Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 35. Poslední hospoda před koncem světa – 1/2

Hannah Abbottová, číhající v rohu chodby ošetřovny, se při světle své hůlky podívala na hodinky. Byly tři hodiny ráno. Hrad se ponořil do tmy a všichni jeho obyvatelé podřimovali. Všichni? Ne. Hrstka zarputilých studentů se stále držela proti útočníkům. Jejich úkolem bylo do rozbřesku zlikvidovat dva z nich. Hannah se dlouze nadechla, lehce si odfoukla a protřepala si košili. Ze strachu se potila a to nesnášela.

Drobná ruka ji poplácala po rameni a ona vyskočila, jen aby se ocitla tváří v tvář… Střelence.

„Láskorádová, tohle už nikdy nedělej,“ zasyčela Hannah, když na ni Lenka upřela své velké modré oči. Její dvě mrkvové náušnice se třásly, jak nakláněla hlavu na stranu.

„Vyděsila jsem tě, Hannah?“ zašeptala, jako by ji to překvapilo.

Jsme na hradě plném Smrtijedů, číháme v černočerné tmě a spřádáme plány, které nám nejspíš vynesou přímou vstupenku na hřbitov, pokud nás chytí… JISTĚŽE jsi mě vyděsila, ty blázne! křičela Hannah v duchu. Ale odpověď, kterou dala Lence, byla úplně jiná. „Vůbec ne, jen jsem… no, to je jedno. Jsou ostatní připraveni?“

Lenka pomalu přikývla a naklonila se do přilehlé chodby, aby zkontrolovala, zda je vzduch čistý. Byl čistý. Alespoň do další zatáčky. „Myslím, že můžeme vyrazit…“ zašeptala Lenka, když se otočila zpátky k Hannah. Vrchní prefektka přikývla a se zdviženou hůlkou tiše vykročila chodbou, než se schovala za brnění, aby počkala na zbytek výpravy. Hannah zhasla hůlku, čímž přišla i o tu trochu světla, která jí zbývala, a otočila se k ostatním členům BA, kteří se k ní blížili. Mávla prsty směrem k ošetřovně, sevřela pěst, zamávala s ní napravo, pak nalevo a ukazováčkem kreslila malé kruhy pod pochybovačnými pohledy ostatních studentů.

„To není kód, který jsme si řekli…“ zamumlala Parvati Patilová své sestře, která odmítavě zavrtěla hlavou.

„Nám je to jedno, znamená to, že postupujeme vpřed a dáváme si pozor, aby nás nikdo nepoznal,“ vydechl Michael Corner a sklonil se zpět k dalekohledu.

Před nimi Hannah pokračovala v chůzi a na rohu další chodby se připlácla ke zdi. Té, která vedla přímo k ošetřovně. Přitiskla si tvář na kámen a viděla, že Smrtijed, který stál na stráži u dveří, začíná dřímat. Otočila se ke svým komplicům a zvedla palec.

„Aspoň tohle je jasné,“ řekla Parvati, když její sestra přikývla. „Je to kód, kterému všichni rozumí.“ Michael se rozhodl nic neříkat a jen protočil oči.

O několik metrů dál zvedl Colin Creevey pěst a vší silou hodil do opuštěné chodby kámen. Kámen se s ozvěnou rozlétl chodbou, když se odrazil od podlahy a cinkl o brnění. Od ošetřovny bylo slyšet, jak Smrtijed na stráži zavrčel a udělal několik opatrných kroků směrem k chodbě. Hannah se přikrčila ve stínu a čekala, až ji Smrtijed mine. Ten však nepřicházel. Vrhla tázavý pohled Colinovým směrem a ten hledal po kapsách druhý projektil. K prvnímu se přidal další malý kámen a Smrtijed se pomalu blížil k pasti. Jakmile prošel kolem rohu, kde se schovávala Hannah, téměř bez hlesu se ozvala tři kouzla najednou. Ani ne za vteřinu se Smrtijed ocitl beze zbraně, s roubíkem v ústech a svázaný na podlaze. Hannah odlevitovala jeho tělo do skříně na košťata a zamkla za ním dveře. Jeden je zneškodněný.

Když se ujistili, že je cesta v poslední chodbě volná, Lenka ji přeběhla a zamířila k polootevřeným dveřím ošetřovny. V rohu místnosti hořela svíčka, ale kromě ní a spících postav Ginny a Nevilla na postelích tu nebyly žádné známky života. Lenka vklouzla dovnitř a opatrně se přiblížila ke Ginnině posteli… ale brzy ucítila, jak se jí hrot hůlky zaryl do zátylku.

„Stůj, mladá dámo… nebo budeš brzy litovat, že jsi dnes nezůstala ve své vlastní postýlce,“ zavrčel Smrtijed (Dolohov) a chytil ji za paži. Kde se tu sakra vzal? Lenka k němu vyslala zasněný pohled a pokrčila rameny.

„Bolí mě hlava, přišla jsem za madame Pomfreyovou,“ řekla tiše.

„Jo?“ zasmál se Dolohov. „Chceš, aby tě to bolelo někde jinde? Protože o to se můžu postarat…“

Lenka se usmála a Dolohov se na ni zaraženě podíval. Buď byla ta dívka hloupá, nebo neznala strach. Nebo obojí.

„Něco mi říká, že brzy dostaneš migrénu i ty…“ řekla tiše a Dolohov se zamračil. Ale neměl čas se tím dál zabývat.

BŘINK

Lenka tiše sledovala, jak se Dolohovovo tělo zhroutilo na podlahu a odhalilo Anthonyho Goldsteina. Ten držel malý, ale těžký litinový kotlík, který madame Pomfreyová musela používat k přípravě lektvarů a který on teď pasoval na improvizovanou zbraň. S široce otevřenýma očima zděšeně hleděl na tělo Smrtijeda, kterého právě srazil do bezvědomí.

Hannah a ostatní se k nim přidali a vrchní prefekt se při pohledu na Dolohovovu lebku potřísněnou krví ušklíbl.

„Neminul jsi ho,“ zamumlal Ernie MacMillan, když se sklonil, aby Smrtijedovi změřil tep. Byl naživu.

„Uvědomuješ si, že jsme kouzelníci, Anthony,“ pokárala ho Hannah. „Máme hůlky! Je to mnohem čistší!“

„Zpanikařil jsem,“ odpověděl Anthony a rychle odložil malý kotlík.

Ginny ten rozruch probudil a posadila se. „Takže máte nečekanou schůzku BA a ani mi to neřeknete?“ zažertovala, když se k ní všichni otočili a usmáli se na ni. Lenka se jí běžela vrhnout kolem krku a obě kamarádky se objaly.

„Kdybychom tě varovali, nebylo by to takové překvapení,“ opáčila Hannah s úsměvem. „Pospěš si, musíme vzbudit Nevilla a vypadnout odsud.“

Ginny se zavrtěla a vytáhla se z postele. „Od té doby, co ho sem Lestrangeovi přivezli, se neprobral. Nevím, jestli se nám ho podaří probudit.“

Hannah přistoupila k Nevillově posteli a potlačila malý výkřik, když viděla, v jakém stavu se Neville stále nachází navzdory první pomoci, kterou mu poskytla léčitelka. „Není transportovatelný,“ zašeptala a prohrábla Nevillovi prsty tmavé vlasy.

„No, bude muset být…“ řekla Ginny a vyskočila na nohy. Sama se cítila mnohem lépe, protože byla v dobrých rukou madame Pomfreyové déle než Neville. Popadla z ošetřovatelčiny skříňky brašnu a nacpala do ní všechny lahvičky, které se povalovaly na Nevillově nočním stolku i na jejím vlastním. „Budeme ho dál léčit sami, nejdůležitější je dostat se odsud.“

„A co uděláme s ním?“ zeptala se Padma se znechuceným pohledem na Dolohova, který byl stále mimo.

Ernie ukázal na skříň v rohu místnosti. „Dáme ho tam…“

Přešel od slov k činům, odlevitoval Dolohovovo tělo do nového úkrytu, pevně ho svázal kouzlem Pouta na tebe a zavřel dveře.

„Doufejme, že Pomfreyová nedostane mrtvici, až otevře dveře,“ povzdechla si Parvati.

Ginny zavrtěla hlavou. „Ne, ale snad z něj udělá repelent proti slimákům nebo mast…“ zasmála se. „Předpokládám, že půjdeme do Komnaty nejvyšší potřeby?“

„Dobrý postřeh,“ odpověděla Hannah a opatrně levitovala Nevillovo tělo.

„Není pravděpodobné, že nás tam Vy-víte-kdo najde?“ vyzvídala Levandule s ustaraným výrazem.

„Ne, pokud si výslovně řekneme o únikové místo,“ odpověděla Ginny uklidňujícím tónem. „Za normálních okolností bychom měli být v klidu, dokud nedorazí Řád. Tím jsem si jistá. Harry přijde.“

Ostatní přikývli a malá skupinka se připravila k odchodu.

„Coline, ty jdi na výzvědy napřed,“ nařídila Hannah a chlapec zamířil ke dveřím. „A nezapomeň na kód.“

Parvati a Padma si vyměnily unavené pohledy a pak protočily oči. Hannah a její kódy…

*****

V půl páté ráno Hermiona náhle otevřela oči do tmy a pozorně se zaposlouchala. Dolehl k ní hluk v kuchyni a ona si uvědomila, že první obyvatelé domu už musí být vzhůru. Bylo to tu. Den D. Teď už nebylo cesty zpět. Hermiona se mírně zachvěla, přestože ji hřálo Dracovo nahé tělo na jejím. Zmijozel ve spánku mírně sevřel své objetí kolem ní a Hermiona cítila, jak ji v očích štípou slzy. Ještě nikdy se tak nebála. Dokonce ani tehdy, když byla obklopena Smrtijedy na odboru záhad. Ani během bitvy, v níž předloni zemřel Brumbál. Dokonce ani tehdy, když se s Harrym a Ronem vydala hledat viteály. Ale od té doby se něco změnilo. Ona se změnila. Poznala věznění, mučení, bolest, izolaci, strach. A netoužila to znovu zažít. Takže musela být silná. Vyhrát, nebo zemřít. Jiná možnost nebyla.

Ozvalo se tiché zaklepání na jejich dveře a pak na dveře vedlejší. Hermiona objala Draca tak pevně, jak jen to šlo, a mladík zavrčel. Položila mu ruku na tvář a rozhodla se, že nemá jinou možnost než ho probudit. Den musel začít.

*****

Poslední přípravy probíhaly rychle a téměř v tichosti. Když Draco polkl kávu, všiml si něčeho neobvyklého. Jeho matka si našla každou možnou záminku, aby se svého manžela dotýkala, hladila ho a objímala, což bylo mezi Malfoyovými od Dracova narození téměř neslýchané. Nejpodivnější však bylo, že stejné chování se projevovalo i u Molly a Fleur Weasleyových vůči jejich manželům a stejně tak u… Hermiony. Ne že by se mu to nelíbilo, ale při pohledu na otce a matku, jak se nenápadně drží za ruce, se mu chtělo zvracet.

Když se celá společnost přesunula do hájku daleko od Prasinek a Draco uviděl, jak Narcisa znovu chytla Luciuse za ruku, tak to už nevydržel. Naklonil se k Blaiseovi po své levici, zatímco Hermiona se mu otřela o ruku (pravou).

„Viděl jsi to?“ zadrmolil Draco.

„Co? Cože?“ Blaise měl všechny smysly v pohotovosti a prohledával les, který byl stále ponořený do tmy.

Draco ho chytil za límec a ukázal na propletené ruce svých rodičů, pak na Artura a Molly a Billa a Fleur. „Tohle,“ sykl Draco otráveně.

Blaise se na něj podíval, jako by se zbláznil. „Ano, drží se za ruce, co má být? Jsou to manželské páry, mají na to právo…“

„Není nic, co by tě šokovalo?“ trval na svém Draco, když se Blaiseovy oči ještě víc rozšířily.

„No, ano. Ano, když už jsi to zmínil. Šokuje mě, že zaměstnáváš svou mysl zatracenými detaily, když nám za chvíli ustřelí prdel…,“ pokáral Draca Blaise. „To je v pohodě, klídek, kámo, je to nejspíš poslední souložící noc před koncem světa…“ pokračoval Blaise, zatímco blonďák zděšeně koukal.

Draco napodobil zvracení, zatímco Blaise se krátce podíval směrem k Hermioně, která se držela Dracovy paže a visela Potterovi na rtech (ten musel říkat něco životně důležitého, co díky svému nejlepšímu příteli nemohl sledovat…). Blaise se usmál. „Když už mluvíme o včerejší noci, líbila se ti ta tvoje?“

Dracovi se na rtech mihl úsměv: „Chcípni, Zabini…“

„Tak přesně tomu se pokusím vyhnout,“ opáčil Blaise okamžitě, když se Malfoyův úsměv rozšířil. „A za tím účelem bych si rád poslechl, co mi chce říct támhle ten čtyřoký…“ dodal tišším tónem. „Nevím, jak pro tebe, ale pro mě by mohlo být zajímavé získat pár rad pro přežití od chlápka, který je známý jako chlapec, který zůstal naživu, prakticky od chvíle, kdy vyšel z matčina lůna…“

„Rozhodně měl štěstí…“ zamumlal Draco, ale přesto se otočil Harryho směrem.

„A když v prvním ročníku zabránil Ty-víš-komu získat Kámen mudrců?“ zavtipkoval Blaise.

„Měl štěstí,“ zopakoval Draco lakonicky.

„A když ve druhém ročníku zabil baziliška Nebelvírovým mečem? Musíš uznat, že to bylo něco…“

„Říkám ti, že měl štěstí…“

„A Turnaj tří kouzelníků?“

Draco se na svého přítele zadíval. „Chystáš se mi je všechny vyjmenovat, nebo co?

„Pšš,“ pokárala ho Hermiona, zatímco Blaise se tlumeně zasmál.

Draco neochotně vrátil pozornost k Potterovi, ale ten už přestal mluvit. Hleděl na vzdálený bod za nimi a Draco se otočil… V pološeru se k nim nonšalantní chůzí blížil Theodor Nott a Draco okamžitě ucítil, jak se k němu Hermiona tiskne. Ne ze strachu. Naopak, zatvrdila pohled a zvedla bradu, jako by se chtěla Nottovi vzepřít a ukázat mu, že ji od Draca nic neoddělí. Když konečně dorazil, Draco vycítil, že Nottova domnělá nonšalance je jen fasáda. Znal Thea dost dlouho na to, aby poznal, když se něco děje. A dnes ráno jeho černé oči jasně prozrazovaly, že tomu tak je. Hermiona to musela vycítit také, protože se zamračila a zamumlala si pro sebe.

„Co je to s ním?“ vydechla a zadívala se na Theodora. Ten jí to oplatil a skvěle ignoroval všechny jedovaté pohledy obrácené jeho směrem.

„Co se děje?“ zeptal se Draco tiše Hermiony do ucha.

„Nevím, dívá se na mě… jako by mě chtěl analyzovat…“ odpověděla, když se Nott otočil a šel k Harrymu.

„No a co? Jaký je v tom rozdíl oproti normálu?“ zabručel blonďák a zadíval se Nottovi na záda.

„Obvykle mě neanalyzuje, protože už všechno ví…“ Hermiona našpulila rty. Zdálo se, že Nott není schopen prohledat jí hlavu. Co se od minula změnilo? Co mohlo oslabit jeho pouto s ní? Avada kedavra v Harryho vzpomínkách? Hermiona mu podvědomě položila ruku na stále ještě namodralou hruď. Ano, to by mohlo být řešení, i když nechápu jak… Pak jí oči padly na Dracovu uzavřenou tvář vedle ní. Anebo…

Draco si vybral ten okamžik, aby k ní sklonil hlavu, a Hermiona cítila, jak jí přeběhl mráz po zádech, jako pokaždé, když se ocitla v pasti jeho šedých očí. Nebo možná… Usmála se.

„Cože?“ zeptal se Draco s pozvednutím obočí.

„Nic…“ Hermiona se nadechla a zrůžověla. Pak se odvrátila a vrátila pozornost k Harrymu, který se na Notta díval s neskrývaným odporem.

„Chvíli jsem si myslel, že nepřijdeš,“ řekl Harry chladně, když mu Theodor věnoval nadutý úsměv.

„Děláš si legraci, nepřipadalo v úvahu, abych zmeškal večírek…“ ušklíbl se Nott, než vrhl zkoumavý pohled směrem k Luciusovi a Narcise, kteří se stále drželi za ruce. „Aha, aha, to zvíře dostalo zpátky svou hůlku? Ty opravdu věříš každému, Pottere…“

„Každému ne…“ zamumlal Fred a vrhl na Theodora nevlídný pohled.

„S panem Potterem jsme se dohodli,“ odpověděl Lucius chladně, zatímco ho jeho žena lehce šťouchla do žeber.

„A bla bla bla, nudíš mě, Malfoyi,“ povzdechl si Theo a pravou rukou napodobil otevírání a zavírání úst. Otočil se zpátky k Potterovi a ignoroval Luciuse, kterému se teď Narcisa snažila zabránit, aby drzého mladíka uškrtil. „Tak jaký je plán?“

„Kdyby sis dal tu práci a pomohl nám to zorganizovat, věděl bys to. I kdybys přišel o pět minut dřív, stačilo by ti to, abys znal hrubé obrysy,“ vyštěkla Fleur a ze své výšky ho zpražila pohledem.

„Ano, a i tak znám dva, kteří tu byli, ale neposlouchali,“ zašeptala Hermiona tak, aby ji slyšeli jen Blaise a Draco. Oba svorně protočili oči.

„Promiň, povinnosti volaly… jinam…“ odpověděl Nott úsečně, poslední slovo vyslovil francouzsky a podíval se na Fleur. Francouzka pohrdavě pokrčila rameny a odvrátila se.

„Jednoduše řečeno,“ pokračoval Harry s otráveným povzdechem. „Zpočátku budou existovat dvě skupiny: první, jejíž součástí budu já a ty, Notte, která vyrazí k branám Bradavic, aby splnila svou část dohody. A sice… vzdát se. Ale až druhá skupina bude uvnitř hradu a vyšle signál.“

„Právě jsme probírali možnosti, jak se dostat dovnitř…“ zabručel Snape tónem, který dával najevo, že ještě nejsou z nejhoršího venku.

Pak je všechny vyděsil podivně známý mužský hlas.

„Myslím, že vám s tím můžu pomoct…“ řekl.

Všichni se s nachystanými hůlkami otočili ke starému kouzelníkovi s plnovousem a dlouhými šedivými vlasy. Pronikavě modré oči mu jiskřily, a kdyby neměl na sobě starou hospodskou zástěru a na nose kulaté brýle místo půlměsíců, Hermiona by přísahala, že se ocitla v přítomnosti ducha. Ale Albus Brumbál byl už dávno mrtvý, takže on to být nemohl.

„Kdo jste?“ zeptal se Harry hlasem, který prozrazoval jeho zmatek z toho, že vidí tak podivně podobnou tvář.

„Není to ten dědouš, co vede tu ošuntělou hospodu… U kančí hlavy?“ zamumlal Theodor a podíval se na starého muže.

„Jmenuji se Aberforth…“ začal stařec a nesouhlasně se zamračil.

„Brumbál…“ dokončila Hermiona pod nosem a okamžitě sklonila hůlku.

„Cože?“ vykřikl Draco.

„To myslíš vážně?“ dodal Blaise a rozšířil oči.

Snape přimhouřil oči a vyměnil si se starcem dlouhý, zvláštní pohled. Poznal ho a netřeba dodávat, že mistr lektvarů se ve společnosti bratra muže, kterého zabil, necítil zrovna nejlépe. I když ho o to dotyčný výslovně požádal…

„Brumbál má bratra?“ ozval se Ron a Hermiona obrátila oči v sloup.

„To si ze mě děláte legraci, já jsem opravdu jediná, kdo četl Život a lži Albuse Brumbála?“ odsekla a otočila se ke zbytku party, která si vyměnila několik rozpačitých pohledů.

„Opravdu čekáte odpověď, nebo je to jen řečnická otázka, slečno Grangerová?“ vysmíval se Snape, zatímco Draco se ušklíbl. Hermiona se na něj zadívala a najednou si připadala, jako by byla zpátky na lektvarech, kde Dracovým oblíbeným sportem bylo dělat si legraci z jejího čtení. Draco se okamžitě přestal smát a odkašlal si.

„Jak nám můžete pomoci, za předpokladu, že jste ten, za koho se vydáváte, a že vám věříme?“ zeptal se Harry a zadíval se na Aberfortha.

„Ten malý tmavovlasý muž s vystupováním a grácií má pravdu…“ zabručel Aberforth a mávnutím ruky ukázal na Thea, kterého ten popis zřejmě moc nepotěšil. „Kančí hlava patří mně a zrovna před pár týdny jsem viděl, jak jeden z vašich spolužáků přišel do mého obývacího pokoje přímo z chodby, kde je portrét mé zesnulé sestry… Neville něco.“

„Longbottom?“ zeptal se Harry, kterého starcovo vyprávění velmi zaujalo. Tajná chodba do Kančí hlavy rozšiřovala okruh jejich možností.

„Přesně tak, Longbottom,“ zamumlal Aberforth a zavrtěl hlavou. „Samozřejmě jsem o té chodbě věděl, ale nikdy mě nikam nedovedla, vždycky jsem si myslel, že je odsouzená k zániku… A pak z ní jednoho krásného rána bez varování vyleze ten kluk a řekne mi, že vede přímo do Komnaty nejvyšší potřeby…“

„Jak dlouho přesně Longbottom o tomhle průchodu věděl?“ zeptal se Theodor s úšklebkem, když si vzpomněl na dva dny ztracené čekáním v Nebelvírské věži, než utichne rozruch po zničení diadému.

„To není důležité, Theo,“ pokáral ho Blaise zlým pohledem.

„Jak jste věděl, že tu dnes ráno budeme?“ zeptal se Ron podezíravě.

„Ten kluk mi to řekl, když přišel…“ řekl Aberforth a zamračil se. Očividně hledal jméno, které měl na jazyku.

„Neville?“ divil se Harryho, který si myslel, že Neville je ve spárech Voldemorta. Stařec zavrtěl hlavou.

„Ne, přítel tvého otce… profesor…“ řekl Aberforth a vnitřně proklínal svou útržkovitou paměť.

„Lupin!“ zvolala Hermiona se širokým úsměvem. „Lupin je tady?“

Aberforth přikývl. „Je v hospodě. Váš přítel vypadá velmi unaveně… Poradil jsem mu, aby si odpočinul, a šel jsem za vámi…“

Hermiona se zamračila. Remus vždycky vypadal více či méně unaveně, ale když souhlasil, že tam zůstane a počká, musel být opravdu vyčerpaný… Náhle pocítila nutkavou potřebu ujistit se, že je v pořádku. Okamžitě se obrátila k Harrymu.

„Harry, teď se rozdělíme. Našli jsme cestu do Bradavic, musíme si pospíšit, jestli chceme stihnout to, co máme, než se objevíš u brány hradu…“ řekla s výrazem, který měl být rozhodný. Hlas se jí však mírně zachvěl a Harry to vycítil.

Přesto přikývl. „Molly, Artur, profesor Snape, Bill, Fleur, Fred a George… a Nott se mnou. Počkáme v Zapovězeném lese na pokyn. Hermiono, nezapomeň nám poslat Patrona, hned jak skončíš.“

Hermiona přikývla, rozběhla se k Harrymu a zoufale ho objala.

„Grangerová jde s námi,“ nařídil Theodor hlasitě.

„Ne,“ odpověděl Harry rázně přes Hermionino rameno, jako by přesně takovou reakci od Notta očekával. „Hermiona má práci a ty máš svou, kterou musíš udělat. Jestli se ti to nelíbí, můžeš se jít vycpat, nebudeme tě zdržovat.“

Theodor nakrčil nos a podíval se nejprve na Harryho a pak na Hermionu, která si ho nevšímala a objímala zbytek Harryho skupiny (kromě Notta) a popřála jim hodně štěstí. Když kolem Theodora znovu prošla, aby se připojila ke své skupině, vrhla na něj vražedný pohled. Nottova ruka bez varování vystřelila, popadla ji za límec a přitáhla si ji k sobě.

„Nevím, jak se ti podařilo dostat mě z hlavy, Hermiono, ale nebude to trvat dlouho, slibuju…“ zašeptal výhružně.

Takže jsem měla pravdu… Hermiona se v duchu škodolibě usmála. Samozřejmě neudělala vědomě nic, čím by ho odstranila ze svého podvědomí, stalo se to jen náhodou, ale to Nott nemohl vědět. Zvedla tedy hlavu a s vítězoslavným úsměvem se vymanila z jeho sevření. Pak od něj ustoupila, aby mohl pozorovat její vítězný výraz. Zdálo se, že ho to rozzuřilo, ale už neřekl ani slovo.

Ostatní členové skupin (s výjimkou Malfoye, Snapea a Notta) se také objali a vyměnili si několik utěšujících slov. Dokonce i Blaise dostal od paní Weasleyové zvučný polibek na tvář, zatímco Artur mu pocuchal vlasy. A nakonec se rozešli. Hermiona, Ron, Draco, Blaise a Malfoyovi následovali Aberfortha do Kančí hlavy. Cestou jim vysvětlil, že Smrtijedi zrušili ječivé kouzlo, a tedy i zákaz vycházení v Prasinkách, což znamenalo, že mohou bez obav vstoupit do vesnice. Smrtijedi také před třemi dny vesnici opustili a uchýlili se do Bradavic, což velmi ulevilo místním obyvatelům, kteří se mohli vrátit k téměř normální činnosti.

„Vy-víte-kdo se snaží získat voliče. A začíná se mu to dařit, alespoň mezi slabochy. Dokonce jsem slyšel, jak nějaký idiot u nás v baru vyřvával, že bude ještě líp, až se Potterova banda vzdá…“ zabručel Aberforth a pohrdavě zavrtěl hlavou. „Přičítal jsem jeho hloupost dvěma lahvím Ohnivé whisky, které vychlemtal, ale můžu ti říct, že mě hůlka svrběla jako čert…“ Aberforth vrhl už poněkolikáté zvědavý pohled směrem k Luciusovi, který kráčel přímo před ním. „Řekněte, vy… my se známe, že?“

Lucius mu věnoval krátký ledový pohled. „O tom pochybuji. Hospody jsou spíš koníčkem mého syna, ne mým…“ prohlásil chladně.

Draco zvedl obočí. „Oj, zásah…ta sedla. Pěkně děkuji, otče…“ zabručel mladík, zatímco Blaise se tiše uchechtl.

„Ale ano, ale ano…“ naléhal stařec a mračil se. „To je ono, vzpomínám si. Ještě nedávno jste byl s těmi chlápky. Jednou nebo dvakrát jsem vás viděl hlídkovat v Prasinkách. Co se stalo? Konečně jste si uvědomil, že na druhé straně je tráva zelenější?“

„Podívejte, jsme tady!“ vyhrkla Hermiona, aby přerušila ožehavou diskusi.

„Já vím, že jsme tady, pořád vím, kde je můj bar, mladá dámo!“ namítl Aberforth a protlačil se kolem nich, aby otevřel dveře. Hermiona pohlédla směrem k Luciusovi a jeho znuděnému výrazu, pak se vrhla do baru a brzy ji popadly dvě paže, které ji stiskly, až se dusila.

„Ahoj Hermiono,“ pozdravil Lupin a pustil ji.

„Profesore Lupine, tak ráda vás vidím,“ zvolala Hermiona a okamžitě analyzovala jeho vzhled a výraz. Skutečně vypadal vyčerpaně. „Nic ve zlém, ale už jsem vás viděla v lepší kondici…“

„Ano, ale má to svůj důvod…“ zasmál se Lupin. „Nymfadora porodila našeho malého Teda skoro před čtyřiadvaceti hodinami, což vysvětluje její nepřítomnost… a moje tmavé kruhy pod očima…“

„Merline, to je úžasné! Gratuluji,“ zvolala Hermiona, když se k ní Ron přiblížil, aby ji mužně objal.

„Kde jsou ostatní?“ zeptal se Lupin, když si všiml, že více než polovina skupiny chybí.

„Čekají na náš signál na okraji Lesa…“ odpověděla Hermiona a znovu zvážněla. „Nejdřív musím něco zařídit na hradě…“ Tvrdě se na něj podívala a Remus víceméně pochopil, o čem mluví. Přikývl. „Půjdete s námi?“

Remus se na Hermionu usmál a pak vrhl zlý pohled Luciusovým směrem. „Raději bych podpořil Harryho, jestli ti to nevadí, Hermiono. Jsem si docela jistý, že by mě Jamesův duch pronásledoval do konce života, kdybych na jeho syna po celou dobu bitvy nedohlížel…“ odpověděl se smíchem.

„Žádný problém,“ odpověděla Hermiona rovněž se zasmáním. „Pošlete jim Patrona, abyste je varoval. Pokud je nenajdete vy, najdou oni vás. A dávej na sebe pozor…“

Remus přikývl, poděkoval Aberforthovi za pohostinnost stiskem ruky a naposledy se otočil k Hermioně. „Nedělej si starosti, Hermiono. Přežil jsem, jak mě Nymfadora během čtrnácti hodin, které jí trval porod, urážela a proklínala do desátého kolena… vedle toho je Vy-víte-kdo hračka…“

Na to odešel a zavřel za sebou dveře. Hermiona zavrtěla hlavou a usmála se. Pak její úsměv ochabl a ona se otočila ke své skupině. „Je čas jít.“

*****