Preklady fanfiction Harryho Pottera

Nová kapitola 5.2

V neděli, kdy se měl setkat se slečnou Grangerovou, se pečlivě připravil. Byl nevysvětlitelně nervózní. Zajisté neměl být z čeho rozrušený? Vždyť šlo jen o kávu a, doufejme, přiměřeně inteligentní rozhovor s bývalou studentkou.

Přemístil se ke kavárně a všiml si drobných změn v okolí od doby, kdy tu byl naposledy. Seděla na židli u okna, ztracená v knize, jejíž název nedokázal přečíst, a před sebou měla konvici s čajem.

Vyrostla v krásnou ženu. Věk zjemnil její ostré rysy, které měla v mládí, zvláště když ji viděl naposledy, kdy ještě bojovala o znovunabytí váhy ztracené během války. Nemožné vlasy měla rozpuštěné do půli zad, zřejmě se naučila nějaká pečující kouzla, protože už zdaleka nebyly takovým vrabčím hnízdem jako v Bradavicích.

Zhluboka se nadechl, vešel do kavárny a kvitoval její úsměv, když šel k pultu, aby si objednal.

„Dobré odpoledne, slečno Grangerová. Vypadáte dobře.“

„Pane profesore,“ usmála se na něj, když se posadil naproti ní. „Hermiono, prosím. Slečna Grangerová ve mně probouzí hrozné vzpomínky na školu.“

Souhlasně sklonil hlavu. „Pak tedy Hermiono. Předpokládám, že bych vám měl dovolit říkat mi Severusi, vzhledem k tomu, že už je to mnoho let, co jsem byl vaším profesorem.“

Lehce se na to pousmála. „Jsem si jistá, že za ten fakt jste neskonale vděčný… Severusi.“

Nebyl si jistý, jestli někdy slyšel své jméno vyslovit takto, a odolal nutkání se zachvět. Tohle byla Hermiona Grangerová, proboha, bývalá studentka, dívka o devatenáct let mladší než on. Co to s ním bylo?

„Jak se vám vedlo, Severusi?“ zeptala se do ticha.

„Měl jsem se dobře. Jak víte, stále učím. Atmosféra v Bradavicích je jiná, než byla, když jste je navštěvovala vy, je zde větší pocit jednoty, než býval. Samozřejmě, že studenti jsou stále neschopní imbecilové, kteří se vyžívají v pravidelných pokusech vyhodit do vzduchu sebe i své spolužáky, ale nemůžeme mít všechno.“

Zasmála se na něj. „Nemůžou být všichni špatní? Vždyť jste tam pořád ještě vy! Neville mi říkal, že jste teď přátelé?“

„Většina z nich jsou slabomyslní kreténi. Jen málo z nich je skutečně schopných. A on hraje slušně šachy.“

Tentokrát jí oči jiskřily, jak se mu vysmívala. „No tohle! Slabomyslní kreténi? Horší než tupci z mého ročníku? A klidně byste se mohl přiznat, že jste si ho oblíbil.“

„Nic takového nepřipustím,“ odpověděl s úsměvem.

Mluvili spolu celé hodiny, až se Hermiona konečně podívala na hodinky a vyjekla.

„Všechno v pořádku?“

„Slíbila jsem Helen, že se vrátím už před půl hodinou!“

„Helen?“

„Jestli chcete jít se mnou, můžeme v tomhle povídání pokračovat, ale pokud ne, zopakujeme si to brzy? Dobře jsem se bavila.“

„Nebyl bych proti pokračování tohoto rozhovoru.“

Překvapeně se na něj podívala, pak se usmála a svižnou chůzí zamířila ke dveřím. „Společně?“

Na jeho přikývnutí se natáhla po jeho paži, když dorazili k určenému přemísťovacímu bodu, a oba je přemístila.

Jakmile nabyli rovnováhu, Hermiona opět rychle vykročila a zastavila se před domem s lektvarovou zahradou, kterou si intenzivně přál prozkoumat. Ignoroval nutkání a opatrně ji následoval dovnitř domu.

„Helen, je mi to tak, tak moc líto!“

Žena byla starší než on, dobře upravená, s výrazem, který mu připomínal Poppy Pomfreyovou. S popuzenou náklonností si Hermionu prohlížela.

„To je v pořádku, má milá. Ztratila jsi pojem o čase?“ řekla s potutelným úsměvem, který Severusovi nebyl úplně příjemný.

„Něco takového. Promiň, Helen, tohle je Severus Snape, Severusi, tohle je Helen Jonesová.“

Naklonil hlavu k ženě, která se na něj usmála, a nechápal, jak zapadá do Hermionina života.

„No, tak já už půjdu, má milá. Slečna Lia se zase dívá na Úžasňákovy, jen abys věděla.“

Hermiona obrátila oči v sloup. „Báječné, takže bude po zbytek večera předstírat, že je Elastička.“

Helena se zasmála. „Nečekej na mě, má milá!“

„Přeji dobrou noc, Helen,“ Hermiona se usmála, když žena rychle odcházela.

„Omlouvám se za to, úplně jsem ztratila pojem o čase. Helen se dnes večer chystá na schůzku se svým milým přítelem. Pojďte tudy, Lia je v obývacím pokoji.“

„Lia?“

Otočila se a podívala se na něj s vytřeštěnýma očima. „Prostě jsem předpokládala, že…“

Tázavě na ni pohlédl, když nepokračovala. „Předpokládala jste co?“

Povzdechla si. „Jsem takový idiot. Omlouvám se, Severusi. Předpokládala jsem, že to víte. Cordelie je moje dcera. Helen je její chůva. No, ona je víc než chůva, bez ní bych byla posledních pár let ztracená, ta žena mi zachraňuje život.“

Zvedl obočí, když ucítil, jak se mu sevřelo srdce. Začal uvažovat o tom, že by možná mohl Hermionu přesvědčit, aby se na něj dívala jako na někoho víc než na svého starého profesora lektvarů, pokud bude mít dost času. Pochopitelně to bylo absurdní. Samozřejmě, že krásná a inteligentní žena měla doma manžela. Měl to už vědět, ale když se o nikom nezmínila, předpokládal… Přesto nepopouštěl uzdu fantazii, takže toto ho zaskočilo. „Vy máte dítě?“

„Ano, Cordelii. Jsou jí dva roky.“

„Aha. Nemohl váš manžel vystřídat chůvu?“

Tehdy se skutečně zasmála, a on nechápal, co je na tom vtipného. Byl snad muž, kterého si vzala, tak neschopný, že nedokázal pohlídat vlastní dítě? To se mu nezdálo pravděpodobné, kromě pletek slečny Grangerové s tím zrzavým tupcem se zdálo, že má obvykle rozumný úsudek.

„To sotva. Jsme tu jen Cordelie a já. Její otec se rozhodl, že odpovědnost za nečekané rodičovství není pro něj.“

Nebyl si jistý, co na to říct, a tak ji následoval do obývacího pokoje, kde byla miniaturní verze Hermiony přilepená k televizní obrazovce, na níž se střídaly různé postavy v červených oblecích.

„Lio? Mohla bys mi na chvíli věnovat pozornost?“

„Ale Elastiška …“ Ať už se dítě rozhodlo kňourat cokoli, přestalo, když ho spatřilo. Rychle se přesunulo k matce a přitisklo se k její noze.

„Lio, tohle je pan Snape. Mohla bys ho pozdravit?“

„Hoj,“ zašeptala Lia a vykoukla zpoza Hermiony.

„Dobrý den, slečno Lio. Moc mě těší, že vás poznávám.“

Zaregistroval mírný šok na Hermionině tváři. Copak si myslela, že by nemohl být zdvořilý k dítěti?

„Viděl jsi Úža-ňákovy?“

Střelil po Hermioně mírně panickým pohledem, zatímco skrývala úsměv. „Pan Snape ještě nikdy neviděl Úžasňákovy, zlatíčko, určitě by se na ně rád podíval.“

Její úsměv se mu nelíbil o nic víc než úsměv chůvy. Přiznal porážku, posadil se a podíval se na to, co dítě sledovalo. O chvíli později ucítil, jak se sedadlo vedle něj mírně prohnulo a malá ruka se vplížila do jeho.

„Tohle nikdy nedělá,“ zašeptala Hermiona a zadívala se na jejich ruce ze svého místa na druhém konci pohovky.

Stále netušil, na co se dívají, ale zvláštní pocit pohodlí mu bránil v komentáři. Nikdy nijak zvlášť netoužil po dětech. Dny strávené učením druhých lidí ho od této myšlenky zcela odradily. A vzhledem k situaci, v níž se nacházel, si rozhodně nikdy nepředstavoval, že by se oženil a byl v pozici, kdy by děti byly reálnou možností, ale když seděl s malým tělíčkem dítěte Hermiony Grangerové přitisknutým k němu, přemýšlel, jestli o tom možná neměl uvažovat. Připadal si jinak než se studenty v Bradavicích, zalezlý v tomto domově. Přistihl se, že přemýšlí, jestli by o tom Hermiona vůbec kdy uvažovala, než tu myšlenku v panice umlčel. Co ho to napadlo?

Večeřeli v Hermionině maličké kuchyni, Lia ovládla rozhovor směsí skutečné konverzace a batolecího jazyka a k Hermionině velkému pobavení byla očividně zamilovaná do svého nového přítele „Sev'use“. Když uložila Liu do postele, vrátila se s lahví vína.

„Nevím, kdy se předpokládá, že se vrátíte, ale jestli se chcete přidat, otevřu ji.“

„Minerva mě neočekává do zítřejší snídaně.“

Cítil, jak mu do tváří stoupá krev, když si uvědomil důsledky toho, co právě řekl. „Chci říct, že dnes večer nemám žádnou hlídku, na kterou bych se musel vrátit.“

Což, jak si opožděně uvědomil, nebylo o nic lepší.

Teď už se smála. „Propána, jak se to tváříte! Napijte se, Severusi, vím, jak jste to myslel.“

Přijal to poněkud strnule a nadával si, že je takový idiot.

„Takhle jsem Liu ještě s nikým neviděla. Tedy kromě George, a ten tu je od jejího narození často. Trvalo jí celou věčnost, než přišla na chuť Nevillovi.“

„Je to roztomilé dítě. A očividně mnohem inteligentnější než většina imbecilů, kteří chodí po bradavických chodbách,“ odpověděl s úsměvem.

Zasmála se, než stočila hovor zpátky k debatě, kterou vedli o nejnovějším výzkumu v oblasti lektvarů proti bolesti.

Bylo už pozdě, když Severus konečně odešel do Bradavic. Po jeho odchodu Hermiona dlouho seděla schoulená na pohovce. Dnešek byl pro ni zjevením. Ten muž neztratil nic ze svého sarkasmu, ale byl jemnější, než jak ho Hannah popisovala. Když ho viděla s Liou, to, jak si její dcera muže okamžitě oblíbila, způsobilo, že se jí mírně sevřelo srdce. Nikdy nepřivedla do blízkosti své dcery žádného muže mimo George, Kingse a později Nevilla, takže bylo zvláštní vidět, jak někoho tak rychle přijala, zvlášť když se obvykle před cizími lidmi styděla.

Ještě zvláštnější byl jemný způsob, jak se k ní Severus choval, poslouchal její nesmyslné povídání, mluvil s ní, jako by ho zajímaly odpovědi, a dovolil jí, aby se k němu přitulila. Kdyby to Hermiona osobně neviděla, nikdy by tomu neuvěřila.

Bylo to všechno tak matoucí. Tohle byl Severus Snape. A přesto se dnes bavila jako už dlouho ne. Chyběla jí možnost debatovat s někým sobě rovným. A pokud ten muž vypadal lépe, než ho kdy viděla… no, mírové časy mu očividně vyhovovaly. Přesto byla směšná. Neviděl v ní nic víc než bývalou studentku. Když bude mít štěstí, možná ji nakonec bude považovat za přítelkyni. A reálně to bylo to jediné, čím kdy mohla být. Téměř celý život miloval Lily Potterovou. To se kvůli ní nezmění.

S povzdechem se dovlekla do postele, podivně melancholická vzhledem k tomu, jak příjemný byl dnešní den.