Preklady fanfiction Harryho Pottera

Aliho jeskyně zázraků

Březen 2020

Juliet

Zmačkala jsem vztekle dopis a hodila ho do odpadkového koše v rohu ložnice. Koule pergamenu se odrazila od kamenné zdi a dopadla na podlahu. Upřeně jsem se na ni zadívala. Artemis na mě s očekáváním houkla.

„Nech mě na pokoji, ty hloupý ptáku,“ zamumlala jsem podrážděně, trhla modrými závěsy u postele a přitáhla si kolena k bradě. Slyšela jsem, jak Artemis naštvaně vypískla a odletěla otevřeným oknem do chladného podvečerního vzduchu. Okamžitě jsem pocítila výčitky svědomí, ale odsunula jsem je stranou. Vynahradím jí to později.

Pan Weasley měl pravdu: Ali Bašír byl kluzký jako úhoř. Tohle byl od Vánoc už můj sedmý dopis a ten člověk neustoupil ani o píď. Mohla jsem se pominout.

Omlouvám se, slečno Belstonová, zdá se, že vy a vaše sestra máte o mém povolání nějakou mylnou představu, napsal pokaždé takto nebo nějak podobně. Já neprodávám létající koberce, můj obchod je nanejvýš solidní. Tyto předměty jsou v Registru zakázaných kouzelných předmětů definovány jako mudlovský artefakt a v Británii jsou zakázány. Přeji vám hezký den.

Prosila jsem, žadonila, dokonce jsem zašla tak daleko, že jsem přísahala, že nejsem špion ministerstva, řekla jsem mu, že s Jennifer zoufale chceme navštívit velmi nemocného přítele, který žije v Íránu, ale všechny odpovědi byly stejné.

Prohrábla jsem si dlouhé vlasy, prsty sevřela jejich konečky a roztržitě si za ně popotahovala. Nebylo to nic platné. Ali zjevně nehodlal ustoupit ani krůček. Myslím, že kdybych byla Arthurem Weasleym, zkusila bych přesně tohle: nevinně předstírat, že si chci pronajmout koberec, abych ho nachytala. Aniž mě a Jennifer viděl, zjevně předpokládal, že jsme zaměstnankyně ministerstva. Jistě by poznal, že jde o upřímnou žádost, jakmile by viděl, že jsme opravdu studentky. Potřebovala jsem se dostat na Příčnou ulici, abych ho přesvědčila osobně, a v žádném případě jsem nehodlala čekat až do příštího léta, kdy budeme doplňovat vybavení do školy. Už teď utekla víc než polovina mého druhého roku v Bradavicích a já začínala být zoufalá.

Když jsem o něco později uslyšela, jak do ložnice přicházejí Marion a Susie a za chvíli je následovaly Astrid a Ivy, předstírala jsem, že spím, a jemně jsem pochrupovala, dokud neztišily hlasy, aby mě nerušily. Potřebovala jsem přemýšlet. Tu noc jsem ležela vzhůru celé hodiny, zatímco vítr pronikavě hvízdal kolem havraspárské věže a netopýři venku pištěli jako cvrlikající myši...

Ráno jsem vstala velmi brzy, protože jsem věděla, co musím udělat. Byla neděle a Velká síň byla opuštěná, až na pár učitelů, kteří si četli Denního věštce a jedli toasty, a zmijozelský famfrpálový tým, který zřejmě snídal brzy ráno před tréninkem. Snědla jsem misku ovesné kaše, pak jsem v ubrousku do kapsy strčila velký plátek slaniny a kus slanečka a zamířila do sovince, kde jsem věděla, že uraženou Artemis najdu. Když jsem tam dorazila, nepřiletěla mi k rameni jako obvykle, a jelikož jsem ji zahlédla až nahoře na vysoké trámové konstrukci, musela jsem vystoupat po vratkých dřevěných schodech, které se vinuly podél stěny, abych se k ní dostala co nejblíže a přemluvila ji, aby slétla dolů.

„Promiň, Artemis,“ omluvila jsem se, když konečně svolila, že mi usedne na ruku a spolkne slanečka, i když ke mně byla stále ještě trucovitě otočená zády. „Byla jsem naštvaná na starého hloupého Aliho Bašíra, ne na tebe, vážně. Podívej, přinesla jsem ti tvou další oblíbenou pochoutku!“

Nakonec neodolala a zakousla se do slaniny. Já zatím psala dopis rodičům.

Ahoj mami a tati,

doufám, že doma je všechno v pořádku.

Moje pololetí právě začalo být docela zajímavé, protože profesorka Vektorová nám všem dala seznamy nových předmětů na příští rok, o kterých máme o velikonočních prázdninách přemýšlet. Já si určitě vyberu věštění z čísel, protože ho učí ona, ale nejsem si jistá, jestli budou starobylé runy užitečnější než věštění nebo péče o kouzelné tvory. Je to tak těžká volba... všechno to zní zábavně!

Mohli bychom prosím o Velikonocích zajít na Příčnou ulici, abych si mohla koupit nějaké knihy? Chtěla bych si udělat náskok pro příští rok, a kdybych si přečetla nějaké učebnice, pomohlo by mi to rozhodnout se, které předměty bych chtěla dělat víc. Profesorka Vektorová říká, že je to opravdu důležité rozhodnutí, protože ovlivňují výběr mého budoucího povolání. Já a Jennifer Příčnou ulici milujeme a můžeme tam utrácet kapesné, takže prosím, půjdeme?

Už se nemůžu dočkat, až se uvidíme!

S láskou

Juliet

Rychle jsem si dopis přečetla a trochu se mi rozbušilo srdce. Lhát mámě a tátovi nebylo nikdy snazší. Uhodli by, že mám nějaký skrytý motiv? Dopis mi připadal dost obyčejný. No, zčásti to byla pravda, každopádně přečíst si něco o nových předmětech by mi pomohlo, a navíc jsem se opravdu ráda toulala po Příčné ulici.

Artemis dojedla slaninu a mírně obměkčená mě nechala přivázat dopis ke své noze, načechrala si peří a odletěla nejbližším oknem.

Dívala jsem se za ní, dokud se nezmenšila na skvrnu a nezmizela na jasné ranní obloze, kde slunce vycházelo v mlhavém oparu nad velkým jezerem. V žaludku se mi už několik dní svíjel uzlíček úzkosti, který se trochu utáhl, když jsem pomyslela na to, co všechno by se mohlo pokazit. Co když máma s tátou řeknou ne, že nechtějí na výlet do Londýna? Co kdybych se tam dostala, ale potkala Aliho Bašíra osobně a on se pořád tvářil, že o kouzelných kobercích nic neví? Co kdybychom dostaly kouzelný koberec a něco se během cesty nebo v poušti strašně pokazilo?

Zadívala jsem se na majestátní prstenec hor, který obklopoval hrad - výhled ze sovince byl nepřekonatelný - povzdechla jsem si a usilovně se snažila vytěsnit pochybnosti z hlavy. Jeden krok po druhém, řekla jsem si. Jeden krok po druhém…

Duben 2020

Jennifer

Tísnila jsem se s partou v našem obvyklém rohu školního pozemku. Lennie, Jasmin a Zac se kvůli něčemu hádali a já jsem si trochu odsedla stranou a přemýšlela o Julietině posledním dopise.

Z mých myšlenek mě vyrušil Tařin hlas. „Jsi v pořádku, Jen? Něco tě žere, jo?“

Rychle jsem vzhlédla a zavrtěla hlavou. „Ale ne,“ odpověděla jsem Taře. „To nic není. Jen jsem se trochu pohádala se sestrou.“

„Aha, ona je doma?“

„Až zítra, na velikonoční svátky. Ne, chci říct, že jsme se hádaly v dop- smskách. O nic nejde, jen o hlouposti.“

Tara si zapálila cigaretu a dál na věc netlačila. Viděla jsem, jak se na mě Ben trochu smutně dívá, a vnitřně jsem si povzdechla, když jsem si vzpomněla, jak nerada vidí, když se někdo hádá se sourozenci. Benina minulost to sice uvedla na pravou míru, ale... Juliet se poslední dobou chovala tak šíleně!

Tara nabídla Ben krabičku cigaret, ale ta k mému překvapení zavrtěla hlavou.

„Ne, díky, Taro,“ odmítla zdvořile, ale pevně. „Přinesla jsem si vlastní.“ A vytáhla plastový předmět podobný peru a malou lahvičku s tmavou tekutinou.

„Vapuješ?“ zaprskala Tara znechuceně. „To si snad děláš legraci. Co to má sakra znamenat?“ Tara často vyjadřovala své podráždění nad několika dalšími dětmi ve škole, které kouřily e-cigarety, často s přídavkem ovocných příchutí, a odmítala to jako hloupou módu.

Ben klidně nalila trochu hnědé tekutiny do tuby. „Vlastně se snažím přestat,“ řekla. „Jennifer mě inspirovala.“

Tara vypadala ještě naštvaněji a podrážděně strčila krabičku cigaret zpátky do kapsy kabátu. „Ježíši, co vás to popadlo?“

Nepotěšilo ji, když jsem minulé pololetí sebrala odvahu a odmítla cigarety, které mi nabídla, s tím, že jsem v létě přestala. Stála jsem si za svým a ona to nakonec neochotně přijala. Snažila jsem se nevypadat, že mě Benino rozhodnutí moc potěšilo.

„Jak ti ta věc vůbec pomůže 'přestat'? Pořád je v tom ten zasranej nikotin, ne?“

„Jo,“ přikývla Ben lehce. „Ale smíchala jsem to s trochou zeleninové šťávy - tu doporučují, protože má nějakou chuť - a budu to postupně ředit víc a víc, ale tak, abych to nevnímala. A nakonec, víš, dojde na to, že budu kouřit devadesát devět procent mrkvové šťávy a řeknu si, hele, to je blbost, co to dělám? A pak přestanu.“

„Dobrý plán,“ souhlasila jsem a dodala, “i když jsem slyšela, že mrkev je opravdu návyková, takže...“

Ben a já jsme se zahihňaly, zatímco Tara vykulila oči. „Jak myslíš, dělej si, co chceš,“ zamumlala a vyfoukla obláček cigaretového kouře.

„O víkendu jedeme do Londýna,“ nadhodila jsem, abych změnila téma.

„Jo?“ Ben se zatvářila zaujatě. Londýn byl dost daleko, cesta vlakem drahá a nikdo z nás neměl moc důvodů tam často jezdit. Nebyla jsem si jistá, jestli tam Tara někdy byla.

„Jo, vyzvednout Juliet na King's Cross,“ pokračovala jsem. „Pak se na pár dní ubytujeme u tety a strýce v Guildfordu.“ To byl mámin a tátův plán, abychom mohli jet na Příčnou ulici pro Julietiny učebnice - to bylo všechno, co věděli. Byli nadšení, že Juliet tolik přemýšlí o svých budoucích předmětech v Bradavicích.

„Máš štěstí,“ řekla Tara a upřeně se na mě dívala svýma pronikavýma modrýma očima, které měla obkroužené silnými černými očními linkami. „Jednou do Londýna odjedu. Jakmile budu umět řídit, seženu si auto a nadobro vypadnu z toho našeho zapadákova.“

Jasmin, Zac a Lennie se ohlédli.

„Hele, to myslíš vážně?“ zeptal se Lennie mírně napjatým hlasem a my s Ben jsme se na sebe podívaly. Věděly jsme, že Lennie je do Tary zamilovaný, ale ona si toho nikdy nevšimla. Doma v Hitchwellu se scházela se staršími kluky.

„Jasně že to myslím vážně. Hitchwell je díra. Měla by se zasypat.“

Lennie pokrčil rameny a polovičatě se zasmál. „Jo, ale je to naše díra,“ řekl nakonec a pak uhnul pohledem. Nastala rozpačitá pauza.

„Možná bychom tam mohli odejít všichni,“ řekla jsem, abych odlehčila napětí. „Vy si můžete pronajmout nějaký super byt v Londýně a já se k vám za pár let přidám.“

Na to se všichni usmáli a Tara mi prohrábla vlasy, předchozí hádka o kouření byla zapomenuta. „Jsi roztomilé děcko,“ řekla. „Opravdu roztomilé děcko.“

Opětovala jsem úsměv. „No,“ řekla jsem. „Na konci roku odcházíte. Chci zůstat v kontaktu.“

„No jasně, že zůstaneme,“ řekla Ben a přátelsky mě poplácala po rameni. „A ty se tu teď budeš mít dobře i bez nás, víš...“

Benina uklidňující slova se mi honila hlavou, ještě když jsem ten víkend šla s mámou, tátou a Juliet od stanice metra Tottenham Court Road za roh na Charing Cross Road směrem k Děravému kotli. Měla pravdu, pomyslela jsem si. Po téměř dvou letech v Greenhillu jsem nějak poznala, že už nejsem ta malá šedá myš, co sebou na začátku nechala postrkovat. Cítila jsem se jistější, sebevědomější, a kdyby si Sabrina nebo Sandy vzaly do hlavy, že se mě pokusí znovu šikanovat, až budu bez ochrany, tentokrát si to prostě nenechám líbit.

Náhle jsme se zastavily vedle obchodu Marks and Spencers, u skrytého vchodu na Příčnou ulici. Juliet mě vzala za ruku a stiskla mi ji. „Jsi v pořádku?“ zašeptala, když otevírala dveře, které byly pro mě a rodiče neviditelné. V žaludku se mi cosi zkroutilo. Zatímco mě táhla známou uličkou plnou popelnic, usilovně jsem se snažila nemyslet na to, co se dneska pokusí udělat. Zvukové efekty se jako obvykle objevily, jakmile jsem byla v půli uličky - zmatený šum hlasů a cinkání sklenic - a pokračovaly, dokud jsme zřejmě nevyšly zadním vchodem, pak se vytratily. O chvíli později Juliet otevřela magický průchod skrz zeď a my se ocitly na Příčné ulici, stejně pestré, rušné a bizarní jako vždycky.

„Víte, já nakupování nesnáším,“ prohlásil táta, „ale tady -” radostně si zamnul ruce a rozhlížel se kolem sebe, „- bych vydržel celé hodiny!“

„Nejdřív ti najdeme učebnice, Juliet,“ řekla máma. „Takže, já se zamyslím, knihkupectví je kousek tudy doleva, že ano?“

Putovali jsme směrem ke Krucánkům a Kaňourům, kolem Velkoprodejny Mžourov a zmrzlinářství, obchodu s brky, malého vetešnictví a květinářství s nejrůznějšími bizarními rostlinami v různě velkých barevných květináčích umístěných na vratkých stolech před obchodem. Byly tam velké rostliny s trubkovitými květy, které na nás troubily, maličké chlupaté, které vypadaly měkce a k pohlazení jako králíček; špičaté kaktusy s ostny dlouhými jako tykadla...

„Bože,“ hlesla máma. „Myslíš, že bych některé z nich mohla pěstovat doma? Zajímalo by mě, co dělají.“

Když se sklonila, aby si prohlédla rostlinu s lesklými stříbřitě zelenými listy, ucítila jsem ostré dloubnutí v boku a málem jsem vykřikla. Juliet mě loktem šťouchla do žeber. Pohlédla jsem na ni, ale ona jen zakoulela očima a naklonila hlavu mírně doprava. Okamžitě mi došlo, proč je tak vzrušená. Hned vedle květinářství se nacházel zajímavě vyhlížející obchod, jehož zaprášené výlohy byly přeplněné neobvyklými předměty: pletenými košíky, dlouhými dýmkami, lahvemi, vzorovanými koberci, mosaznými lampami, prsteny, konvicemi, složitými hodinami; můj pohled bloudil přes ošklivého ozdobného porcelánového velblouda - který znepokojivě otáčel hlavou a tupě na mě zíral - ke krásné vzorované modré šále, u níž na ručně psané cedulce stálo: Libanonská šála, která prý svému nositeli přináší štěstí: 14 srpců. Z otevřených dveří se k nám linula slabá pižmová, parfémovaná vůně. Vzhlédla jsem a přečetla si nápis nade dveřmi, i když už jsem věděla, co tam bude napsáno: „Aliho jeskyně zázraků“. Julietiny oči tančily vzrušením a já na ni kývla, abych dala najevo, že rozumím. Srdce mi bolestivě bušilo. Ono se to skutečně dělo.

„To je ale divně vypadající místo,“ poznamenal táta, který se také rozhlédl. „Dobře, pojď, Fiono, jdeme pro ty knihy... pojďte, děvčata...“

Máma se s obtížemi odtrhla od květinářství a zamířily jsme do Krucánků a Kaňourů. Juliet si rychle vybrala hlavní učebnice pro každý z možných předmětů a šourala se s nimi k pokladně.

„Počkejte chvilku,“ zarazil táta prodavače. „Budeme muset nosit ty velké knihy celý den. Co kdybychom poprosili tohoto džentlmena, aby nám je schoval za pult, a my si je před odchodem vyzvedneme? Půjdeme se přece mrknout po dalších obchodech, ne? Chci se podívat do toho krámku se žertíky...“

„Mně by nevadilo, kdybych si ty kytky pořádně prohlédla,“ připojila máma.

Juliet se chopila příležitosti. „Jo!“ zvolala nadšeně. „Tati, já potřebuju nové brky - a oběma nám došly soví pamlsky - a ve výlohách jsem viděla spoustu věcí, na které se chci jít s Jennifer podívat - můžeme se rozdělit a pak se tady zase potkat?“

„No, nevidím důvod, proč ne,“ řekl táta. „Řekněme, ehm - za dvě hodiny, ano? Sejdeme se tady a dáme si něco k obědu?“

„Super, díky, tati!“ Juliet mu věnovala zářivý úsměv a už mě táhla ven z obchodu. „Uvidíme se později! Nejdřív koupíme ty soví pamlsky, co říkáš, Jen?“ dodala hlasitě a pomalu zamířila do Velkoprodejny Mžourov, aby nás máma s tátou, kteří vycházeli z knihkupectví, viděli vcházet dovnitř. 

„No, zkus být ještě trochu nápadnější, jo?“ zasyčela jsem, když jsme se plížily podél stěn spoře osvětleného obchodu se stovkami sov v klecích, které šustily a houkaly. Prodavač byl zaneprázdněn obsluhováním starší dámy u pokladny.

„Co je? Bylo to fajn,“ prohlásila Juliet vyhlížející z okna. Viděla jsem, jak máma mizí v květinářství a táta míří uličkou ke Kratochvilným kouzelnickým kejklím. Když i on zmizel uvnitř, Juliet mě zatahala za ruku.

„Pojď! To je naše šance,“ zasyčela tiše a obě jsme vyrazily z obchodu a přes cestu do Aliho jeskyně zázraků.

Když jsme otevřely dveře, opojná vůně kadidla se zdesetinásobila a já jsem při pohledu dovnitř užasle zamrkala. Obchod byl obrovský, ale tak přeplněný nábytkem, košíky a ozdobami, že působil stísněně. Rozvrzané dřevěné police až ke stropu byly napěchované podivnými a úžasnými předměty, podobným těm ve výloze; několik rozsvícených lamp v rozích a na stolech bylo zahaleno vzorovanými šátky a v prstenech a brožích rozložených na hedvábných látkách se leskly drahé kameny všech barev a velikostí. Podivný skřípavý zvuk mě přiměl vzhlédnout a ke svému překvapení jsem uviděla u stropu viset velkou ptačí klec. Její obyvatel, střapatý černý pták s lesklýma zelenýma očima a ostrým zahnutým zobákem, si mě podezřívavě prohlížel a znovu hlasitě zaskřehotal. Možná to byl signál, protože se ozvaly kroky, vedle pokladny se otevřely padací dveře a z nich hbitě vylezl muž. Měl mazaně vyhlížející tvář se špičatým černým plnovousem a na sobě dlouhé fialovomodré roucho lemované stříbrem; vychytrale si nás prohlížel a nic neříkal.

„Dobrý den,“ pozdravila Juliet odvážně a vykročila vpřed. „Vy musíte být pan Bašír?“

„Ale, ale, ale,“ řekl ten muž pomalu. „Bradavická studentka, dvojče, odhodlaný výraz, a napochodovala do mého obchodu. Takže ty opravdu existuješ, má malá - dopisovatelko.“

Jeho chování mi připadalo dost zneklidňující a poznala jsem, že i Juliet je z toho nesvá. Ale zhluboka se nadechla a odpověděla.

„Ano, existujeme,“ řekla. „Já jsem Juliet a tohle je moje sestra Jennifer. Chtěla jsem, abyste viděl, že jsme ty, za které se vydáváme. Já - myslela jsem, že byste si mohl myslet, že se vás snažíme podvést.“

„Podvést mě?“ zopakoval Ali Bašír nevýrazně. „Jak mě podvést?“

„Víte,“ pokračovala Juliet zamračeně. „Jako že ve skutečnosti pracujeme pro ministerstvo kouzel a jen se vás snažily přimět přiznat, že máte kouzelné koberce.“

„Kouzelné koberce?“ otázal se Ali. „Kdo říkal, že něco takového mám? Vidíte, že můj obchod -“ teatrálně mávl rukou na předměty kolem nás, „všechno v něm je nanejvýš úctyhodné...“

„Podívejte, pane Bašíre,“ přerušila ho Juliet netrpělivě. „Nesnažím se vás dostat do potíží. Chceme si od vás jen půjčit koberec, zaplatíme a ani slovem se nezmíníme o tom, odkud ho máme. Na rovinu. Prosím, pomozte nám. Zoufale toužíme vycestovat za tetou do zahraničí, je nemocná a jinak se tam nedostaneme.“

Alí Bašír se na mou sestru dlouze zadíval a velmi mírně zavrtěl hlavou. Pak vytáhl zpod opasku hůlku a švihl s ní ke dveřím - uslyšela jsem cvaknutí zámku a malý nápis na skle se otočil, takže teď byl obrácený do ulice slovem ‘ZAVŘENO’. Další mávnutí hůlkou a spousta lamp zhasla, takže nás lidé zvenčí nemohli skoro vůbec vidět.

Ali se usadil na malou dřevěnou židli za pokladnou a znovu nás studoval. Nakonec promluvil.

„Řekni mi pravdu.“

„Cože?“

„Pravdu, prosím. Jestli chceš mou pomoc, tak mě neoklamávej těmihle lžemi. Tvoje teta je nemocná? To jsou kecy. Tvoje matka nebo otec by tě vzali k Mezinárodní letaxové síti. Nenechali by svá drahocenná dvojčata žebrat o koberec od Aliho Bašíra. Ne že bych nějaké koberce měl, samozřejmě,“ zdůraznil.

Juliet a já jsme se na sebe podívaly. Pokrčila jsem rameny. „Řekni mu to,“ navrhla jsem. „Není hloupý, Juliet.“

Sestra si povzdechla a zamračila se... Věděla jsem, na co myslí. Každý dospělý kouzelník, který by věděl, o co se snaží, by nám určitě nikdy nepomohl, ani za milion let. Ale stejně tak bylo jasné, že Ali Bašíra neobelháme žádnými povídačkami. Musela to být pravda, a tak jsem nakonec promluvila první.

„Nejsem bradavická studentka,“ řekla jsem mu. „Jsem mudla a naši rodiče jsou mudlové. Juliet je jediná čarodějka v rodině, i když jsme dvojčata.“ 

V Aliho dosud nevyzpytatelné tváři jsem zaznamenala záblesk překvapení a ještě něco víc - něco hlubšího než zvědavost. Kývl hlavou, abych pokračovala.

„Juliet chce - my obě chceme,“ opravila jsem se, když jsem zachytila Julietin ublížený výraz, „odcestovat do Íránu a vyhledat džiny. Pokud se nám podaří s jedním z nich úspěšně dohodnout, je tu šance, že se stanu čarodějkou a připojím se k Juliet v Bradavicích.“

Slova padla do prázdného ticha; když jsem je vyslovila nahlas, zněla mi ještě hloupěji a já cítila, jak růžovím rozpaky. Ali se teď jistě bude nevěřícně smát a řekne nám, ať nejsme hloupé holčičky, ať utíkáme zpátky k mámě a tátovi...

Ale k mému velkému překvapení to neudělal. Opřel se na rozvrzané židli a přikývl. Přijal náš příběh.

„A nemůžeme použít mezinárodní letaxovou síť,“ dodala Juliet rychle, “protože na  to potřebujeme kouzelnický pas, a kromě toho by nás ani nepustili, kdyby věděli, proč tam chceme -“

„Ano, ano,“ souhlasil Ali a mávl rukou, aby zastavil příval vysvětlování. „Teď už situaci plně chápu. A když o tom tak přemýšlím, skutečně někde mám jeden nebo dva staré koberce...“

Cítila jsem, jak se vedle mě celé Julietino tělo napíná vzrušením, zatímco můj žaludek se stáhl panikou. Polkla jsem. Připravovala jsem se na tuhle situaci, i když jsem si nikdy nemyslela, že se nám to podaří. Ali nám chtěl pomoct. Julietin šílený plán by se skutečně mohl uskutečnit, odtud už nebylo cesty zpět. Kousla jsem se do rtu. Už dávno jsem se rozhodla, že zůstanu se svou sestrou. Jinak by nejspíš udělala něco šíleného, jako že by se sama vydala na Blízký východ, a kdybych s ní měla jet jen proto, abych se o ni pokusila postarat, no, tak jsem to musela udělat.

„To je - to je skvělé - děkuju! Moc vám děkuju! Kolik bude stát pronájem, prosím?“ zeptala se Juliet. „Řekněme na týden? Doufám, že máme dost...“

„Za týden bych obvykle žádal sto galeonů,“ odpověděl Ali opatrně.

„Ach,“ hlesla Juliet a zničeně se podívala nejprve na Aliho a pak na mě, protože znala kurz z předchozích návštěv Gringottových. „To je - to je asi pět set liber!“

Juliet už měsíce zuřivě šetřila kapesné a peníze z Vánoc a narozenin a ponoukala mě, abych dělala totéž právě pro tenhle případ. Přesto, když jsme před cestou sem daly peníze dohromady a spočítaly je, měly jsme dohromady něco přes sto liber, což nám připadalo jako obrovská suma peněz.

„Ale,“ pokračoval Ali, „snad se můžeme dohodnout. Kolik máte, děvčata?“

Juliet polkla. „Asi - asi dvacet galeonů, myslím... a nějaké srpce...“

Odmlčela se. Dvacet galeonů znělo uboze, když cena byla sto. Určitě bychom potřebovaly víc - mnohem víc, dokonce i se slevou. Ale Aliho další výrok nás obě šokoval.

„Udělám to za patnáct,“ řekl nenuceně. „Zbylých pět galeonů si můžete vyměnit u Gringottových za íránské peníze - možná je tam budete potřebovat, abyste uspěly.“

„No - děkujeme! Moc děkujeme!“

„A kdy potřebujete ten koberec? Sejdeme se v předem domluvený čas a na předem domluveném místě - bude to samozřejmě v noci, abychom se vyhnuli odhalení - a já vás obě poučím o jeho bezpečném použití.“

„No... asi... to bude muset být někdy v létě, o prázdninách,“ navrhla Juliet pomalu a já přikývla. Letošní Velikonoce byly příliš brzy. Musely bychom vymyslet solidní plán, jak mámu a tátu na celý týden zmást ohledně našeho pobytu. „Hm, možná v červenci? Můžeme se na všech podrobnostech domluvit dopisem?“

Ali se vším přátelsky souhlasil, zaplatily jsme mu zálohu a on se zvedl ze židle a švihl hůlkou. Zámek cvakl, na dveřích se objevil nápis ‘OTEVŘENO’ a lampy se rozzářily. Uklonil se nám, my jsme zamířily ven, ale Juliet se s rukou na klice zarazila.

„Prosím, pane Bašíre,“ nadhodila zvědavě. „Proč nám chcete tak ochotně pomoci, že nám pronajmete koberec za patnáct galeonů?“

Ali se na nás obě podíval mnohem bystřejším pohledem než dřív, a pak rozhodil ruce. „Můj nejmladší vnuk je moták,“ poznamenal tiše. „První z dlouhé řady Bašírů a jeho matka, moje dcera, je z toho zničená. Budu - se zájmem - sledovat, jestli se džinové dají přesvědčit... teď sbohem...“

A kývl nám na rozloučenou, načež zmizel padacími dveřmi zpátky ve svém sklepení. Střapatý černý pták, pohupující se ve své vysoko umístěné kleci, na nás při odchodu zaskřehotal.