Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Čas spálený na popel

Kapitola 15: Konec mozkomorů

Čas spálený na popel
Vložené: Jacomo - 25.01. 2025 Téma: Čas spálený na popel
Jacomo nám napísal:

Čas spálený na popel

Ashes of Time

Autor: Dius Corvus      Překlad a banner: Jacomo      Betaread: Calwen a Ivet

Preslash

Konec mozkomorů

 

Když se vrátil do zasedací místnosti ministerstva, bylo už po západu slunce, i když se to nedalo poznat. Kouzelná lampa, přilepená jako lastura ke stropu, svítila stejně jasně, jako když s McLaggenem odcházeli. Říkalo se však, vzpomínal Snape, že nejmocnější kouzelníci a čarodějky dokážou určit čas jen podle magie hodin. Četl to v jedné knize, když byl ještě hodně malý, a pamatoval si dětskou ilustraci čarodějky, která se zavřenýma očima natahuje ruce k fialové noci. A tak ještě léta poté ze zvyku přemýšlel, jestli má tu moc, zkoušel sám sebe tím, že seděl v klidu a snažil se odpoutat od rytmů vlastního těla, světelného posunu.

Oba Weasleyovi byli pryč, stejně jako Moody, Lupin a ministr. Demme seděl v koutě a četl si Denního věštce. Vzhlédl, když vstoupili.

„Á, McLaggene, jste zpátky. Skvělé, teď mě můžete vystřídat.“

„Ano, pane,“ řekl McLaggen s povzdechem. Snape si v duchu odfrknul; skoro toho chlapce litoval. Nebelvír byl v posledních několika hodinách téměř snesitelný.

„Hlavu vzhůru, hned se vrátím se sušenkami a čajem. Musíme Grangerové dělat společnost.“ Demme kývl směrem k zadní části místnosti. Jedna nebo dvě židle byly proměněny na postel, v níž teď ležela Grangerová s uzlíčkem, o němž Snape předpokládal, že je to její dítě. Její manžel spal na poblíž umístěném křesle, s krkem v úhlu, který sliboval, že až se probudí, bude to obzvlášť bolestivé. Snapea zajímalo, jestli je mudla opět pod vlivem uklidňujícího kouzla, a také ho zajímalo, jestli Grangerová bere v úvahu skutečnost, že ještě před několika hodinami ležela v její blízkosti mrtvola.

Grangerová pohnula hlavou. Zjevně byla vzhůru. „Severusi?“

Snape cítil, jak se mu kroutí rty. Nevěděl přesně, proč najednou cítil ke Grangerové tak silnou averzi. „Pokud tu není nic naléhavého, což se zdá, že není, rád bych se omluvil.“

„Obávám se, že to není možné,“ odmítl Demme. „Grangerová vám to může vysvětlit. McLaggene?“

Zase Grangerová, pomyslel si Snape, když Demme vstoupil do krbu a McLaggen zaujal jeho místo v rohu. Těšil se, jak bude házet očerňovat její mateřství.

„Omlouvám se, Severusi,“ promluvila Grangerová dřív, než stačil cokoli říct. Hlas měla slabý. „Jakmile vyšlo najevo, že jste pro Harryho tak důležitý, ministr chtěl, abyste zůstal poblíž. Fred to vyžadoval také.“

Ten moták? pomyslel si, protože mu blesklo hlavou, že si přece nenechá ujít příležitost urážet nebelvíry a Weasleyovy. „A vy?“

„Já bych vás nechala jít. Není žádný rozdíl v tom, kde budete.“

Snape bručel. V tomhle s ní musel souhlasit. Udělala několik úprav na přikrývce, která byla obtočená kolem novorozence, a zeptala se: „Niles je...?“

„V hrobce Snapeových,“ doplnil stručně.

Grangerová přikývla. „Už jsem to říkala, ale je mi to líto. Opravdu je.“

Snape to přijal krátce kývnutím. I jemu to bylo líto, ale z jiných důvodů - z příliš mnoha různých důvodů. Nepřestávalo ho překvapovat, jak rychle a nenávratně se tělo může proměnit v popel. Snapeova hrobka se nacházela na mudlovském hřbitově, což byl fakt, který McLaggen jistě zaznamenal s překvapením a který mu vysloužil několik obzvlášť kyselých urážek. Snape musel Nilesovo tělo proměnit v popel sám, a to pomocí kouzla tak nejasného, že McLaggen naštěstí nepoznal, o jak temné kouzlo šlo. Pak si Snape uvědomil, že nemá vhodnou schránku ani urnu.

„Mohli bychom zajít k madam Persefoně,“ navrhl McLaggen, a tak se po dvou hodinách vrátili k hrobce s obyčejnou schránkou z tisu. (Asistentka, morbidně oblečená stará panna, se Snapea pokusila zlákat ke složitější urně s obrázky nahých řeckých mladíků. Pak si dovolila zeptat se, kde je jeho hrobka).

„Moc toho tady není,“ chtě nechtě oznámil Snape - chraplavě - když otevřel bránu a vydal se dolů. McLaggen však jako odpověď pronesl jen zdvořilou, neškodnou poznámku. Poté, co Snape položil schránku na dlouhou, z větší části prázdnou polici, setrval chvíli v tísnivém tichu. Nikdy se nedozvěděl, kde jsou pohřbeni mudlovští příbuzní jeho otce - vzdálení, neznámí. A jeho matka byla odříznuta od urozené linie rodu Princeů. A tak vybral odlehlou a příšerně mudlovskou hrobku, v níž byly uložené jen dvě matné, neumělé schránky s jeho otcem a matkou. A teď mudlovský chlapec, kterého sotva znal.

Grangerová znovu promluvila; hlas měla unavený a tichý. „Rozhodli se vyhlásit ohledně Harryho všeobecný poplach. Míní požádat všechny, kdo pracují na ministerstvu, aby nahlásili, když Harryho uvidí.“

Snape si odfrkl. „Pitomci. Do zítřejšího rána se bude celý svět hemžit fámami. Falešných hlášení o spatření bude víc, než by jich dokázali spálit svazkem hůlek.“

„Já vím, ale nemohli nic dělat.“

Jako jste nemohla nic dělat vy? chtěl říct, ale s obdivuhodným úsilím se kousl do jazyka. Sledoval, jak se Grangerová ošívá a pohrává si s dekou. V protějším rohu se McLaggen bavil časopisem o famfrpálu, který tam Demme nechal.

„Nevím, co mám dělat, Severusi,“ vzdychla. Její pohled směřoval dolů a hlas měla tichý. McLaggen ji přesto musel slyšet, ale neudělal žádný pohyb. „Je těžké na to i jen myslet.“

„Jste vyčerpaná, Grangerová,“ řekl Snape. „Chápu, že porod je náročný proces.“

„Děkuji vám, Severusi. Já jen, že mi všechno připadá úplně mimo toho, na co dokážu myslet.“ Posunula si dítě v náručí. „Dokonce i ty nejtěžší problémy věštění z čísel - všechno je to logika, a jakmile víte, jak se na to dívat, věci do sebe zapadnou.“

„Posléze ano, pokud k problému přistupujete správně.“

„Ano, samozřejmě. Nemůžete přistupovat k topologickému problému početním přístupem nebo používat teorii skupin, když je to jasně problém teorie čísel.“

„Ne, ačkoliv je tu tranzitivita,“ řekl Snape.

„Ano, i když...“ Nadechla se. „Ale u Harryho to vypadá, že je všechno jinak nebo špatně - všechno, co jsem si myslela. Je to, jako bych se snažila vyřešit topologický problém počítáním nebo používala teorii skupin, když je to převážně geometrické... Nevím.“ Grangerová riskla pohled vzhůru. „Všechno, co jsme dělali, mi připadá špatně.“

„Možná,“ odtušil Snape chladně, i když ve skutečnosti chtěl říct: ano, udělala jste, udělali jsme všechno špatně. V tu chvíli necítil příliš mnoho soucitu. Obecně soucit necítil. To, čeho byl schopen, a činnost, kterou vynakládal na analýzu mnoha ubohých příběhů mnoha ubohých ‘stran’ a tak dále, bylo přesné a nelaskavé pozorování. Ale soucit necítil - ne, cítil pomstychtivost, protože věděl, že ten druh naděje, který choval, byl beznadějný, hloupý. Teď to byla pravda. Potěšilo ho to, že vyhrál tímto malicherným způsobem? Potěšilo ho to? Udělalo mu to radost?

Ano! chtělo se mu zakřičet. Samozřejmě, že měl radost, věděl to od začátku. Teď se to splnilo, takže by měl jít domů, sáhnout po šampaňském a dýmce nacpané trávou a veselit se s temnotou.

Ale tady, v pološeru místnosti a v pauze v jejich rozhovoru, cítil, jak se hlásí lež. Dokázal se přimět k preciznosti v dodržování předpisů. Byl lhář a věděl to. Při jednání s Voldemortem se mu to hodilo. Podstatou mistra lháře bylo lhát sám sobě tak akorát, aby tomu věřil jen napůl, a tak Snape deset let napůl věřil, že je Smrtijed. Více než dvakrát tak dlouho napůl věřil, že se k němu Jonathan Frost, jeho láska, láska jeho života, vrátí, vrátí se a... No, a co? Co? To byla ta nejproklatější lež, ta nejsvůdnější: že všechno bude dobré a v pořádku. Byla to představa tak svůdná, že odzbrojila jeho vlastní exaktnost. Kdyby se nad ní byť jen na zlomek vteřiny zamyslel, bylo by mu jasné, jak průhledný a pošetilý sen to je. Mohla by z muže, který měl polovinu Voldemortovy duše - z muže, o němž nevěděl téměř nic - a z vychrtlého, zjizveného, nepřívětivého a nepřitažlivého člověka vzejít budoucnost ‘v dobrém i ve zlém’?

Bylo by to hezké pomyšlení. Proto se mu zdálo, jako by mezi ně v době po roztátí ledu padla tíseň - tajné vědomí, že to bude, bylo jen bláhovým snem? Snape věděl, že to tak je. Vždycky považoval svůj intelekt za jedinou spásnou vlastnost (fyzicky byl kostnatý a neustále se cítil příliš zdeformovaný; byl nespolečenský; byl chudý), konkrétně svou schopnost převracet věci znovu a znovu, dokud nezůstalo jen to, co bylo čisté, ryzí, jako hlína setřená z diamantu. A tak to byl další diamant, hořký a čistý. Čím déle žil, čím více lidí viděl umírat nebo se zbláznit (jako Albus), tím více diamantů, zdálo se, sbíral. Diamanty. Snape si v duchu odfrkl; absolutní pravda nikdy nikomu nepřipadala užitečná.

Grangerová si povzdechla. „Od začátku jsme na to šli špatně. Měli jsme ho oslovit, když se vynořil z ledu...“

„Ano, rozmazlovat ho,“ přerušil ji Snape. Hloupá ženská, pomyslel si. Její ctnosti neustále nahrazovala její nebelvírská povaha. „To by jistě způsobilo velký rozdíl.“

Grangerová se na něj utrápeně podívala. „Ale něco přece muselo být možné udělat.“

„Ne.“

„Ale tomu přece nemůžete věřit, Severusi. I kdyby ano, je to špatně.“

„Ušetřete mě svého nebelvírského idealismu,“ usadil ji ledově.

„To není idealismus,“ namítla Grangerová. „Nebo tomu říkejte idealismus, jestli chcete. Ale něco muselo jít dělat a pořád to není nemožné. Já to vím.“

Snape se neobtěžoval skrýt zachrčení. „Vy to víte? Smím zmínit dvě slova, Grangerová: 'bláhová naděje'? Což je ve skutečnosti zaměnitelné s 'nebelvírskou hloupostí'...“

„Zmínil jste 'bláhovou naději'. Mohu na oplátku, Severusi, zmínit dvě vlastní slova?“

„Pokračujte.“

„Harry Potter.“

„Velmi chytré, Grangerová,“ procedil Snape mezi zuby, „ale obávám se, že tato dvě slova spíše dokazují to, co jsem měl na mysli.“

„Mýlíte se, Severusi. Zapomínáte, že Harry Potter neměl v ukončení války uspět. Všechny šance byly proti němu, dokonce i věštba. Copak si nepamatujete, jak to na konci války vypadalo? Jak jsme neměli vůbec žádnou naději - nebo, pokud jsme nějakou měli, výraz 'bláhová' by ji nevystihl ani náhodou?“

„Nepotřebuju, abyste proti mně obracela moje vlastní slova, Grangerová.“

„Nebudu. Jen vámi připomínám dobu, kdy se zdálo, že věci jsou opravdu beznadějné, i když při zpětném pohledu vlastně nebyly. Copak si nepamatujete, jak si ani Brumbál nemyslel, že ten plán vyjde, jak tomu Harry jako jediný věřil...“

Krb se rozhořel zelenými plameny a vystoupila z něj Weasleyová. „Mozkomorové!“ zasyčela. „Vstupují do Londýna.“

Snape vytáhl hůlku, i když si zachmuřeně pomyslel, že mu nebude moc platná. Jeho Patronus byl přinejlepším mdlý.

„Cože?“ zarazila se Grangerová. „Kolik... kde?“

„Nepočítala jsem je, nikdo je nepočítal,“ odpověděla Weasleyová. „Ale jsou jich stovky. Přišla jsem sem poté, co jich smečka prošla Vydrníkem, ale děje se to všude kolem.“

„Ale Vydrník je na jihu,“ namítla Grangerová. „Museli se sem dostat přes vodu. Kolik je mrtvých?“

„To nevím, nikdo to neví.“

„Ale viděla jsi - nějaké?“

„Ne,“ řekl Weasleyová.

Grangerová svraštila obočí, ale Snape viděl, že její mysl pracuje, propracovává se stejnými cestami, ke kterým už prošly jeho myšlenky. Grangerové samozřejmě chyběla ta výhoda, že by viděla Voldemorta vyjednávat s mozkomory. Při vzpomínce na to Snapeovi vyschlo v krku. Kolik jich bylo - tisíc? Tisíce a tisíce? Hromadně se srocovali, překrývali, mísili, až se podobali nesčetným cárům roztrhané látky, skrz které bylo možné rozeznat obrys scvrklé ruky a hlavy připomínající spíš lebku.

„Ochrany je měly držet stranou,“ vyslovila Grangerová tiše.

„Pokud nepřicházejí bona fide*),“ podotkl Snape. „Pak je ochrany nezadrží. Chtějí vyjednávat. Nepřekvapilo by mě, kdyby nebyly vůbec žádné oběti - zatím.“

Grangerová se narovnala. Ve tváři se jí zračilo napětí. Weasleyová vykřikla, ale Grangerová zavrtěla hlavou.

„Jistě neplánujete být u toho,“ odtušil Snape chladně. „Nebo znovu riskovat život svého dítěte.“ Dvakrát během čtyřiadvaceti hodin - ani Bellatrix Lestrangeová by nebyla tak vynalézavá, pomyslel si.

Grangerová zavrtěla hlavou. „Musím jít. Ginny, mohla bys mě levitovat?“

„Nebuďte idiot, Grangerová!“ zasyčel Snape v náhlém návalu vzteku. „Ušetřete mě těch svých nebelvírských výpadů. Vaše magie je teď oslabená - dvojnásobně, od porodu a od porodní magie, kterou jste tak moudře vyvolala. Zůstaňte tady se svým mudlovským manželem, a když budete muset, tak utečte.“

„Musím tam být, Severusi,“ zašeptala Grangerová. „Mozkomorové jsou obecně nejvstřícnější k lidskému vyslanci, se kterým jednali naposled. Je těžké předvést k nim nového.“

Snapeovi trvalo jen okamžik, než pochopil.

„Postel, Ginny,“ navrhla Grangerová, „je mnohem snazší levitovat postel. A Cormacu, mohl bys pro mě něco udělat? Odveď mého manžela do našeho bytu. Adresa je Pickering Street čtyřicet osm. Je na západ odtud, tam by měl být v bezpečí. A klidně sesílej další uklidňující kouzla, bude-li to potřeba. Ginny?“

Wingardium leviosa,“ pronesl Snape dřív, než její kamarádka stačila zareagovat. „Jděte napřed, Weasleyová, můj Patronus je špatný.“

„Ale Hermiono...“ Zrzka se zarazila, ale Snape jí nevěnoval pozornost. Manévroval s postelí ven z místnosti a na chodbu. Byla tam tma. Snape je cítil, i když mnohem méně ostře, než kdyby se přišli krmit.

„Hermiono, proč nepošleš zpátky i malého Harryho?“ zasyčela Weasleyová. Všichni mluvili tiše, ačkoli nezáleželo na tom, jestli křičí, nebo šeptají. „Odnesu ho a vrátím se.“

„Mozkomorové nedají polibek kojenci,“ vysvětlil Snape krátce. „Ještě nemá trvalé vzpomínky, ani plně vyvinutou duši.“

„A bude chtít pít,“ dodala Grangerová a sklopila oči. Vypadala mladě, pomyslel si Snape a skoro ho to překvapilo. Možná ho k tomu přiměla zima, ale měl pocit, jakoby levitoval něco, co září. Přes všechny své povinnosti - a chyby - byla Grangerová stále mladá matka.

Zahnuli za roh a Snape musel trhnout postelí ke straně chodby; kolem se snažil protlačit houf vyděšených sekretářek. „Mozkomorové!“ zapištěla jedna z nich a málem uvízla mezi postelí a zdí.

„Weasleyová, příště laskavě uvolněte cestu,“ vyštěkl Snape.

Ale nebylo to potřeba. Za okamžik už se nacházeli u dveří do vstupní předsíně ministerstva. Pokud nebyli mozkomorové tam, pak stáli hned za nimi; Snape cítil chlad až do morku kostí. Grangerová urovnala zavinovačku kolem svého uzlíčku, který ke Snapeově úlevě stále klidně spal. Možná další uklidňující kouzlo?

„Otevři dveře, Ginny,“ řekla.

Weasleyová přikývla. „Dobře.“ Na to rozevřela křídla dveří a Snape zatnul zuby nad chladem, který se jimi prodral. Pomyslel si... vzpomněl si na něco z doby před více než dvaceti lety: na zimu a na koště ve svých rukou. Bradavice. Teď už to bylo jasné. Ospalost, strašlivý strach z konce, že ho Jonathan Frost opustí - odejde někam na sever, do mrazu... Probudil se, sám. Osamělost. Ztráta.

Dítě otevřelo pusu a vydalo tenký, hrdelní vzlyk. „Pšt,“ zašeptala Grangerová; Snape slyšel, jak se jí chvěje hlas.

Vešli. Místnost byla převážně plná bystrozorů. Weasleyová ustoupila stranou; Snape zahlédl několik rudovlasých a s nelibostí zjistil, že vedle Alastora Moodyho se krčí Fred Weasley. S potěšením si však všiml, že oba vypadají bledě. Místností se proháněl průvan a na druhém konci se míhaly přízračné obrysy Patronů. Za nimi se nacházely otevřené vstupní dveře.

„Pojďme,“ řekla Grangerová.

Snape přikývl. Byli v polovině cesty, než je zastavil jakýsi bystrozor, kterého Snape nepoznal; to už se ale vrátila Weasleyová. Zanedlouho se ocitli v mraku Patronů. Dav mozkomorů se začal zřetelněji rýsovat. Ve světle procházejícím dveřmi Snape viděl, že jsou uspořádáni zhruba do trojúhelníku, v jehož čele stál obzvlášť vysoký jedinec. Kolem nich se vznášel stříbrný vzduch, jestli tvořený mlhou smrti, nebo magií to Snape nevěděl.

„Ginny, ty zůstaň vzadu,“ řekla Grangerová, ačkoli, jak si Snape pomyslel, ten příkaz nebyl příliš potřeba; Weasleyová couvla spolu s ním a ruka s hůlkou se jí třásla námahou. Její Patron ve tvaru koně se vytratil kdesi ve venkovní mlze.

„Hermiono, jsi si jistá?“ zeptala se zrzka sotva slyšitelným hlasem.

Grangerová přikývla. „Kdybys ale mohla držet svého Patrona poblíž... Severusi?“

Snape je vedl dál do prostoru. Hlavní mozkomor se přesunul odpovídajícím pohybem vpřed. Vzduch kolem byl příliš neprůhledný, než aby bylo možné rozeznat budovy, a nebe nad nimi bylo zatažené; mozkomorové každopádně zabírali většinu prostoru, který normálně představoval rušné londýnské náměstí. Snape polkl. Hůlka v jeho ruce byla -  cítil ji jako starou Kometu ze svých vzpomínek, jako kamennou boudu na košťata. Přál si, aby si Grangerová s jednáním pospíšila.

Vtom hlavní mozkomor couvl. Grangerová se otočil. „Severusi - Severusi,“ vydechla. Její hlas i tvář byly zkreslené větrem, „položte mě tady - pojďte!“

Snape se zamračil. Pozoroval, jak se hlavní mozkomor jakoby v odpověď přiblížil a jeho ruce, obklopené stříbrem Patronů, se zvedaly, zvedly se k okraji kapuce jeho pláště. Do srdce se mu zabodl střípek ledu.

„Ženská bláznivá!“ vyštěkl a ukončil levitaci. Pochopil. Ruce se mu zpotily, ale hlas se nezachvěl. „Jsem tady,“ prskl a zahleděl se do tmy. „Co chcete?“

Mozkomor teď sahal do rukávu. Snape ho pozoroval, čekal, napjatý a nejistý. Šedá, kostnatá ruka vytáhla - kus mudlovského papíru? Přesně to to zjevně bylo, složený a a v jako střep ostrém větru pozoruhodně tuhý kus papíru. A mozkomor ho držel přímo před sebou, jako by trpělivě čekal, až si ho Snape vezme.

Snape si ho vzal.

***

Ginny měla problém soustředit se na něco jiného než na mantru, kterou si opakovala v hlavě: zůstaň naživu, zůstaň naživu. Chlad připomínal něco, co se jí snažilo rozvrátit život.

Ale držela Zázvorku u sebe (tak pojmenovala svého Patrona - nikdy nikomu neřekla, odkud ta podoba pochází - šlo o obrázkovou knížku, kterou jí četl táta, když jí bylo sedm) a čekala, až Hermiona skončí. Zdálo se, že to trvá věčně.

Pak mozkomor, který popošel vpřed, ustoupil. Hermiona teď něco říkala, ale pro Ginny bylo těžké to pochopit... Bylo to ‘jděte!’, co říkala, nebo křičela? Zakusoval se do ní chlad. Pak se mozkomor natáhl...

Snape vykročil vpřed. „Ženská bláznivá!“ zavrčel zcela zřetelně. Pak k mase před sebou: „Jsem tady. Co chcete?“

Hlavní mozkomor sundal ruce z kápě, sáhl do rukávu a vytáhl... čtvrtku? Papír? Ginny se ho snažila rozeznat zřetelněji, ale nešlo to. V každém případě ho mozkomor držel před sebou a Snape ho - prudkým pohybem - převzal...

Všechno se na okamžik zastavilo. Pak, jako když se zastaví dech, se svět stal světlem, čistým světlem.

Světlo.

To bylo jediné, na co Ginny dokázala myslet; nevěděla, že její oči vydrží tak intenzivní jas. Když bolest ustoupila natolik, že se dokázala přimět, aby s mručením zamžourala na to, co měla před sebou, uviděla tvary. Stoupající tvary - natahující se, prodlužující se, tažené vzhůru k obloze a získávající těla, ztrácející těla, splývající se silou větru...

Když sklopila zrak k místu, odkud je to téměř neodolatelně táhlo do vyšších výšek, uviděla na zemi hromady a hromady tmavých cárů. Pak si uvědomila, co je to za světlo. To mozkomorové stoupali vzhůru a proměňovali se. A Ginny si uvědomila, že zima přestala. Místo toho bylo téměř horko. Objevilo se to dokonalé chvění vzduchu, které přichází s počínajícím jarem nebo podzimem po ránu a navečer...

Lidé za ní křičeli. Někteří, tak trochu zbytečně, prostě ječeli: „Mozkomorové! Mozkomorové!“ Obrysy ve vzduchu se rozplývaly, stáčely se do sebe jako kouř a mizely. Jako dlouhý, neochotný výdech světlo u země sláblo, jemně pulzovalo a až nakonec vyhaslo.

Mozkomorové byli pryč.

„Hermiono?“ vykřikla Ginny, protože novopečená matka se sesunula na postel a její tělo se schoulilo kolem malého Harryho.

„Jsem v pořádku,“ odpověděla Hermiona.

Ginny se rozhlédla kolem sebe. Na místě, kde se původně vznášeli mozkomorové, leželo jen mnoho otrhaných kusů látek, z nichž některé byly očichávány nebo zkoumány zvědavějšími Patrony, kteří tu ještě zůstali. „Co se to právě teď stalo?“

„Nevím,“ řekla Hermiona.

Předsíň se postupně vzpamatovávala z ohromeného ticha, a jak šok odezníval, nabývala na hlasitosti. Ginny za sebou slyšela útržky vět, většinou opakování ‘Co se stalo?’ nebo kletby vzývající Merlina. K tomu se přidal nářek Hermionina dítěte, které se zvedalo jako balónky.

„Snape!“ vyštěkl Pošuk. „Kam jdeš? Snape?“

Mistr lektvarů, jak Ginny viděla, spěšně procházel mezi hromadou hadrů a tvářil se, jako by Pošuka neslyšel.

„Nechte ho jít,“ zavolala Hermiona, ale Ginny pochybovala, že Pošuk její hlas přes okolní vřavu slyšel. Ginny téměř instinktivně ustoupila stranou - měla by se snažit Snapea zastavit? - ale kolem ní prolétl horký proud magie a zasáhl Snapea do zad. Muž se zastavil a trhl sebou jako loutka, které někdo napnul provázky.

„Kam jdeš, Snape?“ křikl znovu Pošuk.

Všichni ztichli. Ginny se rozpačitě podívala na dav v předsíni. Připadala si tak trochu chycená uprostřed, i když jen zprostředkovaně díky místu. Několik starších bystrozorů mělo ve tváři temný výraz a Ginny si poprvé po dlouhé době uvědomila, že Snape býval Smrtijed.

„Nechte mě jít, Alastore.“

„Cože?“ vyštěkl Pošuk a škubl hůlkou.

Snape sebou trhl a udělal obrat o sto osmdesát stupňů. Jeho tvář, když ji Ginny uviděla, vypadala jako gumová maska. Něco strašného bylo špatně, nebo se možná něco strašného stalo.

Snape znovu promluvil. Bylo téměř obtížné zaslechnout, co říká. „Nechte mě jít, Alastore.“

„Kam jdeš?“

„Na tom nezáleží.“

Pošuk si odfrkl. „Cože? Stydíš se nám to říct, Snape? Co to máš v ruce? Dali ti to mozkomorové?“

„Mozkomorové jsou pryč,“ prohlásil Snape rozhodně, ale objevila se v tom ostrá hrana. „Byli rozpuštěni, zničeni, osvobozeni, omluveni, ať už se na to díváte jakkoli. Mozkomorové už nejsou ničí záležitost. Teď mě nechte jít.“

Pošuk chvíli mlčel. Pak Fred (Ginny na okamžik zaťala čelist) zvýšil hlas: „Jdete za Potterem?“

Snape neřekl nic. Jde za ním, pomyslela si Ginny instinktivně. Nebo - možná ne, řekla si. Ale v mysli jí naskočily lekce z výcviku bystrozorů; každý instinkt, který v ní instruktoři zakořenili, jí říkal, že Snapeovo mlčení je výhoda. Ale Snape by měl být v takových výsleších starý mazák. Byl snad pod nějakým kouzlem?

„Co Potter chce?“ ozval se koktající hlas. K Ginnyinu překvapení to promluvil ministr; myslela si, že utekl.

Zase promluvil Fred: „Snape, co je na tom papíru, který držíte?“

Snape sebou trhl. „Na tom nezáleží. Potter už není hrozbou.“

To se setkalo s jistým zděšením. Ginny těkala očima mezi Snapem, který se tvářil nevyzpytatelně, a davem, který ho ve svém mumlání ignoroval. Hermiona, jak si všimla, se mračila. Ginny se přistihla, že je překvapená, ale ne šokovaná. Cítila, že Harry není Temný.

„Jak to víš?“ křikl Pošuk.

Trvalo další chvíli, než Snape odpověděl, hlas stále podivně tichý. „Je to tady napsané. A důkazem je, že mozkomorové jsou pryč.“ Opět se krátce odmlčel. „Teď už nemá moc. Potter nemá žádnou moc. Vyměnil ji s mozkomory.“

Další šumění. Ginny se zamračila. Všechnu svou moc? Byl teď Harry...? Její myšlenky se zadrhly.

„Nějak se mi to zdá trochu přitažené za vlasy, Snape.“ Zase Fred, pomyslela si Ginny a znovu zatnula zuby. Šum však neutichl; zvedl po Fredových slovech a Ginny si poté, co její hněv trochu opadl, uvědomila, že v davu je mnoho lidí, kteří museli zcela nebo aspoň napůl sdílet její přesvědčení: Harry nebyl Temný.

„Omlouvám se, pane řediteli,“ zasyčel Snape a najednou vůbec nebyl klidný, ale téměř se třásl, „ale možná byste mi chtěl vysvětlit, jak to, že všichni mozkomorové zmizeli?“

Fred se bezstarostně zasmál. „Jsem si jistý, že existují i jiná vysvětlení, která se netýkají Harryho Pottera.“

„Proč? Jaká přesvědčivá vysvětlení, pane řediteli?“ vykřikl Snape, nebo se tomu přiblížil do té míry, aniž by utrousil byť jen špetku jedu. Ginny si najednou uvědomila, že ho nikdy neviděla tak rozzlobeného, rozčileného nebo k smrti uštvaného. Třásl se. „Jsem si jistý, že Dennímu věštci se budou líbit jakákoli moudra, kterými se je rozhodnete krmit. A teď, Alastore, byl byste tak laskav...“

„Snape,“ přerušil ho Pošuk, „co stojí na tom papíře, který držíš v ruce?“

„To, co jsem vám právě řekl,“ zasyčel Snape. „Teď už je bezmocný, a proto jsou mozkomorové zničeni.“

„To je všechno?“ zavrčel Pošuk.

„Zbytek,“ zavrčel Snape, „je osobní.”

Ginny cítila, jak jí nastalé ticho brní za krkem. Pulsující ticho a ještě něco dalšího. Začala se rozhlížet kolem sebe; všichni ostatní, jak si v návalu vlastního uvědomění všimla, dělali totéž. Pohlédla na Snapea. Ten se nedíval na nikoho.

„Severusi...“ oslovila ho Hermiona. Znělo to unaveně, napjatě, ale zároveň jemně. Odmlčela se.

„Snape,“ pokračoval Pošuk chraplavým hlasem, „nech mě si to přečíst.“

Další puls ticha. Pak Snape naklonil hlavu. S poryvem větru mu dopis vylétl z ruky a jako pták přistál Pošukovi v dlani. Jeho magické oko se upřelo na Snapea, ale to skutečné rychle přejelo po stránce - rozšířilo se údivem, zúžilo a zastavilo v kritické nehybnosti.

„Aha,“ zavrčel Pošuk.

„Alastore,“ oslovil ho Fred, „řekl bych, že dopis napsaný samotným Potterem bude jen těžko důvěryhodný. A myslím, že ministr by se mnou v tomhle souhlasil.“

„Cože? Ach ano,“ hlesl ministr. „Myslím, že ano.“

Ticho a pak Fred ukázal na dopis: „Kdyby vám to nevadilo, Alastore.”

Objevil se záblesk, výbuch vzduchu, který připomínal explozi. Fred se zapotácel. Dopis, který náhle zrudl, vystřelil od Pošuka do Snapeovy ruky. Ginny zírala; to byla bezhůlková magie?

„Ne,“ zasyčel Snape. Znělo to podivně nesrozumitelně. „Vy to číst nebudete, Weasley,“ vyplivl. Ginny šokovaně zírala. Snape plakal. Snape opravdu plakal - proto měl tak zkřivený obličej, strašlivě obnažený, jak to u něj ještě nikdy neviděla. Ale pak se zase ovládl, tvář se vyhladila. Působilo to jako sledovat lapání šelmy po vzduchu. „Přijal Polibek! Teď už budete určitě šťastný.“

Polibek? pomyslela si Ginny šokovaně. Snape v nastalém tichu narovnal záda, sklonil hlavu a otočil se. Před ním se nacházela prázdná ulice. „Accio koště!“ vyštěkl a namířil hůlku na Prvotřídní potřeby pro famfrpál. Koště - Kulový blesk, jak Ginny poznala - vyplulo ven doprovázené zvukem tříštícího se skla, který protrhl ohlušující ticho. Snape na něj nasedl a vznesl se do vzduchu. Během několika vteřin byl pryč.

 


Poznámky k překladu:

*) bona fide = lat. v dobrém úmyslu

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: AAZUZA - 25.01. 2025
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: anizne - 25.01. 2025
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Kapitola 15: Konec mozkomorů (Hodnotenie: 1)
Od: anizne - 25.01. 2025
|
To určitě nebude jen tak, polibek určitě zabil jen tu voldemortí část duše.
Děkuju za další kapitolu, budu doufat v dobrý konec.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: nika12 - 25.01. 2025
| |
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Folwarczna - 25.01. 2025
| |
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: ivy - 25.01. 2025
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: ivy - 25.01. 2025
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: anonymka9 - 25.01. 2025
| |
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: lucky - 25.01. 2025
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: luisakralickova - 25.01. 2025
| |
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: maria - 25.01. 2025
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Kapitola 15: Konec mozkomorů (Hodnotenie: 1)
Od: Yuki - 27.01. 2025
| |
Nemůže být mrtvý... tomu nevěřím. Že by přišel o moc, kterou získal, ano. Že by v něm nebyla Voldyho duše - beru. Ale úplně, úplně pryč? Ne...
Kdy bude pokračování, prosím? :)

Kapitola 15: Konec mozkomorů (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 27.01. 2025
|
Hm, Harryho s mocí by se báli všichni. Nakonec by ho uštvali. Takže se nedivím, že vyměnil moc a duši za osvobození mozkomorů (předpokládám, že chtěli ukončit existenci). A s ohledem na autorovo psaní bych se ani nedivila, kdyby to byl konec Harryho Pottera.
Anebo je vše jinak a já budu kulit oči - ostatně jako většinu příběhu.
Moc děkuji za další část, Jacomo. Těším se na další.
PS: Stejně jako Severus bych se na Grangerovou nemohla ani podívat. Pořád nemůžu vyřešit otázku, co za osobu by bylo ochotno ohrozit své novorozené dítě za co? Za zjištění, jestli je Harry Potter temný?

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Fanny88 - 28.01. 2025
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Prehľad článkov k tejto téme:

Dius Corvus: ( Jacomo )25.01. 2025Kapitola 15: Konec mozkomorů
Dius Corvus: ( Jacomo )18.01. 2025Kapitola 14: Setkání
Dius Corvus: ( Jacomo )16.11. 2024Kapitola 13, část 2/2: Další smrt
Dius Corvus: ( Jacomo )02.11. 2024Kapitola 13, část 1/2: Další smrt
Dius Corvus: ( Jacomo )26.10. 2024Kapitola 12, část 2/2: Před učiněním závěru
Dius Corvus: ( Jacomo )19.10. 2024Kapitola 12, část 1/2: Před učiněním závěru
Dius Corvus: ( Jacomo )05.10. 2024Kapitola 11: Mezihra
Dius Corvus: ( Jacomo )07.09. 2024Kapitola 10, část 2/2: Požadavky splněny
Dius Corvus: ( Jacomo )31.08. 2024Kapitola 10, část 1/2: Požadavky splněny
Dius Corvus: ( Jacomo )20.07. 2024Kapitola 9, část 2/2: Čtyři požadavky
Dius Corvus: ( Jacomo )13.07. 2024Kapitola 9, část 1/2: Čtyři požadavky
Dius Corvus: ( Jacomo )06.07. 2024Kapitola 8, část 2/2: Minulost a přítomnost
Dius Corvus: ( Jacomo )29.06. 2024Kapitola 8, část 1/2: Minulost a přítomnost
Dius Corvus: ( Jacomo )22.06. 2024Kapitola 7, část 2/2: Světla jedno po druhém bledla
Dius Corvus: ( Jacomo )15.06. 2024Kapitola 7, část 1/2: Světla jedno po druhém bledla
Dius Corvus: ( Jacomo )08.06. 2024Kapitola 6, část 2/2: Tání
Dius Corvus: ( Jacomo )01.06. 2024Kapitola 6, část 1/2: Tání
Dius Corvus: ( Jacomo )25.05. 2024Kapitola 5, část 2/2: Věrolomnost
Dius Corvus: ( Jacomo )18.05. 2024Kapitola 5, část 1/2: Věrolomnost
Dius Corvus: ( Jacomo )11.05. 2024Kapitola 4, část 2/2: Prolomení ledu
Dius Corvus: ( Jacomo )04.05. 2024Kapitola 4, část 1/2: Prolomení ledu
Dius Corvus: ( Jacomo )27.04. 2024Kapitola 3, část 2/2: Hledání
Dius Corvus: ( Jacomo )20.04. 2024Kapitola 3, část 1/2: Hledání
Dius Corvus: ( Jacomo )13.04. 2024Kapitola 2, část 2/2: Ve společnosti cizinců
Dius Corvus: ( Jacomo )06.04. 2024Kapitola 2, část 1/2: Ve společnosti cizinců
Dius Corvus: ( Jacomo )30.03. 2024Kapitola 1, část 2/2: Mise Sever
Dius Corvus: ( Jacomo )23.03. 2024Kapitola 1, část 1/2: Mise Sever
. Úvod k poviedkam: ( Jacomo )24.12. 2022Úvod