Preklady fanfiction Harryho Pottera

Před učiněním závěru – část 2/2

Troleriometr byl docela chytrý vynález, to musel Snape uznat. Sledoval, jak Skonsor drží hůlku nad jehlou, která plavala na hladině čiré, sirupu podobné tekutiny. Sotva dokázal rozeznat, že je špička jehly nakloněná dolů.

Skonsor stáhl hůlku zpět a něco naškrábal na arch pergamenu na stole.

„Nuže?“ zeptal se Snape.

„Vlastně je velmi blízko,“ začal čarolog váhavě. „Signál je silný a pokles naznačuje, že je pravděpodobně jen někde v Londýně.“

„Někde v Londýně,“ zopakoval Snape. „Pozoruhodně konkrétní.“

Skonsora to zřejmě nijak nevzrušilo. „Přístroj zřejmě ukazuje někam do okolí Příčné ulice nebo Charing Cross. Možná tak deset kilometrů na východ.“

Snape chvíli mlčel. „Říkáte na východ?“

„Ano.“

„Pak mám velmi dobrou představu, kde by mohl být,“ odtušil Snape. „Vrátím se nejpozději do pěti minut, pokud tam nebude - jinak můžete předpokládat, že jsem ho našel, a budu se snažit, aby šel ke svatému Mungovi. Rozumíte?“

Skonsor přikývl. „Myslíte, že bych měl jít s vámi?“ Odmlka. „Je velmi mocný.“

Snape se zarazil. Kriticky se zadíval na muže před sebou. „Pochybuji, že byste byl schopen mu něco udělat, kdybys šel se mnou,“ poznamenal chladně a přemístil se.

Když dorazil do cíle, v místnosti byla tma a ticho. Nehýbal se a naslouchal, jak se to za léta války naučil: ticho. Oheň v krbu zhasl; nejspíš práce Tibby. Závěsy byly zatažené. Výtisk Denního věštce ležel stále otevřený na stole v jídelně, kde ho ráno zanechal.

Prošel chodbou a nahlédl do pokoje pro hosty. Pro jistotu před sebou držel hůlku: opět nic. Zamračil se. Vrátil se na chodbu, pomalu jí prošel a zastavil se před koupelnou. Nic necítil. Zbývala už jen jeho ložnice. Lehce zatlačil na dveře a ty se otevřely.

„Pottere?“ Muž ležící na posteli nereagoval. Jeho hruď, zakrytá bílou látkou mudlovské košile, se zvedala a klesala - ale příliš rychle na to, aby mohl spát. „Pottere!“ Přistoupil k oknům a trhnutím roztáhl závěsy. „Slyšíš mě, Pottere?“

Potter vydal podivný mňoukavý zvuk a ucukl před světlem.

„Nehraj se mnou tyhle hry, Pottere.“ Stále žádná odpověď. Snape nechal rty zkroutit se do plnohodnotného úšklebku. „Nuže? Nemáš pro svého hostitele žádná slova poté, co ses k němu vloupal a vrhl se na jeho postel?“ Zarazil se; netušil, proč se najednou cítí tak rozzlobeně. Ale věděl, jak se s hněvem vypořádat.

O chvíli později se opět uklidnil a hněv byl jen doutnajícím uhlíkem na pozadí jeho mysli. Znovu se zamračil. „Pottere, jsi nemocný?“ Bylo to zřejmé; jak to, že si toho hned nevšiml? Rychle přešel k posteli. „Pottere?“

Potter byl v obličeji bledý a jeho dech se v krátkých křečích zrychloval. Po celé tváři se mu perlil pot - čelo, líce a dokonce i krk měl úplně mokré. Jeho košile byla rovněž mokrá. Dole byla roztržená a ukazovala kousek Potterova trupu, kůži pokrytou černými chloupky. Ruce ochable ležely, ale pomalu, pomalu se zvedaly k obličeji -

Potterovy oči se otevřely.

„Ty pitomče,“ zasyčel Snape a tep se mu nepřiměřeně zrychlil. „Co jsi to udělal?“ Odmlčel se, celý zachvácený strachem. „Krak?“

Potter oči znovu zavřel.

„Nebo ne?“ dožadoval se Snape odpovědi. Pak couvl a znovu se stáhl do sebe. Nesnášel pohled na Pottera, pohled na tvář, kterou si tak dobře pamatoval, na tvář, která pro něj byla tak krásná. „A vidím, že ses rozhodl vrátit k mudlovskému oblečení. Obdivuhodná volba.“

Když Potter promluvil, oči nechal stále zavřené: „Přestaň.“

„Přestaň s čím?“ vykypěl Snape. „Víš, že Grangerová právě teď rodí?“

Ten pitomec konečně otevřel oči. „Hermiona? - Právě teď?“

„Ne, zítra, ty idiote. Ano, právě teď. Chce tě vidět. Je u svatého Munga. Proč vrtíš hlavou?“

„Já nechci jít.“

Snape se na chvíli odmlčel. „Tvoje nezralost mě opět udivuje.“ Založil si ruce na hrudi. „No? Když už kvůli ničemu jinému, měl bys jít na nějakou protikrakovou léčbu.“ Odmlčel se. „Kolik sis toho vzal? Gram, dva gramy? Celou cihlu? Vzhledem k množství magie, kterou máš připoutanou ke své duši -” Odmlčel se. Cítil tolik hněvu, že ho v sobě nedokázal zadržet.

„Nebylo by to fajn?“ pronesl Potter tiše. „Všechna ta magie, všechno to zlo ve mně by konečně zmizelo.“

„Ty idiote! Myslíš si, že jsi Voldemort?“ Zaťal zuby. Potter se usmál, slabě a pro sebe, jako by Snape řekl tu nejvtipnější věc na světě. „I kdyby se magie oddělila od tvého těla, což si zřejmě idiotsky přeješ, nedá se předpovědět, kam by to vedlo. Netřeba dodávat, že by tě to taky mohlo zabít, přivést k šílenství, nebo z tebe udělat motáka - možná všechno dohromady.“

Potter se znovu zasmál. „Mrtvý, šílený moták? Hm, můžeš být mrtvý a šílený zároveň?“

Snape se stále ještě snažil najít vhodnou jízlivou odpověď, když se Potterova tvář uzavřela. „Nemám rád, když mi říkáš Pottere. Přál bych si, abys mi tak přestal říkat.“

Snape se zarazil. V mladíkově hlase zaznělo něco nepříjemného. Připomínala to posměch. „Tak jak bys tedy chtěl, abych ti říkal? Frost?“

Potter zaváhal. „Jo, proč ne - proč ne Frost? Proč ne Raddle?“ Odmlčel se a téměř to vypadalo, že si to ticho vychutnává. Snape ho pozoroval, hrudník tak stažený, že stěží mohl dýchat. „To je ten, komu se podle tebe podobám, viď?“

„Obávám se, že jsi přehnaně sebevědomý,“ odtušil Snape tak chladně, jak jen dokázal. „Nic takového si nemyslím.“

Potter zavrtěl hlavou a vydal ze sebe dráždivé uchechtnutí. „Ty jsi tak špatný lhář, Snape.“

„Jistě.“

„No? Půjdeme ke svatému Mungovi, nebo ne?“

Snape zaváhal. Potterova tvář byla sice bledá, ale už nevypadala tak ztrápeně. Zdálo se, jako by se mu podařilo vypnout účinky kraku, jen tak, z rozmaru. „Grangerová se po tobě prý vytrvale ptá.“

„Tak pojďme.“ Potter vstal a vyšel na chodbu. Snape ho následoval. „Opravdu se mi nechce přemísťovat.“

„Tak se odletaxujeme,“ navrhl Snape a sáhl po nádobce s práškem. „Pottere? Jsi v pořádku?“

Mladý muž přikývl. Natáhl ruku, ale místo aby si vzal špetku prášku, chytil se krbové římsy.

„P-“ Snape zmlkl dřív, než to stačil doříct. Proč se nedokázal přimět k tomu, aby muže před sebou nazval Frostem nebo Jonathanem? Nebo dokonce Harrym? Chtěl natáhnout ruku, ale jako by mezi nimi stála neviditelná zeď.

Potter zvedl druhou ruku a vzal si špetku prášku. „Říkal jsi ke svatému Mungovi?“

Snape přikývl. Pak rychlým pohybem odložil nádobku na krbovou římsu a sám si vzal trochu letaxu. „Nehýbej se - půjdu s tebou. Nechci, abys vypadl ze špatného krbu.“ Ale už když se otáčel, uslyšel sací zvuk probuzeného letaxu a koutkem oka zahlédl v plamenech zelený nádech.

***

Ginny nečekala, že Niles bude tak očividně dítě ulice. Vzala ho s sebou do jídelny, aby koupili tři čokoládové tyčinky; vrátili se s pěti.

„Zaplatila bys za ně?“ zeptal se jí vyzývavě.

„Ano,“ odpověděla Ginny s trochou skepse.

„Ach,“ řekl Niles. „No, můžu dát ty dvě zpátky, jestli chceš. Oni si toho nevšimnou.“

Ginny se kousla do rtu. „To je v pořádku - pro tentokrát.“ Doufala, že je to v pořádku; když navrhla, že vezme Nilese do nemocnice svatého Munga, neměla zrovna v plánu schvalovat krádež. „Pojď a dej si jednu. Už jsi někdy jedl kouzelnickou čokoládu?“

Niles zaváhal. „Nejsem si jistý.“

„Do toho, zkus ji.“ Ginny sledovala, jak odlepuje obal a váhavě se zakusuje. Všimla si, že si kousek čokolády rozmazal po puse, ale nezdálo se, že by si to uvědomoval.

Krb zezelenal. Vystoupil z něj Aaron.

„Tady jsi. Kde je Snape? A Harry?“

„Snape řekl, že ví, kde je Potter. Nešel jsem s ním. Nedovolil mi to.“ Aaron si všiml čokolády. „Páni, pět tyčinek? Můžu si jednu vzít?“

Niles se na něj zkoumavě podíval, a pak mu jednu podal. „Teď jsi mým dlužníkem,“ poznamenal nevrle.

„Hmm. Co chceš?“

Niles pokrčil rameny a jeho rysy se poskládaly do výrazu pokerové tváře.

Aaron to s puberťáky umí, pomyslela si Ginny. „Nilesi, profesor Snape říkal, že neumíš kouzlit? Chceš, aby tě Aaron něco naučil? On toho umí hodně.“

„Já vůbec nekouzlím,“ řekl Niles. „Jsem mudla.“

„Ach,“ hlesla Ginny. Tohle nějak nečekala.

Ohniště znovu zezelenalo. Vystoupil z něj Remus Lupin.

„Profesore,“ pozdravila ho Ginny. Pocítila nával štěstí; Remus byl jedním z mála zbývajících pojítek se starými časy a příliš se nezměnil - nejspíš na to měla vliv ztráta všech přátel ještě před vstupem do druhé války. Navíc teď, když přestal být profesorem, byl ještě zábavnější.

„Ginny, jsem Remus,“ řekl. „Ahoj - Aaron, že? Myslím, že nás Hermiona představila. Jak se teď má?“

„Pořád je uvnitř,“ řekla Ginny. „Ještě to není ani hodina.“

„Tam? Ona - rodí přímo tam?“ zeptal se Niles a zamračil se. „Je tam ticho. Myslel jsem, že ženy při tom vydávají spoustu zvuků.“

Ginny se odmlčela. Viděla, jak Remus věnuje Nilesovi jeden ze svých klidných, uvažujících pohledů. „Jmenuje se Niles,“ představila mu mladíka. „Je se Snapem.“

„Aha, s milým starým Severusem,“ poznamenal Remus, jako by mu bylo všechno jasné. „A jak se mu daří?“

„Naposledy jsem ho viděl, když šel pro Pottera,“ přihlásil se Skonsor.

„Chápu,“ kývl Remus a otočil se. „A jak se daří tobě, Ginny - a tvé matce?“

Ginny přikývla. Chtěla říct, že Hermiona a Harry si zřejmě myslí, že vrahem, který prodává krak, je někdo jiný než její bratr, ale nebyla si jistá, jestli to vlastně má vědět. Navíc Hermiona rodila a Harry se už několik dní nikomu z nich neozval. „Mohlo by to být horší,“ řekla a usmála se.

Dveře na konci chodby se s bouchnutím otevřely. Vešli jimi tři lidé. Ginny se zamračila. Proč tu byli Pošuk Moody a Jack Demme? Cítila, jak se její podezření mění ve znepokojení, když si vzpomněla, co se stalo těsně předtím, než Harryho vytáhli z ledu, když byl Fred ještě při smyslech - chtěli se znovu pokusit ovládnout Hermionino oddělení? Ale ne, Jack Demme se postavil na Hermioninu stranu.

„Ahoj, šéfe,“ pozdravila Ginny. „Moody.“

„Grangerová ještě není hotová?“ podivil se Moody a zabubnoval prsty o dřevo.

„Alastore,“ utrousil Jack Demme a přátelsky se rozhlédl. „To nemůže být první věc, na kterou se ptáš.“

„No, jestli nás tady Grangerová chce, měla by nám sakra vysvětlit proč.“

Ginny se narovnala. Hermiona přece nemůže chtít, aby všichni byli kmotry jejího dítěte? To bylo směšné. Metodicky přejížděla pohledem z jedné osoby v místnosti na druhou; všimla si, že Remus dělá totéž.

„Tak co?“ dožadoval se Moody odpovědi. „Budeme tu všichni sedět, dokud Grangerová neporodí? A kde je Potter? Očekával bych, že tu bude.“

Krb zezelenal. Remus se jako první pohnul, aby pozdravil přicházejícího Harryho, ale Ginny si uvědomila něco jiného: Niles se začal třást. Napůl instinktivně se k němu naklonila, ale zarazila se, když k ní obrátil oči, které jako by hořely.

„On to udělal,“ zamumlal.

„Cože?“ vyhrkla. Byla rozrušená. Krb se znovu zazelenal, Moody se snažil přerušit to, co si Remus s Harrym povídali, někdo opakovaně otevíral a zavíral dveře na konci chodby.

„On - ten muž,“ řekl Niles. „Zabil mého pána. Zabil Zabiniho.“