Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 9. Překážky a lži

Harry nedůstojně přistál tváří k zemi na hromádce hlíny a listí. Zvedl hlavu a uviděl Snapeovy nohy hned vedle sebe. Samozřejmě že on přistál perfektně, zabručel Harry a rychle se postavil.

Podpora růstu plevele. Harry se navzdory své rozmrzelosti usmál a smetl si z oblečení špínu a listí. Co by za to dal, kdyby viděl, jak se Dursleyovi tváří, když se nemohou zbavit svého plevele. Ha! Kdyby to byl někdo jiný než Snape, kdo kouzlo seslal, Harry by si možná dovolil být náležitě ohromen. Byl, pravda, překvapen.

Upřel oči na muže, který se ani nepohnul z místa, kam přistál. Snape se díval na něco mimo něj a teprve pak Harry zaslechl šoupavé zvuky značící něčí společnost. Někdo si odkašlal. Sledoval Snapeův pohled a stanul tváří v tvář hůlce. Počkat, byly tam dvě hůlky.

Byli obklíčeni? Zrychlil se mu tep.

„Harry!“

Harry cítil, jak se mu tep zpomaluje, když poznal tělo připojené k hůlce.

„Remusi?“

Ztrhaně vypadající Remus Lupin na něj zamrkal, spustil ruku s hůlkou a v jeho hřejivých hnědých očích se odráželo překvapení. Harry poznal i druhého příchozího – Pošuk Moody. Byli tu jen ti dva kouzelníci a Harry pocítil hlubokou úlevu, že dokázal identifikovat oba.

„Harry?“ zopakoval Remus. „Bylo nám řečeno, že máme očekávat profesora Snapea samotného.“

„Mohla by to být past!“ neváhal upozornit Moody, který ještě nesklopil hůlku. „Jak můžeme vědět, že to není Smrtijed, který se vydává za Pottera, abychom odhalili jeho polohu?“ zeptal se.

„Skloňte hůlku, Moody!“ obořil se na něj Snape. „Pán zla už zná Potterovu letní polohu. Víme o tom už celé měsíce. Pokud mu sám nepomůžete překonat obrany, silně pochybuji, že by se jemu nebo jeho stoupencům poštěstilo získat potřebnou ingredienci pro účinný mnoholičný lektvar!“

„Mnoholičný! Ha! Tak jste odhalil svůj trik! Zamaskovat jednoho ze svých lidí, aby vypadal jako on, abychom uklouzli a řekli vám, jak přejít přes obrany! To se nestane!“ Moody stále mířil hůlkou na Harryho, i když jeho pohled se stočil ke Snapeovi. „Což znamená, že můžete, ale nemusíte být Severus Snape,“ zavrčel a prohlížel si podivný výjev, který ten muž, stále oblečený do Dudleyho starých šatů, vytvářel.

Remus zasáhl a položil Snapeovi otázku, aby Moodyho uklidnil. „Jakou kletbu jsi použil na Siriuse ve čtvrtém ročníku těsně před odjezdem vlaku na vánoční prázdniny?“

Snape na otázku přistoupil, i když byl viditelně podrážděný: „Svěrací kouzlo.“

„Je to on, Moody.“

Moody zavrčel, ale zdálo se, že uznává, že Snape je skutečně tím, za koho se vydává. Zúžil své podezření na Harryho.

„Jakou podobu má tvůj Patron, Harry?“ zeptal se Remus dřív, než se do něj Moody mohl znovu pustit.

„Jelena,“ odpověděl Harry automaticky.

„Když ses na to ptal naposledy, poslouchalo ho několik lidí, Lupine! Zeptej se ho na něco jiného.“ Moody se otočil, aby prohlédl okolní les a našel něco podezřelého.

Remus ho s humorem poslechl. „Co…“ Náhle se zastavil a oči mu potemněly. Harry se rozhlédl kolem nich, znepokojený tím, co Remus asi uviděl. Byla tu někde Brumbálem zmiňovaná nezvyklá stvoření? Nepřítomně sáhl po své hůlce, jen aby si vzpomněl, že ji má stále ve svém zmenšeném kufru. Tiše se proklel, že ji včas nevytáhl; přes prázdniny si hloupě zvykl, že ji u sebe nemá.

Remus se přikradl blíž k Harrymu, ale místo aby vytáhl hůlku na neviditelného nepřítele, jemně položil Harrymu ruku pod bradu a otočil mu hlavu na stranu. „Co se ti stalo s obličejem, Harry?“ zeptal se tiše.

Harry cítil, jak se začervenal, a vytrhl bradu z Remusova sevření. Ráno neměl čas přemýšlet o tom, že má na tváři pravděpodobně modřinu ze včerejška. Doufal, že nevypadá moc zle, ale podle Remusových přimhouřených očí to mohlo vypadat hůř, než si představoval.

„Ehm, nic,“ zamumlal. Nedokázal se setkat s Remusovým zkoumavým pohledem, ale přinutil se nesklonit hlavu, jak měl chuť udělat. Naneštěstí se při pohledu jinam musel vyhnout i dalším dvěma párům očí – jednomu obviňujícímu, druhému vědoucímu. „Já – já jsem spadl. Dveře byly přímo tam. Nešikovný.“ Neobratně poskládaná slova zněla neuvěřitelně falešně dokonce i jeho vlastním uším. Musel vyjít ze cviku. Ale vlastně si ani nemohl vzpomenout, že by někdy předtím svým přátelům nebo profesorům o Dursleyových vyloženě lhal. Ano, uvedl je v omyl. Určitě něco zamlčel. Ale lhát? To opravdu nemusel. Vernon na něm od začátku studia v Bradavicích nezanechal jedinou modřinu – tedy alespoň na tváři.

„Ten podvodník očividně něco skrývá!“ Moody upřel na Harryho plnou sílu svého nesouměrného pohledu. „Kdo jsi? Ven s tím. Kdo jsi doopravdy?“

„No tak, Moody. Buďme rozumní,“ pokáral ho Remus, ačkoli v jeho očích, které, jak si Harry uvědomil, už nebyly upřené na něj, se zračilo podezření. Směřovaly mu přes rameno. Sledoval Remusův pohled na Snapea, který je nechal na chvíli tak a prohlížel si jejich okolí.

Když Remus přesměroval svou pozornost zpět na Harryho, bylo zřejmé, že té historce o ‚nešikovnosti‘ nevěří ani na vteřinu. Ale naštěstí toho nechal. Podíval se na Harryho a podezíravost se změnila v omluvný pohled, když položil nezbytnou otázku: „Harry, co slyšíš, když se přiblíží mozkomorové?“ zeptal se.

Harryho ten osobní dotaz zaskočil, ale okamžitě pochopil jeho důvod. Přece jen to nebylo něco, s čím by se Harry svěřil mnoha lidem. Rychle se vzpamatoval a odpověděl: „Svoji maminku.“

„Je to on, Moody,“ uslyšel od Remuse současně s nedůvěřivým: „Cože!?“

Snape se otočil z okraje mýtiny, tvář měl bledou a díval se na něj, jako by se zbláznil. „Kdo se zdravým rozumem slyší… tohle, když jsou poblíž mozkomorové?“

Naštěstí Remus zasáhl dřív, než mohl Snape začít strkat svůj velký nos do Harryho záležitostí, a zvedl ruku, aby rozhovor zastavil. „Je to on, Moody!“ zopakoval s rozhodností namířenou na Snapea.

Moody konečně spustil hůlku a zamumlal něco o tricích a darebácích a o tom, že opatrnosti není nikdy dost. Harry si však všiml, že na Snapea stále upírá jedno podezřívavé oko.

Snape si jeho pohledu nevšímal a zamířil kolem nich. „Kde je Brumbál?“ Byl to spíš rozkaz než otázka. „Na tomto místě jsem nikdy nebyl. Je snad štáb prozrazený?“

Remus na otázku odpověděl a zároveň se posunul tak blízko k Harrymu, že to bylo trochu nepříjemné a Harry o krok ustoupil. „Toto místo jsme začali používat teprve nedávno jako místo nouzových schůzek. Díky ochranám je nevystopovatelné. Řád považoval za nutné, abychom střídavě využívali všechny úkryty, takže v případě prozrazení některého z nich se pravděpodobnost dopadení sníží.“

Harry si dokázal představit, že mýtina, na které se nacházeli, by mohla být ideálním místem pro setkání. Ze všech stran je obklopovaly stromy a pohled nahoru potvrdil, že vysoké větve a listy stromů tvoří pod modrou oblohou clonu, dokonalou bariéru mezi nimi a jakýmkoli nadzemním pozorováním.

„Už jsme ztratili dost času,“ zavrčel Moody. „Lupine, ty nás povedeš. Já půjdu vzadu.“

Moody pokynul Remusovi, aby vstoupil do lesa jako první, sám kráčel za ostatními třemi a stále rychleji těkal očima po jakémkoli náznaku nebezpečí, když vcházeli do hustého porostu.

Remus se neustále ohlížel, aby dohlédl na Harryho. Také poměrně bedlivě sledoval Snapea, což Mistr lektvarů rezolutně ignoroval.

Když dorazili k potoku, Remus jim pokynul, aby přešli k zúženému místu. Pak pokračoval ve vysvětlování, když jeden po druhém přecházeli na druhou stranu. „Tohle místo je speciálně vybavené zdravotnickými potřebami.“ Přejel pohledem Snapeovu zdravě vypadající postavu, poznamenanou jen škrábanci. „Ve tvém dopise bylo jen málo podrobností, a protože se Albus obával, že jsi mohl utrpět vážná zranění, požádal Poppy, aby se s námi sešla tady a ošetřila tě. Až se o vás oba postará, přivedeme vás do štábu za Albusem.“

Pak se podíval na Harryho a věnoval mu uklidňující úsměv, než se znovu obrátil na Snapea s nezvykle chladným tónem: „Jsem si jistý, že na tebe bude mít dost otázek.“

Snape se na oplátku zamračil a pak všichni pokračovali v mlčení.

Harry tak měl čas na přemýšlení, zatímco postupovali po málo používané cestičce mezi stromy. Co asi Brumbál řekne, až ho uvidí? Určitě nebude mít radost. Snape i Harry se vzepřeli jeho přání, aby zůstal na místě u Dursleyových. Také byl trochu nervózní z toho, že se s ním setká tak brzy po jeho příšerném záchvatu vzteku na konci minulého školního roku. Že by se na něj Brumbál jen podíval a poslal ho hned zpátky? Najednou pocítil nutkání jít trochu pomaleji. Bylo to zde opravdu docela malebné. Proč spěchat?

Snape do něj zezadu vrazil. „Rychleji, Pottere. Čím déle budeme venku, tím větší je pravděpodobnost, že by naše poloha mohla být prozrazena.“

Harry neochotně zrychlil krok.

Prošel další houštinu hustých stromů a konečně před sebou uviděl mýtinu – tentokrát skutečnou mýtinu, i když sotva dost velkou na to, aby se do jejího středu vešel malý domek. Chaloupka byla postavena hned vedle mohutné kamenné zdi – přírodního útesu táhnoucího se do výšky. Zbylé tři strany tvořil hustý les. Nikdo by ani po pár krocích mezi stromy na žádné straně neuhodl, že jen kousek od nich je mýtina nebo chalupa.

Snape i Harry byli odvedeni do domku dřív, než si stačil prohlédnout okolí.

Uvnitř byla tma. Ne příliš velká tma, pomyslel si, ale už si zvykl na světlo venku. Čekal, až se oči přizpůsobí.

„Pane Pottere!“ Chvíli předtím, než ji spatřil, uslyšel překvapený hlas madame Pomfreyové. Vypadala stejně jako během školního roku, hnědé vlasy prokvetlé šedinami, mateřská postava připravená vrhnout se do akce na cokoli od včelího žihadla po válečné zranění.

Když Harry nahlédl za Pomfreyovou, zjistil, že v maličké místnosti je jen jedna opotřebovaná pohovka. Stranou stálo několik malých přístrojů, které, jak Harry hádal, sloužily jako jakési kuchyňské vybavení. Protože vypadaly staré a zaprášené, Harry přemýšlel, jestli se tohle místo někdy používalo déle než pár minut nebo hodin.

„Tak co, pane Pottere?“ Zvuk jména přerušil jeho aktuální zaujetí dvojími zavřenými dveřmi vedoucími z hlavní místnosti. Zaměřil svou pozornost na madame Pomfreyovou, která na něj s očekáváním hleděla. Rozhlédl se po ostatních třech tvářích, které na něj všechny mířily, a přemýšlel, jak dlouho se nechal rozptylovat zkoumáním chaty.

„Cože?“ zeptal se nechápavě.

„Ptala jsem se, jestli se nechcete posadit, zatímco budu vyšetřovat profesora Snapea.“ Pak si položila ruce na boky. „Když o tom tak přemýšlím, možná bych měla prohlédnout i vás. Opravdu, vypadáte dost dezorientovaně.“

Harry už vrtěl hlavou. „Jsem v pořádku, madame Pomfreyová. Ale díky,“ dodal. Stále si ho prohlížela, jako by to nehodlala nechat jen tak. Spěšně se posadil na jeden konec pohovky. „Vážně. Jsem unavený, to je všechno. Výlet lesem hned po ránu může pořádně vyčerpat,“ pokusil se zažertovat. Nevyšlo to, ale zdála se uklidněná, když zaměřila svou pozornost na profesora Snapea.

„No tak, Severusi. Mám od ředitele školy přísné instrukce, abych vás důkladně zkontrolovala, než vám dovolím odejít.“ Její pevný hlas nepřipouštěl žádné námitky a Snape ji navzdory svému rozhořčenému postoji následoval do zadní místnosti.

Při Snapeově zjevné nechuti nechat se vyšetřit si Harry nemohl pomoct, ale napadlo ho, jestli Brumbál nepřivedl Snapea doprostřed ničeho jen proto, aby nemohl odmítnout lékařskou péči. Nenápadná manipulace, pomyslel si. Také ho napadlo, jestli Brumbálovi někdy Moudrý klobouk neřekl, že by se hodil i do Zmijozelu.

„Za chvíli vám přinesu mast na modřiny, pane Pottere,“ zavolala přes rameno madame Pomfreyová a vedla Snapea pryč. Přes škvíru ve dveřích slyšel její tlumený hlas, jak mu dává jakési pokyny.

Moody se postavil k jednomu ze dvou oken v místnosti a vyhlížel jakýkoli náznak nebezpečí. Remus přenechal hlídku Moodymu a posadil se na pohovku vedle Harryho. Harry se připravil na nepřetržitý proud otázek, nebo hůř, že Remus začne rozhovor mezi čtyřma očima – což by Harrymu možná nevadilo, kdyby věděl, že se bude týkat jeho rodičů nebo kamarádů, nebo dokonce jeho výuky. V podstatě by mluvil o čemkoli, jen ne o Dursleyových.

„Harry…“ začal Remus, ale nestihl vyslovit svou první otázku, když se do hlavní místnosti vrátila madame Pomfreyová s malou skleničkou v ruce.

„Mast na modřiny,“ zavolala na něj a podala mu ji. „Třemi krouživými pohyby si potřete tvář malým množstvím, to by mělo stačit.“

„Tady, Harry, nech mě.“ Remus se natáhl pro sklenici, nepochybně ve snaze být mu nápomocný. Než však mohl sklenici uchopit, Harry ucítil, jak mu jeho ruka narazila do ramene, což mu způsobilo krátký výbuch bolesti v paži. Zasyčel skrz zuby a nakrčil nos.

Zklidnil rysy, ale očividně pozdě, protože Remus už na něj zíral s podezíravým výrazem opět na místě. „Harry?“ zeptal se jednoduše a zkušeně tak vyjádřil své obavy a nevyřčené otázky jedním slovem.

„Jsem v pořádku,“ odpověděl Harry rychle a tvář se mu pod tím pohledem rozpálila. „Já… ehm, myslím, že jsem si asi vykloubil rameno…“ vysvětloval chabě a vyhýbal se Remusovým očím. Podíval se na madame Pomfreyovou. „Nepředpokládám, že byste to mohla… um, spravit?“

„Harry!“ Do Remusova obvykle klidného chování pronikl náznak frustrace. „Myslím, že nám musíš říct, kdo ti to udělal.“

„Proč předpokládáte, že to byl ‚kdo‘?“ odvětil Harry, kterému Remusův přísný tón vrátil pocit bojovnosti. „Natáhl jsem si rameno, když jsem zvedal něco těžkého, jasné? Jen jsem o tom nechtěl skuhrat jako malé děcko.“ No, každopádně to byla tak trochu pravda. Jeho rameno by nejspíš nebylo tak špatné, kdyby nemusel Snapea tahat do všech těch schodů, když už bylo bolavé od začátku.

Remus otevřel ústa, aby odpověděl, ale zasáhla madame Pomfreyová. „To by stačilo, vy dva. Pane Pottere, dovolte mi prohlédnout to rameno, abych mohla zvolit vhodnou léčbu.“

Harry se ani nepohnul; nebyl si jistý, co se od něj očekává.

Madame Pomfreyová zkřížila ruce na prsou. „Pottere. Chtěl jste, nebo nechtěl mě právě požádat, abych vám ‚spravila‘ rameno? Uvědomujete si, že abych vám mohla pomoci, musím ho skutečně vidět?“ položila svou otázku s povytaženým obočím.

Harryho tvář opět zrudla. „Ehm…“ začal, ale postrádal jakýkoli pocit výmluvnosti. „Nepotřebujete mě vidět v zadní místnosti nebo tak něco? Není to náhodou tam, kde máte připravené všechny ty nemocniční věci?“

Remus natáhl ruku, aby ji položil na Harryho. „To je v pořádku, Harry. Jsi ve společnosti přátel. Není žádná hanba ukázat své zranění.“

„Remusi Lupine,“ okřikla ho Pomfreyová, „tenhle chlapec se zřejmě stydí promenádovat se napůl svlečený před vašimi zvědavými zraky. Pojďte, Pottere.“ Gestem mu ukázala do zadní místnosti. „Pojďme se na to podívat.“

Neztrácel čas a následoval ji k otevřeným dveřím, dychtivý dostat se z dosahu Remusových dobře míněných úmyslů. Měl Remuse rád, opravdu. Skoro stejně jako Siriuse. Jen… neměl chuť mu přidělávat další starosti. Harry se sám nepodíval, ale byl si docela jistý, že na rukou bude mít pár modřin. Byly sice drobné, ale na tom by Remusovi nezáleželo a Harry nechtěl připustit, aby si tátův přítel myslel, že se o sebe nedokáže postarat, když má vlastní příbuzné.

Neexistoval prostě způsob, jakým by se přiznal k tomu, jak s ním strýc Vernon nedávno zacházel. Věděl, že otcovu příteli z dětství může věřit – problém byl v tom, že Remusovi na něm záleželo. Na rozdíl od Snapea, který navzdory svému nedávnému matoucímu chování pohlížel na Harryho s předvídatelnou nenávistí a odporem, by se Remus mohl rozhodnout ho rozmazlovat nebo tak něco. Harry nesnášel, když ho někdo rozmazloval. A ještě víc nesnášel, když ho někdo litoval.

Navíc to nebylo tak, že by ho Durseyovi týrali. Byli to nepříjemní, hrubí, lhostejní a obecně příšerní lidé, to jistě. Ale na rozdíl od Dudleyho ho obvykle nebili ani nic jiného. Tohle léto byla náhoda. Ve skutečnosti to nebyla lež, když před Remusem zatajil zdroj svých zranění, rozhodl se. Jen vynechal určité detaily, aby nedělal z komára velblouda.

Pomfreyová ho vedla dveřmi do jedné z ložnic a zavřela za nimi. Byly tam dvě postele, u každé stěny jedna, a mezi nimi židle. Stěnu nejblíže dveřím do ložnice lemovala od podlahy ke stropu skříň s průhlednými dvířky a Harry spatřil police s lektvary, mastmi a dalšími léčitelskými potřebami. Remus si nedělal legraci. Tohle místo bylo opravdu zařízené na lékařské zastávky.

„Tudy, Pottere. Posaďte se na postel a sundejte si košili.“ Přešla ke skříňce. „Lehněte si, Severusi! Ještě jsem nedokončila diagnostická kouzla.“

Harry se ohlédl po druhém obyvateli místnosti. Snape seděl na jedné z postelí a se zachmuřeným výrazem zíral na Harryho. Nevypadal vůbec nadšeně, že je přítomen u jeho lékařské prohlídky. Harry se přiblížil k protějšímu lůžku a posadil se na samý okraj, co nejblíže ke dveřím.

Pomfreyová přerušila kontrolu zdravotnických potřeb na dost dlouho, aby na oba znovu vyjela. „Severusi! Čím dřív se podvolíte, tím dřív odsud vypadneme! A pane Pottere. Tohle není soukromý pokoj u svatého Munga. Mohu vám pomoci s ramenem tady nebo v hlavním pokoji. Jen se, prosím, rozhodněte!“

Rozhodněte se…

Ukázat své zranění před Snapem? Nebo před Lupinem a Moodym?

Harry se smířil s tím, že zůstane v místnosti se Snapem. Profesor už stejně věděl, jak k nim přišel. A on kvůli němu neudělá povyk. Vlastně ten muž vypadal, že by byl dost rozladěný i bez Harryho společnosti. Po léčitelčině výhrůžce, že o jeho chování podá Brumbálovi kompletní zprávu, si lehl na záda.

Harry se zarazil uprostřed smíchu, když viděl, že se Snapem zachází jako s dítětem, ale rychle navázal předstíraným záchvatem kašle poté, co si od dotyčného vysloužil ošklivý pohled.

Pomfreyová přejížděla hůlkou ve vzduchu po celé délce Snapeova těla a celou dobu přitom vydávala hm a c-c. Skončila, načmárala si na pergamen pár poznámek a vrátila se ke skříňce, aby vytáhla několik lahviček různých velikostí a barev.

„Pane Pottere!“ Cestou zpátky ke Snapeově posteli se nad ním zastavila. „Kolikrát se mám opakovat? Sundejte si košili! Možná jsem čarodějka, ale přes bavlnu nevidím!“ Odfrkla si, otočila se zpátky ke Snapeovi a začala mu podávat dávky různých lektvarů.

Povzdechl si a přetáhl si košili přes hlavu. Ukázalo se, že je to vlastně docela obtížné. Dělalo mu potíže zvednout bolavou ruku a připadal si vyloženě hloupě, když pohyboval hlavou a trupem v podivných úhlech, aby ji jednou rukou sundal. Nakonec ji hodil vedle sebe na postel. Alespoň mohl být vděčný, že Pomfreyová ani Snape jeho křečovitý výstup nesledovali.

Čarodějka dávala Snapeovi pít jeden lektvar za druhým. Nebo to možná nebyly všechno lektvary – to nedokázal říct. Ale proboha. Kolik různých druhů léků může jeden kouzelník potřebovat – zvlášť když se ve skutečnosti netvářil zraněně? Vlastně to bylo docela zvláštní, když o tom Harry přemýšlel. Ten člověk byl proklínaný, zbitý a zakrvácený, když přistál u Harryho dveří, ale kromě toho prvního dne se nezdálo, že by byl nějak zvlášť zraněný. Nikdo by se sám od sebe nedokázal tak rychle zotavit. Byl Snape prostě tak tvrdý, že mu bolest nevadila?

Nebo se celou tu dobu cítil mnohem, mnohem hůř, než dával najevo? To by odpovídalo Snapeově tvrdohlavé pýše. Spoléhat se na Harryho Pottera v něčem víc, než bylo nezbytně nutné, by ho nejspíš zabilo spolehlivěji než pouhá fyzická zranění.

V duchu pokrčil rameny. Pokud se ten člověk chtěl zabít tím, že se choval jako v pohodě, i když v pohodě nebyl, Harrymu to bylo jedno. Nebude ronit krokodýlí slzy.

Pomfreyová konečně nasadila uzávěr na poslední lahvičku s lektvarem. „Teď zůstaňte ležet. Dobře víte, že jejich kombinace bude potřebovat čas, aby pronikla do celého vašeho systému. Pět až deset minut by mělo stačit.“ Pak se otočila k Harrymu. „Dobře, pane Pottere. Řada na v –“ s rozšířenýma očima se odmlčela uprostřed věty. Rychle se ale vzpamatovala a založila si ruce v bok. „Pane Pottere!“ okřikla ho. „Co se stalo? ‚Zvedl něco těžkého‘, u Merlina.“ Popadla několik lahví ze Snapeova lůžka, uložila je do skříně a pokračovala ve svém proslovu. „Upřímně řečeno, dnešní kluci! Sport sem, sport tam, a ti mudlovsky vychovávaní ani nepomyslí na nedostupnost správných kouzelných léčebných prostředků.“

Harry nevěděl, co si má o její reakci myslet, dokud se sám nepodíval na své paže. Na obou měl modřiny, přesně jak si myslel, že tam budou – modřiny z míst, kde ho strýc Vernon v posledních týdnech chytil, a jednu dost ošklivou na lokti, když upadl poté, co ho Vernon udeřil. Popravdě řečeno, nebyly zas tak hrozné, proto madame Pomfreyová předpokládala, že to není důsledek ničeho jiného než sportu… ale na jednom místě, kde ho strýc Vernon opakovaně chytal – přímo u vykloubeného ramene –, byla řada drobných skvrn, některé tmavě modrofialové a některé červenavé. Sbíhaly se dohromady, takže to celé vypadalo jako jedna obrovská, ošklivá pestrobarevná modřina. Bylo to odporné. Nebylo divu, že měl ruku tak citlivou pokaždé, když se o ni něco otřelo.

Když se Pomfreyová otočila, bylo to proto, aby si pořádně povzdechla. „Severusi Snape! Nenuťte mě, abych vás nahlásila Albusovi! Řekla jsem lehnout a myslím tím lehnout! Upřímně řečeno, nemyslím si, že bych měla problematičtější pacienty, než jste vy dva.“ Spráskla ruce a vrátila se k Harrymu, aby provedla několik diagnostických kouzel.

Jistě, potvrdil si Harry pohledem na druhé lůžko, Snape už zase seděl na posteli. A neležel ani po jejím závěrečném pokárání, jen se na Harryho díval. Přesněji řečeno na jeho pohmožděné paže. Své myšlenky pečlivě skrýval.

Harry se pokusil posunout, aby ho Pomfreyová zaclonila před Snapeovým pohledem, ale když si za to vysloužil další vynadání, přinutil se zůstat v klidu.

„Vypijte to, pane Pottere.“ Pomfreyová mu podala malou lahvičku s příšerně páchnoucí nazelenalou tekutinou. Vypil ji na jeden lok ve snaze zabránit tomu, aby se mu ta odporná látka dotkla jazyka.

Fuj! Bylo to ohavné. Zachmuřil se.

Snape ho stále pozoroval a Harry se rozpačitě posunul.

Když Pomfreyová sáhla po sklenici s mastí na modřiny, Harryho nervózní prsty našly roh odložené košile a začaly si s ním pohrávat. Nevěděl, na co Snape myslí, ale tenhle den byl pro Harryho hroznou směsicí stoupajících a klesajících emocí.

Už když se probudil s pláčem a přitisknutý ke Snapeovi, měl vědět, že tenhle den nebude na vrcholu seznamu jeho nejlepších narozenin vůbec. Alespoň že byl pryč od Dursleyových, to mu určitě dodalo trochu štěstí. Ale všechno ostatní – to, jak se jeho příbuzní před Snapem předváděli, jak zjevně dávali najevo, že Harryho nenávidí, rozpaky nad tím, že si Remus všiml jeho zranění a zpochybňoval je – to všechno vyvrcholilo tím nekonečným okamžikem, kdy tam musel jen tak sedět pod Snapeovým neutuchajícím drobnohledem s důkazy nenávisti svých příbuzných vůči němu na očích.

I když Snape viděl a slyšel dost na to, aby věděl, co – nebo konkrétně kdo – to způsobil, vědomí, jaký pohled musí se svou ochromenou rukou a modřinami představovat, ho nutilo propadnout se do podlahy a zůstat tam, dokud Snape neodejde.

A to ještě nebylo ani poledne. Harry si povzdechl.

„Dobře, pohněte rukou,“ pobídla ho Pomfreyová. Pomalu a opatrně zvedl zraněnou ruku a byl příjemně překvapen, když zjistil, že je naprosto normální. S úlevou, že má bolestivost posledních několika dní za sebou, ji zvedl úplně a pak vyjekl prudkou bolestí.

Zvedl zklamané oči k Pomfreyové, která ho nijak neřešila. Vzala jeho ne zcela zahojené zranění s nadhledem a podržela mu další lahvičku zeleného lektvaru ke konzumaci. „Ještě jednu dávku a rameno by mělo být v pořádku.“

Polkl a znovu se ušklíbl nad tou příšernou chutí.

„Ano, vím, že ta chuť není nejlepší. Až se příště rozhodnete účastnit se nebezpečných aktivit, mohl byste se zamyslet nad tím, jak by vám to mohlo ublížit, pane Pottere.“ Se c-c se na něj podívala.

„Ehm… jo. Tedy ano, madame Pomfreyová. Budu opatrnější. Slibuji.“ Podařilo se mu přidat do tónu trochu zkroušenosti a pro jistotu několikrát zamrkal očima. Ulevilo se mu, že si to madame Pomfreyová nedala dohromady.

Stále se zkroušeným mrkáním upřel oči na Snapea. Ten od něj nejspíš ani neodvrátil zrak a věnoval mu vědoucí pohled.

„Jaký mudlovský sport jste to náhodou hrál, když došlo k těm ohavným zraněním, pane Pottere?“ Snape zjevně neodolal a vyzval ho k tomu, aby se předvedl.

Harryho projev zkroušenosti vystřídalo zamračení.

Snape přehnaně nevinně pokrčil rameny. „V mých třídách je opravdu hodně studentů mudlovského původu. Jako učitel se cítím povinen zabránit jim v účasti na takových škodlivých sportovních aktivitách.“

„Profesore Snape, to je od vás chvályhodné!“ Pomfreyová se rozzářila. „Opravdu potřebujeme, aby se více profesorů aktivně zajímalo o zdraví a bezpečnost našich studentů. Jen si vzpomeňte na všechny ty úrazy, kterým bychom mohli zabránit, kdybychom jen zvýšili vzdělání a informovanost!“ Její předchozí frustrace z obou vystřídala spokojenost s pozitivním výsledkem. „Nemusíte se stydět, pane Pottere. Prosím, pokračujte,“ vyzvala ho a začala jemně vtírat mast na modřiny, nejprve na ty nejmenší a nejlehčí.

Pokračovat? Harry přimhouřil oči nad Snapeovým samolibým výrazem. Nezačal nic, v čem by měl pokračovat – to Snape!

Prohledal v duchu mudlovské sporty, oblast, v níž se příliš nevyznal. Koneckonců od svých jedenácti let neměl s mudlovským světem moc společného a úprk před Dudleym a jeho kamarády se mezi sportovní aktivity zrovna nepočítal. Projel si seznam aktivit, které jeho bratranec toto léto absolvoval. Plavání, box…

„Box!“ vyhrkl.

Byl to sport, o kterém něco věděl, protože poslouchal Dudleyho. Měl co do činění s údery a úskoky… že? To by snadno vysvětlovalo jeho zranění.

„Box,“ zopakoval Snape suše.

Harry zvedl bradu a vybídl jej, aby našel chybu v hodnověrnosti té lži. „Jo, box.“

Pomfreyová přikývla, ačkoli její svraštělé obočí prozrazovalo zmatek. Očividně nevěděla, co je to box, ale přijala to, což bylo pro Harryho jediné, na čem záleželo.

„Možná byste mi chtěl vysvětlit ten… box,“ pokračoval Snape a zkřížil ruce na prsou, „samozřejmě ze vzdělávacích důvodů.“

„Vzdělávacích. Jo, jasně, samozřejmě,“ zamumlal Harry. Na co si to Snape vlastně hrál? Proč si s ním zahrával? Měl snad v plánu říct madame Pomfreyové pravdu bez ohledu na to, co Harry řekne nebo udělá?

A co hůř, co když se ten člověk rozhodne Harryho tajemství roznést po celé škole, jak se zprvu obával? Ne že by Harry nikdy nebyl ostrakizován nebo se mu neposmívali… jenže s většinou ostatních věcí, které na něj lidé měli, se dokázal vypořádat, protože to nebyla pravda. Neměl chuť strávit celý rok s lidmi, kteří si o něm šeptali a ukazovali si na něj, jako by se o sebe nedokázal postarat pod vlastní střechou – a už vůbec ne s mudly.

Napadla ho hrozná myšlenka, že Draco Malfoy bude mít z téhle informace radost.

Zhluboka se nadechl. „Box… no, je to sport, ve kterém jsou dva lidé v ringu.“

„V ringu?“ Pomfreyová ho přerušila se zmatkem ve tváři.

„No… ano, ring. Tak se říká velkému prostoru, který je ohraničený provazem. A bojuje se tak dlouho, dokud nezůstane stát jen jeden.“

„Boj!“ Pomfreyová se postavila, ruce v bok, oči jí planuly. „Vy jste se popral?!“

„Ne! Je to sport, madame Pomfreyová. Dáváte rány a uhýbáte jim a…“ Byl na rozpacích. Pomfreyová se rozčílila ještě víc a očividně neviděla rozdíl mezi běžným bojem a boxem. A Harry o tom nevěděl dost, aby ji přesvědčil o opaku. Ani on nebyl přesvědčen o opaku – pro Dudleyho to byla záminka, jak zmlátit ostatní děti a nechat si za to gratulovat.

Opatrně pokrčil rameny, protože už opravdu nechtěl pokračovat ve lžích. „Každopádně jsem asi prohrál…“ Odmlčel se.

Pomfreyová si odfrkla. „A člověk by doufal, že jste se poučil, mladíku! Upřímně řečeno, bojovat. Ať vás ani nenapadne začít tenhle školní rok špatnou nohou. Nehodlám se smířit se zraněními způsobenými rvačkami na školním dvoře!“ Rozzuřila se, i když její prsty byly jemné, když dokončila vtírání masti na modřiny na jedné ruce a přešla k druhé.

Harry upřel na Snapea svůj nejsžíravější pohled, za který si na oplátku vysloužil pohled vědoucí.

Pomfreyová konečně dokončila Harryho ruce, i když vtírání masti na nejhorší modřiny bolelo. Zavřel oči, ale bolest trvala jen chvíli a pak modřiny zmizely.

„Oba si lehněte, zatímco budu informovat Lupina a Moodyho, aby se připravili na odchod,“ nařídila, když uzavřela mast na modřiny a léky uložila do skříňky. „Až se vrátím, očekávám, že vás oba uvidím odpočívat!“ Přísně se na ně podívala a nechala je o samotě.

Snape ani Harry její příkazy samozřejmě neposlechli.

„Na co si to hrajete?“ dožadoval se Harry, jakmile uslyšel cvaknutí zavírajících se dveří. „Víte, co se stalo – byl jste u toho!“

„Samozřejmě že jsem tam byl, Pottere!“ odvětil Snape. „Jsem schopen vzpomenout si, kde jsem se nacházel a čeho jsem měl to štěstí být svědkem.“

Harry cítil, jak ho při té neomalené připomínce začíná pálit za krkem.

Snape pokračoval, teď už s úšklebkem. „Vážně máte v úmyslu nikoho neinformovat? Není to zrovna nejrozumnější rozhodnutí, že ne, tajit týrání svého strýce jen proto, abyste se k němu příští léto vrátil?“

Harry se zarazil. Možná to tak lidem zvenčí připadalo a jemu se určitě nikdy nelíbilo, jak s ním strýc zacházel… ale nebyl týraný. Nechtěl, aby si o něm tohle myslel i někdo jiný… a už vůbec ne jeho nejméně oblíbený profesor.

„Je to moje věc, co udělám nebo neudělám, ne?“ vyhrkl. „Je to můj život. A vy na mě můžete vytahovat ty kecy ‚já jsem váš profesor‘, jak chcete, ale nic to nezmění – je léto. Jste z obliga! Kromě toho, co o tom vůbec víte?“

Snape vypadal připravený pokračovat v hádce donekonečna, dokud nepřišla ta poslední poznámka. Pak jeho tvář ztratila barvu a Harry by skoro přísahal, že ve Snapeových očích zahlédl pronásledovaný pohled, i když trval jen vteřinu.

Snape se náhle zřejmě rozhodl, že dá na radu Pomfreyové. Lehl si na postel a vyjel na Harryho: „Lehněte si, Pottere, než nás oba vystavíte nebezpečí vyčerpávajícího, zbytečného a pořádně otravného vynadání.“

„Dobře!“ Harry se svalil na záda. „Ale aby bylo jasno, odteď už se mi do ničeho nemontujte!“

„S radostí,“ zazněla strohá odpověď. „Ale jednu věc byste měl mít na paměti, až budete lhát po celé Británii, Pottere. Jste v tom příšerný. Nedokážete ošálit ani takového hlupáka, jako je Lupin.“

A když tam tak Harry čekal, až se Pomfreyová vrátí, pocítil v žaludku svíravý pocit. Snape měl pravdu. Jak dlouho mohl Remuse dál klamat, než ho to dožene? A proč se k tomu vlastně cítil nucen? Harry nikdy neváhal dát svým přátelům najevo, že mezi ním a jeho příbuznými není žádná vzájemná láska. Stejně to bylo dost zřejmé, když od nich dostal k Vánocům jen o málo víc než párátko nebo starou ponožku.

Ale… byl velký rozdíl mezi tím, když brblal, že ho příbuzní nenávidí, a přiznáním, že je natolik slabý, aby jim dovolil vztáhnout na něj ruku. S tím se nemohl nikomu svěřit. A ať už mu v tom bránily rozpaky, nebo hrdost, jeho praktická stránka zároveň věděla, že by to nic nezměnilo na tom, co se už stalo.

Nezáleží na tom, rozhodl se nakonec. Už jen měsíc a bude zpátky ve škole s kamarády a v důvěrně známé třídě.

A na ničem, co se stalo v létě, nebude vůbec záležet.