Preklady fanfiction Harryho Pottera

Nová kapitola 5.1

George ji konečně přesvědčil, aby ho navštívila. Už to bylo dlouho, co vkročila do Příčné ulice, a byla nervózní. Cordelie vedle ní poskakovala vzrušením. George měla nesporně nejraději ze všech. Nejspíš proto, že sám byl skoro dítě.

Poprvé po více než pěti letech se ocitla před působivou, totálně přeplácanou fasádou Kratochvilných kouzelnických kejklí Weasleyových. Zapomněla, jak je to tu všechno zářivé. A podcenila, jak skličující to bude. Cítila, jak se jí svírá hruď, když se snažila nadechnout.

„Hermiono! Slečno Lio! Opravdu jste přišly!“ A pak už ji George objal, vzal Liu do náruče, aby ji k její radosti vyhodil do vzduchu, a panika ustoupila.

„Slíbila jsem to, ne? Lia se moc těšila.“

Zkoumavě se na ni podíval, než přikývl. „Pojďme dovnitř. Angie zoufale touží se s tebou pořádně seznámit.“

Vedl ji do rušného přetížení smyslů, kterým byl jeho obchod, vynálezy vířily, stovky zákazníků, množství výrobků vydávalo různé zvuky a ona se usmála. Tohle jí chybělo. Měsíce, které strávila tím, že mu pomáhala s přípravou obchodu, a práce, kterou dělala o prázdninách v Bradavicích, ji učinily imunní vůči samotnému hluku obchodu. Cítila se tu až znepokojivě jako doma.

Oplatil jí úsměv, když nechal Liu táhnout ho ke kleci s huňatými trpaslenkami, které ji zjevně nadchly.

„Ahoj, cizinko!“ Otočila se a uviděla Angelinu Johnsonovou, jak se na ni zubí. „Nikdy to nepřizná, ale George je víc než rád, že jsi tady. Chyběla jsi mu. Vím, že jste byli v kontaktu, ale už to nebylo ono. Byla jsi to ty, kdo ho dal po válce zase dohromady, a za to ti musím poděkovat.“

„Angelino! Jak ráda tě vidím,“ pohnula se, aby objala ženu, kterou znala z Georgeova povídání. Vzpomněla si na jeho nesouvislý monolog po jejich prvním rande, kdy se po Angiině odchodu okamžitě objevil přímo v její ložnici, aby mu pomohla schůzku rozebrat, a musela zakrýt úsměv. „George o tobě často mluví. Mohla jsi přijít na návštěvu s ním, víš? A nemusíš mi nikdy děkovat za to, že jsem tu po válce byla. Pomohl mi stejně jako já jemu. Byla jsem… zlomená. Zvlášť po rodičích, a on mi dal smysl života.“

Angelina potřásla hlavou, položila jí ruku na rameno a lehce je stiskla. „Ne. George potřeboval jít na ty návštěvy sám. Mohl utéct tak zřídkakdy, nikdy jsem se mu do toho nechtěla plést.“

„A mně nikdy nebylo příjemné chodit sem, abych ho mohla vídat častěji,“ dokončila Hermiona tiše.

„Prosím tě, neobviňuj se kvůli tomu! Vidím ti to na tváři. George chápal, proč jsi sem nemohla přijít, já to chápu také. Ani jeden z nás ti to nemá za zlé! Ale Merline, Hermiono, tolik jsi mu chyběla. Poslední týden byl jako dítě o Vánocích. Slib mi, že se vrátíš? Snad jsem tě nevylekala. George by mi to nikdy neodpustil!“

„Nevyděsila jsi mě. Jsem ráda, že má někoho, kdo na něj dává pozor.“ Usmála se na Angelinu, které viditelně spadl kámen ze srdce, objala ji kolem ramen a přitáhla si ji do náruče.

„Díky Merlinovi!“

George si vybral tenhle okamžik, aby se objevil před nimi, s Liou držící v ruce malou fialovou trpaslenku. Hermiona na něj vrhla svůj nejpřísnější pohled. „Georgi. Řekni mi, že moje dcera nedrží v ruce trpaslenku.“

„Jmenuje se Chloupek.“

„Jmenuje se… Georgi, jak to mám vysvětlit mudlům?“

„Aha, na to jsem nepomyslel. Schováš ji před nimi?“

„Zatraceně, Georgi!“ zamumlala si pod nos, ale podle rozpačitého pohledu, který jí věnoval, to pochopil.

„Co kdybychom šli nahoru. Verity a Lee to tu mají pod kontrolou.“

Odpoledne strávili v Georgově a Angelinině bytě nad obchodem a vzájemně se informovali o tom, co se dělo od chvíle, kdy se viděli naposledy.

„Fleur má brzy porodit. Tentokrát to bude kluk,“ vyprávěl jí George. „Victorie zuří a chtěla by, aby si místo něj pořídili štěně. Dominique jí prý víc než stačí.“

Hermiona se rozesmála. „Nemůžu uvěřit, že Bill bude mít tři! Statečný muž. Už s jednou je to dost těžké! Jak je na tom Fleur tentokrát? Říkal jsi, že těhotenství s Dominique nebylo snadné."

„Tentokrát je v pořádku, alespoň po fyzické stránce. Je ale duševně nevyrovnaná. Bill se minulý týden uprostřed noci snažil sehnat nějaký specifický druh zmrzliny. Podle všeho je v ní dost víly na to, aby v těhotenství metala ohnivé koule. A dělá to, když pláče, je k popukání na to koukat. Za štítem. On netuší, co s ní má dělat, chce ji obejmout, ale no… ohnivé koule. Ne že by je po něm házela. Jen s nimi tak nějak výhružně žongluje.“

Hermiona se smála tak, až lapala po dechu, a cítila nesmírnou vděčnost, že nepodlehla nervům a odhodlala se dnes přijít.

Jakmile se všichni uklidnili, Angelina váhavě promluvila.

„Zajímalo by nás, co bys řekla na to, že by ses po svém návratu začala trochu víc objevovat na veřejnosti?“

Na Hermionin zmatený pohled pokračovala: „Budeme se brát. A moc bychom si přáli, abys tam byla. Není to nic velkého, ale chtěli jsme tě tam mít.“

„Opravdu by se mi líbilo, kdybys mi šla za svědkyni, víš.“ George byl nezvykle vážný.

„Já?“

„Ano, ty! Koho jiného bych měl požádat? Ty… ty jsi mi pomohla postavit se na nohy, když jsem byl tak zlomený, že jsem si myslel, že to není možné. Donutila jsi mě znovu žít a byla jsi tam. Pokaždé, když to bylo těžké, pokaždé, když jsem měl chuť to vzdát, ty jsi tam byla. Takže ano, ty, ty hloupá ženská! Nemůže to být nikdo jiný.“

„Ach.“ Opravdu se snažila neplakat. Moc se jí to nedařilo, ale snažila se. George si přisedl k ní a objal ji kolem ramen. „Řekni ano, Grangerová. Potřebuju někoho, kdo mě udrží na uzdě a zabrání Angie, aby mě chtěla zavraždit dřív, než se ke mně doživotně připoutá.“

Zajíkla se lehce plačtivým smíchem. „Ano, Georgie. Samozřejmě, že to udělám.“

Její souhlas vedl k volání po šampaňském. Což zase vedlo k diskusi o tom, že půjdou do hospody. A tak se ocitla usazená u stolu v Děravém kotli a Hannah na ni šokovaně hleděla.

„Ty nejsi v Edinburghu!“

„Ach ne. Slíbila jsem Georgovi, že ho navštívím, a už jsem to odkládala dost dlouho.“

„Znamená to, že tě můžu pozvat na skleničku, až se ten parazit narodí?“ zazubila se Hannah.

Hermiona se zakuckala pitím. „Ano? I když parazit? Určitě bys dokázala vymyslet lepší přezdívku?“

„Nevilla to štve, a protože momentálně odmítá uvažovat o jakémkoli jménu, s nímž přijdu, říkám mu parazit.“

„Mu? Je to kluk? No páni! Gratuluji!“

Hannah se jemně usmála a pohladila si rukou stále rostoucí bouli. „Jsme opravdu rádi. Jenže Hermiono, chce, abychom mu říkali Algernon Franklin. Pro lásku Merlinovu, promluvíš si s ním? Je krásné, že chce uctít svého strýce Algieho a svého otce, opravdu, a já jsem pro, aby měl jako druhé jméno Franklin, je to krásné. Ale Algernon? To je zatraceně příšerné! Algernon Longbottom. Ten kluk nebude mít šanci!“

Hermiona a Angie dusily smích s větším úspěchem než George.

„Já to zkusím, Hannah. Co bys ráda?“

„Já? Aha. Líbí se mi Oscar, Jasper nebo Rupert.“

„To se mi taky líbí! Jasper Franklin Longbottom, to zní pěkně.“

„Že ano?" odpověděla Hannah s malým spokojeným úsměvem. „Mohla bys přesvědčit Nevilla, prosím?“

Hermiona opouštěla George pozdě večer, Cordelie jí tvrdě spala na rameni a tiskla k sobě Chloupka. Cítila se klidnější než už dlouho předtím. Když byla v Edinburghu, bylo snadné zapomenout, jak moc jí kouzelnický svět chyběl, ale teď, když ho navštívila, si nebyla jistá, jestli se jí zase podaří zůstat tak dlouho mimo. A vlastně ani nechtěla. Nebylo fér, aby ji George pořád navštěvoval, líbila se jí představa dámské jízdy s Hannah, chtěla Nevillovo dítě vídat pravidelně, ne jen když bude moci utéct z Bradavic, a doufala, že se před svatbou lépe seznámí s Angelinou. A to všechno vyžadovalo, aby byla přítomna v kouzelnickém světě, což bylo děsivé i vzrušující zároveň. Pokud by chtěla, mohla by tam žít. A poprvé po dlouhé době chtěla.

xxx

Severus četl Denního věštce, kterého někdo pohodil u snídaně, a jeho pozornost upoutal titulek. ZLATÁ DÍVKA SE VRACÍ! Pod ním byl obrázek Grangerové s Georgem Weasleym, Angelinou Johnsonovou a Hannah Longbottomovou, jak se smějí něčemu, co jí Hannah šeptala do ucha. Zdálo se, že slečna Grangerová vyvolala trochu rozruchu. Skoro se při té myšlence usmál, možná konečně uvažuje o návratu.

Odpověděla mu na dopis, stručně, a pozvala ho na kávu o víkendu, který si sám vybere. Navrhla, že se sejdou někde na mudlovské straně, aby nezpůsobili médiím infarkt. Navrhl nedělní odpoledne v kavárně, kterou často navštěvoval, když ho sběr ingrediencí zavedl na jih od Bradavic. Překvapivě rychle souhlasila a on teď odpočítával dny s nervózním očekáváním, které ho překvapilo.

Dokonce i Longbottom si toho všiml, ne že by něco řekl, jen se na něj vědoucně usmál. Bylo to poněkud rozčilující, jako by ten člověk věděl něco, co on ne. Neměl rád, když něco nevěděl.