Preklady fanfiction Harryho Pottera

Nová kapitola 8.1 

„Veselé Vánoce, Severusi!“

Ušklíbl se na Longbottoma, rozjařeného kvůli tomu, že museli být vzhůru v tak hloupě časnou hodinu. Nesnášel tento jediný den v roce, kdy jsou studenti téměř jistě vzhůru na snídani a většina z nich poskakuje jako Longbottom, který brzy ráno snědl příliš mnoho cukru.

„Veselé Vánoce, mohl byste mi letos dát jako dárek to, že budete méně… bodrý, než si dám kávu?“

„Kdepak,“ zazubil se Neville. „Můj dárek pro vás je mnohem, mnohem lepší než by bylo tohle.“

Severus se k němu otočil, něco v jeho tónu ho přimělo mít se na pozoru.

„Skutečně? Nic lepšího mě bohužel nenapadá.“

Neville si odfrkl. „Počkejte do oběda.“

Proboha, co ten člověk plánoval? Byl radostí téměř bez sebe, což nikdy nevěstilo nic dobrého.

Snídaně proběhla překvapivě klidně, i když si byl jistý, že Minerva je stejně napjatá jako Longbottom. Co tohle všechno mělo znamenat? Přesto udělal, k čemu byl vybídnut, a dohlédl na ty malé hlupáky při jídle, což znamenalo, že měl před sebou blažené dopoledne bez povinností, kdy se mohl schovat ve svých pokojích.

Jeho myšlenky krátce zabloudily k Hermioně. Přemýšlel, jak probíhá její ráno. Dokázal si představit jen, jak je Lia nadšená. Na okamžik pocítil jakési bodnutí, že tam nebyl, aby viděl její tvář, když si uvědomila, že je Santa navštívil, než ho potlačil. Zeptal se Hermiony na její plány, ale mluvila poměrně neurčitě, dopoledne přijde George s Angie, vysvětlila, ale co bude odpoledne, to ještě nebylo úplně rozhodnuto.

S povzdechem se obrátil ke svým dárkům. Longbottom mu dal knihu, což bylo překvapivé jen kvůli jeho řečem před snídaní. Že by ho jen popichoval?

Minerva mu věnovala pořádnou láhev skotské whisky, mnohem lepší než Albusův sklon k obdarovávání ponožkami. Dostal ještě několik dalších dárků, hlavně od kolegů, kteří odložili opatrnost a zvolili mix alkoholu a sladkostí. Byla tam i jedna zlověstně vyhlížející lahvička od George Weasleyho s poznámkou, že podle jeho názoru by Severus rád na hodinu unikl realitě, a tak mu posílá lektvar snů, se kterým experimentoval. Je prý intenzivnější než jeho poslední. Snažil se ignorovat bolest, že od Hermiony nic nepřišlo. Ne že by měl něco očekávat, pokáral se. Přesto ho to mírně zabolelo.

Strávil o něco méně blažené ráno, než očekával, schovaný ve svých pokojích. Jak to, že ho ta čarodějka dokázala tak zatraceně vyvést z míry? Ne že by byl před jejím opětovným vstupem do jeho života fanouškem Vánoc, nebyl tedy důvod očekávat, že se to změní. Nechápal, proč se cítí tak rozhozený. Jeho přemítání přerušilo slabé zaklepání na dveře.

xxx

Hermiona byla neklidná, Lia byla vzhůru už od pěti a poskakovala po svém pokoji se vší energií batolete o Vánocích. V necelých třech letech konečně pochopila tu koncepci a předchozí den velmi pečlivě strávila pečením a zdobením perníčků pro Santu. Než skočila do postele, připravila je na malý talířek se skleničkou whisky a mrkví pro soba, a než se konečně uložila, chtěla po Hermioně, aby jí třikrát přečetla Předvánoční noc, a zatímco poslouchala, odříkávala si věty spolu s ní.

Teď už byla plná energie, když táhla punčochu do Hermionina pokoje, aby ji rozbalila na její posteli.

„Přišel, mami! Přišel!“

„Tak tu byl, princezno. Co máš v punčoše?“ Hermiona skryla zívnutí a mávnutím hůlky rozsvítila světlo v naději, že se probudí, zatímco Lia vysypávala obsah své punčochy na přikrývku.

„Přinesl toho hodně! Podívej, mami!“ strkala Hermioně do obličeje různé druhy hraček do vany, než se znovu ponořila do hromady a vyhrabala křiklavé plastové šperky, o kterých Hermiona věděla, že je bude zbožňovat. „A podívej!“

Hermiona se zasmála a natáhla se pro fotoaparát, když si Lia navlékala spousty plastových náhrdelníků a přitom si strkala do pusy čokoládové mince.

O půl hodiny později byly obě zachumlané v županech a Hermiona se jako záchranného lana držela velkého hrnku kávy, zatímco Lia se vrhla na dárky.

„Mami, dům!“ vyjekla Lia, když se Hermiona posadila na nejbližší židli s fotoaparátem v ruce a sledovala ji, jak v úžasu zírá na svůj domeček pro panenky. Byla to příšerná růžová obludnost, o které Hermiona na první pohled věděla, že se Lie bude líbit. „Panenky!“ zaječela holčička a mávala malou panenkou Lottie, kterou jí Hermiona pořídila k domečku, než se otočila a prosebně se na Hermionu podívala: „Mami, přijde můj Sev'us?“

Hermiona skryla úsměv, který hrozil při pomyšlení na Severuse Snapea, jak si hraje s panenkami v růžovém domečku z nočních můr: „Severus má na starost ještě nějaké další chlapce a dívky, se kterými musí dnes dopoledne trávit čas. Uvidíme se později.“

„Slibuješ?“

„Slibuju,“ odpověděla slavnostně Hermiona a potlačila smích. „Jak jinak by mohl dostat své dárky?“ zeptala se.

Lia se rozzářila, přikývla a pokračovala v trhání balicího papíru ze zbývajících dárků.

George s Angelinou se k nim připojili na brzkou snídani, stále vypadali, že napůl spí. Lia mezi sousty francouzských toastů neustále mluvila na svého oblíbeného strýčka.

„A můj Sev'us si se mnou bude hrát na princezny, strýčku Georgi!“

George se přidusil snídaní a konečně se probudil, když se jeho oči stočily k Hermioně, která potlačovala smích.

„Mám fotografický důkaz,“ řekla s úsměvem.

Georgeovy oči se rozzářily jako světýlka na vánočním stromku.

„Už jsem ti v poslední době říkal, jak moc tě miluji, Miono?“

Zamávala na něj řasami, čímž Angelinu rozesmála. „Ne. Snaž se víc.“

„Hlídání na rok zdarma?“

Hermiona to zvážila. „Domluveno. Po snídani ti je ukážu.“

Zatímco se Lia spokojeně honila za věčnými bublinami měnícími barvu, které jí George a Angelina přinesli k Vánocům, Hermiona našla ve fotoaparátu fotky Severuse převlečeného za princeznu.

„Ó. Pro všechny bohy, Hermiono, prosím, prosím, řekni, že si je můžu okopírovat?!“ prosil, znovu klikl na tlačítko pro posunutí vpřed a našel Liu schoulenou na Severusově klíně. „Ach,“ řekl tiše.

Hermiona zvedla obočí nad změnou v jeho chování, podívala se mu přes rameno a usmála se, když uviděla, na čem se zastavil. „Kromě toho všeho chtěla, aby jí přečetl její pohádku,“ vysvětlila.

George se na ni usmál: „Vypadá tam spokojeně jako doma, Miono. Chceš se o něco podělit se strýčkem Georgem?“

Odfrkla si: „Nebuď směšný, Georgie. Má slabost pro zrzky, pamatuješ? Možná jen využívá Liu, aby se k tobě dostal blíž?“

Angelina se polekaně zasmála. „Drahý Merline, to je představa, kterou jsem nepotřebovala! Dovedeš si představit, že by profesor Snape vyznával Georgovi svou nehynoucí lásku?“

Hermiona byla první, kdo se začal chichotat. Představa Severuse klečícího před Georgem v jejich staré učebně lektvarů a vyznávajícího mu lásku svým hlubokým barytonem byla příliš. George po ní střelil ošklivým pohledem, který ji jen ještě víc rozesmál, Angelina se k ní přidala o chvíli později, když se George zlomil a podlehl veselí, které ho náhle zasáhlo. Nakrátko uznal, že Minerva a Neville měli možná pravdu.

xxx

Severus otevřel dveře v hrůze, koho najde na druhé straně, a v tom mu něco malého narazilo do kolen.

„Veselé Vánoce, můj Sev'usi!“

Zmateně zamrkal, když se podíval dolů na zřasenou zelenou přísavku, který se mu přilípla k nohám.

„Veselé Vánoce, slečno Lio. Co tady děláš? Kde máš maminku?“

„Přišla jsem ti dát dárek! Maminka se strýčkem Nevem říkali, že tu bydlíš!“ oháněla se balíčkem zabaleným v papíru se soby.

„Vědí, že jsi tady?“

„Ano, můj Sev‘usi!“ prohlásila netrpělivě, zjevně rozčilená, že nepochopil, co se děje, „strýček Nev mě posílá dolů! Maminka už jde. Je pomalá.“

Severus potlačil úsměv, když si holčičku přitáhl do náruče, a najednou se cítil mnohem lépe než předtím.

„Tak to bys měla, slečno Lio, raději jít dál.“

„Kde máš stromeček, můj Sev‘usi?“ zeptala se a našpuleně se rozhlédla po pokoji, jako by ho před ní schovával.

„Ach tak. Já ho nemám, ale ve Velké síni jich je dvanáct. Půjdeme se na ně podívat, až přijde tvoje matka?“

„Dvanáct! To je hodně a hodně, můj Sev‘usi!“ vydechla a podívala se na něj vykulenýma očima. „Ano!“

Zasmál se jejímu nadšení.

„Obávám se, že nemám žádné hračky, slečno Lio.“

„To nevadí, můj Se'vusi, přinesla jsem ti dárek. Otevřeš ho?“

„Samozřejmě.“

Seděl s Liou na klíně a opatrně otvíral balíček. Vypadl z něj rámeček na fotografii, na jehož spodní straně byl vyryt nápis Můj Sev‘us. Byly v něm dvě fotografie, na jedné byl on a Lia během jejich čajového dýchánku, na druhé Lia, schoulená na jeho klíně, jak jí čte. Byly to kouzelnické fotografie, na jedné viděl, jak jeho směrem Lia mává konvičkou s čajem, když předstírá, že pije, a na druhé se k němu přitulila, oči napůl zavřené, když otáčel stránky knihy. Nemyslel si, že by mu někdy v životě někdo dal něco podobného.

„Moc ti děkuji, Cordelie. Je to úžasné.“

„Postavíš si to na stůl, můj Sev'usi?“

V duchu zasténal a přemýšlel, co by řekli studenti, kdyby ho viděli přistrojeného v diadému a náušnicích. „Samozřejmě. Chtěla bys mi pomoct?“

„Ano!“

Vzal ji za ruku a vedl ji do své kanceláře. Pobaveně sledoval, jak se vyškrábala na jeho židli a velmi vážně rámeček položila na levou stranu vedle jeho kalamářů, než se na něj ohlédla, aby to schválil.

„Vypadá to báječně. A teď se podíváme, jestli to tvoje matka už zvládla?“

„Ano, teta Hannah jde velmi pomalu,“ odpověděla a rozhodně přikývla hlavou.

Ach. To už dávalo větší smysl. Hannah Longbottomové zbýval pouhý měsíc těhotenství a po hradu se pohybovala s obtížemi. Na tak malou čarodějku byla momentálně obrovská. Když ji Severus pozoroval, jak se kolébá po chodbách, chtěl soucitně potřást hlavou.

Ze třídy slyšel klepání na dveře svého pokoje, Lia při tom zvuku opět zpozorněla.

„MAMINKO! Trvalo ti to věčnost!“ křičela přes zavřené dveře.

Severus se zasmál, když se přesunul zpět do svého obývacího pokoje, aby otevřel dveře. Za nimi čekali Hermiona, Hannah a Neville.

„Trvalo mi to dlouho, že?“ zeptala se Hermiona a usmála se na svou dceru.

„Ano, mami! Můj Sev‘us otevřel svůj dárek a my jsme mu ho dali na stůl!“

Hermiona při pohledu na něj pozvedla obočí. On jí úsměv nesměle oplatil.

„Lia trvala na tom, abych si ho tam vystavil.“

Zakryla si ústa, jak potlačila smích. „Panebože! Prosím vás, řekněte mi, že to tam zůstane?“

Mírně zpanikařil, když se na něj Lia zaměřila zamyšlenýma očima, jako by si teprve teď uvědomila, že má možnost fotografie odstranit a že ji to netěší, a pak si povzdechl.

„Za to zaplatíte, slečno Grangerová,“ řekl tiše, než hlasitěji pokračoval: „Samozřejmě, že zůstane.“

Lia se na něj usmála.