Preklady fanfiction Harryho Pottera

Vydrník svatého Drába

prosinec 2019

Juliet

Dnes byla chladná, jasná prosincová sobota a já se opět zahrabala v knihovně. Byla jsem hluboce ponořená do své knihy Tehdy a teď: Dějiny kouzelnictví v Persii. Vypadalo zajímavě, že koncentrace kouzelníků a čarodějek na Blízkém východě je mnohem větší než v Británii, ve Státech nebo v Evropě. Dočetla jsem se, že většina z nich nakupovala na Velkém bazaru v hlavním městě Teherán: šlo o obrovské historické tržiště pro mudly, ale jedna jeho skrytá část byla plná kouzelnických stánků - jako íránská verze Příčné ulice! Také jsem zjistila, že tam žil jeden významný a mocný rod, Jazdaniové, kteří o sobě tvrdili, že jsou přímými potomky prince Bardiya, prvního čaroděje. Řídili tam v podstatě celé ministerstvo kouzel a byli to oni, kdo udělal obrovské části Velké solné pouště nezakreslitelné, aby mudly bezpečně uchránili před džiny...

To všechno bylo zajímavé a užitečné vědět. Ale nic z toho nebylo k ničemu, pokud jsme se tam nemohli dostat, a i když jsem našla několik příruček o britské magické dopravě, zatím jsem nepřišla na způsob, jak to udělat. Testrálové rozhodně nepřipadali v úvahu - dělalo se mi z nich špatně i při krátké cestě, natož při letu napříč kontinentem. Na košťata nebo Mizející skříně to bylo příliš daleko. Podle všeho existovala mezinárodní letaxová síť, jejíž ústředí bylo na ministerstvu, a tak v dnešní době cestovala do zahraničí většina čarodějek a kouzelníků. Za použití této sítě jste však museli zaplatit (při dlouhých cestách docela dost) a vlastnit kouzelnický pas - což pro Jennifer zjevně nepřipadalo v úvahu - a pokud jste byli nezletilí, museli jste cestovat v doprovodu dospělé osoby. Já jsem se ještě nenaučila přemisťovat a stejně to bylo příliš daleko. Tak jak to proboha zvládneme?

„Ahoj, Juliet!“ zašeptal nedaleko nějaký hlas a já s trhnutím vzhlédla. Náhle se za mnou objevil Hugo.

„Proč čteš tohle?“ zeptal se zvědavě, když mi přes rameno nakoukl na stránku o rodině Jazdaniů.

„Jen tak pro zábavu,“ odpověděla jsem rychle a knihu zaklapla.

Viděla jsem, jak se Hugo zadíval na název a zamračil se, ale poznamenal jen: „Pro zábavu? Někdy jsi divná. Každopádně, nechceš se jít projít? Je to poprvé tento týden, co neprší. Napadlo mě, že budeš zase tady.“

Hugo mi často říkal, že v knihovně bydlím.

„Proč ne,“ řekla jsem. „Kam?“

Hugo pokrčil rameny: „Kamkoli. Třeba dolů k památníku?“

O deset minut později jsme, zabalení do zimních kabátů jako ochraně proti chladnému prosincovému vzduchu, hleděli na památník. Tyčil se dvanáct metrů nad námi, velký bílý obelisk s vyrytými jmény padlých bojovníků, kteří zemřeli v bitvě o Bradavice před pětadvaceti lety. Teď už jsem ten příběh znala a památník jsem viděla už dřív, ale ta jména mi pořád nic neříkala - až na jedno, které se shodovalo s příjmením mého spolužáka.

„Hele, tady je nějaký Weasley,“ řekla jsem, když jsem si toho všimla poprvé. „Fred Weasley. Je to...?“

„Jo,“ řekl Hugo tiše. „Můj strýc. Babička kvůli němu pořád někdy pláče. Táta o tom nerad mluví.“

„Ach, to je mi moc líto...“ V rozpacích jsem prolétla zbytek jmen a hledala změnu tématu.

„Remus Lupin a Nymfadora Tonksová,“ přečetla jsem. „To jsou legrační jména.“

Hugo po mně střelil vyčítavým pohledem, jako bych řekla něco urážlivého. „Legrační?“

„No, tak trochu, aspoň pro mě. Co je, ty víš, kdo to byl?“

„Hrdinové,“ odpověděl Hugo prostě. „Remus Lupin se přátelil s tátou strýčka Harryho. Strýček Harry ho znal docela dobře, říkal, že to byl jeden z nejlepších kouzelníků, jaké kdy poznal. Jo a byl to vlkodlak.“

„Vlkodlak? Cože, oni je jen tak nechají -“

„- a Tonksová byla jeho žena, byla metamorfomág. Mohla měnit vzhled podle libosti, víš. Jejich syn Teddy osiřel hned po narození. Teď chodí s mojí sestřenicí Viktorií.“

„Ty teda znáš všechny lidi z tohohle památníku?“ To na mě udělalo dojem.

„Ale ne,“ odmítl Hugo. „Ale spousta starých rodin je propojená s tou naší... Chci říct, že mám opravdu velkou rodinu. Měla by ses s nimi někdy seznámit. Co kdybys přijela o vánočních svátcích?“

„Jé! Fakt?“ vyhrkla jsem a projelo mnou teplo. Hugo se ke mně choval přátelsky už celou věčnost, ale tohle bylo nečekané. Ještě nikdy mě nikdo nepozval k sobě domů. „Myslíš to vážně?“

Hugo se zasmál. „Proč by ne? Vždyť ani nebydlíme tak daleko od sebe, ne?“

„Asi jo...“ Věděla jsem, že Hugova rodina žije ve Vydrníku svatého Drába, kde vyrůstal jeho otec, což bylo také někde v Devonu. „Hele - a může přijet i moje sestra?“

„Samozřejmě, bylo by skvělé se s ní doopravdy seznámit!“ Hugova tvář se rozzářila širokým úsměvem. S Jennifer se krátce setkal na nástupišti devět a tři čtvrtě na začátku pololetí, ale oba jsme měli zpoždění a museli spěchat na vlak. „Napíšu mámě a tátovi, abych se na to poptal.“

Při zmínce o Hugově mámě jsem se na chvíli zarazila. Najednou mi bylo úzko. „Hm, a nebudeme jí překážet?“ zeptala jsem se. „Musí být hrozně zaměstnaná...“

Před několika měsíci jsem se Huga zeptala, čím se jeho rodiče živí, byla jsem zvědavá, jaká v kouzelnickém světě existují zaměstnání. Hned mi řekl, že jeho táta pomáhá provozovat Kratochvilné kouzelnické kejkle, obchod se žertíky na Příčné ulici, ale trvalo mi týdny, než jsem z něj vytáhla práci jeho mámy (kromě vyhýbavého „no, ona prostě pracuje na ministerstvu“). A když se mi to podařilo, byla jsem ohromená. Ukázalo se, že je ministryní kouzel, což je obdoba mudlovského premiéra. Dumala jsem, jestli hodně nahání strach.

„Ne, nebudete jí překážet,“ ujistil mě Hugo, ale znělo to trochu smutně. „Abych byl upřímný, možná se s ní moc neuvidíte. Od té doby, co ji povýšili, pořád pracuje. Mně a Rose se moc nelíbí, že je ministryní, je to otrava. Ale bude tam táta. A můžeme navštívit babičku a dědu, bydlí opravdu blízko. Babička je úžasná kuchařka.“

Jeho vážný tón mě přiměl se pousmát. Hugo ve mně vždycky dokázal vyvolat pocit, že je život jednoduchý. „To zní skvěle. Zeptám se mámy a táty. A samozřejmě Jennifer.“

***

Druhý den Artemis přinesla obě odpovědi. Jennifer byla nadšená, že ji pozvali do kouzelnického domu, a dychtila poznat Huga. Tátova odpověď byla opatrnější. Jeho dopis zněl:

Milá Juliet,

je hezké, že jsi byla s Jennifer pozvána domů ke svému kamarádovi, jehož rodina také žije v Devonu. Rád bych si však byl jistý, že se nebude opakovat loňský vánoční výlet do Stonehenge. Vzhledem k okolnostem bychom si s matkou nejprve rádi promluvili s Hugovými rodiči. Prosím, požádejte je, aby nám zavolali.

táta

Když jsem dopis četla, protáčela jsem oči. To mě chtěl táta ztrapnit tím, že si bude hrát na příliš starostlivého rodiče? Naštěstí to Huga nijak nerozhodilo.

„Žádný problém,“ řekl s pokrčením ramen. „Máma ale tátovi nedovolí telefonovat. Vždycky to dělá hrozně špatně. A ona bude mít asi moc práce. Ale děda telefony miluje. No, on miluje všechny mudlovské věci. Vlastně když mi bylo pět, vzal mě na zvláštní výlet, jen abych viděl telefonní budku u nás ve vesnici a všechno mi o ní pověděl. Požádám ho, aby vašim zavolal. Udělá mu to radost.“

„Díky,“ řekla jsem s úsměvem. „Ehm - jak tvůj táta špatně používá telefony?“

„Neptej se,“ zavrtěl Hugo hlavou. „Máma je mudlovského původu, ukázala mně a Rose, jak funguje spousta mudlovských věcí, ale táta nikdy nic z toho nepochopil. Už mu nedovolí, aby se dotýkal její kalkulačky, protože do té poslední šťouchl hůlkou a baterie vybuchla.“

Začala jsem se chichotat a nemohla jsem přestat. Bylo příliš legrační poslouchat, jak kouzelníci bojují s telefony a kalkulačkami. „Páni,“ vydechla jsem konečně, když jsem se ovládla. „Nemůžu se dočkat, až poznám tvou rodinu... hlavně tvého dědečka. Zdá se skvělý. Můžu mu přinést nějaké mudlovské věci, když se mu líbí.“

„Jestli to uděláš, nejspíš tě bude chtít adoptovat,“ zasmál se Hugo. „Od té doby, co absolvoval Bradavice, pracuje v odboru pro zneužívání mudlovských výtvorů a v dubnu odchází do důchodu. Pokud nebude mít k dispozici spoustu mudlovských věcí na hraní, bude šílet. Víš co, můžeš mu přinést nějaké zástrčky? Nebo baterie? Ty má rád.“

„Ehm - zástrčky asi ne,“ namítla jsem, když jsem si představila mámin obličej poté, co bych z toustovače odřízla šňůruu. „Ale baterie, to není problém...“

***

Za pár dní bylo vše vyřešeno. Táta napsal, že mu Hugův dědeček velmi nadšeně zatelefonoval a že se přesvědčil, že pozvání je v pořádku. Byly jsme pozvány, abychom zůstaly „jak dlouho budeme chtít“, a nakonec jsme se dohodli na třech dnech. Protože jejich dům ve Vydrníku svatého Drába byl pro mudly zřejmě obtížně dosažitelný, hodlala Hugova rodina požádat, aby náš dům připojili k letaxové síti, a my bychom tam cestovali krbem, stejně jako to udělala McGonagallová při návštěvě u nás.

Jízda Bradavickým expresem byla letos v prosinci tak odlišná od té loňské. Stejně jako na začátku pololetí jsem seděla v jednom kupé s Hugem. Moje dlouhé a osamělé cesty mi teď připadaly tak vzdálené: čas utíkal mnohem rychleji, když jsem nebyla sama. Hugo mi ukazoval Řachavého Petra a já ho učila Šibenici, a když nás hry přestaly bavit, využili jsme poslední příležitost používat před dalším pololetím kouzla. Dokud jsme byli ve vlaku, tak to šlo, ale jakmile jsme vystoupili, byl konec. Chvíli jsme se bavili tím, že jsme po kupé rozmístili několik papírových sáčků se šumivými bzučivkami a posílali je proti sobě ve snaze je roztrhnout a vysypat obsah. Po spoustě bezvýsledných šarvátek vedl jeden obzvlášť intenzivní úder mé hůlky k tomu, že můj pytlík se sladkostmi narazil spolu s Hugovým balíčkem do stěny a praskly.

„Joooo! Vítězství!“ zavýskla jsem a zvedla pěst do vzduchu, zatímco Hugo sténal a začal sbírat šumivé bzučivky rozházené po celé podlaze a sedadlech.

Moje dobrá nálada se vypařila, když mě upoutal pohyb za dveřmi a já uviděla dvojčata Scamanderovy, jak nakukují dovnitř. Hugo se otočil, taky je uviděl a vyslal k nim rozzářený úsměv, kdežto já jsem se tvrdě zamračila. Viděla jsem, jak Lorcan zavrtěl hlavou, a oba odešli, aniž by nás obtěžovali. Lysander, než zmizel v chodbě, mě ještě přejel pohledem.

Hugo si povzdechl a podrážděně se na mě zadíval. „To to musíš pokaždé dělat?“ zeptal se podrážděně. „Víš, že se s nimi kamarádím.“

„Jo, ale já ne,“ odpověděla jsem.

„Já vím, já vím,“ povzdechl si Hugo. „Tvůj náhodný, naprosto iracionální, neuvěřitelně tvrdohlavý spor se dvěma lidmi, kteří neudělali nic, čím by tě urazili.“

„Nic?“ nadhodila jsem uštěpačně. „Oba se přece dostali do Bradavic, že jo? Už jen to, že tam jsou, je urážka.“

Byl to rozhovor, který jsme vedli už mnohokrát, a Hugo se neobtěžoval dál hádat. Jen se podíval oknem ven a řekl: „Už jsme skoro v Londýně. Pobalíme si věci.“

Když jsme sundavali kufry z horních polic, otevřely se dveře a do našeho kupé vešla Hugova starší sestra Rose.

„Museli jste se schovávat v posledním vagonu?“ zabručela. „Prošla jsem celý vlak a hledala vás. Jste připravení? Už jsme skoro tady.“

„My se neschovávali,“ namítl Hugo. „Jen jsme tu seděli.“

„A házeli jste sladkosti?“ zeptala se Rose (povýšeně, jak jsem si pomyslela). Podívali jsme se na podlahu, kde se v rozích stále válelo několik šumivých bzučivek v modrých a růžových papírových obalech.

„No, většinu jsem jich posbíral,“ odpověděl Hugo a vydal se pro další, ale Rose byla rychlejší.

„Accio!“ Sladkosti jí vletěly do ruky. Závistivě jsem ji pozorovala. Přivolávací kouzla byla daleko nad mou úrovní.

„Díky, brácho,“ ušklíbla se Rose a nacpala si je hluboko do kapsy.

„Mohla ses zeptat, dal bych ti je,“ zamumlal Hugo. Vlak se zatím pomalu přibližoval k nástupišti.

Ke své radosti jsem v davu čekajících rodin zahlédl mámu, tátu a Jennifer. Zběsile jsem mávala, dokud mě nespatřili, a pak popadla Artemidinu klec ze stolku a spěchala ven z kupé. Když jsem se vyhrnula z vlaku s ostatními studenty, netrvalo dlouho a Jennifer mě našla a pevně objala. Jako obvykle jsem musela mrkáním zahánět slzy. Jediná věc - jediná věc - která byla na našem odloučení dobrá, bylo to intenzivní, závratné štěstí, když jsme byly zase spolu. Brzy jsem však ucítila, jak se Jennifer odtáhla.

„Juliet,“ říkala. „Představ si, je tu Hugův táta! Slyšel, jak o tobě mluvíme, a uvědomil si, kdo jsme. Vyprávěl nám o svém obchodě se žertíky.“

„No, ve skutečnosti je to obchod mého bratra,“ ozval se za mnou hlas a já se otočila a uviděla vysokého, urostlého muže s ohnivě rudými vlasy, který stál opodál a za nímž čekali Hugo a Rose. „Ale je to skvělé místo pro práci. Takže ty jsi Juliet! Já jsem Ron. S Hermionou jsme opravdu rádi, že si Hugo našel v Havraspáru kamarádku, víš?“

„Stejně tak my, pokud jde o Juliet,“ připojila se máma a láskyplně se na mě usmála, až jsem se zakřenila. Proč byli dospělí tak trapní?

„Jo,“ odpověděl pan Ron. „Když se pomyslím, že kdyby byl v Nebelvíru, tak by se stýkal s Rose a Seamusovým děckem... a Lenčinými dvojčaty -“

„Tati,“ přerušil ho Hugo. „To musíš pokaždé mluvit o Nebelvíru? Jsi tak nudný.“

Naši rodiče se společně zasmáli a významně se na sebe podívali. „Ach jo, už jsou to skoro puberťáci,“ podotkl táta mudrlantsky. „Bude dobré připravit se na půl dekády urážek.“

„Jo, to už mi Rose říká pořád,“ odfrkl si pan Ron a rozcuchal dívce vlasy, až sebou se zamračením trhla.

„Uvidíme se příští týden,“ řekl Hugo mně a Jennifer. „S tátou nebudeme trávit moc času, slibuju.“

„Je hezké být žádaný,“ poznamenal pan Ron směrem k mým rodičům. „Tak se příští pondělí stavím letaxem, abych holky vyzvedl? Obávám se, že moje žena bude nejspíš v práci.“

„To je od vás milé,“ rozzářila se máma. „Budeme se těšit.“

Společně jsme prošli na mudlovskou stranu King's Cross a já jsem sledovala, jak pan Ron vede Rose a Huga k velkému, elegantně vypadajícímu autu s tmavými okny, které parkovalo hned vedle. Předpokládala jsem, že když jsou to děti ministryně kouzel, musí být docela bohatí. Nikdy předtím jsem o tom nepřemýšlela; Hugo mi vždycky připadal úplně obyčejný a o penězích nikdy nemluvil. Přemýšlela jsem, jestli jejich dům bude hodně honosný, a poprvé jsem se cítila trochu nervózně.

Ale Jennifer mi stiskla ruku a trochu se usmála. „Jsem ráda, že pojedeme,“ řekla mi tiše, když jsme kráčely k několikapatrovému parkovišti hned za rohem nádraží. „Vypadají opravdu mile. Je dobře, že jsi trávila čas s Hugem a nedělala si starosti s ty-víš-čím.“

Zamračila jsem se. „Vlastně jsem si s tím dělala starosti,“ odpověděla jsem také tlumeně. „A zjistila jsem hodně užitečných věcí. V knihovně je spousta informací. Myslím, že kdybychom se tam dostaly -“

„O čem to vy dvě žvatláte?“ zeptal se táta přes rameno.

„O ničem,“ řekla jsem spěšně. „Jen - holčičí věci.“

Táta nás pak nechal na pokoji a my jsme se trochu stáhly.

„Jen bych si přála,“ zasyčela Jennifer, když jsme se zase vzdálily z doslechu, „abys, když už hodláš vynaložit tolik energie na to, abys nám pomohla, hledala i jiné způsoby. Od té doby, co jsme četly knihu od tety Ady, ses vůbec neobtěžovala podívat se po něčem jiném.“

„Proč bychom to dělaly?“ oponovala jsem, když jsme došly k autu. „Podívej, my už jsme jeden způsob našly. Až na tu věc s dopravou. A na to přijdu...“

Jennifer nastoupila do auta s velmi rezignovaným výrazem a já cítila podráždění, že už se kvůli tomu hádáme: věděla jsem, že mám pravdu. Ale snažila jsem se to hodit za hlavu. Chtěla jsem si tyhle Vánoce užít.

O týden později

Jennifer

Všude kolem mě plápolaly teplé zelené plameny, vyšší než moje postava, a já měla pocit, že se točím na obrtlíku. Uši mi naplnil hučivý, prudký zvuk a já otevřela ústa v tichém výkřiku. Vzápětí mi jazyk pokryl popel. Rozkašlala jsem se a prskala, a pak jsem z ničeho nic vypadla z krbu na koberec před ním.

Okamžitě se ke mně natáhly dvoje ruce, aby mě zvedly ze země: Juliet a Hugo, kteří stáli přede mnou.

„Páni,“ zalapala jsem po dechu, když jsem se postavila na nohy. „Cestování letaxem je intenzivní.“

„Je to ale stokrát lepší než testrál,“ ujistila mě Juliet, když na rohožce za námi se svistem a rozsypáním popela přistál Hugův táta.

„Díky, že jste nás vyzvedl, pane Weasley,“ poděkovala jsem, když se oprašoval.

„Ach, říkej mi Rone, jo? Cítím se jako stařec, když mi lidé říkají pane Weasley... Tak jo, co se, děcka, chystáte dělat? Co takhle zahrát si na zahradě famfrpál? Můžu chytat...“

Hugo už ale tahal Juliet za ruku a pobízel mě, abych opustila obývací pokoj, což bylo pohodlně vypadající místo s měkkými pohovkami, patchworkovými polštáři a v jednom rohu stojícím vesele ozdobeným vánočním stromečkem, pod nímž ležely hromady dárků. „Díky, tati, ale ne!“ křikl přes rameno. „Juliet taky nemá ráda famfrpál!“

Když jsme odcházeli, omluvně jsem se ohlédla - pan Ron vypadal zklamaně.

„Musíte být vůči němu neoblomné,“ vysvětloval Hugo a vedl nás po schodech nahoru. „Táta je skvělý, víte, ale když je máma v práci a on s námi doma, tak se nám prostě bude neustále plést do cesty. Váš pokoj je tady nahoře, jestli si chcete odložit tašky...“

Otevřel dveře do pěkného pokoje s modrými závěsy a úhledně ustlanou manželskou postelí s květovaným přehozem. Knihovna z tmavého dřeva v jednom rohu byla napěchovaná zajímavě vypadajícími knihami a na podlaze ležel měkký krémový koberec.

„Tvůj dům se mi opravdu líbí, Hugo,“ řekla Juliet upřímně, když jsme na postel položily naše stejné cestovní tašky.

Podle toho, co jsme viděly cestou nahoru, to byl velký dům, ale pohodlný, působil domáckým, zabydleným dojmem a vůbec ne okázale, jak se Juliet obávala. Vůbec byste nevěděli, že Hugova máma je ministryní kouzel. Dům nebyl ani zdaleka tak velkolepý jako číslo deset na Downing Street.

„Díky,“ hlesl Hugo nesměle. „Hele, ukážu ti něco, co se ti bude fakt líbit... pojďte za mnou...“

Vedl nás zpátky dolů po schodech a chodbou dozadu, kde otevřel dveře do dalšího pokoje. Zvědavě jsme ho následovaly a obě jsme stanuly v úžasu nad tím, co jsme uviděly.

„Páni...“ vydechla Juliet. „Vy máte vlastní knihovnu?“

Poměrně velká místnost byla obložená policemi s knihami od podlahy až ke stropu: musely tam být tisíce knih, všechny krásně uspořádané. Přistoupila jsem k regálům a s otevřenou pusou četla zlaté nápisy, které označovaly jednotlivé police. Přeměňování, Formule, Lektvary... všechno předměty, o kterých jsem věděla, že je Juliet studuje. A spousta složitých věcí, o kterých jsem nikdy neslyšela... Věštění z čísel stálo na jednom štítku a na druhém Starobylé runy. V rohu se nacházel krb, vedle něj pohodlné křesílko a v dalším rohu psací stůl s kalamářem, krásným brkem z orlího pera a úhlednou hromádkou nových křupavých pergamenů. Juliet i já jsme oněměly.

„To patří mámě,“ vysvětlil Hugo se smíchem. „Je to docela fajn místo. Táta moc nečte. Ale my s Rose jsme tu s mámou trávili spoustu času... no, víš, když mívala o trochu víc volna.“

„To je tak bláznivé,“ řekla Juliet, když konečně našla hlas. „Miluju to tu! Tvoje máma je úžasná!“

Hlasité ‘mňau’ u našich nohou mě přimělo podívat se dolů. Hugovi se po noze sápalo malé zrzavobílé kotě s mírně rozplácnutým čumáčkem.

„Ahoj, Tlapko,“ oslovil ho Hugo a my jsme zapištěly a sehnuly se, abychom kotě pohladily.

„Jé, vy máte i kočku, to je hezké!“ řekla jsem a podrbala kotě za uchem. Bylo roztomilé.

„Hm, jo - máme jich asi šest, myslím,“ dodal Hugo.

„Myslíš?“

„Máma měla před lety kočku... Křivonožku. Tohle je jen jeden z jeho potomků... pořád se množí s kočkami ve vesnici... jednu dobu jsme jich měli patnáct; abych byl upřímný, trochu jsem ztratil přehled. Jo, myslím, že jich je šest. Ostatní budou někde poblíž.“

„Kde je tvoje sestra, Hugo?“ zeptal jsem se, když jsem si vzpomněla na zrzavou dívku na nástupišti minulý týden.

„Myslím, že je dneska u Lorcana a Lysandera,“ odpověděl Hugo. „Bydlí hned za kopcem. Jsou v našem ročníku - jde o dvojčata.“

„No jo,“ vzpomněla jsem si. „Juliet se o nich zmínila.“

Juliet se při tom rozhovoru mračila, ale nic neřekla.

„Vypadá to, že tobě to tolik nevadí,“ poznamenal Hugo, když nás odváděl z knihovny směrem ke kuchyni. Když jsme vešli, ze stolu seskočily dvě kočky, obě s trochu křivýma nohama. „Juliet je nemá moc v oblibě.“

Pokrčila jsem rameny. „Vadí mi, že jsem s vámi nemohla jít do Bradavic,“ řekla jsem. „Ale žádná jiná dvojčata za to nemohou.“

Juliet v tu chvíli otevřela pusu, ale Hugo jí spěšně skočil do řeči. „No nic, zahrajeme si třeba Řachavého Petra nebo tak něco? Nebo bychom se mohli jít projít? Mimochodem, večeříme u babičky a dědy. Táta není moc dobrý kuchař.“

Protože byl na prosinec docela hezký den, rozhodli jsme se navštívit vesnici Vydrník svatého Drába, která byla kousek odtud.

„Takže tohle je kouzelnická vesnice?“ zeptala jsem se zvědavě. „Jenomže jsem si ten název googlila a nic mi to nenašlo.“

„Googlila?“ zeptal se Hugo zmateně.

„Ehm - hledala jsem to na počítači?“ upřesnila jsem.

„Aha, jasně,“ řekl Hugo. Zřejmě o počítačích alespoň slyšel. „Ne, ve skutečnosti je smíšená. Vždycky tu žilo hodně čarodějek a kouzelníků, takže je tu spousta skrytých domů... mudlové je většinou nemohou vidět, dokud je někdo nepozve dovnitř, a je tu malý obchod, který je na tom stejně... ale zbytek je celý mudlovský. Mají pro tu vesnici jiný název.“

Procházeli jsme se a navštívili malý kouzelnický obchůdek, zastrčený mezi mudlovskou poštou a malou pekárnou - který jsem neviděla, dokud mě Hugo nevzal za ruku a neprotáhl dveřmi. Bylo to maličké staře vypadající místo, které přímo dýchalo magií. S potěšením jsem se rozhlížela po regálech přeplněných kalamáři a brky, po otlučeně vypadající konvici, která občas zarachotila a vypustila modrou páru, sáčcích se sovími pamlsky, několika věšácích s hábity z druhé ruky, starých dřevěných skříňkách na hůlky, malé skleněné vitríně plné zvláštních stříbrných předmětů... bylo to jako Příčná ulice zkřížená s mudlovským vetešnictvím.

„Tak co, miláčkové?“ zaskřehotala stará čarodějka ve špičatém fialovém klobouku, seděla za pultem a v ruce držela porcelánový šálek s čajem, který míchala čajovou lžičkou. Vypadala, jako by tam byla už sto let.

„Dobrý den, paní Mulciberová, jak se máte?“ zeptal se Hugo zdvořile.

„Ne tak špatně, miláčku, a moje Felicity se chová slušně?“

„Ach ano,“ řekl Hugo. „Máma s tátou jsou moc rádi, že ji mají. Dcera paní Mulciberové nám uklízí a stará se o zahradu,“ dodal směrem k nám.

Stará čarodějka ukázala na koutek obchodu přeplněný sladkostmi a čokoládou. „Inu, asi vím, co si budete přát, hm?“

Nemýlila se... nikdo z nás neodolal vábení kouzelnických sladkostí a Juliet s sebou měla pár srpců a svrčků (tatínek v létě rozměnil u Gringottů nějaké peníze a poslal jí na její žádost kapesné v kouzelnických mincích). Odcházeli jsme s kapsami plnými čokoládových žabek, lékořicových hůlek a šumivých bzučivekt a spokojeně jsme je chroupali, zatímco jsme pokračovali v prozkoumávání Vydrníku.

Když se začalo stmívat, Hugo navrhl, abychom se vydali k domu jeho prarodičů, který stál na druhé straně vesnice.

„Už se tě nemůžou dočkat,“ dodal. „Měli hrozný strach, když jim Rose řekla, že se nekamarádím s žádným z havraspárů. Omlouvám se, jestli se na tebe vrhnou...“

„To je v pořádku,“ zasmála se Juliet. „Vůbec mi to nevadí.“

Dům Hugových prarodičů byl úplně jiný než ten jeho (velký hrázděný dům se složitou doškovou střechou a upravenou zahradou). Tenhle vypadal mnohem zchátraleji a hned se mi zalíbil: samotný dům byl velmi křivý a před ním se rozkládal nehorázně zaneřáděný dvorek s naklánějící se kůlnou a několika zobajícími slepicemi. Cestou jsme minuli cedulku s nápisem „Doupě“.

Když jsme přišli blíž, otevřely se vchodové dveře a objevila se v nich malá, baculatá stará paní s velmi milou tváří a nitkami šedin, prokvétající jejími zrzavými vlasy. Očividně nás sledovala z okna.

„Hugo, drahoušku! Proč jste nepřišli dřív! A vy jste ta dvojčata, je tak milé konečně poznat Hugovy přátele. Říkejte mi Molly.“

Přitáhla si mě i Juliet do vřelého objetí a já potlačila chichotání. Byla tak milá. Hugo se červenal, ale já se na něj přes babiččino rameno usmála, abych dala najevo, že je to v pořádku.

„Pojďte dál, pojďte dál, ohřejte se,“ pobízela nás paní Molly a všechny nás uvedla dovnitř. „Merline, nejste vy dvě úplně stejné? Která z vás je Juliet?“

„Já,“ odpověděla sestra stydlivě.

„Tak to ty musíš být Jennifer.“ Molly se na mě usmála a vzala nám kabáty. „Teď už musíte mít všichni hlad, mám připravenou večeři, Ron už je tady a říkal, že jste odešli, aniž byste si vzali sendviče!“

„Měli jsme sladkosti,“ ozval se Hugo.

„Sladkosti nejsou oběd,“ namítla Molly přísně, „tvoje máma by tě to měla naučit líp. Kdyby tu byla častěji, určitě by se o to postarala. Ale Hermionina práce je samozřejmě důležitější...“

„Babička se na mámu zlobí, že je tak často pryč,“ zašeptal Hugo, když nás Molly hnala do kuchyně, z níž se linula úžasná vůně pečeného kuřete a máslových brambor. 

Když jsem viděla, kolik lidí se shromáždilo v kuchyni, zamrkala jsem překvapením.

„Halo, všichni, to jsou Hugovi kamarádi! Juliet je s ním v Havraspáru a tohle je její sestra Jennifer,“ oznámila Molly celé místnosti. „Děvčata, tohle je můj syn Bill a Fleur s Louis, Dom, Viktorií a Teddym, ehm, a tady je George a Angelina s Roxanne a Fredem... a Rona jste už samozřejmě poznali. Můj manžel Artur by se měl brzy vrátit z práce.“

Po tomhle kolečku představování se mi zatočila hlava a hned jsem několik jmen zapomněla. Kolem stolu se ozývalo sborové zdravení vesele vyhlížejícího davu, až na muže jménem George, který, jak jsem si všimla, se na mě a na Juliet díval s trochu zvláštním, odtažitým výrazem ve tváři. Viděla jsem, jak se Juliet lehce znepokojeně podívala na Huga - netušili jsme, že tu bude ještě někdo další.

„Říkal jsem ti, že mám velkou rodinu,“ zašeptal Hugo, když nám našel místa. „Tohle je jen část! Promiň, zapomněl jsem vám říct, že všichni přes Vánoce bydlí u mých prarodičů...“

„Ach, už je tu Artur!“ vykřikla Molly, když se v krbu objevila otáčející se silueta vysokého muže, který o několik vteřin později vyšel do kuchyně. Vypadal dost staře a byl téměř plešatý - i když ty vlasy, které mu zbyly, byly stále zrzavé. Očistil si oblek od popela, rozhlédl se a usmál se, ačkoliv zjevně dost unavený.

Zatímco si Artur svlékal kabát, okolo celého stolu se ozývalo „Ahoj, tati!“ a „Hurá, dědo!”. Molly ho představila mě a Juliet a on nám dychtivě potřásl rukou, zvláště mně.

„Dlouhý den, Arthure?“ zeptala se Molly, která se kolem něj motala. „Tak blízko před Vánocemi... neměli by tě zdržovat tak dlouho.“

„To je v pořádku,“ bránil se Arthur. „V tuhle roční dobu je vždycky víc věcí, na které se musí dávat pozor... lidé ve sváteční náladě provádějí hodně žertíků... a Ali Bašíir dělá obvyklé problémy, ten chlap je nenapravitelný...“

„Jaké problémy, dědo?“ vyhrkl malý tmavovlasý chlapec vedle George. „Kdo je Ali Bašír?“

„Ali Bašír,“ spustil pan Weasley, který se posadil a uznale si odfrknul, když Molly přinesla dvě velká pečená kuřata a postavila je na stůl vedle brambor a několika párečků zabalených ve slanině, „je člověk, který mě trápí celý můj pracovní život. Každý rok sem propašuje nějaké kouzelné koberce, aby je, jak jsem si jistý, prodal, i když ho při tom přistihneme jen občas. Ani několik obrovských pokut a krátký pobyt v Azkabanu ho nezastavily! Ach, on je pořádně kluzký...“

„Prroč se mu ták líbí tý nelegální kobérce?“ zeptala se velmi krásná žena s dlouhými stříbřitými vlasy, zatímco s rozkoší krájela bramboru na čtyři kousky. „Có je špatného ná košťátech?“

„Ach, Aliho na košťata nikdy neobrátíš, Fleur,“ zavrtěl Artur hlavou. „Předstírá, ale... ne, on a jeho přátelé si myslí, že koberce jsou jediný způsob cestování... a ano, jsou rychlé a pohodlné a na dlouhé vzdálenosti mnohem výhodnější než košťata. Ale, Merline! Existuje důvod, proč jsou v Británii zakázané. Když je mudlové zahlédnou letět po obloze, představte si, jakou bolest hlavy to všem způsobí. Ale Ali jimi pravidelně zásobuje více než pár svých přátel, prodává je a pronajímá. Všichni chtějí na Vánoce navštívit své rodiny v Egyptě, Saúdské Arábii a podobně. Kdybychom tak mohli pár z nich chytit...“

„Už jsi mu párkrát kontroloval obchod, viď, tati?“ zeptal se muž vedle Fleur, který se myslím jmenoval Bill. „Ale nikdy jsi nic nenašel?“

„Na to, aby se mu povalovaly v obchodě, je příliš mazaný,“ řekl Arthur a natáhl se pro omáčník. „Báječné kuře, Molly...“

„Je jeho obchod na Příčné ulici?“ vyhrkla nenuceně Juliet a já se na ni překvapeně podívala. Pak mi to došlo. Ach, Bože. Oči se jí leskly potlačovaným vzrušením.

„Ano, má tam svůj malý krámek už léta...“ Pan Weasley si unaveně protřel oči. „Přesto,“ dodal, „už s ním nebudu mít dlouho problémy! Nezávidím tomu chudákovi, který se s ním bude muset vypořádat, až odejdu.“

Všichni se rozesmáli.

„Už se těším, až půjdeš do důchodu, Arture,“ prohlásila Molly šťastně. „Bude to jako krásná dlouhá společná dovolená...“

Pořád jsem pozorovala Juliet, a když se na mě konečně podívala, na rtech jí tančil úsměv a oči jí zářily. Věděla jsem přesně, na co myslí, a srdce jako by mi spadlo na zem a zůstalo tam. Nelegální kouzelné koberce od nějakého pochybného chlápka z Příčné ulice. To určitě ne. Určitě nechtěla zkusit něco tak naprosto šíleného, že ne?

PP: Omlouvám se za případné chyby a překlepy a předem děkuji, když mě na ně upozorníte.