Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 15. Experimentování se zdvořilostí

Skutečné studium nitrobrany je celoživotní proces, o který mohou usilovat jen ti nejvzdělanější v oblasti mentálního umění. Stupeň mentální disciplíny požadované k ovládnutí umění nitrobrany řadí toto studium mezi nejobtížnější…

Harry se zhroutil na židli. Jestli si Brumbál myslel, že ho tato kniha připraví, tak bude těžce zklamán. Kniha zatím posloužila jen k tomu, aby Harryho ještě více odradila. Učení nitrobrany podle ní znělo tak náročně.

Harry se skrz sklopené řasy pokradmu podíval na Snapea. Ten už více než hodinu listoval v různých knihách a psal si poznámky na pergamen. Harry se snažil narovnat, aby zahlédl, co píše, ale moc se mu to nedařilo. Když neuspěl, sesunul se zpátky na židli.

Výsledkem čtení této knihy bylo mimo jiné to, že se v myšlenkách neustále vracel k nejzkušenější osobě se schopností nitrobrany, kterou znal. Ten muž nebyl jen průměrně zkušený: aby tolik let klamal Voldemorta – nebo, když na to přijde, aby možná stále klamal Brumbála –, musel být expert. Hm. Existovalo něco jako Mistr nitrobrany, stejně jako Mistr lektvarů? A vzhledem k tomu, že Snape se původně ucházel o místo učitele obrany, byl mistrem i v tomto oboru? Existovalo něco, v čem Snape nebyl mistr?

Samozřejmě kromě mezilidských vztahů.

Harry se málem uchechtl, ale podařilo se mu zachovat mlčení. Stačilo, aby Snape uplatnil své mistrovství v urážení Harryho Pottera. To bylo možná jeho nejlepší mistrovství ze všech.

Znovu zaostřil oči na stránku a snažil se přečíst další odstavec… ‚snažil‘ bylo klíčové slovo. Ale text byl celý o různých úrovních, na které se člověk může naučit nitrobranu, a Harry opět zjistil, že jeho pozornost klesá. Proč mu to prostě někdo nemohl vysvětlit srozumitelným jazykem? Proč to musí být buď násilnými útoky na jeho mysl, nebo prostřednictvím nudné, odrazující, gigantické knihy?

Vrátil se k obsahu v naději, že najde nějaké zajímavější kapitoly, ale místo skutečných názvů viděl jen jejich množství. Potřeboval by celý týden, než by se v tom vůbec zorientoval!

Znovu se přistihl, že upírá oči ke Snapeovi. Profesor byl tak zkušený; kdyby ho měl Harry rád, možná by zjistil, že je schopen tuto dovednost obdivovat. Ale i když se nedokázal přimět k tomu, aby na tom muži něco skutečně obdivoval, byl stále zvědavější. Jak se Snape stal odborníkem na nitrobranu? Nemohl se s tím přece narodit. Začal se snad tomuto studiu věnovat sám? Nebo ho okolnosti donutily jako Harryho? Kdyby Harry přišel na to, jak se ji naučili ti nejzkušenější nitrozpytci z jeho okolí, možná by měl šanci se ji tentokrát skutečně naučit… a možná bez vyčerpávajícího čtení jedné z nejtlustších knih, jaké kdy byly napsány.

K rychlému rozhodnutí mu stačila vteřina. Koneckonců Snape se v posledních dnech nechoval o nic hrozněji než obvykle. Vlastně ani nebyl tak zlý, když se to tak vezme. Jedna otázka neznamenala konec Harryho života. A tak, než se stačil ještě na vteřinu zamyslet, odkašlal si a opatrně se uctivým tónem zeptal: „Ehm… pane profesore? Jak jste se, ehm, naučil nitrobranu vy?“

Snapeova ruka se zarazila a pak pokračovala v dokončení psaného řádku. Poté muž naposledy mávl brkem a zvedl přimhouřené oči, aby si Harryho prohlédl. „Konverzace jako rozptýlení vaši četbu jen zdrží, nenahradí ji, Pottere. Pokračujte. V tichosti,“ dodal varovně a vrátil se k psaní.

Harry pokrčil rameny. To nebylo tak špatné. Nedozvěděl se sice, co chtěl vědět, ale hlavu měl stále připevněnou k tělu. Vlastně to bylo dostatečné vítězství, aby mu dodalo odvahu zkusit to znovu.

„V knize se píše, že nitrobrana se musí naučit… pane. Myslel jsem, že kdybych věděl, jak jste se ji naučil vy, mohlo by mi to pomoci zjistit, jak bych na to měl jít.“

Snape se na něj tentokrát podíval hned, se stejně přivřenýma očima. „Promiňte, Pottere. Dovolte mi, abych to pochopil. Loni jste nerespektoval mé pokyny, nestydatě jste se se mnou hádal na každém kroku, úmyslně jste vnikal do vzpomínek, do kterých jste měl zakázáno vstupovat,“ Snapeův tón nebezpečně ztichl, „a teď jste se rozhodl požádat mě o radu?“

Harry klesl do židle.

„Už vás nitrobranu neučím, díky Merlinovi. Jsem tu jen proto, abych zajistil, že budete číst – tuto – knihu. Teď čtěte.“

Harry si povzdechl a znovu se soustředil na knihu. Dobře, to nebyl zrovna nejlepší nápad. I když po něm tentokrát ten muž neházel přísady do lektvarů, připomínat mu vniknutí do jeho vzpomínek nebyl zrovna nejlepší způsob, jak ho přimět chovat se hezky. Harry se málem zasmál fungování své vlastní mysli. Hezky? Kdy se k němu Snape choval alespoň trochu zdvořile?

Vlastně…

Harry se znovu napřímil. Zřetelně si vzpomínal na jeden případ, kdy se Snapem vedli zdvořilý rozhovor. Při zpětném pohledu na tu noc u Dursleyových mu připadalo neskutečné, že spolu skutečně mohli dlouze hovořit, aniž by došlo k vraždě. Ale přesto… stalo se to. A Harry také získal strašně moc informací.

Jen kdyby si byl Harry jistý, že dokáže být Zmijozel natolik, aby se mu to podařilo znovu. Dobře, no… možná nebyl tak dobrý v manipulaci s okolnostmi jako jeho profesor, a ani nevěděl, jestli má dost informací, které by po něm Snape na oplátku chtěl, ale… mohl by to zkusit, ne?

Položil knihu na stůl, opřel se lokty o její otevřené stránky a sepjal prsty, jak to občas viděl dělat Snapea. Pak co nejlépe napodobil jeho klidný, věcný tón a chladně poznamenal: „Chtěl byste vědět, na co Vy-víte-kdo myslel, když jste utíkal, že?“

Snape prudce zvedl hlavu. „Cože?“ vyštěkl.

Harry se snažil nepolevit. „Chtěl byste vědět, na co Vy-víte-kdo myslel, když jste utíkal,“ zopakoval o něco rychleji, než chtěl.

Snape se rozzuřil. „Na co si to hrajete, Pottere?“

Harry začínal svého zbrklého rozhodnutí litovat. Nadechl se a snažil se, aby Snape neviděl, jak je rozechvělý, než se vrhl do realizace svého plánu. To přece může, ne? Nebylo to tak, že by teď mohl couvnout.

„Výměna informací. Hm, otázka za otázku, řekněme.“ Harry polkl a pak spěšně pokračoval: „Vy odpovíte na mou, já odpovím na vaši.“

Snape se na něj zadíval. Nic víc, jen zíral. Harry se snažil, aby se pod tím intenzivním pohledem nekrčil. A snažil se udržet oční kontakt, i když se trochu obával o moudrost tohoto plánu, protože ten muž znal nitrozpyt a vůbec… Ale nemohl ustoupit. Nechtěl ustoupit.

Snape rozvážně položil brk na stůl, nepřerušil oční kontakt a pak napodobil Harryho postoj, když se opřel lokty a sepjal prsty.

Harry znovu polkl. Netušil, na co Snape myslí. Muž ze své tváře pečlivě zahladil všechny stopy emocí, včetně hněvu. Možná to byla jeho pomsta – mučit Harryho tím, že ho bude držet v napětí.

Snape konečně promluvil a jeho hlas zněl lehce posměšně: „Pane Pottere. Jakkoli je vaše… nabídka lákavá, zapomínáte na dva dost podstatné body. Zaprvé, jsem dobře obeznámen s Pánem zla a jeho současným názorem na mě. Věřím, že mohu docela slušně odhadnout, co si myslel, když jsem zběhl. A zadruhé, i kdyby tomu tak nebylo, je to sotva slušný nástroj k vyjednávání. Už jste souhlasil, že dnes večer předáte své vize řediteli i mně. Nemáte v této věci na výběr.“

Harry se rychle zamyslel. „Pak by vás určitě zajímalo, koho považuje za svého nejdůvěrnějšího služebníka.“

„Další informace, kterou rád zajistím, abyste dnes večer sdělil panu řediteli.“

Harry podrážděně spustil ruce. „No, něco přece musíte chtít vědět! Před týdnem vás určitě bavilo vyptávat se a vyzvídat!“

„Zajímá mě, Pottere, proč tak ochotně riskujete moji volnou ruku v otázkách jen proto, abyste zjistil, jak jsem získal běžnou kouzelnickou dovednost.“

Harry se téměř vysmál myšlence, že je to ‚běžné‘. Nebylo to běžné, u Merlina, bylo to těžké! Ale Snapeova otázka ho vyvedla z míry. Co si to jen myslel? Otázky, které Snape kladl předtím u Dursleyových, nebyly zdaleka tak zlé, jak by mohly být; to Harry věděl. Tak proč se vystavovat potenciálně horším dotazům jen proto, aby položil hloupoučkou otázku, která Harrymu s naučením nitrobrany stejně nemusí pomoci?

Čím víc o tom přemýšlel, tím méně mu to připadalo jako dobrý nápad… a přesto – čím víc o tom přemýšlel, tím víc chtěl Snapea přimět, aby s tím souhlasil. Ať už to bylo chytré, nebo ne, to, co začalo jako rozmar, se nyní změnilo v odhodlání. Z nějakého důvodu to ani nechtěl analyzovat; opravdu chtěl zjistit, jestli ten jeden rozhovor se Snapem byla náhoda… nebo jestli by mohli vést dva zdvořilé rozhovory za život.

Znovu se setkal se Snapeovým pohledem a rozhodl se. „Co mě zajímá, pane profesore,“ začal a do svých slov vložil tu správnou dávku sebejistoty, „je to, že když si myslíte, že je dohoda tak nakloněná ve váš prospěch, proč se prostě nechováte jako Zmijozel a nevyužijete toho.“

Snapeovo obočí se nepatrně zvedlo a rty mu téměř neznatelně zaškubaly. „Tak dobře, Pottere. Předpokládám stejné podmínky?“

Harry zamrkal. Bylo to tu – vyhrál? „Hm, ano. Stejné podmínky. Ptám se, dokud mi neodpovíte k mé, ehm… spokojenosti, a pak jste na řadě vy.“

Snape pokynul Harrymu, aby začal, a pak se opřel, přičemž zkřížil ruce a tvářil se pečlivě neutrálně.

Harry si odkašlal. „Dobře. Jak jste se naučil nitrobranu?“

„Základní principy mě naučila moje matka, když jsem byl malý. V Bradavicích jsem se zdokonalil osobním výzkumem a studiem.“

„Vaše matka uměla nitrobranu?“ zeptal se překvapeně. Snape krátce přikývl. Nebylo to zrovna to, co čekal, že uslyší. A představa, že Snape má matku… byla zvláštní. No, odněkud se vzít musel, předpokládal Harry. Nemohl vylézt zpod skály, i když tahle teorie zněla pravděpodobněji.

„To je celá vaše první otázka?“ zeptal se na jeho mlčení Snape.

Harry automaticky zavrtěl hlavou. Neměl připravenou další otázku, ale nemohl promarnit žádnou příležitost požádat o vysvětlení, na které by se možná chtěl zeptat později. „Hm…“ Kousl se do rtu a usilovně přemýšlel. „Jak mladý jste byl, když vás začala učit?“

„Když se ohlédnu zpátky, myslím, že mě musela začít učit někdy ve třech letech. Tehdy jsem si to samozřejmě neuvědomoval. Skutečná výuka začala, když mi bylo téměř devět.“ Snape se na něj podíval pohledem, který Harry dokázal popsat jen jako útrpný. Harry sice nebyl nitrozpytec, ale věděl, že Snapea obecně zajímá, kdy se Harry začne ptát na věci, které jsou skutečně důležité.

No… „Tak jak vás tedy učila?“ zeptal se.

Snapeovi chvíli trvalo, než odpověděl. „Ona… učila mě, abych se před spaním soustředil na určité obrazy. Než jsme začali s výukou, už jsem přesně věděl, jak řídit vlastní myšlenky. Pak už šlo jen o to, naučit se je odrážet od vnějších útoků.“

„Takže vás učila tak, že útočila na vaši mysl? Jako jste to dělal se mnou?“

Snape nasadil obranný, poučující tón. „Odrážení útoků na mysl je jediný způsob, jak se připravit na útok nepřítele, Pottere. Nesnažte se své nedostatky v učení svádět na mé metody výuky.“

„Správně. Protože to spolu nemůže souviset,“ zabručel Harry. Než Snape stačil zareagovat vražedným pohledem, Harry zvedl ruce na znamení kapitulace. „Jen říkám, že jste měl šest let na to, abyste si připravil mysl na útoky! Já měl kolik, šest vteřin?“

Snape nepřestával se zamračeným pohledem, ale aspoň se podle něj nechoval. „Už jste skončil s první otázkou?“ utrousil místo toho.

„Jo, asi jo.“ Harry se shrbil na židli a připravil se na Snapeovo střídání.

„Proč jste s přáteli připravovali během druhého ročníku v Bradavicích mnoholičný lektvar?“

Harry zvedl hlavu a rychle odvrátil pohled. „Co to…“

„Neobtěžujte se zapírat, Pottere. Vím, že jste s Grangerovou ukradli z mého kabinetu kůži z hřímala, a vím, že jste s ní chtěli uvařit mnoholičný lektvar. Co ale dodnes nevím, je, proč jste ten lektvar chtěli a do koho jste se chtěli proměnit.“

Harry cítil, jak se mu rozpaluje krk. „To není férová otázka! Nemůžete po mně chtít, abych řekl něco, co by mohlo usvědčovat někoho jiného!“

„Pozdě, Pottere. Platí stejná pravidla jako minule, nezapomeňte. A tohle nebylo mimo pravidlo. Když už jsem odpověděl na tu vaši, jste povinen odpovědět i na tu moji.“ Snape se tvářil vyloženě samolibě – tak samolibě, že si Harry přál, aby mohl použít kouzlo, které by mu tu samolibost natrvalo smazalo z tváře.

Rozhodl se, že se na něho aspoň zamračí. Co by se stalo, kdyby odmítl odpovědět? Věděl přece, do čeho jde, ne? A stejně to inicioval. Nespokojeně si odfrkl. „Existuje nějaké pravidlo, ne? O bodech? Učitelé nemohou strhávat body za věci, které se staly v jiném školním roce… že?“

Snapeův úsměv se rozšířil. „Ne, Pottere, to nemůžeme. Alespoň… ne oficiálně,“ dodal a v očích se mu zle zablýsklo. „Ale nemusíte se bát – neustále přicházíte s novými podněty, jak vám mohu sebrat body. Myslím, že zjistíte, že vám budou brzy chybět bez ohledu na vaše dnešní přiznání.“

„Jé, díky,“ zamumlal Harry. „Dobře, fajn. Vyhrál jste. Ten rok se řešila celá ta věc s Tajemnou komnatou, vzpomínáte?“

Snape zakýval hlavou a jeho zvednuté obočí naznačovalo ‚samozřejmě, že si vzpomínám, ty troubo‘, aniž by ta slova musel vyslovit – za což mu byl Harry nepatrně vděčný.

„Dobře, vzpomínáte si. Takže… kolovaly zvěsti o Zmijozelově dědici, no… myslel jsem si, že je to Malfoy.“

„Draco Malfoy?“ Snape se posměšně uchechtl.

Harry se rychle bránil: „Jo, no, je to Zmijozel jak se patří, ne? A pochází z dlouhého rodu čistokrevných. Proč by nemohl být potomkem Salazara Zmijozela?“

Snape opět povytáhl jedno obočí, což by Harrymu mohlo připadat na profesorově tváři nepatřičně, kdyby to zřejmě nebyl Snapeův způsob, jak říct, že Harry je idiot.

„Jako bych to mohl vědět!“ bránil se automaticky. „Vyrůstal jsem u Dursleyových, pamatujete? Ani jsem netušil, že jsem kouzelník, dokud jsem nedostal dopis z Bradavic – jak jsem měl znát celou historii všech čistokrevných kouzelnických rodů?“

Snape nad Harryho hloupostí stále ještě kroutil hlavou, ale mlčky mu pokynul, aby pokračoval.

„Takže…“ Harry se zhluboka nadechl. Ani za milion let by ho nenapadlo, že se Snapeovi přizná k nějakému ze svých dobrodružství, při nichž porušil pravidla. „Takže jsme s Ronem použili mnoholičný, abychom vypadali jako Crabbe a Goyle a dostali z Malfoye přiznání.“

Tak. Řekl to. Rychle, ale řekl to. Ostražitě sledoval Snapea a čekal na jeho reakci.

„Aha. Takže jste se rozhodli přeměnit se v osoby nepřesahující kapacitu vašich mozků. To je od vás překvapivě rozumné.“

Harryho by ta poznámka urazila ještě víc, kdyby mu Snape právě neřekl, co si myslí o jeho vlastních dvou zmijozelských. Navíc se hned nepustil do přednášky. Harry si oddechl.

„A co jste zjistil?“ požil Snape otázku, jako by se vyptával na počasí.

Harry přimhouřil oči. Měl pocit, že si to Snape užívá. „Zjistili jsme, že neví, kdo je dědicem, stejně jako my.“

„Škoda. Víte, Pottere, kdybyste se prostě zeptal drtivé většiny studentů, řekli by vám, že dědicem Zmijozela jste vy.“

„Jo, já vím… ten hadí jazyk a tak.“

„Ano, vaše malé… nadání. Vzpomínám si na několik šeptaných spekulací, že jste byl do Nebelvíru zařazen omylem. Šlechetná srdce by přece nikdy nepodněcovala hady, aby útočili na své mudlorozené spolužáky, hm, Pottere?“

„Já jsem toho hada na Justina Finch-Fletchleyho neposlal, snažil jsem se ho odvolat! A co se týče zařazení, klobouk to vystihl správně! Brumbál říkal, že nás určuje naše volba. Já jsem si vybral Nebelvír. Klobouk by mě tam nezařadil, kdyby mi to nesedělo!“ Přestal křičet.

„Panečku, panečku – vášnivá obhajoba, jestli jsem kdy nějakou slyšel. Málem mi to vehnalo slzy do očí.“

Harry zkřížil ruce. Měl co dělat, aby nezačal trucovat jako malé dítě, i když opravdu, opravdu chtěl. Snape se choval jako pěkný hajzlík. „Tím jsou vaše otázky uzavřeny, pane?“

„Ne tak docela. Ještě jedno upřesnění k vaší předchozí odpovědi. Naznačil jste, že vám Moudrý klobouk dal na výběr.“

„Hm… aha.“ Jejda.

„Jaký výběr přesně?“

Harry se na něj zadíval. „Zařadil mě do Nebelvíru, jak jsem řekl. Byl jste tam, slyšel jste to.“

Snape zvedl bradu do vzduchu, až se na Harryho díval přes nos. „Jaký výběr, Pottere?“

Harry se zamračil a neochotně přiznal: „On mě, ehm… tak trochu chtěl dát do Zmijozelu.“ Zavřel oči při pomyšlení, že to Snape šíří po Bradavicích spolu se vším ostatním, co se dozvěděl. No, s tím se dokáže vyrovnat – vyrovnal se se spoustou jiných případů, kdy si o něm lidé mysleli něco špatného. „Říkal, že se mi bude ve Zmijozelu dařit, ale když jsem Zmijozel nechtěl, hned mě zařadil do Nebelvíru,“ pospíšil si Harry, „protože ten se ke mně taky hodí.“

„Ano, to už jste říkal před chvílí,“ podotkl Snape a pronikavě se na Harryho podíval. Harry se pod Snapeovým nečitelným pohledem zavrtěl.

„Tím moje otázky končí, Pottere. Přejete si pokračovat? Nebo už toho máte dost?“

Zdálo se, že Harryho zdravý úsudek nefunguje naplno, protože se nedokázal přimět k tomu, aby diskuzi ukončil. Byla tu ještě jedna věc, kterou chtěl opravdu vědět… jenže kdyby se přímo zeptal, co Snape dělal, když mluvil s Luciusem Malfoyem, prozradilo by se, že Harry poslouchal. Začal tedy obecnější otázkou.

„Jak dobře znáte Malfoyovy?“ zeptal se.

Snapeovi se zaleskly oči. „Dobře,“ odpověděl krátce.

„Hm… dobře. Možná byste to mohl rozvést…“

„Musíme probrat pravidlo týkající se obecných otázek, pane Pottere?“

Harry rozpřáhl ruce v přehnaném pokrčení ramen. „Stačí, když mi řeknete zkrácenou verzi historie. To je vše.“

Snape se úplně opřel do židle a po chvíli spustil: „S Luciusem a Narcisou jsem se seznámil v prvním ročníku v Bradavicích. Oba byli starší studenti, a proto nepatřili do okruhu mých nejbližších známých. Po Bradavicích jsme se sblížili…“

„Sblížili?“

„Spojenci by byl vhodný výraz pro historii mého… vztahu s Malfoyovými.“

„Takže jste se s Malfoyem znali už před Bradavicemi? Myslím Draca.“

Snape naklonil hlavu. „Technicky vzato je to můj kmotřenec.“

Harry povytáhl obočí. „Aha. Takže jste si dost blízcí.“ Zmateně svraštil čelo. „Nebyli byste tím pádem s Malfoyovými spíš přátelé? Nebo dokonce rodina? Spojenci zní tak formálně.“

Snape mu věnoval další dlouhý trpitelský pohled. „Na to, jak o sobě tvrdíte, že máte v té své hlavě špetku Zmijozelu, opravdu přemýšlíte až příliš jako Nebelvír.“

„Děkuji,“ odpověděl Harry rázně.

Snape to ignoroval. „Lucius Malfoy není nic jiného než sobecký a lstivý ve snaze dosáhnout vlastních cílů. V řadách Pána zla jsem měl velký potenciál. Ve skutečnosti jsem v jeho očích stoupal rychleji než mnozí, kteří u něj byli už léta. Lucius a já máme možná… společnou minulost, ale jmenovat mě kmotrem syna nebylo sentimentální, ale strategické.“

„Aha.“ Znělo to zmijozelsky, když to řekl takhle. Harry věděl, že jeho vlastní rodiče určili za kmotra Siriuse, protože to byl jejich nejbližší přítel, a také věděl, že ho Sirius miloval. Představa, že Malfoy měl kmotra proto, aby jeho otec mohl uzavřít strategické spojenectví, zněla tak chladně…

Harry pocítil lehké sevření žaludku, když se jeho myšlenky stočily ke znepokojivému poznání. Draco Malfoy měl všechno, co Harry kdy ztratil: domov, rodiče, kmotra. I když byl jeho otec Smrtijed a kmotr ‚strategická‘ volba, dokonce zrádce… pořád je měl. Harry ne. Neměla být v ideálním světě láska silnějším základem? A přesto byl Harrymu jeho základ vyrván, zatímco Malfoyův stál pevně.

Harry pocítil náhlou potřebu něčím hodit. Tvrdě.

Ze vzteku ho vytrhl zvuk Snapeova odkašlání. Harry zatnul čelist proti svým rozbouřeným emocím a snažil se rychle přemýšlet o tom, jak jinak by mohl získat informace o Luciusovi.

Ale stále se vracel k té samé myšlence… Byl Snape Dracův Sirius?

Ať se snažil sebevíc, nedokázal vymazat vlny žárlivosti, které pociťoval při pomyšlení, že jeho dva největší nepřátelé z Bradavic si užívají vztahu, který on sám ztratil. Věděl, že mu do toho nic není, že nemá právo vyzvídat, ale… musel to vědět.

A tak se navzdory sobě samému zeptal: „Jste si… chci říct, i když to bylo, ehm, strategické… jste si s Dracem… blízcí?“

Snape zůstal po celou dobu Harryho vnitřního boje docela klidný a teď ho studoval s takovou intenzitou, jakou Harry nečekal – jako by se snažil zjistit, co se Harrymu honí hlavou. Harry odvracel zrak.

„Od mladšího pana Malfoye očekávám velké věci,“ odpověděl Snape a elegantně se tak vyhnul otázce.

„Jo, ale vy jste –“

„Blízcí je relativní pojem. Nikdy jsem ho v noci neukládal do postýlky, ani spolu nesdílíme srdceryvné rozhovory nad čajem a koláčky.“ Snapeův tón napovídal, že už je s tímto tématem zcela hotov, a věnoval Harrymu poněkud zvláštní pohled.

„Takže…“ Harry si olízl rty. Věděl, že by měl přijmout narážku a jít dál, ale stále se potřeboval dostat k tématu Lucius. „Budete si s Malfoyovými pořád… blízcí, když už nejste na seznamu Vold – chci říct Vy-víte-koho, ehm… důvěryhodných stoupenců?“

Snape si ho pozorně prohlížel a Harry se mu stále neodvažoval podívat do očí. Místo toho rozevřel ruce a studoval vlastní dlaně, zatímco Snape formuloval odpověď.

Snapeova odpověď byla pečlivě kontrolovaná. „Moje spojení s Malfoyovými bylo postaveno na základech daných černou magií, temnými mistry a zištnými motivacemi. Pokračovat ve známosti se známým zrádcem by nebylo v nejlepším zájmu Luciuse Malfoye… fakt, který nepochybně zajistil, aby jeho žena a syn plně pochopili.“

Harry se zamračil. Jak mohl Snape tak dobře odpovědět, a přitom vlastně neodpovědět? Bylo to nepříjemné. Chtěl do svého dotazu vmáčknout ještě jednu otázku. „Hm, takže říkáte, že by nikdy nešel proti Vy-víte-komu? Nebo by k tomu potřeboval jen opravdu, opravdu dobrý důvod?“

Snape byl několik okamžiků zticha a Harry se podíval nahoru, aby zjistil, co mu tak dlouho trvá. Snape se nehýbal a pozoroval Harryho se svým obvyklým nevyzpytatelným výrazem.

Když konečně promluvil, bylo to ono tiché vrčení, které Harrymu říkalo, aby se ani nepokoušel argumentovat. „Doporučoval bych vám, pane Pottere, abyste se na to zeptal Luciuse Malfoye, protože jen on skutečně zná své vlastní motivace. Protože byste však nejspíš neváhal ho bláhově vyhledat a udělat přesně to, budeme považovat vaše kolo otázek za ukončené.“ Odmlčel se. „Myslím, že se vám podařilo promarnit dost času. Vraťte se ke své knize.“

„Ano, pane,“ odpověděl Harry automaticky a zvedl knihu. Klidně může skončit, dokud je o krok napřed. Později může oslavit, že Snape zapomněl, že mu zbývá ještě jedna otázka…

„Aha, a Pottere?“ přerušil jeho myšlenky Snape: „Moje kolo otázek bude považováno za odložené, nikoliv za propadlé. Ujišťuji vás, že mám v úmyslu si je vybrat.“

Harry se nechtěl hádat, a tak otočil na správnou stránku a začal číst.

Tohle škrtněte. Pokusil se začít číst. Kniha byla stejně skličující jako před rozptylujícím rozhovorem se Snapem. Možná dnes ráno zaspal, ale ať už byl odpočatý, nebo ne, z téhle knihy se mu chtělo hned zpátky do postele.

Jako by to způsobily jeho myšlenky, potlačil Harry zívnutí. Znovu zaostřil oči na otevřenou stránku.

Studium nitrozpytu sice není pro studium nitrobrany klíčové, ale poskytuje příležitost k zásadní analýze metodických rozdílů v přístupu, které si…

„Co je těžší, nitrozpyt nebo nitrobrana?“ zeptal se Harry nahlas.

Snape zvedl hlavu a zamračil se přes stůl. „Považujete mě za idiota, Pottere? Nejsem tady, abych vás rozptyloval, ani abych vás bavil.“

„No, jste přece dobrý v obou, ehm, mentálních uměních, ne? Takže byste to měl vědět. Které je těžší?“

„Jestli si tak nutně potřebujete odpočinout, jděte do laboratoře a začněte s tříděním čtverzubců. Za patnáct minut vás očekávám zpátky, abyste pokračoval ve čtení.“

„Ehm… ne, díky. Jsem na… opravdu dobrém místě.“

Harry si povzdechl a snažil se udržet oči otevřené, když znovu začínal odstavec, který musel číst několikrát. Jenže… pokaždé, když došel na konec suchého textu, uvědomil si, že mu mysl v polovině odběhla a on si nedokázal vzpomenout na nic z jeho obsahu.

„Nitrozpyt,“ ozval se Snape náhle.

„Cože?“

„Nitrozpyt je útočná dovednost, zatímco nitrobrana je obranná. Pro většinu kouzelníků, kteří studují mentální umění, je nitrozpyt mnohem obtížnější, protože vyžaduje nejen schopnost ovládat vlastní mysl, ale také pronikat do mysli ostatních. Ne všichni zdatní v nitrobraně jsou nitrozpytci, zatímco pro nitrozpytce je téměř vždy nezbytné, aby ovládali nitrobranu.“

Chvíli zíral, než si uvědomil, že Snape vlastně odpověděl na jeho otázku, a vykoktal: „Aha… ehm, dobře.“ Nevěděl, co jiného říct, a tak se vrátil ke své knize.

Snape nedal najevo, že by Harryho odpověď slyšel, a zuřivě škrábal brkem po zpola zaplněném pergamenu.

Poté oba po zbytek odpoledne mlčeli – což bylo něco, na co bude Harry nostalgicky vzpomínat ve chvíli, kdy dorazí Albus Brumbál.

Protože jak se ukázalo, ředitel školy měl docela dost vlastních otázek.