Preklady fanfiction Harryho Pottera

Následky

Juliet

„Juliet, kde jsi proboha byla!“ vykřikla Jennifer a rozeběhla se ke mně, jakmile jsem vyšla na zahradu Scamanderových. Za jejími zády jsem viděla, jak Hugo a dvojčata vyskočili a také zamířili ke mně. „Hledali jsme tě po celém domě, když ses nevrátila - už jsem bláznila a myslela si, že jsi někam odjela! Teď jsme se sem vrátili, protože Hugo říkal, že kdybys přece jen přišla, nevěděla bys, kde jsme...“

„Klid,“ bránila jsem se celá poplašená. „Promiň, nevěděla jsem, že to bude trvat tak dlouho. Celou dobu jsem byla v Mlokově pracovně...“

„Ne, nebyla,“ namítla Jennifer podrážděně. „To bylo první místo, kde jsme hledali. Každopádně, hele, prostě na to zapomeň, dostali jsme předvolání.“

„Předvolání? Kam?“

„Zpátky do máminy kanceláře,“ odpověděl Hugo, když k nám s dvojčaty došel.

„Ach, Merline,“ zasténala jsem. „Už? Teď?“ Nedokázala jsem se podívat ani na něj, ani na Lorcana nebo Lysandra.

Hugo přikývl. „Svolala schůzku s tvými rodiči a, ehm, s McGonagallovou a Vektorovou.“

„Hugo a Jennifer nám všechno řekli,“ vložil se do toho Lysander vážně. „Podívejte, ať se stane cokoli - tedy, já - nevím, jak to dopadne, ale - no -“ Odmlčel se a vypadal strašně rozpačitě.

„Snaží se říct, že tu budete obě vždycky vítané,“ pokračoval Lorcan tiše. I kdyby tě vyloučili, nebylo třeba říkat. Vděčně jsem k nim vzhlédla, ale Jennifer mě zatahala za ruku.

„Musíme jít,“ řekla. „Už teď máme zpoždění.“

„Použijte náš letax, bude to rychlejší,“ navrhl Lorcan rychle. „Pojďte se mnou...“

Dlouhými, lehkými kroky se vydal k domu a my jsme se rozběhli za ním. Dům byl plný hluku - slyšela jsem klapot, kroky a hlasy v patře a z různých místností - ale Lorcan nás rychle zavedl do prázdného obývacího pokoje, kde hořel nízký oheň, a z krbové římsy zvedl misku se třpytivým zeleným práškem.

„Už jsi ho někdy použila?“

„Ano, jednou,“ kývla jsem a špetku si vzala.

„Skvěle. Řekni 'pracovna Hermiony Grangerové' a budeš tam za dvě mrknutí...“

Plameny vyšlehly vzhůru, zelené a divoké. Rychle jsem vstoupila do ohně a Jennifer se protlačila dopředu, připravená mě následovat. S Lorcanem se na sebe dlouze podívali, právě když jsem vykřikla cílovou adresu.

Viděla jsem, jak mezi nimi proběhl záchvěv porozumění, ale neměla jsem čas přemýšlet, co to znamená, protože jsem se vlétla do svištícího zmatku letaxových tunelů...

O chviličku později jsem vypadla na koberec v pracovně, kterou jsme před několika hodinami opustili. Probíhající živá diskuse prudce utichla.

„JULIET!“

Vzhlédla jsem a děsivě mě zamrazilo. To promluvil táta. Pak vykročil vpřed a vytáhl mě na nohy. Za ním seděla na pohovce s tvrdým opěradlem jako přimražená máma, očividně stále v šoku. Jen na okamžik jsem se setkala s jejím utrápeným pohledem - než se za mnou na koberec vyřítila moje sestra.

„JENNIFER!“

Táta zvedl na nohy i mou sestru a oběma námi silně zatřásl. Byla jsem v šoku - a trochu vyděšená. Táta s námi ještě nikdy netřásl.

„Co jste proboha -?“ zeptal se a najednou nás pustil - obě jsme couvly směrem k mámě - „prováděly?“

„No, my -“

„To byla řečnická otázka!“ zaprskal táta. „Já - my - vy -“ Nikdy předtím jsem ho neviděla nesouvisle se vztekat. „Ministryně kouzel mi všechno vysvětlila!“ dostal ze sebe nakonec.

Ministryně, která celou dobu strnule stála u okna, popošla blíž.

„Přivedla jsem sem vaše rodiče a zasvětila je do vašich - aktivit - zatímco jsme na vás čekali,“ pronesla ostře. „Posaďte se.“

S akutním pocitem déjà vu jsme se s Jennifer posadily na pohovku s tvrdým opěradlem - tentokrát vedle mámy, které se ani jedna z nás neodvážila podívat přímo do očí.

Táta ze sebe pořád ještě rozezleně chrlil věty.

„...tolik lží, co jste navykládaly matce a mně, jak jste se mohly OPOVÁŽIT udělat něco takového, myslel jsem, že jsme vás vychovali lépe než takhle, naprosto nezodpovědné... Paní ministryně, kdybychom to věděli - nikdy bychom nedovolili -“

„Co se stalo, stalo se,“ přerušila ho ministryně rázně. „Pro teď jsem požádala ředitelku školy a ředitelku Julietiny koleje, aby se k nám připojily za“ - zkontrolovala hodinky - „patnáct minut.“

Cítila jsem, jak se Jennifer po mém boku chvěje, vzala jsem ji za ruku a jemně ji stiskla.

„Ach bože,“ hlesla máma. „Já - předpokládám, že Juliet bude - chci říct, že po tomhle už nebude smět zůstat v Bradavicích, že ne?“

„K tomu se časem dostaneme,“ odpověděla ministryně. „Zatím bych vás ráda seznámila se současnou situací. Právě jsem se vrátila ze schůzky s hlavami rodiny Jazdaniů; můžete si oddechnout, dopadla nejlépe, než jsme doufali.“

Vzhlédla jsem s lapáním po dechu. Zároveň jsem zaznamenala, jak se Jennifer vedle mě posadila o něco rovněji.

Ministryně pokračovala: „Ujistila jsem Jazdaniovy, že já ani britské ministerstvo kouzel nemáme s tím vloupáním vůbec nic společného. Tvrdila jsem, že stan byl vzat bez mého nebo manželova vědomí či souhlasu a že jeho výskyt v zámoří nemá nic společného se mnou a taktéž ani s britským ministerstvem. Všechny tyto skutečnosti byly v podstatě pravdivé.“

„Ale,“ namítla Jennifer nedůvěřivě. „Určitě to jen tak - nepřijali?“

„Samozřejmě že ne,“ odpověděla ministryně. „Ne ze začátku. Pak jsem si ale před nimi vzala kapku veritaséra jako důkaz své dobré vůle a otevřenosti a každý zásadní fakt jsem zopakovala.“

„Veritaséra?“ zeptal se táta.

„Lektvar pravdy,“ vysvětlila Hugova matka. „Mimořádně silný. Byl to risk, uznávám. Další výslech by mě mohl přinutit prozradit, co jsem mezitím o činech děvčat zjistila.“

Máma trochu zasténala a táta viditelně polkl, ale ministryně klidně pokračovala.

„Kdyby tomu tak bylo, už jsem pověřila svého manžela a některé naše přátele, aby se připravili k okamžitým krokům na ochranu vašich dcer i vás samotných. Veritasérum se však v mezinárodních politických diskusích používá jen velmi zřídka, a proto se domnívám, že to Jazdaniovy - rodinu všeobecně známou manipulací a podvody - zaskočilo. Základní fakta, jejichž pravdivost jsem nezpochybnitelně prokázala, byla, že můj stan byl sebrán, aniž bych o tom věděla, dokud se mě na to Jazdanovi nezeptali, a že já, můj manžel ani naše ministerstvo nejsme zapojeni do žádné tajné operace v jejich domácnosti. Otestovali veritasérum na poradci, který je doprovázel, shledali, že je pravé, a já jsem schůzku co nejhrdinněji ukončila. S omluvou - pravda, neochotnou - se stáhli, aby pokračovali ve vyšetřování jinde.“

Ministryně si na chvilku dovolila nasadit trochu samolibý výraz.

„Působivé,“ prohlásil nakonec táta. „No - nemůžeme vám dostatečně poděkovat...“

„Jo,“ zachraptěla jsem a pocítila obrovskou úlevu. „To je - úžasné.“ Jennifer energicky přikývla.

„Opravdu je,“ dodala tiše. „Moc vám děkuji, paní ministryně.“

„Je to moje práce,“ odpověděla Hugova matka trochu strnule. „Alespoň - do dnešního večera.“

„Ale ne!“ vykřikla jsem zděšeně. „Doufala jsem - tedy, když jste to vyřešila – nebudou vás nutit rezignovat, že ne? Všichni ti lidé na ministerstvu?“

„Paní ministryně,“ přidal se táta zaraženě, „určitě kvůli tomu nepřijdete o práci?“

„Ano,“ odpověděla ministryně pevně a táta zasténal. „A ne. Není potřeba se tím příliš znepokojovat. Přirozeně mám na ministerstvu nepřátele a pochybovače, a kdyby setkání dopadlo špatně, nepochybně bych neměla příliš na výběr. Nicméně teď, když Jazdaniovi přijali mé vysvětlení a stáhli svou pohrůžku naší vládě, mě ministerstvo nemůže nutit odstoupit.“

Přejela mě a Jennifer pohledem a zamračila se.

„Přesto dnes večer podám rezignaci.“

„Ach, paní ministryně,“ promluvila máma po chvilce zděšeného mlčení. „Proč tedy?“

Ministryně chvíli váhala, než odpověděla, a - k mému překvapení - jsem si všimla, že se jí na tvářích objevily dvě slabé růžové skvrny.

„Z osobních důvodů,“ odpověděla nakonec, otočila se na patě a zamračeně přešla k oknu. „Tuhle práci dělám - no, myslím - už přes čtyři roky. Ale, no... tohle už přicházelo dlouhou dobu. Zjištění, že můj Hugo byl do celé téhle šlamastyky zapletený - byť jen trochu - aniž bych o tom věděla...“ Její hlas zněl odtažitě a zamyšleně. „Můj syn věděl, že si může půjčit stan a na týden zmizet na předstíranou návštěvu a já si ničeho nevšimnu. Díky tomu jsem si uvědomila, jak moc jsem ztratila kontakt... možná jsem uspěla jako ministryně, ale v jiných ohledech jsem žalostně selhala... ach.“ Viditelně se otřásla a otočila se k nám. „Tohle všechno nemusíte poslouchat.“

„Naopak,“ namítl táta pevně. „My s Fionou jsme si taky měli uvědomit, že se něco děje...“

Pohlédl na nás a my jsme se zachvěly, ale vzápětí vyskočily zelené plameny v krbu znovu do výšky.

„Nu,“ nadechla se ministryně. „Jsou tady...“

O chvíli později vystoupila z krbu profesorka McGonagallová, se rty sevřenými do tenké čárky a očividně rozzuřená, a hned po ní profesorka Vektorová s velmi vážným výrazem na obvykle klidné a laskavé tváři.

„Má drahá Juliet,“ oslovila mě Vektorová tiše a smutně. McGonagallová přistoupila blíž a vypadala naprosto rozzuřeně.

„Slečno Belstoneová -“ začala, jednoznačně připravená mě slovně roztrhat na kusy, a já se zachvěla, ale pak k mému překvapení zvedla ministryně ruku, aby ji přerušila.

„Se vší úctou, paní profesorko,“ promluvila klidně, ale pevně. „Obě dívky už byly vážně pokárány, a to jak mnou, tak jejich rodiči. Myslím, že plně chápou vážnost situace a svých činů hluboce litují, není-liž pravda, děvčata?“

Obě jsme spěšně přikývly.

„Rozhodně -“

„Ach, ano -“

McGonagallová pevně semkla rty, ale uznala vyšší autoritu úsečným přikývnutím.

„Takže,“ pokračovala ministryně ztěžka, „teď musíme probrat Julietinu budoucnost...“

„Nebudeme vás napínat,“ řekla tiše Vektorová a podívala se na mě. Svýma smutnýma, moudrýma očima a stříbřitými vlasy připomínala víc než kdy jindy laskavou starou sovu. Vzpomněla jsem si, jak blízká si byla s tetou Adou - a pomyslela jsem si, jak moc by byla zklamaná teta Ada, kdyby nás teď obě mohla vidět. Jako z velké dálky jsem slyšela, jak Vektorová říká: „Obávám se, že ti nebude dovoleno pokračovat ve studiu v Bradavicích, Juliet.“

To mě sotva překvapilo, ale přesto se mi sevřel žaludek, jak mě ta slova zasáhla. Otupěle jsem přikývla, zatímco si máma zakryla dlaněmi obličej. Na tátu jsem se neodvážila podívat.

„Ukončení bradavického vzdělání je obvykle až poslední možností, zvlášť když je dotyčný student tak magicky nadaný jako slečna Belstoneová,“ pokračovala McGonagallová. „Ale to, co Juliet provedla letos v létě, daleko přesahuje hranice nerespektování školního řádu! I když se zdá, že následky jejího hloupého jednání byly zmírněny, nemohu dovolit, aby dávala ostatním našim žákům takový příklad flagrantního nerespektování autority.“

Nastala pauza.

„To je naprosto pochopitelné,“ souhlasil táta ztěžka. „Jen nás moc mrzí, že se Juliet rozhodla promarnit takovou skvělou příležitost.“

Zatímco McGonagallová mluvila, v hrudi mi rostla bolestivá koule. Dosud jsem si skoro neuvědomila, jak moc jsem si Bradavice zamilovala. Ach ano, zpočátku jsem je nenáviděla - ale když jsem si dovolila uvěřit, že se tam ke mně Jennifer jistě brzy připojí, moje obrana polevila. Našla jsem si přátele. Dovolila jsem, aby si ten velký starý hrad ukradl místo v mém srdci. Hlavou se mi náhodně míhaly obrazy... Knihovna přeplněná neuvěřitelnými knihami. Moje malá postel s modrými závěsy ve vzdušné havraspárské věži. Marion, Susie a ostatní studenti, se kterými jsem se právě začínala přátelit. Učebna formulí, kde se po staré kamenné podlaze rozlévalo teplé odpolední světlo... procházky s Hugem u jezera a házení drobků obří chobotnici... Zhluboka jsem se roztřeseně nadechla a Jennifer mi soucitně položila ruku na paži.

„Samozřejmě,“ pokračovala McGonagallová, „Juliet musí pokračovat v kouzelnickém vzdělávání, a to ze stejného důvodu, který jsem vám všem vysvětlila před dvěma lety. Byly doby, kdy bychom jí zlomili hůlku a poslali ji rovnou domů. Ale v minulém století došlo k několika ošklivým incidentům, kdy se vyloučení žáci snažili ovládnout nebo usměrnit své magické schopnosti, a zákony se proto změnily. Juliet se musí vzdělávat, dokud nedosáhne v sedmnácti letech plnoletosti.“

Sedmnáct let. Polkla jsem. Co si pro mě na ty dlouhé čtyři roky připravili?

„Musíte vědět, pane a paní Belstoneovi,“ promluvila Vektorová jasným, tichým hlasem, „že když pominu mimoškolní aktivity, Juliet je vynikající žákyně. Pracovitá, schopná, většinu času tráví v knihovně - dokonce, jak jsem pochopila, doučuje Huga formule.“

„Ano,“ přitakala ministryně, „Hugo s formulemi bojuje. A já si vážím toho, co pro něj vaše dcera udělala. Uznáváme také, že se dostala do neobvyklé a obtížné situace, když byla oddělena od své sestry-dvojčete, a že svého jednání zjevně lituje.“

Profesorka McGonagallová předstoupila a podívala se přímo na mě. „Obě jsme přesvědčeny, že odsoudit vás do ústavu pro nepřizpůsobivé mladé čarodějky a kouzelníky by bylo zbytečné a kruté, ale v budoucnu vás budeme bedlivě sledovat, slečno Belstoneová. Ale přimluvily jsme se za vás v Selburtonské škole kouzel a neřekly jsme jim skutečný důvod, proč musíte opustit Bradavice - jinak pochybuji, že by vám to místo nabídli.“

„Selburton?“ vyhrkla jsem a podívala se na ni a pak na Vektorovou. „Kde to je? Jaké to tam je?“

„Je to v Lincolnshiru,“ odpověděla Vektorová mírně. „Nebudu lhát: Bradavicím se to vůbec nepodobá. Ale můžeš si tam přiměřeně doplnit vzdělání. Je to zdaleka nejlepší zbývající možnost.“

Nejlepší ze všech špatných. Nemusela to říkat, všichni jsme viděli, že je to jasné. Musí to tam být hrozné. Cítila jsem se naprosto mizerně, i když jsem věděla, že je to víc, než si zasloužím.

„Až dosud jsi byla téměř vzorná studentka, Juliet,“ sdělila mi Vektorová. „Budeme na tebe dávat pozor, i když o tom nebudeš vědět. Nezoufej. Tvrdě v Selburtonu pracuj a pořád můžeš mít zářnou budoucnost.“

Laskavost a zjevná lítost v jejím hlase mě dorazily. Už jsem nedokázala zadržet vzlyk a oči se mi zalily slzami.

„Děkuju,“ zamumlala jsem a sklopila zrak k zemi. Jedna slza ukápla na koberec. V místnosti bylo nepříjemné horko. Najednou jsem zoufale toužila odtamtud vypadnout. „Můžu - můžu jít do koupelny?“ zeptala jsem se a vstala.

„Jistě,“ souhlasila ministryně jemně a já se vypotácela z místnosti. Rukávem jsem si utírala oči.

Nepotřebovala jsem koupelnu - chtěla jsem jen trochu soukromí - a po dusné atmosféře pracovny také trochu vzduchu. Vyběhla jsem zadními dveřmi do zahrady a našla si chráněný kout mezi kvetoucími keři. Vrhla jsem se do trávy, pevně si objímala kolena a vzlykala a vzlykala.

Tak k tomuhle to dospělo. Všechny mé skvělé plány, uskutečnění mých fantastických snů. Byla jsem si tak jistá, že po letošním létě se mnou Jennifer pojede do Bradavic na začátek jejího prvního a mého třetího ročníku, že se ke mně připojí v bradavickém expresu, že bude zařazena (samozřejmě do Havraspáru), že se poprvé s napětím seznámí s kouzly, lektvary a přeměňováním...

Ale nejenže se ke mně Jenny nepřipojí, já jsem zahodila i svoje místo v Bradavicích. Ona se vrátí na Greenhillskou střední a já se nechám odvézt do nějaké příšerné školy v pochmurném Lincolnshiru. Sama. Tu propast nikdy nepřekleneme...

Nebo ano? Najednou mnou projel záchvěv šoku a já se prudce posadila. Nechala jsem tu myšlenku pomalu pronikat do sebe a zkoušela jsem, jestli nemá chyby. Dýchala jsem krátce a mělce. Ano. Byl tu způsob. Způsob, jak vyřešit celou tuhle strašnou, hroznou šlamastyku. Ach, nebylo to dokonalé - už jsem se naučila, že žádné řešení není nikdy dokonalé. Ale, Merlin mi pomáhej, mohlo by to fungovat.

Ano. Mohlo by to fungovat.

Pomalu jsem se postavila na nohy a šla, jako bych kráčela ve snu; pryč z domu, pryč od ministryně, od učitelů a od rodiny. Nebude to trvat dlouho, pokud mě nikdo nezastaví. Raději bych měla být rychlá. Ohlédla jsem se a dala se do běhu; a hluboko do mě se zavrtalo nové odhodlání, tvrdé a nepoddajné jako ocel.