Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 37. Had v trávě

Když se Harry druhý den pozdě ráno probudil, Snape už byl pryč.

Profesor se vrátil na Grimmauldovo náměstí, informovala ho paní Weasleyová, aby ‚vyřídil záležitosti týkající se Řádu‘. Harry však věděl, že ve skutečnosti odešel, aby se dostal pryč od něj. Nikdo se k Harrymu nechoval jinak, dokonce ani Kneader, takže pochyboval, že Snape prozradil něco o jejich rozchodu… ale ten muž to zjevně myslel vážně, když řekl, že skončil.

Harry si jeho slova nešťastně přehrával v hlavě znovu a znovu. Myslel tím, že skončil s nitrobranou? Nebo skončil s Harrym?

Záleželo na tom vůbec? Co se stalo, nedalo se odestát. Ztratil Snapeovu důvěru, a to právem. Mohl vůbec něco udělat nebo říct, aby ji získal zpět? Sice upřímně litoval, že takhle narušil Snapeovo soukromí, ale zároveň ho mrzelo, že přišel o jakoukoli šanci získat povolení používat příští rok laboratoř lektvarů. A kdykoli se mu hlavou prohnala myšlenka, že ztratil jakoukoli a veškerou šanci dozvědět se něco o své mamince, měl chuť se s pomocí Bezesného spánku vrátit do postele.

Nešťastně nabodl vidličkou sousto míchaných vajíček, přiblížil si ho ke rtům a žvýkal, aniž by ochutnal. Kvůli účinkům lektvaru spal dlouho, takže všichni ostatní dojedli snídani dřív než on. Jen Ginny seděla u kuchyňského stolu s ním, před sebou rozložené knihy a domácí úkoly.

Byl rád, že si Hermiona v obývacím pokoji povídá s Kneaderem, protože byla příliš vnímavá k Harryho náladám. Poznala by, že se něco děje, a snažila by se to z něj dostat, a on o tom opravdu nechtěl mluvit. Ginny si s ní ve všímavosti nezadala, ale neznala ho tak dobře jako Hermiona. A i kdyby si všimla Harryho deprese, asi by na něj netlačila, aby jí odpověděl. Dala by mu prostor, aby se s tím vyrovnal sám. Takže ano, Hermiona možná byla jednou z jeho nejlepších kamarádek, ale někdy trávit čas se sestrou jeho druhého nejlepšího kamaráda byla vítaná úleva.

Opřel se v křesle, aby se podíval do obývacího pokoje, ale ze svého místa nic neviděl. Remus ležel na pohovce, ale zdál se ještě otřesený po propuštění z té jeho karantény, nebo co to bylo. Harry si stále myslel, že celou dobu vypadal dobře, i když unaveně, ale Snape na ní trval. Kneader naštěstí usoudil, že už strávil pod ochranou dost času, aby zlomil jakoukoli moc, kterou by nad ním mohla čarodějova kletba mít.

Harrymu došlo, že když konečně dostal Remuse zpátky živého, vzhůru a v jednom kuse, byl to Snape, s kým chtěl opravdu mluvit.

Ale pak tu byl ještě Ron, o kterého bylo také třeba si dělat starosti…

Harry se zoufale chtěl zeptat, jestli je budou znovu stěhovat a jestli je rozdělí do různých bezpečných domů. Také chtěl vědět, jestli Kneader nemá nějaké další nápady ohledně té teorie o zdvojené kletbě, ale to by znamenalo přiznat se více lidem, že muže předešlé noci špehoval. Nemyslel si, že by zvládl další odsouzení a zklamané pohledy.

Nakonec se omluvil od stolu, aby strávil čas s jediným člověkem v domě, který ho nebude odsuzovat ani ho nutit mluvit o tom, co ho trápí – s Ronem.

Paní Weasleyová stála nad Ronovou postelí a odříkávala zaklínadlo, když vstoupil do provizorního nemocničního pokoje. Harry poznal, že je to vyživovací kouzlo, které používali, aby ho udrželi zdravého. Existovala také čisticí kouzla a diagnostická kouzla a hydratační kouzla… Za poslední týden se u Rona zastavil dost často, aby je všechna alespoň zběžně znal.

„Ach! Harry, drahý!“ Paní Weasleyová si položila ruku na srdce. „Vylekal jsi mě.“ Její tvář změkla a pokynula mu dovnitř. „Už jsem skoro hotová, tak ti dám chvíli času, abys s ním mohl být sám.“

Harry přikývl, posadil se na jednu z postelí a sledoval, jak žena provádí několik dalších kouzel. Stále ji bolelo srdce kvůli synovi, ale zároveň v sobě měla odhodlání. Byla silná, to Harry věděl, a zlomilo by jí srdce, kdyby se jim nikdy nepodařilo Rona vyléčit, ale přežila by to. Dokud měla další děti, které ji potřebovaly, zůstane silná i pro ně.

Byl by Harry stejně silný, kdyby ztratil Rona?

Už ztratil Siriuse, a pořád tu byl. Tehdy ale šlo o něco jiného, předpokládal. Sirius nebyl jeho otec. Upřímně řečeno, neznal ho ani tak dlouho, než zemřel, a většina jejich společného času spočívala v tom, že každý z nich chtěl v tom druhém vidět Jamese. Když ztratil Siriuse, ztratil někoho, koho miloval, ale co se týče rodiny… ztratil spíš představu rodiny než rodinu skutečnou. Sirius s tím, jak byl po Azkabanu poškozený, nemohl být rodičem ani rádcem, jakého Harry chtěl nebo potřeboval. Byl spíš jako nenapravitelný starší bratr. A ztráta staršího bratra bolela. Ale jak by to mohl srovnávat se ztrátou rodiče nebo dítěte? Ani jednu z těch ztrát neznal. Znal jen absenci rodičů, ale ne to, jaké to je, když je ztratíš.

Možná by byl Harry silnější, kdyby si dokázal na svou ztrátu vzpomenout. Nebo by ho to naopak možná oslabilo. Předpokládal, že se to nikdy nedozví.

„Tady je všechno hotovo, drahoušku,“ zašeptala paní Weasleyová a na odchodu ho krátce objala. „Přeji ti příjemnou návštěvu.“

Harry se posadil na malou židli vedle Ronovy postele a sledoval, jak se jeho přítelovi neustále zvedá a klesá hrudník. Sotva znatelně, ale bylo to tam.

„Slyšíš mě?“

Žádná odpověď, samozřejmě.

„Musím ti něco říct, a jestli mě slyšíš, mohlo by to stačit k tomu, aby tě to šokovalo a probudilo.“ Zkřivil koutek úst. „Buď to, nebo si budeš myslet, že jsem blázen, a už se nikdy nebudeš chtít probudit.“

Harry v tiché místnosti sklonil hlavu a přemýšlel, kde začít. „Snape mě učil nitrobranu. A šok šoků – je to docela slušný učitel, když chce. Já vím, taky bych tomu nevěřil.“ Odmlčel se. „To ale není to hlavní, co jsem ti chtěl říct. Jde o to, že… mě ty hodiny baví.“

Dal Ronovi příležitost mrknout, škubnout sebou nebo se probudit a zakřičet na něj, ale on byl stejně nehybný jako vždycky.

„Snape je jiný. Pořád je to Snape, ale… Myslím, že mu teď rozumím lépe. A chová se ke mně… možná ne úplně hezky, ale… lépe. Pomáhá mi, naslouchá mi a ujišťuje se, že jsem v bezpečí a tak podobně. Bylo to fajn, mít vedle sebe dospělého, kterému na mně záleží natolik, že to všechno dělá. To jsem nikdy předtím nezažil, ne mimo školu, a škola se nepočítá. Jo, a tví rodiče jsou skvělí, nechápej mě špatně. Jen… to není to samé, když jsou to rodiče tvého kamaráda.“ Bez humoru se zasmál. „Já vím. Mluvit o Snapeovi a starostlivých rodičích v jedné větě? Zbláznil jsem se.“

Impulzivně se natáhl pro kamarádovu ruku, zvedl ji a pustil zpátky na postel. S plácnutím dopadla na prostěradlo a zůstala ležet.

„Pořád to nepředstíráš, co?“ Shrbil se v křesle a povzdechl si. „Všechno jsem to pokazil. Snapeovi bude úplně jedno, jestli teď budu žít, nebo umřu, tím jsem si jistý.“ Rychle mrkal, dokud ho nepřešla chuť plakat. „Myslel jsem si, že jsem ten hodný, víš? Jasně že nejsem dokonalý. Dělám chyby. Spoustu chyb. Ale Snape byl ten nerozumný, ten šmejd, co mě chce bezdůvodně dostat. Ani nevíš, jak mi bylo dobře, když jsem viděl, že mu to začíná docházet – že nemá žádný dobrý důvod mě nenávidět. A pak jsem musel jít a dokázat mu, že měl přece jen pravdu.“ Odolal nutkání kopnout do nemocničního lůžka. Kdyby Ron nějak vnímal, asi by to neocenil.

„Myslíš, že s tím můžu něco udělat?“ Harry si jednou rukou nepřítomně uhladil ofinu. „Jo, nejspíš ne. Další omluvě by nevěřil. Je to člověk typu ‚činy mluví hlasitěji než slova‘.“ Zasténal a schoval si hlavu do dlaní. „Myslíš, že by si tvoje máma myslela, že nás napadl Voldemort, kdybych teď zakřičel? Jeden výkřik by mi udělal moc dobře.“

Odolal nutkání křičet a chvíli seděl mlčky. Nepřítomně si všiml, že tu nejsou žádné tikající hodiny jako v Ronově pokoji na Grimmauldově náměstí. Myslel by si, že dává přednost tichu, ale ten zvuk mu chyběl. To, že ho otravovaly hloupé tikající hodiny, ho mohlo rozptýlit od myšlenek. Místo toho se musel pokusit rozptýlit sám sebe.

„Doufám, že se uzdravíš včas na zkoušky na famfrpál. Máme ještě pár míst, která musíme obsadit. Bylo by dobré získat nějaké čerstvé talenty, a ty u toho budeš chtít být.“ Zalovil v paměti, aby řekl něco víc o famrpálu, ale nic dalšího ho nenapadlo. „Myslíš, že budeme mít nového učitele obrany? No, co si to namlouvám? Samozřejmě, že budeme mít nového učitele obrany. Zajímalo by mě, jestli se mě tenhle pokusí předat Voldemortovi hned první den školního roku, nebo počká aspoň do vánočních prázdnin. To by bylo fajn, mít trochu času, abych si nejdřív znepřátelil pár dalších učitelů nitrobrany.“

Kdyby si teď vytrhal všechny vlasy, dozvěděl by se o tom Snape? Slitoval by se a dal mu ještě jednu šanci? Nebo by se držel stranou a stejně by ho ignoroval?

Ignoroval, určitě.

„Včera večer jsem něco zaslechl… něco, co bych ti asi neměl říkat.“ Polkl a nevěděl, jak pokračovat, i když mu bylo jasné, že Ron teď nejspíš nic neslyší. „Kneader a Snape… myslí si, že tě mohly zasáhnout dvě kletby. No, ne tak docela dvě. Říkají tomu zdvojená kletba. Zní to jako dvě kletby spojené dohromady a seslané jako jedna. Nejsem si jistý, jak to přesně funguje, ale možná teď, když mají představu, mohou začít pracovat na nalezení protikletby.“ Nechtěl nahlas říkat to, co prohlásil Kneader – totiž že nemohou nic dělat, aniž by nejdřív našli Smrtijeda, který kletbu seslal.

„Taky si myslí, že jedna z těch kleteb by mohla být nějaké sledovací nebo lokalizační kouzlo. Že se tak dostali tak blízko k nám na Grimmauldovo náměstí. Nejspíš nás brzy přestěhují, na oddělená místa. Jestli to udělají, nevím, kdy tě uvidím příště. Ale budu na tebe myslet. I když tě nebudu moci navštívit, chci, abys věděl, že to není proto, že bych nechtěl. Bude to proto, že nemůžu.“

Vstal a krátce se prsty dotkl Ronovy ruky. „Vydrž, ano? Nějak to vyřešíme, slibuju.“

Zhluboka se nadechl a zamířil ke dveřím. Možná bylo načase popovídat si s někým, kdo umí mluvit.

Chvíli trvalo, než se prošel mezi kamením a trávou a než našel svého nového přítele, zvlášť když si nebyl jistý, že mluví hadí řečí, pokud se nedíval na hada. Našel ho nedaleko stromu, který tvořil hranici přemístění, ale naštěstí na bezpečné straně.

Jakmile získal hadovu pozornost, posadil se do trávy s nohama roztaženýma před sebou. Nebylo to zrovna nejpohodlnější místo – do nohy se mu zarýval kámen –, ale stačilo to.

„Hadí čččlověk je rozrušššený,“ pronesl had.

Harry si povzdechl. Skvělé. Tak špatně skrýval své emoce, že i had v něm dokázal číst jako v knize. Snapea by ta informace pobavila. Pokud se o to Snape vůbec ještě zajímal. A pak Harryho napadla znepokojivá myšlenka. Co když ho Snape místo nenávisti jako dřív bude prostě ignorovat? Navždy? I když by Harry dal cokoli za to, aby si ho Snape v předchozích letech nevšímal, teď mu to znělo jako ten nejhorší trest. I když ho Snape nenáviděl, nějaké jeho části na něm přece jen záleželo natolik, aby reagoval, že? Pokud by Harryho odstrčil a dělal, jako by ani neexistoval, pak s ním opravdu, ale opravdu skoncoval.

Spolkl hrudku emocí. „Jsem,“ přiznal hadovi. „Udělal jsem chybu. A teď se na mě můj učitel – ten, kterého jsi tuhle potkal – zlobí.“

Had se přisunul blíž. „Chceššš, abych ho kousssl?“

Harry se navzdory sobě samému zasmál. „To je tvoje odpověď na všechno?“

„Je to účččinné,“ děl had prostě.

„Ne,“ vystřízlivěl Harry. „Jestli ho uvidíš, prosím, nekousej ho. Nikdy.“

„Jessstli chceššš,“ kývl had hlavou.

„Chci.“ Harry si prohrábl vlasy a nejspíš si je přitom rozcuchal víc než obvykle. „Máš nějaké jméno?“ zeptal se, připravený mluvit o čemkoli jiném než o Snapeovi.

Had na Harryho zakroutil hlavou. „Jméno?“

„Ano. Něco, čím si říkáš. Něco, co ti říkají ostatní tvorové – no, asi hadi. Já se jmenuju Harry. Takže místo hadího člověka mi můžeš říkat Harry.“

„Harry…“ zkusil had pomalu, jako by si lámal hlavu s pojmem jména, a Harry si přál vědět, jak jeho jméno zní v hadí řeči. Znělo mu prostě jako ‚Harry‘. „Nemám žádné jméno.“

„Aha.“ Harry se kousl do rtu. „Můžu ti nějak říkat? Připadá mi divné říkat ti prostě ‚hade‘.“

„To je to, ccco jsssem.“

„Já vím. Já jen…“ Harry se poškrábal na bradě a přemýšlel, jak to vysvětlit. „Můžu ti dát nějaké jméno? Třeba…“ Slova, která mu proběhla hlavou, byla spojena se špatným druhem hada – Nagini, Bazilišek, Zmijozel – a on zalovil v paměti pro něco neškodného. „Bazil? Gryf? Sam?“

„To jsssou jména?“

Harry přikývl. Luskl prsty. „A co Lovec? Protože lov je to, co rád děláš.“

Had zakýval hlavou. „Můžžžeššš mi říkat Lovččče. Jessstli chccceššš.“

„Tak tedy Lovec!“ Zazubil se. Nebylo to zrovna nejkreativnější jméno, ale bylo výstižné a pro jeho účely stačilo. Koneckonců nemohl strávit celý den vymýšlením dokonalého jména. „Teď už máš jméno.“

Had se začal svíjet a usadil se k rozhovoru. Harry si byl jistý, že je mu tak či onak jedno, že má jméno, ale bylo od něj hezké, že svého nového lidského přítele pobavil.

„Tak co, Lovče, potkáváš tady v okolí hodně lidí? Nebo jenom Kneadera? Aha, to je ten člověk v domě, od kterého se rád držíš dál.“

„Lidé sssem občččasss chodí. Ne moccc čččasssto. Jsssem rád, kdyžžž ssse držžží dál. Víccc lovu.“

„Hm. Jo, to vidím.“ Harry se opřel o ruce a také se uvelebil.

„Většššinou přicházzzejí jen zzza sssvětla. Ne jako psssí čččlověk. Ve tmě mě zzzneklidnil.“

Harry se zamračil. „Psí člověk?“

„Jo, jo. Minulou noccc vyděsssil myššš.“

„Remus?“ To je jediná osoba, kterou by mohl myslet. „Přišel sem včera večer? Zajímalo by mě, jestli by to udělal, kdyby věděl, že jsou tu hadi.“

„Já jsssem ssse mu neukázzzal,“ informoval ho Lovec.

„Jo. Hm. No. Jestli ho ještě někdy uvidíš, udělej mi laskavost a taky ho nekousni, jo?“

„Musssím kousssnout, jessstli zzzaútočččí, Harry.“ Had se zarazil nad jménem – očividně nebyl zvyklý na představu jmen, ale snažil se udělat, co Harry žádal.

„Hm, no, prostě ho nevyhledávej, jo? Neukazuj se mu a on nebude mít důvod ti ublížit.“

„Pokusssím ssse,“ souhlasil Lovec a mírně zakýval hlavou.

„Počkej, proč si myslíš, že Remus by na tebe zaútočil, ale můj učitel ne?“ podivil se Harry. U Snapea had žádnou výhradu nepřidal.

„Učččitel mě předtím viděl a nezzzaútočččil,“ vysvětlil Lovec na rovinu a Harry předpokládal, že takovému zdůvodnění nemůže nic vytknout. Pak dodal: „Psssí čččlověk sssmrdí zzzlem.“

Harry se při tom popisu zarazil, ale nechtěl hadovi vysvětlovat něco o vlkodlacích. Nemusel by pochopit, co to znamená, a mohlo by ho to ještě víc vyděsit, aby na Remuse udeřil, když to není třeba. Rozhodl se pro: „Jmenuje se Remus a je to můj přítel. Možná ti bude divně vonět, ale neublíží ti, pokud si nebude myslet, že ublížíš ty jemu, to ti slibuju.“

Nikdy by si nemyslel, že had dokáže projevit takovou skepsi jako člověk, ale podle toho, jak se posunul, poznal, že mu Lovec tak docela nevěří. Ach, dobře. Šance, že tu budou dost dlouho na to, aby se had dostal do střetu s některým z jeho přátel, stejně nebyla velká.

„Proččč ssse na tebe učččitel zzzlobí?“ zeptal se had. „Ukradl jsssi mu myššš?“

Harry se ušklíbl. Byl rád, že sem přišel. Jeho malý kamarád mu už teď zvedal náladu. „Ne, my myši nejíme, ne jako vy. Já…“ zarazil se a snažil se přijít na to, jak události vysvětlit tak, aby je had pochopil. „Porušil jsem slib.“ Nebylo to přesně ono, ale bylo to dost blízko. Jeho předchozí omluva Snapeovi skutečně mohla fungovat jako jakýsi tichý slib, že od té chvíle bude respektovat jeho soukromí. Harry prostě neuvažoval o tom, jak se Snape bude cítit, až bude používat Strážce stěn. Byl tak zaujatý hledáním odpovědí, že se ani nepozastavil nad tím, jestli by to měl udělat.

Natrhal několik stébel trávy a nechal si je projít mezi prsty. „Věřil mi, že něco neudělám, a já to přesto udělal, a teď už mi nevěří.“

„Tahle důvěra je pro tebe důležžžitá?“

„Ano.“ Byla to pravda, uvědomil si. Snapeova důvěra pro něj opravdu hodně znamenala. Víc, než by ho napadlo, než tu důvěru porušil. Bylo deprimující na to pořád myslet, a tak změnil téma. „Máš nějakou rodinu?“

„Ano.“

Když to had neupřesnil, zeptal se: „Kde jsou?“

„Nevím,“ odpověděl Lovec. „Moji bratři a ssssstry opussstili hnízzzdo, kdyžžž jsssem to udělal já. Nedělají hadí lidé totéžžž?“

Harry málem odpověděl, že především neví, jaké to je mít hnízdo. Hnízdo znělo jako teplé, krásné místo, což Zobí ulice nikdy nebyla. Ale napadlo ho, že by mohlo být obtížné tento pojem hadovi vysvětlit, a tak se spokojil se slovy: „Nemám žádné sourozence. Nemám ani matku nebo otce.“

„To je zzzvláššštní,“ řekl had. Mírně se rozvinul a usadil se na hustší trs trávy, blíž k Harrymu. „Cccopak lidé nemají rodinu?“

Harry vyhrabal hroudu hlíny spolu s trsem trávy a sledoval, jak mu hlína propadá skrz prsty zpátky na zem. Trochu jako jeho zmařené naděje, pomyslel si a málem protočil očima nad svými příliš dramatickými myšlenkami. Soustředil se zpět na rozhovor. „Většinou ano. Kdysi dávno jsem měl matku a otce. Zemřeli.“ Odmlčel se a pak dodal: „Nepamatuji si je, ale chybí mi.“

„Já jsssem sssvé hadí rodiččče taky dlouho nezzznal. Nessstýssská ssse mi po nich.“

Harry málem podotkl, že… no, on je had a to je přece něco jiného, ne? Ale nebyl si jistý, jestli by to nevyznělo nezdvořile. Na druhou stranu, možná se hadi neurážejí tak jako lidé? Spokojil se s vysvětlením: „U lidí je to jiné. My neopouštíme hnízdo hned. Trvá nám déle, než dospějeme, a zůstáváme s matkami a otci mnoho let.“

„Jak zzzvláššštní,“ ozval se znovu had.

„Jo, to je,“ souhlasil Harry, který sám nikdy nepoznal, jaké to je. „Ale ostatní lidské děti mají rodiče, takže jsem si vždycky přál, abych je měl taky.“

„Ty jsssi pořád v hnízzzdě,“ řekl Lovec, jako by si lámal hlavu nad záhadou, která nedávala smysl, „ale nemáššš nikoho ssspolu s tebou v hnízzzdě?“

Harry pokrčil rameny. „Tak nějak.“

„Ty nejsssi v učččitelově hnízzzdě?“

Harry se na hada nevesele zašklebil. „Ne, to rozhodně ne.“ Nevěděl, jak to rozvést, a tak to neudělal. Místo toho vyslovil to, co měl na mysli. „Můj učitel znal mou matku. Doufal jsem, že mi o ní poví. Ale pak jsem ho naštval a teď se mnou nechce mluvit. Proto jsem také smutný.“

A to bolelo. Pokaždé, když se přiblížil k tomu, že se o svých rodičích něco dozví, cítil takovou naději… ale v posledních dnech byla tato naděje vždycky zmírněna strachem. Nejenže jen zřídkakdy našel informace, které hledal, ale věděl, že mu je nic nemůže vrátit ani vynahradit jejich absenci v jeho životě. Chtěl se s nimi cítit blíž, ale nakonec… byl přece pořád sám, nebo ne?

Ne, opravil se. Nebyl sám. Neměl milující rodinu, ale měl své přátele. Měl Rona a Hermionu, další kamarády z Nebelvíru, Lenku, Remuse a Weasleyovy. I když nepoznal tu rodičovskou, měl ve svém životě lásku. A každopádně věděl, že ho rodiče milovali. I když tu lásku necítil, vědomí, že ji měl, něco znamenalo. Byl velký rozdíl mezi tím, když si člověk myslel, že jeho rodiče jsou mrtví opilci, kteří zemřeli při autonehodě, a tím, když věděl, že to byli hrdinové, kteří se obětovali, aby mu zachránili život.

Na tu lásku si nepamatoval, ale vědomí, že tu byla, pro něj něco znamenalo.

Povzdechl si. Kéž by ji mohl zažít.

Lovec se přisunul blíž a položil si hlavu na Harryho koleno. „Nemám ti ccco nabídnout,“ zasyčel, „ale můžžžu ti pomoccct najít dobré mísssto pro nějaké hnízzzdo.“

„Děkuji.“ Harry se na svého přítele upřímně usmál a natáhl ruku, aby mu pohladil hladké šupiny. Chvíli seděli mlčky a Harry hladil Lovce po hřbetě, zatímco had se schoulil blíž k jeho teplu.

Nevěděl, jak dlouho už tam byli, když jeho hadí přítel zasyčel a na něco za Harrym se ohnal.

Harry trhl hlavou, ale ulevilo se mu, když uviděl Remuse, jak k nim jde směrem od domu. No, možná se mu úplně neulevilo… Ohlédl se na hada, který vypadal připravený zaútočit. „Je to přítel, pamatuješ? Neublíží ti.“

Lovec se tvářil tak skepticky, jak jen had může vypadat. „Ublížžží ten psssí čččlověk tobě?“

Harryho to dojalo. Usmál se. „Ne. Přítel znamená někoho, kdo ti neublíží. Víš, jak jsem říkal, že učitel je přítel mé matky? No, Remus byl přítelem mého otce. Nikdy by mi neublížil.“

„Ty nejsssi cccítit zzzlem.“

„Hm. Díky?“

„Měl by sssesss držžžet dál od zzzla.“

Harry měl pocit, že se snaží něco vysvětlit malému dítěti, které to prostě nedokáže pochopit. „Remus není zlý, ať už je cítit jakkoli. Podívej, co kdybys šel domů a já si tě později najdu, abychom si zase promluvili. Dobře?“

Bylo vidět, že se Lovci nechce odejít, ale nakonec to udělal, pomalu se vymotal a odplížil se do trávy. Než úplně zmizel, ohlédl se na Harryho.

„Mluvil jsi právě s hadem?“ Remusův hlas se ozval z malé vzdálenosti. Stále vypadal unaveně a těžce dýchal, jako by ho krátká procházka vyčerpala.

„Jo.“ Harry vstal a otřel si z kalhot špínu a trávu. „Je to kamarád.“

Remus se zastavil vedle něj a zadíval se na trávu v místě, kde byl had před okamžikem. „Kamarád.“

„Jo,“ zopakoval Harry a nebyl si jistý, proč mu dnes dělá takové potíže to slovo vysvětlit. „Je milý. Zdá se, že si se mnou rád povídá. Myslím, že je trochu osamělý.“

Remus vydal nezávazný zvuk.

„Vy nemáte problém s hadí řečí, že ne?“ střelil po něm Harry postranním pohledem. Ze všech lidí si nemyslel, že by Remus měl s Harryho vzácnou schopností problém. Jeho bývalý profesor koneckonců věděl, jaké to je, když ho někdo soudí za něco, za co nemůže.

„Vůbec ne.“ Remus se na něj usmál a rozhlédl se po trávě. „Raději bych ale nebyl v blízkosti jakéhokoli hada. Osobní preference, rozumíš.“

„V tom nejste sám,“ zamumlal Harry a vzpomněl si na Snapeovu reakci. Usmál se při pomyšlení, že ti muži mají něco společného.

„Chtěl jsem si s tebou promluvit, Harry. Možná teď?“ Remus gestem ukázal na strom.

Harry zaváhal, stejně tak z obavy, že by Remus mohl vědět, co udělal, jako kvůli hlídkám a hranicím. „Hm. Je to…“

Muž se usmál, když překonal krátkou vzdálenost a pak se pomalu opřel o velký kmen ve stínu jeho listí. „Hranice je hned za místem, kde jsme. Jsme v naprostém bezpečí, pokud zůstaneme na téhle straně stromu.“

Harry přikývl a připojil se k němu. Neposadil se, raději špičkou boty kopl do uvolněného kamene.

Remus si opřel hlavu o strom. „Měl jsi náročné léto, viď?“ zeptal se.

Harry pokrčil rameny. Zjevně, pomyslel si, ale místo toho odpověděl: „Jo. No… stalo se toho hodně, to je jisté. Ale… ehm, nemyslím si, že bylo tak náročné jako to vaše. Jak se cítíte?“

Remus pokrčil rameny a s úsměvem, který mu nedosáhl až do očí, řekl: „Ty-víš-kdo nebyl zrovna pohostinný, ale budu v pořádku.“

„Je mi to líto.“ Harry si otcova přítele prohlédl. Alespoň že jeho zranění byla zahojená. Kromě toho, že byl unavený a ospalý, neměl na sobě ani tolik modřin nebo škrábanců. Harry však věděl, jak hluboká zranění mohou být. Emocionální rány se hojily mnohem déle.

Remus několik vteřin mlčky seděl, než poznamenal: „Sblížil ses s profesorem Snapem.“

Harry netušil, jak na tu otázku odpovědět, a tak to neudělal. Kopl do dalšího kamene.

„Dnes ráno odešel ve spěchu,“ pokračoval Remus. „Předpokládám, že nevíš, kdy se vrátí?“

Harry zavrtěl hlavou, aniž by se Remusovi podíval do očí. Jak měl přiznat, že to byl on, kdo Snapea vyhnal? Nebo že věděl, že profesor zůstane pryč, dokud to půjde? Na druhou stranu Snape se za Harryho cítil zodpovědný už jen proto, že ho Brumbál pověřil, aby na něj dohlédl, takže se možná vrátí alespoň na tak dlouho, aby se ujistil, že Harryho pošle někam do bezpečí… někam, kde se nebudou muset vídat. Bude se vůbec obtěžovat, když ví, že Remus už je vzhůru a mohl by převzít jeho hlídání?

„Vypadáš ustaraně.“ Remus ho pozorně sledoval.

Harry pokrčil rameny. Už tak byl zmatený z toho, jak se cítí. Nemyslel si, že by mu pomohlo si o tom promluvit, a to ani s někým tak dobromyslným, jako je přítel jeho otce.

„Neříkal nic o tom, kdy se vrátí?“ naléhal Remus.

„Proč?“ zeptal se Harry a vzhlédl. „Děje se něco?“

„Samozřejmě že ne,“ řekl Remus tak hladce, že Harry přimhouřil oči. Byl si naprosto jistý, že mu Remus a možná i Řád zase něco tají. To se mu nikdy nelíbilo… ale na druhou stranu měl tak špatný pocit z toho, že včera večer špehoval Snapea a Kneadera, že se jeho touha Remuse nemilosrdně vyslýchat rychle rozplynula.

„Profesor Snape mi neřekl, kam jde ani kdy se vrátí,“ odpověděl vyrovnaně a snažil se neprozradit, jak moc ho to trápí. „Možná to ví pan Kneader nebo paní Weasleyová?“

Remus přikývl. „Překvapuje mě, že se za tebou ředitel ještě nepřišel podívat. Je s tebou v kontaktu?“

Harry zavrtěl hlavou a kopl do obzvlášť tvrdohlavého kamene. Brumbálova nepřítomnost ho nijak zvlášť netrápila. Ne tak jako Snapeova, a to Snape ještě nebyl pryč ani půl dne.

„Vůbec se ti neozval? Neřekl, kdy se vrátí?“

Harry se na něj skepticky podíval. „Ne. Neměl byste se zeptat Řádu nebo tak něco? Víte, že se mnou toho moc nesdílejí.“ Jeho obvyklá rozmrzelost nad touto skutečností ustoupila studu, když mu v mysli okamžitě vytanula myšlenka na Strážce stěn a na to, kolik toho mohl ze schůzek Řádu zjistit, kdyby ty brýle nezničil. Sklonil hlavu. Nelitoval, že je zničil. Kdyby to neudělal, nakonec by podlehl pokušení znovu odposlouchávat. A on nechtěl být tou osobou, která Snapea včera večer zklamala, to opravdu nechtěl.

„Ano, nejspíš máš pravdu,“ řekl Remus a zívl, když se zvedl na nohy. „Zeptám se jich později. Máš svou hůlku?“ zeptal se téměř jedním dechem.

„Samozřejmě.“ Harry se poplácal po rukávu. „Proč?“

„Možná by bylo nejlepší, kdybys ji nechal u mě,“ řekl Remus s úsměvem, který vypadal velmi neremusovsky. „Expelliarmus!“

Harryho hůlka vylétla z rukávu do Remusovy ruky. „Remusi! Co…“

„Petrificus totalus! Mobilicorpus!“ Kouzla ho v rychlém sledu srazila na zem, ztuhlého jako prkno, a levitovala jeho tělo několik centimetrů nad zemí. Mysl mu pádila a snažila se přijít na to, co se mu Remus snaží dokázat. Nebylo mu podobné, aby na Harryho útočil, ne pokud ho neučil a nevaroval ho předtím. Ne, ať už Remus dělal cokoli, nebylo to dobré.

Ale Remus by mu nikdy neudělal nic špatného, takže… jeho znehybnělým tělem projel mráz. Měl Snape pravdu? Že byl Remus prokletý? Nebo hůř, mýlil se a Remus byl někdo pod mnoholičným?

Než si to stačil promyslet, do zraku mu vstoupila tvář jeho bývalého profesora. Ten muž stál nad ním. „Je mi to líto, Harry. Mám své rozkazy.“

Rozkazy?

Ne. Ne Remus. Tohle nebyl Remus. To musel být mnoholičný! Snažil se pohnout, uniknout těm kouzlům, ale nešlo to. Nanejvýš se zmohl na to, že v panice rozšířil oči, když cítil, jak jeho tělo proplouvá kolem stromu. Při tom pohybu ho něco zatlačilo do palce… dotkl se kovu.

Prsten. Snape. Soustředil se, jak nejvíc dokázal, přes šok se mu podařilo přitisknout palec na prsten. Remus – NE-Remus – něco zamumlal a hned poté, co se prsten rozehřál, se svět kolem něj rozpustil ve víru nevolnosti a světla.

Vzápětí bolestivě dopadl na studený, tvrdý povrch. Stále neschopen pohybu se snažil rozhlédnout kolem sebe, ale nešlo to. Žíly mu naplnil led, když uslyšel vysoký smích.

Před jeho zrakem mu pod matně osvětleným kamenným stropem plaval pár rudých štěrbinových očí v bledé tváři.

„Harry Potter. Jak milé od tebe, že ses zastavil.“