Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 18. Lekce zmijozelství

Poté, co Harry do téměř nesnesitelných podrobností vylíčil všechny důležité sny, které se mu od začátku léta zdály, považoval za štěstí, že se mu po celou následující noc nezdál jediný sen – dokonce ani obyčejná noční můra.

Samozřejmě to mohlo souviset s tím, že nebyl schopen spát déle než zhruba hodinu v kuse. Upřímně řečeno, ačkoli mu nepřivodilo infarkt opakované probouzení uprostřed noci, kdy se téměř srážel nosem s Dobbym, který se s prasknutím vypařil pokaždé, když Harry následně otevřel oči, téměř ho to přivedlo do stavu paranoie.

„Dobby!“ zavolal, když se tak stalo počtvrté, a skutečně, vyjukaný domácí skřítek se okamžitě objevil. Harry rozsvítil světlo poblíž své postele v téměř temném pokoji.

„Harry Potter volal Dobbyho, pane?“ Dobby trochu poskočil, aby dal najevo svou ochotu posloužit, a Harry se málem přistihl, jak se natahuje dopředu, aby zabránil pádu kloboukové věže z hlavy malého domácího skřítka. Kupodivu však všechny klobouky do posledního přistály dokonale na svém místě.

Harry se posadil na posteli a pobavení bylo zahnáno rozčilením. „Co to proboha děláš, že celou noc přicházíš a odcházíš z mého pokoje?“

Dobby horlivě poskakoval, ale při Harryho podrážděném tónu okamžitě přestal a otevřel doširoka oči. „Harry Potter… Harry Potter se na Dobbyho zlobí, pane?“

Harry by byl v pokušení říct ano, nebýt Dobbyho obrovských vážných očí, které na něj upřeně hleděly. Povzdechl si. Dobby by se nejspíš vrhl z okna nebo si způsobil otřes mozku o sloupek postele, kdyby si Harry nedal pozor.

„Ne, Dobby, já se nezlobím. Jen chci vědět, co se děje. Potřeboval jsi mě k něčemu? Mohl jsi mě prostě vzbudit, víš?“

Dobby na něj zděšeně zíral. „Dobby nemá budit Harryho Pottera, pane! Dobby má kontrolovat Harryho Pottera každou noc, pane, ale má nařízeno, že ho nesmí budit!“

„Kontrolovat mě?“ Harry zmateně svraštil obočí. „Jak to myslíš, ‚kontrolovat mě‘?“

„Profesor Snape nařizuje Dobbymu, aby mu okamžitě řekl, kdyby měl Harry Potter špatné sny!“

„Profesor Snape?“ Aha. Vize. Snape se nejspíš chtěl ujistit, že mu o nich Harry řekne, kdykoli nějaké bude mít. Tak to bude. Snape Harrymu nevěřil, takže samozřejmě poslal špeha. Teď byl Harry opravdu naštvaný. „No, ehm… přece si nemohl myslet, že budeš neustále vzhůru, že ne, Dobby?“ zeptal se.

„Dobby se neptal, pane! Dobby se ho zeptá hned teď!“

„Ne!“ Harry natáhl ruku, aby zabránil domácímu skřítkovi odejít. „Ne, Dobby, nedělej to. Jsem si… jistý, že ještě musí spát.“ Harry nechtěl mít nic společného s tím, že Snape přijde o spánek.

„Profesor Snape nespí, pane. Probudil se před několika minutami. Dobby to ví, Dobby připravil profesoru Snapeovi snídani, Harry Pottere, pane.“

„Aha.“ Jak o tom tak přemýšlel, snídaně zněla dobře… Když se ale podíval z okna, viděl, že je ještě tma. Vzpomněl si na Snapeovo pravidlo o nočním bloudění po domě a napadlo ho, jestli už vůbec smí opustit pokoj. Nechtělo se mu riskovat, že by přišla řada na čištění pijavic, kdyby to zjistil.

Zhodnotil Dobbyho vstřícný postoj.

„Dobby, když tě poprosím, abys předal vzkaz profesoru Snapeovi, myslíš, že si ho zapamatuješ? Slovo od slova?“

Dobby vypnul svou malou hruď, dychtivý se předvést. „Dobby si pamatuje stovky slov, pokud jsou určena pro Harryho Pottera, pane!“

„Dobře, potřebuji, abys vyřídil profesoru Snapeovi, že z úcty k jeho autoritě a pravidlům, která mi na letošní léto stanovil, jsem tě poslal, aby ses ho zeptal, jestli můžu opustit svůj pokoj před východem slunce. A vyřiď mu, že jsem zněl opravdu uctivě, když jsem se ptal.“

Dobby se tvářil trochu zmateně, než se přemístil, aby zprávu předal.

Harry musel počkat jen pár minut, než se Dobby vrátí, ale neztrácel čas, převlékl se a trochu se upravil. Z jídla, které mu Brumbál včera večer nachystal, nic nesnědl a teď měl šílený hlad. V hlavě se mu honily představy vajíček, slaniny, toastů, muffinů a všech možných dalších pokrmů vhodných k snídani, a než se Dobby znovu objevil, usoudil, že by snědl celý stůl plný jídla.

„Tak co?“ zeptal se dychtivě domácího skřítka.

Dobby přimhouřil své příliš velké oči ve snaze nic nepoplést. „Profesor Snape posílá Dobbyho, aby ‚informoval pana Pottera, že jeho respekt se mu bude hodit, až mu profesor Snape řekne, aby si přečetl deset kapitol v jeho knize o nito… nitoberaně, jakmile dojí‘.“

Harry na něj zíral a hrůza a rozmrzelost v něm bojovaly o stejnou pozici. Zase ta kniha? Ta velká, tlustá, nudná kniha byla to jediné, na co se mohl těšit po zbytek prázdnin?

Olízl si rty a zahnal hlad. „Řekni profesorovi, že jsem se rozhodl zůstat ještě chvíli ve svém pokoji, abych… ehm, zapracoval na těch nitrobranných technikách z páté kapitoly.“

„Ano, Harry Pottere, pane!“ vykřikl Dobby a rychle zmizel, aby předal svou nejnovější zprávu.

Tentokrát byl Dobby pryč o něco déle než minutu. Když se znovu objevil, jeho obličej byl skrytý za knihou, která dosahovala téměř půlky Dobbyho výšky. Jeho tlumený hlas se donesl k Harrymu: „Dobby vám přináší knihu, Harry Pottere, pane. Profesor Snape říká, že ji Harry Potter bude potřebovat, protože ‚pátá kapitola není zastrčená mezi první a druhou kapitolou‘. A profesor Snape říká Dobbymu, aby Harrymu Potterovi vyřídil, že ho u snídaně vyzpovídá z jeho úsilí, pane.“

„Skvělé,“ zamumlal Harry s přáním, aby to celé nikdy nezačal. A přemýšlel o několika vybraných slovech, která by si opravdu přál, aby za něj Dobby převyprávěl… jenže ta konkrétní slova by Dobbymu nikdy neřekl.

„Díky, Dobby,“ zamumlal a zvedl knihu z rukou vděčného, utahaného domácího skřítka. „Vyřiď profesoru Snapeovi, že se nemůžu dočkat.“

„Ano, Harry Pottere!“ zvolal Dobby unaveně, než vyskočil, aby zprávu předal. Snape zřejmě považoval poslední vzkaz za nehodný odpovědi, protože Dobby se nevrátil.

Harry ležel na posteli a poobracel stránky v knize přímo na pátou kapitolu, aniž by se byť jen podíval na kapitolu čtvrtou. Pokud měl být ještě toho rána vyslýchán, nehodlal ztrácet čas nudnými a zbytečnými věcmi, než se dostane k tomu, co opravdu potřeboval vědět.

Kapitola pátá: Nemagické techniky pro vyčištění mysli

Posílení mysli praktickými cvičeními je základním předpokladem pro získání dovednosti v některém z mentálních umění. Prvním krokem k získání disciplinované mysli je zdokonalení dovednosti očistit svou mysl od vnějších vlivů. I když způsob, jak toho dosáhnout, není pro každou čarodějku či kouzelníka univerzální, následující cvičení…

Když Harry dočetl úvodní stránku a přečetl si první tři cvičení, začínal se cítit o něco lépe, pokud jde o celou tuhle záležitost s nitrobranou. Kniha byla stále dost otravná, ale cvičení, o kterých se v ní psalo, nezněla tak špatně. Vlastně byla vyloženě jednoduchá.

První cvičení doporučovalo ležet na zádech, nadechovat se a vydechovat a počítat při tom do sta. To ho donutí soustředit se na jednu věc, říkala kniha, a vytěsnit z mysli všechno ostatní. No, pokrčil rameny. Proč ne?

Lehl si tedy na záda a pohodlně se uvelebil na rozestlané posteli.

Nádech… jedna.

Výdech… dva.

Nádech… tři. Nebylo to tak těžké!

Výdech… čtyři. Vlastně jednoduché. Proč to jen nezkusil dřív?

Nádech… pět.

Výdech… šest. Noha ho svědila.

Nádech… sedm. Může si ji poškrábat, nebo musí pokračovat?

Výdech… osm.

Nádech… devět. Jak dlouho to musí dělat?

Výdech… počkat. Bylo to devět nebo deset?

Nádech… přestal počítat. Jak si měl vyčistit hlavu, když přestal počítat? Harry otevřel oči. Nějak se mu nezdálo, že by takhle měla vypadat duševní disciplína.

Když to zkusil ještě jednou s podobným výsledkem, okamžitě to vzdal a usoudil, že jde o hloupé cvičení.

Cvičení číslo dvě říkalo, že se má soustředit na příjemnou myšlenku nebo vzpomínku a pak se snažit, aby se okolí co nejvíce přiblížilo této myšlence. Například pokud by myslel na měsíční noc, měl by zhasnout všechna světla kromě jednoho nahoře v místnosti. Pak měl zavřít oči a představit si všechno, co se toho místa týká – obrazy, zvuky, vůně – a představit si sám sebe tak hluboko v této myšlence nebo vzpomínce, že zapomene na všechny myšlenky na tady a teď.

Harrymu to znělo dost divně, ale řekl si, že to raději zkusí. Tak přemýšlel… a přemýšlel. Bylo docela příjemné být na koštěti, to věděl, ale jak si zařídit pokoj, aby měl pocit, že létá? Nemohl si dost dobře přinést mudlovský větrák, který by mu foukal do obličeje. Zavrhl ještě několik myšlenek, než se usadil u vzpomínky na svůj přístěnek. Nemělo by to být příjemné, věděl, a byl v něm proti své vůli zavřený tolikrát, že to tak opravdu nebylo, ale… mnohokrát to bylo také jeho bezpečné místo, místo, kde se mohl schovat před Dursleyovými.

A svým způsobem to bylo příjemné, uvažoval Harry, protože to bylo jediné místo v celém jeho dětství, které mohl považovat za své.

Odhodil tedy od sebe všechno kromě jednoho prostěradla a polštáře, lehl si na bok a pokrčil kolena na hrudi, jako to dělal tolikrát ve svém přístěnku. Natáhl se, aby zhasl lampičku, a podle světla v pokoji poznal, že slunce za chvíli začne stoupat po obloze. Naštěstí byla ještě skoro úplná tma, i když pořád ne taková, jaká někdy v přístěnku bývá.

Zavřel oči a představil si zatuchlý pach malé místnosti pod schody. Představil si pavouky, staré povlečení a své poděděné rozbité hračky. Vychutnával si vzpomínku, že i když jsou všechny z druhé ruky, jsou jeho. Jeho rozbité hračky, jeho děravé povlečení a jeho malý zatuchlý přístěnek. Cítil v sobě malou záři, takovou, jakou cítil, když mu bylo teprve pět let, kdy si dělal vnitřní nárok na věci, které už Dudley nechtěl, a zároveň si dával pozor, aby nedal najevo radost z těch starých otřískaných hraček, protože se bál, že by Dudley mohl vidět jeho štěstí a rozhodnout se, že chce ty věci zpátky…

Dudley, rozmazlený syn lidí, kteří měli milovat i Harryho…

Proč nemohli Harrymu projevit lásku? Nebo se k němu dokonce jen chovat lépe než k prašivému tulákovi, kterého byli nuceni u sebe nechat? Ne že by nebyli schopni lásky; rozhodně byli schopni milovat Dudleyho. Copak Harry nebyl hoden jejich lásky?

Ano. Ano, byl hoden lásky. Jeho rodiče ho milovali. Sirius ho miloval.

Ale počítali se? Všichni byli mrtví. Měli by ho stále rádi, kdyby zůstali poblíž a viděli ho vyrůstat? Nikdo jiný to nedělal. Tedy žádný dospělý. No, možná Weasleyovi. Ale ne tak, jak milovali své vlastní děti. Paní Weasleyová by to možná popřela, ale Harry věděl, že mají dost starostí s vlastními sedmi dětmi, aby Harrymu zaskakovali za chybějící rodiče. Pak tu byl Remus. Remusovi na něm záleželo. Harry věděl, že ano… ale nebylo to tak jako se Siriusem. U Remuse se ta péče mísila s povinností, možná i s pocitem viny, jako… skoro jako by si Remus myslel, že by měl Harryho milovat víc, než ho ve skutečnosti miloval.

Harry při té myšlence okamžitě pocítil hlubokou výčitku svědomí. Ten laskavý muž toho pro něj tolik udělal. Byl to dobrý učitel, dobrý přítel. Ale… na druhou stranu, pokud Remusovi na Harrym opravdu záleželo, proč vědomě ohrožoval Harryho život po většinu třetího ročníku, místo aby Brumbálovi řekl, že Sirius je zvěromág? Proč se Harrymu neobtěžoval říct, že byl přítelem jeho otce, dokud nemusel? Ani Harrymu nenabídl, že ho bude doučovat; Harry ho musel prosit. Nejspíš by se s ním před odjezdem na konci roku ani nerozloučil, jenže Harry ho pospíchal odchytit. Byl to Sirius, ne Remus, kdo mu nabídl nový domov a byl ochoten mu pomoci během Turnaje tří kouzelníků. Přestože měl Harry svého bývalého profesora obrany opravdu rád a vážil si ho, nedokázal prostě rozklíčovat, jestli všechno, co pro něj Remus udělal, bylo z opravdové náklonnosti… nebo proto, že to byl slušný člověk, který cítil povinnost být k synovi Jamese Pottera milý.

Harry se při uvědomění směru svých myšlenek prudce nadechl. Netušil, kolik toho v sobě dusil ohledně Remuse, dokud se mu všechny ty myšlenky nevyhrnuly na povrch. Násilím ty hrozné úvahy zahnal, otevřel oči a rozhodl se, že už nechce být v přístěnku.

A vůbec, co si myslel? Nebyl pětileté dítě v zatuchlém prostoru pod schody, které touží po rodičovské lásce. Byl už starší, byl chytřejší. A vůbec, už ji nepotřeboval… ne jako tenkrát.

Pohled na cvičení tři ho v jeho současném rozpoložení nijak nenadchl, a tak si je uložil do paměti, zavřel knihu a věnoval se házení odložených přikrývek zpátky na postel.

Oknem už začínalo pronikat světlo. Stále byla příliš velká tma na to, aby mohl opustit svůj pokoj, ale stačilo to k tomu, aby si připomněl, jak ho štve, že ho Snape vždycky přechytračí. A také mu to stačilo, aby si vzpomněl na jídlo, které ho čeká u snídaně.

Jídlo. To mu připomnělo… Fuj. No, těžko najde lepší chvíli na vyhození té staré nádoby s dezertem paní Weasleyové z kufru. Jen doufal, že tam nenechal nic jiného, z čeho by mohlo začít růst něco nechutného.

Jakmile kufr otevřel, uvědomil si, že jestli je tam ještě něco dalšího, bude trvat dost dlouho, než to najde. V jeho kufru byla změť starých i nových školních potřeb, oblečení a různých kouzelnických pomůcek, které nashromáždil z narozeninových dárků a výletů do Prasinek. Alespoň v něm nebyl takový nepořádek jako před několika dny: polovina dřívějšího obsahu kufru byla tou dobou už rozházená po celém jeho pokoji na Grimmauldově náměstí.

Trvalo mu jen chvilku, než našel nádobu s nesnědeným nákypem, která byla naštěstí stále uzavřená, a odhodil ji. Ležela na přebalu knihy Pokročilé obranné techniky, kterou mu Hermiona darovala k narozeninám. Z náhlého popudu knihu vytáhl a položil ji na noční stolek, aby si ji později prolistoval. Po té příšerné bichli, kterou ho Snape s Brumbálem nutili číst, se mu bude hodit něco zajímavějšího, do čeho by se mohl pustit, až bude mít čas.

Chtěl zavřít víko kufru, když vtom paprsek vycházejícího světla z okna způsobil, že se na dně kufru něco zalesklo. Zvědavost zvítězila a on natáhl ruku, aby to uchopil, ale okamžitě zasyčel bolestí, když ucítil, jak se mu ruka rozřízla o něco drsného a ostrého. Škubl sebou, čímž se ještě víc pořezal o zubatou hranu a sevřel ruku v pěst. Zamrkal, až mu vytryskly slzy.

Ještě chvíli stál, než opatrně natáhl druhou ruku, aby zjistil, co ho pořezalo… a vytáhl velký střep. Byl to kousek zrcadla, které na konci minulého roku, po Siriusově smrti, hodil na dno školního kufru.

Opatrně úlomek uložil zpátky do kufru a zavřel víko, aniž by se zajímal o možnost, že se o něj znovu pořeže. Nemohl ho vyhodit.

Ruka mu krvácela a pulzovala. Pokusil se pěst rozevřít, ale hned ji zase zatnul. Pohyb pěstí ho bolel víc než její sevření. Tolik krve bylo přece normální, ne…?

Přinutil se konečně pěst trochu rozvinout a rychle si kolem ní omotal starou tenkou Dudleyho košili. Krvácení brzy přestane; vždycky se tak stalo, když se u Dursleyových zranil. Tam žádná madame Pomfreyová nebyla a on byl pak vždycky v pořádku.

Uvelebil se tedy na posteli a čekal, až slunce úplně vyjde, aniž by plánoval, že mu pomalu klesnou oči… nebo že se úplně zavřou a vtáhnou ho zpátky do klidného spánku.

ooOOoo

To je divné, pomyslel si unaveně, když se převalil a přetáhl přes sebe deku. Neprobudil se včas, aby načapal Dobbyho, jak mizí dřív, než bude přistižen.

Než se nad tou myšlenkou stačil dlouze zamyslet, dveře jeho ložnice se otevřely s takovou silou, že narazily do zdi za nimi a Harryho vylekaly. Podařilo se mu včas zachytit, aby nespadl z postele, posadil se do změti prostěradel a sledoval, jak do pokoje vpadl profesor Snape s naříkajícím Dobbym v patách.

Snape se zastavil a Harryho široce rozevřené oči zachytily snad trochu paniky v profesorově tváři, která se rychle změnila v úlevu, po níž okamžitě následoval známější výraz: výraz vzrůstajícího vzteku.

Harry si přitáhl přikrývku k bradě jako štít.

„Prosím, řekněte mi, pane Pottere,“ zasyčel Snape a obočí mu kleslo tak, že jeho oči byly pouhými štěrbinami, „proč jste se po tom, co jste před svítáním prosil, abyste mohl být vzhůru, rozhodl raději si lehnout, než abyste plnil tak vyčerpávající úkol, jako je studium, a zachoval si tak svůj pochybný zdravý rozum? A až skončíte s tímto vysvětlením, možná mi vysvětlíte, proč mě před chvílí přivolal zpanikařený domácí skřítek a naříkal nad vaším náhlým a předčasným skonem?“

„S-skonem?“ zeptal se Harry, ospalý a zmatený. „Nejsem mrtvý.“

„Tak to bohužel vidím,“ ušklíbl se Snape. „Okamžitě vypadněte z postele, Pottere. Svým nezodpovědným chováním jste už promarnil dost z dnešního dne.“

Harry byl stále příliš zmatený, než aby se hádal; odhodil přikrývku a spustil nohy přes kraj postele, ale než s nimi stačil dopadnout na podlahu, zarazil ho prudký nádech. Snape zbledl víc než obvykle a upřeně se na Harryho zadíval.

„Cože?“ zeptal se Harry rozpačitě, i když pohledem dolů zodpověděl na svou vlastní otázku. Jeho ruka. Krev z pořezané ruky prosákla skrz obnošenou košili, kterou měl kolem ní omotanou, a stejně tak byla krví potřísněná i košile, kterou měl na sobě.

Vypadalo to hůř, než se cítil, i když teď, když o tom přemýšlel, mu ruka pěkně pulzovala.

Snape, který překonal šok, se k němu v mžiku vrhl a nařídil Dobbymu, aby šel do jeho komnat pro lektvary proti bolesti a na doplnění krve.

„Co jste to udělal, Pottere?“ Snape vytáhl Harryho ruku z místa, kde si ji držel u břicha, a zlostnými, trhavými pohyby mu odmotal provizorní obvaz. „Jakou neplechu jste mohl udělat ve své vlastní zatracené ložnici?“

Harry zavrávoral a vytrhl ruku z profesorova sevření.

„Dejte ji sem, Pottere!“ nařídil mu Snape.

„Ne!“ Harry se posunul dozadu, dokud nebyl přímo u čela postele. Přitiskl si pěst na hruď. „Proč bych vám měl dávat ruku, když se snažíte, aby to bylo jenom horší? Jestli vám to nedošlo, tak bolí dost i bez toho, abyste za ni škubal!“

Snape se posadil na okraj postele a zhluboka se nadechl a Harryho překvapilo, že se muž skutečně snaží uklidnit. Odkdy se v Harryho přítomnosti obtěžoval uklidnit, místo aby jednal podle svých nejhorších popudů?

„Podejte mi ruku, Pottere,“ zopakoval Snape jen o něco klidněji a natáhl k němu vlastní. „Potřebujete lékařskou péči a já jsem, bohužel pro nás oba, jediný, kdo vám ji v tuto chvíli může poskytnout.“

Dál držel napřaženou ruku, dokud se Harry nepřesvědčil, že se na něj nehodlá vrhnout a přinutit ho k poslušnosti. Když ho konečně přemohla pulzující bolest, opatrně se přiblížil a ještě na chvíli se zastavil, než Snapeovi neochotně nastavil sevřenou pěst.

Bolestivě zasyčel, jakmile mu Snape roztáhl prsty, i když tentokrát to profesor udělal alespoň jemně. Harry se spolu se Snapem podíval na svou zakrvácenou ruku a na řeznou ránu, která se táhla od spodní strany prostředníčku až k obrysu dlaně a dolů k vnější straně zápěstí. Harry na chvíli téměř zapomněl na bolest, tak moc ho překvapilo, že se pořezal tak hluboko od jediného střepu rozbitého zrcadla. Nebylo divu, že bylo tolik krve.

„Jak se to stalo?“ zeptal se Snape, když vytáhl hůlku, aby odčaroval krev a mohl ránu pořádně posoudit. Profesor vypadal méně naléhavě, alespoň teď, když viděl, že nejde o žádné život ohrožující zranění.

„Hm, rozbité zrcadlo. V mém kufru. Pořezal jsem se,“ odpověděl Harry nesouvisle přes bolest Snapeova jemného šťouchání. A být tak blízko Snapeovi bylo zvláštní. Vracely se mu vzpomínky na to, jak se po noční můře u Dursleyových probudil a Snape ho držel. Mezi bolestí v ruce a rozpolcenými emocemi z naprosté útěchy, kterou cítil chvíli předtím, než se tehdy probudil, a naprostým ponížením, které cítil v okamžiku poté… no, všechno mu to dost zamotávalo hlavu.

Opřel se, jak se chtěl zbavit Snapeovy těsné blízkosti.

Objevil se Dobby s lektvary v ruce a Snape ho okamžitě poslal zpátky pro další zásoby.

„Vypijte tohle,“ nařídil Snape a podal mu lektvar. Na Harryho tázavý pohled vysvětlil: „Dokrvovací lektvar. Vypijte také tento proti bolesti.“

Harry to rychle udělal – nechtěl dlouho držet v ústech ani jeden z lektvarů.

Dobby se znovu objevil s malým kufříkem, který Snape přijal, než domácího skřítka propustil. Dobby věnoval Harrymu poslední pohled plný obav a zmizel.

„Jste zraněný ještě někde?“ zeptal se Snape, zatímco třídil sbírku malých lahviček a skleniček.

„Ne.“

Snape vytáhl z kufříku malou nádobku, odšrouboval víčko a dvěma prsty nabral přiměřené množství jakési pasty. Znovu nasadil víčko na sklenici, sáhl po Harryho ruce a rozetřel pastu po dlouhém řezu.

Harry zasyčel, i když ho to už tolik nebolelo, nejspíš díky lektvaru, který dostal proti bolesti. Ale stále to bylo nepříjemné, když Snape zatlačil přímo na ránu, a Harry měl co dělat, aby ruku znovu neodtáhl. Profesor alespoň roztíral pastu po ráně jemně, bez svých dřívějších zlostných pohybů.

„Jaký důvod uvedl Moudrý klobouk, když vás chtěl zařadit do Zmijozelu, pane Pottere?“ zeptal se Snape chladně, jakmile dokončil roztírání pasty na Harryho ruku a natáhl se pro roli obvazů.

Harry byl tou nečekanou otázkou tak zaskočený, že mu chvíli trvalo, než ji zaregistroval. „Co… Je – je to vaše otázka, profesore? Ta, kterou vám ještě dlužím?“

„Ne,“ odpověděl Snape prostě a zvedl hůlku. Jedním pohybem zápěstí se Harrymu kolem ruky začaly omotávat obvazy z kufříku. „Tohle je obyčejná, běžná otázka typu ‚já-položím-otázku-a-vy-mi-odpovíte‘.“

„Aha. No…“ Harry projížděl seznam vlastností, které mu Moudrý klobouk sdělil, a hledal v nich něco trapného nebo usvědčujícího. Pořád si to ještě docela dobře pamatoval, i když to bylo skoro před pěti lety. Znamenalo to pro něj celý svět, že ho Moudrý klobouk přijal poté, co se tak bál, že ho do Bradavic poslali omylem, takže ano, samozřejmě si pamatoval, co mu řekl.

Obvaz mu dokončil omotání ruky a Snape seděl klidně na kraji Harryho postele a čekal na jeho odpověď.

„Říkal, ehm… že bych mohl být velký a že Zmijozel mi na cestě k velikosti pomůže.“

„A vy jste nechtěl být velký?“

„A jak to souvisí?“

„Výslovně jste mi řekl, že jste se rozhodl nebýt ve Zmijozelu. Proč ne, když vám Moudrý klobouk řekl, že být Zmijozel vám pomůže stát se velkým?“

„Nebyla to jediná kolej, do které jsem se hodil, víte? Říkal, že mám odvahu a dobrou mysl a taky talent. A chuť předvést, co všechno dokážu.“

„Kdybyste měl opravdu chuť něco dokázat, vybral byste si Zmijozel,“ prohlásil Snape jednoznačně.

„Ale já jsem si nechtěl nic dokazovat tímhle způsobem,“ namítl Harry. „Nechtěl jsem být zlý a znělo to, jako by všichni zlí čarodějové pocházeli ze Zmijozelu. A taky jsem nechtěl být tyran. Už jsem měl dost toho, že jsem měl Dudleyho a jeho partu neustále za zadkem.“

„Zmijozel nerovná se šikana, Pottere.“

„No, v mé jedenáctileté mysli ano, dobře?“ ohradil se Harry. „A není to tak daleko od pravdy, teď už jsem starší a pořád vidím zmijozelské studenty a profesory,“ zdůraznil ostře, „jak šikanují kohokoli mladšího nebo slabšího.“

„Jsem připraven položit svou náležitou otázku,“ oznámil Snape, který tak náhle změnil téma a fakticky ukončil Harryho tirádu.

„Aha… dobře.“ Bylo lepší mít to za sebou. Snape se tvářil příliš vážně a vůbec ne posměšně, což bylo vlastně docela znepokojivé. Harry se připravil na otázku.

„Jste zneužívané dítě, pane Pottere.“

„Ehm…“ Harrymu se nelíbilo, kam to může směřovat, ale cítil se bezmocný to zastavit.

„Byl jste ponižován, trápen hladem, bit –“

„Ve skutečnosti mě nikdy nebili –“

Snape si ho nevšímal: „– vězněn, deprivován a soustavně obelháván o sobě i o svých rodičích.“

Harryho tvář byla každou vteřinou rozpálenější.

„To, co chci vědět, se však týká našich typických výměn ve školním roce.“ Snape se odmlčel. „Využívat všech příležitostí, abych vás viděl kroutit se, je, pravda, jedna z mých nejoblíbenějších činností spojených s vyučováním.“

„Neříkejte,“ podařilo se Harrymu přes narůstající strach zamumlat.

„Proč jste mě za těch pět let poznámek a popichování o vaší rozmazlené, zhýčkané existenci ani jednou neopravil?“

Harry zkoprněl. Takovou otázku nečekal. „Vy… tentokrát si děláte legraci, že?“

„Já si nedělám legraci.“ Snape se skutečně tvářil dotčeně.

„Tak zaprvé, nikdy byste mi nevěřil! A neobtěžujte se to popírat – nevěřil jste mi ani poté, co jste viděl můj pokoj. Až strýček Vernon –“ Harry se zarazil, nechtěl se do tohoto pouštět. „A vůbec, sotva jsem chtěl, aby se moje mizerné dětství stalo zmijozelskou společenskou šeptandou.“ Harry skutečně pocítil, jak mu z tváře odchází krev, když se jeho mysl na tu myšlenku upnula. „Hm… je to tak?“

„Je co?“

„Jakmile začne škola, stane se všechno, co jste se o mně dozvěděl, šeptandou zmijozelské společenské místnosti?“ Harry nesnášel, jak zranitelně zní, ale nemohl si pomoct. Ani svým nejbližším přátelům nikdy neřekl celou pravdu. Představa, že by to věděla celá škola… no, měl sakra právo cítit se tak trochu zranitelně. Ten pocit se ještě zhoršil, když Snape hned neodpověděl. Ale ne… chystal se to rozšířit po škole – Harry to prostě věděl. Zranitelnost ať se propadne do pekla; Harry se cítil vyloženě špatně. „Já to popřu, víte! Dokonce ani moji nebelvírští kamarádi o tom nevědí – no, aspoň ne o těch nejhorších částech. Jakmile se dozvědí, že jste to byl vy, kdo s tou fámou začal, nikdo tomu neuvěří. Všichni vědí, jak moc mě nenávidíte – dojde jim, že to děláte jen ze zášti!“

„Co podle vás znamená být Zmijozel, Pottere?“

„Cože?“ Harrymu se začínala točit hlava ze všech těch konverzačních cestiček, kterými ho Snape vedl.

„Jistě máte nějaké předpojaté názory o základních vlastnostech, které musí člověk mít, aby mohl být zařazen do té nejneslavnější koleje.“

„No, každý přece ví, že neexistovala zlá čarodějka nebo kouzelník, který by nebyl v –“

„Peter Pettigrew byl Nebelvír. Zkuste to ještě jednou.“

„Hm… Moudrý klobouk říkal mazaný, ne? A… říkal, že mám chuť předvést, co všechno dokážu…“

„Správně. Zmijozelové jsou takto řazeni, protože jsou mazaní a ctižádostiví. Stejně jako jsou Nebelvíři oslavováni pro odvahu, havraspárští pro inteligenci a mrzimorští pro věrnost, jsou zmijozelští zařazeni pro své kladné vlastnosti, ne proto, že by v jejich jedenáctiletých hlavách vznikaly ďábelské plány, jak ovládnout svět jako další generace Pánů zla.“

„… dobře…“

„Vzhledem ke svým osobním ambicím a schopnostem lstivosti mají někteří zmijozelští ve výchozím nastavení skutečně obecně větší sklon k sobeckým postojům, které, jak se zdá, až příliš rád vidíte na úkor ostatních pozorování.“

„Pane? Bez urážky a tak… Chci říct, že je to zajímavé… ale co to má společného s tím, jestli se chystáte říct –“

„Tvrdíte, že jste byl téměř zařazen do Zmijozelu, Pottere. Jakkoli mi ta myšlenka vždycky připadala nepravděpodobná, Moudrý klobouk nelže. Ať už je to přitažené za vlasy, nebo ne, zdá se, že v té své vlasaté hlavě přece jen možná máte trochu chytrosti. Je načase, abyste se ji naučil používat.“

„Cože – a vy jste se rozhodl, že mě budete učit?“ Harry nevěděl, jestli se má mračit, nebo smát.

Snape jen naklonil hlavu. „Vaším prvním úkolem bude rozebrat motivaci, kterou bych mohl mít, kdybych vašim spolužákům odhalil historii vašeho rodinného zanedbávání.“

Harry se na něj zadíval. „Vy opravdu používáte mé příšerné dětství jako lekce zmoijozelství?“

„Ano. A teď pokračujte.“

„Hm…“ Harry nemohl uvěřit, že se s tím skutečně chystá hrát. „Dobře, prostě mě nenávidíte.“

„To je emoce, ne motivace. Omezte své odpovědi na to, co by mi šíření pomluv o vašem zneužívaném dětství přineslo.“

„Rád se díváte, jak se kroutím, rád mě vidíte naštvaného, v rozpacích nebo poníženého, a pravděpodobně se dostáváte do stavu euforie, když mě vidíte plakat.“

Snape samozřejmě nic z toho nepopřel. „A teď, Pottere, zvažte okolnosti. S vědomím, že mám o vašem domácím životě víc informací než celá nebelvírská věž, získal bych vlastně všechno, co jste vyjmenoval, kdybych se o ty informace podělil?“

Harry nechtěl odpovědět. Co když Snape jenom zjišťoval situaci, aby se ujistil, že ve skutečnosti způsobí co největší škody? Ale přesto odpověděl, možná proto, že tenhle rozhovor byl prostě tak zvláštní. „Ano. Samozřejmě, že ano.“

„Možná. Zpočátku ano. Nicméně se domnívám, že jakmile by vaše úzkostné trápení skončilo, nastal by pravý opak. Jak jste uvedl, ti, kteří nemají důvod vážit si mého slova Smrtijeda více než slova vznešeného zachránce kouzelnického světa, by tomu nikdy doopravdy neuvěřili. Ti, kteří mají důvod vidět pravdu – bezpochyby vaši nejbližší spolu s některými členy bradavického personálu – by se spíše přiklonili buď k lítosti, nebo k rozmazlování.

Vzhledem k tomuto předpokladu a k vašemu tvrzení o mé motivaci – opravdu bych se rozhodl vystavit se sledování litanie rozmazlujících profesorů, hrdiny uctívajících pitomců a novinářů, kteří nemají nic lepšího na práci, než oslavovat velkého Harryho Pottera, přemožitele dalšího neštěstí?“

Harrymu chvíli trvalo, než byl vůbec schopen říct: „Páni. Hm, páni… přemýšlíte takhle moc o každé maličkosti, kterou děláte?“

Snape zkřížil ruce a zjevně čekal, až Harry řekne něco podstatného.

„Dobře, takže… to neprozradíte?“

Snape se prudce postavil a zvedl ruce do vzduchu. „Zatracený Nebelvír! Slyšel jste vůbec něco z toho, co jsem právě řekl, Pottere?“

„Samozřejmě, že slyšel!“ bránil se Harry automaticky. „Ale víte, jestli opravdu chcete věnovat tolik pozornosti tomu, abyste vymyslel, jak mi zničit život, tak na něco o mně zapomínáte. Nesnáším tyhle věci, všechnu tu pozornost – nejspíš víc než vy nesnášíte, když vidíte, že se mi jí dostává. Takže by to pro mě bylo větší utrpení než pro vás! Stejně byste vyhrál. Takže to vaše malé ‚cvičení v mazanosti‘ se ani nezakládá na tom, kdo skutečně jsem! Je založeno na tom, kdo si myslíte, že jsem, což jen znamená, že na vaší vlastní lstivosti je potřeba ještě trochu zapracovat!“

„Možná,“ zamumlal Snape a bystře Harryho pozoroval.

„Možná? Co to znamená? Nechtěl jsem lekci zmijozelské mluvy, profesore! Chci jen vědět, jestli to prozradíte.“

Snape si odfrkl. „Bravo, Pottere, protože by bylo potřeba víc než jen jedné lekce, abyste pochopil jemné umění mazanosti. Jednou z nich je nedávat nepřátelům zbraně. Slabiny jsou zbraně, Pottere, a vy jste mi právě poskytl další ze svých.“

„Ne, to jsem neudělal,“ opáčil Harry zuřivě. „Myslíte si to jen proto, že jste si o mně posledních pět let něco domýšlel! Pokud byste mi věnoval nějakou skutečnou pozornost nebo mluvil s někým, kdo mě aspoň trochu zná, už byste věděl, že všechnu tu strašnou pozornost nesnáším! Já jsem vám žádnou zbraň nedal – vaše vlastní domněnky vám jen zabránily, abyste na to přišel dřív!“

„K čertu s vámi, Pottere!“ Snape náhle zařval a oči se mu zlostně zableskly. „Měl jste být arogantní!“

Harry zamrkal. „Cože?“

„Měl jste být rozmazlený, arogantní, přitroublý, pozornosti chtivý spratek! Měl jste způsobit, že vás budu snadno nenávidět! Pět let, Pottere! Pět let! Nikdy jsem neměl problém vidět ve vás vašeho otce! Proč jste se teď rozhodl zničit mé pohodlné iluze?“ Snape zuřil, pěsti zaťaté v bok, a Harryho to tak zaskočilo, že se nezmohl na odpověď. Chtěl Snape říct, že se v Harrym mýlil? Ta slova tak nějak zněla, ale čistý, naprosto rozzlobený způsob, jakým je vyslovil, tomu rozhodně nenasvědčoval.

Po chvíli se rozhodl, že by možná neměl říkat vůbec nic. Situace se zdála být poněkud nejistá.

Snape pohledem vrhal dýky, až se nakonec otočil na podpatku a zamířil ke dveřím. Téměř okamžitě se však s mumlavou kletbou obrátil zpátky a k Harryho zmatku se přiblížil k jeho školnímu kufru a zvedl víko. Pak opatrně vytáhl dlouhý střep zrcadlového skla z vršku Harryho věcí a pokračoval v pochodu ke dveřím.

Teď už Harry nedokázal mlčet. „Počkejte! Co s tím děláte?“

Snape se neotočil, ani se nezastavil. „Likviduji to! Aspoň že na tomhle světě ještě zbylo trochu rozumu, Pottere, když už jste se pošetile nepozastavil nad účelností takového počínání hned.“

Harry se rozběhl, aby Snapea dohonil, a šel mu těsně v patách, když se muž dostal ke schodům a rychlým tempem po nich sestupoval. „To je moje! Nechci to vyhodit. Vraťte mi to!“

„Abyste si příště mohl propíchnout nějaký životně důležitý orgán? Myslím, že ne.“

„Ale je můj!“ znovu zopakoval Harry a začal pociťovat skutečnou paniku. Snape ho nemohl zničit – prostě nemohl!

Snape se nezastavil, dokud nedošli do kuchyně, a Harry se v té době už děsil, že ten úlomek už nikdy neuvidí. Nepřestával přemýšlet o tom, jak je to hloupé, a jakmile Snape zastavil, Harry se na něj vrhl a po úlomku sáhl. Poznal, že Snapea zaskočil, protože na profesorově tváři byl patrný šok. Okamžitě zvedl kus skla mimo Harryho dosah a jednou pevnou, překvapivě silnou rukou ho odstrčil.

Harry se vzpíral se zoufalou snahou střep získat.

„Pottere! Co to pro Merlina… Vzpamatujte se, chlapče!“ A když to nezabralo: „POTTERE, OKAMŽITĚ SE ZASTAVTE!“

„Nevyhazujte ho! Je můj!“ Harry se zmohl jen na poslední pokus skočit po něm.

„Proč bych neměl vyhodit rozbitý, nebezpečný kus bezcenného harampádí, to netuším!“ Snape ho odstrčil ke kuchyňskému stolu, v každé slabice podráždění. „Přestaňte se pokoušet pořezat si o něj druhou ruku a já upustím od jeho likvidace, dokud mi to nevysvětlíte!“

Po tomto slibu Harry od Snapea ostražitě ustoupil, oči upřené na ruku držící největší kus Siriusova zrcadla. Měl tělo napjaté, připravené znovu se vrhnout na Snapea při sebemenším náznaku, že by jej chtěl oklamat a střep přeci jen vyhodit.

„Sedněte si,“ přikázal Snape. Jeho tón nepřipouštěl žádné argumenty.

Harry si sedl k nejbližšímu konci stolu a očima stále upřenýma na střep sledoval, jak ho Snapeova ruka pokládá na druhý konec stolu, mimo Harryho dosah.

Snape se usadil strnule vedle Harryho. „Vysvětlete mi to,“ přikázal mu.

„Je můj,“ zopakoval Harry. „Je můj a vy nemáte právo ho zničit, aniž byste se mě zeptal.“

„Mám na to plné právo, Pottere, jako profesor, který dnes ráno málem dostal infarkt, když za mnou přišel domácí skřítek Dobby s historkou o vašem mrtvém těle zhrouceném v krvavé hromadě na vaší vlastní posteli. Co vás tak posedlo, že si chcete nechat bezcenné, rozbité –“

„Dal mi ho Sirius,“ pospíšil si Harry s vysvětlením a už se neobtěžoval uhýbat se svým důvodem. Tak to přece bylo, ne? Buď mu ho Snape vrátí, nebo ne. To rozhodnutí se může klidně zakládat na pravdě.

Harry se neobtěžoval na Snapea podívat, ale ten ho hned nepřerušil, a tak pokračoval ve vysvětlování: „Sirius mi dal zrcadlo, abych s ním mohl komunikovat. To druhé si nechal a měl jsem ho jím zavolat, kdybych ho někdy potřeboval. Zapomněl jsem na jeho dárek, chápete? Zapomněl jsem na něj před odborem záhad a potom, co… po závoji jsem ho rozbil – myslím to zrcadlo. Já vím… vím, že jste ho nesnášel, ale byl to můj kmotr a já ho sotva poznal, a je to jedna z mála věcí, které mám, které mi kdy dal – které mi kdy dal Sirius, a… nemůžete ho vyhodit. Nemůžete…“ Hlas se mu zlomil a on bojoval s ponižujícím návalem nedefinovatelných emocí. Ztěžka polkl a doufal, že Snape brzy odpoví, protože si nebyl jistý, jestli bude schopen ještě pár minut mluvit – alespoň ne bez dalších, ještě trapnějších vzpomínek.

Snape také mlčel a to nabité ticho Harryho téměř přimělo k tomu, aby se rozběhl ke dveřím… samozřejmě s krátkou zastávkou, aby popadl Siriusovo zrcadlo.

Snape konečně vstal a přistoupil k ostrému, zubatému střepu. Chvíli tam stál a Harry konečně odtrhl oči od předmětu a setkal se s jeho pohledem. Snape na něj zíral, v očích měl cosi neurčitého, sáhl po hůlce a přiblížil ji, aby na zrcadlo ukázal. Harry ho sledoval s rostoucím strachem. Snape se ho chystal zničit. Chystal se ho zničit a Harry už nikdy neuvidí ten vzácný dar, který mu dal Sirius.

„Prosím,“ podařilo se Harrymu zašeptat a bylo mu jedno, jak uboze to asi zní. „Ne…“

Ale zatímco se Harry díval, Snape namířil hůlku na ten kousek zrcadla a pronesl zaklínadlo tak tiše, že si ho Harry málem spletl s neverbálním zaklínadlem. Ze stolu se zvedl oranžový kouř a Harry sklonil hlavu. Všechno to ponížení před Snapem, a zbytečně. Teď přišel o zrcadlo i o svou hrdost. Za chvíli se bude hněvat, právě teď se ale musí vzpamatovat. Nechtěl se nechat zlomit po tom všem, co už udělal a řekl.

Než se nad tím stačil zamyslet, ruka položila známý střep zrcadla na stůl před Harryho. Natáhl se po něm, aby se ho dotkl, sotva se odvážil uvěřit, že ho Snape nezničil. Opatrně přejel jedním prstem po okraji, kde bylo zrcadlo dříve ostré a řezavé. Snapeovo kouzlo vyhladilo ostré hrany, aniž by zničilo jeho tvar.

Harry měl blíž k slzám, než když si myslel, že je zničené. Polkl a potlačil dětinské nutkání plakat, místo toho uchopil zrcadlo zdravou rukou a přitiskl si ho k hrudi.

Slyšel, jak se Snape blíží ke dveřím, a chvíli přemýšlel, než si dovolil udělat něco, o čem se ještě před několika dny zapřísahal, že to nikdy neudělá.

„Děkuji,“ řekl tiše, hlavu stále skloněnou. Slyšel, jak se Snape odmlčel. „Za tohle a… za to, že jste mi dovolil jít s vámi. Od Dursleyových. Děkuji vám, že jste mě tam nenechal.“

Dlouhou chvíli nic neslyšel, ale neobtěžoval se vzhlédnout, aby zkontroloval, jestli tam Snape ještě je, nebo aby se podíval, jak jeho poděkování přijal.

Po chvíli se Snapeovy pohyby ozvaly znovu, když na svém odchodu otevřel dveře do kuchyně. Než se dveře zavřely a nechaly Harryho o samotě s jeho drahocenným zrcadlem, uslyšel hlasem svého nejnenáviděnějšího bradavického profesora větu, která byla podle jeho mínění ještě méně pravděpodobná, než jeho vlastní vyjádření díků:

„Není zač, pane Pottere.“