavice.

Harry polkl. Ztěžka.

Kéž by to bylo tak jednoduché… že jeho otec a Sirius jsou prostě na dovolené. Znamenalo by to, že ve skutečnosti nejsou pryč navždy. Že se brzy vrátí… k Harrymu.

Oči mu zvlhly a vrátil hodinky do krabičky, než by udělal něco nemyslitelného a rozplakal se před Snapem.

Neubránil se pohledu zpátky na profesora, což ho jen utvrdilo v tom, že je stále sledován.

„To musí být pěkný dárek,“ poznamenal Snape mezi sousty. „Nebelvír se málem rozplakal.“ Harry zaťal zuby a odmítl se podívat jeho směrem, ale Snape se stejně naklonil, aby se podíval na podpis dopisu. „Aha, od Lupina. To vysvětluje tu přehnanou sentimentalitu.“

Harry spolkl odpověď, ve spěchu posbíral své dárky a nacpal je do rohu skříně, přičemž knihu pečlivě schoval pod několik košil. Nebylo pravděpodobné, že by se mu strýc přišel přehrabovat ve věcech, ale bylo by lepší, kdyby neměl zjevně kouzelnou knihu na očích.

„Tak co vám ten sentimentální vlkodlak poslal?“

„Jen hodinky. Nic důležitého,“ vyhrkl Harry, jen aby mu zavřel pusu. Jeho posměšky a otázky ho rozčilovaly čím dál víc. Copak si Snape myslel, že jen proto, že byl tady, v Harryho ložnici, a zjistil pár podrobností o Harryho životě, má teď právo vědět všechno? Snapea čeká překvapení, jestli si myslel, že si Harry vylije svůj žal za ztracené rodiče a kmotra právě teď a tady. Nebo vlastně kdekoli, kde byl Snape přítomen.

Proč ho to vlastně zajímalo? Ale počkat. Snape se zase tvářil jako hádankář. S výrazem, který Harry začínal poznávat jako jeho ‚hraje si na téměř milého, aby získal informace, které chce‘. O kterém doufal, že se ho zbavil už dřív.

No, Harry si nemusel hrát na hodného. Pevně za sebou zavřel dveře skříně a zatvrdil tvář do pohledu na druhého kouzelníka. „Strašně se omlouvám, že jsem vás vyrušil ze spánku, pane profesore. Jsem si jistý, že musíte být naprosto vyčerpaný,“ řekl falešným tónem, z něhož kapala sacharinová sladkost.

„Tak pohostinný, Pottere. To bych do vás nikdy neřekl.“ Snape se na Harryho ještě chvíli bezvýrazně díval a pak se otočil k posteli, opět zády k Harrymu.

Harry zavrtěl hlavou. Minimálně s urážkou mohl počítat. Ale žádná hádka?

Ze Snapea ho začínala pořádně bolet hlava. Nikdy předtím neměl problém předvídat, co udělá – nebo alespoň jak ošklivé to bude –, ale po včerejšku se cítil zmítaný sem a tam. Ten zahořklý Snape, ten, který ho nenáviděl a kterého vždycky znal, byl z větší části pořád tady, ale teď jako by měl na krku i jiného Snapea. Snapea, který kladl otázky – osobní otázky – a všímal si jeho reakcí. A choval se k němu ne tak nenávistně, ale… no, popsal by to jako vypočítavý klid. Nevědět, s jakým Snapem bude mít z minuty na minutu co do činění, začínalo být únavné.

Alespoň neměl Snapea, který by se o něj skutečně staral, napadlo ho a málem se při té myšlence zakuckal. S takovým Snapem by si absolutně nevěděl rady. Fuj. Otřásl se a vytěsnil z hlavy tuto myšlenku vyvolávající nevolnost.

Bylo dobře, že to se nikdy nestane.

Zhasl světlo, usadil se zpátky do svého lůžka z košil a vyprázdnil hlavu od všech myšlenek kromě jedné: pokud vše půjde dobře, zítra se zbaví obou podob Severuse Snapea.

Harry usínal s úsměvem na tváři.

ooOOoo

Nad famfrpálovým hřištěm byla jasná obloha a Harry se cítil volný, když se vyhříval na slunci ve vzduchu. Byl tak uvolněný, že mu chvíli trvalo, než si vzpomněl, že je uprostřed famfrpálového zápasu proti Mrzimoru. Hráči pod ním létali v šílené zběsilosti a on vytáhl koště výš, takže vypadali jako včely zuřivě poletující kolem svého úlu. Nepřítomně přemýšlel, jestli včely někdy vedly války jako lidé. Něco v něm při té myšlence vyvolalo slabou vzpomínku. Byl tu už někdy předtím?

Z davu se ozval jásot, když nebelvírský střelec poslal Camrál do branky, a Harryho myšlenky se vrátily ke hře. Zvedl ruku v tichém povzbuzení svých spoluhráčů a hledal na hřišti malý zlatý bod. Někdy zabralo celé hodiny, než nepolapitelnou Zlatonku našel, ale tentokrát Harrymu trvalo jen pár minut, než spatřil třpytivou tečku o něco níže na obloze, než byl on sám. Přímo se k ní vrhl a jedním pohybem ji sevřel v dlani.

Naprosto rozradostněný znovu vítězně zvedl ruku a sklonil tvář, aby se o své nadšení podělil s bouřícím davem.

Ale tam, kde byl před chvílí dav, se ukázalo nekonečné pole, jehož jednolitý povrch přerušovaly jen občasné ruiny vyčnívající ze země.

Otočil se. Kde to byl? Kde byli všichni ti lidé?

Vzduch byl zatuchlý, jako by vůbec nebyl venku, ale uvnitř uzavřené krabice příliš dlouho zapomenuté na opuštěné půdě. Všude panovalo ticho – nefoukal žádný vítr, nepohnulo se ani nejmenší stéblo trávy. Na scéně, v níž se ocitl, mu nic nepřipadalo správné.

Ruka pustila Zlatonku, kterou doteď držel, a ta se uvolnila, zakroužila kolem něj a pak odletěla pryč. Harry se naklonil dopředu a pobídl své koště, aby ji následovalo. Letěl snad celé hodiny, než na obzoru zahlédl něco, co vypadalo jako kouř. Letěl rychleji.

Když dorazil na místo určení, objevil následky nedávné bitvy. Kouř z ohořelých zbytků vesnice se vznášel ve vzduchu a Harry lapal po dechu. Zvažoval, že odletí, ale místo toho se snesl blíž k zemi a silně zakouřeným oblastem se vyhýbal. Domy byly spálené na popel a všude byly rozházené trosky.

A pak uviděl těla. Mladí, staří, muži, ženy, děti – jejich mrtvá těla pokrývala ulice, některá zalitá krví, jiná spálená k nepoznání. Zavřel oči proti vzrůstající nevolnosti a znovu zvedl koště do vzduchu. Už věděl, že nikoho živého nenajde. Přišel příliš pozdě na to, aby někoho zachránil.

Obkroužil obvod místa a doufal, že zahlédne něco povědomého, něco, co by mu řeklo, kde je. A pak to uviděl. Nápis rozmazaný v kouři. Letěl blíž a blíž. Skoro ho rozeznal…

PRASINKY

Nemohl dýchat. Ruiny. Těla. Prasinky. Opravdu se to dělo?

Otočil se směrem, který ho měl dovést do Bradavic, a našel téměř totožnou scénu, jakou opustil. Bradavice vypálené do základů. Těla byla roztroušená do všech stran a on se neodvažoval přiblížit natolik, aby zjistil, jestli některé z nich poznává.

Ztuhl v šoku a nechal se na koštěti udržet ve vzduchu.

„Stalo se to rychle,“ ozval se hlas po jeho levici. Harry se otočil. Ano, byl v šoku, ale to nevysvětlovalo to, co teď viděl.

Díval se sám na sebe. Harryho zrcadlový obraz seděl na koštěti několik metrů od místa, kde se vznášel na vlastním koštěti on sám. Jiný Harry zíral na masakr před nimi.

„Samozřejmě věděli, že to přijde,“ pokračoval. „Byla to jen otázka času poté, co jste byli poraženi. Byl jsi jejich poslední nadějí. Částečně to možná byla jejich chyba, že příliš věřili jednomu člověku, ale to už tak lidé dělají, že?“ Vzhlédl a na tváři se mu objevil smutný úsměv. „Chci říct, že hledají spasitele.“

Harry několikrát otevřel ústa, než mohl vyslovit svou otázku. „Kdo jsi?“

„Já jsem ty. Jsem ta část tebe, kterou uvidíš jen ve snech. V bdělém stavu se necháváš příliš rozptylovat. Vzdaluješ se ode mě.“

Harry zmateně svraštil čelo. „Já… já tomu nerozumím. Jsi skutečný? Je to jen sen?“

„Ano, je to sen. Je to snad proto méně skutečné?“ Pokrčil rameny.

„Ale já si tě představuju, že? Představuju si to.“

Jiný Harry se rozmáchl kolem, na pole kouře a krve. „Záleží na tom? Tohle je skutečné, Harry. Takhle dopadnou Bradavice, Británie, svět, pokud válku s Voldemortem prohrajeme. Na tom, že tohle je skutečné, záleží. Zbytek pochopíš časem.“

„Ne! Chci to pochopit hned!“ Najednou se rozzlobil. A bál se. A i když už tak nějak věděl, že se ocitl ve snu, že tohle není realita, přesto chápal, že se to dost dobře může stát skutečností, pokud válku prohraje. Bylo to nevyhnutelné? Selže a takový osud čeká jeho přátele bez ohledu na jeho snahu? „Prosím,“ začal znovu, tentokrát prosebně: „Prosím. Musím to pochopit. Řekni mi to. Jsi skutečný? Představuju si to, protože tohoto se bojím? Nebo opravdu, doopravdy vidím budoucnost? Prosím, musíš mi to říct.“

Jiný Harry se na něj soucitně podíval a pak očima přelétl zpustošené bojiště. Několik minut nic neříkal, a když vzhlédl, Harry viděl, že se mu v očích začínají tvořit slzy. „Vím, že se cítíš sám… Vím to, protože jsem tvou součástí, Harry. Ty máš na svých bedrech velkou tíhu, ale já držím značnou část té tíhy, abys ty nemusel. Jednoho dne si mě plně uvědomíš. Ale ne dnes, Harry. Ještě nejsi připravený.“

„No, to je prostě skvělé! Dokonce i moje vlastní podvědomí si myslí, že jsem ještě dítě! Jak můžu být připravený na válku, když si nevěřím ani natolik, abych si sám sobě řekl, co se děje?“ Jeho vztek doutnal pod povrchem, připraven vybuchnout.

„Aha, to je právě ono, Harry. Nejsi připravený bojovat ve válce a ať se ti to líbí, nebo ne, jsi ještě dítě. To přece víš. Dokonce si to přeješ víc, než bys chtěl přiznat. Jistě dospíváš, což je důvod, proč se teď se mnou vůbec stýkáš. Ale ‚dospívání‘ neznamená ‚dospělost‘. Ještě máš před sebou kus cesty, než to budeš moci tvrdit.

Tady,“ pokračoval a hodil směrem k Harrymu malý předmět, který ten snadno chytil. Zlatonka. „Budeš ji potřebovat.“

Lesklá zlatá kulička v Harryho rukou vířila barvami, a jak ji Harry pozoroval, objevil se na ní jasný Brumbálův obraz, který na něj zamrkal a pak žoviálně zavolal: „Sladké švestky, Harry. Všechno je to o sladkých švestkách!“ Brumbálův obraz pozvedl sklenici k posměšnému přípitku, než zmizel z dohledu. Harry zmateně vzhlédl.

„Bylo tu další proroctví, Harry,“ navázal jiný Harry a ignoroval obraz v Zlatonce. „Vzniklo poté, co se tě Voldemort pokusil zabít jako nemluvně. To jsem ti přišel říct. Brumbál ti ho neukázal, protože věřil, že se netýká tebe, ale někoho jiného. Ale jako většina věcí souvisejících s touto válkou se tě týká.

Promluv si s Brumbálem. Řekni mu o mně. Řekni mu, že jsem viděl, jak se budoucnost vyvíjí. A řekni mu, ať nechá proroctví volný průběh. Zbytek ti vysvětlí on.“

Pak se otočil a odletěl kousek od oněmělého Harryho, než zavolal zpátky: „Já jsem ta část tebe, která vidí, co může přijít, Harry. Ty jsi ta část mého já, která to může zastavit.“ Pak se otočil zpátky na koštěti a odletěl.

„Počkej! Vrať se!“ Harry křikl na vzdalující se postavu. Když však zamrkal, postava i koště byly pryč.

Zlatonka v jeho ruce se nehýbala a on v ní tentokrát viděl jen svůj odraz.

Když si prohlédl okolí, zjistil, že se během jejich výměny názorů snesl níž, a když se teď podíval pod sebe, rozeznal v suti zrzavé vlasy. Nedokázal zabránit tomu, aby si postavu neprohlédl. Byl to Fred… nebo George. Nedokázal to říct a o chvíli později věděl, že na tom nezáleží. Vedle něj leželo stejné tělo, ruku zvednutou nad hlavu, jako by se snažilo odvrátit kletbu. Určitě přišli bránit školu společně a společně zemřeli.

Harrymu se udělalo špatně. Věděl, že by měl odejít. Předtím měl dost rozumu na to, aby se držel dostatečně daleko a neviděl své přátele mrtvé. Ale nemohl, ne teď. Ne když je jim tak blízko. Aniž by se divil jak, věděl, že je součástí té scény. Byl její součástí stejně jako zřícená astronomická věž za ním a jeho jediným únikem bylo probuzení.

Pak je uviděl. Přímo u mrtvých, zčernalých zbytků smuteční vrby. Byli tam všichni – Ron, Hermiona, Neville, Ginny, Lenka… Téměř celá BA byla poblíž toho jediného místa. Museli se ho pokusit využít jako úkryt – nebo jako strategii útěku. Jenže jejich mrtvá těla svědčila o tom, že ten plán selhal.

Harry přistál a seskočil z koštěte vedle Rona. Zrzavý chlapec byl špinavý a celý od krve. Harry nedokázal říct, jak byl zabit, a ani ho to nezajímalo. Byl mrtvý; to bylo jediné, na čem záleželo. On i ostatní byli mrtví, protože Harry selhal.

Zklamal je.

Slzy, které držel na uzdě, mu stékaly po tvářích v tichém proudu viny a smutku.

„Ne,“ zašeptal. „Ještě se to nestalo, Rone. Slyšíš mě? Ještě se to nestalo. Nejsi mrtvý. Nedovolím, abys byl mrtvý. Napravím to. Přísahám, že to napravím.“

Snažil se probudit, chtěl otevřít oči a uniknout z noční můry plné smrti a trosek. Ale pokaždé, když oči zavřel a otevřel, scenérie se změnila v ještě beznadějnější. Oči se mu plnily hrůzou, kterou měl před sebou. Nekonečné moře těl, všechna zkrvavená, některá spálená. Jeho smysly si pomalu uvědomovaly okolí víc a víc a nozdry se mu plnily pachem spáleniny a smrti.

Sevřel v rukou Zlatonku. Bylo mu hůř než kdykoli v životě. Chtělo se mu zvracet, ale nemohl. Nemohl se hýbat, nemohl dýchat, nemohl odejít.

Potřeboval se zbavit té hrůzy, kterou cítil uvnitř.

A tak udělal jedinou věc, kterou mu jeho tělo dovolilo.

Zakřičel.