Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10. Nevraživost, domácí skřítkové a ředitelé

Grimmauldovo náměstí číslo dvanáct bylo napojeno na letaxovou síť. Harry by to měl vědět; mluvil přes ni se Siriusem. Na starém domě nebyly žádné protipřemisťovací ochrany, soudě podle Georgovy a Fredovy schopnosti přemisťovat se do místností a zase z nich. A konečně, kdyby selhalo přenášedlo, vždycky tu byl Záchranný autobus, který je mohl vysadit před domem, jelikož jim Brumbál prozradil lokaci. Překvapivě dostupné, pomyslel si Harry, na to, že je údajně nevystopovatelné.

Takže… když bylo tak dostupné, proč tedy šli pěšky?

Harry mechanicky pokládal jednu nohu před druhou a jeho temná nálada se neustále zhoršovala. Ani by mu nevadilo, že je obklopen čtyřmi dospělými – Remus a Pomfreyová vpředu, Snape a Moody vzadu –, kdyby nebylo toho, že by se každému z nich nejraději vyhnul. Začínal mít plné zuby starostlivých pohledů, které po něm Remus každou chvíli vrhal přes rameno, a Moody byl stejně neklidný, i když ne kvůli Harrymu. Zhruba každých deset minut je přiměl, aby se všichni zastavili a důkladně prohledali okolí. Nikdo z toho nevypadal příliš nadšeně, když o tom tak přemýšlel; všichni už se zdáli chůzí dost unavení.

Zejména Snape. Od chvíle, kdy vyšli z té místnosti a pokračovali do štábu, nepromluvil ani slovo. Vlasy mu sklouzly dopředu, aby zakryly jeho obličej před zraky druhých, ale Harryho pohled zpět odhalil právě tolik jeho tváře, aby se přesvědčil, že má jít o něco rychleji. Špatná nálada bylo rozhodně slabé slovo pro popis nebezpečného pohledu ve Snapeových očích.

A pak tu byla Pomfreyová. Popravdě řečeno, od chvíle, kdy opustili chalupu, neudělala nic vyloženě dráždivého. Stejně jako ostatní byla viditelně unavená, ale na rozdíl od nich se zdálo, že si zdravého výletu užívá spokojeně, bez stížností a mrzutostí – a především bez svého obvyklého kárání. Harry se přesto rozhodl, že na ni bude naštvaný. To, že si užívá procházku, když je on sám tak nešťastný, bylo v jeho náladové mysli víc než jen důvodem k mrzutosti.

„Tady už stát,“ zavolal nakonec Remus a zvedl ruku, aby zastavil jejich kroky.

Harry s nadějí vzhlédl. Ve všech ostatních případech je zastavil Moody. Možná by teď mohli použít přenášedlo nebo něco podobného.

„Harry.“ Remus pobídl Harryho k sobě, a jakmile byl blízko, položil mu ruce na ramena. S krátkým pohledem na ostatní se přesunul tak, aby svým tělem zakryl Harrymu výhled, a pak sklonil tvář, aby se mu podíval do očí. „Posílám tě teď napřed,“ začal s upřeným pohledem, „do štábu. Musím pomoci Moodymu doprovodit madame Pomfreyovou do bezpečí a pak se k vám s profesorem Snapem připojíme. Řekni řediteli, že…“

„Nemůžeme toho chlapce poslat samotného, Lupine!“ Přes Remusovo rameno ho přerušil Moodyho hlas a Harry nad jeho náhlou blízkostí trochu nadskočil. „Štáb mohl být prozrazen!“

„Od úsvitu?“ lehce se zeptal Remus a povytáhl obočí. „Teď už víme, proč jsou Voldemortovy útoky v poslední době sporadické, Moody. Soustředí se na jiné věci. A i kdyby se soustředil na nás a ne na Harryho, pochybuji, že by dokázal během několika hodin vést a vyhrát útok na naše nevysledovatelné a vysoce chráněné ústředí. Rozhodně ne, když je tam Albus.“

„Jsme ve válce, Lupine. Příliš mnoho předpokládání,“ zavrčel Moody.

Madame Pomfreyová se ozvala: „Postarala jsem se o zranění profesora Snapea. Nechte ho jít s Potterem, zatímco my…“

„Ne,“ odpověděl Remus rychle a důrazně a jeho prsty se mírně sevřely na Harryho ramenou. Upřel omluvný pohled na madame Pomfreyovou. „Omlouvám se za přerušení, Poppy. Víte, plán byl takový, že Severuse odvedu na velitelství až poté, co vás s Moodym bezpečně doprovodím na místo vašeho přesunu krbem. Plán samozřejmě nepočítal s tím, že bych se trmácel obydlenou oblastí se snadno rozpoznatelným Harrym Potterem v závěsu.“ Tu střelil dalším omluvným pohledem, tentokrát na Harryho, než pokračoval: „Harry nás musí opustit, než budeme pokračovat dál. A zatímco pro něj může být nebezpečné odejít sám, pro kohokoli, kdo by odešel s ním, by to bylo ještě nebezpečnější. I jediný magický transport mimo město by mohl Smrtijedy okamžitě přivést sem, aby to vyšetřili, jestli už zjistili, že Harry zmizel ze  Zobí ulice. Dva nebo víc a můžeme rovnou vyslat maják oznamující naši polohu.“

Ostatní zvažovali Remusova slova a dokonce i Moody vypadal docela přesvědčeně, i když jen zdráhavě.

Co se týče Harryho, myšlenky mu teď vířily hlavou a on už nedokázal zadržovat otázky.

„Proto jsme nemohli odejít rovnou z chaty?“ zeptal se. Svou otázku směřoval k Remusovi. „Protože by Voldemort mohl detekovat magii a přijít si pro nás?“

Remus vypadal, že se mu do toho nechce, ale krátce přikývl.

„Ale madame Pomfreyová tam kouzlila a nikdo nepřišel! Proč by…“

„Vážně, Pottere!“ Snapeovo temné zamračení jasně říkalo, že už ho nebaví mlčky sledovat, jak ostatní plýtvají drahocenným časem řečmi. „Jestli se chcete naučit kouzelnickou teorii, zkuste jednou za čas dávat v hodině pozor! Tohle není místo ani čas na vaše nesmyslné otázky.“

Lupin neztrácel čas a přiskočil Harrymu na obranu, přičemž jeho tón mírně zchladl. „Nech toho chlapce na pokoji, Severusi. Nic ti neudělal.“ Přitáhl si Harryho k sobě – podle Harryho podrážděného názoru poněkud příliš blízko, a tak se okamžitě snažil vzdálit od toho, co se mezi oběma muži odehrávalo.

„Nechat ho na pokoji?“ zeptal se Snape a rty se mu stáhly do úsměvu, který kontrastoval s jeho přimhouřenýma očima. Pokud se Harry nemýlil, ten muž byl pobavený. „Proč, Lupine? Zníš skoro… ušlechtile,“ ušklíbl se.

„Co ty můžeš vědět o ušlechtilosti?“ odpověděl Remus klidně, ačkoli jeho ruka pevněji sevřela Harryho paži. Harry se trochu zavrtěl a škubl sebou, aby ho pustil, ale Remusova pozornost byla stále upřena na Snapea.

„Je silně přeceňovaná, to za prvé,“ zněla Snapeova zamračená odpověď. „Ti, kdo si ji nárokují, jsou obvykle ti nejméně ušlechtilí z nás všech.“

„Takže ty jsi teď filozof, Severusi?“ zeptal se Remus.

Snape se v odpověď posměšně zasmál. „Pouhý pozorovatel, Remusi. Koneckonců je to tvoje vznešené já, kdo právě teď, zatímco spolu mluvíme, toho chlapce mačká.“

Lupin na Snapea zapomněl a namířil pohled k Harrymu, který se stále kroutil, aby ho pustil. Rychle uvolnil sevření. „Harry, promiň,“ spěchal říct, když od něj Harry odstoupil. „Já… já jsem ti neublížil, že ne?“ snažil se zachytit Harryho pohled.

Harry si třel ruku a otevřel ústa, aby Remusovi vynadal, ale vtom zaregistroval Remusovu tvář. Muž vypadal skutečně utrápeně. Místo plánovaného vyhubování Harry slyšel sám sebe, jak říká: „Jistěže ne, Remusi.“ Koneckonců, připustil Harry, ze všech lidí právě on zná rozdíl mezi projevy lásky a nenávisti. Jenže Remus to dnes z nějakého důvodu s tou ochranitelskou náladou přeháněl.

Remus se stále tvářil nejistě, a tak k němu Harry přistoupil blíž, aby ukázal, že v sobě neukrývá žádnou zášť. Zdálo se, že to zabralo, protože Remus mu věnoval malý omluvný úsměv.

„Proboha! Přestanete se, kluci, prosím, na dvě minuty chovat jako kluci?“ Madame Pomfreyová už zjevně přestávala být trpělivá a spokojená. Zvýšila hlas, obešla je a postupně se na každého z nich zamračila. „Musím vám snad připomínat, že ačkoli jsem se postarala o jejich bezprostřední zranění, pan Potter i profesor Snape potřebují odpočinek, nemluvě o pořádném jídle? Nic z toho tady v lese nedostanou!“

Pak přešla k Harrymu a pobídla ho směrem po cestě. Spěšně jí vyhověl, protože se nějak víc obával následků jejího neuposlechnutí než obvykle Snapea – což hodně vypovídalo.

„Počkej, Harry!“ Lupin na něj zavolal zezadu až o minutu později, poněkud zadýchaný ze snahy dohnat je. „Můžeš odejít z místa, kde jsi.“

Moody ho následoval a bručel své už známé temné mumlání o nebezpečí a pošetilosti a držení formace.

„Tady máš, Harry,“ podal mu Lupin z kapsy svého hábitu malý pohár, který Harry přijal. „Tohle přenášedlo tě po aktivaci přenese na štáb. Ředitel by tam měl čekat na můj příchod s profesorem Snapem. Řekni mu, že za chvíli použijeme náhradní trasu.“

Harry se zadíval na jednoduchý hliněný pohár ve svých rukou. „Počkat… to jsi měl celou dobu u sebe? Když mi ho teď dovoluješ použít, proč jsem ho nemohl použít dřív? Proč…“

„Pottere!“ vyštěkl Snape, plně připraven ho znovu zesměšnit.

Snapeovo téměř rozčilené zvolání však přerušil Remus, který hlasitě pokračoval ve vysvětlování: „Klidně si s ředitelem promluv o všech nedávných nebo znepokojivých událostech, které tě trápí,“ vrhl na Snapea rychlý, ostrý pohled, který byl samozřejmě mužem ignorován.

Snape však náhle vypadal, jako by si na něco vzpomněl, když sáhl do kapsy Dudleyho kalhot pro srolovaný tubus pergamenů. Chvíli Harryho studoval, než k němu přistoupil a vytáhl ho.

Harry zaváhal.

„Vezměte si to, Pottere,“ vyhrkl Snape. „Je to pro ředitele. Ať si to prohlédne, než dorazíme.“

Harry si tubus vzal, opatrně, aby se nedotkl Snapeovy ruky. Na jeden den už měl s tím mužem fyzického kontaktu víc než dost.

„Tak dobře, Harry,“ přikývl Remus a povzbudivě se na něj usmál. „Přečti si nápis uvnitř poháru pozpátku.“

Harry přikývl, dychtivý uniknout mnoha vrstvám nepřátelství, které se táhlo touto skupinou – i když to znamenalo vysvětlit Brumbálovi své náhlé objevení.

Přečetl jednoduchý nápis. Adarb? Harry ho vyslovil pozpátku: „B… r… a… d… a. Bradavice!“ Vykřikl a Remusův úsměv byl posledním obrazem, který spatřil, než byl odtržen a převrácen hlavou přes nohy do slabě osvětlené místnosti, v níž poznal obývací pokoj čísla dvanáct na Grimmauldově náměstí.

Vyškrábal se na kolena, aby si to ověřil, když ho najednou srazil zpátky na zem malý barevný projektil vystřelený přímo do jeho břicha.

„Uf! Slez ze mě!“ Ležel na zádech a jeho hlas tlumilo cosi světlého a rozmazaného, co mu zakrývalo obličej.

Malý projektil začal mluvit vysokým pisklavým hlasem: „Harry Potter! To je Harry Potter, přišel za Dobbym! Dobby je tak šťastný, že vás vidí, Harry Pottere, pane!“

„Dobby?“ Harry konečně dokázal zvednout ruku, strhl si z obličeje růžovožlutou pletenou čepici a vyfoukl několik kousků chmýří z pusy. „Co tady děláš?“

Dobby odskočil stranou, aby se Harry mohl postavit, a jeho malé nohy pokryté punčochami poskakovaly vzrušením. „Profesor Brumbál požádal Dobbyho, aby tu přes léto zůstal, pane, ví, že mu může důvěřovat. Jsem Harrymu Potterovi věrný a budu pomáhat jeho přátelům, pane.“

„Ale… co Krátura?“ zeptal se Harry temně a znovu se mu vybavilo nepřátelství k Siriusovu proradnému starému domácímu skřítkovi.

Dobby sklopil uši a jeho oči velikosti tenisového míčku se doširoka otevřely. „Dobby se doslechl, že Krátura zradil přátele Harryho Pottera. Krátura se chová jako zlý domácí skřítek. Profesor Brumbál ho poslal pryč, Dobby neví kam.“

„Aha.“ Harry pocítil úlevu, že se s Kráturou nemusí stýkat, i když mu byla odepřena možnost pořádně si vybít vztek.

„Profesor Brumbál řekl Dobbymu, aby tu počkal na profesora Snapea. Dobby nebyl z návštěvy profesora Snapea nijak nadšený, pane.“ Malému domácímu skřítkovi klesly uši ještě níž, ale okamžitě se zvedly a jeho tvář se rozjasnila, když vykřikl: „Ale místo toho přišel Harry Potter! A Dobby je teď velmi šťastný!“

Harry se zazubil. „Díky, Dobby.“

„Ano,“ ozvalo se ode dveří: „Děkuji ti, Dobby, že ses postaral o naši nečekanou návštěvu.“

Harry pomalu zvedl oči, aby si prohlédl Albuse Brumbála, a obával se, jakého přijetí se mu dostane. Neutrální tvář starého kouzelníka nedávala najevo hněv… ale ani jeho oči zrovna nejiskřily. „Dobby, byl bys tak laskav a připravil pro Harryho pokoj? Vypadá to, že by s námi mohl zůstat přes noc.“

Dobby okamžitě vypískl: „Dobby je šťastný, že může pomoci Harrymu Potterovi, pane! Dobby doufá, že tu Harry Potter zůstane mnoho, mnoho nocí, pane!“ A s prásknutím zmizel z místnosti.

Harry sklopil oči ke koberci, když na něm spočinula celá váha Brumbálova pohledu.

„Harry,“ začal Brumbál, „za normálních okolností bych poznamenal, jak rád tě vidím.“

Harry si odkašlal. „Já také, pane. Chci říct, taky vás rád vidím,“ zalhal a stále studoval koberec. Zaslechl šramot, jak se Brumbál přesunul po místnosti.

„Posaď se, chlapče. Něco mi říká, že mě čeká zajímavý příběh. Mohli bychom si udělat pohodlí, nemyslíš?“ Brumbál se posadil na malou pohovku a přivolal dvě sklenice dýňového džusu a misku s nějakými sladkostmi. Gestem naznačil Harrymu, aby se posadil naproti němu, na druhou stranu malého stolku.

Harry se usadil na nabídnutou židli a vnímal změny v místnosti od doby, kdy tu byl naposledy. Díky úsilí paní Weasleyové byl prostor důkladně uklizený a většina špinavého nábytku byla nahrazena novějšími a zářivějšími věcmi. Pomohlo to trochu rozveselit ponuré staré místo. Ne že by se Harry právě teď cítil vesele. Hlavou se mu honily vzpomínky na jeho výbuch, když Brumbála viděl naposledy, nemluvě o tom, jak se pokusil zničit nemálo ředitelových věcí. Rozpačitě se zavrtěl a čekal, až Brumbál promluví.

„Doufám, že se ti daří dobře, Harry?“ začal Brumbál a přistrčil k němu misku se sladkostmi.

„Ano, pane. Děkuji.“ Harry se natáhl po bonbonu, aby měl co dělat s nervózníma rukama. Soustředil se na rozbalování sladkosti a Brumbálovi se ještě chvíli do očí nedíval.

„Výborně. To rád slyším,“ zněla Brumbálova vlídná odpověď. „Jelikož se nezdá, že bys byl v tuto chvíli příliš nakloněn zdvořilostem, možná bychom měli jednoduše přejít k věci.“ Odmlčel se, počkal, až Harry zvedne zrak a podívá se mu do očí, a pak pokračoval: „Proč nejsi se svými příbuznými, Harry?“

Harry se napil dýňového džusu, aby si svlažil ústa. „Já… ehm,“ nebyl si jistý, kde začít, a pak ho napadlo, že Brumbál už možná něco z toho ví. „Co vám Snape řekl ve svém dopise?“

„Profesor Snape mi vysvětlil, že jeho pozice byla prozrazena a že uvízl u tebe doma. Požádal o bezpečný odchod do štábu, jakmile to bude možné.“ Brumbál si nabídl bonbon, beze spěchu odstranil obal a pokračoval: „Profesor Snape ví, jak důležitá je stručnost v dopisech, jako byl ten, který poslal. Nezmínil se o tobě ani o tom, jak spolu vy dva vycházíte – což, přiznávám,“ podotkl Brumbál se zdviženým obočím, „ve mně vzbudilo jisté obavy. Vzhledem k vaší… společné historii a s vědomím, že jste spolu uvízli v uzavřeném prostoru, jsem usoudil, že bude lepší to neprotahovat. A tak jsem poslal tvou sovu – Hedviku, myslím? – okamžitě zpět k profesoru Snapeovi s přenášedlem do bezpečí.“

„Aha, dobře,“ přikývl Harry a zčervenal nad Brumbálovou oprávněnou nedůvěrou, že spolu se Snapem dokáží vycházet, aniž by si navzájem způsobili vážné škody.

„Profesor Snape mi rozhodně zapomněl oznámit, že ho budeš doprovázet při odchodu z domu tvé tety a strýce,“ naznačil Brumbál touhu po vysvětlení a opřel se v křesle.

„Já… myslím, že to opravdu neplánoval, pane,“ spustil Harry rychle. „Prostě se to tak nějak náhodou stalo.“

Brumbál chvíli počkal, než ho pobídl: „A jak přesně se stalo, že jsi opustil bezpečí a péči domova svých příbuzných ‚tak nějak náhodou‘, Harry?“ Ta slova mohla být káravá až běda, ale řekl je jemně, jako věcnou otázku.

Harry se na židli zavrtěl. „Profesor Snape se chystal odejít a… ehm, řekl mi, že když si sbalím věci, můžu jít s ním.“

Brumbálovo obočí vystřelilo téměř doprostřed čela a Harry si myslel, že ještě nikdy neviděl kouzelníka vypadat tak překvapeně. „Promiň, že jsem zmatený, Harry, ale dovol mi, abych zopakoval tvé prohlášení. Profesor Snape tě pozval, abys opustil dům své tety a strýce – a to proti mým pokynům, podotýkám – a strávil podstatně více času v jeho společnosti.“ Tady se odmlčel, aby počkal na Harryho přikývnutí. „A udělal to jen tak?“

„Ehm, jo. Asi ano.“ Harry cítil, jak mu při Brumbálově zjevné nedůvěře zrudla tvář. Příliš o tom v posledních hodinách nepřemýšlel, ale teď, když si to v hlavě promítal, zjistil, že tomu vlastně sám nerozumí. Proč se Snape rozhodl, že ho odvede od Dursleyových? Odpověď byla zřejmá: viděl, jak se k Harrymu chovají jeho teta a strýc. Ale Harry nebyl natolik naivní, aby si myslel, že to samo o sobě způsobí, že Snape překoná léta nenávisti a najednou pocítí potřebu ho zachraňovat. Snape, kterého znal, by byl šťastný, kdyby viděl, jak s Harrym zacházejí. Sakra, vždyť se k Harrymu sám choval hůř víckrát, než by Harry dokázal spočítat.

Takže… proč mu Severus Snape, který byl ještě větší tyran než Vernon Dursley, pomohl odejít od Dursleyových? To prostě nedávalo smysl.

„Tak tedy, Harry. Vidím, že nejsem jediný, kdo má v souvislosti s událostmi dnešního dne pár otázek,“ poznamenal Brumbál poté, co si prohlédl Harryho zmatený výraz.

Harry si povzdechl a pocítil záchvěv závisti nad tím, jak snadno kouzelníci jako Snape a Brumbál skrývají své myšlenky, když se jim to hodí. On sám nikdy nedokázal dobře zamaskovat, co si myslí.

Zhluboka se nadechl a teprve tehdy pocítil, jak je z ranních událostí neskutečně unavený. Nápad zdřímnout si zněl v tu chvíli neuvěřitelně dobře. Vytáhl Snapeovu tubu s pergameny zpod opasku džínů, kam si ji zastrčil, a podal ji Brumbálovi. „Tohle je od profesora Snapea, pane. Neřekl, co to je, jen že je to pro vás, abyste si to prošel, než se sem s Remusem dostanou.“ Harry doufal, že to bude stačit, aby Brumbála rozptýlil od dalších otázek.

„Děkuji, Harry.“ Brumbál si vzal pergameny a ukázal, jak prozíravý umí být, když okamžitě poslal pro Dobbyho, aby vděčného Harryho odvedl do jeho pokoje, kde si mohl odpočinout.

První, co Harry udělal poté, co se vyškrábal po schodech nahoru a vešel do pokoje, bylo, že si lehl obličejem na postel. Ani se neobtěžoval zout si boty, tak byl unavený. Než se nadál, tvrdě usnul.

ooOOoo

Tlumené hlasy Harryho pomalu probudily z hlubokého, bezesného spánku. Překulil se a okamžitě se probral, když ho něco ostrého píchlo do nosu. Zamrkal, rozhlédl se kolem sebe a rukou se dotkl svých brýlí. Musel s nimi usnout, uvědomil si a srovnal si je na obličeji.

Stále slyšel hlasy, i když nedokázal rozeznat, co říkají. Vyskočil a vyběhl na chodbu, naklonil se přes zábradlí a zřetelně uviděl Remuse a Brumbála v přízemní chodbě. Přikrčil se těsně u země, aby se nepodívali nahoru a nezahlédli ho.

Harry nerozuměl, co si oba kouzelníci říkají – mluvili tlumeně –, ale Remus se starším kouzelníkem soustředěně hovořil a gestikuloval, jako by na něčem trval. Brumbál naslouchal a odpovídal stejně tlumeně, ale konejšivě.

Remus pak ukázal na několik papírů, které Brumbál držel v rukou. Harry přimhouřil oči ve snaze zjistit, co to je, a zdálo se mu, že vidí něco, co vypadá jako škrabopis Pomfreyové. Okamžitě si vzpomněl na její zápisky po vyšetřeních Snapea i jeho samotného a přejel mu mráz po zádech. Vypsala snad všechna jeho zranění, aby si je Brumbál mohl prohlédnout? Harry dokázal Pomfreyovou oklamat jen díky štěstí, že si nedala dvě a dvě dohromady. Byl si jistý, že tváří v tvář Brumbálovým bystrým postřehům zdroj svých zranění neutají.

Vrzly dveře a Remus na chvíli přestal mluvit, než se ze směru od kuchyně objevil Dobby se Snapem v závěsu. Mistr lektvarů vypadal víc sám sebou, když se převlékl z Dudleyho šatů do svého obvyklého tmavého oděvu.

Brumbál konečně promluvil dostatečně hlasitě, aby ho Harry slyšel: „Ach, Severusi. Doufám, že se Dobby postaral o vaši chuť k jídlu? Velmi dobře, velmi dobře. Jestli se na to cítíte, mohl bych si s vámi promluvit?“

Snape lehce přikývl na znamení souhlasu a nechal se odvést kolem Remuse do obývacího pokoje. Když vešli dál do místnosti, Brumbálův hlas se odmlčel: „Četl jsem vaše vyprávění o setkání s lordem Voldemortem, chlapče. Děkuji vám, že jste to pro mě sepsal. Jak jistě očekáváte, mám několik doplňujících otázek…

A Remusi,“ ozval se Brumbál, „myslím, že Harry byl dost vyčerpaný na to, aby ještě chvíli spal. Ocenil bych, kdybyste ho zatím nerušil v odpočinku. Možná by vám nevadilo počkat na nás v kuchyni?“

Remus přikývl a strnule se otočil k místnosti, kterou Snape právě opustil. Harry slyšel, jak se zavřely jedny dveře, pak druhé, než na chodbě zavládlo ticho.

Počkal zlomek vteřiny, než opatrně po špičkách sešel ze schodů s pohledem upřeným směrem ke kuchyni, a přiblížil se ke dveřím do obývacího pokoje. Přiložil ucho na dřevo a zaslechl tlumené hlasy; stejně jako předtím u Brumbála a Remuse však nedokázal rozeznat skutečná slova.

Ustoupil a netrpělivě si povzdechl. Zoufale chtěl vědět, o čem se tam mluví. Mluvili snad o setkání Smrtijedů? O Voldemortově plánu? O Fénixově řádu a jeho plánech?

Nebo mluvili o Harrym? O vyšetření madame Pomfreyové?

Harry nesnesl, že to neví, a málem vykřikl frustrací, že ho nechali v nevědomosti. Cestou zpátky do svého pokoje skoro zapomněl být zticha, ale myšlenka na to, že by ho mohl konfrontovat nečekaně ochraňující Remus, mu zabránila vydupat schody, jak by nejraději udělal.

Když o chvíli později otevřel dveře, málem vykřikl překvapením, když na něj z vršku vlastní postele zamrkal obrovský pár očí.

„Dobby!“ zašeptal Harry a tiše zavřel dveře. „Co tady děláš? Myslel jsem, že jsi šel s profesorem Lupinem do kuchyně.“

Dobby seskočil na podlahu a několik jeho klobouků se při tom odrazilo, aby mu dokonale přistálo zpátky na hlavě. „Profesor Lupin požádal Dobbyho, aby zkontroloval Harryho Pottera. Dobby nechtěl profesoru Lupinovi říct, že Harry Potter není tam, kde by měl být, pane.“ Dobbyho obrovské oči skutečně vypadaly, že se mu ulevilo, že jeho oblíbený kouzelnický chlapec je v pořádku a v bezpečí.

„Aha.“ Vzhledem k tomu, co všechno se dnes stalo, předpokládal, že by ho nemělo překvapit, že Remus pošle Dobbyho, aby ho zkontroloval. Přesto… „Dobby, asi bys mu nemohl říct, že ještě spím, že? Já teď opravdu nechci s nikým mluvit.“

Dobby energicky přikývl, ještě než Harry domluvil. „Harry Potter může Dobbymu věřit, že udrží jeho tajemství!“

Harry se ušklíbl. Když se mu Dobby nesnažil zachránit život, dokázal mu slušně zlepšit náladu. Vzpomněl na svou minulost s tímto skřítkem a nemohl se ubránit smíchu při některých vzpomínkách na kouzelnický chaos, který skřítek způsobil. Což mu připomnělo…

„Hele, Dobby?“ zavolal, když se zdálo, že domácí skřítek zmizí. Sáhl po zmenšeném kufru, který stále nosil v kapse. „Mohl bys mi před odchodem zvětšit můj školní kufr? Jsem ještě nezletilý… o prázdninách nemůžu používat kouzla, víš.“

Dobby mu hrdě vyhověl a s radostí Harrymu kufr zvětšil, než zmizel, aby Remuse informoval o Harryho klidném a nerušeném spánku.

I když si Harry lehl zpátky na postel a díval se do stropu, hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky na to, o čem se Brumbál se Snapem baví dole. Měl chuť trucovat, ale co by to bylo za zábavu, kdyby ho trucovat nikdo neviděl? Kdyby tak měl možnost poslouchat…

Harry se na posteli prudce posadil. Kdyby tak uměl… vidět a slyšet skrz zdi? Vrhl se ke svému školnímu kufru a začal se prohrabávat jeho neuspořádaným obsahem, aby našel to, co hledal.

Po několika vteřinách přehrabování z něj vytáhl něco, co ho teď vzrušovalo ještě víc, než když dárek včera večer otevřel: vlastní Strážce stěn z Kratochvilných kouzelnických kejklí.

A když pak Harry Potter po špičkách scházel po schodech s jediným osamělým cílem, usmíval se od ucha k uchu.