Preklady fanfiction Harryho Pottera

Zmáčknutá ulička

červen 2020

Juliet

„Říkal jsem ti... že má opravdu ráda placky,“ prohlásil Hugo a hodil do jezera další kus. Mohutné chapadlo prorazilo vodu a sebralo placku z  hladiny. Krátce nato se na ní objevila vděčná bublina.

„Nemůžu uvěřit, že jsi jí je dokonce namazal máslem... to je ale rozmazlená chobotnice.“ Podívala jsem se na něj. Zdálo se, že teď je nejvhodnější chvíle se zeptat. „Hm, Hugo? Říkala jsem si, jestli bys mi nemohl prokázat laskavost.“

Hugo na mě zamžoural.

„Jakou laskavost?“

„Hm - no - jde prostě o to -“ Polkla jsem a snažila se vzchopit. „Jennifer a já potřebujeme tohle léto na týden vypadnout od rodičů. Jenže je opravdu důležité, aby nezjistili, kde ve skutečnosti budeme. Jde o to... že mě napadlo, jestli by si nemohli - víš - myslet, že jsme u tebe?“

Nastala velmi dlouhá pauza. „Počkej,“ promluvil nakonec Hugo a mnul si hřbetem ruky čelo. „Proč se to snažíš před rodiči utajit? A proč o to potřebuješ požádat zrovna mě? Mohla bys jim prostě říct, kde budete.“

„Protože - protože si fakt musí myslet, že jsme u vás,“ řekla jsem a vyhnula se první otázce. „Už jednou jsme odjely pryč, jen na víkend, a rodiče to zjistili a byli z toho oba úplně na větvi, takže by prostě - obrovsky pomohlo, kdyby -“

„Hele, Juliet,“ přerušil mě Hugo. Tvářil se velmi vážně. „Nemá to náhodou něco společného s tím, že se snažíš z Jennifer udělat čarodějku?“

Doufala jsem, že na náš loňský rozhovor zapomněl. Když jsem neodpověděla, naštvaná na jeho bystrost, Hugo zamyšleně přikývl a slabě si odfrkl.

„Takže jaký máš plán?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Na tom nezáleží. Jestli to vyjde, všechno ti o tom řeknu! Tak co?“

„V žádném případě, Juliet. Co když se něco zvrtne a vy se nevrátíte a já nebudu mít nejmenší tušení, kde jste?“ Založil si ruce na hrudi. „Ne. Řekni mi to, nebo ti vůbec nepomůžu.“

„Ách jó...“ zasténala jsem a ztěžka dosedla do trávy. „Dobře. Ale nesuď mě, ano? Slibuješ?“

„Dobře.“

Když jsem stručně nastiňovala náš plán, Hugo mírně pootevřel ústa a víc a víc kulil oči. Když jsem skončila, viditelně bojoval sám se sebou.

„Juliet, to je naprosto šílený.“

Zadívala jsem se na něj. „Právě jsi slíbil, že mě nebudeš soudit!“

Hugo si roztěkaně prohrábl vlasy, takže mu trčely do všech stran, a zrudl šokem. „Jo, já vím, ale - proč si myslíš, že ostatní motáci - Juliet, mohla bys umřít! Můžeš! Vy obě!“

„To neříkej! My neumřeme. Podívej, Hugo, my tam půjdeme tak jako tak, ale nechci nechat rodičům vzkaz a na týden zmizet, to by se zbláznili. Prosím tě, pomoz nám, bude mnohem lepší, když si budou myslet, že jsme s tebou v bezpečí!“

Ucítila jsem, jak mi do očí vhrkly slzy, protože jsem měla dojem, že náš plán jde ke dnu, sotva se stěží odlepil od země. Hugo roztržitě rozmačkal květinu, kterou utrhl, a zavrtěl hlavou.

„Prosím, Hugo,“ zopakovala jsem znovu tiše. „Opravdu potřebujeme tvou pomoc.“

Hugo dlouho mlčel, pak konečně upustil zničenou květinu na zem a špičkou boty ji rozemlel v blátě. „Dobře, tak jo. Pomůžu ti. Pod jednou podmínkou. Když vás mám krýt, půjdu taky.“

Teď byla řada na mně, abych zalapala po dechu. „Cože? Nebuď směšný. Ty nemůžeš jít.“

„Proč ne?“

„Protože - protože - proč bys chtěl jít?“ dokončila jsem chabě.

„Proč myslíš?“ Hugo byl trochu bledý, ale vypadal dost klidně. „Mohla bys mě potřebovat. Ze všech nebezpečí se zaplétáš zrovna s džinem...“

Dlouho jsem na něj ohromeně zírala. „Ale nemáš strach?“

„No, samozřejmě že mám. Ale cítil bych se tisíckrát hůř, kdybych seděl doma. Kdyby se tobě a Jen něco stalo... prostě... nemohl bych s tím žít, víš? Takže to je moje podmínka.“

„Ach, Hugo,“ vzdychla jsem nakonec. „Tys měl být v Nebelvíru.“

Hugo na mě udělal obličej. „Nezačínej s tím. Už tak se s tím dost naotravuje táta... ehm...“

Impulzivně jsem zvedla ruku a rychle Huga objala, což mi rozpačitě oplatil. „Dobře, můžeš jít,“ souhlasila jsem tiše. „Díky, Hugo. Jsi nejlepší.“

Rozpačitě pokrčil rameny. „To se ještě uvidí. Zkrátka mi pověz, co mám udělat...“

Červenec 2020

Jakmile jsem se vrátila domů na letní prázdniny, začala jsem dávat dohromady všechno, o čem jsem si myslela, že budeme na ten výlet potřebovat: oblečení, konzervy s jídlem, čokoládu, mapy, pár užitečných knih, které jsem v minulém pololetí nevrátila do bradavické knihovny.

Přijala jsem myšlenku, že se k nám Hugo přidá, i když Jennifer to naplnilo zděšením. Už teď se ukázalo, že je obrovskou pomocí. Poté, co řekl své rodině, že je pozván, aby u nás někdy v létě na týden zůstal, se jeho máma chystala připojit náš dům k letaxové síti, aby se k nám mohl dostat. Samozřejmě ale nebude vědět, že letax pak využijeme k tomu, abychom společně odcestovali jinam: kam, to jsme ještě nevěděli. To záleželo na Ali Bašírovi.

Hugo také napsal, že přiveze jejich rodinný stan, abychom se mohli utábořit v poušti, až tam dorazíme. Vypadá prý úplně obyčejně, ale je začarovaný, takže je uvnitř prostorný jako malý domek, s kuchyní a koupelnou a vším ostatním. Dokonce i Jennifer projevila záblesk zájmu, když si to přečetla.

„Vidíš, Jen?“ zareagovala jsem na to. „To je jen jeden z důvodů, proč je magie úžasná!“

Jennifer se usmála a pokrčila rameny. „Jo, to je. Já jen nechválím den před večerem, víš...“

O dva dny později jsme dostaly krátký dopis, nepodepsaný, donesený úplně obyčejnou hnědou sovou. Ali sice úplně změnil písmo, ale musel být od něj.

Půlnoc, dvacátého sedmého července, Godrikův Důl. Před čajovnou U koulícího se jezevce ve Zmáčknuté uličce. Heslo je ‘sfinga’. Neodpovídejte. Neopozděte se.

Co je to Godrikův Důl? zeptala jsem se Huga v dalším dopise. A mohl bys, prosím, brzy zavolat, abys nás pozval na týden od dvacátého sedmého července?

Několik dní se nic nedělo a já začala být nervózní.

„Myslíš, že si to Hugo rozmyslel?“ zeptala jsem se Jennifer jednoho rána v našem pokoji. Seděla zavrtaná v sedacím vaku a četla si nějakou knihu o atomech. Letní slunce pronikající oknem jí dopadalo na hlavu a krk a zbarvovalo její tmavé vlasy do měděně hnědé barvy. „Myslíš, že se nám snaží zabránit v cestě?“

„Juliet, za dva dny ses mě na to ptala už pětkrát,“ zabručela Jennifer podrážděně a vzhlédla od knihy. „Nemá v domě telefon, pamatuješ? Musí proklouznout do vesnice a použít telefonní budku.“

„Jo... já vím... ale co když...“

„Přestaň si dělat starosti, Juliet! Podívej, teta Ada by tu měla být každou chvíli, pojďme dolů.“

Teta Ada přišla na nedělní oběd, jak to dělávala často, když jsem byla o prázdninách doma. Vždycky jsme se na její návštěvy těšili a připadalo nám, jako by byla součástí rodiny odjakživa, ne teprve rok. Vešly jsme do obývacího pokoje právě ve chvíli, kdy se se slabým lup! přemístila na koberec před krbem. Měla na sobě letní šaty v jemně krémové barvě se vzorkem fialek a lehký šeříkově zbarvený šátek.

„Teto Ado!“

„Jak se mají moje krásné dívenky?“ rozzářila se, odložila Pattyinu klec a objala nás. „A teď mi povězte, jak se vám oběma daří ve škole...“

Telefon zazvonil o hodinu později, když jsme všichni seděli u zahradního stolu, cpali se šunkou, slaným koláčem a salátem a poslouchali, jak teta Ada s mámou probírají kouzelné rostliny.

„Ale, docela nevhod,“ zamumlala máma a podívala se směrem k domu. „Holky, mohla by tam jedna z vás skočit?“

Byla jsem nejblíž, a tak jsem odložila nůž a vidličku a běžela zpátky do domu a zvedla telefon těsně předtím, než se ozval záznamník.

„Haló?“

„Ach, dobré odpoledne,“ řekl hluboký hlas. „To je Fiona? Tady Artur Weasley.“

„Jé!“ vydechla jsem překvapeně. „Dobrý den, pane Weasley. Tady je - tady je Juliet. Ehm...“

„Juliet?“ hlas se úplně změnil. „Ahoj! To jsem já!“

„Hugo? Aha, jasně! Skvělé -“

„Jo, ale můžeš mě nechat rychle promluvit s tvými rodiči?“ přerušil mě rychle Hugo. „Půjčil jsem si mudlovskou minci z dědečkovy sbírky, abych mohl použít telefonní budku, a na displeji se objevilo, že mám jen šest minut.“

Vyběhla jsem s telefonem na zahradu, zatímco mi Hugo do ucha vysvětloval: „Mimochodem, ten Godrikův Důl - je vesnice v severním Somersetu. Žije tam spousta čarodějek a kouzelníků.“

„Díky!“ zašeptala jsem a podala telefon tátovi. „Volá Artur Weasley, Hugův dědeček.“

Táta sáhl po přístroji.

„Ahoj Arture, jak se máš? Dobře - to je dobře... Ach, no, to je od vás všech nesmírně milé... ano... aha... no, umím si představit, že budou nadšené - moment -“ Odmlčel se a podíval se na nás. „Děvčata, Weasleyovi jedou na týden tábořit do Exmooru, nechcete se k nim přidat?“

„Ano, určitě!“ přikývla jsem nadšeně a šťouchla do Jennifer, která také zakývala hlavou.

„Ano, to nám vyhovuje... příští sobotu... pošleš Huga, aby je vyzvedl... dobře...“

Když táta ukončil hovor, už jsem věděla, že všechno bude v pořádku. Hugo byl zřejmě velmi přesvědčivý.

„To je od nich milé,“ poznamenala teta Ada rozzářeně. „Jsem tak ráda, že sis našla dobrého kamaráda, Juliet. To je přece velký rozdíl, ne? A kempování v Exmooru, taková nádhera. Zajímalo by mě, jestli vás vezmou do Godrikova Dolu, to je zajímavé staré místo na okraji vřesoviště. Sama jsem tam před válkou nějakou dobu žila. A kdysi tam žili Brumbálovi i Potterovi, víte...“

Rozhovor se posunul jiným směrem a já se na Jennifer pousmála. Sršela jsem vzrušením, ale ona byla po zbytek jídla velmi tichá.

O dva týdny později

„Dobré odpoledne všem,“ pozdravil Hugo zdvořile, když zelené plameny pohasly a on elegantně vystoupil z krbu.

„Ahoj, Hugo!“ řekla jsem a snažila se potlačit vzrušení.

„Děkuju, že jsi přišel pro děvčata,“ promluvila máma. „Myslím, že mají všechno, co je potřeba na táboření.“

„A nemusí nést žádné velké těžkopádné kufry,“ podotkl táta nadšeně. „Všechno je v jejich malých kouzelných taškách, které jim dala teta. Všechny ty věci... mají v kapsách!“

„Skvělé, to je... skvělé,“ souhlasil Hugo rozpačitě. Všimla jsem si, že mu zrůžověly uši.

„A kam se do Exmooru odletaxujete?“ zeptal se táta.

„Do kouzelnické hospody ve vesnici jménem Godrikův Důl,“ odpověděl Hugo rychle, připravený na tuhle otázku. „Má rodina se tam s námi sejde a do kempu můžeme dojít pěšky, není to daleko. Tak co - půjdeme?“

„Mějte se krásně, děvčata,“ řekla máma, zářivě se usmála a objala nejdřív Jennifer a pak mě.

„Budeme,“ zašeptala Jennifer. „Ahoj, mami.“

Táta nám stiskl ramena a já okamžitě ucítila, jak se mi tělem rozlévá horký pocit viny.

„Uvidíme se za týden,“ zaskřehotala jsem a doufala, že můj obličej všechno neprozradí.

Vyhnula jsem se jejich pohledu, vzala jsem si velkou hrst letaxového prášku z váčku, který mi Hugo podal, a s výkřikem „Zelený gryf, Godrikův Důl!“ jsem ho následovala.

O chvíli později jsem z krbu vypadla na zelený tkaný koberec. Zvedla jsem se a hned zase upadla, jak do mě narazila Jennifer.

„Au! Promiň, Juliet...“

„To je v pořádku!“ Ještě jsem lapala po dechu, když nás Hugo obě vytáhl na nohy a ušklíbal se nad naší nešikovností.

Oprášila jsem se a rozhlédla se kolem sebe, protože oheň za mnou se smrskl zpět do nízkých, vesele praskajících plamenů. Muselo být docela obvyklé, že lidé přicházejí do Godrikova Dolu tímto způsobem: nezdálo se, že by náš příchod příliš překvapil těch několik čarodějek a kouzelníků pravidelně navštěvujících tuto malou hospůdku, která byla na rozdíl od Děravého kotle tmavá, ale ne ponurá. Podlahy vypadaly dobře zametené a naleštěné ebenové stoly obklopovala stará, pohodlně vypadající křesla. V jednom rohu stál velký vyřezávaný dřevěný gryf. Vypadal spíš přátelsky než hrozivě, poněkud jako starý domácí pes.

„Všechno dobrý, zlatíčka?“ vystrčila ze dveří za barem hlavu obtloustlá postarší čarodějka s rozcuchanými bílými vlasy. „Právě jste dorazili, což? Můžu vám něco nabídnout? Dneska máme výbornou polívku s pórkem a slaninou. Se spoustou slaniny. Ta vám zalepí žaloudky, to mi věřte.“

Ukázala na obrovský kotel zavěšený nad velkým ohněm na druhé straně místnosti, který se sám pomalu míchal, bublal a vařil.

„Ehm,“ hlesl Hugo. „Vlastně, no, my se máme setkat s naší rodinou ve Zmáčknuté uličce, mohla byste nám eventuelně říct, jak se tam dostaneme?“

„Ach,“ zatvářila se hospodská zklamaně. „Ach, dneska všichni choděj tam... to ty nóbl kavárny. Čaj a koláčky! Copak je špatného na dobré hospodské baště, říkám... no, to je fuk. Prostě zahněte venku za dveřmi doleva a Zmáčknutá je asi sto metrů odtud. Kdyby měli vaši hlad, vemte je sem zpátky na polívku.“

„Díky,“ hlesl Hugo, zamířil ke dveřím a já hospodské zdvořile pokývla, když jsem ji míjela. Ale ona se na mě nedívala. Naklonila hlavu a zvědavě si prohlížela Huga.

„Hej, nejsi náhodou nejmladší syn ministryně? Vzpomínám si, že jsem tě loni viděla v Denním věštci s tvou sestrou a rodiči. Byl tam článek o vaší rodině.“

„Ale ne, to nejsem já,“ odmítl Hugo rychle a sáhl po klice. „To je můj bratranec. Vlastně bratranec z druhého kolena... nejsme si moc blízcí...“

„Vážně?“ Stará čarodějka vypadala zaujatě. „Jak se tedy jmenuješ? Kdo je tvoje máma a táta?“

„Já jsem... Sidney. Sidney Weasley. Moje rodiče znát nebudete, ty nikdo nezná, jsme opravdu vzdálení příbuzní slavných Weasleyových, každopádně díky za pomoc - tak sbohem!“

„Tak dobrá... nashle, zlatíčka...“

Hugo za námi zavřel dveře, otřel si čelo a kajícně se na mě podíval. „Za tohle se omlouvám.“

V žaludku mi zacukalo nervozitou. „Netušila jsem, že jsi v kouzelnickém světě tak slavný,“ řekla jsem. Mezitím jsme zahnuli doleva a zamířili na hlavní ulici, zřejmě do centra vesnice. Všechny obchody, které jsem viděla, byly mudlovské: banky, řeznictví, malý supermarket Coop, pár obchodů s oblečením... vůbec to nevypadalo jako kouzelnická vesnice.

„To musíš nesnášet, když tě lidé poznávají,“ pronesla Jennifer soucitně. „Taky by se mi to nelíbilo.“

„Rozhodně,“ souhlasil Hugo. „Nestává se to často, ale přál bych si, aby se to nestávalo vůbec.“

„Jo, a obzvlášť ne na tomhle výletě,“ dodala jsem horlivě. „Jestli tvoji rodiče zjistí, že se u nás tenhle týden vůbec nenacházíš... mimochodem, neminuli jsme Zmáčknutou uličku?“ Prudce jsem se zastavila a ohlédla se za sebe. Malovaná dřevěgná vývěsní tabule Zeleného gryfa se houpala ve větru na druhém konci ulice, nejméně dvakrát tak daleko, než nám bylo řečeno.

„Neviděla jsem odbočku,“ řekla Jennifer. „ A dívala jsem se.“

„Já taky,“ potvrdil Hugo.

Zamračila jsem se. „Vrátíme se a zkontrolujeme to.“

Prošli jsme celou ulici, tentokrát jsme se dívali na obě strany, ale jediné odbočky na cestě od hospody nesly název Kostelní a Potterova třída.

„Potterova třída... ta byla přejmenována po strýci Harrym a jeho rodině,“ vysvětloval Hugo. „Před pár lety o tom psali v novinách. Ministerstvo muselo oslovit celou řadu mudlů, aby se změnou názvu souhlasili...“

„No, nejsi ty studnice užitečných faktů,“ poznamenla jsem podrážděně.

Hugo se zatvářil dotčeně a Jennifer mě probodla pohledem a objala ho. „Nevšímej si jí, Hugo. Je jenom mrzutá, protože nemůžeme tu pitomou uličku najít.“

„No, kde je?“ zeptala jsem se netrpělivě. „Mělo to být jen - počkej...“

Zamžoural jsem na něco podél cesty. Měla jsem dojem, že jsem právě zahlédla něco divného, ale stalo se to tak rychle, že jsem si nebyla jistá, jestli se mi to jen nezdálo.

„Vrátíme se tudy,“ řekla jsem a rychle jsem se vydala po našich stopách do poloviny ulice, kde jsem zvedla ruku, abych ostatní zastavila.

„Co to děláš, Juliet?“

„Zůstaňte chvíli stát, sledujte část ulice vedle toho zelináře...“

Bylo pozdní odpoledne a obchody se začínaly zavírat; mudlové dokončovali nákupy a vraceli se domů na večeři... v davu jsem zahlédla několik lidí, o kterých jsem si byla docela jistá, že jsou to čarodějky a kouzelníci, trochu nešikovně zamaskovaní. Muž s kudrnatými hnědými vousy v nesourodém obleku... starší pár se stejnými modrými buřinkami... Upřeně jsem zírala na místo, kde jsem si myslela, že jsem něco zahlédla, a nakonec se to stalo znovu. Malá, baculatá žena v limetkově zeleném květovaném sárí se podívala na hodinky, když procházela kolem pultů s ovocem a zeleninou, a potutelně pohlédla na dvojici mudlů nacházející se poblíž; počkala, až projdou, a pak cílevědomě vstoupila do zdi mezi zelinářstvím a sousedícím pekařstvím. O vteřinu později zmizela. Pro někoho, kdo se nedíval pozorně, to vypadalo, že vešla do obchodu.

„Támhle! Viděl jsi to?“

„Ano, viděl,“ potvrdil Hugo. „Dobrý postřeh, Juliet.“

Došli jsme ke zdi, právě když prodavač vyšel ven z obchodu. Přesunul své pultíky s ovocem a zeleninou dovnitř a prohlídl si nás bez známky zvědavosti, zřejmě se nemohl dočkat, až bude hotový. O chvíli později zhasl světlo, otočil cedulku na dveřích na ‘Zavřeno’, zamkl za sebou a při odchodu nás pozdravi smeknutím klobouku. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikdo jiný nebyl nablízku.

„Jdeme,“ řekla jsem a opřela se o zeď, dychtivá dostat se skrz. O vteřinu později jsem se naklonila ke straně, protože se mi okamžitě z plic vytlačil veškerý vzduch a svět se mi před očima strašlivě zvrtl - zmáčkl se, jako by celá ulice byla z gumy a nějaký obr měl ruce na obou jejích stranách a pevně je tiskl k sobě. Kdybych mohla křičet, udělala bych to, jakmile jsem uviděla své ruce a nohy, natažené jako špagety... mrskala jsem sebou v panice a prodírala se dál, jako bych plavala v hustém želé; pak jsem náhle ucítila, že jsem se osvobodila a dopadla na tvrdé dláždění. Zalapala jsem po dechu, do plic se mi vrátil vzduch a domy se srovnaly. Roztřeseně jsem se postavila na nohy, otočila se a uviděla jakousi ruku visící ve vzduchu, jak se ve zjevné hrůze natahuje dopředu. Ruku Jennifer. Popadla jsem ji a zatáhla; vzduch vydal sací zvuk a ona se vypotácela ven, bílá jako stěna, a za zády svírala Hugovu paži. Ten ji následoval a lapal při tom po dechu jako ryba na suchu.

„No, to bylo nepříjemné,“ prohlásila jsem nakonec, když jsem znovu popadla dech. „Asi už víme, proč se tomu říká Zmáčknutá ulička.“

„No, nejsi ty studnice užitečných faktů?“ zamumlal Hugo pod nosem.

Cítila jsem, jak se červenám. „Omlouvám se za to předtím,“ hlesla jsem a myslela jsem to vážně. „To bylo neslušné. Jen jsem se tak nějak, však víš. Vyšilovala jsem, protože jsem si myslela, že tohle místo nenajdeme... po tom všem, co jsme podnikli.“

Hugo se na chvíli odmlčel a pak pokrčil rameny. „Jo, já vím. Zapomeň na to. Hele, tohle místo je docela super...“

Malá úzká ulička byla plná kouzelnických obchůdků, připomínala Příčnou ulici, i když byla zjevně víc venkovská a méně luxusní. Ve výloze Swiftových košťat se nenacházela žádná drahá moderní závodní košťata, chyběla zmrzlinářství a velké mramorové banky; zato tu byla spousta zajímavě vypadajících pekáren a čajoven umístěných v hrázděných budovách, dále lákavě vyhlížející kouzelnické obchody se suvenýry a došky pokrytá pošta se sovami proletujícími úzkými okny sem a tam. Samozřejmě, že teď bylo všude zavřeno a jediní lidé venku byli prodavači, kteří zamykali a odcházeli, stejně jako jejich mudlovští kolegové... a kolem nás spěchající baculatá čarodějka v limetkově zeleném, která vypadala zklamaně - její nákupní taška byla očividně prázdná. Dívala jsem se, jak mizí v prázdnotě, aniž by její výraz ukázal, že očekává něco nepříjemného. Člověk si asi na ten svíravý pocit zvykl, když sem chodil pořád.

„Jak se jmenuje ta čajovna, kde se máme sejít?“ zeptal se Hugo.

„U koulícího se jezevce,“ řekla jsem. „Legrační název… hele, tady to je!“ ukázala jsem. Kousek od nás se objevila žlutá dřevěná cedule a já viděla, že na ní metá kotrmelce namalovaný jezevec. Celé průčelí čajovny bylo natřené slunečně žlutou barvou a při pohledu dovnitř jsem zahlédla žluté ubrusy a malé jezevce, kteří se kutáleli na tapetách.

„Někdo je hrdý na to, že byl v Mrzimoru,“ řekl Hugo se smíchem. „Jemináčku.“

V tu chvíli z krámku vyklouzla čarodějka a klepnutím hůlky za sebou zamkla dveře. Měla na sobě zářivě žlutou zástěru, zvědavě si nás prohlížela veselýma očima a odhrnovala si pramen tmavých vlasů z obličeje. Okamžitě jsem pocítila záchvěv poznání; tohle musela být sestra Aliho Bašíra. Na okamžik mě napadlo, jestli nejsou dvojčata. Vypadala přesně jako Aliho ženská verze, ale zásadně se lišila dojmem, jaký vyvolávala: vřelá, otevřená a přátelská, někdo, komu člověk instinktivně důvěřoval.

„Ach, je mi líto, miláčkové,“ švitořila. „Právě jsme zavřeli. Přijďte zítra! Sušenky se rozplývají v ústech... Neměla bych to říkat, protože je dělám sama, ale je to pravda!“

Vesele nám zamávala přes rameno a odešla.

„Tak dobře,“ prohlásila jsem. „Našli jsme to místo... teď musíme... sedm hodin čekat.“

„Sedm hodin?“ vyhrkl Hugo překvapeně.

„Jo, psal, že se tu sejdeme o půlnoci. No, nemohla jsem po tobě chtít, abys pro nás přišel v jedenáct večer, ne? Máma s tátou by nikdy nevěřili, že v tu dobu začínají kouzelníci tábořit... navíc jsem si chtěla nechat dost času na to, abychom to našli.“

„Aha... tak dobře,“ přikývl Hugo, i když se netvářil moc nadšeně. „No, já mám hlad. Nechcete se jít někam najíst? Budeme se muset vrátit do mudlovské ulice, tady je všechno zavřené.“

„Myslím... že si můžeme koupit něco v Coopu. Vrátila bych se k Zelenému gryfovi, kdyby tě paní hospodská nepoznala...“

„Jo, nevadila by mi ta polévka s pórkem a slaninou...“

„Ta vám zalepí žaloudek, to mi věřte,“ dodala Jennifer s širokým somersetským přízvukem a já s Hugem jsme se rozchechtali. Vraceli jsme se na hlavní ulici, když jsem se na ni s úsměvem obrátila.

„Jsi v pořádku?“ stiskla jsem jí ruku.

„Jo, díky. Pořád jsem z toho všeho nervózní. Ale... no, je to docela vzrušující. Kouzelnický svět je docela síla.“

„Přesně. Pojď, seženeme nějaké jídlo...“

Podruhé už se mi průchodem cestovalo mnohem lépe; připravená na zmáčknutí jsem v něm nezůstala uvězněná dlouho. Během pár vteřin jsem se odhodlaně protáhla skrz a než jsem se nadála, vyšla jsem na mudlovskou ulici na druhé straně a popadala dech. Jennifer a Hugo mě následovali, také bez větších problémů.

O půl hodiny později jsme seděli v kostelní zahradě, chroupali lehce oschlé sendviče s tuňákem za sníženou cenu z Coopu a popíjeli šumivé nápoje v plechovkách. Podělili jsme se o velký sáček sýrovo-cibulových chipsů a velkou tabulku čokolády s ovocem a oříšky. Hugo z ní zvědavě ukousl malý kousek, pak si uznale prohlédl zbytek, snědl ho na tři mohutná kousnutí a zapil dietní kolou.

„Tohle mudlovské jídlo není vůbec špatné,“ prohlásil.

„No, po tomhle týdnu by tě to mohlo omrzet,“ varovala jsem ho. „Vzaly jsme spoustu jídla, ale jsou to věci, které se dají převážet, v horku se nezkazí a umíme je uvařit. Doufám, že ti chutnají těstoviny s konzervovanými rajčaty a tuňákem. A instantní kaše.“

„Co je to proboha instantní kaše?“

„Prostě kaše. Jen se dělá z rehydratovaných brambor v prášku.“

Hugo se zatvářil odmítavě.

„Neboj se,“ dodala Jennifer spěšně. „Taky jsme přivezly spoustu čokolády...“

Následujících několik hodin uběhlo docela rychle, když jsme se v chladném letním večeru toulali po Godrikově Dole. Byla to malebná vesnička soustředěná kolem starého kostela a náměstí. Hugo chtěl najít památník rodičů svého strýce Harryho, což se ukázalo být docela zajímavé (vyprávěl nám o válce a o tom, co Potterovi udělali, aby pomohli porazit Lorda Voldemorta). Poté jsme se v houstnoucím šeru procházeli po hřbitově a Hugo nás upozorňoval na mnoho hrobů čarodějek a kouzelníků ze slavných kouzelnických rodů.

Když se setmělo a byla příliš velká zima na to, abychom zůstali venku, vklouzli jsme do kostela a posadili se do lavic.

„Asi si zdřímnu,“ ozval se ve tmě vedle mě Jennifeřin hlas. „Už teď jsem unavená... a dneska v noci budeme cestovat.“

Slyšela jsem, jak Hugo zeširoka zívl. „Já taky...“

„Nesmíme zaspat půlnoc,“ varovala jsem je.

„Dám si na mobilu budík...“ řekla Jennifer. Viděla jsem, jak jí světlo telefonu ozářilo obličej, když rychle ťukala na displeji. „Tak, v půl dvanácté se to spustí. To je spousta času na návrat na Zmáčknutou...“

Když obrazovka zhasla, vnitřek kostela se zdál mnohem temnější než předtím; protáhla jsem se a nepohodlně se na tvrdém dřevě posunula. Hugovy šaty šustily, když se otočil na lavici vedle Jennifer; z jedné z nich se ozvalo tiché povzdechnutí. Byla jsem si jistá, že nemůžu usnout. Byla jsem napjatá očekáváním a ležela jsem na tvrdé lavici v cizím kostele na míle daleko od domova... ale víčka mi ztěžkla, a než jsem se nadála, upadla jsem do hlubokého spánku...

O několik hodin později mě hlasité pípání Jennifeřina telefonu přivedlo zpět k vědomí s přívalem paniky; zmateně jsem se vyškrábala na nohy... dokud jsem si naráz nevzpomněla, kde jsme. Když se Jennifer probudila, telefon jí spadl pod lavici a stále pípal, přičemž ten příšerný pronikavý zvuk zněl ve starém kamenném kostele dvacetkrát silněji.

„Vypni to!“ vyjekl Hugo panicky.

„Snažím se! Mám to...“

Hluk ustal a všichni tři jsme si s úlevou oddechli.

„Tak jo, vypadneme odsud,“ řekla jsem tiše. „Doufejme, že ten rámus nikdo neslyšel.“

Zamířili jsme k velkým dřevěným kostelním dveřím a Hugo přede mnou se zastavil. Slyšela jsem, jak dveře zavrzaly a zachvěly se.

„Co děláš?“

„Já... se je snažím otevřít,“ řekl Hugo. „Počkej chvíli... ale ne.“

V hrudi se mi zvedla panika. „To si děláš legraci.“ Zuřivě jsem zarachotila dveřmi. Ani se nepohnuly.

„Někdo je na noc zamkl?“ zeptala se Jennifer tenkým hláskem. „Jsme v pasti?“

„Ne! Ne, nejsme v pasti! Musíme se do pětadvaceti minut dostat do Zmáčknuté uličky!“ Vytáhla jsem hůlku. „To je v pořádku, můžu ji otevřít. Alohomor-AU! Co děláš?“

Hugo mě ve tmě prudce chytil za ruku a zabránil mi v provedení kouzla.

„Juliet! Mimo Bradavice nemůžeš používat kouzla!“

„O čem to mluvíš? Neblázni,“ namítla jsem zmateně. „To je jenom směrnice pro rodiče, aby děti nezpůsobovaly doma zmatek, ne? Nikdo se přece nedozví, jestli odemknu tyhle dveře, ne?“

„Myslíš?“ zarytě mi oponoval Hugo. „Ty to vážně nevíš, viď? Ministerstvo sleduje veškerou magii kolem nezletilých čarodějek a kouzelníků. Neustále. Okamžitě to zjistí. Projde ti to, jen když jsi s dospělým, pak nepoznají, čí to bylo kouzlo.“

„Vážně? Aha... no... upřímně... jak moc je to zajímá?“

„Dost na to, aby tě vyloučili. Myslím, že dostaneš jen jedno varování.“

„Ach, a ty dostaneš varování? Tak dobře. Tohle bude moje. Alohomora!“

Slyšela jsem, jak Hugo zalapal po dechu, když se dveře s cvaknutím otevřely a zalilo nás měsíční světlo.

„Zbláznila ses?“

„Přestaň to říkat... a pospěš si!“ vyštěkla jsem a táhla je od kostela. „Ali říkal, že nesmíme přijít pozdě!“

Jen o pár minut později, když jsme spěchali zpátky na Zmáčknutou, se ke mně snesla sova a s písknutím mi na hlavu upustila dopis. Chytila jsem ho, když padal, a strčila si ho do kapsy.

„To bude tvoje varování,“ řekl Hugo zachmuřeně. Mezitím jsme došli ke vchodu do Zmáčknuté uličky.

„Je mi to jedno,“ prohlásila jsem. „Nepropásnu naši velkou šanci kvůli jedněm zamčeným dveřím. Pojďme... jdeme - jestli nepoběžíme, přijdeme pozdě.“

Protlačili jsme se skrz vchod a co nejtišeji se rozběhli k Jezevci. Opuštěná ulice nebyla osvětlená a jediným zvukem bylo truchlivé houkání sov v okolí pošty. Opatrně jsem zaklepala na dveře čajovny. Nikdo neotevřel. Hugo nakoukl přes sklo.

„Vypadá to prázdně,“ zašeptal.

Jennifer si odkašlala. „Heslo, Juliet. Pamatuješ?“

„No jistě - sfinga, sfinga!“

Dveře se v naprostém tichu okamžitě otevřely a já s pohnutím spatřila ve dveřích siluetu malého, mírně shrbeného muže.

„Ali - pane Bašíre - to jsme my,“ řekla jsem téměř bez dechu.

Ozvalo se ostré nadechnutí. Muž neuhnul stranou.

„Kdo je to? Co tady děláte?“

Jako by mi vnitřnosti zchladil led. Co tím mohl myslet? Polkla jsem. „To je - pane Bašíre, domluvily jsme si s vámi schůzku na dnešní večer! Jsem Juliet Belstoneová a toto moje sestra Jennifer a přivedly jsme našeho přítele Huga Weasleyho,“ řekla jsem a ohlédla se na mé společníky. Teď už jsem panikařila.

„Weasley? Hugo? Vnuk Artura Weasleyho?“

„Ano - ale -“

„Špeh!“ zasyčel Ali a Hugo couvl.

„Ne, pane - já - upřímně -“

Než si kdokoli z nás uvědomil, co se děje, z Aliho hůlky náhle vyšlehl oslepující záblesk.

„Zapomeň!“