Preklady fanfiction Harryho Pottera

Ministryně magického hněvu

Juliet

Ani jedna z nás se nikdy předtím nesetkala s Hugovou matkou a ta se vůbec - vůbec - nepodobala mírnému, pohodovému Hugovi.

Když jsme všichni tři vešli do její pracovny, zarudlí a těžce oddechující po spěšné cestě z domu Scamanderových, našli jsme ministryni kouzel, jak přechází po místnosti sem a tam a v ruce svírá několik dopisů. Na jejím stole se o pozornost přetahovalo šest nebo sedm sov, s dalšími dopisy stále přivázanými k nohám. Jakmile se otevřely dveře, otočila se k nám čelem, oči jí planuly a její dlouhé, divoké vlasy jako by praskaly elektřinou.

„Mami -“ začal Hugo slabě, ale ona ho přerušila a namířila prst na pohovku s tvrdým opěradlem stojící podél jedné ze stěn.

„Sednout!“

Couvli jsme k pohovce a posadili se. Ministřin pronikavý a inteligentní pohled přejel po mně a Jennifer. Měla jsem pocit, že mě okamžitě přečetla zevnitř i zvenčí, a polkla jsem.

„Juliet a Jennifer Belstoneovy.“ Bylo to konstatování, ne otázka, ale nesměle jsme přikývly, a pak, když se na nás tři mlčky zadívala, ve mně vybublal strašlivý pocit viny a já otevřela ústa, abych to vysvětlila. Můj hlas vyšel ven jako skřípot.

„P-prosím, paní ministryně, nechtěli jsme tam ten stan nechat, byla to nehoda - prostě - věci se vymkly kontrole - moc se omlouváme -“

Jedna ze sov shluknutých na stole mě přerušila hlasitým zahoukáním. Ministryně se netrpělivě otočila, sáhla ptákům z nohou dopisy a bez okolků je vystrčila z okna a zabouchla ho za nimi.

„Věci - se - vymkly - kontrole,“ opakovala a každé slovo vyslovovala s bolestným důrazem. Zhluboka se nadechla a pak pronesla tišším, ale mnohem mrazivějším hlasem: „A co jste, smím-li se zeptat, dělali vy tři ve Velké solné poušti - a jak se zdá, v domě rodiny Jazdaniů?“

Hugo se prudce zachvěl, zjevně na pokraji slz. Po vyděšené pauze jsme s Jennifer odpověděly současně a naše slova skákala jedno přes druhé, jak jsme se to obě snažily vysvětlit.

„Ach ne, Hugo ne, ten tam nebyl, ten nikam nešel -“

„Jen nám půjčil stan -“

„On za to nemůže, opravdu, byl to náš nápad - no, můj nápad -“

„A nechtěly jsme nikomu ublížit - zachránily jsme dítě -“

„Ale neměly jsme tam chodit, byla to hloupost -“

„Pořádná hloupost, ale nikomu se vlastně nic nestalo, vážně -“

Ministryně zvedla ruku a obě jsme zmlkly.

„Takže můj syn s vámi do Íránu nejel.“

Upřeně se na mě podívala a čekala na odpověď. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, on...“

„Ale mám tomu rozumět tak, že vám půjčil náš rodinný stan, který byl nyní objeven opuštěný ve Velké solné poušti.“

„Ano, ale...“

„A tohle všechno se stalo před několika týdny, když Hugo mému manželovi oznámil, že se k vám chystá na týden na návštěvu?“

„Ano, stalo, ale -“

„Tak dobře. Hugo - prosím, opusť místnost. Promluvíme si později.“

Hugo celý roztřesený vstal. „Mami, já -“

„Později.“

Věnoval nám jen jeden dlouhý pohled, v němž se mísily soucit a rezignace, a odešel z pokoje. Když se dveře zavřely, ministryně otočila se ke mně.

„Začni od začátku, prosím. Nic nevynechej.“

Polkla jsem a sbírala myšlenky. O lhaní jsem vůbec neuvažovala. Z toho, jak ministryně pozorně zkoumala mé oči, jsem měla zvláštní pocit, že by poznala, kdybych neřekla pravdu.

„No,“ nadechla jsem se. „Od začátku - myslím, že to začalo před dvěma lety. Dostala jsem dopis, dopis do Bradavic, a Jennifer - Jennifer ho nedostala. Je moták. A mně se to zdálo tak strašně nespravedlivé...“

Mluvila jsem a mluvila. Ministryně stála jako socha, občas mě přerušila, aby si něco upřesnila nebo potvrdila, ale jinak mě nechala víceméně odblábolit celý příběh. Od našeho prvního neúspěšného pokusu najít magii ve Stonehenge až po vyprávění tety Ady o starém příběhu prince Bardiya a džinské princezny; o našem pátrání po kouzelném koberci (vynechal jsem jméno Aliho Bašíra, i když jsem počítala s tím, že ministryně je dost mazaná); o našem následném setkání s džinem v jeho podzemní jeskyni a o našem vniknutí v přestrojení do domu Jazdaniů. Když jsem se blížila ke konci, k části, kde džin uvařil lektvar a přivolal malého Kaspara do své jeskyně, přičemž nám sdělil, že má v úmyslu vyhladit celou kouzelnickou rasu, málem mě opustila odvaha.

Jak se můj příběh odvíjel, ministřin výraz se pomalu měnil ze sotva potlačovaného vzteku na strnulý, s očima vytřeštěnýma hrůzou dokořán. Když jsem se dostala ke konci, netrpělivě na mě zagestikulovala.

„Co se stalo dál?“

„No, Jennifer nás zachránila - zachránila všechny. Než mohl džin Kasparovi ublížit, použila naše přání - bylo magicky závazné, splnily jsme svou část dohody, takže nám ho džin musel splnit.“

Ministryně si slyšitelně vydechla a otočila se na Jennifer pro potvrzení. „Takže... Ty jsi - dala věci do pořádku? Úplně?“

„Já - myslím, že ano,“ pípla Jennifer pokorně. „Doufám, že ano.“

„Jo, dala,“ vyhrkla jsem nuceně. „Přála si, aby byli všichni - čarodějky, kouzelníci, mudlové i motáci - před džinem navždy v bezpečí. A tak jsme byli. Prostě jen tak. Viděly jsme, jak to dítě, Kaspar, zmizel - musel ho poslat zpátky - a pak jsme my byly v bezpečí doma. Takže - džinové už nikdy nikomu nemůžou ublížit! Ale - ale koberec a stan tam zůstaly. Nemohly jsme je dostat zpátky. A - a tak se to stalo. A - a -“ Polkla jsem a slzy, které jsem celou dobu zadržovala, se konečně vylily a stékaly mi po tvářích: „- Předpokládám, že teď půjdeme do Az- Azka- tedy - do vězení pro kouzelníky -“ dokončila jsem s obrovským, neovladatelným vzlykem. Neměla jsem u sebe kapesník.

Ministřin výraz změkl.

„Neposíláme nezletilé děti do Azkabanu, slečno Belstonová.“ Vytáhla z kapsy kapesník a podala mi ho. Zabořila jsem do něj tvář, ponížená, že před ní pláču jako malé dítě. Zuřivě jsem si utírala oči a snažila se vzpamatovat.

„Prosím, paní ministryně,“ slyšela jsem vedle sebe tiše říkat Jennifer, jen s nepatrným zachvěním v jinak klidném hlase - právě v tu chvíli jsem svou statečnou sestru tolik milovala - „Způsobil vám stan velké potíže? Vědí Jazdaniovi, že je váš?“

Odložila jsem kapesník. Ministryně se na Jennifer dívala s velmi vážným výrazem.

„Ano, slečno Belstoneová. Nebylo těžké ho identifikovat. V obývacím prostoru byly moje knihy a mnohé z nich obsahují mou soukromou knižní značku. Jazdaniovi vydali po celé zemi oznámení o vloupání do jejich nemovitosti a nabídli vysokou odměnu za informace vedoucí k identifikaci pachatelů. Když skupina kočovných čarodějů na stan narazila, okamžitě to oznámila. Stan britské ministryně kouzel, který zůstal opuštěný v jejich poušti ve stejnou dobu, jako nastal tento rozruch! Nyní se oprávněně dožadují vysvětlení. Chtějí vědět, jaké záležitosti mohlo mít britské ministerstvo v domácnosti Jazdaniů. Dnes dopoledne přicestují do Británie. Chtějí se se mnou setkat. Mám -“ podívala se na hodinky „- přesně hodinu na to, abych se rozhodla, co jim řeknu.“

Jennifer zbledla jako stěna. „A co - co jim řeknete?“ pípla.

Ministryně krátce zavřela oči.

„Nevím,“ přiznala. „Najdu nějakou cestu. Neexistuje žádný důkaz, že by ten stan měl s vloupáním něco společného. Ale to nechte na mně. Promerlina!“

Zabouchání na okno ji upozornilo, že na parapetu sedí další tři sovy, všechny ťukají do skla a mávají křídly.

„To budou další dopisy od činitelů ministerstva, kteří mě vyzývají k rezignaci,“ prohlásila rázně.

Otevřela okno, zbavila ptáky jejich nákladu, hodila dopisy na hromádku na stole a mávnutím ruky vyprovodila sovy z místnosti.

Nevěřila jsem, že je to možné, ale srdce mi kleslo ještě níž. Zdálo se, že se mi v žaludku usadila olověná tíha a zůstala tam.

„Vaši rezignaci?“ zašeptala jsem zděšeně. „Ale ne -“

„Ale ano,“ potvrdila ministryně téměř sama pro sebe, pohlédla na dopisy a znovu začala přecházet po místnosti. „Ach, ti budou mít radost, hlavně někteří... nikdy nechtěli, abych dostala nejvyšší funkci... právě tuhle záminku hledali.“ Hodila po nás ostrým pohledem, jako by si náhle vzpomněla, že ji stále posloucháme. „Teď už je to moje věc, vy dvě. Bude to chtít hodně urovnávání. Měly byste raději odejít, a to hned. Budu o vaší - vaší budoucnosti - jednat s ředitelkou. Jedna z nás nebo obě dvě navštívíme po dohodě vaše rodiče.“

Pomalu jsme vstaly. Kousla jsem se do rtu a s hrozným pocitem svírajícím mi srdce jsem odhadla, co tím myslela.

„Budu vyloučena, paní ministryně?“

Ministryně se na mě zpříma podívala - ale v jejích očích jsem asi zahlédla záblesk soucitu. Najednou mi připadala menší a unavenější.

„Později, Juliet,“ řekla a poprvé použila mé křestní jméno, když nás obě vyprovázela ven. „Teď už musíte jít. Mám ještě spoustu práce...“

Dveře se překvapivě jemně zavřely a zpoza stojanu na kabáty se s vytřeštěnýma očima vynořil Hugo. Z jeho výrazu jsem poznala, že vyslechl u klíčové dírky každé slovo.

„M-Merline, Juliet,“ vykoktal a vedl nás pryč. „Teď jsi opravdu v háji...“

„Já vím,“ hlesla jsem a sevřel se mi hrudník. „Ach, Hugo. Tohle je katastrofa.“

Když jsme procházeli chodbou, najednou se vedle nás prudce rozrazily dveře a my tři, už tak nervózní a podráždění, jsme všichni nadskočili. Objevila se hlava Hugova táty. Zrzavé vlasy měl rozcuchané a tvářil se znepokojeně.

„Hugo? Je matka sama?“

„Jo,“ potvrdil Hugo. „Ale je vážně vystresovaná. Mohla by ti ukousnout hlavu.“

„To nevadí,“ odpověděl Hugův táta a bez ohlédnutí vyrazil směrem k pracovně. Slyšeli jsme, jak strčil do dveří a znepokojeně začal: „Hermiono, miláčku? Neboj se - to bude v pořádku -“ Dveře se za ním s cvaknutím zavřely.

„Vrátíme se k Lorcanovi a Lysanderovi, budou radši, když jim nebudeme překážet,“ navrhl Hugo a vedl nás zpátky k domovním dveřím a přes zahradu pryč. Kolem nás proletěly další dvě sovy, které rychle zamířily k oknu pracovny.

„Hugo! Počkej!“

Vchodové dveře za našimi zády se znovu otevřely a po zahradní cestičce k nám utíkala Rose, Hugova sestra. Mně a Jennifer rychle kývla na pozdrav.

„Hugo, co se to propáníčka děje? Táta říkal, že náš stan našli v Íránu, a teď si tamní ministerstvo myslí, že jsme jim slídili v jejich záležitostech? My?“

Rose měla stejně mrkvově červené vlasy jako Hugo, ale dlouhé a husté jako jejich máma. A na tváři stejně zuřivý výraz, když se dožadovala vysvětlení.

„Ehm,“ zamumlal Hugo. „No, tak nějak, ano. To je v podstatě to, co se stalo...“

„Ale proč? Jak?“

Hugo se na nás obě podíval. Jennifer vypadala unaveně a vyčerpaně a já se cítila stejně - chtěla jsem jen pryč odsud. Z oblohy se snesla další sova a její křídla zasvištěla, když prolétala kolem.

„Potom, Rose,“ prohlásil Hugo pevně. „Zeptej se táty. Je to opravdu dlouhý příběh.“

Rose otevřela pusu, aby se ohradila, ale Hugo jen rychle řekl: „Nebo ti to povím později, jo? Jen ne teď. Ale, Rose, víš co?“

„Co?“

Hugo sledoval čtvrtou sovu, velkou šedou, jak přilétla k oknu pracovny a houkla, aby ji pustili dovnitř.

„Myslím, že tohle by mohl být konec máminy práce. Tolik sov ještě nikdy nedostala, ani tenkrát, když se snažila prosadit všechny ty zákony o právech domácích skřítků.“

Rose na něj zírala s vytřeštěnýma očima. Ach, Merline. Cítila jsem se ještě hůř. Byla to moje vina, že jejich máma nejspíš dostane padáka, a to z nejvyššího místa v celé zemi! Určitě bude naštvaná.

Ale k mému překvapení se Rose poté, co se ohlédla na nepřetržitý proud sov, které prolétávaly oknem pracovny a zase se vracely ven, podívala na bratra se slabým úsměvem.

„Ach,“ nadechla se. „No - to by přece nebylo nejhorší, ne?“

Hugo jí úsměv opatrně oplatil. „Ne,“ řekl. „Ne, to by rozhodně nebylo. No, uvidíme. Promluvíme si potom, Rose...“

Když jsme odcházeli, Rose za námi hleděla se zvědavým výrazem.

Jennifer otevřela branku a pustila nás na silnici. „Co tím myslela, Hugo?“

Hugo pokrčil rameny a zatvářil se trochu rozpačitě. „No - vím, že je to opravdu dobrá práce a tak, ale ona... chybí nám. Mně, Rose a tátovi. Nikdy není doma, a když je, tak je vždycky z něčeho vystresovaná. Víš, ten stan, náš stan, už dva roky jsme ho nepoužili jako celá rodina. Máma se musela z několika posledních dovolených vrátit kvůli mimořádným pracovním událostem, co se staly na poslední chvíli, takže jsme byli jen s tátou. A všichni nesnášíme tu publicitu. Je to trochu špatně, já vím, ale s Rose jsme už dlouho doufali, že se rozhodne odstoupit. A myslím, že táta taky.“

Zdálo se, že olověná tíha viny, která mi klesla do žaludku během sezení v pracovně, trochu polevila. Tohle jsem nečekala.

„Takže byste všichni - všichni byli rádi?“ zeptala jsem se. „Neříkáš to jen tak?“

„Určitě, pokud se to stane,“ potvrdil Hugo a strčil si ruce do kapes. Kráčeli jsme zpátky kolem kopce k Lorcanovu a Lysanderovu domu. „Máma by to samozřejmě neudělala. Ale babička vždycky říká, že si myslí, že máma ztratila veškerou perspektivu, když dostala tu práci. Říká, že máma přišla o mě a Rose, když jsme vyrůstali, a že toho bude litovat, až jí to dojde. Takže - jak řekla Rose, nebylo by to nejhorší. S tím si nedělej starosti.“

Jennifer natáhla ruku a stiskla Hugovi předloktí. „To ráda slyším,“ řekla. „Jsi príma kluk, Hugo, to přece víš!“

Hugovi zrudly uši. „Tak jo,“ zabručel rozpačitě. „Každopádně, ty toho máš až nad hlavu...“

Došli jsme k domu Scamanderových a Hugo nás směroval kolem něj do zadní zahrady, když náhle vystrčil z jednoho z oken v přízemí hlavu Mlok.

„Ahoj, vy tři! Byli jste na procházce? Famfrpálu už máte dost, co?“

Všichni jsme váhali o malou chvilku déle a on se zatvářil zmateně. Samozřejmě - nemohl mít ani ponětí o tom, do jakých potíží jsme se všichni dostali.

„Ano,“ vyhrkli jsme všichni dohromady a Mlok se uchechtl.

„Ach vy, děti. Nic dobrého za lubem, to vám věřím...“

S úsměvem nám zamával a já si najednou vzpomněla - na včerejší večer, kdy mě chytil za ruku a požádal mě, abych za ním zaskočila, sama. Při tom všem, co se stalo, jsem na to úplně zapomněla. Když Jennifer a Hugo zamířili do zahrady, otočila jsem se k oknu. Mlok tam stále stál, s nadějí se za námi díval a naše pohledy se spojily. Tázavě pohodil hlavou a já přikývla.

„Hej - vy dva -“

Jennifer a Hugo se zastavili a zvědavě se ohlédli.

„Za chvíli se k vám připojím, ano? Potřebuju jen něco probrat s Mlokem.“

„Ach,“ hlesla Jennifer překvapeně. „Chceš, abychom šli s tebou?“

Ale já nabyla dojmu, že Mlok si chce promluvit jen se mnou, o samotě.

„Ne, to je v pořádku,“ odmítla jsem rozpačitě. „Nejspíš se tu dlouho nezdržím.“

„Dobře,“ kývl Hugo. „Budeme na zahradě.“

Když se odvraceli, Jennifer po mně střelila tázavým pohledem, ale protože jsem nevěděla, o čem se mnou chce Mlok mluvit, jen jsem omluvně pokrčila rameny a pak jsem se vydala ke vchodovým dveřím.

Mlok je otevřel, jakmile jsem k nim došla, a usmál se tím svým laskavým úsměvem. „Juliet,“ řekl. „Jsem rád, že jsi přišla. Prosím, pojď dál...“