Preklady fanfiction Harryho Pottera

Letní prázdniny

Červenec 2019

Jennifer

„Připadá mi, že tenhle rok utekl jako voda,“ řekla mi Ellie, když jsme na konci naší poslední letošní hodiny sebeobrany kráčely chodbou ze sportovní haly. „Nezdá se ti?“

Zamyslela jsem se nad tím. „Jo - vlastně utekl.“ Začátek školního roku se vlekl celou věčnost, ale posledních pár měsíců uběhlo rychle. „Myslím, že je to tím, že jsem měla spoustu zajímavých činností.“

„Takže pořád chodíš do toho svého klubu vědátorů?“ zeptala se Ellie.

„Jo, do chemického kroužku!“ souhlasila jsem nadšeně. „Poslední byl včera. Přes léto mi bude chybět.“

Ellie se při mých slovech rozesmála. „Ty jsi ale šprt, Jen,“ poznamenala mezi chichotáním.

„Nejsem!“ bránila jsem se rozhořčeně. „Chemie je skvělá, to je celé.“

„Je to nudáá,“ protáhla Ellie, když jsme se blížily ke školní bráně. „Koho zajímají... však víš... atomy a takové věci? Vždyť je ani nevidíš!“

„To, že je nevidíš, neznamená, že nejsou zajímavé,“ namítla jsem. „A chemie vlastně vysvětluje tolik neuvěřitelných věcí, které bereme jako samozřejmost... třeba oheň! Co je to oheň, Ellie?“

Ellie se odmlčela. „Ale no tak, paníčelko,“ odpálkovala mě nakonec. „Škola už skončila. Oheň je jako - opravdu horký - plyn. Už jsi skončila?“

„Ale oheň není plyn,“ řekla jsem. „Je to chemická reakce. Opravdu složitá reakce. Něco, o čem bychom si před lety mysleli, že je to skoro magie.“

„No, já můžu škrtat sirkami, aniž bych věděla nebo se starala o to, jestli to není magie,“ pronesla Ellie a obrátila oči v sloup. „Jak jsem řekla, jsi šprt. Každopádně ahoj zítra.“

„Jo, ahoj,“ potvrdila jsem a Ellie se na mě usmála, než jsme se vydaly na různé zastávky. Věděla jsem, že si mě s tím šprtem jen dobírá. Během půl roku, kdy jsme spolu chodily na hodiny sebeobrany, jsme si porozuměly. Byla zábavná a energická a já ji měla ráda, i když jsme se ve všem neshodly.

To, co jsem řekla, jsem myslela vážně, a abych byla upřímná, nejspíš měla pravdu v tom, že jsem ohledně toho šprt. Chemický kroužek byl vrcholem mého školního týdne. Bylo na něm něco, co mě neuvěřitelně uspokojovalo. Objevovat další a další informace o tom, jak věci skutečně fungují, věci, které by mi kdysi připadaly nemožné nebo divné. Často jsem přemýšlela, jestli se kouzla dají vysvětlit vědecky, přestože McGonagallová mně i Juliet tvrdila, že kouzla a věda spolu nemají nic společného.

Při vzpomínce na Juliet jsem se zatetelila nadšením. Její pololetí se také chýlilo ke konci a v pátek se vrátí domů na celé léto! Celých šest týdnů budeme spolu a na dva týdny pojedeme s mámou a tátou na Korfu, kde na nás čeká teplé tyrkysové moře a bílé pláže. Bude to úžasné.

Když jsem se vracela ze zastávky domů, zapípal mi telefon a já ho rychle zkontrolovala. Byla to zpráva od Tary.

mejdan v patek u Lennieho. ma pryc rodinu. pujdes?

Když jsem si to přečetla, srdce mi začalo tlouct rychleji. Tara mě ještě nikdy na žádný z jejich večírků nepozvala... ale o pár vteřin později jsem si uvědomila, že tam v žádném případě nemůžu jít, ne tenhle pátek.

Fakt sorry, odpověděla jsem. Ráda, ale jindy. V pátek bude doma ségra. Rodinný večer.

Pevně jsem doufala, že se Tara neurazí, ale okamžitě mi odepsala.

juu tvy dvojce? sqely dame nekdy sejsn jo? na mejdan kasli. cauky bejby x

Usmála jsem se a schovala telefon. Už jsem dorazila domů. Čím víc jsem Taru poznávala, tím víc se mi líbila. Byla tak upřímná a navzdory tvrdému zevnějšku měla velké srdce. Doufala jsem, že Juliet ji bude mít taky ráda, i ostatní, pokud se s nimi tohle léto seznámí.

Když máma uslyšela, jak za sebou zavírám vchodové dveře, zavolala z kuchyně: „Ahoj, Jennifer! Hezký den? Máš chuť se mnou před večeří upéct dort pro Juliet?“

„Jasně,“ souhlasila jsem a zamířila do kuchyně, kde jsem zjistila, že máma už má na stole připravenou hromadu surovin a vymazává dortovou formu.

„Díky, miláčku,“ usmála se máma. „Teď mě napadlo, že by to mohl být ovocný piškot. Ten je vždycky fajn...“

„A nemůžeme udělat čokoládový dort?“ zeptala jsem trochu zklamaně.

Máma zavrtěla hlavou. „Promiň, zlatíčko. Nemám kakao.“

„Aha. No tak ho můžeme aspoň namazat nutellou? Místo marmelády? A navrch dát čokoládové knoflíky? Zítra po škole je můžu koupit.“

„Nutella do ovocného piškotu?“ zatvářila se máma pohoršeně.

„Jo... Juliet to bude milovat! A je to dort pro ni na uvítanou!“

Máma si povzdechla. „Vy dvě jste fakticky čokoholičky, víš. Tak dobře. Jen pro tentokrát...“

O hodinu později už na stole chladla dvě nadýchaná zlatavá piškotová kola a kuchyní se linula lahodná vůně teplé, sladké vanilky.

„Ještě lepší bude, až budou slepené spoustou nutelly,“ nadhodila jsem škádlivě.

„I ty jedna,“ pohrozila máma a plácla mě. „Tak se akorát zničí piškot. Dobře, kolik je hodin?“

„Čas uvařit večeři!“ vypískl známý hlásek, až jsme obě nadskočily. Do místnosti právě vešel táta a vypadal až příliš spokojeně, jako vždycky, když používal své kouzelné kapesní hodinky (což bylo často). S mámou jsme si vyměnily pobavené pohledy. Nepočítala jsem, že se ta novinka někdy omrzí.

„Inu, dostal jsem pokyn!“ pronesl táta vesele a schoval hodinky do kapsy. „Teď jsem na řadě já, abych připravil večeři. Předpokládám, že fazole na toastu všem vyhovují.“

„Ha, ha...“ odpověděla jsem a protočila oči. Tohle byl tátův standardní vtip, kdykoli vařil.

„Aha, promiň, ty jsi chtěla jen fazole?“

„Velmi vtipné,“ podotkla máma. „Těstoviny by byly skvělé, drahý.“

O hodinu později jsem seděla na židli, žaludek naplněný kuřecím masem a špenátovými těstovinami, a téměř uvolněná, ale pak jsem to ucítila. Tu podrážděnost, která se poslední dobou často po jídle dostavovala. Věděla jsem přesně, co to je. Zamračila jsem se a snažila se myslet na jiné věci.

„Jsi v pořádku, miláčku? Vypadáš ustaraně.“

Neuvědomila jsem si, že je to na mně vidět, a rychle jsem uvolnila svaly v obličeji. „Jsem v pohodě,“ vyhrkla jsem. „Opravdu v pohodě. Těším se, až se Juliet vrátí! Dneska večer jí napíšu.“

Krátce nato jsem utekla do ložnice, vrhla se na postel, vrtěla se a snažila se ignorovat nutkání, se kterým jsem bojovala - svědivou, všepohlcující touhu po cigaretě. V poslední době jsem si tak zvykla na společné kouření s Tarou a ostatními, že jsem si nevšimla posunu od nenávidění vůně a chuti cigaret k tomu, že mi nevadily, a pak jsem si je vlastně začala užívat. Když jsem si to uvědomila, docela jsem se zděsila. A teď se často dostavovalo náhodné nutkání, ne pořád, ale většinou po jídle, nebo když jsem si dělala s něčím starosti.

Juliet jsem se nepřiznala, že jsem se stala mírně závislou. Několikrát se mě na kouření zeptala, očividně se jí ta myšlenka vůbec nelíbila. Vždycky jsem ji uklidňovala, že je to jen malá, nepatrná, pidimidi záležitost, že o nic nejde. Nelíbilo by se jí to, kdyby to věděla. Mně se to taky nelíbilo. Zjistila jsem si, z čeho přesně se cigarety skládají, a při pomyšlení na všechny ty chemikálie, které se mi dostávají do plic, se mi dělalo špatně, ale zároveň jsem toužila po cigaretě. Nelíbilo se mi, že můj mozek už nad tím nemá takovou kontrolu.

Povzdechla jsem si a nakonec se přinutila vstát, protože jsem věděla, že se musím rozptýlit. Apollon mě tiše pozoroval přes napůl přivřené oči. V létě byl přes den vždycky ospalejší. Pohladila jsem ho po měkkém načechraném peří na hrudi, pak jsem mu prstem přejížděla podél zobáku, až houkal rozkoší a okusoval mi špičku prstu.

„No, o prázdninách kouřit nebudu,“ řekla jsem mu. „Takže do příštího pololetí to pravděpodobně vyprchá. Odneseš dopis Juliet?“

Dopis, který jsem napsala, byl hodně veselý, stejně jako ten Julietin z minulého týdne. Konec pololetí byl tak blízko, a navíc jsme brzy měly mít narozeniny: bude nám dvanáct! A před sebou jsme měly celé nádherné léto... Nemohla jsem se dočkat.

Srpen 2019

Juliet

Byl jeden z těch líných letních dnů bez sebemenšího závanu větru a já s Jennifer jsme trávily čas na zahradě, rozvalené na trávníku, a společně jsme si četly. Po narozeninách jsme strávily dva úžasné týdny na dovolené na Korfu, po nichž následoval další pohodový týden doma, a obě jsme byly hodně opálené a uvolněné. Tohle léto se po krátkých úsecích volna, které jsme spolu strávily od doby, kdy jsem odešla do Bradavic, zdálo tak dlouhé a ještě se před námi lákavě rozprostíraly zbývající tři týdny. Každou chvíli jsem přestala číst, abych se podívala na sestru, která byla zahloubaná do své knihy. Byla jsem tak šťastná, že jsme zase spolu, i když bylo divné tak dlouho nedělat kouzla. O prázdninách jsme nesměli používat magii, takže i když jsem měla spoustu esejí, na mou hůlku se prášilo pod postelí.

„Jaká je ta tvoje odborná učebnice?“ zeptala jsem se po chvíli. Jennifer si četla v knize, kterou jí na konci roku dal učitel chemie a která se jmenovala Prvky: Náš chemický svět. Mně to znělo hrozně, ale ona do ní byla tak zabraná, že si ani nevšimla, když jí na tváři přistála moucha.

„Hm?“ zvedla oči a zarazila se, jelikož si najednou uvědomila, že jsem promluvila. „Jo, je skvělá! Zrovna jsem četla o hnojivech...“

Zasmála jsem se: „Co je proboha na hnojivech skvělého?“

„No, než se objevila hnojiva, plodiny nerostly ani z poloviny tak dobře,“ vysvětlovala Jennifer vážně. „Pak lidé přišli na způsob, jak z dusíku a vodíku udělat čpavkové hnojivo, a bum! Bylo mnohem víc jídla a světová populace obrovsky narostla. To je ve skutečnosti jeden z největších důvodů přelidnění, a teď taky obrovský problém... A poslední kapitola byla o polymerech a plastech. Víš, všichni si léta mysleli, že plasty jsou úžasné, že je to jedna z nejlepších věcí, které kdy lidé vynalezli, a teď jsou jich plné oceány a zabíjejí ryby... takže je to prostě opravdu zajímavé, jak chemie může za to, že lidstvo tolik pokročilo, ale také za spoustu vážně špatných věcí, které nikdo nečekal.“

Snažila jsem se pochopit aspoň polovinu z toho, co sestra právě řekla. „Páni,“ vydechla jsem nakonec. „Ty jsi vážně zapálená do vědy, že jo?“

Věděla jsem, že ji to baví, ale až doteď jsem si neuvědomovala, jak moc. Bylo zvláštní vidět, jaká teď je. Jistě, já jsem se učila jiné věci než ona, ale jen proto, že jí nebylo dovoleno chodit do Bradavic. Nějak jsem nečekala, že se bude tak mohutně zajímat o tak nemagický předmět. Trochu mě to zneklidnilo.

„Zajímalo by mě, jestli vědci přijdou na způsob, jak se zbavit plastů v oceánech a zachránit mořské živočichy,“ nadhodila Jennifer zamyšleně. „Nebo jestli by to dokázali čarodějky a kouzelníci! Myslíš, že je možné, aby nechali zmizet všechny plasty z oceánů pomocí kouzel, Juliet?“

„Ach, ehm...“ pípla jsem zaraženě. Představila jsem si řady bradavických učitelů, jak mávají hůlkami nad vlnami a snaží se to všechno vymazat. „O tom pochybuju. Potřebovala bys jich na to tak... miliony. Pojďme si promluvit o něčem jiném. Zkoumala jsem džiny, víš.“

Jennifer se na čele objevila malá vráska. „Jo, s tím jsem počítala,“ přikývla krátce.

„Nebuď taková,“ ohradila jsem se dotčeně. „Vyslechni mě, jo?“

Na to nic neřekla, tak jsem pokračovala. „Našla jsem spoustu věcí, když jsem věděla, co hledat. Takže v téhle Velké solné poušti, v té z pohádky, je jich zřejmě spousta. Kouzelníci v ní před mudly uzavřeli velké oblasti, udělali je nezakreslitelné, aby se po nich mudlové nemohli toulat.“

„Protože jsou nebezpeční.“

„Protože jsou očividně magičtí,“ oponovala jsem. „Kouzelníci skrývají všechny kouzelné bytosti před mudly, jak nejlépe dovedou. Ale nemělo by být těžké je najít.“

„Pro tebe,“ řekla Jennifer. „Předpokládám, že bych se dostala jen do určité vzdálenosti, protože jsem mudla.“

„Ano,“ odpověděla jsem vyrovnaně. „Abychom mohly s džinem mluvit společně, musela bych jít sama a požádat ho, aby se s tebou setkal.“

„Správně. To zní rozumně.“ Sarkasmus byl jen stěží skrytý a já jen s obtížemi potlačila záchvěv podráždění.

„Našla jsem docela dost zmínek o setkání s džinem. Nebyly bychom první, kdo se snažil získat vyplnění přání... je to zřejmě docela lákavé. Zdá se, že to za ta léta zkusila spousta lidí.“

Jennifer vypadala mírně překvapeně, když to slyšela. „Dobře,“ řekla opatrně. „A jak to pro ně dopadlo?“

„No. Záleželo na tom, jak na to šli. Ale obecně,“ zdůraznila jsem, „to dopadlo špatně, když lidé z těch dohod vycouvali. Ty dohody jsou magicky závazné, víš?“

„Tak proč z nich vycouvali, když tak toužili po splnění svých přání?“

„Já nevím!“ zabručela jsem otráveně. „Třeba proto, že po nich netoužili dostatečně! Ty dohody jsou asi dost tvrdé, protože džinové jsou tvrdí obchodníci, ale dokud splníš svou část smlouvy, dostaneš své přání, oni ti ho musí splnit. Jak jsem říkala, je to závazné. Takže hele, dokud uděláme to, co po nás chtějí, musí ti dát magii. Musí! Jestli byli ostatní příliš zbabělí na to, aby splnili svou část smlouvy, tak to s námi nemá nic společného.“

„Ano,“ souhlasila Jennifer klidně. „Ale jaká byla jejich část dohody?“

„To přesně nevím,“ přiznala jsem. „V podstatě to vypadá, že jim nejde o peníze ani o nic cenného. Jestli chtějí něco vyměnit, tak to bude služba... udělat pro ně něco, co chtějí.“

„Jako co? Že s nimi uzavřeš sňatek, jako ten chudák princ?“

Několik minut jsem mlčela.

„Podívej,“ řekla jsem nakonec. „Jen nechápu, proč jsi tak proti. Pokud budeme opatrné a neuzavřeme příliš nebezpečnou smlouvu, můžeme zdvořile odmítnout a odejít dřív, než se do něčeho pustíme. Co ztratíme, když to zkusíme?“

„Juliet, já si nemyslím, že -“

Jennifer najednou hlasitě zacinkal telefon, okamžitě se posadila a šátrala, aby ho vytáhla z těsné kapsy džínů, očividně ráda, že nás vyrušil. Okamžitě zmlkla a já si uvědomila, že konverzace je prozatím u konce. Byla jsem frustrovaná, že to nešlo zdaleka tak dobře, jak jsem doufala, ale prozatím jsem svou rozmrzelost spolkla.

„Kdo ti píše?“ zeptala jsem se místo toho.

„To je Tara,“ odpověděla Jennifer a otevřela zprávu. „Aha, super! Chceš se s ní setkat?“

Ukázala mi zprávu na displeji.

kdy uvidim tvou segru? piknik ted na plazi. jdete? x

„Bude zábava!“ prohlásila Jennifer. „Zeptáme se, jestli můžeme jít, jo?“

Podle mého názoru to asi bude větší zábava pro ni než pro mě. Představa, že strávím den s bandou starších dětí, které jsem nikdy předtím neviděla, mě okamžitě znervóznila. Ale rozhodně jsem se s nimi chtěla seznámit, chtěla jsem si ke jménům v Jennifeřiných dopisech přiřadit tváře.

„Jo, fajn. Zní to dobře,“ řekla jsem a snažila se, aby to vyznělo dychtivěji, než jsem se cítila, protože Jennifer byla očividně ráda, že mě pozvali.

Moje sestra vstala a očistila si džíny od kousků uschlé trávy. Vypadala zamyšleně. „Problém je,“ začala, „že jsem mámě a tátovi o Taře ani o ostatních nikdy neřekla. Tak nějak jsem si myslela, že by to, víš, neschvalovali...“

V tu chvíli vyšla mamka na zahradu a ušetřila Jennifer cestu dovnitř.

„Máte se dobře, děvčata?“ zeptala se máma. „Zrovna jsem si říkala, že zatímco je táta v práci, mohly bychom my tři jít na procházku, když je tak krásný den?“

„Ehm,“ hlesla Jennifer rozpačitě. „Vlastně jsem se tě právě šla na něco zeptat, mami. Pár lidí ze školy se dnes sejde na pikniku na pláži. Uvažovala jsem, jestli bychom tam nemohly jít.“

„Jací lidé ze školy, miláčku? Ta Ellie z tvého kroužku sebeobrany?“

„Ne, několik dalších,“ odpověděla Jennifer neurčitě. „Občas se s nimi scházím při obědě.“

„Ach!“ zarazila se máma. „Myslela jsem, že nemáš moc kamarádů, Jen. Jsou z tvé třídy?“

Jennifer zaváhala a pak se zřejmě rozhodla, že nechce vyloženě lhát. „Ne,“ začala opatrně. „Nejsou. Jsou v desátém ročníku. Všimli si, že jsem při obědě sama, víš, tak se mě zeptali, jestli bych se k nim nechtěla připojit. Všichni jsou opravdu moc milí.“

„To je od nich hezké,“ usmála se máma. „No, ano, pak to musí být hodné děti, když to udělaly. To jsem moc ráda. Samozřejmě, že můžete jít... jen se samozřejmě vraťte před večeří.“

Cítila jsem, jak se Jennifer ulevilo. Odepsala Taře a podívaly jsme se na odjezdy autobusů. O dvacet minut později jsme byly na cestě.

„Máma to vzala dobře,“ poznamenala Jennifer. „Jsem ráda, že se moc nevyptávala. Jsou opravdu milí, ale víš... všichni vyrůstali v Hitchwellu a víš, jaké to tam je.“

Hitchwell bylo velké město asi patnáct kilometrů odtud směrem do vnitrozemí a mělo dost špatnou pověst a opravdu vysokou kriminalitu. Když se v místních zprávách objevil nějaký ošklivý příběh, mohli jste si být téměř jistí, že se stal tam. My jsme bydleli v převážně lepší části Devonu, ve velmi bezpečné a přátelské vesnici. Věděla jsem, že je to trochu snobské, ale když jsem to slyšela, nemohla jsem se ubránit jistému pocitu nervozity.

„Jsem si dost jistá, že ses o tom nikdy nezmínila,“ nadhodila jsem, ale snažila se, aby to neznělo příliš vyčítavě.

„A záleží na tom?“ pokrčila Jennifer rameny. „Jo, neměli to tak lehké jako my. Jsou trochu - však víš - no, povšechně drsní. Ale to je celé. A jsou to mí kamarádi.“

Nepřehlédla jsem obranný tón, který se Jen vloudil do hlasu, a rychle jsem vyhrkla: „Já vím. Zdají se být v pohodě. Vážně.“

Když jsme došly na pláž, byla plná rekreantů, ale Jennifer mezi mořem slunečníků a lidí na barevných ručnících okamžitě zahlédla skupinu, kterou hledala. Usadili se u skal na vzdálené části pláže na několika dekách. Pár z nich na nás zamávalo, když jsme se přiblížili, a jedna dívka vstala. Natužené černé vlasy, výrazné oční linky, na sobě černé legíny a černou koženou bundu, přestože pálilo slunce. To musela být Tara. Široce se usmívala.

„Jenčo!“ zvolala, když jsme k nim došly. „No nazdar, ty sis nedělala legraci. Je úplně stejná, ne jen trochu! Takže ty jsi Juliet. Dobře ty. Já jsem Tara.“

„Ahoj,“ pozdravila jsem nesměle. Všichni ostatní se na mě zvědavě dívali. Byla tam malá, vážně vypadající dívka s krátkými hnědými vlasy, vysoký hromotluk s dredy, elegantně vyhlížející černoch, který si právě lokl piva, a dívka s hodně světlými blond vlasy, která na sobě měla spoustu make-upu a velmi krátkou sukni.

„Ahoj lidi,“ řekla Jennifer a na všechny se usmála. „Juliet, tohle je Lennie, Zac, Jasmin a Ben.“

„Ráda vás poznávám,“ pípla jsem rozpačitě.

Udělali nám místo na dece a Tara nám oběma nabídla pivo. Zdálo se, že mají plný chladicí box lahví a kromě chipsů skoro žádné jídlo. Slovo ‘piknik’ mělo pro mě i pro Jennifer úplně jiný význam. Máma nám naložila ovoce, lahve s džusem a kuřecí sendviče, které před odjezdem rychle připravila, ať máme co nabízet ostatním. Viděla jsem, jak se Jennifer kouše do spodního rtu. Budou se smát?

„Ach... ehm... ne, díky, pivo mi moc nechutná,“ řekla a Tara pokrčila rameny a odhodila láhev stranou. „To je v pořádku, přinesly jsme si pití. A, ehm - nějaké jídlo... pardon, není to nic úžasného... máma má ráda zdravé věci...“

„Sendviče!“ vyhrkl chlapec jménem Lennie a natáhl ruku. „Hej, proč ne. Dám si sendvič. Na zdraví.“

„Kuřecí... dobrý,“ přidala se Ben. „Díky, Jennifer.“

Všichni se vděčně zakousli do chlebů a já se trochu uvolnila. Vlastně se mi zdáli v pořádku. Možná to odpoledne nakonec nebude tak špatné. Ale vadil mi ten oblak cigaretového kouře, který se kolem nich neustále vznášel. Všichni do jednoho kouřili.

„Nedávno jsem se seznámila s jedním klukem,“ řekla Tara. „Pracuje ve městě v Tescu, teď už žádný problém sehnat cigára! Tady, vemte si -“

A přisunula k nám balíček. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na Jennifer. Jednu si vzala, ale bylo na ní vidět, že je z něčeho nešťastná. Bylo tak zvláštní vidět ji, jak si strká cigaretu do pusy. Moje sestra. Vždycky jsme byly - no - hodné holky. Bylo pro mě opravdu těžké představit si, že by s těmi lidmi kouřila, a teď... ale... moment. Během následujících deseti minut jsem se na ni několikrát podívala a ona rozhodně nekouřila, jen to předstírala. Mluvila, smála se a mávala s cigaretou tak, že z ní neustále odpadával popel, ale pokud už se jí někdy dotkla ústy, nevdechovala, to jsem poznala. Nikdo z ostatních si toho vůbec nevšiml, ale ona zaregistrovala, že se na ni dívám, a vrhla na mě rychlý, prosebný pohled - nechtěla, abych ji prozradila. Rychle jsem na ni přestala zírat.

Nakonec to bylo celkem hezké odpoledne, i když prázdné lahve od piva se hromadily docela rychle a po pár hodinách jsem poznala, že jsou všichni poněkud opilí. Ale najednou Tara zvolala: „Čas jít do vody!“ a všechny nás zatáhla na mělčinu, kde jsme výskali a skákali přes malé vlnky a pěkně rychle jsme se namočili... Lennie při skoku nadšeně mával rukama, chytil Ben za tričko a strhl ji do vody. Chudák malá Ben se vynořila mokrá a lapající po dechu a Tara, Jasmin a Zac okamžitě skočili po Lenniem a potopili ho. Vynořil se s mohutným cákáním a křičel: „Au! To jsem nechtěl! Byla to nehoda!“ Nemohly jsme se s Jennifer přestat smát a já si uvědomila, že se mi její kamarádi moc líbí.

V Greenhillu bude beze mě v pořádku, alespoň po dobu příštího roku, dokud tam budou tihle lidi. Nemusela jsem si dělat starosti. Ale zároveň mě napadlo - je to ode mě sobecké? Nějak jsem nechtěla, aby se tam příliš usadila. Až vypracuju plán, chtěla jsem, aby se mnou šla hledat džiny. Pokud najdu cestu, a ta šance tu byla, bude to chtít přece zkusit, ne?

„Jen,“ oslovila jsem ji, když jsme cestou domů seděly, vlhké a celé od písku, v autobusu. „Pořád se chceš stát čarodějkou, že jo?“

Překvapeně se na mě podívala. „Samozřejmě, že chci,“ řekla. „Je to teprve rok. Mohla bych to dohnat. Jen - jen si myslím, že by to mohlo jít i jinak, víš. Méně nebezpečně.“

„Nebude to nebezpečné, slibuju. Najdu způsob, jak to provést bez rizika.“

Jennifer zavrtěla hlavou: „To nemůžeš slíbit, Juliet.“

Ale po ranním rozhovoru jsem nad tou myšlenkou přemýšlela vlastně celý den a rozhodla jsem se, že nenechám Jenny, aby to jen tak zametla pod koberec. Změní názor, tím jsem si byla jistá.

„Bude to v pohodě,“ ujistila jsem ji. „Uvidíš.“