Preklady fanfiction Harryho Pottera

Tygřice a rubín

Juliet

„Čeká nás náročný den,“ informovala mě Zarínina matka, zatímco neslyšně kráčela po chladných mramorových chodbách. „Přijede moje nejstarší sestra a tví bratranci ze Šúštaru, samozřejmě za Kasparem; kvůli tvému špatnému stavu už týden čekali, nechtěla bych to déle odkládat. Jsem proto ráda, že dnes vypadáš méně unaveně, mnohem víc sama sebou.“

„Ehm - ano, matko, dnes se cítím velmi dobře,“ řekla jsem, když se odmlčela, protože očekávala odpověď.

„Lektvary, které léčitel poslal, musely být silné. Byl to nejtěžší porod, jaký jazdánská čarodějka za poslední roky zažila... chvíli jsem se bála, že šlo o prokletí.“

Málem jsem zakopla o vlastní nohy. Porod? Ach, Merline. Já jsem právě porodila?

„Přesto jsi to zvládla a Kaspar vzkvétá! Tvůj otec je na tebe tak pyšný; a já samozřejmě také. Takový krásný, silný chlapec...“

Je to v pořádku, říkala jsem si, dokud pokračuju v hraní, neprozradím se. Jsem Zarín, nejstarší dcera Jazdaniů, a mám novorozeného syna. Kaspar, to je tedy Kaspar... Od porodu jsem nemocná. Silné lektvary zřejmě způsobily zázračně rychlé uzdravení...

Došly jsme k zavřeným dveřím, za nimiž byl slyšet šum hlasů a cinkání talířů a misek. Zarínina matka je otevřela a vešla do ranní jídelny.

„Dobré ráno, matko.“

„Mami!“

Dvě dívky na konci dlouhého stolu blízko nás - jedna povýšeně vyhlížející puberťačka, druhá teprve osmi nebo devítiletá - vzhlédly od svých talířů. Obě jedly měkké chlebové placky, jogurt s medem a chlazené, lesklé plátky melounu. Z malých stříbrných šálků ke mně zavanula opojná vůně sladce kořeněné kávy a žaludek se mi stáhl hladem. Už přes dvanáct hodin jsem nic nejedla.

V místnosti bylo ještě šest dalších lidí - starý shrbený dědeček, který se šťoural v zubech, velký mohutný muž s hustým černým knírem, který četl noviny, dva chlapci, kteří se přetahovali o mísu s chlebem, a hubený mladý číšník, který na stříbrném podnose přinášel další kávu. Číšník uctivě pokýval hlavou, postavil kávu doprostřed stolu a odešel. Nervózně jsem následovala Zaríninu matku do místnosti.

„Lailo, Sisi,“ pozdravila žena hlasitě dívky a odsunula židli. „Dobré ráno všem... a teď, Zarín, pro začátek si vezmi trochu toho melounu. Co se děje, Lailo? Zíráš, to je velmi nehezké.“

„Jak jsi to udělala, Zar?“ dožadovala se Laila, přičemž matku ignorovala.

Srdce mi bušilo, ale co nejnenápadněji jsem sáhla po melounu. „Co jsem udělala?“ odpověděla jsem otázkou, vzala malou stříbrnou vidličku a napíchla na ni ovoce.

„No, šla jsi do zahradního pokoje, zrovna když jsem přišla na snídani, ještě než dorazila Sisi,“ řekla Laila a ukázala na dveře do vedlejšího pokoje. „Chtěla sis odpočinout. Celou dobu jsem byla tady a ty jsi kolem mě neprošla, viděla bych tě.“

„Já jsem tě taky neviděla, Zar-zar!“ vypískla Sisi. „Páni, ty ses přemístila?“

„V tomhle domě se nemůžeš přemístit, Sisi, to přece víš, ty jsi tak hloupá,“ odsekla Laila  a tvář její mladší sestry se zamračila. Smutně sklopila oči ke svému jogurtu.

„Prošla jsem kolem tebe,“ vyhrkla jsem rychle, ale cítila jsem, jak mi rudnou tváře. „Jedla jsi. Nevšimla sis toho. Ignoruj ji, Sisi.“

Ach drahý Merline, potřebuju být přesvědčivá. Jakmile zjistí, že skutečná Zarín je ve vedlejší místnosti, jsem mrtvá. Modlila jsem se, aby to nezaslechla a nepřišla.

Ale Lailiny kočičí oči se přimhouřily a zkoumaly mě.

„Taky ses převlékla,“ oznámila mi. „Měla jsi na sobě krémové šaty, ne tyhle modré. A kromě toho už jsi snídala, ty nenasytný čuníku.“

„Lailo!“ pokárala ji matka ostře. „Dávej si pozor na jazyk.“

Ale Laila se nedala zastavit. Naklonila se dopředu, aniž by se dotkla svého melounu. „A musela jsi předtím předstírat, že ti není dobře, mně připadáš v pořádku, tak proč jsi mě nutila, abych ti pomohla do křesla, co? Vsadím se, že ti po Kasparovi vůbec nebylo zle,“ pokračovala zlomyslně. „Vsadím se, že jsi to jenom využívala, abys získala všechnu pozornost, přivolali toho speciální lékouzelníka... všichni se kolem tebe shlukli jako mouchy... nosili ti první poslední -“

„Lailo! Dost!“ vložila se do toho její matka se zábleskem v očích. Laila konečně zmlkla. S obtížemi jsem spolkla kousek melounu. Na čele mi vyrazily krůpěje potu. Neodvážila jsem se je setřít.

„Jsi nezdvořilá, Lailo,“ ozval se velký muž na druhém konci stolu, který znovu vzhlédl od novin. „To se k dceři Jazdaniů nehodí.“

„Ale, tati...“

Oba chlapci se přestali prát o chleba a zvědavě se rozhlíželi. Dědeček stále mlčky popíjel kávu, ale oči se mu leskly jako z oceli a já věděla, že poslouchá každé slovo.

Zarínina matka však jednu část Lailiny tirády zachytila. „Jestli je pravda, že už jsi snídala, Zarín, proč jsi mi řekla, že jsi ji dnes ráno vynechala?“

Laila zvedla hlavu a její rty se stočily do úsměvu. Věděla, že něco není v pořádku. Věděla, že lžu. A věděla, že jsem byla přistižena, ať už šlo o cokoli.

„Já - protože -“ V hlavě jsem měla pod ženiným pronikavým pohledem úplně vymeteno. „Protože -“

Ale v příštím okamžiku mě od odpovědi zachránilo to, čeho jsem se bála nejvíc.

Z vedlejší místnosti se ozval dívčí hlas, roztřesený, naříkající.

„Matko? Jsi tam? Chci tě... cítím se hrozně...“

Hlavy všech se otočily za hlasem a na vteřinu ztuhly. Ten okamžik šoku byl mým vysvobozením. Vyskočila jsem ze židle a vrhla se k východu s vědomí, že o zlomek vteřiny později na mě budou mířit všechny jejich hůlky.

Prolétla jsem dveřmi a zabouchla je právě ve chvíli, kdy se za mnou ozval kolektivní řev a Lailin teatrální výkřik. Zareagovala jsem instinktivně, hůlku jsem držela v ruce dřív, než jsem se nadála, soustředila se a vydechla: „Colloportus!“ Dveře se zapečetily o vteřinu dřív, než se na ně vrhlo několik členů rodiny Jazdaniů a zatřáslo s nimi v pantech.

Věděla jsem, že základní kouzlo je zastaví jen na pár vteřin, a tak jsem se řítila chodbou a za roh, zpátky cestou, kterou jsem přišla, a zoufale jsem vzpomínala na všechna kouzla, která jsem se za poslední rok naučila. Všechna byla žalostně nedostatečná, dokonce i ta pokročilejší, která jsem sama natrénovala z knih v knihovně... Udělala jsem jedinou věc, která mě v běhu o život napadla, namířila jsem hůlku za sebe a vykřikla: „Aguamenti!“

Z hůlky mi proudem vytryskla voda a zalila mramorovou podlahu. Slabá naděje, ale třeba někdo z nich uklouzne...

Sotva padesát kroků za mnou se rozrazily dveře a mužský hlas zařval: „STŮJ! VETŘELEC!“

Zaslechla jsem ještě něco nesrozumitelného - ze všeho nejvíc to znělo jako abrakadabra - a kolem mě prosvištěl záblesk jasně zeleného světla. Jeho průlet jako by smrštil a roztřásl vzduch. Ať už šlo o jakékoliv kouzlo, nezajímalo mě to. Vrhla jsem se za další roh a běžela ještě rychleji, zoufale jsem lapala po dechu a v hrudním koši mě píchalo. Před očima mi tančila bílá světla. Z mé hůlky dál tryskala voda.

Buch. Narazila jsem do pevné hory svalů a masa a couvla.

„Slečno Zarín!“ Tím, kdo mě uchopil za ramena, byl šokovaný vrátný. „Co se to proboha děje?“

„Je tu - vetřelec!“ Zalapala jsem po dechu a třesoucí se rukou ukázala za sebe. „Běžte - běžte - pomozte jim!“

Vrátný byl v mžiku pryč, uvěřil mi - děkovala jsem svým šťastným hvězdám, že byl se Zarín v přátelském vztahu, a vydala se ke schodům, které jsem brala po třech. Musel jsem najít Jennifer a dostat se odsud, než nás obě zabijí.

Dole se ozýval řev a rány - pak zmatená změť výkřiků a třeskotu. Srdce mi pookřálo - vrazil vrátný do nich? Uklouzli snad všichni na mé vodní stopě? Doběhla jsem nahoru a zatočila do chodby, když tu jsem najednou vyletěla do vzduchu.

„Ááá!“

Dopadla jsem na mramorovou podlahu na nataženou levou ruku a vzápětí vykřikla, protože jsem ucítila, jak mi prasklo zápěstí.

Když mě Laila o pár okamžiků později dostihla, choulila jsem se do klubíčka, vzlykala a zápěstí měla v jednom ohni. Snažila jsem se vyškrábat na nohy, ale ona mě strhla zpátky na zem, hůlku napřaženou, a její krásnou kočičí tvář ozařoval divoký, vítězoslavný úsměv.

„Dokonale namířená klopýtací kletba, abych tak řekla,“ zamručela a vrazila mi hůlku do krku. „A teď mi řekni, kdo doopravdy jsi.“

„Nech toho -“

„Řekni mi to.“

„Neřeknu - au! Přestaň!“

Vykřikla jsem. Něco zlomyslně zamumlala a mně se zkroutilo ucho, jako by ho drtili ve svěráku. Drcení zesílilo a do hlavy mi vystřelila bolest.

Druhým nedotčeným uchem jsem slyšela, jak se zbytek rodiny zvedá na nohy a znovu se rozbíhá, jejich kroky duněly jako hromobití. Dorazili pod schody. Zmítala jsem se a křičela a nakonec se mi podařilo chytit Lailinu ruku s hůlkou a odtlačit ji pryč. Bolest ustoupila a já jsem vymrštila jednu nohou a trefila ji naplno do břicha. Vydala ze sebe slabé „uf“ a odkutálela se pryč - a já se znovu schoulila do klubíčka s vědomím, že je to tady, že zemřu rukami celého klanu Jazdani - když tu jsem ucítila, jak mě něco dloublo do žeber.

Džinova zlatá harfička, na kterou jsem úplně zapomněla.

...Posluchače uspí. Možná pro ni najdeš využití...

Dech se mi zadrhl v krku, když jsem ji vytahovala. Od té chvíle jako by se čas zpomalil.

Moji pronásledovatelé dosáhli vršku schodiště, zabočili za roh a mně se na vteřinu zastavilo srdce v naprosté hrůze. Matka, krásnou tvář zkřivenou divokým vztekem, běžela první a proměnila se mi před očima; končetiny se natahovaly, z konečků prstů jí vyrážely drápy, záda se prohýbala, oranžová a černá srst se jí rozvlnila po kůži. Její čelisti se rozevřely a odhalily řady ostrých žlutých zubů. Ach, Merline. Tygřice! Byla zvěromág!

Za ní se s pozvednutými hůlkami blížili otec, vrátný, Sisi a oba chlapci a hrstka dalších sluhů... dědeček kulhal jako poslední...

Vykřikla jsem, a když se ke mně obrovská tygřice přiblížila, zvedla jsem harfu před sebe jako štít a prsty levé ruky zoufale přejela po strunách. Zlomené zápěstí se mi při tom svíjelo v bolestech.

Sladký, sirový zvuk akordů - strašidelná melodie zněla ještě dlouho poté, co mé prsty opustily poslední strunu.

Tygřice, ostatní Jazdaniové a jejich služebnictvo se všichni naráz zastavili. Laila - s prsty nataženými ve snaze uchopit harfu - ztuhla a otevřela pusu. Její oči se na okamžik setkaly s mýma, když jsem znovu, tentokrát promyšleněji, přejela prsty po strunách.

Tygřice nacházející se sotva metr ode mě zasténala, s námahou se posunula o dva kroky dopředu, pak se složila na zem a se svěšením hlavy se schoulila na zem. Za ní se ozval společný vzdech - vzduchem rezonovala sladká píseň harfy - a všichni ochabli. Podlomila se jim kolena a celá rodina se zhroutila na koberec ve změti končetin a hábitů. Laile vedle mě se zakalily oči a i ona se sesunula na podlahu.

Tělo šelmy přede mnou se vlnilo a svíjelo, srst a drápy se zatahovaly přímo před očima. O chvíli později tu tiše ležela Zarínina matka ve své lidské podobě, stále stočená do klubíčka jako kočka.

Po řevu, výkřicích a chaosu posledních minut mi samotné ticho dunělo v uších jako zvon. Zalapala jsem po dechu, zvedla se na nohy a opatrně si v pravé ruce hýčkala levé zlomené zápěstí. Při sebemenším pohybu jím vystřelovala bolest a já nedokázala ohnout prsty, aniž bych nezalapala po dechu.

Když jsem si prohlížela masu těl před sebou, srdce mi bušilo. Z tváří jim vyprchala krev a všichni vypadali smrtelně bledí. Lhal snad džin o té harfě? Určitě jsem - nemohli být všichni - mrtví?

„Juliet?“ zašeptal za mnou hlas a já se otočila, abych spatřila služebnou Minu - Jennifer - která na mě zírala s tichým zděšením. „Co jsi to udělala?“

Rychle jsem se sehnula a nahmatala Lailino zápěstí. Na okamžik jsem nic nenašla a do krku mi vystoupala žluč - a pak jsem pohnula prsty a ano, ucítila jsem to. Chvění tepu. Zaplavila mě úleva.

„Je to v pořádku,“ řekla jsem rychle. „Jen spí. To ta harfa...“

„Díky bohu...“ Jennifer se nadechla a ztěžka polkla. „Ach, Juliet. Viděla jsem toho tygra. Bylo to o fous.“

„Netušila jsem, že je zvěromág - víš - může se měnit ve zvíře podle libosti,“ vysvětlila jsem a polkla. „Džin nás mohl varovat.“

Jennifer plakala a já, jak jsem si uvědomila, taky.

„Tohle bylo - prostě hrozné,“ vzlykla.

„Já vím,“ souhlasila jsem. „Já vím...“

Přikradly jsme se k sobě a objaly se. Pod džinovou iluzí jsem cítila postavu své skutečné sestry, její známé dlouhé vlasy, a začala jsem se cítit o něco lépe. Obě jsme byly naživu. Pořád jsme mohly utéct. Držela jsem levou ruku nepohodlně dál od těla a Jennifer se po chvíli vymanila z objetí, jemně se dotkla mého zápěstí a podívala se na mě. Ucukla jsem.

„Je zlomené,“ zamumlala jsem. „V pohodě. Zvládnu to.“

Jennifer si otřela oči a našpulila rty. Vždycky byla v případě nouze praktičtější než já. Sundala si z ramen tmavomodrý šátek. „Tady,“ řekla. „Udělám ti závěs.“

Vyrobila jednoduchý úvaz, přehodila mi ho kolem krku a položila mi do něj levou ruku. Zápěstí spočinulo na měkkém materiálu a bolest trochu polevila.

„Díky,“ pípla jsem vděčně. „To pomáhá.“

Ale Jennifer už se otáčela. „Musíš jít se mnou,“ řekla a zatahala mě za pravou ruku. „Nevím, co mám dělat. Našla jsem ten rubín, ale - no, prostě pojď nahoru, uvidíš.“

Nechápavě jsem ji následovala do pokoje, jehož dveře už byly pootevřené. Zevnitř se ozvalo tiché mňoukání.

„Co je to za zvuk?“

„Kaspar,“ odpověděla Jennifer krátce.

„Aha. Samozřejmě...“ Vešla jsem do místnosti a zamrkala.

„Potkala jsem Minu,“ dodala Jennifer zbytečně.

Na podlaze ležela drobná žena, která vypadala přesně jako moje zamaskovaná sestra. Dýchala, ale oči měla zavřené.

„Do háje. Jak jsi...?“

„No, naštěstí nechala hůlku na nočním stolku,“ ukázala Jennifer. „Jinak bych neměla šanci. Křičela, ale myslím, že všichni ostatní už šli dolů na snídani, takže ji nikdo neslyšel. Dostala jsem se k ní dřív, než se ona dostala ke své hůlce, a bojovaly jsme... Ale nebyla moc velká bojovnice.“

„No, to většinou nemusíš být, když jsi čarodějka - a chůva...“

„Už rok dělám bojová umění,“ pokračovala Jennifer. „Však víš - ten kroužek ve škole. Bylo snadné ji přemoct. Vlastně jsem ji nechtěla omráčit, ale když padala k zemi, praštila se hlavou o roh postele.“

Ušklíbla jsem se. „Ježíši, necháváme za sebou cestu plnou těl... je to miminko v pořádku?“

Přešla jsem ke krásně vyřezávané dřevěné kolébce a nahlédla dovnitř.

„Ano,“ potvrdila Jennifer. „Je v pořádku. Po té rvačce chvíli křičel, ale mazlila jsem se s ním, dokud se neuklidnil. Je opravdu sladký.“

„Ach... jo, to je... ahoj, Kaspare! Ty jsi ale zlatíčko!“ zavrněla jsem.

Jak jsem se na dítě dívala, přestalo prostoduše mňoukat. Jeho malá kulatá tvářička se překvapeně zkrabatila. Byl maličký, ale dokonalý: velké tmavé oči s dlouhými řasami, buclaté tvářičky, hebké, kudrnaté vlásky. Udělala jsem na něj obličej a on na mě zamrkal, ostražitě a zvědavě.

„Já vím... a Juliet, podívej. Tady je ten fénix. Je v jeho postýlce.“

Jennifer přejela prsty po složitě vyřezávaném dřevě na čele kolébky. Klenot - fénix ne větší než můj palec, tak krásně vytvořený, že vypadal skoro jako skutečný - se temně krvavě leskl. Byl zasazený hluboko ve dřevě. Kolébka, která byla věkem vyleštěná a ohlazená, patřila zcela zjevně k rodinnému dědictví. Vypadala stovky let stará.

„Budeme ho tedy muset vytáhnout.“

„Už jsem se o to pokoušela. Minu tady nahoře snídala, použil jsem její nůž. Nedokázala jsem ho vypáčit.“

Viděla jsem, že dřevo je kolem klenotu poškrábané a oprýskané. Nůž ležel na posteli - stříbrný s tupou špičkou. Zvedla jsem ho a pokusila se ho vsunout do tenké škvíry mezi rubínem a dřevem. Odolával. Kolébka se zakymácela a Kaspar vydal nejistý výkřik.

„Počkej, Juliet!“ Jennifer se naklonila a zvedla dítě, které se k ní důvěřivě přitulilo. Držela ho v náručí, hladila ho po vlasech a tiše mu broukala. Jemně škytl.

„Promiň, Kaspare,“ zašeptala jsem a vrátila se ke kolébce. Po krátkém zápase jsem nůž upustila zpátky na postel. „No, s tímhle ho ven nedostanu,“ řekla jsem, „zvlášť ne jednou rukou. Ale uvidím, jestli se to nedá udělat jinak.“

Vytáhla jsem hůlku. Jennifer mě pozorovala, očividně zvědavá. „Jaké kouzlo můžeš použít?“

„Nejsem si jistá,“ zamyšleně jsem převalovala hůlku mezi prsty. „Je tu pár kouzel, která můžu zkusit... co třeba... ustup...“

Jennifer o pár kroků couvla a položila ruku na Kasparovy drobné uši.

Pečlivě jsem zamířila. „Diffindo!“

Ozval se zvuk podobný výstřelu, jak se dřevo rozštíplo. Jennifer zalapala po dechu.

Ve dřevě vedle klenotu se objevila dlouhá tenká čára, ale nestačilo to. Zanořila jsem se do ní nehty. Nedal se uvolnit.

„Reducto!“

PRÁSK.

Prastaré dřevo zbrázdila síť trhlin.

„Ale ne, Juliet...“ Jennifer se dotkla mého ramene a ukázala za mě. Minu se pohnula, přivedena k vědomí hlasitým zvukem. Vydala ze sebe tiché zasténání, ale oči měla stále zavřené. Znepokojeně jsem se dotkla hůlky. Udeřit někoho do bezvědomí v sebeobraně byla jedna věc; žádná z nás ji ale nemohla chladnokrevně napadnout. A harfu jsem se neodvážila použít; kdyby složila všechny kromě toho, kdo na ni brnká, Jennifer a Kaspar by skončili také mimo.

„Rychle,“ pobídla mě Jennifer. „Hlavně ať už je to za námi.“

Znovu jsem zamířila. „REDUCTO!“ zvolala jsem důrazněji a soustředila veškerou pozornost na správné místo. Záblesk červeného světla. Čelo kolébky se roztříštilo a Minu se nadechla, zvedla se na jedné ruce a otevřela oči. Kaspar se podrážděně ošil a začal naříkat. Ale tohle už stačilo. Dřevo se rozpadlo a fénix spadl na dětskou přikrývku. Dala jsem hůlku stranou, natáhla ruku a zvedla ho. Prsty mě brněly vítězstvím. Rychle jsem ho zastrčila do kapsy svého hábitu.

„Pojď, jdeme!“ vyhrkla jsem, vytrhla zdravou rukou kroutící se dítě z Jennifeřiny náruče a spěšně ho položila zpátky do zbytků kolébky. Začal naplno křičet, natahoval ke mně ruce a po tvářích se mu kutálely slzy. Vnitřnosti se mi zkroutily pocitem viny.

„Neplač, Kaspare, to bude v pořádku...“ promluvila Jennifer s utrápeným výrazem. Zatahala jsem ji za paži a obešly jsme Minu, která už se posadila, zakymácela se, na tvář se jí vkradlo zděšení a rychle opustila místnost. Pro jistotu jsem vytáhla harfu, ale nebylo to potřeba, rodina stále ležela náhodně rozeseta po celém schodišti.

Když jsme spěchaly po schodech dolů, ještě stále jsme slyšely dětský křik.

„Chudák Kaspar,“ zamumlala Jennifer. „Zdá se mi to tak špatné.“

Bezradně jsem pokrčila rameny. „No, teď už je pozdě. A jsou směšně bohatí, jen se podívej na ten dům. Kolébku opraví kouzlem a prostě do ní zasadí jiný šperk... určitě na tom nezáleží.“

„Nejde jen o kolébku,“ pokračovala Jennifer a vrhla na mě nešťastný pohled. „Cítím se tak provinile, že je takhle opouštím, že jsem je okradla... nikdy nám nic neudělali.“

Odemkly jsme vchodové dveře a vyšly zpátky do jasného slunečního světla. „Jo, ale na rovinu, Jenny,“ sdělila jsem jí tiše, „nemyslím si, že by to byla zrovna milá rodina. Četla jsem o nich. Jsou to v podstatě kouzelničtí diktátoři, celá země se jich bojí. Matka je vyšinutý zvěromág, který mi chtěl prokousnout hrdlo. A ta Laila je pěkná mrcha.“

Jennifer si povzdechla. „No, potkala jsem jenom vrátného, Minu a vlastně Kaspara. A ti se mi líbili.“

„Jo, no... věř mi, že ti ostatní nebyli ani z poloviny tak okouzlující.“

Pomalu jsme se vydaly přes příjemně chladnou zahradu s fontánami zpátky na hlučné tržiště. Propletly jsme se davem a kolem stánku prodavače kotlíků, načež jsme zabočily zpátky do úzké uličky. Džin nám řekl, abychom se vrátily na toto místo a zavolaly ho jménem, až budeme připravené. Své jméno napsal na pergamen, který jsem teď vytáhla z kapsy spolu s rubínovým fénixem.

„Je nádherný,“ poznamenala Jennifer, která si klenot ode mě vzala. „Bože - je tak těžký.“

Vzhledem ke své velikosti byl skutečně těžký. Vybroušený a vyleštěný mistrem řemeslníkem a jeho peří vypadalo jako opravdové. V Jennifeřiných rukou se leskl, krvavě rudý s nádechem ohně uvnitř. Když s ním pohybovala ze strany na stranu, barvy se přelévaly a blýskaly.

„Nejsem si jistá, jestli je to jen tak nějaký rubín,“ pokračovala nejistě. „Maminka má rubínovou brož, víš, tu od babičky. Tohle se jí vůbec nepodobá.“

Přikývla jsem. „Vím, jak to myslíš. No, nejspíš je v něm nějaký druh magie. Předpokládám, že právě proto ho džin tak moc chtěl zpátky.“

Rozbalila jsem pergamen s napsaným jménem džina a s Jennifer jsme se na sebe podívaly. Posledních několik hodin bylo tak strašných, tak děsivých a my jsme se ocitly blízko smrti nebo přinejmenším nepředstavitelnému mučení. Úleva ještě nepřišla a pravda teprve začínala vyplouvat na povrch. Podařilo se nám to.

Pomalu, vítězoslavně jsem se začala usmívat.

„Dokázaly jsme to, Jennifer. Získaly jsme rubín. Splnily jsme naši část dohody.“

„Ano...“ zašeptala Jennifer po chvíli. „Myslím, že ano. Já - já tomu nemůžu uvěřit. Budu čarodějka... čarodějka jako ty...“ Začínala vypadat omráčeně.

„Budeš moct chodit do Bradavic. Budeš mít jen rok zpoždění - a já ti pomůžu to dohnat. Budeme zase spolu, pořádně - a už nás nikdy nerozdělí! Tady, rychle - vraťme se k džinovi a předejme mu toho fénixe. Za chvíli z tebe bude čarodějka...“

Když jsem četla jméno na pergamenu, ruka se mi třásla vzrušením.

„Azmah-Kalachin.“

O zlomek vteřiny později se nám pod nohama zatřásla země a my jsme za sebou nechaly uličku ve víru prachu.

Náš příchod zpět do džinova doupěte byl přivítán výbuchem divokého, radostného, ječivého smíchu.