Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 36. Hranice - 2/2

Kneader zřejmě věděl, že zatlačil, co mohl, protože nakonec vyslyšel Snapeovo přání a prudce změnil téma. „Ten druhý chlapec. Ron, že? Mám nápad, ale nejsem si jistý, jestli se vám bude líbit.“

...

Ron? Harrymu poskočilo srdce a přisunul se blíž ke zdi, jako by to mělo urychlit mužova slova. Všechny řeči o něm samotném odsunul stranou na pozdější zvážení – a že jich bylo k uvážení dost. Teď však byl víc než dychtivý dozvědět se jakékoli novinky o Ronově stavu.

Snape se zhluboka nadechl a po chvíli odpověděl: „Vyzkoušeli jsme už skoro všechno, co umíme. Výzkum, diagnostická kouzla, lektvary. Ve štábu mi dozrává ještě několik lektvarů, které se můžeme pokusit podávat za týden nebo dva, ale kromě toho… jsme bezradní. Věřte mi, že každý nápad bude vítán.“

„Vy se o něj taky bojíte, že?“ Kneader to pronesl škádlivě a Harryho trochu vyděsila jeho drzost. Nikdy nepoznal nikoho kromě Brumbála, kdo by dokázal Snapeovi říct, co se mu zlíbí, a bez úhony se dobral konce rozhovoru.

„Ani v nejmenším,“ otřásl se Snape. „Je to Weasley. Má spoustu lidí, kteří si o něj dělají starosti. Včetně Pottera.“

„Potterovi na něm záleží.“

„Ano.“

„Na němž záleží vám,“ nadhodil Kneader vědoucím tónem.

Snape se zamračil. Pak netrpělivě zagestikuloval. „Váš nápad?“

„Za dobu svého léčitelského působení jsem viděl mnoho kleteb,“ začal. „Tenhle případ je jiný… ale připomíná mi pacientku, kterou jsem měl před dvaceti lety na starosti. Trvalo nám celou věčnost, než jsme zjistili, co té ženě je. Přišel jsem na to vlastně jen náhodou…“ Kneader se odmlčel a podíval se přímo na Snapea. „Myslím, že bychom měli zvážit zdvojenou kletbu.“

Snape se zamračil, naklonil se dopředu a čekal, až bude Kneader pokračovat. Harry se také naklonil a připomněl si, že má dýchat.

Kneader vysvětloval: „Jeho příznaky neodpovídají žádné z typických kleteb, které by vedly k takovému stavu. Pokud se však zkombinují s jinou, méně zjistitelnou kletbou, která by mohla některé příznaky zamaskovat nebo změnit…“

„Mohli bychom snadno přehlédnout zjevnou diagnózu,“ doplnil Snape. „Ano, teoreticky je to možné, ale k dosažení tak specifických výsledků by bylo zapotřebí rozsáhlé přípravy, aby kletby fungovaly v tandemu. Účinky obou kleteb by musely být přesně naplánovány. Za jakým účelem by Pán zla nebo jeho stoupenci chtěli Weasleyho záměrně uvést do kómatu? Neslouží to žádnému účelu. Mnohem pravděpodobnější se zdá, že ho chtěli zajmout jako návnadu na Pottera a on se ocitl v dráze zbloudilé kletby, když se jim to nepodařilo.“

„Jak jste se o tom útoku dozvěděli?“

Snape neodpověděl a Harry prakticky viděl, jak se mu v hlavě otáčejí kolečka, když muž promýšlel Kneaderovy nápady.

„Je možné, že ať už vás před útokem varoval jakýkoli zdroj, byl prozrazen? Nebo že jim ty informace někdo předal záměrně?“

„Co naznačujete?“ zeptal se Snape pomalu.

„Naznačuji možnost – jen možnost –, že Řád ve skutečnosti Smrtijedy nezadržel, když zaútočili na Weasleyovy. Co když Vy-víte-kdo dal Řádu tip, protože je tam chtěl mít, a pak chtěl, abychom si mysleli, že jsme vyhráli, že Weasleyovi utekli, jen aby na chlapce uvalil kletbu, která by je nějak dovedla přímo k Potterovi?“

Snape oněměl, oči prozrazovaly jak jeho překvapení nad tou teorií, tak zděšení nad jejími důsledky. Harryho napadlo, že se nejspíš tváří stejně… ale jeho mozek se pohyboval příliš pomalu a snažil se to dát dohromady…

„Ten Weasleyovic chlapec je nejlepší přítel Harryho Pottera,“ pokračoval Kneader. „Jeho rodina patří také ke známým členům Řádu. Vy-víte-kdo je stratég. Občas nevyzpytatelný, ale v jádru stratég. Rozumně předpokládal, že kdyby tenhle Ron a jeho rodina potřebovali ochranu nebo ošetření, velmi pravděpodobně by se schovali vedle Pottera.“

Snape zavrtěl hlavou. „Ne. Jakákoli varianta lokalizačního kouzla by nikdy nemohla obejít rozsáhlá strážní zařízení ve štábu, natož Fideliovo zaklínadlo.“

„To je v základě pravda,“ připustil Kneader tiše. „Ale… se způsobem, který by zaručil, že kouzlo zůstane aktivní po dlouhou dobu – například ukryté ve zdánlivě nezrušitelné spánkové kletbě –, možná posílené nebo spuštěné, kdyby Potter přišel do přímého kontaktu s chlapcem… S kouzelníkem neuvěřitelných schopností by mohlo být zúžení přibližné polohy otázkou času.“

„A v tu chvíli,“ dodal Snape téměř šeptem, „když věděl, že už nemůže stopovat přesněji, a usoudil, že je ve hře Fideliovo zaklínadlo, využil všech svých znalostí, aby Pottera donutil přestěhovat se na nové místo, které je snadněji vypátratelné.“

„Můj domov není tak snadno vypátratelný,“ podotkl Kneader.

„Snadněji než štáb.“ Snape vstal a začal přecházet po místnosti. „ I tak by to zabralo nějaký čas, ale tady není ve hře žádné Fideliovo zaklínadlo. Jestli má vaše teorie nějaké opodstatnění, bude jen otázkou času, než najde naše konkrétní místo.“

„Pokud mám pravdu,“ řekl Kneader, „měli bychom toho chlapce od Pottera oddělit.“

„Ano,“ souhlasil Snape ochotně, „ale to nevyřeší další problém. Pokud Weasleyho najdou, stejně zaútočí. A pokud ho najdou bez Pottera, použijí ho jako návnadu. Potter nebude nečinně přihlížet, jak kvůli němu ubližují jeho příteli. Bez váhání se vydá Pánovi zla a najde způsob, jak obejít jakýkoli pokus o jeho zastavení. To nemůžeme dopustit. I Weasleyho musíme za každou cenu chránit.“

„Souhlasím.“

„Máte nějaký způsob, jak odhalit kletby, které na něj byly uvaleny, abychom je mohli jednotlivě izolovat?“

Kneader zavrtěl hlavou. „Jestli to je zdvojená kletba, jsou příliš složitě propojené, a proto je nelze odhalit v jejich jednotlivých částech. Jediný způsob, jak chlapce vyléčit, je zjistit konkrétní kombinaci použitých kleteb a pak vyvinout protikletbu, která bude cílit na obě současně. A jediný způsob, jak tuto informaci zjistit…“

„… je od samotných Smrtijedů, kteří ho prokleli,“ dokončil Snape a ramena mu poraženecky poklesla. Několik minut mlčeli, což bylo pro Harryho nešťastné, protože teď měl čas přemýšlet o tom, co slyšel. Srdce mu bušilo a měl problém se nadechnout. Někdy se tak cítil po nočních můrách, a tohle bylo horší než jakákoli noční můra. Přitiskl si ruku na hruď a snažil se dýchat.

Hrál si s ním snad Voldemort celou dobu? Už při té vizi o útoku na Doupě? Byl snad Ron záměrně takto proklet, aby našel Harryho? Muži ve vedlejší místnosti znovu mluvili, ale jemu zvonilo v uších a nedokázal přemýšlet ani registrovat, co říkají. Strhl si z obličeje Strážce stěn a ponořil zrak do tmy svého pokoje, kde jediným zvukem byl šelest jeho dechu a sotva slyšitelné šumění nezřetelných hlasů přes zeď.

Postavil se na roztřesené nohy a hned se zase posadil. Pokud byla Kneaderova teorie pravdivá, co to znamenalo pro Rona? Pro Harryho? Pro všechny, kdo byli s ním? Jak mohli doufat, že budou v bezpečí, když byl Voldemort vždycky o krok napřed? Pokud měl k Harryho mysli větší přístup, než si představoval?

Byly některé z jeho letních vizí skutečné? Poslal Voldemort všechny své vize záměrně, nebo byly některé z nich náhodné? K poslání té o paní Figgové nebyl žádný důvod, vůbec žádný. A samozřejmě tu bylo to o Snapeovi, když ho mučili poté, co ho odhalili jako špióna… To musela být pravda.

Nebo ne?

Po těle mu přeběhl mráz. Viděl Snapea poté, co ho mučili. Věděl, že je to pravda. Ale stejně tak byla skutečná i vize o útoku na Doupě. Voldemort nelhal, ani nepředstavoval nic falešného; prostě chtěl, aby to Harry viděl. Tedy pokud byla Kneaderova teorie pravdivá. Stále nevěděl, jestli tomu tak je. Nadechl se. Ale dávalo to takový smysl…

Voldemort mohl snadno narafičit, aby Snapea přistihl jako špeha, přičemž ten si pak mohl získat jeho důvěru a nakonec se obrátit proti němu.

Ale Snape musí být na jejich straně, hádal se Harry sám se sebou. Vždyť ho chránil před Voldemortem. Měl spoustu příležitostí, když byl s Harrym sám u Dursleyových a na Grimmauldově náměstí, aby ho zneškodnil a vydal Voldemortovi. Ale neudělal to. Ušel z cesty, aby Harryho varoval, aby ho ochránil. Dokonce mu dal způsob, jak si přivolat pomoc… Krátce se palcem dotkl prstenu, aby si připomněl, že tam je.

Ledaže by to všechno byla součást Voldemortova plánu, jak přimět Harryho, aby Snapeovi věřil…

Ne! Snape mu pomohl s nitrobranou. Harryho loni napadlo, jestli Snape záměrně neotevírá jeho mysl, aby Voldemortovi usnadnil cestu dovnitř. Tentokrát však věděl, že dělá pokroky. Poprvé se mu podařilo vytáhnout se z vize bez pomoci. Podařilo se mu zabránit nitrozpytci v přístupu k některým vzpomínkám. Začínal se umět lépe soustředit, zazdít emoce a myšlenky, i když měl před sebou ještě dlouhou cestu. Snape ho učil, opravdu ho učil, ne jen předstíral.

Brumbál Snapeovi důvěřoval. Jiný Harry si myslel, že by mu měl věřit také. A jakkoli Harry zpochybňoval všechny Voldemortovy vize, stále věřil svým snům o budoucnosti. Pocházely z jeho nitra, ne od Voldemorta. Jestli si byl něčím jistý, tak právě tímhle. Hluboko v srdci věděl, že jim může věřit. Pocházely z hloubi jeho vlastní duše.

A kdyby nemohl věřit sám sobě, komu by mohl věřit?

Takže bude věřit Snapeovi. Musí… protože kdyby si teď dovolil o Snapeovi pochybovat, ocitl by se v naprosté a bezvýchodné situaci.

Znovu se pokusil postavit a tentokrát ho nohy podržely. Přešel k lampě a rozsvítil ji, protože věděl, že ještě hodně dlouho nebude spát.

Proč se nechal tak dlouho ukolébat pocitem bezpečí? Jistě, byl kvůli Voldemortovi ve stresu, ale reálně si nemyslel, že temný čaroděj má skutečný plán – se skutečnou šancí na úspěch – jak ho najít. Představoval si, jak naslepo pátrá, jak říká svým stoupencům, aby se měli na pozoru, jak nahodile jde po Harryho přátelích, kdyby to náhodou mohlo přinést ovoce při pátrání. Ale ne – Voldemort nedělal nic náhodně, že ne? Věděl přesně, co dělá, na každém kroku, dokonce si na to dával čas, a teď mohl být Ron časovanou bombou pokročilého sledovacího kouzla a Harryho mysl byla pro Voldemorta prázdnou tabulí, na kterou mohl psát, co chtěl a kdy chtěl, a…

Harry se najednou cítil neuvěřitelně, hluboce znásilněný.

Cítil, jak se mu derou do očí slzy frustrace a strachu. Chtělo se mu křičet, ale zadržel to. Místo toho svou frustraci přesměroval do kopání do nočního stolku. Lampa se zakymácela a on se vyškrábal dopředu, aby ji zachytil, místo toho ji ještě víc vyvrátil. V kakofonii trhajícího se kabelu a tříštícího se skla se rozbila o zem a uvrhla jeho pokoj opět do tmy.

Zavrávoral a čekal…

O několik vteřin později se dveře ložnice otevřely a on byl zalit světlem z vedlejšího pokoje. Nemusel ani zvedat oči, aby poznal, že ve dveřích stojí Snape.

Harry zůstal čelem k rozbité lampě a čekal na přednášku. Měl prostě podlehnout nutkání křičet, pomyslel si mrzutě. Více vysvětlování, méně škod na majetku. Kneader si jistě nebude myslet, že je zdvořilý mladík, když mu zničil lampu.

V ložnici se rozsvítilo světlo a Harry přivřel oči před jasem. Cítil, jak se Snape objevil před ním, ale nepodíval se na něj. Za víčky se mu dál hromadily slzy a on se je neodvažoval otevřít. Kdyby to udělal, rozplakal by se před Snapem.

Opravdu nechtěl plakat před Snapem.

„V pořádku?“ zeptal se muž tiše a Harry se zmohl na trhavé přikývnutí. „Co se stalo?“

Harry pokrčil rameny. Nevytvářel zrovna nejsilnější argument pro to, aby ho nechal o samotě, ale bál se, že kdyby otevřel ústa, nechtěně by ze sebe vydal vzlyk. Vůlí si přál, aby to ten muž nechal být a odešel.

Ale tohle byl Snape. Ten si nemohl pomoci a vždycky strkal svůj abnormálně velký nos do Harryho záležitostí. Harry polkl a odvrátil hlavu. Tuhle myšlenku nemyslel vážně. Opravdu ne. Vážil si všeho, co pro něj ten muž v poslední době udělal. Jen se mu teď skutečně nechtěl podívat do očí, když se chtěl jen zahrabat do peřin a vyplakat se kvůli Ronovi a kvůli sobě… hlavně kvůli tomu, že neovládá ani vlastní mysl.

Při té poslední myšlence se mu znovu rozbušilo srdce a on se prudce nadechl. Pokud měl Voldemort takový přístup k jeho mysli, co mu bránilo, aby s Harrym manipuloval i jinak? Nemyslel si, že by se ho pokusil znovu posednout, ale mohl mít jiné způsoby, jak Harryho oklamat, jak ovládnout jeho myšlenky nebo činy. Čemu dalšímu by ho mohl přimět, aby uvěřil, zmanipuloval ho? Harry sotva zaregistroval, jak prudce dýchá, když ucítil ruce, které ho postrčily, aby si sedl na postel.

Nemohl dýchat. Opravdu nemohl dýchat. Odněkud z hrudi se mu vydral sípavý sten a rukou šátral po něčem, čeho by se mohl chytit. Sevřel mezi prsty hrst látky, aniž by ho zajímalo, že je připevněná ke Snapeovi, a snažil se nasát vzduch tam, kde žádný nebyl.

„Pottere. Podívejte se na mě! Otevřete oči a podívejte se na mě.“

Poslechl a sotva zaregistroval, že mu přitom vytryskly slzy. Na okraji svého vidění spatřil černotu a pevněji sevřel látku. Takhle měl zemřít? Protože to byl opravdu, opravdu ubohý způsob, jak zemřít po tom všem, čím si prošel.

„Máte další záchvat paniky. Myslíte si, že nemůžete dýchat, ale můžete.“

Nemohl. Snažil se, ale nemohl. Volnou rukou se zběsile drápal po krku.

„Pomalu.“ Snape chytil Harryho ruku do pevného sevření a druhou se přidržel jeho ramene. Naklonil se tak, aby měl oči přímo před Harryho. „Jen jeden nádech, Harry. Jeden pomalý nádech. Vyrovnej se mému.“ Položil si Harryho ruku na hruď a pomalu, přehnaně se nadechl.

Harry se soustředil na Snapea. Na jeho klidné oči, na jeho pomalu se pohybující hruď, a cítil, jak mu do plic vniká malý, roztřesený pramínek vzduchu.

„Dobře. Znovu.“

Vzduch. Kousek po kousku, nádech po nádechu čerň ustupovala z Harryho zorného pole a jeho lapání po dechu se zpomalovalo v odměřené nádechy. Slzy však kanuly a on byl příliš vyčerpaný, než aby se je snažil zastavit. Jakmile Snape viděl, že mu nehrozí smrt v důsledku panického záchvatu, vstal. Ale Harry ho nemohl pustit. Držel se toho, co si uvědomoval, že je pěst plná Snapeovy košile, a naklonil se dopředu, až se opřel čelem doprostřed Snapeovy hrudi. Bylo nepříjemné sedět takhle a opírat se o muže jen hlavou, ale potřeboval to, takže to přijal, i když se připravoval na nevyhnutelné odstrčení.

Snape se zarazil. Nejspíš nečekal, že ho někdo použije jako lidský polštář – dokonce ani když vstali –, ale neodstrčil ho. Harry se tedy pevněji chytil a nechal slzy téct, přičemž se snažil zhluboka, odměřeně dýchat. Bylo to těžké, když plakal. Po jednom obzvlášť přerývaném nádechu, který skončil škytavkou, položil Snape Harrymu ruce na ramena. Nebylo to objetí a nesnažil se ho uklidnit, ale byla to útěcha. A pomohlo to.

Poté, co se jeho slzy zmírnily a začal lépe dýchat, se Snape tiše zeptal: „Noční můra?“

Harry zavrtěl hlavou, což bylo těžké, když měl čelo stále přitisknuté ke Snapeovi. Neochotně zvedl hlavu, protože věděl, že může jeho hranice posouvat jen do určité míry. Nesetkal se se Snapeovým pohledem, když se od něj odtáhl a otřel si rukávem mokrý obličej.

„Vize?“ Snapeův tón byl naléhavější.

„Ne,“ zaskřehotal Harry. Už nikdy nechtěl mít další vizi, dokud bude žít. Ne že by zatím věděl, jak je úplně zastavit. Ani že by nutně musel mít dlouhý život, když na to přijde.

„Nevěděl jsem, že pravidelně trpíte záchvaty paniky.“

„Netrpím,“ popřel Harry automaticky.

„Aha, ano, to vidím,“ protáhl Snape. „Moje chyba.“

Harry pustil Snapeovu košili, když si opožděně uvědomil, že ji stále svírá. Sledoval, jak si ji muž jednou rukou uhlazuje, ale i bez brýlí poznal, že látka je beznadějně pomačkaná.

„Promiňte,“ zamumlal. Je dobře, že je tak psychicky i fyzicky vyčerpaný, usoudil Harry, protože mu to pomohlo odsunout většinu rozpaků na později.

Snape omluvu nevzal na vědomí, jen se zeptal: „Potřebujete lektvar?“

Harry začal vrtět hlavou, ale uprostřed potřesení se zarazil, protože si to rozmyslel. V kufru už měl spoustu lektvaru Bezesného spánku, ale pokud chtěl tyhle vidiny zastavit, možná by nebylo špatné přijmout další, kdykoli mu ho někdo nabídne. „Další lektvar Bezesného spánku?“ zeptal se a rychle vzhlédl.

Snape přikývl a beze slova odešel. Harry zaslechl krátký šum Snapeových a Kneaderových hlasů, než se otevřely dveře, pak se zavřely a o několik vteřin později stál Snape opět před ním, tentokrát s lahvičkou fialového lektvaru v ruce.

Přijal ho s tichým ‚díky‘, ale Snape se k odchodu neměl. Ticho se rozpačitě táhlo, až Harry konečně tázavě vzhlédl. Snape ho pozoroval, i když Harry jeho výraz příliš dobře neviděl. Čekal snad, až lektvar vypije? Harry to vlastně neměl v plánu, alespoň ne teď. Chtěl chvíli přemýšlet, než znovu usne. Nebyl si ani jistý, jestli je ještě noc, nebo se blížilo svítání. Možná prostě zůstane vzhůru, dokud se všichni ostatní neprobudí, a lektvar si nechá na zítřek.

Snape si odkašlal. Harryho napadlo, že se možná chystá něco říct, ale vypadalo to, že si to rozmyslel, protože řekl jen: „Dobrou noc, Pottere,“ a odešel.

Tedy, pokusil se odejít. Když procházel kolem kufru, jeho noha se zachytila a kopla do něčeho na podlaze. Harry nepřítomně sledoval, jak se mužova rozcuchaná postava sehnula, aby to zvedla, a teprve pak si vzpomněl, že upustil Strážce stěn. Oči se mu rozšířily leknutím a zoufale se snažil upravit si rysy, když Snape brýle složil a položil je na Harryho noční stolek… hned vedle Harryho skutečných brýlí.

Snape se odmlčel a podíval se na Harryho tak zblízka, aby viděl v jeho očích zmatek. A Harry poznal, že ve chvíli, kdy se mu nepodařilo zmást muže svou nevinností, zmatení vystřídalo podezření.

„Mám další pár,“ vyhrkl Harry. „Pro jistotu.“

Snape na něj dál zíral a Harry věděl, že ho prozradí horko, které se mu vkrádá do tváře. „Vaši štědří příbuzní vám koupili druhé brýle, že?‘ zeptal se hladce, se zručností profesora zvyklého vyšťourat veškerá tajemství a prohřešky svých studentů.

„Ne,“ odpověděl s příliš velkým zpožděním na to, aby byl přesvědčivý. „Byl to dárek. Od Hermiony. Hned zítra bude muset Hermionu zastihnout o samotě, aby ho podpořila. „Samy se přizpůsobují zraku. Už ji nebavilo, jak se pořád ptám, co učitelé napsali na tabuli.“

Přinejmenším tahle část byla pravdivá.

Ale Snape se nenechal zmást. Soustavně Harryho pozoroval, zvedl Strážce stěn a přiložil je k vlastnímu obličeji.

Harry neměl na výběr, vyrazil proti němu a Snape ho elegantně obešel bokem, protože zjevně předpokládal, že se ho Harry pokusí zastavit.

„Do čeho jste se pustil tentokrát, Pottere?“ zavrčel.

„Do ničeho!“ Pokusil se vytrhnout Snapeovi brýle z ruky, ale ten je držel mimo jeho dosah. „Jsou to jen… moje brýle, nic víc. Nechci, aby se zničily!“

„Takže je necháváte uprostřed podlahy? Výborný plán.“ Nakonec vyštěkl: „Pottere! Okamžitě toho zanechte!“

Harry věděl, že je poražen. Pomalu couval a v žaludku se mu zvedal strach, když si rozzuřený Snape nasadil brýle na nos a okamžitě ustoupil a poplašeně se rozhlédl kolem sebe. Rty se mu pootevřely, jak se díval nejdřív jedním, pak druhým směrem, a Harry využil jeho nepozornosti, nasadil si pravé brýle a ustoupil tak, aby mezi nimi byla postel.

Bylo to také dobře, protože Snapeovy oči byly zúžené štěrbinky, když si sundal Strážce stěn. „Vy jste se díval,“ zasyčel. „Poslouchal jste náš soukromý rozhovor. Že ano?“

Byl by v horším průšvihu, kdyby se přiznal, nebo kdyby se vymlouval na nevědomost? Rozhodl se, že pravdu z něj nakonec stejně vytáhnou, a neochotně přikývl.

Snape se začal plížit kolem postele a Harry couvl ke komodě.

„Vznešená slova bez podpory činů mnoho neznamenají,“ zapředl hedvábně.

„Co –?“

„Vaše velká omluva, Pottere,“ zasyčel Snape a přiblížil se k Harrymu, který se snažil splynout s komodou. Muž byl rozlícený. „Když si pomyslím, že jsem uvěřil vašim slovům, že opravdu litujete toho, jak jste mi loni narušil soukromí, když jste mě celou dobu špehoval a používal tuhle… věcičku,“ vykřikl a odhodil ji na druhou stranu místnosti, „abyste znovu a znovu narušoval mé soukromí!“

„Ne!“ protestoval Harry. „Já jsem ne…“

„Čekáte, že budu věřit čemukoli, co teď vypustíte z úst?“ Snape zavrčel a tvář se mu zkřivila vztekem.

„Přísahám, pane profesore!“ zkusil to znovu. „Já – já vás s Brumbálem poslouchal jenom jednou, hned jak jsme se dostali na Grimmauldovo náměstí. Nechtěl jsem – nebyli jsme, tenkrát – chci říct, chtěl jsem vědět, a šlo o mě, a… ale to je všechno, jenom jednou, přísahám! Až do dnešního večera. Chtěl jsem jen vědět, kdo je tam venku, než to přeruším, a pak jste se zmínil o mně a o Ronovi, a já jsem potřeboval vědět…“

„Ano, vždycky potřebujete vědět,“ ušklíbl se Snape. „A jestli tím pošlapete soukromí někoho jiného, tak budiž.“

„Nemyslel jsem si…“

„A v tom je ten problém. Nepřemýšlíte,“ Snapeův hlas zněl tiše a nebezpečněji, než od toho muže slyšel za poslední týdny, „o svých činech a jejich důsledcích, ani o nikom jiném než o sobě!“

Ta slova ho zasáhla až do hloubi duše a Harry polkl, aby se mu nevyhrnuly slzy. „Je mi to líto,“ řekl prostě.

Snape napřáhl ruku a Harry sebou prudce trhl, narazil zády do komody a vymrštil ruce nahoru, aby se chránil. Až příliš pozdě si uvědomil, že Snape gestem naznačoval, aby přestal mluvit. Spustil ruce, ale škoda už byla napáchána. Snape rychle ustoupil, ve tváři směsici emocí. Byla v něm lítost, ale nakonec zvítězilo znechucení.

„Skončil jsem,“ prskl a otočil se ke dveřím. „Nitrobranu si procvičujte sám. Jestli máte nějaké otázky, položte je řediteli.“

„Pane profesore…“ zkusil Harry ještě jednou, ale Snape už práskl dveřmi.

V náhlém tichu klesl na zem a přitiskl si kolena k hrudi. Byla mu zima, i když nevěděl, jestli chlad vychází zevnitř nebo zvenčí jeho těla. Všechno pokazil. Ani se nepozastavil nad tím, jak se Snape bude cítit dotčený tím, že ho špehuje, jak křehká je jejich nejistá důvěra a jak snadno se dá narušit. Samozřejmě že to ten muž vnímal jako zradu. A měl pravdu. Kdyby se Harry alespoň na vteřinu zastavil a uvažoval o Snapeových pocitech, uvědomil by si, jak moc si Snape cení svého soukromí. Věděl by, že to není správné.

Ztratil naději na další lekce nitrobrany. Aniž by si to uvědomoval, představoval si svět, ve kterém by nějaká forma jejich výuky trvala i po jejich návratu do Bradavic. Harry si přinejmenším představoval, že by mu Snape mohl dovolit, aby ho vyhledal ve své kanceláři a občas se ho na něco zeptal. V nejnadějnějších chvílích ho napadlo, jestli by ho Snape mohl pustit do své hodiny lektvarů na zkoušky OVCE. I to bylo pryč.

Včetně Lily. Teď už se nikdy nebude moci zeptat na svou mámu.

Ale z toho všeho ho nejvíc trápilo, že si za to – svým neuváženým činem – může sám. Tentokrát to nebyla Snapeova tvrdohlavost ani slepá nenávist, která ho přiměla znovu vystavět zdi. Harrymu se podařilo ztratit jeho důvěru úplně samotnému tím, že nerespektoval Snapeovy hranice.

S posmrkáváním se vyškrábal na nohy a našel Strážce stěn na druhé straně místnosti. Nebyly ani poškrábané od Snapeova hození, ale Harry se na ně sotva vydržel dívat. Už nikdy je nechtěl použít, už nikdy se nechtěl nechat tak moc zlákat. Uchopil je oběma rukama a zlomil je uprostřed, pak rozdrtil čočky podpatkem boty vyjmuté z kufru.

Hotovo, odhodil střepy do rohu místnosti.

A pak si vlezl do postele a zvolil snadnou cestu, jak se vypořádat se všemi svými pocity viny, obavami, strachem a panikou. Vypil polovinu lahvičky fialového lektvaru a ponořil se do vítané náruče bezesného spánku.