Preklady fanfiction Harryho Pottera

Odplata

Jennifer

Když jsem dopadla na písečnou podlahu v páchnoucí podzemní jeskyni, džinův radostný smích mi drnčel v uších. Doupě vypadalo stejně jako před několika hodinami, ale bylo v něm horko, mnohem větší horko; okamžitě jsem se zpotila. Rychlé rozhlédnutí odhalilo zdroj toho vedra: namodralý oheň v rohu s houpajícími se lebkami, nad nímž visel kotel. Ať už v kotli bylo cokoli, bublalo to a prskalo a do vzduchu stoupala štiplavá pára. V tak malém prostoru bylo díky ní k zalknutí. Zakryla jsem si ústa a nos a zamračila se. Džin se k nám snesl a oči mu svítily chamtivostí.

„Dej mi to! Hned mi to dej!“ zasyčel a rozhodil ruce. Vypadal poněkud šíleně. „Je můj! Můj!“

Klopýtla jsem dozadu, pryč od netvora, a narazila do něčeho za sebou: do jedné z džinových skříní, plné záhadných předmětů, které po tom nárazu zarachotily. Juliet natáhla ruku a skříňku podepřela, a jak to udělala, uvědomila jsem si, že vypadá zase jako ona a má své normální šaty; ne jako Zarín v pávově modrém hábitu. Iluze se rozplynuly.

„Dej mi ten klenot! DEJ MI HO!“ Džin se přiblížil a jeho oči se nebezpečně blýskaly.

Juliet spěšně zašátrala v kapse a vytáhla fénixe.

„Tady máte - dokázaly jsme to, máme ho pro vás!“

Zvedla rubínový šperk a džin jí ho s dalším divokým smíchem vytrhl. Vznesl se několik stop do vzduchu, svíraje drahokam jako v extázi.

„Konečně!“ zavřískl. „Konečně je můj! Ááá-hahahaha!“

Podívala jsem se na Juliet s nadějí, že mi pohled vrátí. Připadalo mi to špatné, tak špatné. Džinův smích byl příliš šílený, příliš triumfální. Najednou jsem si byla skálopevně jistá, že jsme se zapletly do něčeho, co jsme měly nechat na pokoji. Džin by jistě nebyl tak posedlý - jen tak nějakým malým šperkem?

„Ano,“ odvážila se Juliet vykročit vpřed. „A teď -“

„Počkej, Juliet -“ Rychle jsem ji chytila za paži. „Nech to na mě. Myslím, že by to mělo být moje přání. Je to pro mě.“

„Ach,“ vydechla překvapeně. „No - takhle to asi je fér.“ A zvedla ruce, čímž mi naznačila, že mám pokračovat.

Kousla jsem se do rtu a pomalu se přiblížila k džinovi. Netvor k nám teď stál zády a vznášel se nad kouřícím kotlem, jeho smích se ztišil do slabého pochechtávání.

„Promiňte,“ hlesla jsem, když jsem sebrala odvahu, abych na tu odpornou věc promluvila. Ale moje další slova se nějak na cestě k ústům vytratila. Džin se choval podivně, hýkal a jedním dlouhým, ztrouchnivěle vypadajícím prstem hladil rubín, jako by stále nemohl uvěřit, že ho má v ruce. Pak pomalu, téměř zasněně sáhl do plátěného váčku a vytáhl něco, co vypadalo příšerně, jako vysušená oční bulva. Žaludek se mi zkroutil odporem a s hrůzným zaujetím jsem sledovala, jak džin upustil oční bulvu do kotle, který ji s ošklivým „žbluňk“ spolkl a vystřelil do vzduchu několik jisker. Netvor přidal pár špetek žlutobílého prášku a několik kapek viskózní tekutiny z malé lahvičky. Lektvar pomalu zhoustl a zčernal jako dehet. Jak jsem se dívala, vystoupala na povrch obzvlášť velká, ďábelsky vypadající bublina a praskla, čímž uvolnila odporně páchnoucí žlutou páru. Džin se zeširoka uculil a vrhl na mě kradmý pohled. Pak - obřadně - zvedl fénixe sevřeného mezi prstem a palcem nad bublající kotel.

Nějak jsem poznala nebezpečí vteřinu předtím, než klenot pustil.

„Juliet - zpátky!“

Ve chvíli, kdy jsem uskočila dozadu a odtáhla Juliet za skříň, fénix s malým, bezvýznamným šplouchnutím spadl do kotle: a pak to všechno vybuchlo.

Horká tekutina a kovové střepy dopadly na skříň, která se otřásla, a my jsme obě vykřikly. Všechno v jeskyni se pokrylo vodnatým černým slizem. S otevřenou pusou jsem sledovala, jak kape na podlahu, syčí a uvolňuje páru, zatímco se vsakuje do písku.

Ačkoli mi z výbuchu zvonilo v uších, uvědomila jsem si zvláštní zvuk: dlouhý, táhlý a chraplavý dech. Přivedlo mě to na myšlenku: smrtelné chroptění. Pomalu, pomalinku odezníval. Černý sliz syčel, rychle se vypařoval a mizel. Zůstal jen štiplavý zápach. Po rubínovém fénixovi nebylo nikde ani stopy.

V krku jsem měla sucho. Polkla jsem, zhluboka se nadechla a vylezla zpoza skříně.

„Proč - proč jste to udělal?“ zeptala jsem se chraplavě. „Myslela jsem, že ho chcete zpátky.” Džin se znovu rozesmál a radostně si zamnul ruce. „Taky jsem chtěl,“ odpověděl. „Chtěl jsem ho. Víc než cokoli na světě.“

Juliet popošla blíž a překročila velký, pokroucený úlomek kotle. „No - teď jste ho zničil, ať už z jakéhokoli důvodu,“ prohlásila překvapivě klidně. Ještě nikdy jsem ji neviděla vypadat tak odhodlaně. Vzala mě za ruku a táhla dopředu. „A teď by si moje sestra ráda něco přála. Už jsme čekaly dost dlouho. Měly jsme dohodu.“

„Ano, ano, ano, co si přeješ? Zlato? Dlouhý život? Vyléčení nemoci? Opravdovou lásku? Všichni jste stejní... tak nudní... tak předvídatelní...“ zabručel džin pohrdavě a odplul do vzdáleného rohu svého doupěte, kde se nacházel velký prázdný kus pískem pokryté podlahy.

„Ach, konečně se setkáme...“ mumlal si džin tiše pro sebe s pohledem upřeným na zem. Mávl rukou do strany a písek se posunul, čímž vytvořil dokonalý kruh.

„Do toho, Jennifer,“ pobídla mě Juliet slovy i pohledem. „Je to tvoje přání.“

Zadívala jsem se na kruh v písku.

„Prosím,“ odvážila jsem se. „K čemu je ten kruh?“

„Jenny!“ zasyčela za mnou vztekle moje sestra. „Proč tě zajímá, co dělá? Jen se tě snaží rozptýlit.“

Střelila jsem po ní pohledem, který ji umlčel. Pořád jsem měla pocit, že se stane něco zlého, a musela jsem zjistit co, pokud nám to džin řekne.

Pomalu se ke mně otočil, jeho groteskní tvář stále zářila triumfem. „K čemu, drahoušku? No přece pro naše nové hosty. Budou velmi vítaní...“

„Noví hosté? Kdo?“

Džin se široce usmál. „Už jste se setkali. Bude to velmi příjemné shledání. Tak pojďme na to... neztrácejme čas... nejprve nejmladší, myslím!“

Naklonil se ke kruhu a pokynul, jen jednou, prstem.

Lup!

Zalila mě hrůza a já vykřikla: „Ne! Ne! Proč jste ho sem přivedl!“

V kruhu leželo dítě, Kaspar, pusinku otevřenou překvapením. V ruce svíralo měkkou vyšívanou přikrývku, jako by bylo právě vytažené z postýlky. Hledělo na džina svýma krásnýma tmavýma očima, rozšířenýma narůstajícím strachem. Bez přemýšlení jsem se vrhla vpřed a vzala ho do náruče. Byl teplý a těžký.

„Neboj se, Kaspare, děťátko,“ zabroukala jsem. „Jennifer je tady.“

Džin se zachechtal a Kaspar, který měl prvotní šok za sebou, se rozplakal. Možná jsem pro něj byla úplně cizí, ale po dalším pohledu na smějícího se džina mi zabořil tvářičku do vlasů a přitiskl se ke mně. Vrhla jsem na Juliet divoký pohled. Zakrývala si dlaní ústa a vytřeštěnýma očima těkala z Kaspara na džina a zase zpátky.

„Proč je tady?“ zeptala jsem se znovu, zatímco jsem se vzlykajícím Kasparem v náručí couvla. Narazila jsem ale na zeď a nemohla pokračovat dál. Vnitřnosti se mi svíraly strachem. „Co byste asi tak mohl chtít od Kaspara?“

„Ach, ten je jen první... z dlouhé řady... a my se konečně pomstíme, my všichni ukřivdění džinové této pouště!“ Netvorův hlas vystoupal do jekotu a on sám vyrazil vpřed a vytrhl mi Kaspara z náruče.

„Ne!“

Jenže džin zvedl dítě vysoko do vzduchu, vysoko mimo můj dosah. Kaspar zakvílel a zoufale ke mně natahoval baculaté ručičky. „Anooo, ach, ano! Nejstarší zrada v dějinách bude brzy pomstěna!“

Džin vypadal naprosto šíleně. Slova se z něj valila, jako by v sobě tyhle rozzlobené myšlenky dusil celá staletí.

„Přímá linie zrádného prince Bardiyi bude jeden po druhém umírat v tomto doupěti, na místě, kde nám na samém počátku ukradl magii - a pak ji použil proti nám!“

„Ale,“ vykoktala jsem, „to bylo před tisíci lety -“

„A každý rok, který uplynul, pokaždé když se narodil další z vás, se urážka prohlubovala! Vy všechny čarodějky a všichni kouzelníci, kteří si myslíte, že jste tak mocní, tak nedotknutelní, a přitom vaše magie pramení ze lži - ze špinavé, hnusné zrady džinky, která se zamilovala - do bezcenného, smradlavého člověka! Jsem její prapraprapraprapraprapravnuk - a tohle nemluvně a všichni ti ubozí Jazdaniovci jsou z Bardiyaovy pokrevní linie. A teď,“ zasyčel džin, který střílel každé slovo jako kulku z pistole, „oni - všichni - ZAPLATÍ!“

Přiměj ho, ať mluví dál, pomyslela jsem si zoufale, ať mluví, a vymysli něco, než Kasparovi ublíží.

„Proč zrovna teď?“ vyhrkla jsem. „Proč je můžete přivolat teď, a ne dřív?“

Džin si odfrkl: „Proč? Proč? Díky tobě, hloupé dítě, proč asi?“

„C-cože?“ vyhrkla jsem zděšeně. Juliet vedle mě vydala slabounké zakňučení.

Džin se nad mým výrazem ušklíbl. „Ten zloděj Bardiya věděl, že jeho i celou jeho rodinu budeme pronásledovat a že je za jeho činy zabijeme, proto hned na začátku stvořil rubín, fénixe, kterého jste přinesly z paláce... obsahoval jeho krev, a navíc chránil celou slizkou, podlézavou kouzelnickou rasu před odplatou.“

Polkla jsem. Co jsme to udělaly? „Tak dlouho?“ zašeptala jsem.

„Tak dlouho, dokud rubín existoval,“ odpověděl džin. „Dokázali jsme zabít jen těch pár, kteří nás vyhledali dobrovolně...“

Téměř elegantně ukázal směrem k lebkám visícím na hácích ze stropu.

Na tváři se mu objevil ještě ošklivější výraz, jak zvažoval svá další slova. „Byl mocný, Bardiya, příliš mocný... úplně první čaroděj, kterému byla dána stejná moc jako džinovi! Představ si to! Jeho magie se během generací rozmělnila, ale ten rubín v sobě skrýval moc, o jaké se dnešním kouzelníkům ani nesní... a po tisíce let byl přísně střežen. Ale my jsme předvídali, že přijde náš čas. Víš, váš druh nemá tak dlouhou paměť jako my, džinové, a s každou další generací se účel klenotu začal vytrácet do říše legend a pohádek, až se nakonec na příběh zapomnělo úplně... jinak by ho rodina chránila lépe... nakonec se z něj stala jen ozdoba... nedůležitá dekorace... a teď konečně... z něj nezbylo nic!“

Začala mě strašně bolet hlava a za sebou jsem slyšela, jak Juliet začíná hyperventilovat. Lebky visící za džinem na mě zlověstně zíraly prázdnými očními důlky. Kaspar. Džin se chystal Kaspara a zbytek jeho rodiny jednoho po druhém zavraždit a pověsit tam i jejich hlavy. A proč by to mělo skončit u Jazdaniů? Zbytek kouzelnického světa by teď mohl být jeden po druhém přivolán do této jámy a rozmáčknut jako nekonečná řada bezmocných much...

„Ach ne,“ slyšela jsem za sebou fňukat Juliet přes její nekontrolovatelné lapání po dechu. „Ach ne, ach ne, ach, Merline, ach, ach...“

Pak jsem - s malým poskočením srdce - zachytila slabounký záblesk naděje. Džin byl tak pohlcen svým vítězstvím, tak dychtivě vyprávěl o svých křivdách a triumfu, že si nevšiml jedné věci. Stále jsme měli dohodu, magicky závaznou dohodu. Možná, jen možná, to nemuselo takhle dopadnout.

Džin si pomalu vychutnával své vítězství, držel Kaspara, v jedné špinavé ruce svíral jeho naříkající hlavu a v druhé jeho baculaté tělíčko. Zalila mě vlna čiré hrůzy. Chystal se dítěti utrhnout hlavu.

„POČKAT!“ vykřikla jsem. „Přeju si - přeju si, aby byli všichni, čarodějky, kouzelníci a mudlové - a taky motáci - před džiny v bezpečí, na věky věků! To si přeju! Přeju si to teď hned!“

Úder srdce - džinova hlava se otočila, aby se na mě podívala - zahlédla jsem jen záblesk výrazu nepopsatelného vzteku a šoku - a pak zavřískl jako tisíc démonů -

„NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“

A pak - a pak -

Ve zlomku vteřiny, než nás zahalila bílá vířící mlha, jsem viděla, že Kaspar je pryč, džinovy ruce náhle svíraly jen vzduch. Jeho vzteklé výkřiky se vytratily.

Moje tělo se náhle ocitlo ve stavu beztíže. Odplouvaly jsme pryč...