Preklady fanfiction Harryho Pottera

Nová kapitola 9.1 

Harry Potter seděl ve svých komnatách a dumal. Hermiona tu byla o Vánocích se svou dcerou. Studenti nemohli přestat mluvit o holčičce, která je všechny okouzlila řečmi o ‚mém Sev'usovi‘, takže muž s obvykle neproniknutelnou maskou vypadal jako člověk. Mluvili o vtipech a škádlení a o tom, jak se Hermiona Grangerová očividně velmi přátelila s jejich zasmušilým mistrem lektvarů, ředitelkou školy, profesorem Longbottomem a jeho ženou. Šeptali si, jak jsou užaslí z toho, že se profesor Snape v jednu chvíli skutečně usmál. Proslýchalo se, že Nebelvír uzavřel sázku o to, zda dokážou, že je toho skutečně schopen.

Přemýšlel, jestli se takhle cítila Hermiona, když se k ní znovu otočil zády. Napůl doufal, že ne, protože to bolelo jako čert. Čím blíž byla lidem v jeho životě, tím těžší bylo neudělat něco zbrklého, jako vrhnout se k ní a prosit. Přemýšlel, jak moc by ho proklela, kdyby se o to pokusil. Jediné, co mu v tom bránilo, byla obava, že by ho neproklela, ale třeba by se na něj jen soucitně podívala a klidně mu vysvětlila, že už pro něj ve svém životě nemůže najít místo. To by bylo rozhodně horší. Momentálně měl jistou naději, že by mu jednoho dne mohla odpustit natolik, aby s ním promluvila, i kdyby to mělo být jen kvůli jejich dětem. To by bral. Přijal by cokoli.

Spíš cítil, než viděl, jak se Ginny objevila v pokoji, objala ho kolem ramen a vzdychla.

„Nemyslím si, že by pomohlo cokoli, co můžu říct,“ pronesla a položila mu hlavu na rameno.

„Nejspíš ne, Gin,“ povzdechl si a vzal si z její přítomnosti co nejvíc útěchy, i když cítil, jak mu srdce znovu drásá ztráta nejlepšího přítele.

xxx

Severus sebou trhl, když se postavil před zrcadlo, a znovu se ho zmocnila nervozita, když uvažoval, jestli se nezbláznil. Bylo mu šestačtyřicet, sakra, to už byl určitě moc starý na chození na schůzky? Co ho to napadlo? Ta čarodějka byla o devatenáct let mladší než on. Byl dost starý na to, aby byl jejím otcem, pro Merlina! Ach bože, musí si vymyslet nějakou výmluvu. Tohle nemůže udělat. Neměl by to dělat. Co si to k čertu myslel! Byl starý, opotřebovaný špión a ona byla zatracená Hermiona Grangerová. Zlatá dívka. Pošpinil by ji. Zasloužila si mnohem víc. Krucinál. Do hajzlu s tím. Byla shovívavá, určitě se mohli vrátit k tomu, že budou jen přátelé? To by prostě muselo stačit. Mohlo by to stačit, ne?

V jeho vnitřním hroucení ho vyrušilo zaklepání na dveře. Zamračil se a šel otevřít. Dovnitř vtrhla Minerva.

„Přišla jsem vám rozmluvit, abyste to zrušil,“ prohlásila stroze.

„Prosím?“

„Slyšel jste mě. Znám vás, Severusi Snape, určitě jste napůl přesvědčil sám sebe, že je pro vás příliš dobrá a příliš mladá.“

Severus vyprskl a nevěděl, co říct ženě, které nedokázal lhát. Jeho neschopnost ji oklamat byla jediným důvodem, proč vůbec věděla, že si s Hermionou tuhle schůzku smluvili.

Minerva se usmála. „Jste předvídatelný, to se vám musí nechat,“ řekla skoro vlídně. „Zasloužíte si něco dobrého, chlapče.“

Zafuněl a zoufale toužil smazat ten samolibý výraz z její tváře. Zvedla obočí a ostře trhla hlavou ke krbu. Jeho ramena poklesla.

„Je příliš mladá a příliš dobrá pro takového, jako jsem já,“ odpověděl poraženecky.

„Nesmysl. Zvedněte zadek a odletaxujte se. Hned. Viděla jsem, jak jste se na sebe s Hermionou dívali. Dejte tomu šanci.“

„Minervo,“ řekl varovně.

„Severusi,“ odpověděla s kamennou tváří, „já nežertuji. Váš zadek, do letaxu. Hned.“ Její hlas zjemněl: „Myslela jsem to vážně, už dávno jste měl přijít k něčemu dobrému, Severusi. Nevzdávejte se ještě dřív, než to vůbec začne.“

„Dobrá,“ odpověděl pomalu a vnímal tvrdohlavé sevření její čelisti. Z tohohle už se nedostane. „Nicméně jestli to dopadne špatně, viním z toho vás.“

Minerva mu zamávala, když vstoupil do plamenů a zamířil do Prasinek, aby se mohl přemístit. Když mizel v plamenech, nezachytil její samolibý úsměv.

xxx

Severus se obrnil, když se objevil poblíž Hermionina domu, a hrozilo, že ho přemůže nervozita. Minerva by ho vykastrovala, kdyby se teď vrátil, pomyslel si. To jediné ho přimělo pokračovat v chůzi.

Hermiona otevřela dveře, vypadala rozrušeně.

„Nedostal jsi mou sovu,“ vydechla na pozdrav.

„Ne,“ začal ostražitě.

„Pojď dál, Severusi,“ povzdechla si, když do něj narazila růžová skvrna.

„Můj Sev'usi!“

„Dobrý den, slečno Lio,“ přitom zvedl děvčátko do náruče a zatímco mířili do obývacího pokoje, tázavě se na Hermionu přes její hlavu podíval.

„Helen je zle. Poslala jsem sovu s prosbou o změnu času. Uvažovala jsem, že řeknu Georgeovi, ale nejsem si jistá, jestli bych zvládla to, s čím by ji poslal domů.“

Severus se usmál, když Liu položil zpátky na zem, aby si mohla hrát. Dokázal si dobře představit, jakými věcmi, které by považoval za legrační, by George Weasley Liu obdaroval.

„Hermiono, jsem si zcela vědom toho, že máš dítě.“

Zamračila se na něj, zjevně si nebyla jistá, co tím myslí. Pokrčil rameny: „Možná to není to, co jsme plánovali, ale není důvod, proč bychom nemohli vzít Liu ven. Předpokládám, že Helen je tady?“

Hermiona přikývla. „Ano, leží nahoře,“ řekla pomalu.

„Tak co kdybychom šli, ať má klid.“

„To myslíš vážně?“ zeptala se nedůvěřivě.

Protočil oči. „Jsem netopýr ze sklepení,“ protáhl‚ „neumím být jiný než vážný.“

Hleděla na něj široce rozevřenýma očima, pak se na něj vrhla, popadla ho kolem krku a políbila ho.

„Čím jsem si tě zasloužila?“ vydechla užasle. Nebyl si úplně jistý, jak se cítí, když se na něj někdo takhle dívá. Bylo to skoro nepříjemné.

„Ne že bych si stěžoval, ale za co to bylo?“ zeptal se, jakmile ho pustila, a zvedl obočí.

„Málokterý muž by byl tak chápavý,“ odpověděla s pokrčením ramen, což ho přimělo zamračit se.

„Mluvíš z vlastní zkušenosti?“

„Ano. Měla jsem důvod, proč jsem s nikým nechodila. Příliš mnoho mužů prostě nechápalo, když mi něco vlezlo do cesty nebo jsem musela na poslední chvíli změnit termín. Tak jsem to vzdala, nestálo mi to za to.“

„Ale určitě věděli, že Lia existuje?“ zeptal se zmateně.

„Ano,“ odpověděla s úsměvem. „To, že tomu zcela zjevně nerozumíš, tě činí výjimečným, Severusi. A teď. Kam přesně sis myslel, že ji vezmeme?“

„Upřímně řečeno, nemám tušení,“ řekl a lehce pokrčil rameny: „S dětmi v Liině věku nemám žádnou zkušenost. Co bys doporučovala?“

Severus si všiml jejího lehce zlomyslného úsměvu v okamžiku, kdy se zeptal, a obrnil se v očekávání toho, co bude následovat.

„Máme na to celý den, co říkáš na zoologickou zahradu?“

„Nemůžu říct, že bych někdy v nějaké byl,“ přiznal se zvolna.

„Cože? Nikdy?“

„Ne, nikdy.“

Chvíli se na něj dívala, než přikývla. „Myslím, že to dnes asi napravíme,“ odpověděla lehce. „I když s tím oblečením budeme muset něco udělat.“

Zamračil se na ni a obranně si zkřížil ruce na hrudi. „Co je špatného na mém oblečení?“

V odpověď se jemně usmála. „Nic, náhodou se mi tvůj hábit líbí. Na druhou stranu mudly by to možná trochu mátlo.“

S povzdechem si uvědomil, že má pravdu. „Dobře, čarodějko. Ale přísahám na Salazarovu duši, že jestli mě oblékneš do červené, tak tě prokleju.“

Potlačila úsměv, když zvedla hůlku a pomalu přeměnila jeho hábit v kalhoty a svetr, na chvíli se zastavila, aby změnila barvu svetru na lesní tmavě zelenou, a pak přešla k jeho plášti a přeměnila ho v dlouhý kabát. Zastavila se, aby si prohlédla svou práci.

„Myslím, že se mi líbíš v zelené,“ zažertovala a věnovala mu pohled, který ho přiměl zároveň k rozpakům a ke slibu, že si toho v té barvě koupí víc.

„Vskutku?“ protáhl a dovolil, aby mu po tváři přelétl úsměv, když potlačil nepříjemné pocity ve prospěch zkoumání zcela zjevného uznalého pohledu v jejích očích.

„Ano,“ prohlásila prostě a ztišila hlas, aby neupoutala Liinu pozornost, „nicméně jestli se na mě budeš dál takhle dívat, nemůžu ti zaručit, že neudělám něco absurdního, jako že dovolím Georgeovi, aby se o Liu postaral, a odmítnu opustit tenhle dům.“

Severus se zajíkl překvapeným smíchem. Zatraceně po nebelvírsku přímo k věci. To bude jeho smrt.

„Neumím si představit, že by to Helen příliš pobavilo.“

„Nevěříš mé schopnosti mlčet?“ zeptala se s pobaveným skloněním hlavy. „Nebo mé schopnosti sesílat umlčovací kouzla?“

Téměř se přidusil. Představy mu zaplavily mozek dřív, než je stačil zarazit. Sakra, možná se ho opravdu snažila zabít. Slyšel její potlačovaný smích, když ho poplácala po paži, než Lia přelétla místnost.

„Proč si nejdeš hrát, můj Sev'usi?“

„Půjdeme do zoo, Lio, tak si vezmi bundu,“ odpověděla Hermiona místo něj, zatímco on se vzpamatovával. „Nezapomeň na čepici a šálu!“ zavolala, když Lia běžela udělat, co jí řekla.

„To jsi udělala schválně, Hermiono,“ zavrčel jí do ucha, až se zachvěla. Pomalu se k němu otočila, přitiskla se k němu celým tělem a políbila ho.

„Samozřejmě že ano,“ zašeptala mu přímo do ucha, než se usmála a odešla hledat svou dceru.

V tu chvíli si Severus uvědomil, že už nikdy nebude mít navrch. Zatrápená pokušitelka.

xxx

Když stáli déle, než si kdy myslel, že je možné, a pozorovali tučňáky, jak se noří pod vodu, a Lia se za nimi honila kolem skla, Severus přemýšlel, jak se sem dostal.

Pořád mu to připadalo neskutečné.

„Dokázala by tu zůstat celé hodiny,“ zašeptala Hermiona a se shovívavým úsměvem sledovala svou dceru, zatímco se tiskla k Severusovi a hledala jeho teplo.

„Ano, to vidím,“ odpověděl s úšklebkem. „Je ti zima?“

„Zatraceně, jsem zmrzlá, Severusi,“ řekla bez obalu, „který idiot jde do zoo v prosinci?“

„Zjevně my,“ zasmál se. „Je tu něco uvnitř v pavilonech?“

„Hm, myslím, že je tam pár malých plazů a možná nějací ptáci… aha, a šimpanzi s několika menšími opičkami jsou taky vevnitř.“

„Tak proč stojíme venku a díváme se na tučňáky, Hermiono?“

Pokrčila rameny: „Lia je miluje. Fascinuje ji, že může jít po těch schodech nahoru a vidět je na suchu, a pak může tady dole pozorovat, jak plavou.“

Severus si povzdechl, přitáhl si ji k hrudi a položil si bradu na její směšnou čepici s bambulí: „Pak předpokládám, že asi zůstaneme zde a podchladíme se.“

Hermiona se zasmála: „Vítej v rodičovství, Severusi. Není to okouzlující?“

Musel násilím ignorovat touhu, která ho s tímto prohlášením přepadla, protože poprvé v životě opravdu přemýšlel, jaké by bylo slyšet malého človíčka, jak mu říká táto. Místo toho se soustředil na Liu, která se honila za tučňáky, a koutky rtů mu zvedl úsměv, když ji sledoval, jak se směje čirou radostí, když za ní jeden tučňák proletěl kolem všech čtyř velkých skleněných oken a zase zpátky, než zamířil na povrch.