Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8. O kouzelnících a mudlech

Harry nemohl přestat křičet. Žádná slova, jen křik. Vyděšený, úzkostný křik.

Snažil se pohnout, snažil se probudit, ale nešlo to. Byl uvězněný ve své noční můře. Panika vystřídala jeho strach a smutek, a toto uvědomění následoval šok. Co když se nedokáže probudit? Co když navždy uvízl v tomto zmrazeném okamžiku, kde se nic nehýbalo a nic nežilo?

Jeho výkřiky nabývaly na síle a přerušovalo je jen krátké, mělké lapání po dechu.

Možná, že když bude křičet dostatečně hlasitě, někdo ho někde uslyší. Někdo. Nechtěl tomu čelit sám.

Prosím, pomyslel si, neschopen přes křik zformulovat slova, jen mě nenuťte, abych tomu čelil sám.

Ne úplně sám.

Znovu se zastavil, aby se nadechl, když ucítil něco na kůži paže. Ne, někoho. Někdo ho držel za ruku. Zběsile se rozhlédl kolem sebe, ale neviděl nic než bojiště. Nikdo kromě mrtvých.

Otevřel ústa, aby pokračoval v křiku, a znovu ucítil tlak na paži. Třáslo to s ním. Nikoho neviděl, ale věděl, že tam někdo je. Poslepu natáhl ruku a narazil na pevnou postavu. Teplou, dýchající.

Živou.

Přitiskl se k té postavě a držel se jí jako o život, aby z doteku nezmizela i ona, ačkoli byla pro jeho oči neviditelná.

Snažila se ho odstrčit.

Ne! Zatnul pěsti pevněji, panika zahnala chvilkovou útěchu, kterou pocítil. Ta postava ho nechtěla. Tlačila ho zpátky k noční můře. Znovu začal dýchat v krátkých nádeších a cítil, jak se mu začíná v krku formovat výkřik.

Postava ho přestala odstrkovat a po krátkém zaváhání si ho přitáhla blíž.

Výkřik mu odumřel na rtech. Na tváři ucítil teplo. Vedle něj tlouklo něčí srdce. Soustředil se na ten pocit, který se brzy změnil ve zvuk – a pak ve vůni nějaké rostliny a hřebíčku. Zemitá vůně ho odtahovala dál a dál od té hrůzy. Těla postupně mizela a bojiště se ztrácelo z dohledu. S posledním zachvěním cítil, jak stoupá vzhůru, skrze mraky ke světlu.

A se světlem přicházely další zvuky. Ty zvuky tam byly už nějakou dobu, uvědomil si. Nebyl schopen je slyšet a jakási část jeho já se jejich volání bránila.

Někdo volal jeho jméno.

„Pottere, vzbuďte se. Pottere! Je to jen sen, Pottere!“ volal na něj stále dokola ten hlas.

A ozývaly se další zvuky. Koktavé, vyděšené zvuky. Pronikavý křik, z něhož ho bolely uši. Zabořil hlavu do látky zakrývající tlukoucí srdce. Držely ho čísi ruce a on cítil, jak ho dlaň rozpačitě, váhavě poplácává po zádech. Jednou. Dvakrát.

Bylo to příjemné. Jako… jako by přece jen nebyl sám.

Pomalu otevřel oči. Zamrkal a pohnul hlavou, aby viděl. Venku bylo světlo. Ráno. Zamžoural do světla nad sebou.

Hrůza a útěcha zmizely jako jeden celek a nahradil je šok, když pohlédl do znepokojených očí Severuse Snapea. Ta postava. Snape.

Snape…

… ho držel.

Harry sebou trhl, vymanil se ze Snapeova sevření a odstrčil se od něj tak rychle, že se svalil zpátky na podlahu. Vyškrábal se na nohy a udělal ještě několik kroků mezi sebou a stále klečícím kouzelníkem. Měl mokrý obličej a dotykem na tváři si uvědomil, že se rozplakal. Oběma rukama si promnul obličej ve snaze odstranit všechny náznaky slz.

Teď, když byl zcela při vědomí, dokázal přesně určit i další dříve nesouvislé zvuky v místnosti.

Dursleyovi – všichni Dursleyovi – stáli u Harryho dveří. Vernon se zastavil v půli kroku, nejspíš se bál přijít blíž kvůli pravděpodobnosti, že Snape je kouzelník. Koktal. Hodně. Harry nedokázal přesně rozeznat slova, ale muž měl zlostně fialovou barvu, na kterou si letos v létě opravdu, ale opravdu zvykl.

Harry pro jistotu couvl k oknu a znovu zakopl, tentokrát se ale zachytil dřív, než stačil spadnout.

Petunie byla na rozdíl od svého manžela bílá jako stěna. Krčila se ve dveřích a Dudley hned za ní se snažil zahlédnout, co jeho rodiče tak rozrušilo. Když zaznamenal Snapea, okamžitě vyjekl, jednou rukou si zakryl zadek a druhou ústa a utíkal rovnou zpátky do svého pokoje, kde za sebou práskl dveřmi. Harrymu se zdálo, že slyší, jak něco škrábe po podlaze, jako by se snad Dudley snažil ve svém pokoji zabarikádovat.

Jo, jako by to pomohlo, kdyby ho kouzelníci opravdu chtěli dostat, podařilo se Harrymu přes zmatené emoce sardonicky pomyslet.

Snape se jedním plynulým pohybem zvedl na nohy, což Vernona přimělo k vykoktání skutečných slov.

„Vy! Vy jste jeden z… nich! Že ano?“ vyštěkl.

Harry si nepamatoval, že by Snape někdy vypadal takhle nesvůj, ale vypadal. Vypadal vyloženě rozpačitě. Harry nevěděl, jestli je to kvůli Dursleyovým, nebo proto, že právě udělal něco nemyslitelného: ze všech lidí právě on utěšoval Harryho Pottera před noční můrou. Teprve pak si Harry všiml tmavé skvrny na mužově hrudi, kde mu košile nasákla slzami.

Ach, Merline. Harryho tvář se rozhořela ponížením. Během svého snu popadl Snapea a přitiskl se k němu. Ke Snapeovi. Snažil se na to nemyslet – což bylo neuvěřitelně těžké.

Snape srovnal výraz, napřímil se a oslovil strýce Vernona. „Pan Dursley, předpokládám?“ Snape se na úvod lehce uklonil a hrál si na laskavého kouzelníka, i když jeho lehký úšklebek vypovídal o něčem jiném. „Severus Snape. Jsem profesorem na škole vašeho synovce.“ Navzdory méně než mužnému oblečení, které měl na sobě, vypadal stále hrozivě. Harry si nemohl pomoci, ale napadlo ho, jestli by strýc Vernon už dávno neutíkal strachy, kdyby se setkal se Snapeovým obvykle temnějším a hrozivějším zjevem.

„Já to věděl! Já to věděl!“ vybuchl Vernon, a místo aby se obrátil na Snapea, otočil se k Harrymu. „Říkal jsem ti ŽÁDNÉ ZRŮDY! Tak co uděláš dalšího? Půjdeš a začneš napadat sousedy…“ Vernon se odmlčel, když jeho rozšiřující se oči zahlédly něco po straně pokoje. Harry sledoval jeho pohled ke třem sovám, které stále seděly na stole a kolem něj a klidně pozorovaly hádku lidí. Jedna z nich při náhlém tichu zvědavě zahoukala.

V strýci Vernonovi vřel vztek. Snapea si vůbec nevšímal a přikradl se až k Harrymu, dokud se nesetkali nosem k nosu. Tedy skoro, kdyby byl Harry o něco vyšší. Harry o krok ustoupil, čímž se opřel přímo do zdi, ale Vernon se ho nedotkl, i když syčel tak blízko jeho tváře, že cítil jeho dech. „Varoval jsem tě, kluku! Říkal jsem ti, ať už nemáváš tím klackem, nemáš tu ptáky ani se nechováš divně! Nic z toho si nenechám líbit, slyšíš? Už jsem tě v tomhle domě snášel dost dlouho. Nemusím strpět i tvé zrůdné kamarády! Pošli ho i s těmi ptáky okamžitě pryč, nebo můžeš jít žít na ulici, co je mi po tom! Lepší, než abys uprostřed noci řval a rušil mě ve spánku! Říkal jsem ti: už žádné noční můry!“ Harry se zatvářil, když ucítil, jak mu Vernon během tirády plivl na obličej.

Automaticky odpověděl: „Ano, strýčku Vernone,“ a pak: „Tedy ne, strýčku Vernone. Chci říct…“ Harry nevěděl, co říct, aby všechno ještě nezhoršil. Věděl, že něco by měl vymyslet rychle, ale nějak si byl jistý, že začít slovy: profesor Snape musí zůstat uvnitř stejně jako já, aby se schoval před zlými čaroději, ale neboj se, je jen malá až průměrná pravděpodobnost, že tě prokleje, asi nebude nejlepší přístup.

Snape. Jen tam stál a bezvýrazně sledoval, jak Harry před svým strýcem koktá jako slaboch. To stačilo, aby se Harry narovnal do plné výšky. Nehodlal vypadat jako slaboch. Ani před Snapem, ani před Voldemortem, ani před svým směšným mudlovským strýcem.

„Strýčku Vernone,“ podařilo se mu s větší sebedůvěrou, než jakou cítil, „profesor Snape mi přišel zachránit život. Kdybych ho teď poslal pryč, zabili by ho.“ Harry se neobtěžoval vložit do toho, že Snape je starší a zkušenější kouzelník, takže byla jen malá šance, že by ho Harry nebo Vernon mohli přinutit k něčemu, co nechce udělat. Kromě toho Vernon Dursley nesnášel každého, o kom si myslel, že je silnější nebo chytřejší než on. (Jeho strýc prostě nebyl dost chytrý na to, aby si uvědomil, kolik lidí odpovídá tomuto popisu.)

„Profesor Snape už dal někomu ze školy vědět, že je tady,“ pokračoval Harry ve vysvětlování, „a měli by si pro něj každou chvíli přijít. Takže když na ně počkáš…“

Nestihl dokončit větu, protože ho vzápětí Vernon popadl za obě ramena, hrubě s ním zatřásl a křikl mu do obličeje: „Tys zavolal VÍCE ZRŮD? DO MÉHO DOMU!?“ Vernon pokračoval ve svém běsnění a celou dobu Harrym třásl, ale Harry ho přestal poslouchat. Do bolavého ramene mu vystřelovaly bílé žhavé záblesky bolesti a na okamžik si skutečně pomyslel, že omdlí. Kousl se do rtu a zavřel oči, aby nekřičel.

„V-Vernone!“ Petunin hlas přerušil tirádu strýce Vernona. „Vernone, přestaň!“

Harry cítil, že třesení končí, a přestože měl rameno jako vytržené z kloubu, otevřel oči a zoufale hledal něco, čím by odvedl pozornost od bolesti.

Vernon Harryho stále pevně svíral, ale teď se díval přes rameno na svou ženu. Petunie se k nim blížila podél zdi a vyděšené oči upírala na Snapea, který zůstával stát na místě uprostřed místnosti. Ve skutečnosti ho nemusela tak bedlivě sledovat – Snape se na ni nesoustředil. Jeho oči byly upřeny dokonce ani ne na Harryho, ale na Vernonovy ruce, které svíraly Harryho stále ještě zraněné rameno. Harry nedokázal říct, na co myslí, i když mu celé tělo ztuhlo.

Petunie, nespouštějíc oči ze Snapea, položila kostnatou ruku na jednu z manželových a odtrhla ji od Harryho paže. „V-Vernone, nech toho chlapce být.“

Harry se na tetu podíval, nade vší pochybnost šokovaný. V poslední době k němu byla laskavější, jistě, ale téměř nikdy nezasahovala přímo do trestů strýce Vernona, a přesně tohle se stalo dvakrát za posledních čtyřiadvacet hodin. Harry nevěděl, co si má myslet, a usilovně se snažil potlačit neznámý pocit… byla to naděje? Ne. Jak by to tedy mohlo být? Teta Petunie se o něj nikdy nestarala a on už před lety přestal doufat, že mu nahradí matku. Koneckonců mu bylo šestnáct a byl daleko za věkem, kdy by toužil po něžné mateřské lásce… ale pokud to byla pravda, proč v sobě najednou cítil nevysvětlitelnou touhu… hlad po něčem, co věděl, že nikdy nebude mít?

Odváží se doufat? Záleželo snad Petunii na něm nějakým způsobem, který teprve teď začala projevovat? Třeba jen trochu?

Harry ji pozorně sledoval a stále si uvědomoval bolest ve svém těle, ale už mu byla lhostejná. Vyhledal její tvář, i když její oči byly stále upřené jinam. Neviděl nic jiného než strach, ale pátral po sebemenší známce… něčeho, čehokoli.

Vernon Harryho úplně pustil a beze slova se obrátil ke své ženě. Jeho tvář ztrácela část purpuru a Harryho napadlo, že Vernon je z manželčina chování stejně zmatený jako on.

Petunie zašeptala svému manželovi, dostatečně tiše, aby si zaručila, že ji Snape neuslyší. Nemohla vědět, co Harry až příliš dobře znal z hodin výuky: že profesorovi lektvarů málokdy něco unikne. Harry ani nedokázal spočítat, kolikrát mu Snape strhl body za šeptem vyslovenou poznámku, kterou dokonale slyšel z úplně opačné strany třídy.

Její šeptaný hlas se zachvěl: „Vernone, je to jeden z chlapcova druhu. Nezapomeň, o čem jsme mluvili – nedotýkat se chlapce, dokud mohou být kolem zrůdy. Nikdo neví, co by je mohlo napadnout a co by nám udělali.“

Harrymu se sevřelo srdce a hlava se mu začala točit. Věděl, že byl pořádný blázen, když si dělal takové naděje. Ze zkušenosti věděl, že je jenom rozmetají na padrť a úplně zadupou. Petunie si o něj nikdy nedělala starosti – dokonce ani včera, když ho poslala do pokoje. Dělala si starosti jen o sebe. Bála se, aby ‚zrůdy‘ neudělaly něco jí a její vlastní rodině.

A znovu se mu potvrdilo, že Harry mezi ‚její rodinu‘ nepatří.

Byl naštvaný, ale hlavně se cítil poražený. Už léta nedoufal v nemožné. Ta naděje byla tak příjemná, a o to horší byla realita.

Znovu se zaměřil na ostatní přítomné v místnosti, jak se zoufale snažil rozptýlit od své sebelítosti. Nezaznamenal, co Vernon Petunii odpověděl, ale její vměšování alespoň splnilo svůj účel – odvedlo jeho pozornost od Harryho. Vernon se však stále zlobil, o tom nebylo pochyb. Nebyl ještě u konce s touhou udělat scénu.

Ale místo aby šikanoval Harryho, zaměřil Vernon svou pozornost na Snapea. Snad to, že mu ten muž nevyhrožoval, posílilo jeho vlastní sebevědomí. Zvedl ruku, aby ukázal přímo na Snapea. „Ven! Ven! Okamžitě vypadněte z mého domu! Nechci, aby se v mém domě vyskytovali takoví, jako jste vy! VEN!“ Pak ukázal na dveře a Petunie překvapeně odskočila a prodrala se na druhou stranu Vernona, aby Snapeovi nepřekážela.

Snape se ani nepohnul. Mlčky vnímal celou scénu a teď sledoval křik, divoké pohyby a změny barvy obličeje Vernona Dursleyho, jako by pozoroval nudný, ale otravný malý hmyz.

Pak mírně zaklonil hlavu a podíval se na zavalitého muže přes svůj hákovitý nos. Odpověděl vyrovnaně – a podle Harryho názoru lehce uštěpačně: „Nic by mě netěšilo víc, pane Dursley, než odejít z vaší ohavné společnosti. Nicméně je mi líto, ale to není možné.“

Vernon byl Snapeovým odmítavým postojem zaskočen.

Stejně tak Harry, i když z jiného důvodu. Neměl nejmenší tušení, co se Snapeovi honí hlavou, ale protože věděl, jak protivný ten muž dokáže být, jeho klidná fasáda nevěstila nic dobrého. Harry si začínal dělat trochu starosti a měl pocit, že by měl něco udělat, nějak zasáhnout. Ale pořád nevěděl o nic lépe než předtím, co říct, aby situace nebyla ještě horší, a tak mlčel.

Přesto uvažoval o modlitbě. Pro dobro strýce Vernona.

Vernon začínal být z odmítnutí rozčilený, a tak zkusil jinou taktiku. „Vypadněte,“ zhluboka se nadechl a zakřičel: „NEBO JINAK!“

Snapeovi cuklo v oku, přestože odpověděl jen klidným, prostým: „Ne“.

Celé Vernonovo tělo vibrovalo vztekem, od brunátné tváře až po zaťaté pěsti.

V místnosti bylo několik dlouhých minut ticho, zatímco oba muži stáli proti sobě, jeden rozrušeně, druhý s lhostejným klidem.

Harry poznal, že strýc Vernon neví, co má dělat. Spoléhal na své schopnosti v zastrašování, aby dosáhl svého, a Snape se jednoduše odmítal nechat zastrašit. A i když byl Vernon z těch dvou možná zavalitější, Snape byl vyšší a očividně fyzicky zdatnější. Dokonce i Vernon, který měl Harryho šikanu v malíčku, musel vědět, že obracet se na dospělého muže fyzickými prostředky není moudré. A tak se na něj upřeně zadíval, protože žádné jiné možnosti už neměl, ale odmítal ustoupit.

Snape mu pohled oplácel a jeho klid se rychle měnil v znudění. Harry rozpoznal ten posun ve Snapeových očích a nemohl si pomoci, ale vzpomněl si na všechny nepřátele, kterým musel Snape během svého života čelit, v neposlední řadě samotnému Voldemortovi. Ve srovnání s ním mu Vernon nejspíš připadal jako otravný komár, který mu nestojí ani za vteřinu času nebo energie.

Harry už toho měl dost. I když mu na Dursleyových záleželo jen málo, musel něco udělat dřív, než dá Vernon Snapeovi skutečný důvod, aby je zbavil své otravnosti. A Harry se bál být svědkem toho, jaký postup Snape zvolí. Projel jím záchvěv, když se mu před očima promítla část jeho noční můry. Výsledků násilí ve spánku už viděl dost. Nemyslel si, že by dokázal snést další takový pohled v bdělém stavu.

Než si stačil své rozhodnutí rozmyslet, odrazil se od zdi a přesunul se tak, aby stál mezi oběma muži. Postavil se čelem ke Snapeovi, zády k Vernonovi, a přinutil se setkat s profesorovýma očima, i když to sotva dokázal, aniž by ho opět zaplavily rozpaky.

„Nedělejte to,“ řekl a nenáviděl, že to zní, jako by ho prosil. Přesto, když už to musí být… „Neubližujte jim.“

Snapeovy oči prozrazovaly překvapení, když hodnotil Harryho vážný postoj. Otevřel ústa, aby promluvil, ale Vernon ho předběhl a otočil Harryho – naštěstí za zdravou ruku – tak, že teď stál čelem k němu. „Ublížit nám! Myslíš si snad, že se nedokážu postarat o svou vlastní rodinu?“ Vypjal se do plné výšky v nepříliš rafinované imitaci Snapeova předchozího gesta a znovu se do profesora pustil. „Nemůžete udělat nic. Jen to zkuste – a já na vás podám žalobu, než si uvědomíte, co vás zasáhlo! Vloupání a vniknutí! A co já vím, tak i krádež. Jídlo z mého vlastního stolu, bezpochyby, vy ZLODĚJI!“ Vernon se znovu dostával do obrátek. S nadšením. Fyzickou konfrontaci zavrhl, protože objevil radost z právního zastrašování, a zhoupl se na patách, potěšen vlastní vynalézavostí.

„Přesně tak,“ pokračoval a byl si jistý, že druhý muž bude brzy prosit o milost, „znám jedny z nejlepších právníků v zemi, znám! Jestli hned nevypadnete z mého domu, tak se s vámi setkám u soudu!“ Vernon byl naprosto samolibý.

Harryho těšilo, že Snapeovi v tu chvíli nevidí do tváře, a trochu se posunul, aby stál uprostřed mezi oběma muži. Nechtěl Snapeovi příliš usnadnit práci, kdyby se chtěl natáhnout a strýce Vernona uškrtit, i když měl Harry chuť to udělat sám.

Pak ho napadlo, jak bizarní celá tahle situace je – stojí na stráži mezi dvěma zápory své existence, svým trýznitelem doma a svým trýznitelem ve škole. Bylo to téměř surrealistické.

Následné okamžiky nebyly o nic méně podivné, protože ze směru od okna se ozvalo škrábání a třepotání. Všechny oči se otočily na Hedviku, která si razila cestu skrz mříže s dlouhou úzkou krabicí v ruce. Okamžitě letěla jejich směrem a Petunie se v panice přikrčila, když kolem ní sova prosvištěla.

Snape ustoupil, aby přijal balíček, který mu Hedvika vložila do náruče, a ta, když zásilku předala, odletěla zpět ke své kleci a misce s vodou. Ostatní sovy zahoukaly na uvítanou.

Harry si nevšímal Vernona, který se po ztrátě svého vězněného publika netvářil zrovna samolibě, a otočil se, aby se podíval, co Brumbál poslal. Očekával, že si pro Snapea přijde něco jako oddíl kouzelníků, a ne balíček doručený soví poštou.

Snape vytáhl z krabičky dlouhou úzkou hůlku a malý papírek, který si prohlédl. Když zvedl oči, setkal se s Harryho tázavým pohledem a k Harryho příjemnému překvapení mu papír podal, aby si ho přečetl.

Harry přejel očima krátký, přímočarý vzkaz, který nenesl žádnou adresu ani podpis. Jen tři krátké věty:

Dočasně nevystopovatelná hůlka přiložena. Krabička je přenášedlo. Případná možná nezvyklá stvoření nemordujte.

Harry vzhlédl. Snape ho pozorně sledoval, i když si Harry nedokázal představit, co by mohl hledat. Vzkaz nedával moc podnětů k reakci, že? Ačkoli Harryho zajímalo, kam by mohlo přenášedlo Snapea poslat, že by si to zasloužilo upozornění na ‚nezvyklá stvoření‘.

Vernon si hlasitě odkašlal, aby na sebe znovu upoutal pozornost. Tedy dokud nespatřil hůlku. Při tom pohledu se zapotácel a znovu se chytl Harryho ruky – tentokrát té špatné – aby ho stáhl s sebou. Harry vydal sotva potlačené zasténání při dalším šťouchnutí do ramene.

„Položte to! Hned to položte!“ zařval Vernon a držel Harryho před sebou jako štít před jakoukoli kletbou, o které si byl jistý, že se na něj chystá. Třásl se vzteky i strachem.

Snape ho samozřejmě ohledně hůlky neposlouchal o nic víc než ohledně čehokoli jiného. Jeho rychlý pohled přelétl vyděšenou Petunii, fialově zabarveného Vernona a Harryho, násilím drženého v sevření svého strýce.

Harry si přál, aby Snape už konečně odešel. Teď už by mohl. Měl přenášedlo, a dokonce měl i hůlku. Harry už nesnesl větší ponížení, než jaké zažil v posledních několika hodinách. Strýc, pokoj, noční můra a všechno, co se o něm Snape dozvěděl, se prolínalo s fyzickou bolestí, která mu vystřelovala až do hlavy.

„Běžte,“ řekl rychle. „Prostě odejděte,“ zopakoval a snažil se, aby se mu bolest nezračila v očích, když se setkal se Snapeovým podivně nejistým pohledem. Zamrkal a toužil, aby jeho pohled ztvrdl. To poslední, co si na začátku školního roku přál, bylo, aby Snape měl další lítostivé vzpomínky, kterými by ho ovládal.

Takže když se Snape otočil k posteli, aby sebral hromádku pergamenů a balíček, který vypadal jako jeho roztrhaný plášť Smrtijeda, Harry si málem s úlevou povzdechl. Ještě minutu a Snape bude pryč.

Ale Snape přenášedlo neaktivoval.

Místo toho se s nesrozumitelnou nadávkou otočil, zvedl hůlku do úrovně očí strýce Vernona a namířil ji přímo na velkého muže. „Doporučuji vám, abyste dal ruce pryč od svého synovce, pane Dursley,“ prohlásil chladně. Oči mu potemněly a Harry se zachvěl před Snapeovým smrtícím pohledem. Byl na konci toho pohledu víckrát, než dokázal spočítat, a stejně ho pokaždé nenáviděl.

Harry cítil, jak se Vernon třese čím dál víc, když konečně zaregistroval plný dopad síly Snapeovy hrozivé osobnosti. Trvalo mu jen další vteřinu, než Harryho hrubě odstrčil, proběhl dveřmi a zabouchl je za sebou. Zřejmě zapomněl, že jeho žena je stále v místnosti, protože Petunie vyjekla a rozběhla se ke dveřím rychleji, než ji Harry kdy v životě viděl běžet. Bylo by to docela zábavné, kdyby nebyl ze Snapeova chování tak zmatený. Petunie otevřela dveře až na třetí roztřesený pokus a zabouchla je za sebou ještě hlasitěji než Vernon.

Konečně se rozhostilo ticho.

Harry zmateně svraštil obočí a tázavě se na Snapea podíval.

Ten jen sklonil hůlku a chvíli Harryho studoval, zřejmě si něco rozmýšlel. Když promluvil, bylo to prosté: „Sbalte si své věci, Pottere.“

„Moje… věci,“ zopakoval Harry, aniž by si byl jistý, jestli opravdu slyšel správně.

„Ano, Pottere! Vaše věci!“ vyjel na něj Snape. Muž skutečně vypadal rozrušeně. „Pokud tu ovšem nechcete zůstat po zbytek léta.“

Harry nejistě zíral.

„Dobrá tedy, jestli chcete zůstat, tak si poslužte. Budu informovat ředitele školy, že jste nadmíru spokojen s možností strávit zbytek prázdnin lenošením a šťastným hladověním ve své honosné kobce!“ Snape zvedl přenášedlo, což Harryho konečně popohnalo k akci. Pohyboval se tak rychle, jak jen mohl: muž vypadal dost nejistě na to, aby své rozhodnutí mohl kdykoli změnit.

Vrhl se ke skříni, rychle sebral těch pár nositelných kusů oblečení, které měl, a z kouta vyhrabal narozeninové dárky. Jeden už byl venku – Siriusovy hodinky. Harry se otočil na kolenou a upřel na Snapea pohled.

Muž stál u okna, hůlku napřaženou, rty se mu pohybovaly. Otočil se zpátky k Harryho obviňujícímu pohledu a hodinkám v jeho rukou a jen pokrčil rameny. „Jestli nechcete, aby někdo manipuloval s vaším majetkem, doporučuji vám, abyste si ho lépe uklidil.“

Harry hodinky podrážděně popadl a odnesl celou hromádku k zamčenému kufru. A povzdechl si. Ne kvůli kufru, ale proto, že teď bude muset požádat Snapea o pomoc.

Snape však viděl problém dřív, než Harry stačil promluvit, a se zamumlaným Alohomora kufr odemkl. Harry se po nedávném vniknutí do jeho osobních věcí a odhalení Lupinova sentimentálního daru nedokázal přimět k tomu, aby mu poděkoval.

Sbalil ještě pár věcí roztroušených po místnosti a zbylo mu jen jedno místo – jeho úkryt pod podlahovými prkny. Harry si přeměřil netrpělivého Snapea hodnotícím pohledem a usoudil, že opravdu nemá jinou možnost než svůj úkryt odhalit. Věci, které tam měl, byly příliš důležité na to, aby je opustil. Stejně nebylo pravděpodobné, že by sem Snape ještě někdy přišel.

Rozhodl se, klekl si na kolena a nadzvedl uvolněné prkno. Když posbíral obsah své skrýše, naházel ho do kufru a pohlédl na Snapea, který ho pozoroval se zdviženým obočím. Harry si nebyl jistý, jestli je to dobře, nebo špatně, a spěšně kufr zavřel.

„Jsem připraven,“ oznámil a uskočil stranou, když Snape vytáhl hůlku a namířil ji Harryho směrem. Po zmenšovacím kouzlu byl Harryho kufr dost malý na to, aby ho mohl zvednout a strčit do kapsy.

Snape držel v ruce přenášedlo. Harry se po něm natáhl dřív, než stačil příliš přemýšlet o tom, že odjíždí kdoví kam právě se Severusem Snapem. Počkat. Zastavil se uprostřed pohybu, když ho náhle přepadlo podezření.

„Co jste před chvílí dělal u okna?“ musel se zeptat. Snape kouzlil, tím si byl jistý… ale přenášedlo už měl. Harryho nenapadal vůbec žádný důvod, který by vyžadoval, aby Snape z okna ložnice seslal nějaké náhodné kouzlo.

Když se nedočkal žádné odpovědi, znepokojený Snapeovým spokojeným výrazem přiskočil k oknu a vyhlédl ven. Neviděl nic neobvyklého. „Co jste to udělal?“ dožadoval se a otočil se s úmyslem získat odpověď.

Snape znovu vytáhl přenášedlo. Harry zkřížil ruce – potřeboval vědět, do jaké hrůzy se může příští léto vrátit.

„Proboha, Pottere,“ zamumlal Snape. „Vezměte si to přenášedlo a já vám to řeknu.“ Harryho oči se podezíravě zúžily, když popadl druhý konec prodloužené krabičky na hůlky.

„Jednoduché kouzlo na podporu růstu plevele, Pottere. Naprosto neškodné, to vás ujišťuji.“

Harry na to nestačil ani zareagovat, protože Snape zamumlal slovo ‚pozor‘ a on ucítil známé škubnutí za pupkem.

Oba kouzelníci jako jeden muž zmizeli ze Zobí ulice číslo čtyři.