Preklady fanfiction Harryho Pottera

Andante - první část

Trvalo téměř půl hodiny, než prošla bezpečnostní kontrolou na Mezinárodním letaxovém terminálu v Los Angeles, ale Percyho podpis na formuláři naštěstí zafungoval a ona se brzy ocitla v motelu Beach Palm na Pacific Coast Highway.

„Ubytujete se?“ zeptala se silně potetovaná čarodějka za recepcí.

„Ne, jen projíždím,“ sdělila jí Hermiona a usmála se při pohledu na ceduli, na níž stálo, že hotel přijímá veškerou kouzelnickou i nemagickou měnu, včetně mincí. „Můžete mi říct, kde se tady dá sehnat dobrá káva?”

„Jistě, u Mitche. Je to kousek od Fletcher Cove, pár bloků severně odtud, v Lomas Santa Fe.“

Hermiona ženě poděkovala a vyšla ven. Už si docela zvykla, že Hugo posílá pohlednice a dopisy do Solana Beach v Kalifornii, a to jméno v ní vyvolávalo představy tropického slunce, palem a tyrkysového oceánu. Skutečnost však vypadala docela jinak. Obloha byla zatažená a ve vzduchu se vznášela jemná mlha. Prakticky cítila, jak se jí zacuchávají vlasy. Historická dálnice Pacific Coast Highway byla ospalá čtyřproudová silnice s řadou eukalyptů ve středovém pásu. Alespoň že tam byly i ty palmy, takže snad byla na správném místě.

Vytáhla telefon, který se pozoruhodně rychle přizpůsobil náhlé změně zeměpisné polohy, a vyhledala Mitchovu kavárnu. Odkaz ji zavedl na nějakou veřejnou stránku s hodnocením a Hermiona s potěšením zjistila, že tento podnik má trvale vysoký kredit nabídky, polohy a atmosféry, ale že je zde i řada jednohvězdičkových recenzí, protože majitel je známý svým ostrým jazykem. Usmála se sama pro sebe. Tohle muselo být ono.

Jak pokračovala na sever, kolem jógových studií, starožitnictví a butiků, začala si uvědomovat, jak se jí žaludek svírá očekáváním. Se vší pravděpodobností se chystala stanout tváří v tvář muži, jehož úsilí umožnilo vítězství nad Voldemortem. Její rozrušení ovšem mělo úzkostný podtext. Netušila, co mu řekne a jestli ji on vůbec vezme na vědomí. Jeho uznání samozřejmě nepotřebovala. Vůbec. Možnost řešit složité problémy, kterou jí vždycky přinášel, byla odměnou sama o sobě.

Ale mít příležitost setkat se s ním, oslovit ho jako sobě rovného a především ho pochválit za práci, kterou odvedl při výchově syna v náročných podmínkách, ji přimělo přidat do kroku. To a také ne zrovna příjemné počasí. Na skotské jaro to samozřejmě nemělo, ale ona byla oblečená na léto.

Nakonec ji telefon navedl, aby odbočila doleva k parku, a tam, naproti pizzerii, našla svůj cíl. Budova byla navržena tak, aby vypadala jako anglický domek, s tlustými cihlami a obrovskými růžemi, které zahanbily i ty Hermioniny. Navzdory eklektickému designu města vypadal, že sem patří. Měl vyvýšenou terasu se stoly a židlemi, které ale byly teď prázdné, pravděpodobně kvůli brzké hodině a nepříjemnému počasí. Hermiona otevřela dveře a okamžitě ji zahalilo teplo a vůně kávy. Nemohla si pomoct, zastavila se na prahu, zavřela oči a zhluboka se nadechla.

Když oči otevřela, zjistila, že si ji pobaveně prohlíží žena středního věku s dlouhými prošedivělými blond vlasy a nejméně pěti piercingy v každém uchu.

„Namaste!“ zašvitořila blondýnka, jejíž jmenovka hlásala, že se jmenuje Miranda.

„Dobré ráno,“ odpověděla Hermiona. Nějak nevěděla, co dalšího říct.

„Všechna rána jsou dobrá, i když je škaredé počasí.“

„Je dost příšerné,“ souhlasila Hermiona. „Ale na kávu ideální.“

„A ještě lepší denní doba na kofein,“ dodala Miranda a usmála se. „Čemu dáváte přednost, spřízněná duše?”

Hermiona ze zvyku preferovala čaj před kávou, ale vůně pražených zrn byla božská. „Co mi doporučujete?“

„Co vám udělá radost?“

Hermiona se na okamžik zamyslela. „Jeden známý mi přinesl půl kila Mitchovy kávy a černá mi moc chutnala. Existuje nějaký jiný způsob, jak si ji dát, aby nebyla příliš sladká?“

„Co třeba café Cubano? Jde o naše epické espresso s třtinovým cukrem, se kterým se během přípravy vaří. A je vážně senzační s karamelovými koláčky.“

Z Mirandina tónu hlasu Hermiona usoudila, že „vážně senzační“ je dobrá věc. „Perfektní. Dám si oboje,“ řekla Hermiona a podala jí svou kartu Gringott's Express, která byla vytvořená tak, aby i pro mudly vypadala jako jakákoliv platná kreditní karta.

Miranda se na kartu podívala a poznamenala: „Takovou už jsem neviděla celý dračí věk.“

Hermiona překvapeně zamrkala. „Vy jste čarodějka?“

„Jistě. Mitch servíruje všechno po svém,“ řekla, strčila velký koláč z vitríny do papírového sáčku a podala ho Hermioně. „Bez obav, navenek se blyštíme Mezinárodním statusem utajení. Máme tu prostě obrovskou kouzelnickou populaci a zdá se, že většinu času spolu všichni vycházejí v pohodě. Kafe bude v cuku letu,“ mrkla na kartu, „Hermiono. Pěkné! Vaši rodiče jsou taky blázni do Shakespeara?“

„Máma s tátou se seznámili při představení Zimní pohádky.“

„Jsou herci?“

„Ne, zubaři. Ale pořád každý rok hrají ve vánočním pohádkovém představení.“

„Takže jste originál¹?“ zeptala se přes zvuk mlýnku na kávu.

„Originál?“

„Však víte, magické dítě v nemagické rodině?“

„Ano. U nás říkáme mudlorození.“

„V téhle zemi politické korektnosti nám slovo mudla připadá pejorativní a hloupé, to jen tak na okraj.“

Hermiona se usmála: „Budu na to pamatovat.“

„Nedělejte si výčitky, když uklouznete. Majitel to slovo používá pořád, jen aby lidi naštval. Je to součást jeho přirozeného šarmu a zatvrzelosti.“

Hermiona se zasmála. Jestli Mitch není Severus Snape, sní svou hůlku. „Být zatvrzelý a brblat je prakticky naše národní zábava.“

„Mitch by mohl být kapitánem anglického národního týmu brblalů,“ podotkla Miranda a vsypala do kávovaru hromádku voňavé kávy. „Na rozdíl od jeho čajových směsí si na něj člověk musí zvyknout. Chcete si dát Cubano tady, nebo s sebou?“

Hermiona na chvíli zauvažovala, jestli Miranda není Vicova matka, ale pak tu myšlenku zavrhla jako nepravděpodobnou. „Dám si ho tady.“

Zvonek nade dveřmi se vesele rozezněl a ve dveřích se objevila dvojice dospívajících dívek; oběma pod tričky prosvítal horní díl bikin. Miranda na ně postupně ukázala.

„Skinny latté a karamelové macchiato?“

„Ty umíš číst myšlenky, Rando,“ odpověděla jedna z dívek, vytáhla z plážové tašky peněženku a položila přesně spočítané mince na pult.

„Hermiono, vaše Cubano je hotové.“

Káva měla na vrstvě nadýchané pěny nakreslené světle hnědou barvou úžasné vlnky a božsky voněla. Koláček v sáčku byl štědře posetý lesklými hnědými kousky karamelu a Hermionu překvapilo, že se jí sbíhají sliny. Ale než se vydala na tuhle divokou honičku za Snapem, neobědvala.

Odnesla si kávu a koláč ke stolu u okna a pozorovala lidi, kteří se trousili do podniku - směsici surfařů, žen s dětmi v závěsných šátcích a zaměstnanců na cestě do práce. Jeden muž v turbanu byl zjevně kouzelník - zahlédla hůlku, která mu vykukovala z plandavých kalhot. Zanedlouho byla téměř všechna místa obsazena. Hermiona vyhlížela nějakou známku Severuse Snapea. Bude vypadat stejně? Bude předstírat, že ji nezná? Bude se zlobit? To by si tipnul každý, ale ona si nemyslela, že hřejivé vzrušení a očekávání by bylo vyvolané jen sladkou, silnou kávou, která jí kolovala v těle.

Z parku, o němž předpokládala, že se táhne dolů k pláži, se vynořila čtveřice mužů se surfařskými prkny. Byli vysocí, opálení a hezky svalnatí a všichni si stáhli neoprenové obleky z ramen a nechali si je shrnuté okolo pasu. Jak se přibližovali ke kavárně, snažila se nemyslet na jejich věk a schválně se dívala na leták na stole zvoucí na open mic večer v baru vedle v ulici, místo aby otevřeně sledovala, jak opírají prkna o okraj terasy.

Zvonek zacinkal a Hermiona si všimla, že Miranda si nenápadně zastrčila hůlku do zadní kapsy a že objednávky dívek jsou už položené na baru. Vedle nich postavila konvičku naplněnou vodou, ze které stoupala pára a zeptala se příchozích: „Jak je dneska na vlnách?“

„Studeně,“ řekl jeden z nich, kterému mokré vlasy visely v dlouhých, zlatě se lesknoucích pramenech. „Dvojité Americano, Rando.“ Hermiona na něj skrz řasy potutelně pohlédla. Nemohlo mu být víc než pětadvacet. Rozhodně byl příliš mladý na to, aby ho obdivovala.

„Správně. Velké espresso pro Ryana, černá káva pro Logana. A co ty, Mitchi?“

Hermiona při vyslovení toho jména zvedla hlavu.

„Myslím, že assamskou směs,“ řekl hlas, který ji rozechvěl poznáním. „A proboha, tentokrát do ní nedávej mléko.“

Naštěstí nebo naneštěstí stál mluvčí za Ryanem, který byl více než neobvykle vysoký, takže si nemohla ověřit jeho totožnost. I když ve skutečnosti ten hlas byl to jediné, co potřebovala.

„Dostala jsem od majitele tohoto podniku pokyn, abych vždycky podávala Assam s mlékem,“ řekla Miranda spíš zmateně než vyvedená z míry.

„To je pravda, ale tohle je směs Assamu, v tomto případě smíchaná s Darjeelingem, který se s mlékem nikdy nepije.“

„Vzdávám se této nádoby, ó Ty, jenž mi podepisuješ výplaty,“ zadeklamovala Miranda, vysypala do nádoby dvě lžíce směsi a podržela ji před sebou. „Můžeš přidat nebo nepřidat, co chceš.“

„Takhle to bude přijatelné.“ Mluvčí přistoupil k pultu, aby převzal hrnek, a Hermiona si musela připomenout, že má dýchat.

Ačkoli si říkala, že je připravená ho znovu vidět, při pohledu na jeho jestřábí profil se jí zatočila hlava. V duchu se otřepala a začala katalogizovat rozdíly ve vzhledu. Bledá pleť jeho obličeje ztmavla a zdrsněla působením živlů, vlasy měl delší a prokvetlé stříbrem a tělo - no, nikdy ho neviděla bez učitelského hábitu, ale vsadila by poslední svrček, že když ho viděla naposledy, nebyl takhle stavěný - s hladkými opálenými pažemi a rameny mírně naběhlými štíhlými svaly. Jen spodní strany jeho předloktí byly nápadně bledé, jinak by ji nikdy nenapadlo, že by tenhle pražič kávy od oceánu mohl být dřív starým netopýrem z podzemí.

Stále ještě žasla nad těmi rozdíly, když zaslechla Mirandu: „Jaké je to Cubano, Hermiono?“

„Výborné, díky,“ slyšela Hermiona odněkud z dálky svůj vlastní hlas a ze stejného místa mimo sebe sledovala, jak k ní objekt jejího zkoumání otáčí hlavu a probodává ji pohledem, tvář netečnou jako žula.

„Je to dcera Kirké z tvé vlasti,“ dodala Miranda zbytečně a podala Ryanovi kávu.

„Jsem tu na krátké dovolené,“ řekla Hermiona.

„Aha,“ hlesl Mitch. Jeho tvář byla stále proklatě klidná. Hermioně připadalo, jako že čeká, až vypukne bouře. „Jak se vám líbí Kalifornie?“

„Není tu tak slunečno, jak jsem si myslela.“

„V červnu bývá vždycky mlha a někdy se to protáhne až do července,“ zareagoval Mitch. „Teprve v srpnu se projevuje letní slunce.“

Začínala být netrpělivá - kdy už řekne něco - cokoliv - o tom, že ji poznal. „Nechcete se ke mně připojit?“ zeptala se a ukázala na svůj stůl. „Jsem si jistá, že najdeme lepší věci k hovoru než počasí.“

Snape se podíval přes rameno na své přátele a blondýnka mu zamávala. „Uvidíme se po práci?“

Přikývl a přinesl si konvici s čajem k Hermioninu stolu. Usadil se na židli s výrazem odsouzence, což Hermionu přimělo nedat najevo úsměv.

„Asi bych vám měl být vděčný, že jste přišla bez toho z Weasleyů, kterého jste si uráčila vzít,“ zabručel.

Hermioně naskočila ostrá odpověď, ale udržela jazyk za zuby. Nevěděl to. Nebylo možné, aby to věděl. „O Ronalda si nemusíte dělat starosti. Ten nikoho nenavštíví,“ pronesla upjatě.

„Ano?“ Snape se posadil na židli. Jeho mdlý přístup kontrastoval s ostrými slovy. „Copak ten nešika všechno přežil jen proto, aby se nechal zabít v době míru?“

„Byl zraněn při výkonu služby před dvanácti lety. Od té doby leží na oddělení Januse Paklíče v nemocnici svatého Munga,“ sdělila mu.

Snape na toto očividně nebyl připraven a jeho tvář opět ztuhla. Neomluvil se, ale předtím, než promluvil, si ukázkově nalil šálek čaje.

„Jak Victor vnímá Británii?“

„Jako plnou lidí, kteří zírají.“

Přikývl. „Co jste mu řekla?“

„Řekl jsem mu, že se podobá Severusovi Snapeovi, a dala jsem mu jednu z lepších knih, které byly o válce napsány, aby měl nějaký kontext k reakcím lidí, až se rozhodne troufnout si víc mezi ně.“

Přes rty mu unikl posměšný zvuk. „Knihu. Jak předvídatelné. A teď jste přišla ukojit svou zvědavost.“

„Chci vědět, co očekáváte, že lidem řeknu,“ prohlásila a založila si ruce na hrudi. „Ta podoba je příliš silná na to, aby si jí někdo, kdo Severuse Snapea znal, nevšiml, a jak bude stárnout, bude se vám podobat ještě víc.“

„Victor je dospělý. Je schopen se rozhodnout, co lidem řekne.“

„Pořád žije v domnění, že je originál,“ namítla s pocitem, jak jí kvůli Vicovi stoupá tlak, ale nechtěla dát Snapeovi najevo, že se mu podařilo ji rozzlobit.

„Ten kluk není žádný hlupák. Minimálně já tomu nevěřím.“

„Co tím je jako míněno?“

„Když si uvědomí, že jeho otec je v Anglii hledaný zločinec, jistě se bude rozhodovat přiměřeně této skutečnosti.“

Hermiona pocítila hřejivou vlnu uspokojení, že se neobtěžuje popírat, že je Severus Snape. „Ale vy přece nejste hledaný zločinec.“

„A jak dlouho myslíte, že by trvalo, než by se to změnilo, kdyby vešlo ve známost, že jsem přežil? Že jsem vychoval dítě, které se mi podobá ve všech ohledech kromě těch vlastností, na kterých záleží? Že se mi podařilo vybudovat si ne tak úplně nepříjemnou existenci na druhém konci světa? Myslíte, že by mi dali medaili?“

„Že jste pracoval pro Brumbála, abyste pomstil Lilyinu smrt, je všeobecně známé,“ pokračovala Hermiona. „A Harry se dostal na titulní stránky všech novin, když po vás pojmenoval svého mladšího syna.“

S uspokojením viděla, jak se Snapeovi rozšířily panenky, ačkoli se ovládal natolik, aby se nezadusil čajem.

„Ano, malý Albus Severus Potter,“ pronesla s potěšením. „Můj kmotřenec, víte.“

K jejímu překvapení se Snape usmál, i když jednoznačně šlo o úsměv plný pohrdání. „Je dobré vědět, že se Potter ani v těch nejprozaičtějších věcech nezměnil.“

„Myslíte, že bude mít prozaickou reakci i na setkání s Vicem?“

Snape se napil čaje. „Co jste udělala vy?“

„Upustila jsem tři sklenice. Neměňte téma.“

„Sama jste si odpověděla. Když jste nereagovala hněvem, Potter to jistě neudělá, ne poté, co po mně pojmenoval jednoho ze svých drahocenných potomků.“

„Ale...“

„Děláte z komára velblouda, Grangerová,“ přerušil ji.

„Weasleyová,“ opáčila. Na špičce jazyka měla tisíc slov protestu, která bojovala o právo vyjít ven jako první. Byl snad záměrně natvrdlý?

Udělal pohrdavé gesto. „Je jasné, že Victor v tuto chvíli nechce nic vědět, nejspíš proto, že by si rád vytvořil vlastní závěry. Není to strategie, na kterou bych se měl spoléhat, ale on měl vždycky svůj vlastní způsob, jak věci dělat.“

Hermiona zamrkala, rozčilená změnou tématu, ale bylo jasné, že Snape jí o sobě ani o Vicovi nehodlá říct nic podstatného. „Děti už jsou takové,“ řekla, aby dala najevo, že respektuje jeho touhu po soukromí. „Ty moje možná vypadají jako dokonalá směs mě a Rona, ale nikdy nebyly malými kopiemi ani jednoho z nás.“

Snape jí věnoval dlouhý, hodnotící pohled a napil se čaje. I ona znovu usrkla kávu a zakousla se do koláčku, přičemž čekala, až Snape přeruší ticho.

Konečně promluvil. „Ocenil bych, kdybyste udržela místo mého pobytu v tajnosti tak dlouho, jak jen to půjde.“

„Není tento konkrétní džin už vypuštěný z lahve?“

„Jste první člověk, který za posledních dvacet let přišel Severuse Snapea hledat.“

„Jak dlouho myslíte, že to vydrží?“ zeptala se. „Chlapci plánují, že až dostudují, budou v Británii vyučovat hudební magii.“

„Budou muset přesvědčit Starostolec, že hudební magie není temná, a to může trvat roky, pokud se to vůbec podaří. Victor má ještě spoustu času na to, aby si udělal náhradní plány, pokud to bude považovat za nutné.“

„Při vší úctě,“ nadechla se Hermiona a její tón jasně naznačoval, jak velký respekt si myslí, že si jeho názor na Starostolec zaslouží, „věci se teď mají úplně jinak. Společnost je k hybridním formám magie mnohem otevřenější a mnohem méně často používá k popisu věcí binární pojmy typu bílá a černá magie.“

„Ale nepopíráte, že onen konkrétní směr magie, kterou si naši potomci pro svou životní cestu vybrali, je v současné době v Anglii zakázaný.“

„Prozatím ano,“ souhlasila Hermiona neochotně.

„A také uznáváte, že jeho fyzický vzhled bude pravděpodobně překážkou pro spravedlivé zacházení ze strany mocných, nemluvě o reakci průměrného kouzelníka na ulici.“

„Divím se, že jste svému synovi vůbec dovolil odjet do zahraničí, když máte pro jeho vyhlídky v Británii tak hrozné předpovědi.“

„Victor je plnoletý. Nemůžu mu v tom nijak zabránit.“

„A kdybyste mohl, tak byste to udělal?“

„Ten chlapec je mi dražší než můj život,“ řekl s hlasem jako z oceli. „Udělal bych cokoli, co je v mých silách, aby nebyl nespravedlivě označen za černokněžníka, zvlášť když jeho magie je ztělesněná krása.“

Hermionu na okamžik zaskočila prudkost Snapeovy ochranitelské reakce, ale ten impuls jí byl až příliš povědomý. „Přijel byste do Anglie?“ zeptala se. „Harry a já bychom vás podpořili, stejně jako zbytek bývalého Řádu.“

„Nechápu, jak by připomínání mých zločinů světu mohlo Victorovi nějak pomoci. Ten chlapec se musí sám naučit, jak se elegantně vypořádat s podezřením a strachem. Merlin ví, že mu v tomto směru nemohu předat moc zkušeností.“

„Vaše tajemství jsou u mě v bezpečí, alespoň dokud si je Vic bude přát zachovat.“

„Děkuji,“ řekl.

Několik minut mlčky popíjeli své nápoje.

„Váš syn hraje krásně na violoncello,“ řekla Hermiona. „Když jsem odcházela, cvičil na zahradě.“

„Je zvyklý hrát venku.“

„Vadí vám ten hluk?“

„Jediný člověk, kterému to vadí, vlastní byt vedle mého. Dovedu si představit, že váš syn měl v dětství podobný problém. Hraje na dechové nástroje, že ano?“

„Víc zpívá, než hraje, ale ano, jeho hlavní nástroj je trombon. Když se na něj učil poprvé, chodil s ním za sestrou a vydával ty nejodpornější zvuky, jaké dokázal vyloudit. Ale když jsme ho poslali do jeho pokoje, hrál pořád dokola 'Žlutou ponorku', dokud jsme ho zase nepustili ven.“

„Victor zlomil krk svého prvního violoncella, když si na něj stoupl ve snaze dosáhnout na krabici s koblihami,“ řekl Snape. „Nevěděl jsem, co ho rozplakalo víc, jestli rozbití cella, nebo zjištění, že krabice je prázdná. Jeho učitel formulí ho druhý den naučil, jak ho opravit, ale ten večer byl k neutěšení.“

Hermiona se málem zeptala, proč cello jednoduše neopravil kouzlem sám, ale vzpomněla si na Vicovo vytrvalé tvrzení, že jeho otec je mudla. Možná ho přesvědčily právě takové zážitky, jako že si musel sám opravit nástroj.

Ohlédla se přes rameno, aby se ujistila, že Miranda a kouzelník s turbanem neposlouchají. „Nemám ponětí, jak jste mohl celé ty roky žít jako mudla,“ řekla tiše.

„Byl jsem jako mudla vychován. Navíc emigrovat coby kouzelník by bylo nemožné. Bylo mnohem snazší zfalšovat si mudlovskou identitu než kouzelnickou.“

„Nemá vyhýbání se kouzlům nějaké neblahé účinky na vaše zdraví?“

Znovu si ji změřil pohledem, až Hermiona nabyla dojmu, že zabloudila na území, o kterém si nepřeje mluvit.

„Mohlo by, ale tady jsou kouzelnické a mudlovské komunity mnohem méně oddělené.“

„A samozřejmě, jakmile se objevil Vic, byl váš příbytek označen jako kouzelnický.“

Ostře se na ni podíval a po chvilkové odmlce řekl: „Samozřejmě.“

„A najal jste si magického baristu. Chytrý úkryt přímo na očích.“

Pokrčil rameny. „Myslel jsem, že je moudré mít záložní plán pro případ, že by Victor dotáhl do konce svůj hloupý nápad přestěhovat se do Británie. Z těch plánů samozřejmě ještě může sejít. Potterova reakce na onu podobu ho může vyděsit a donutit ho zůstat v Americe.“

Hermiona se pousmála. „Je mnohem pravděpodobnější, že mu Harry nabídne adopci, než že ho prokleje.“

„Mám podezření, že Victor by se s prokletím vyrovnal s větším klidem než s nechtěnou nabídkou adopce. Nebo ještě hůř, aby se po něm jmenoval jeden z Potterových potomků.“

Hermiona se zasmála a Snape se zvedl.

„Dáte si ještě něco?“ zeptal se a gestem ukázal na její prázdný šálek.

Hermiona se musela hodně snažit, aby nedovolila svým očím viditelně pokukovat po jeho štíhlém trupu, jehož spodní polovina byla stále ještě obalená neoprenem.

„Měla bych jít,“ řekla. „V neděli přijdou na večeři Potterovi, ostatní Weasleyovi a Lupinovi. Docela jsem doufala, že se necháte přesvědčit a přidáte se k nám, ale to asi nepřipadá v úvahu.“

„Vyloučeno.“

„Ráda jsem vás viděla,“ řekla Hermiona. „A jsem ráda, že se vám daří dobře. Dáte mi vědět, kdybyste si to s návratem rozmyslel, ano?“

„Troufám si říct, že budete jedním z prvních, kdo se to dozví,“ odtušil Snape a zamířil k pultu, přičemž za ním horní část kombinézy vlála stejně jako kdysi jeho učitelský hábit.

***