Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 16. Vize o sladkých švestkách

Než Brumbál pozdě odpoledne dorazil, prošel Harry jen první tři kapitoly své nové knihy. Samozřejmě nejspíš přečetl každou z nich několikrát, pokud by počítal všechny stránky, které přečetl a pak znovu přečetl poté, co si uvědomil, že mu jeho bloudivé myšlenky brání v tom, aby něco skutečně vnímal. Když tedy zaslechl zřetelný zvuk nově příchozího za dveřmi do kuchyně, rychle knihu zavřel. Neviděl důvod, proč by měl řediteli dávat okatě najevo svůj nedostatečný pokrok ve studiu.

Pokud něco naznačoval jeho úsměv, Snape si toho samozřejmě všiml. Ale kdy si zkušený špión nevšímal všeho kolem sebe? Harry jen doufal, že Brumbálovi zlomyslně nenavrhne, aby z četby udělal nějaký rychlý testík.

„Harry! Rád tě vidím, chlapče! A Severusi,“ kývl Brumbál vesele na profesora při vstupu do kuchyně, „vidím, že pracujete na svých plánech výuky. Velmi dobře, velmi dobře.“

Brumbál se Snapem se naštěstí hned pustili do debaty o učebním plánu lektvarů pro nadcházející rok a nechali Harryho, aby si užil odklad diskuse o čemkoli, co mělo co do činění s vizemi, Voldemortem nebo nitrobranou.

Harry si povzdechl, když sledoval rozhovor profesorů. Nebylo to proto, že by nitrobranu nesnášel. Dělalo mu hlavně starosti, jak se Brumbál rozhodne ho učit. Bude používat stejné útočné metody jako Snape? Harry se netěšil, že se bude muset vzdát dalších svých vzpomínek, i když Brumbálovi věřil víc než Snapeovi.

A pokud si to dovolil připustit, měl tak trochu obavy i z jiného důvodu. Kdyby se mu tentokrát učení nepodařilo, dojde Brumbál ke stejnému závěru jako Snape – že Harry je naprosto, beznadějně neschopný?

„Půjdeme tedy do salónu, Harry?“ Do jeho myšlenek se vmísil Brumbálův hlas a starší kouzelník pokynul ke dveřím. Harry se napůl usmál a rezignovaně ho následoval na chodbu. Jediné, co při odchodu slyšel, bylo známé škrábání Snapeova brku o pergamen.

„Posaď se, Harry, prosím,“ ukázal Brumbál na židli, když dorazili do salónu. Sám se usadil na pohovku naproti Harrymu. Stůl mezi nimi už byl prostřený dvěma vysokými sklenicemi a tácem s různými jednohubkami. „Po svém příchodu jsem si dovolil požádat Dobbyho, aby nám připravil nějaké občerstvení,“ vysvětlil Brumbál na Harryho zvědavý pohled.

„Aha… vypadá to… vypadá to dobře,“ odpověděl Harry. Ale nevypadalo to dobře, ne doopravdy. Žaludek se mu začínal svírat. Chystal se Brumbál začít večer tím, že se ho zeptá na knihu, nebo tím, že zaútočí na jeho mysl? Ani jedna možnost nezněla příliš lákavě.

„Profesor Snape ti vysvětlil, předpokládám, že budu pokračovat v tvých hodinách?“ zeptal se Brumbál přátelsky a sám si nabídl z občerstvení.

Harry si odkašlal. „Ano, pane.“

„Výborně.“ Brumbál sáhl po sklenici a napil se, než pokračoval. „Takže bychom měli nejdřív probrat pár věcí.“

„Myslíte ty vize?“ hádal Harry. „Ty od Voldemorta? Profesor Snape mi řekl, že o nich budete chtít slyšet.“

„No, ano – rád bych si o tom s tebou promluvil, i když myslím, že možná později.“ Brumbál upřel na Harryho pohled. „Až dosud jsem nevěděl, že nějaké vize máš, Harry.“

Harry sklopil zrak, když v ředitelově tónu zaznělo zklamání. Bylo úžasné, jak ředitel dokázal vyjádřit, co si myslí, aniž by to musel skutečně říct. Harry věděl, že ředitel dává najevo svou nespokojenost, že za ním nepřišel dřív.

„O podrobnostech si tedy promluvíme později,“ pokračoval ředitel po Harryho mlčení. „Pokud jsi skutečně měl Voldemortovy vize, rád bych, aby byl profesor Snape přítomen tvému vyprávění.“

„Proč?“ zeptal se Harry. Dříve o tom nepřemýšlel, ale teď… Proč se Snape v poslední době musel tolik plést do každého detailu jeho života? Začínalo ho to opravdu vyčerpávat.

„Profesor Snape zná lorda Voldemorta velmi dobře, Harry. Rád bych, aby si vyslechl podrobnosti tvých vizí pro případ, že by měl další poznatky, o které by se mohl podělit.“ Brumbál se odmlčel a pak pokračoval: „Kromě toho, Harry, profesor Snape s tebou letos v létě bydlí v jedné domácnosti. Kdybys měl další vidění, bude pravděpodobně jediný, kdo bude poblíž.“

Harry přikývl. To bohužel věděl.

„Ještě než dnes odejdu, tak se k tomu vrátíme,“ dodal ředitel, „ale dokud jsme sami, chci, abys mi dal slovo, že kdybys měl další vizi od Voldemorta, okamžitě o tom budeš informovat profesora Snapea.“

Harry vzhlédl a ve tváři se mu zračila hrůza. „Nemůžu prostě zavolat krbem vás? Nebo Remuse? Proč to musí být zrovna on?“

„Tvé slovo, Harry,“ naléhal Brumbál. „Ve dne v noci, chci tvé slovo, že s dalšími vizemi půjdeš okamžitě za ním.“

„Od Voldemorta,“ upřesnil Harry, když si náhle vzpomněl na své další sny. Nevěděl, jestli je může přesně nazvat vizemi… popravdě řečeno, neměl ani tušení, jak je nazvat. Ale nechtělo se mu slibovat, že se o ně podělí, zvlášť když přemýšlení o nich nevěnoval příliš mnoho svého vlastního času v bdělém stavu.

„Ano, Harry, od Voldemorta.“ Ředitel se na něj pátravě podíval, ale dál to nekomentoval.

Harry znovu neochotně přikývl. „Dobře, dobře. Slibuji.“

„Výborně. A teď, o čem jsem s tebou chtěl mluvit –“

„To nebylo ono?“

„Ne, můj milý chlapče, i když bychom si někdy mohli promluvit o tom, že není vhodné přerušovat starší.“

Harry zrudl, ale z Brumbálových usměvavých očí poznal, že ho škádlí, ne poučuje.

„Chci s tebou mluvit o jisté choulostivé záležitosti,“ pokračoval ředitel a úsměv mu zmizel z očí. „Poslal jsem někoho, aby si trochu… popovídal s tvými příbuznými.“

Harrymu se rozšířily oči. „To jste neudělal.“

„Protože jsi tak náhle opustil jejich domácnost, považoval jsem za nutné poslat někoho, kdo jim vysvětlí, že jsi u přátel a že se do konce prázdnin nevrátíš.“

„Aha,“ odpověděl Harry prostě, když se vzpamatoval z překvapení nad tématem. Dursleyovi byli to poslední, co by ho napadlo. Nebyl si jistý, co si má myslet o tom, že se s nimi jde setkat jiný kouzelník… zvlášť když se tam vydal ze zdvořilosti. Nemohl si pomoct, ale dodal: „Vsadím se, že neměli radost, když to slyšeli.“

Brumbál zvedl obočí. „Měl jsem dojem, že všichni zúčastnění byli s tvým dočasným přesunem spokojeni.“

„Chtěl jsem říct, že nebyli rádi, když slyšeli, že jsem s kamarády,“ vysvětlil Harry temně. „Udělal byste jim mnohem větší radost sdělením, že mě zajali temní čarodějové nebo tak něco.“

Brumbál na to nijak neodpověděl, jen se napil ze své vysoké sklenice. Po chvíli znovu klidně promluvil. „Můj zástupce nebyl přivítán s otevřenou náručí, mírně řečeno. Dokázal však předat zprávu. Také se mu podařilo velmi důrazně probrat, co se stane, pokud se ti opět pokusí ublížit.“

„No jo, ale výhrůžky nikdy moc nepomohly, víte?“ cítil Harry potřebu podotknout. „Moody jim vyhrožoval a trvalo jim jen o něco déle, než začali být hnusní.“ Pak si plně uvědomil Brumbálovu formulaci a ucítil, jak jím po strašlivě narůstajícím podezření projel mráz. „Tak počkat, řekl jste ‚opět‘. Myslel jsem, že se tam nemusím vracet!“

„Letos v létě se k nim nevrátíš. Naštěstí jsi tam pobyl dost dlouho na to, aby se obnovila krevní magie. Co se týče příštího léta…“ Brumbál si povzdechl. „Harry, v tomto ohledu ti nemohu nic slíbit. V závislosti na stavu války a míře nebezpečí, které ti hrozí, se k Dursleyovým dost možná budeš muset na krátkou dobu vrátit, abys byl v bezpečí.“

„Cože?“ zeptal se Harry ohromeně. Nemohl se ubránit ostrému bodnutí zrady, které mu projelo útrobami. Myslel si… upřímně si myslel, že ho ředitel nechal na Grimmauldově náměstí, protože mu na něm záleží, protože nechce, aby se mu něco stalo. Možná dokonce, že mu na Harrym záleží natolik, že nechtěl, aby byl nešťastný. Ale teď… Vyskočil, když pocit zrady ustoupil náhlému vzteku. „Kdy jsem tam byl v bezpečí? Ještě před pár dny jste říkal, že není v mém nejlepším zájmu se tam vracet! Profesor Snape vám prozradil, jací jsou! Snape, který mě nenávidí,“ vztekle zdůraznil, „vám řekl, jak jsou špatní! A vy teď tvrdíte, že i když to všechno víte, tak mě stejně pošlete zpátky?“

„Harry, máme celý rok na to, abychom probrali –“

„SPRÁVNĚ.“ Harryho hlas nabíral na síle, i když se mu na chvíli vynořily představy ředitelny zdemolované na konci minulého školního roku, než je zahnal stranou. Tohle bylo jiné. Tohle bylo horší. V žilách mu kolovala kombinace zrady a hněvu. „PROTOŽE TO SE OPRAVDU STANE, ŽE? BUDEME DISKUTOVAT, ALE PAK SE ROZHODNETE VY! A JÁ NEMŮŽU ŘÍCT NIC, CO BY TO ZMĚNILO!“

„Harry, posaď se –“

„PROČ BYCH MĚL?“

Odpověď se ozvala zpoza otevírajících se dveří obývacího pokoje. „Protože vyřváváte na celý dům, Pottere.“ Snape strnule vykoukl úzkým otvorem. „Co to pro Merlina – je všechno v pořádku, Albusi?“

„Ano, Severusi,“ povzdechl si Brumbál unaveně. „Menší neshoda. Budeme v pořádku, děkuji.“

„Menší?“ Harry od Brumbála ustoupil. „Tohle není maličkost! TOHLE JE MŮJ ŽIVOT!“

„Harry, prosím, posaď se.“ Brumbál mluvil tiše, jako by mu hlasitější slova mohla způsobit fyzickou bolest.

Harry se neposadil; zůstal stát na místě a vztek v něm vřel. Zrovna když jsem se rozhodl, že mu snad můžu věřit. Pevně sevřel rty. Brumbál nechtěl, aby křičel? Dobře. Ale nedopřeje mu tu laskavost, že by promluvit. Ať si to ticho vyplní ten starý muž sám.

Ale jako první přerušil ticho Snape s kritikou v hlase: „To je ten samý ředitel, o kterém jste tvrdil, že si ho ‚vážíte‘, Pottere? Očividně nemáte ani ponětí o tom, co ten pojem znamená.“

„Severusi.“ Brumbál zvedl ruku, aby Snapea umlčel, ale jeho oči se neodtrhly od Harryho rozzuřeného pohledu. „Harry má právo být rozčilený. Jen ho žádám, aby mě vyslechl.“

Harry mlčel. Bál se, co dalšího by se z něj mohlo vysypat, kdyby otevřel pevně sevřené rty.

Snape se podíval z Brumbála na Harryho a zase zpátky, načež se beze slova obrátil k odchodu.

Harry si nemohl pomoct s tím, co udělal vzápětí. Dokonce si ani nedal čas na to, aby o tom přemýšlel. Pootevřel pevně sevřené rty, aniž by ho zajímalo, že to je Snape, na koho volá: „Posílá mě zpátky! Viděl jste, jací jsou Dursleyovi. Řekněte mu, že mě nemůže poslat zpátky!“

Vzdalující se profesor se zastavil, ruku položil na kliku a upřel na Harryho zkoumavé oči.

Harry měl pocit, že se propadne podlahou. Nechtěl, aby to znělo prosebně, a nemohl uvěřit, že právě požádal ze všech lidí zrovna Snapea o pomoc. Ale… Snape ho od Dursleyových odvedl a nějak přesvědčil Brumbála, aby ho tu nechal. Bylo logické, že by mohl zabránit, aby ho vrátili zpátky.

Brumbálův hlas prořízl tu trapnou chvíli a v každé slabice se zračila únava: „Harry, nenavrhuji, aby ses vrátil v dohledné době. Dokonce ani netvrdím, že se někdy vrátíš. Jen potřebuji, abys byl připraven na možnost, že nikde jinde nebudeš v bezpečí.“

A Harry konečně vychrlil, co ho skutečně trápí – co ho trápí desetkrát víc, než by kdy dokázali samotní Dursleyovi. Koneckonců, s Dursleyovými si poradit dokázal. Nenáviděl je, ale dokázal se s nimi vyrovnat, ať už se mu rozhodli udělat cokoli. S čím se ale nedokázal vypořádat, bylo vědomí, že Brumbálovi je jedno, jak těžké to pro něj je. „Já vím, že už to víte! Víte, že mi nedávají jíst a jak se můj strýc chová, když je naštvaný, a že se mnou zacházejí jako s domácím skřítkem, což jsou všechno věci, o kterých tvrdíte, že jste předtím nevěděl! Jak můžete tvrdit, že budu v bezpečí? Dokonce jste ani ne před týdnem přiznal, že to pro mě není nejlepší místo! A teď se k tomu vracíte!“

„Neřekl jsem, že tam půjdeš najisto…“

„Fajn, řekl jste, že se možná vrátím! Copak to nechápete? Nezáleží na tom, jestli jste se rozhodl určitě! Už to, že o tom vůbec uvažujete –“ Harry se odmlčel, protože mu vlna bolesti zabránila pokračovat, aniž by křičel nebo, nedej bože, plakal. Zhluboka se nadechl.

„Rozumím tomu tak, že tato… hádka se týká návrhu, aby se pan Potter vrátil ke svým příbuzným,“ prohlásil Snape a neptal se, protože bylo jasné, že tomu tak je.

Brumbál si protřel kořen nosu. „Můžete klidně vstoupit, Severusi, protože Harry dal jasně najevo, že nejste nežádoucím účastníkem tohoto rozhovoru.“

Snape pozvání přijal, plně vstoupil do místnosti a zavřel za sebou dveře. To je dobře, pomyslel si Harry. Otevřené, nestřežené dveře byly příliš lákavou možností úniku.

Muž stál u kraje místnosti a strnule zkřížil ruce na prsou. Podle Snapeova bezvýrazného obličeje Harry nedokázal odhadnout, co si o situaci myslí. Považoval jen za štěstí, že jeho profesor ještě nezačal naléhat, aby ho ředitel kvůli jeho drzosti poslal zpátky hned.

Harry se v duchu rychle snažil něco vymyslet, nějaký způsob, jak Brumbálovi vysvětlit, jak strašné je uvažovat o tom, že by se měl k Dursleyovým ještě někdy vrátit, když konečně získal jistotu, že s nimi jednou provždy skoncoval. Cokoliv…

„Drželi mě v přístěnku,“ vyhrkl impulzivně a pak si málem zakryl ústa dlaněmi. Ach bože. Proč o tom víc nepřemýšlel, než vypustil něco tak ponižujícího?

„Prosím?“ zeptal se Snape; Brumbál už několik vteřin nic neříkal a vypadal dost vyčerpaně.

Harry se uklidnil a nadechl se. No… klidně může dokončit, co začal. Pospíšil si s vysvětlením dřív, než si to mohl rozmyslet: „Než jsem dostal dopis z Bradavic, bydlel jsem v přístěnku pod schody. Nesměl jsem mít ložnici a zamykali mě tam, někdy i na celé dny, a taky mi ne vždycky dávali jídlo, a druhou ložnici Dudleyho jsem dostal, až když si mysleli, že by na to mohli přijít kouzelníci, a –“

„Harry… Harry, můj chlapče,“ přerušil ho Brumbál, který se během Harryho blábolení zvedl, aby k němu došel. Natáhl ruku, ale Harry ucukl. Pohlédl na ředitele, zatímco od něj couval směrem ke dveřím, ačkoli bylo těžké se na něj dívat, když se zároveň snažil nedat najevo své rozjitřené emoce.

„Nemůžete mě tam poslat zpátky,“ zašeptal Harry a stále ustupoval, „ne kvůli Dursleyovým, ale kvůli nám dvěma. Teď už víte, jak moc mě nenávidí. Když mě pošlete zpátky, budu vědět, že jediné, co vás zajímá, je moje role v téhle zatracené válce. Budu vědět, že vám na mně vůbec nezáleží.“

Ačkoli byl rozzlobený, jakmile ta slova vyšla z Harryho úst, pocítil hlubokou lítost. A ten pocit se ještě zhoršil, když viděl, jak mu Brumbálova tvář jako by stárla před očima. Byl si dokonce téměř jistý, že v kouzelníkových očích zahlédl náznak smutku.

Hned za Harrym se ozvalo odkašlání, takže nadskočil a otočil se. Když se od Brumbála vzdaloval, málem do Snapea nacouval, a temný muž se teď nad ním tyčil, možná právě v tu chvíli kvůli Harryho rozrušení ještě hrozivější. Měl stále lhostejnou masku, ale když se setkal s Harryho očima, Harry v nich zahlédl záblesk nějakých neidentifikovatelných emocí. Začal od něj také couvat, než si uvědomil, že by ho to jen přiblížilo k Brumbálovi, a tak se prostě otočil čelem k řediteli a v tu chvíli se rozhodl, že má raději těsnou blízkost dokonce se Snapem než s Brumbálem.

„Harry…“ začal Brumbál váhavě, „je mi moc líto všeho, čím jsi prošel. Nikdy jsem neměl v úmyslu, aby ti bylo ublíženo tak, jak bylo. Věděl jsem, že to u tvých příbuzných není ideální, to je fakt… ale máš pravdu, nyní mám více informací, než jsem měl. A jak bychom si měli všichni dobře zapamatovat, s většími znalostmi přichází i větší odpovědnost.“

Harry by ho nemohl přerušit, ani kdyby chtěl. Jakkoli byl před chvílí rozzlobený, teď se cítil vyčerpaný bolestí v Brumbálových očích a vědomím, že ji způsobil svými ostrými slovy. Nakonec jen poslouchal.

„Máš mylnou představu, Harry, že tu odpovědnost podceňuji. Věř mi, prosím, když prohlásím, že pokud by si okolnosti vyžádaly tvůj návrat do domu Dursleyových, nešel bys tam bez ochrany jako v minulých letech.“

Harry si ho chvíli mlčky prohlížel. „Co tím myslíte?“ zeptal se s nádechem skepse.

Brumbál gestem ukázal na židli. „Teď, když věřím, že můžeš poslouchat, myslím, že bychom si všichni raději měli udělat větší pohodlí.“

Harry se ani nepohnul.

Brumbál se přesto posadil na své původní místo na pohovce a dlouze se napil ze své sklenice. „Severusi?“ oslovil Snapea a nabídl mu místo na druhém konci pohovky.

Harry sledoval profesora, jak přechází k nabízenému místu, a přemýšlel, zda má přijmout olivovou ratolest, nebo zůstat stát na znamení vzdoru. Při všem tom rozechvění cítil, že má nohy jako z olova.

Snape se posadil na pohovku a seděl rovně… pracovně, pomyslel si Harry, jako by se nechtěl příliš uvelebit. Harry rychle odvrátil zrak, když Snape zvedl hlavu a přistihl Harryho, jak na něj zírá.

„Posaďte se, Pottere,“ nařídil Snape. „Váš hněv vůči řediteli školy není omluvou pro drzost.“

V Harrym se znovu zpěnila krev a otevřel ústa, aby Snapeovi řekl, kam si může strčit svou ‚drzost‘, ale když si prohlédl mužovu tvář, slova mu zamrzla na rtech. Snape se neusmíval. Ani se nešklebil a nedíval se na Harryho svrchu. Prostě vypadal… normálně. Ne normálně na Snapea, ale… no, skoro normálně na učitele, který právě slyšel studenta říkat, že vyrůstal v přístěnku. Vypadal… znepokojeně.

Harry se také cítil znepokojený. A tak, ať už byl hrdý, nebo ne, přešel k židli a posadil se na ni. Pak zkřížil ruce na hrudi a odkašlal si. „Jak to myslíte?“ zeptal se znovu, přičemž očima sledoval nevábný talíř s jídlem, který byl naaranžovaný mezi ním a jeho profesory.

„Napadlo mě několik věcí,“ začal Brumbál pomalu, „i když jsem měl v plánu probrat s tebou podrobnosti až v průběhu školního roku. Myslel jsem si, že bys sám mohl mít nějaké návrhy, jak zajistit, abys zůstal v bezpečí u svých příbuzných.“

„Co už vás napadlo?“ zeptal se Harry, připravený donutit Brumbála, aby dokázal, že to nevymyslel za pochodu.

Brumbál se chopil příležitosti. „Jedním z nápadů bylo poslat tě k nim s nějakým hostem, který by dohlížel na situaci. Třeba s nějakým přítelem. Samozřejmě plnoletým a ozbrojeným přítelem, aby byla zajištěna tvá náležitá ochrana.“

„S přítelem,“ zopakoval Harry. Zamračil se. Mohlo by to fungovat. Ale copak by ten přítel musel vidět stejné trapné věci jako Snape? „Jo, to dává smysl…“ připustil Harry, promýšlel to, když mluvil, a nedíval se ani jednomu ze svých profesorů do očí, „ale to by je nepřimělo, aby mě nenáviděli méně. Hm… jako když jsem našel profesora Snapea v domě… víte, strýčka Vernona to tak nějak ještě víc rozzlobilo.“

Brumbál se pak podíval na Snapea. „Váš názor, Severusi?“

Snape se na okamžik zamyslel, než odpověděl, a jeho rysy byly pečlivě kontrolované. Harry se nemohl ubránit dojmu, že si přeje, aby tu nebyl. Cítil další nával rozpaků, když si uvědomil, že profesor je tu proto, že ho o to Harry prakticky poprosil.

„Souhlasím s hodnocením pana Pottera,“ odpověděl Snape. Harry rychle vzhlédl. Právě s ním Snape souhlasil? „Zdá se, že zejména jeho strýc není schopen používat umění zdvořilosti a racionality ve vztahu ke svému synovci, převážně tváří v tvář domnělému ohrožení. Kouzelnický poručník sice může posloužit k tomu, aby zabránil fyzickému týrání, ale předpokládám, že kdyby řečený poručník pustil pana Pottera z dohledu, situaci by to jen zhoršilo.“

Harry se trochu uvolnil. Domníval se, že cokoli, co Snape řekne, by v něm nemělo vyvolat pocit úlevy, ale stalo se. Ať už byl profesor lektvarů opovrženíhodný, nebo ne, zdálo se, že už má základní povědomí o Vernonu Dursleym – což pomohlo, jelikož Brumbál bude naslouchat spíš argumentům kolegy profesora než studenta. Poprvé byl Harry tak trochu rád, že Snapea požádal, aby zůstal.

Brumbál na Snapeova slova smutně přikývl. „Druhou možností by bylo provádět pravidelné kontroly nějakým kouzelníkem, ale pokud, jak říkáte, by se přítomnost kouzelníka na plný úvazek podobala rozdmýchávání hnízda trnoocasých, předpokládám, že ani to by nebyla nejlepší volba.“ Brumbál se naklonil dopředu a zkoumal Harryho oči. „Jak už jsem ti vysvětlil, na diskusi máme celý školní rok. Nemusíme nic rozhodnout v dohledné době. Doufám však, že se mi podařilo přesvědčit tě, že kdyby ses někdy musel vrátit, Harry, nedovolil bych ti to, aniž bys měl k dispozici nějaký způsob řešení. Teď už chápeš, Harry, že k situaci nepřistupuji nahodile, bez zájmu o tvé blaho… že ano?“

Brumbál Harryho prakticky prosil, aby to pochopil, a Harry se přistihl, že přikyvuje… napůl z vyčerpání po hádce a napůl proto, že začínal chápat. Neudělalo mu to radost, ale vědomí, že Brumbál alespoň pomyslel na potřebu nějakého dodatečného zajištění nebo ochrany pro Harryho, zmírnilo pocit zrady, který se mu usadil v srdci.

„Než přejdeme k dalšímu tématu, Harry,“ začal Brumbál váhavě, „chtěl bych se tě zeptat, jestli je ještě něco dalšího z tvého života u Dursleyových, o čem bychom případně potřebovali vědět.“

Než Brumbál domluvil, Harry automaticky zavrtěl hlavou. „Ne, pane.“

„Jsi si tím zcela jistý?“

„Nic jiného, pane,“ odpověděl Harry, aniž by se mu podíval do očí.

Brumbál se odmlčel, jako by zvažoval svá další slova. „Harry… nevěděl jsem, do jaké míry s tebou Dursleyovi špatně zacházejí. V minulých letech jsem viděl chlapce, který nebyl tak milován a nebylo o něj tak dobře postaráno, jak by mělo být. A teď jsem obeznámen s tím, co mi profesor Snape dokázal vylíčit z vlastního pozorování. Ale tohle… tohle je poprvé, co ses mi osobně svěřil s případem jejich špatného zacházení.“ Odmlčel se, aby si prohlédl Harryho nyní ztuhlou postavu a odvrácené oči. „Vzhledem k tomu všemu mi připadá logické předpokládat, že toho může být víc, s čím ses mi ještě nesvěřil.“

Harry znovu zavrtěl hlavou. „Ne, pane,“ zopakoval a hlavou mu proběhly obrazy svištících pánví, narozenin bez dárků a honiček na Harryho. Moc si přál, aby o tom přístěnku raději mlčel. V tom zlomku vteřiny mu připadalo tak nutné, aby Brumbál pochopil, jak moc ho Dursleyovi nenávidí… ale teď měl chuť ponížením se propadnout do křesla.

„Myslím, že by sis měl s někým promluvit, Harry, i když se odmítáš svěřit mně.“

„Proč?“ Harry nebyl drzý. Vzhlédl v opravdovém zmatku. K čemu by bylo dobré mluvit o něčem, co se už stalo? Věděl, že ho jeho příbuzní nenávidí, ale také věděl, že si nezasloužil nic z toho, co mu udělali nebo řekli. „Nejsem žádný cvok, pane profesore,“ cítil potřebu zdůraznit. „Nepotřebuju terapii ani nic jiného. Jsem v pořádku.“

Brumbál mu věnoval pátravý pohled, kterému se Harry tentokrát nevyhýbal. Možná když se podívá přímo na ředitele, ten uvěří, že je Harry opravdu v pořádku.

Brumbál nakonec přikývl, ačkoli jeho oči stále ještě vyzařovaly smutek. „Tak snad k jinému tématu?“

Harry s úlevou přikývl.

„Myslím, že naši diskusi o lekcích nitrobrany bude třeba odložit. Plánoval jsem dokončit cvičení, které by vyžadovalo mnohem větší soustředění, než má v tuto chvíli kdokoli z nás. Takže,“ pokračoval Brumbál, „co kdyby sis dnes večer později sám vyzkoušel první tři cvičení z páté kapitoly?“

Harry přikývl a snažil se vypadat, že ví, o čem ředitel mluví – nedostal se dál než ke třetí kapitole.

Dával si záležet, aby se na Snapea v tu chvíli nepodíval, a ani ho nezajímalo, jestli se ten muž usmívá, šklebí nebo se tváří vševědoucně.

„Výborně,“ přikývl Brumbál. „A teď, když je tu s námi profesor Snape, možná bychom měli pokračovat v diskusi o tvých vizích?“ Odmlčel se a Harry měl pocit, že se snaží postupovat pomalu, možná aby uklidnil dosud napjatou náladu v místnosti, když se mírně zeptal: „Kolik jsi měl od začátku prázdnin vidění od Voldemorta, Harry?“

Harry se na chvíli zamyslel a přeřadil na toto nové, i když ne o moc bezpečnější téma rozhovoru. „Hm… čtyři? Tři u Dursleyových a jedno od té doby, co jsem přijel sem.“

Brumbál ho vyzval, aby to upřesnil.

„No, dobře… První týden v létě jsem jednu vizi měl. Někoho mučil…“ Harry polkl. „… myslím, že mudlorozeného. Ta další nebyla úplně jasná – měl z něčeho radost, víc nevím. Gratuloval jednomu ze Smrtijedů, ale nedokázal jsem říct, kdo to byl. Třetí, ehm, byla to ráno, kdy se objevil profesor Snape a já viděl, jak ho Voldemort mučí a jak utíká. A… čtvrtá přišla před několika dny, když si uvědomil, že už nejsem u Dursleyových.“

Čekal, že zase začne přednáška o tom, jak jim měl o svých vizích říct už dřív, ale naštěstí se nedostavila. Jistě, oba profesoři mu už vyčinili; možná teď usoudili, že sdělení není třeba opakovat. Ať už to bylo z jakéhokoli důvodu, Brumbál pokračoval jen v otázkách stran jeho vizí a Snape mu občas skočil do řeči, aby něco upřesnil.

Poznal snad Harry mudlorozeného, kterého Voldemort mučil?

Ne.

Poznal něco ohledně Smrtijeda, kterému gratuloval?

Ne.

Poznal Snapea ve třetí vizi?

Ne… dokud se neobjevil u Dursleyových.

Jaký byl v té době emocionální stav Pána zla?

Byl nadšený. Šťastný. Znovu šťastný, pak rozzlobený. Pak opravdu rozzlobený.

A tak to pokračovalo, dokud se Harry necítil otázkami náležitě vyčerpaný. Poznal, že Snapea přinejmenším viditelně frustruje, jak málo jim může ze svých vizí říct. No, pomyslel si Harry, ne že by některá z nich byla příliš dlouhá – šlo vlastně jen o malé střípky.

A Harryho to trochu mátlo… neměli by být rádi, že neměl delší a podrobnější vize? Bylo to přece něco, co se snažili ovládnout tím, že ho nutili učit se nitrobranu… nebo ne?

Když to vyslovil, Brumbál ho pohotově ujistil: „Samozřejmě chceme, aby ses naučil toto spojení ovládat, Harry. Ideální by bylo, kdybys nám dnes neměl co sdělovat. Protože se však tvá kontrola nezvýšila a ty máš stále tyto vize, nemá smysl je ignorovat. Nechápej to špatně, Harry,“ zdůraznil a setkal se s Harryho očima, „naučit se ovládat toto spojení je neskonale důležitější než získávat informace z mysli lorda Voldemorta, zvlášť když se ukázalo, že je schopen ti čas od času posílat vize falešné.“

Harry chápavě přikývl; když si vzpomněl na tu jedinou falešnou vizi, která ukončila Siriusův život a změnila ten jeho, nemohl se s ředitelovou logikou přít.

„Musím se přiznat, že mě mate ještě jedna věc, Harry. Profesor Snape mi dnes ráno sdělil, že tě probudil z poněkud znepokojivé noční můry, když jsi byl u svých příbuzných.“ Brumbál ho pozorně sledoval. „V souhrnu svých vizí jsi tu noc nezmínil…“

Harry cítil, jak mu po krku stoupá horko. „Ne, pane. Byl to jen… sen.“

„Jsi si jistý?“ naléhal ředitel.

„Ano, jsem si jistý.“

„Mohu-li do toho vstoupit…“ skočil mu Snape do řeči, „stav, ve kterém se tehdy pan Potter před probuzením nacházel, by nenasvědčoval obyčejnému snu. A vzhledem k tomu, že odmítl kohokoli informovat o svých ostatních vizích, se mi nechce věřit, že by tato nijak nesouvisela s jeho spojením s Pánem zla.“

„Nesouvisela!“ Harry trval na svém dřív, než Brumbál stačil odpovědět. „Já bych to přece měl vědět, ne? Moje jizva nebolela – dokonce ani nebrněla. Byla to jen opravdu zlá noční můra! Ale… už jsem v pořádku a opravdu bychom měli pokračovat dál.“ Doufal, že to pochopí. Před očima mu začínaly plynout obrazy z jeho noční můry a on opravdu, ale opravdu nechtěl znovu prožívat něco tak strašného.

Ale na druhou stranu, kdy se Snape zachoval podle Harryho přání?

„Pottere,“ začal Snape svým hlasem přednášejícího profesora, „jsem si plně vědom vaší domněnky, že jste schopen sám posoudit, co je pro tuto válku důležité. Dovolte mi, abych tento předpoklad opravil: nejste. Tím, že jste nám zatajil veškeré informace o svých vizích, jste již prokázal, že v tomto směru máte nedostatky. Proto necháte ředitele a mě, abychom posoudili, co může nebo nemůže být důležité.“

Harry se na něj zamračil, ale jen vlažně. Už tak byl unavený z hádky o Dursleyových a pak z vyprávění svých dalších vizí a jediné, co ho v tu chvíli trápilo, bylo, jak by se mohl z mluvení o svých nových podivných snech vyvléknout.

Podle Snapeovy tvrdošíjně stisknuté čelisti však usoudil, že se spíš dostane z trestu u Filche než z tohoto rozhovoru.

Harry si povzdechl, když si uvědomil, že jeho vlastní únava pracuje ve Snapeův prospěch. Byl prostě příliš unavený na to, aby se hádal. Jediná věc, která ho vyčerpávala víc než čtení tlusté knihy o tématu, které ho vůbec nezajímalo, byla nutnost podrobně vyprávět každý sen, který se mu zdál od skončení školy. Bylo to i vyloženě trapné.

„Fajn,“ sklonil hlavu a unaveně klesl do křesla. „Co chcete vědět?“ Mohl jen doufat, že to nebude trvat příliš dlouho.

„Prostě nám popiš svůj sen,“ vyzval ho Brumbál jemně. „Začni od začátku, prosím.“

Harry chvíli sbíral myšlenky. Opravdu o tom snu vůbec nepřemýšlel. Kromě těch nejděsivějších obrazů, které mu ještě teď vířily před očima, měl zbytek téměř rozmazaný. „Já, ehm… vzpomínám si, že jsem se honil za Zlatonkou. Nejsem si jistý, jak dlouho jsem ji honil, ale myslím, že mě to dovedlo až do Bradavic. Ne, do Bradavic. Nejdřív do Prasinek.“ Polkl a odmlčel se, aby se vzchopil, než začne vysvětlovat hrůzy, na které nikdy nezapomene.

Asi se odmlčel příliš dlouho, protože Brumbál ho pobídl: „Pokračuj, Harry. Co se stalo dál v tvém snu?“

Harry se zavrtěl. Jeho židle začínala být nepohodlná. „Viděl jsem… lidi. Všichni byli mrtví. A byly tam ruiny, jako by město bylo vypálené do základů.“ Spěchal dál, než ho pohltí obrazy a vzpomínky na kouř. „A taky jsem viděl Bradavice. Byly zničené stejně jako Prasinky. A viděl jsem své přátele –“ Vyděšeně se odmlčel, když se mu při posledním slově zlomil hlas. Odkašlal si a hned pokračoval, aby to zakryl, protože rozhodně odmítal podrobně popisovat, co přesně viděl a cítil. „Myslím, že se mi zdálo, že jsme prohráli válku… a že Voldemort zvítězil.“

„A tehdy jsi probudil profesora Snapea,“ pobídl ho Brumbál jemně.

Harry se při té vzpomínce začervenal. Brumbál měl alespoň tu slušnost, že neupozornil na Harryho vyděšený křik.

„Jo…“ odpověděl, i když zaváhal a zamračil se. Nezapomněl na něco? Na něco jiného… na někoho jiného…

Téměř cítil, jak se mu rozzářily vlastní oči, když se mu něco vybavilo. „Ne! Ne, to nebylo ono. Bylo tam i jiné mé já. Díval jsem se dolů na Bradavice a tohle… já… přiletělo ke mně a začalo mluvit.“

„Merlin nás chraň,“ podotkl Snape suše, „dva Potterové. Vskutku noční můra. Není divu, že to bylo zneklidňující.“

„Jo, ale nebyl tam žádný Snape, takže to bylo mnohem lepší, než by mohlo být,“ opáčil Harry. Hádal, že nikdy nebude tak unavený, aby se nenaježil před tímto vyloženě otravným mužem.

„Profesor Snape, pane Pottere,“ odtušil Snape neutrálně. „I ve svých snech byste udělal dobře, kdybyste si pamatoval ty protivné maličkosti, kterým se říká slušné chování a úcta.“

„Jo, no, vzhledem k tomu, že jste ve snech stejně nepříjemný jako ve skutečném světě, odpusťte mi, že si to podle mě nezasloužíte.“

Snape si však této nehorázné hrubosti nevšímal a posměšně pozvedl obočí. „Vážně, Pottere? Opravdu se vám o mně zdá? Jak… dojemné.“

Harry cítil, jak mu rudne tvář a Brumbál konečně zakročil. „Harry. Tvůj sen…?“ připomněl trpělivě.

Harryho vlastně trochu překvapilo, že ředitel nevypadá, že by ho jeho poněkud neomalená výměna názorů se Snapem nějak zvlášť trápila. Vlastně by skoro přísahal, že někde vzadu v hlubokých modrých očích vypadal ten muž… potěšeně. Harry zavrtěl hlavou. Neměl nejmenší tušení, co Brumbála mohlo potěšit.

Přinutil se vrátit k tématu a pokračoval, jak nejlépe uměl. „Ten druhý já… ehm, říkal, že je mou součástí, že dokáže… no, že dokáže vidět budoucnost.“ Pozorně sledoval reakce svých profesorů. Potřeboval vědět, co si o tom tvrzení myslí. Potřeboval to vědět, protože se mu začínaly vybavovat i části včerejšího snu… a hlavně si pamatoval, jak neuvěřitelně byl skutečný.

Viděl, jak se Snapeovi při zmínce o budoucnosti něco mihlo v očích, ale nic jiného se ve výrazech obou mužů neprojevilo. Pokračoval a sotva si všiml, že jeho vlastní hlas klesl do šepotu. „Říkal, že Prasinky, Bradavice, všechno… to… se stalo proto, že se mi nepodařilo porazit Voldemorta.“

„Harry…“ Brumbál počkal, až Harry zvedne hlavu a podívá se mu do očí, a pak pokračoval: „Musíš nést obrovské břemeno – něco příliš velkého pro tak mladého člověka. Je mi to velmi líto. Přirozeně se tato úzkost… a tvá potřeba chránit své blízké… přenesla i do tvých snů.“

Harry přikývl, ačkoli nijak nadšeně. Ano, to bylo logické vysvětlení. Mnohem logičtější, než kdyby věřil, že má v hlavě opravdu nějakého jiného Harryho, který mu přináší sny o budoucnosti. Ale… něčemu uvnitř Harryho – něčemu, co ignoroval – se logické vysvětlení tak trochu nelíbilo. Něco v něm začínalo zvažovat, jestli jeho sny opravdu nemohou být tak skutečné, jak se zdály.

Cože? Skutečné vize budoucnosti? Ráno se může rovnou nechat převézt ke svatému Mungovi, pomyslel si, když ty absurdní myšlenky vyhnal z hlavy.

„… s lordem Voldemortem to nemá nic společného, Severusi.“ Harry zaregistroval, že Brumbál už nějakou chvíli mluví se Snapem, a rychle se soustředil na to, aby dával pozor, když ředitel pokračoval: „Ten sen má skutečně přímočarou povahu, zjevně je to Harryho způsob, jak se vyrovnat se stresem z očekávání kouzelnického světa.“

„Nesouhlasím,“ namítl Snape rázně. „Vize budoucnosti? To je přesně způsob, který by si Pán zla vybral, aby nás zmátl! Přesvědčovat Pottera sen za snem, že je schopen přesně vidět vývoj budoucích událostí, je dobré a správné jen za předpokladu, že dotyčnému nevadí přiživovat jeho aroganci. Avšak v okamžiku, kdy Potter těmto snům začne skutečně věřit, Pán zla udeří. Možná pošle vizi, aby nás donutil vyvíjet úsilí určitým směrem, anebo možná má v úmyslu Pottera pouze přivést k šílenství a zanechat nám popleteného chlapce, kterého bude o to snadnější zajmout a ovládat!“

„Snům?“ byla jediná Brumbálova odpověď na Snapeovu tirádu. „Harry nás seznámil jen s jedním. Sotva se u něj vyvinul nějaký vzorec. Tohle je jediný takový sen, který se ti zdál, že ano, Harry?“

Poslední otázku nasměroval zpět na Harryho, který Snapeovým slovům naslouchal s rostoucím pocitem strachu. Mohl by to být opravdu Voldemort? Nenapadlo ho to… Jeho jizva ho nebolela…

„Harry?“

Harry si olízl náhle vyschlé rty a pak zaskřehotal: „N-ne, pane profesore. Včera večer jsem měl jeden podobný. On… moje jiné já, bylo zpátky. A řekl mi toho mnohem víc…“

Brumbál a Snape se tvářili na Harryho vkus až příliš vážně, když ho první z nich pobídl, aby vysvětlil svůj poslední sen.

Odvrátil oči a snažil se to ze sebe dostat najednou. „Byl jsem ve sklepě. Byla tma a já tam byl… tedy jiný já. Ale ne to ‚jiné já‘. Bylo to jiné ‚jiné já‘.“ Zhluboka se nadechl. Tohle bude těžší, než si myslel. Zkusil to tedy znovu, než se mohl některý z nepochybně zmatených profesorů začít dotazovat nebo než mohl Snape okomentovat ještě třetího Pottera z nočních můr. „Dobře, takže jsem tam seděl ve tmě, byla mi zima a objevilo se moje jiné já – to z mého druhého snu. Začalo na mě mluvit a řeklo mi, abych prozkoumal sklepení, a když jsem to udělal, uviděl jsem… jiné já… jenže tohle já bylo vězněm. Nespal, ale nebyl ani vzhůru. Dýchal, ale jen zíral, neviděl…“ Harry se zachvěl.

„Severusi?“ zeptal se Brumbál tiše, než mohl Harry pokračovat. Harry nechápal, na co se ptá, dokud Snape neodpověděl.

„Popis odpovídá očekávaným účinkům lektvaru, který jsem připravil pro Pána zla,“ potvrdil Snape a tvářil se nevzrušeně.

„Takže…“ Harry pokračoval, trochu roztřeseně, „pak jsme si začali povídat s jiným Harrym. Ano, myslím, že jsem o něm pořád přemýšlel jako o ‚jiném Harrym‘. Tak… mi řekl, že…“ Harry se poškrábal na tváři a snažil se vzpomenout, co přesně řekl. Bylo to teprve předešlou noc… A pak si vzpomněl. Vlastně ho překvapilo, jak dobře si vzpomíná. „Řekl mi, že vidět budoucnost je ošidné – že Prasinky a Bradavice z mého předešlého snu jsou jen možnosti, které se stanou, pokud prohrajeme válku, ale že to, že jsem v tom sklepě, že… že mě Voldemort chytí a získá mou krev, tomu že se zabránit nedá.“

Harry si uvědomil, že se začal třást, když čekal, až jeho profesoři promluví. Pevně si přitiskl ruce na hruď, aby zahnal chlad, ale nepomohlo to. Ani nemůže, předpokládal. Chlad nebyl ve vzduchu, vycházel z jeho nitra.

„Bylo tam ještě něco, Harry?“

„Hm…“ Přemýšlel, co dalšího by řediteli odpověděl. Stejně jako minule věděl, že toho bylo víc… ale musel přemýšlet, než si vzpomněl. „No, ehm… asi bych vám měl říct, jak moc to bylo reálné… Chci říct, že když jsem tam byl – v obou snech –, věděl jsem, že je to sen. Než jsem se probudil, věděl jsem, že to není skutečné, ale… bylo to, jako bych tam fyzicky byl. Viděl jsem, slyšel, vnímal a dokonce i cítil… všechno. Bylo to… bylo to tak skutečné,“ zopakoval téměř prosebně.

Zvedl oči, aby se setkal s Brumbálem, protože potřeboval vidět, že mu rozumí. Právě teď mu připadalo velmi důležité, aby ředitel pochopil, jak moc to všechno bylo skutečné.

Brumbál přikývl a pak se jen zeptal: „Bylo toho v tom snu víc?“

„Požádal jsem toho druhého o důkaz,“ nabídl Harry. „Řekl, že je skutečný, a já mu řekl, že potřebuju důkaz.“

„A dal ti nějaký důkaz, Harry?“

„Ne.“ Harryho překvapilo, že se cítil zklamaný. Neměl… byl to sen. Nemělo to být skutečné. „Jen mi podal Zlatonku a řekl mi, abych věřil, a něco o instinktech, a pak odešel. To je všechno.“

V místnosti bylo několik vteřin ticho a Harry čekal, až některý z profesorů promluví.

Ticho přerušil Snape. „Albusi, jistě už chápete, jaké nebezpečí nám hrozí, pokud se Potterovi budou i nadále zdát tyto sny, zejména pokud mají cokoli společného s Pánem zla. Chlapec má zjevně tendenci jim věřit.“

„Nevěřím jim!“ automaticky odmítl Harry.

Oba profesoři Harryho zapírání ignorovali. Vlastně Harryho ignorovali úplně, k jeho naprosté nelibosti.

„Možná, Severusi, ale co dobrého může přinést přesvědčování Harryho, že bude zajat?“

„Kolikrát jsme nepochopili metody Pána zla, dokud nedokončil své plány? Znalost toho, čeho tím chce dosáhnout, není něčím, co mě v tuto chvíli zajímá. Už teď víme, že nic z toho, co plánuje, nemůže být dobré. Jediné, na čem záleží, je zastavit ho.“

„A co navrhujete, abychom udělali? Dávat Harrymu každý večer půl litru lektvaru bezesného spánku?“ Brumbálův tón jasně vyjadřoval směšnost této možnosti.

„Samozřejmě že ne! Závislost na lektvarech je sotva to, co Potter potřebuje přidat ke všem svým ostatním nedostatkům! To, co potřebuje, je zdokonalit se v nitrobraně, aby mohl tyhle vize okamžitě zablokovat.“

Harry vyprskl a zvědavost zvítězila nad jeho rozčilením nad profesory. Vyvstala mu otázka – otázka, kterou si nemohl nepoložit… „Co když… chci říct, prostě co když jsou skutečné? Neříkám, že jim věřím!“ pospíšil si Harry s odpovědí na Snapeův pohled typu ‚já vám to říkal‘. „Já, ehm… jen mě napadlo… jestli jsou skutečné a tenhle ehm… jiný Harry je opravdu část mě… jako vnitřní hlas nebo tak něco… no, prostě kdyby to byla pravda… fungovala by nitrobrana proti mně samotnému?“

Jakmile položil otázku a setkal se se dvěma zírajícími profesory, přál si, aby raději mlčel. Obavy v Brumbálových očích zastínil jen Snapeův naléhavý pohled. Zřejmě jim právě dokázal, že jejich teorie byly správné – že Harrymu hrozí, že naletí Voldemortovi na jeho nejnovější triky.

Zabořil se do židle. „Už jsme hotoví?“ zeptal se unaveně s přáním, aby to už skončilo.

Brumbál naštěstí souhlasil. „Ano, Harry. Myslím, že jsme se na jeden den vyčerpali docela dost. S profesorem Snapem si ovšem budeme muset o situaci ještě promluvit a navrhnout vhodné řešení. Ty sis však vedl docela dobře. Děkuji ti, Harry.“

Harry jen přikývl.

„Vlastně bych si dal trochu nákypu. Co vy dva?“ zeptal se Brumbál  záměrně lehčím tónem.

„Ne,“ zněla Snapeova krátká odpověď, ale o pár vteřin později už měli v rukou talíře se švestkovým nákypem.

Snape rychle položil ten svůj na stůl, nedotčený.

„Pozornost paní Weasleyové,“ vysvětlil Brumbál a v očích se mu začalo jiskřit. „Mně to připadá docela chutné, viď, Harry?“

„Ano, pane,“ odpověděl Harry poslušně a vzal si sousto. Hm, bylo to dobré. Pak si vzpomněl, že mu paní Weasleyová poslala trochu spolu s Ronovým dárkem k narozeninám. Zapomněl na něj a nesnědl ho. Nakrčil nos, když si uvědomil, že ho má určitě ještě v kufru. Fuj… No, alespoň byl nejspíš zkažený zákusek v uzavřené nádobě.

Naštěstí mu to nezkazilo chuť k jídlu. Na to byl nákyp příliš dobrý, pomyslel si, když si vzal další sousto. A bylo příjemné mít po tolika vážných chvílích něco příjemného, na co se mohl soustředit.

Na druhou stranu Snape vypadal, že každou chvíli přijde o veškerý obsah žaludku, a Harry přemýšlel, co ten člověk proti dezertům vlastně má. Odmítl čokoládový dort na Harryho ‚narozeninové oslavě‘, a teď nákyp? Harry pokrčil rameny. No, vlastně – jeho škoda. Ale nemohl si pomoct a přemýšlel, co by ten muž považoval za slušný dezert. Hm… nejspíš jedl pozdě v noci ve své laboratoři podivné přísady do lektvarů. Jo, rozhodl se Harry a cítil se o něco šťastnější, že si o Snapeovi může představit něco vtipného. Kvůli tomu musí být tak umaštěný a slizký: příliš mnoho nočních svačinek z čtverzubců.

Uf. Přesto se Harry trochu usmál, když se natáhl pro sklenici.

Brumbál na jeho úsměv mrkl a jeho vlastní oči se zatřpytily. „Sladké švestky, Harry. Všechno je to o sladkých švestkách!“ Pak pozvedl sklenici k posměšnému přípitku a vypil těch pár doušků, které mu zbývaly.

„Sladké švestky?“ zopakoval Harry nechápavě a úsměv mu zmizel z tváře stejně náhle, jako se objevil. Brumbálova slova se mu opakovala v hlavě stále dokola. Sladké švestky. Všechno je to o sladkých švestkách. Harry cítil, jak mu začíná bušit srdce v hrudi, když se mu vybavila zasunutá vzpomínka. Byla to přesně ta slova, která slyšel Brumbála říkat ve Zlatonce u Dursleyových! Vlastně bezvýznamná slova, ale byla to celá ta scéna – způsob, jakým Brumbál mrkal, jeho mimika, dokonce i ten posměšný přípitek – všechno bylo tak, jak to viděl ve snu.

Všechno.

Zapomněl na to, ale teď si to vybavil s překvapivou jasností.

Harry měl pocit, že se mu svět rozmazává nebo že se pohybuje zpomaleně. Musela to být náhoda… ne? Byla to tak všední poznámka. Nemohl přece opravdu vidět budoucnost!

… že ne?

Nedokázal mluvit, mysl mu běžela příliš rychle, než aby s ní dokázal udržet krok. Soustředil se na oba muže, poslouchal, ale pořádně neslyšel, o čem se mluví, zatímco Brumbál pobízel Snapea, aby snědl dezert.

A pak Snape otevřel ústa, aby promluvil, a Harry jako ve zpomaleném záběru zaslechl druhou sadu známých slov: „Raději bych snědl plesnivé zelí vařené v broučím guláši.“ Načež si Snape odhrnul vlasy z obličeje a zkřížil ruce v tichém odmítnutí dotknout se výtvoru paní Weasleyové.

Harrymu vyklouzla sklenice z rukou, odrazila se o hranu stolu a pak se rozbila o podlahu.

Viděl budoucnost…

Opravdu viděl budoucnost.