Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 17. Druhé proroctví

Viděl budoucnost.

Harry sotva zaregistroval zvuk tříštícího se skla, zatímco se mu hlavou honily tisíce různých myšlenek najednou.

Všechno bylo skutečné.

Prasinky, Bradavice…?

Ne! To byly jen možnosti – tak to říkal jiný Harry.

Ale Voldemort – sklepení. Jistota, že ho chytí, že Voldemort nabere sílu…

Harrymu se najednou začalo špatně dýchat.

Brumbálův hlas slyšel jako v tunelu. Volal Harryho jméno a ptal se, jestli je v pořádku. Zněl ustaraně.

Harry se zhluboka nadechl a pak ještě jednou. „Viděl jsem budoucnost,“ zašeptal a nevěřícně vytřeštil oči. „Opravdu jsem viděl budoucnost!“

Brumbál, který se předtím napůl zvedl ze židle, se teď zvedl úplně a přešel k Harrymu.

Snape jen zíral a neobtěžoval se skrývat svoje obavy. Ne obavy o mě, poznal Harry i přes svůj zmatený stav. Ne, nikdy ne obavy o mě… obavy z toho, že mě Voldemort začíná ovládat…

„Právě teď, Harry?“ zeptal se Brumbál a elegantně se vyhnul rozbitému sklu, aby si klekl vedle jeho židle. „Měl jsi teď vidění?“

„Ne…“ Harry zavrtěl hlavou, aby si ji pročistil. Potřeboval přemýšlet. Nebo potřeboval přestat myslet na tolik věcí najednou. „Předtím. V mých snech.“ Obrátil se k řediteli s naléhavostí v hlase: „Předtím, pane profesore, v mém snu! Ten druhý mi v něm podal Zlatonku a já na to zapomněl, ale právě teď se mi to vrátilo – Zlatonka vířila, všechny ty barvy, a objevil jste se vy a já viděl, jak říkáte přesně to, co jste právě říkal, tu část o sladkých švestkách, a to mrknutí a ten přípitek! Viděl jsem to dřív, než se to stalo!“

Snape se naklonil dopředu. „Komentovat nákyp je docela běžné, Pottere. Jeden jste dostal ještě tehdy v noci, ne?“

Harry přikývl, jeho mysl stále běžela, přestože se ji snažil zpomalit.

„No vidíte,“ opáčil Snape ostře. „Když si to dáte dohromady, není vůbec těžké si představit, že jste –“

„Ale já jsem viděl i vás!“ přerušil ho Harry významně s počínajícím pocitem zoufalství. Odmítnou mu uvěřit? Vždyť ví, co viděl!

Snapea to zaskočilo. „Jak to myslíte?“

„Druhý sen! Ve kterém jsem žádal o důkaz, vzpomínáte? Vzpomínáte, jak jsem vám říkal, že jsem žádal o důkaz? A on mi dal jenom Zlatonku, která měnila barvy jako předtím, a tentokrát jste se objevil vy a řekl jste tu větu o zelí a broučím guláši a zkřížil jste ruce přesně tak! Tehdy jsem to nevěděl, ale dával mi důkaz! Dával mi nahlédnout do budoucnosti, abych mu uvěřil! Ta vidění – jsou skutečná, copak to nechápete?“

Sledoval, jak si oba profesoři během jeho řeči vyměňují pohledy, a to, co viděl, ho nepovzbudilo. „Vy mi nevěříte!“ Postavil se a překročil sklo na podlaze, aby měl místo na chůzi. „Je to pravda! Přísahám! Jak jinak bych mohl vidět přesně to, co jste oba říkali… a ještě k tomu v tom samém rozhovoru!“

„Harry,“ začal Brumbál konejšivě, „věříme, že ty věříš, že tvá vidění jsou pravdivá. Prosím, pochop… nemůžeme bez výhrad věřit v neomylnost těchto snů na základě jednoho rozhovoru o nákypu ze sladkých švestek.“

Harry zrychlil krok a styděl se, že cítí, jak ho v koutcích očí bodají slzy. Museli mu uvěřit. Prostě museli!

Museli, protože, popravdě řečeno… Harry měl strach. Nevěděl, co se děje, ani čemu má věřit, a tohle sám nezvládne. Potřeboval své profesory. Potřeboval Brumbála… a… potřeboval i Snapea, i když by nedokázal vysvětlit proč, kdyby se ho zeptali. Prostě potřeboval.

„Harry, prosím, posaď se. Jestli budeš pokračovat ve svém pochodování, uděláš si díky těm střepům díru do nohy. Promluvíme si o tom. Přijdeme tomu na kloub, to ti přísahám.“

Řekni to Brumbálovi… řekni to Brumbálovi. Ta slova se Harrymu stále dokola opakovala v hlavě. Jiný Harry mu uložil, aby Brumbálovi něco řekl. Co to bylo? Co mu měl říct?

„Pottere, posaďte se,“ ozval se překvapivě jemný hlas. Harry se zastavil. Ten hlas už někdy slyšel. Samozřejmě že slyšel – byl to Snapeův hlas. Ale šokovalo ho pomyšlení, že už někdy slyšel jemnost v onom hlase. Ne v bdělém stavu – nikdy v bdělém stavu. Možná ve snu? Ale nedokázal to přesně určit.

Bolela ho hlava a nohy. Poslechl tedy uklidňující a zvláštní tón známého hlasu a posadil se.

Řekni to Brumbálovi… řekni to Brumbálovi…

A najednou mu to došlo.

Proroctví!

Zvedl hlavu a podíval se Brumbálovi do očí, aby mu řekl, co potřeboval. Přinutil se mluvit klidně a rozvážně: „Pane profesore, musíte mě poslouchat. Ve snu mi dal vzkaz pro vás. Řekl mi, že existuje ještě jedno proroctví, které vzniklo poté, co mi Voldemort způsobil tuhle jizvu. Říkal, že jste mi ho neprozradil, protože jste věděl, že se netýká mě, ale někoho jiného.“

Jakmile Harry ta slova vyslovil, věděl, že je to pravda. Prozradila to Brumbálova tvář. Jakkoli uměl dobře skrývat své emoce, když to potřeboval, ředitel nemohl očekávat, že Harry řekne to, co řekl. Jeho oči prozrazovaly šok. A jakkoli to bylo znepokojivé, Harry v nich viděl i náznak strachu.

Pokračoval, teď už jistěji, protože věděl, že jeho snové já mělo pravdu: „Říkal, že vám o něm mám říct – o tom jiném Harrym. A taky abych vám řekl, že viděl, jak se vyvíjí budoucnost, a abyste nechal proroctví volný průběh. A říkal… říkal, že zbytek dokážete vysvětlit.“ Ke konci už byl téměř bez dechu, ale přesto jej zadržel, aby viděl, jak Brumbál zareaguje.

V místnosti se na několik dlouhých okamžiků rozhostilo ticho, než se Snape konečně nedůvěřivě zeptal: „Není to pravda, jistěže ne, Albusi? Už jenom ta naprostá nepravděpodobnost, že by to byla pravda…“

„Je to pravda,“ potvrdil Brumbál, zvedl se na nohy, mávnutím hůlky nechal zmizet rozbité sklo a rozvážně se vrátil na své místo. Nic neříkal, jen s rozostřenýma očima přemýšlel.

„Ale to není možné!“ zaprotestoval Snape. „Nemůže to vědět… Ani já to nevím!“ zvolal.

„Ale já to viděl!“ Harry trval na svém, jako by právě nedokázal, že to ví. „Viděl jsem to ve svém snu! Teď už mi věříte?“

Snape se na něj podíval, jako by se zbláznil. „Naznačujete snad, že jste věštec, Pottere? To přece není možné! Nejenže naprostá většina z nich jsou podvodníci, ale navíc jste nikdy neprokázal ani špetku té obrovské síly a talentu, které by měl skutečný věštec mít!“

„Protože mě vídáte jen v lektvarech!“ ohradil se Harry. „Jsem dobrý v obraně! Vlastně nejlepší ve svém ročníku! Ale toho se neobtěžujete všimnout, že ne?“

„Všímám si toho, co vidím, Pottere. A to, co vidím, je arogantní děcko, které v mé třídě vyhodilo do povětří až příliš mnoho kotlíků –“

„Já nejsem –“

„Přestaňte,“ přerušil je Brumbál, ne sice hlasitě, ale mělo to požadovaný účinek. Snape i Harry poznali, jaká síla se za tím tiše vyřčeným slovem skrývá, a zmlkli. Ředitel upřel zrak na oba mladší kouzelníky a každého z nich si postupně prohlédl. Harry alespoň poznal, že není jediný, koho jeho zkoumání uvádí do rozpaků, protože i Snape se pod tím pohledem zavrtěl.

„Oba mě budete poslouchat, a poslouchejte dobře,“ navázal Brumbál stejně tichým, mocným hlasem. Harry měl pocit, že by ho nedokázal přerušit, ani kdyby se o to pokusil.

„Harry,“ začal Brumbál, oči upřené výhradně na něj, „tvoje historie s profesorem Snapem není, mírně řečeno, plná náklonnosti nebo porozumění. Dokud však budeš pod jeho autoritou, budeš s ním mluvit s úctou, ať už ji cítíš, nebo ne.“ Brumbálovy oči teď plály a Harry se opřel do židle co nejhlouběji. „Nezapomeň, že toto léto na sebe vzal náročnou zodpovědnost postarat se o tvé blaho. Ve skutečnosti na začátku léta riskoval svůj vlastní život, aby se postaral o tvé bezpečí. To by mělo vzbudit tvůj respekt, když už ne důvěru.“

Harry sklonil hlavu. To, co Brumbál řekl, byla pravda. Snape mu zachránil život… více než jednou. To mu sice nijak neulehčovalo jednání s ním, ale… Harry se cítil náležitě zahanbeně, když slyšel Brumbála, jak to všechno takhle vyložil na stůl.

„A Severusi,“ obrátil se Brumbál ke Snapeovi, „mýlil jste se ohledně Harryho života doma. Sám jste mi to přiznal. Není možné, že je toho o Harrym ještě víc, v čem jste se mýlil? Zvažte to. A ať už skutečně zjistíte, že Harry je slušný člověk, jak ho znám já, nebo ne, zkuste se chovat jako zodpovědný dospělý.“

Snape se vůbec netvářil, že by měl blízko k omluvě, ale očividně věděl, že nemá ředitele provokovat hádkami. „Jistě, pane řediteli,“ zamumlal, na tváři svou známou nevyzpytatelnou masku.

Brumbálův zuřivý pohled je ještě jednou přejel, než se zmírnil. „Oba máte takový potenciál, víte? Kdybyste jen dokázali odložit své neshody, mohli byste se toho jeden od druhého tolik naučit.“

Harry ani Snape na to nijak nereagovali, ale nebylo ani potřeba. Brumbál si povzdechl. „Člověk se může jen snažit.“ Jeho vztek odešel stejně rychle, jako přišel, ačkoli ještě nedořekl, co si myslí. „Slibte mi alespoň, že si do mého dalšího příchodu nezpůsobíte navzájem příliš mnoho škody. Když ne kvůli lidem, na kterých vám záleží, tak alespoň kvůli hodnotě, kterou oba máte pro válečné úsilí.“

Harry pohlédl na Snapea. Měl chuť říct, že když on, tak i já, ale… za daných okolností mu to připadalo trochu dětinské. Místo toho tedy vydal zamumlané a zkroušené: „Ano, pane.“

„Severusi?“ pobídl Brumbál.

„Když on, tak i já,“ odpověděl Snape s úsměškem.

„Severusi,“ pokáral ho Brumbál a Harry se ze všeho nejvíc cítil podivně rozpolcený mezi hněvem a smíchem.

„Samozřejmě, Albusi,“ ujistil ho Snape. „Mám rozhodně v úmyslu zajistit, aby pan Potter v nadcházejícím školním roce dorazil do Bradavic bez úhony.“

„Děkuji, pánové.“

„Pane profesore?“ odvážil se Harry váhavě, než je Brumbál stačí odvést v rozhovoru jiným směrem.

„Ano, Harry?“

„Takže… ehm, zpátky k… co… co moje sny? Myslíte si, že jsem… věštec?“ Měl problém to slovo zformulovat – jeho vlastní zkušenosti s věštci se omezovaly na podivnou směs falešných předpovědí smrti a dvou pravdivých vidění od Trelawneyové.

Brumbál si přejel rukou po čele, aby si protřel spánek, a pak pomalu pokračoval. „Na světě je spousta podvodných věštců, Harry. Existuje jen malý počet kouzelníků nebo čarodějek, kteří mohou skutečně tvrdit, že vidí budoucnost. Sám jsem jich potkal jen hrstku.“ Odmlčel se, hluboce zamyšlený, a dlouhou chvíli si ho prohlížel. „Z věštců, které jsem měl to štěstí potkat, a z ostatních, o kterých jsem slyšel vyprávět nebo o nich četl, jsem nikdy neslyšel o věštci, který by měl takové vize jako ty.“

Harry cítil, jak mu zklamaně klesá srdce. Ne že by nutně potřeboval, aby Brumbál potvrdil, že je věštec, ale opravdu chtěl vědět, o co jde.

„Tvrdíš, že jsi potkal vizi sebe sama,“ pokračoval Brumbál, „a ta vize tebe sama tvrdila, že je tvou součástí?“

Harry přikývl a vzpomínal dál. „Říkal, že on je ta část mě, kterou vidím jen ve snech, protože když jsem vzhůru, jsem příliš roztěkaný. Říkal, že on je ta moje část, která vidí budoucnost…“

„A zmínil se o tom, že si ho můžeš kdykoli uvědomit i během bdění?“

„Hm…“ Harry se snažil vzpomenout, jestli jiný Harry řekl něco takového… „Ehm, ano.“ Bylo úžasné, když si teď vzpomněl na tu část o proroctví, kolik se mu toho vybavilo. Bylo to, jako by… možná pro něj nějaká jeho část ty vzpomínky uchovávala, aby je dokázal vyvolat. „Říkal, že si to jednou plně uvědomím, ale ještě ne. Říkal, že na to nejsem připravený, protože… ještě nejsem úplně dospělý.“ Harry se nedokázal přimět k tomu, aby sám sebe nazval dítětem, jako to udělala jeho snová verze. Dítě znamenalo šest let, ne šestnáct.

Brumbál několik okamžiků nic neříkal, oči mu zářily pochopením.

Harry se neodvážil přerušit mlčení, ale Snape takové zábrany neměl. Netrpělivě pokynul řediteli, aby pokračoval. „Něco vám řeknu: napínání není žádoucí, ani se necení, Albusi.“

Brumbál se naklonil dopředu a hluboce se zamyslel: „Moje osobní zkušenosti s věštci nejsou nijak rozsáhlé, jak jsem ti právě vysvětlil, Harry. Ale měl bych také poznamenat, že jsem se nikdy osobně nesetkal s nezletilou čarodějkou nebo kouzelníkem s tímto darem. Vždycky se samozřejmě najdou výjimky z pravidla, ale podle mých skromných pozorování se zdá, že většina věštců přišla ke svým schopnostem v době, kdy byli plnoletí. Ti, kteří získali dar v mládí, tak obvykle učinili za mimořádných okolností… a poté, co projevili úžasné schopnosti v jiných oblastech.“

„Ale… výjimky existují?“ zeptal se Harry.

„Z obecně platných pravidel jsou téměř vždycky výjimky, Harry. To je to, co nás udržuje ve střehu. Samozřejmě,“ pokračoval Brumbál a jeho oči prozrazovaly náznak vzrušení, „nemůžeme přesně vědět, jakou povahu ty sny mají, když toho máme tak málo. Pokud se však v určitém okamžiku ukáže, že jsi věštec, mohl bych si troufnout odhadnout, proč jsi ty sny prožíval právě takovým způsobem.“

Harry přetrpěl další chvíli rozčilujícího ticha, než se netrpělivě zeptal: „A jaký je tedy důvod?“

„Je ještě dítě…“ pochopil Snape, aniž by musel čekat na ředitelovo vysvětlení. „Pokud má skutečně talent, možná ještě není připraven na to, aby se jeho nadání projevilo.“

Harrymu se podařilo zabránit tomu, aby odmítl poznámku o ‚dítěti‘, a Brumbál přikývl, než vysvětlil: „Víš, Harry, předpokládá se, že věštci mají vnitřní oko od narození. Říká se, že toto vnitřní oko dřímá, dokud čarodějka nebo kouzelník citově a magicky nedospějí natolik, aby se plně projevilo v jejich vědomí. Netřeba dodávat, že existuje mnoho rádoby věštců, kteří nikdy nedosáhli a ani nikdy nedosáhnou takového stupně vývoje, aby mohli objevit nebo si plně uvědomit své nadání.“

„Aha. To je… opravdu matoucí. I když to tak nějak dává smysl.“ Harry svraštil obočí. „Takže… si tedy myslíte, že jsem věštec? Že se moje… ehm… vnitřní oko… projevuje?“

„To sotva,“ vpadl mu Snape znovu do řeči. „Takhle se ‚vnitřní oko‘ neprojevuje, Pottere. Ředitel nastiňuje možnost, že vaše vnitřní oko objevilo potřebu, abyste si uvědomil své schopnosti mnohem dříve, než budete plně připraven se s nimi vypořádat. Možná vám vlastně,“ dodal samolibě, „říká, že ještě nejste dost zralý a mocný, abyste to zvládl.“

„Tak proč se mi vůbec ukazuje? Proč to divadlo?“

„Možná vidělo něco příliš důležitého, než aby to mohlo ignorovat,“ zněla Brumbálova prostá odpověď. „Možná, že ve světle důležitosti sdílení svého poselství s tebou našla ona vnitřní část tebe sama způsob, jak tě jím provést.“

Harry to všechno sotva dokázal zpracovat. „Takže moje… ta moje část… se mi to snaží ulehčit? Ukázat mi, co mám s těmi vizemi dělat? Protože si myslí, že si s nimi sám neporadím?“

„To je moje domněnka, ano.“

„Aha… já… o tom všem asi musím popřemýšlet,“ navrhl Harry. „Uf, bolí mě hlava,“ dodal se zasténáním, když se zabořil do židle. Podle úšklebku, který zahlédl na Snapeově tváři, Harry přesně věděl, že se profesor chystá pronést nějakou jízlivou poznámku o tom, jak je pro Harryho mrňavý mozek náročné přemýšlet o tolika věcech za jeden den. Ale neřekl to nepochybně proto, že nechtěl od ředitele dostat další vynadání.

„Myslím, že ti nechávám docela dost věcí k přemýšlení,“ nadhodil Brumbál pomalu, „ale na druhou stranu i ty jsi mi dal docela dost věcí k přemýšlení. To je úžasný zvrat událostí. Opravdu úžasný…“

„Ano… ale, pane profesore?“ Harryho z toho nekonečného povídání o snech a věštcích opravdu bolela hlava, ale na tom nezáleželo ve světle něčeho, co opravdu, ale opravdu chtěl vědět. „A co to proroctví? Říkal jste… říkal jste, že je skutečné?“

Brumbál si povzdechl, ale nesetkal se s Harryho očima; místo toho vyhledal pohledem Snapea. „Předpokládám, že nemá smysl se namáhat se zatajováním pod záminkou, že ono proroctví zůstane nevyslyšeno… ne teď, když o jeho existenci vědí další dva kouzelníci.“ Odtrhl oči od Snapea, vstal a zamyšleně se přesunul ke krbu. Než se otočil a oslovil svého profesora lektvarů, popadl hrst letaxového prášku: „Severusi, musím si pro něco dojít do své pracovny. Mohl bych vás požádat, abyste Harrymu zodpověděl případné další otázky, než se vrátím?“

„Jistě, pane řediteli,“ odpověděl Snape tiše a Brumbál opustil obývací pokoj ve víru zelených plamenů.

V místnosti se rozhostilo ticho, a když se ani jeden z kouzelníků nepohnul, aby ticho přerušil, Harry nakonec usoudil, že Snape vůbec nehodlá vzít jeho přítomnost na vědomí. Je vlastně zvláštní, uvažoval Harry, jak ho to tentokrát ani nerozčiluje. Zdálo se, že profesora zrovna teď nedokáže nenávidět – alespoň ne s obvyklou intenzitou. A nebylo to proto, že by se mezi nimi něco skutečně změnilo. Jen… Harry měl tolik jiných starostí, že nenávist nestála v popředí jeho mysli z hlediska důležitosti.

Zůstala mu jen bolest hlavy a neutuchající zvědavost, a tak si profesora zběžně prohlédl, než si odkašlal a opatrně se zeptal: „Takže všechny ty řeči o vnitřních očích, věštcích a mých snech… myslíte, že je to tak, profesore?“

Snape neodpověděl hned a podle záblesku v jeho očích Harry usoudil, že ho překvapilo, že se s ním někdo radí. No, Harry byl překvapený i sám sebou. Ale i když si nebyl jistý proč, chtěl vědět, co si Snape o celé věci myslí.

Možná za to mohlo Snapeovo překvapení, co ho přimělo odpovědět tak otevřeně, nebo za tím možná stála praxe, kterou měl v odpovídání na Harryho otázky během jejich sezení s otázkami a odpověďmi. Ať už to bylo z jakéhokoli důvodu, odpověděl bez zášti, i když jeho slova mohla naznačovat opak: „Ne že bych… nesouhlasil s ředitelem, i když já osobně jsem nikdy neviděl důkaz, že byste měl vlohy pro jednu z nejsložitějších schopností, kterou je třeba ovládat. Nicméně,“ dodal a podíval se Harrymu přímo do očí, „věřím, že tyto vize nemohou zůstat bez kontroly. Dokud nebudeme mít v ruce více důkazů, zůstává tu možnost, že za nimi skutečně stojí Pán zla.“

Harry přikývl a povzdechl si nad přímou odpovědí. Ačkoli si byl čím dál jistější, že ty sny nemají nic společného s Voldemortem, postupně se učil, že být opatrný nikdy neškodí.

Ano, rozhodl se. Bude opatrný. Chtěl těm snům věřit, ale: „Budu opatrný,“ slíbil nahlas. „Budu si dávat pozor na to, čemu věřím, a všechny další sny nahlásím, jakmile je budu mít.“

„Okamžitě,“ dodal Snape autoritativně.

„Hm, jo…“ Harry se na chvíli zamyslel, opravdu se mu tu otázku nechtělo pokládat, ale viděl, že je to nutné. „Co se toho týče… Ne že bych měl v plánu mít další vidiny nebo sny, ale… kdybych je měl, a vzhledem k tomu, že mě profesor Brumbál přinutil slíbit, že vám o tom řeknu… ve dne nebo v noci… Hm, podívejte… no, nevím přesně, kde je váš pokoj, profesore.“

Snape zkřížil ruce, a když se na jeho tváři objevil počátek úšklebku, Harry usoudil, že musel překročit nějakou neviditelnou hranici. Snape se choval docela klidně… dokonce skoro mile, když pomáhal Harrymu přijít na kloub jeho vizím… ale prozradit, kde se nachází jeho soukromá ložnice, bylo zřejmě příliš.

„Kdybyste mě v noci potřeboval,“ Snape se lehce ušklíbl, „stačí, když zavoláte svého drahého, oddaného domácího skřítka, aby mě přivolal.“

„Aha, jasně.“ Harrymu se podařilo nezrudnout. Předpokládal, že ho to mělo napadnout.

Od dalších pokusů o rozhovor ho zachránil Brumbálův návrat. Ředitel vyšel ven v malém oblaku vířícího prášku a sazí, a v ruce držel známou myslánku. Harry s rostoucím očekáváním sledoval, jak ředitel opatrně položil myslánku na stůl mezi nimi a vztyčil se do plné výšky.

„Severusi,“ řekl Brumbál tiše, „rád bych si s Harrym na chvíli promluvil o samotě, jestli vám to nevadí.“

Snape přikývl a okamžitě se zvedl na nohy. Nevypadal, že by ho propuštění vyvedlo z míry; vlastně vypadal, jako by to očekával. Přesto si Harry nemohl pomoct, ale zajímalo ho, co se Mistrovi lektvarů honí hlavou, když tak klidně vycházel z místnosti a zavíral za sebou dveře. Harry věděl jen tolik, že kdyby jemu někdo řekl, že nemůže slyšet poslední záhadné tajemství, které Brumbál skrývá, nepřijal by to tak klidně jako právě Snape.

Ale na druhou stranu, když Snape tak úzce spolupracoval s Brumbálem, byl nejspíš zvyklý akceptovat, že před ním někdo skrývá tajemství.

Brumbál zůstal stát, prohlížel si Harryho a po chvíli promluvil tiše, jako by vyprávěl dětskou pohádku před spaním, a ne tajemství obklopující války a proroctví. „Vyložil jsem ti proroctví, které jsem slyšel před tvým narozením, a děkuji ti, že jsi mi zprostředkoval proroctví, které jsi sám slyšel z úst profesorky Trelawneyové ve třetím ročníku v Bradavicích. I když jsem vždycky věděl, že jednou budu nucen ti první z těchto dvou proroctví vylíčit, musím mezi námi něco naprosto vyjasnit, Harry…“ Počkal na Harryho přikývnutí a pokračoval. „Kdybych věštbu profesorky Trelawneyové slyšel během tvého třetího ročníku já, a ne ty, nesdělil bych ti ji.“

Harry nakrčil čelo, napůl rozladěný a napůl zmatený. Co to mělo společného s dalším proroctvím?

„Neříkám ti to, Harry,“ pokračoval ředitel, „abych tě urazil nebo ti zkazil náladu. Říkám ti to proto, abys pochopil důležitost rozhodování kdy, jak a komu sdělit informace tohoto druhu.“

„Opravdu nechápu, na co narážíte, pane řediteli,“ přiznal Harry.

„Prozradil jsem ti první proroctví,“ vysvětloval Brumbál trpělivě, „protože se týkalo tebe. Měl jsi právo ho znát a já jsem vždy věděl, i když jsi byl ještě docela mladý a i když jsem to nechtěl, že ti jednou jeho obsah předám. Obsah proroctví, které jsi vyslechl, se tě však netýkal. Vědomí, že se k Voldemortovi vrátí jeho sluha a bude mu pomáhat v jeho vzestupu, by bylo spíše záležitostí Řádu, ne třináctiletého chlapce… zvlášť když jsi nemohl s jistotou vědět, kterého sluhy se proroctví týká. Rozumíš?“

„To je váš způsob, jak mi vysvětlit, proč jste mi nikdy neřekl o tom druhém proroctví,“ odpověděl Harry, který už byl z toho všeho úvodního povídání netrpělivý. „To už mi vyložil jiný Harry – říkal, že jste mi o tom proroctví nepověděl, protože se netýkalo mě, ale někoho jiného.“

„Ano,“ potvrdil Brumbál a do očí mu vstoupil smutek. „Nicméně… musím přiznat, že jsem obsah toho proroctví nesdělil ani onomu jedinci, kterého se týká.“

„Aha.“ Harry to nekomentoval a místo toho se zeptal: „To proroctví také vyslovila profesorka Trelawneyová?“ Na Brumbálovo přikývnutí sondoval dál: „A bylo tedy vysloveno před vámi?“

„Ne. Ne, tohle bylo sděleno profesorce McGonagallové krátce poté, co se události po první válce začaly vracet do normálu. Myslím, že ji to zastihlo zcela nepřipravenou,“ upřesnil Brumbál a v očích se mu lehce zablesklo, „ačkoli se dál pevně drží přesvědčení, že věštění není zrovna přesné umění, přestože s ním má poměrně blízké zkušenosti.“

„Profesorka McGonagallová…“ Zazubil se. Představa přímočaré profesorky, která je konfrontována s Trelawneyovou, jež vykládá proroctví, byla docela vtipná. „Takže vám ho sdělila.“

Brumbál na potvrzení přikývl. „Hned za mnou s proroctvím přišla a já jej tak mohl vidět pomocí myslánky. Připouštím, že toto proroctví, stejně jako to z tvého třetího ročníku, se nemohlo rovnat triumfálnímu vzrušení, které jsem zažil, když jsem slyšel to první. Vědomí, že se brzy narodí někdo se schopností porazit lorda Voldemorta jednou provždy… no, nic se nevyrovná tomu, když o tom slyším z první ruky, že?“

„Předpokládám, že ne,“ odpověděl Harry zdvořile.

„Já… nu, možná bychom se měli před dalším vysvětlováním na ono proroctví podívat.“

Harry nadšeně přikývl, víc než připravený konečně ukojit svou zvědavost.

Brumbál vytáhl z hlavy stříbřitý pramínek vzpomínek, a sotva Harry stačil zpracovat, že se chystá prohlédnout dlouho očekávané druhé proroctví, nad myslánkou se zhmotnila přízračná postava Sibyly Trelawneyové a promluvila známým drsným, chraplavým tónem, který Harry slyšel už dříve:

„PÁN ZLA ZNOVU POVSTANE… JEHO SLUŽEBNÍK JE SPOUTÁN DVĚMA PÁNY… A SLUŽEBNÍK UPŘEDNOSTNÍ JEDNOHO PŘED DRUHÝM… A NEPŘÍTEL SE STANE SPOJENCEM A SPOJENEC NEPŘÍTELEM… NEBOŤ ROLE SLUŽEBNÍKA VE VÁLCE JE VELIKÁ… ON POVEDE VÍTĚZE A OKLAME PORAŽENÉ… SLUŽEBNÍK PÁNA ZLA BUDE SPOUTÁN DVĚMA PÁNY…“

A jak se Harry díval, postava se zatočila v mlze vzpomínek a pak se vrátila zpět a zmizela v myslánce.

Ani jeden z kouzelníků chvíli nepromluvil, zatímco se Harry snažil vše pochopit.

Pak Brumbál přerušil ticho a promluvil tichým, zastřeným tónem: „Dovedeš si představit šok profesorky McGonagallové i můj vlastní zármutek, když jsem slyšel jasnou řečí, že lord Voldemort neodešel navždy, ale že se ve skutečnosti vrátí, aby pokračoval ve své válce hrůzy. Samozřejmě jsem to tušil, ale ani já jsem se skutečně nezbavil naděje, že se toto podezření nakonec ukáže jako nepravdivé.“

Na chvíli se odmlčel, snad aby nechal Harryho promluvit, ale když se Harry ani nepohnul, pokračoval v řeči. „Domnívám se, že proroctví mluví o Severusi Snapeovi, jak už asi tušíš. Naráží na Voldemortova služebníka, který byl během první války spoután dvěma pány, a Severus je podle mých poměrně obsáhlých znalostí jediným Smrtijedem, který legitimně na konci té války současně pracoval pro věc obou stran, světlé i temné.“

„Co… co Peter Pettigrew?“ zeptal se Harry skrz náhle vyschlé hrdlo.

Brumbál vyčaroval sklenici vody a levitoval ji k Harrymu. „Pettigrew nepracoval pro stranu světla, protože jsme jeho spojenectví mimo jiné špatně pochopili. Ve skutečnosti neměl žádného ‚pána‘, jak se říká, kromě samotného lorda Voldemorta. Nebyl vázán ke dvěma pánům… ne tak, jak se Severus rozhodl vázat k lordu Voldemortovi i ke mně.“ Brumbál se zastavil, aby se napil ze své vlastní sklenice.

„Proto profesoru Snapeovi tolik důvěřujete? Protože jste slyšel to proroctví, že ‚povede vítěze‘?“

Brumbál vypadal, že se zdráhá stočit rozhovor tímto směrem, ale po krátké odmlce povolil. „Ano, to k tomu patří. Ale pochop, Harry, já jsem toto proroctví slyšel až poté, co jsem už vyslechl jeho příběh a uvěřil mu.“

„Tak co bylo na jeho příběhu tak přesvědčivého?“ trval na svém Harry.

„Obsah toho rozhovoru vždycky byl a vždycky bude záležitostí mezi profesorem Snapem a mnou, Harry. Žádám tě, aby ses mě v tomto ohledu dále nevyptával.“ Brumbálův tón byl káravý a Harry věděl, že je lepší dál nesondovat.

„Ano, pane,“ zamumlal. „Ale kromě toho. Jak vlastně víte, kterou stranu si vybral? Proroctví to neříkalo. I když je teď na naší straně, pořád se může rozhodnout, že přejde na jinou, ne?“

Brumbál se na židli předklonil a složil si ruce do klína. „Jak už jsem řekl, Harry, věřím, že profesor Snape je na správné straně války. Ale i kdyby nebyl, zeptej se sám sebe – není ve světle proroctví nejmoudřejší postup přitáhnout ho k sobě, než ho nutit přejít na druhou stranu? Nejsem si jistý, jestli sis všiml konečnosti proroctví, Harry, ale zatímco to, které se týká tebe, neříká, kdo má v této válce zvítězit, druhé proroctví jednoznačně říká, že ta strana, kterou si vybere profesor Snape, zvítězí.“

Brumbál nechal Harryho, aby to vstřebal, a pak tiše dodal: „Nechtěl jsem s tebou o tom mluvit, Harry, to přiznávám bez mučení. Nechtěl jsem tě zatěžovat, zvláště když vím, kde je podle tebe loajalita profesora Snapea. Doufal jsem, že si své neshody vyřešíte sami. Věřil jsem, že proroctví znamená, že tě bude schopen vést – tebe, ‚vítěze‘, o němž se v proroctví mluví – a že bude klíčem k uvolnění tvé moci porazit Voldemorta. Chtěl jsem, aby to byla pravda do té míry, že jsem vás loni oba přinutil ke spolupráci, místo abych vás nechal, abyste se vzájemně pochopili. Obávám se, že můj zásah situaci ještě zhoršil.“ Brumbálovy oči se naplnily lítostí a Harrymu náhle připadal velmi starý.

Harry nevěděl, co má říct. Bylo toho příliš mnoho, o čem musel přemýšlet. Měl novinek plný mozek a hlava ho stále bolela z toho, jak se snažil všechno si to srovnat. Nebyl si ani jistý, jestli se chce zlobit kvůli dalšímu tajemství, které mu ředitel školy zatajil. I když opravdu šlo z větší části o někoho jiného.

„Pane,“ zaváhal. Začal mluvit, ačkoli si nebyl jistý, co chce vlastně říct. „Chystáte… Hm, říkal jste, že jste o tom proroctví neřekl profesoru Snapeovi. Řeknete mu to, pane?“

Brumbál zavřel oči, přiložil si ruce k hlavě a masíroval si spánky. Pak vstal a začal přecházet po místnosti. „Mnohokrát jsem o tom přemýšlel. Nemysli si, že nevím, jak mě za to může jednou soudit, Harry. Příliš mnoho tajemství je strašnou součástí války, ale jsou také její důležitou součástí.

Když jsem to proroctví slyšel poprvé, ani mě nenapadlo se o něj se Severusem podělit.“ Brumbál stále přecházel a nikam se konkrétně nedíval. Harry přemýšlel, jestli si pamatuje, s kým mluví. „Byl mladý, tak mladý, a právě skončil mučivou službu u temného pána. Tolik toho ztratil… Potřeboval být volný, nemít na svých bedrech břemeno rozhodování o osudu další války. Ale ze všeho nejvíc jsem chtěl, aby jeho rozhodnutí byla jeho vlastní, ne reakcí na proroctví. Rozhodl jsem se, že neříct mu to bude nejlepší.

Pak se vrátil Voldemort. Předpokládám, že tehdy jsem se Severusovi mohl svěřit. Ale do té doby… jsem zjistil, že mi na něm začalo záležet. Měli jsme poněkud krušné začátky, ale během let jsem se pro něj stal rádcem. Ne vždycky se shodneme, ale on mi věří, vzhlíží ke mně. Nemohl jsem snést, že bych o tu důvěru přišel. A tak jsem, možná sobecky, mlčel. Doufám, že mi to odpustí.“

Brumbál obrátil pohled na Harryho a jeho oči žádaly pochopení. A Harry při pohledu do těch smutných očí věděl, že starší kouzelník udělal mnoho pochybných věcí ve snaze dosáhnout toho, co považoval za vyšší dobro. Věcí, u nichž nikdy nečekal, že mu budou odpuštěny. Ale přesto je udělal, protože bylo třeba učinit rozhodnutí a on byl tím, kdo je učinil.

Harry najednou pocítil ohromnou úlevu, že tuto odpovědnost na svých bedrech nemá. Mnozí od něj očekávali, že zničí Voldemorta, což byl velký výkon, to ano, ale on byl zodpovědný jen za tuto část války. Brumbál se cítil zodpovědný za všechno a mnozí z těch, které se snažil chránit, ho nejspíš nesnášeli nebo nenáviděli.

Jako Harry.

Na jednu noc toho slyšel dost. Nemohl myslet a zároveň nemohl přestat myslet. Přikývl a vstal ze židle.

„Rád bych se teď vrátil do svého pokoje, pane… Nevadí to?“ zeptal se. Oba byli vyčerpaní a Brumbál vypadal, že se mu trochu ulevilo, i když si Harry nebyl jistý, jestli z úlevy od dalšího mluvení, nebo z toho, že nemusí řešit další záchvat vzteku.

„Ano, samozřejmě, Harry.“ Brumbál se zhluboka nadechl. „Až půjdeš nahoru, mohl bys být tak laskav a požádal profesora Snapea, aby se vrátil do salónu? Domnívám se, že je čas, abychom si spolu konečně promluvili.“

Harry přikývl a pocítil k řediteli školy záchvěv lítosti, když si prohlížel jeho unavenou tvář. Netušil, jak bude Snape reagovat, až mu ředitel proroctví prozradí – profesor nesnášel, když mu někdo lhal, ale zároveň chápal a respektoval důležitost tajemství. Harry jen doufal, že Brumbál nemá na krku dalšího rozzuřeného, křičícího kouzelníka. Nevypadalo to, že by toho dnes ještě hodně vydržel.

Harry se otočil k odchodu, ale Brumbál ho zastavil rukou na rameni. Harry se na něj tázavě podíval.

„Harry… bez ohledu na tajemství, problémy nebo nepřátelství, které jsme poznali ve válce, musíš mě nechat něco říct.“ Brumbál se na něj pozorně zadíval a zřejmě se snažil Harryho přimět, aby jeho slova nejen vyslechl, ale aby je skutečně zvážil. „Severus ví o způsobu myšlení lorda Voldemorta víc než kdokoli jiný z Řádu, Harry. Dokonce víc než ostatní Smrtijedi. Jestli ti někdo pomůže naučit se, jak ho porazit, pak je to profesor Snape. To bych si myslel, i kdybych to proroctví nikdy neslyšel.“

Chvíli se na sebe dívali a Harry jen znovu přikývl, ne na souhlas, ale na důkaz přijetí. Zamyslí se nad tím později, až bude mít možnost vstřebat všechno ostatní.

„Dobrou noc, pane.“

„Dobrou noc, Harry.“

Když se tentokrát otočil k odchodu, Brumbál ho nechal jít. Ředitel stál na stejném místě, ani se nepohnul, když Harry zavřel dveře.

Chodba byla prázdná a zpod zavřených kuchyňských dveří svítilo slabé světlo. Harry na profesora Snapea sotva pohlédl, když otevíral dveře do kuchyně, aby předal Brumbálovu zprávu. Poté pomalu vystoupal po schodech do své ložnice. V mysli mu vytanula myšlenka na Strážce stěn, ale zahnal ji. Jedna věc byla špehovat oba muže, když probírali Harryho příbuzné a jeho letní osud. Rozhovor, k němuž mělo dojít, se odehrával mezi Brumbálem a Snapem a tentokrát mu nepřipadalo správné odposlouchávat.

Kdyby ho tento nejdelší z dnů tolik nezmohl, možná by ho napadlo požádat své přátele o návštěvu, aby ze sebe dostal některé ze záhadných informací, které dnes získal. Hermiona by nejspíš měla nějaké dobré postřehy o věštcích, i když věštění nebyl její šálek čaje. Stačilo by, aby Harry řekl slovo, a ona by se podívala do každé knihy v Británii, kde by se objevila zmínka o slovním spojení ‚vnitřní oko‘.

Ale místo aby se tím zabýval, vděčně se svalil na postel, jakmile dorazil do ložnice. Než se ho zmocnila tma spánku, jeho poslední přetrvávající myšlenka byla, že jakékoli další přemýšlení rozhodně počká do zítřka.