Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 40. Smrtijedi jsou nejhorší

Snape byl tady! Snape byl tady. Snape byl tady!

Harry se zasmál. Poprvé od chvíle, kdy byl zajat, měl pocit, že může dýchat. Snape byl mistr špión. Byl inteligentní a lstivý a vždycky o pět kroků před všemi ostatními v místnosti. Harry byl prakticky zachráněný!

Pokud to ovšem Voldemort nezjistí.

Jeho úsměv vystřídalo zděšené zamračení.

Co si Snape myslel, když Harrymu prozradil, kdo je? Voldemort to z něj dostane nitrozpytem! Možná se mu ho nakonec podařilo z hlavy vykopnout, ale mezitím si zjistil spoustu informací. A jakmile se dozví tuhle pikantnost, chytí Snapea, bude ho mučit a zabije…

Stejně rychle, jako se mu tíha zvedla z hrudi, usadila se zpátky – jako pírko odfouknuté vánkem, aby znovu přistálo na stejném místě, teď desetkrát těžší než předtím.

Zadíval se na dveře, ačkoli v jeho cele byla taková tma, že kde jsou dveře, poznal jen podle slabé škvíry světla u jejich spodní části. Temní čarodějové a nitrozpyt a tajné identity a špehování byly opravdu na houby.

Jakože hodně.

Teď už nebylo cesty zpět. Musel se prostě pustit do příprav k obraně mysli. Všechny ty začátečnické rady a triky, které ho Snape naučil, měly smysl, ale proti supersilnému Voldemortovi mu nepomůžou. Bude muset vymyslet jiný plán. Prošel si fakta, věci, které věděl jistě:

Zaprvé, mohl cítit Voldemortovy emoce a slyšet některé jeho myšlenky, když byl pod nitrozpytem. Což by se nestalo, kdyby nitrozpyt použil jakýkoli jiný kouzelník. Nejspíš kvůli jejich jedinečnému spojení. Odložil to na pozdější úvahu.

Zadruhé, podařilo se mu vyhnat Voldemorta ze své mysli až poté, co se vzdal svého nutkání bojovat. Místo toho ho jeho instinkty nabádaly, aby se podvolil a nějak splynul svou myslí s Voldemortovou. Ale co přesně se stalo a jak, tomu tak docela nerozuměl.

Zatřetí, pokud věděl – a když se nejednalo o nitrozpyt –, jejich mentální spojení probíhalo jen jedním směrem. Ani Brumbál, ani Voldemort nikdy nedali najevo, že by Voldemort viděl do Harryho mysli na dálku, jako Harry viděl do Voldemortovy. Takže zpět k bodu číslo jedna: bylo možné, že kvůli tomuto jednostrannému spojení nemohl Voldemort na Harryho použít nitrozpyt, aniž by mu jejich spojení překáželo? Být si mentálně tak blízko, když už Harry měl cestu přímo do Voldemortovy mysli, muselo nutně způsobit nějaké poruchy, ne?

Takže možná stačilo, aby hledal mentální vlákna této poruchy, a pak za ně pořádně silně zatáhl…

Vyskočil a začal se procházet po malém tmavém prostoru. A to ho přimělo zastavit se a přidat na seznam další položku.

Začtvrté, šel před Voldemorta zesláblý kombinací bolestivých kleteb, hladu a ztráty krve. Ke konci už sotva seděl nebo držel hlavu, natož aby stál. Nyní, pouhých pár minut poté, co byl vrácen do své cely, byl dost silný na to, aby ji zběsile obcházel. Jak se tohle mohlo stát?

Pokusně si protáhl ruce a nohy. Stále se cítil bolavý, unavený a hladový. Rozhodně měl na těle ještě modřiny, hlavně z prvního dne. Jizva ho stále pálila a bolest hlavy ho neopouštěla. Ale nic z toho nebylo tak hrozné jako předtím a on měl teď energii a sílu, které mu předtím chyběly. Nemohl to být pouhý adrenalin. Byl příliš slabý a teď se cítil příliš dobře. Že by si nějak vypůjčil sílu z Voldemortovy mysli stejným způsobem, jakým si ‚vypůjčil‘ jeho myšlenky a pocity? Bylo něco takového vůbec možné?

No, dříve by ho také nenapadlo, že nějaký rituál zahrnující jeho krev Voldemorta posílí, takže kdo může říct, co je možné a co ne? Zvlášť pokud šlo o jejich spojení.

Přál si, aby tu byl Snape nebo Brumbál, kteří by mu mohli poradit s jeho nápady. Nejlépe oba dva. Se spojenými mozky by rychle přišli na výbornou teorii o tom, co se děje.

Do té doby bude připraven pokusit se zopakovat to, co udělal. Voldemort se možná ještě dokáže dostat přes jeho obranu, ale teď, když Harry věděl, že má hledat a sledovat nitky Voldemortovy mysli v té své, pokusí se temného čaroděje co nejrychleji dostat ze své hlavy.

Závisel na tom Snapeův život. A tím pádem i Harryho.

ooOOoo

Nebyl v cele ani hodinu, když ho kroky upozornily na společnost a dveře se otevřely. Harry sotva stačil zaregistrovat proud světla a Nottovu rozzlobenou tvář, než ho za přední část špinavého svetru vytáhl na nohy a praštil s ním o kamennou zeď. Zavrávoral, když se jeho hlava s ostrým prasknutím a výbuchem bolesti dotkla zdi.

„Co jsi to udělal?“ zařval Nott tak blízko Harryho obličeje, že mu na tváři přistály sliny.

Harry zatřásl hlavou, aby si ji vyčistil, ale věděl, že to byl špatný krok, jakmile ucítil, jak ho zaplavuje vlna závratě.

Nott s ním zatřásl. „Co jsi to udělal?“ dožadoval se znovu.

„Nevím, co…“

„Pán zla!“ štěkl Nott. „Ještě se neprobudil. Co jsi mu udělal?“

„Nevím!“ upřímně vykřikl Harry. Voldemort byl stále omráčený? Harry by se té představě asi neměl smát. Opravdu by se neměl smát. Pro jednou poslechl vlastní radu, i když jen stěží. Ačkoli Nott možná zachytil cukání jeho rtů, napadlo ho vzápětí.

Znovu s ním praštil o zeď a on vykřikl, když se jeho hlava podruhé spojila s kamenem. Tak tohle znamená vidět hvězdy, pomyslel si mimoděk a snažil se zablokovat bolest v hlavě studiem blikajících světel ve svém zorném poli.

„Notte!“ zasyčel hlas ode dveří. „Řekl jsem, že ho můžeš vyslechnout, ne ho surově zmlátit!“ Harrymu se zdálo, že přes rozmazané vidění poznává Sallowa. Smrtijed se podíval přes rameno do chodby. „Pettigrew se každou chvíli vrátí…“

„Neříkej mi, že se bojíš té malé krysy,“ zavrčel Nott a nespouštěl z Harryho oči.

„Jen pokud je krysou,“ opáčil Sallow pohrdavě. „Víš přece, že jestli nás tu načapá bez dovolení, poběží za Pánem zla s historkou o našem provinění.“

„Tenhle spratek Pánovi zla něco provedl, a já zjistím co! Jestli si myslíš, že mě potrestá za to, že jsem tomu přišel na kloub, tak…“

„Možná to tak neuvidí,“ namítl Sallow, nervózně vstoupil do místnosti a přiblížil se k místu, kde Nott držel Harryho jako ve svěráku. „Víš, jaký je od té doby, co…“ Podíval se na Harryho úkosem, jako by přemýšlel, kolik toho má říct. „Víš, že tě v těchto dnech stejně snadno zabije, jako odmění. Tak ať si na hrdinu zahraje někdo jiný, ne?“

Nott se na Harryho ušklíbl a Harry zadržel zachvění při pohledu na všechnu tu zášť, kterou předváděl a která byla namířená proti němu. Člověk s tak hlubokou nenávistí v očích mohl v zápalu okamžiku udělat cokoli, strach z Pána zla stranou. Harry se rychle rozhodl, že v tomto konkrétním případě by nebylo nejmoudřejší jej pokoušet. A tak mlčky stál – ne že by měl na vybranou, když byl přitisknutý ke zdi – a čekal, až dospějí ke společnému rozhodnutí, jak dál.

Bohužel to netrvalo dlouho. O okamžik později se po úderu do břicha svalil na zem, kde rychle následoval kopanec do žeber. Zasténal a schoulil se do sebe, ale Nott neměl náladu dát mu čas, aby se utápěl ve svém utrpení. Klekl si před něj a bolestivým stiskem za vlasy ho vytáhl do vzpřímené polohy. Někde nad nimi si Sallow rezignovaně povzdechl a vrátil se ke dveřím, aby je hlídal.

„Co – jsi – udělal?“ supěl Nott.

Harry se nadechl, protože věděl, že z této konfrontace nebude snadné východisko. Nemohl Nottovi dát odpovědi, které sám neměl. „Nevím,“ zopakoval slabě a připravil se na další úder.

Místo aby ho znovu udeřil pěstí, jak Harry očekával, uchopil Nott Harryho pravou ruku a zkroutil mu dva prsty tak daleko, jak jen to šlo, aniž by se zlomily. Harry zalapal po dechu, jak se mu do očí draly slzy bolesti. Druhou rukou se snažil Notta ze sebe strhnout, ale nebylo to nic platné. Muž byl mnohem větší a silnější než on.

„Přísahám, že nevím!“ vyhrkl spěšně. „Všechno se to stalo tak rychle – aaaa!“ Mýlil se – mohly se ohnout dál, aniž by se zlomily.

„Zůstaňte potichu!“ zasyčel Sallow ode dveří.

„Můžu ti to ještě hodně zhoršit, chlapče,“ pohrozil mu Nott. „A nikdo se nic nedozví.“ Pustil Harryho prsty na dost dlouho, aby mu jednou velkou rukou přejel přes krk, a druhou ho držel za paži, aby se nemohl pohnout, aniž by mu ji vykloubil. Stiskl. Ne natolik, aby Harrymu úplně zablokoval průchod vzduchu, ale dost na to, aby ho nechal lapat po dechu. Dost na to, aby byla hrozba jasná. Stiskl ještě víc…

Harry začal panikařit. Nevěděl, co má dělat. Ten muž byl očividně nepříčetný. Nemyslel si, že by ho zabil, ne když si to Voldemort nepřeje, ale nechtěl na to vsadit svůj život. A… a nemohl dýchat. Černé skvrny se prolínaly s jasnými světly, jak se svět začal ztrácet v oparu hrůzy a strachu…

„Notte!“ zasyčel Sallow a strhl ho z Harryho právě včas, když práh překročil další stín. Dva stíny? Na druhou stranu, Harry v tu chvíli viděl dva Notty a dva Sallowy, takže svým očím nemohl tak docela věřit.

Zhroutil se, hekal, kašlal a lapal po dechu, snažil se nasát vzduch, ale zároveň se mu nechtělo dýchat. Měl pocit, že mu v krku hoří, a kašel mu sloužil jen k tomu, aby ho bolela hlava, žaludek a žebra. Převalil se na bok, přitiskl si kolena k hrudi a v zájmu své důstojnosti se snažil předstírat, že nemá tváře mokré od slz.

„Pán zla nebude mít radost, jestli jsi chlapce poškodil,“ ozval se hlas ode dveří. Crabbe? Znělo to jako Crabbeho hlas a Harry vyslal modlitbu, aby to byl on a Snape byl stále v jeho přestrojení. Zůstal ležet na zemi a bál se vzhlédnout ze strachu, aby neprozradil buď naději, nebo poznání.

„Nech toho, Crabbe,“ řekl Nott. „Víš, že on je naše nejlepší šance, jak zjistit, co se děje.“

„A? Byl svolný?“ zeptal se Crabbe neutrálním hlasem. Nebo to byl Snape? Prosím, ať je to Snape, přál si Harry znovu a zavřel oči.

„Ne.“ Nohy zašoupaly a Harry se usilovně snažil neucuknout, když se zastavily vedle jeho schouleného těla. Nottův hlas byl blíž, když říkal: „Ale dej mi čas a ten chlapec bude zpívat.“ Jeho hlas byl chladný a nemilosrdný a Harry zalapal po dechu, když ho muž kopl a trefil se mu do kotníku. Schoulil se pevněji a pro jistotu zvedl ruce, aby si chránil hlavu.

„Vyjádřil ses,“ prohodil Crabbe jakoby znuděně, ačkoli jeho hlas měl ocelové ostří. „Jdi nahoru. Vychladni. Nenechám tě zabít vězně dvě minuty po začátku mé směny.“

Harry nevěděl, jaká tichá komunikace probíhala v místnosti, zatímco si chránil hlavu jako o život, ale Nottovi trvalo několik vteřin, než zafuněl a vydupal z cely, těsně následován něčím, co považoval za Sallowovy kroky.

„Pettigrewe, doprovoď je na chodbu, ano? Neradi bychom, aby se ztratili a skončili tam, kde začali.“ Crabbeho blahosklonnost byla dost silná na to, aby ji Harry zachytil, když se za třemi – ne, čtyřmi – muži dohadujícími se na chodbě zavřely dveře. Neslyšel je, jen všeobecné šumění mužských hlasů, a nahlas zasténal, když si ve tmě začal vyhodnocovat svá zranění.

Prsty a klouby mu pulzovaly, žebra a žaludek ho bolely a v krku měl pocit, že hoří. Nejvíce ho však trápila hlava. Přál si, aby si pamatoval, jak se pozná, že má člověk otřes mozku. Něco mu říkalo, že na seznamu je nevolnost a rozmazané vidění. Znovu zasténal a zůstal ležet, když pohyb způsoboval jen to, že jeho tělo na protest křičelo.

Teď by se mu opravdu hodilo víc té síly vyvolané nitrozpytem.

Trhl sebou, když se dveře prudce otevřely a zavřely a mumlavý Lumos ozářil tmu dřív, než na to byly jeho oči připravené. Zamžoural a instinktivně zvedl ruce, aby si chránil hlavu.

„Nemáme moc času. Kde jsi zraněný?“

Crabbe si klekl vedle něj a v jeho rozmazaném obličeji se rýsovala naléhavost. Díky Merlinovi!

„Jste to vy?“ zašeptal a snažil se rozhodnout, na kterého ze dvou Crabbů ve svém zorném poli zaostřit zrak. Ustálil se na tom vlevo.

„Ano,“ odpověděl muž rychle. „Kde jsi zraněný?“

Harry se na okamžik zamyslel. Potřeboval se ujistit… „Co…“ olízl si zamyšleně rty, „co mi dal Remus k narozeninám?“

Crabbe vypadal, že ztratí trpělivost, ale pak se zarazil: „Zatraceně směšné kapesní hodinky.“

Harry se s úlevou usmál. „Jste to vy.“

„Pottere, nemáme moc času. Pán zla dnes nevěří nikomu. Od mého zběhnutí je neustále na pozoru před zrádci ve svém středu. Nechává nás tě hlídat ve dvojicích, aby s tebou nikdo nebyl sám. Získal jsem pro nás pouhé minuty.“

Harry přikývl, ale z toho ho bolela hlava i krk, takže se zarazil. Snažil se soustředit na Snapeovu otázku. „Hm… hlava, žebra, břicho, krk, ruka. V tomto pořadí.“

Snape přikývl, odložil rozsvícenou hůlku a vytáhl z hábitu několik lahviček.

„Nepředpokládám, že jste s sebou přinesl nějaký ten spešl lektvar na mou bolest hlavy?“ zeptal se Harry tiše, když si uvědomil, že z hlasitějšího mluvení ho příliš bolí v krku.

„Tvoje jizva?“

„Jo. Bolí… jako pořád.“

Snape mu pomohl posadit se – což bolelo, ale nehodlal si stěžovat – a podal mu povědomě vypadající průhlednou lahvičku. Harry se napil a okamžitě ucítil, jak se mu začíná čistit hlava i zrak. Nevolnost také odezněla. Dokonce i bolest v krku se trochu zmírnila.

„Fíha. To je teda síla.“

Snape jeho údiv nebral na vědomí a soustředil se na další úkol. „Vyhrň si košili. Potřebuji vidět poškození.“

Harry poslechl, díval se a syčel, když ho Snape opatrně šťouchal do břicha a žeber. Bylo to tak zvláštní, sledovat Crabbeho, ale vědět, že je to Snape. Některé věci se zdály správné – jeho zamračený výraz, netrpělivý pohled –, ale na cizí tváři vypadaly úplně špatně. Jako by se v něm musel znovu učit číst… a zároveň to bylo, jako by viděl starého známého přítele v novém obleku.

„Jste si jistý, že by Crabbe takhle chránil vězně?“ zeptal se. „Myslím tím, co když zjistí, že nejste on?“

„Zpochybňuješ snad moje schopnosti špiona?“ střelil po něm Snape pohledem. V Crabbeho tváři se Harry nedokázal rozhodnout, jestli to znamená, že je pobavený, nebo uražený. Možná obojí.

„Ne, možná. Nemyslíte si, že jim bude podezřelé, jak pořád vrtáte do Notta?“

„Věř mi, Crabbe a Nott se i v nejlepších chvílích hádají,“ opáčil Snape a soustředěně se zamračil, když se přiblížil, aby Harrymu jemně přitlačil na žebra. „Vybral jsem si Crabbeho strategicky. Není ani tak hloupý jako Goyle, ani tak bezohledný jako Nott. Zastává autoritativní postavení, ale není Pánovi zla tak blízko, aby byl neustále v jeho přítomnosti.“

„Au,“ zasyčel Harry při obzvlášť bolestivém šťouchnutí Snapeových prstů.

„Nic není zlomené. Balzám na modřiny by byl příliš podezřelý, kdyby ti zkontrolovali zranění. Bude muset stačit lektvar a mast proti bolesti.“ Snape začal Harrymu roztírat mast na břicho a spodní část hrudníku, a pokud ztrácel svůj jemný dotek, Harry mu to nemohl mít za zlé. Byli tak trochu v časové tísni. Když o tom tak přemýšlel, kdo věděl, kdy budou mít příležitost si znovu promluvit…

„Moc se omlouvám,“ vyhrkl ve spěchu. „Nepřemýšlel jsem a vím, že to není omluva, ale už to nikdy neudělám, přísahám. Vím, že to tak nevypadá, ale respektuji vaše soukromí, pane profesore, jen jsem si to v tu chvíli nespojil a byl jsem tak zvědavý… Jsem zvyklý, že mi lidé lžou nebo mi něco neříkají, a nepřemýšlel jsem, když jsem měl možnost vědět, co se děje, a…“

Harry přestal mluvit, když Snape natáhl ruku, aby ho umlčel. „Probereme to, až se odsud dostaneme,“ řekl, aniž by prozradil, na co myslí. „Teď na to není čas.“

Harry zavrtěl hlavou. Nechtěl čekat. Co kdyby se dostal pod Voldemortův uspávací lektvar a už se nikdy neprobudil? „Už to nikdy neudělám, myslím to vážně. Zničil jsem Strážce stěn a…“

„Já vím,“ odvětil Snape. Najednou vypadal vyčerpaně a Harry přemýšlel, jaké byly jeho poslední dny. „Viděl jsem to. Ve tvém pokoji. Když jsme tě horečně hledali v Kneaderově dvoře.“

Harry polkl. I kvůli tomu se teď cítil špatně. „Omlouvám se. Nechtěl jsem všechny vyděsit.“

Snape po něm střelil podrážděným pohledem smíšeným s něčím jiným. Pocitem viny? „Omlouváš se, že tě proti tvé vůli unesl někdo, o kom jsi měl důvod se domnívat, že mu můžeš věřit?“

Harry rozpačitě pokrčil rameny. Když to řekl takhle… „Vy jste – udělal Remus…?“ Nebyl si jistý, jak se zeptat na to, co potřeboval vědět.

„Přišel jsem na to. A je v pořádku.“ Snape předvídal jeho další otázku, zatímco si prohlížel Harryho ruku a vtíral mu do kloubů mast. „Kromě toho, že se zotavuje z hadího uštknutí, je tvůj prašivý přítel zdravý jako řípa.“

Oči se mu otevřely dokořán. „Lovec ho uštkl?“

„Později. Promluvíme si později. Až se odsud dostaneme.“

„Slibujete?“ zeptal se, povzbuzen skutečností, že Snape nevypadal, jako by se ho chystal znovu ignorovat. Alespoň ne hned.

Snape se na něj pátravě podíval. „Máš mé slovo. A teď k věci? Co například tvoje hrozivá situace a četná zranění? Nebo se ti podařilo zapomenout, že jsi momentálně uvězněn ve vlhké, temné kobce nejmocnějším a nejzlejším čarodějem na planetě?“

Harry se zazubil. Nebylo to víc než pár dní, ale Snapeův sarkastický humor mu chyběl. Když mu však Snapeova slova pronikla do mysli, vystřízlivěl.

„Myslíte, že je teď mocnější než Brumbál?“

„Nepochybně.“ Snape vytáhl z hábitu další lahvičku.

Harry se zachvěl nad jistotou ve Snapeově hlase… ehm, technicky řečeno v Crabbeho hlase. „Jakou máme teď proti němu šanci?“ zeptal se tichým hlasem.

„Vždycky máme šanci až do chvíle, kdy přestaneme bojovat,“ odpověděl Snape věcně a nasměroval Harryho k pití.

Vzápětí oba ztuhli při zvuku na chodbě. Harry rychle vypil obsah lahvičky a Snape posbíral prázdné flakonky do kapes a spěšně vstal.

„Ale musím s vámi mluvit o tom, co se stalo. S Vy-víte-kým,“ uvědomil si Harry v panice. „Nevím, jak se to stalo, a co když na mě znovu požije nitrozpyt a já už to nebudu moct zopakovat?“

Snape se zhluboka nadechl a rychle si ho klinicky prohlédl, jako by se ujišťoval, že nemá žádné další zjevné zranění. „Vrátím se, pokud to zvládnu. Do té doby věř svým instinktům. Máš přirozené vlohy k mentálnímu umění.“ Setkal se s Harryho očima a v jeho pohledu bylo cosi jako úcta. „Větší, než jsem si představoval.“

Pak se neutrální, poslušný výraz Crabbeho vrátil na své místo, rychle zvedl hůlku a otočil se ke dveřím.

„Mám strach,“ přiznal Harry za jeho zády. Nechtěl být vystrašené dítě, ale potřeboval, aby někdo věděl, že v hloubi duše takový je.

Snape se zastavil s rukou na dveřích. „Já vím,“ řekl přes rameno a na Harryho se nepodíval. „Ale už nejsi sám.“ Rychle vyšel z místnosti a Harry zůstal opět ve tmě.

Tentokrát ho alespoň nebolela hlava a srdce se mu zdálo lehčí.

Nejsem sám.

Jeho situace nebyla ideální a určitě se bude zhoršovat, ale bylo opravdu, opravdu příjemné vědět, že tomu nemusí čelit úplně osamocený.

ooOOoo

Okamžik, kdy se Voldemort probudil, poznal podle vzplanutí bolesti v jizvě. Zdála se ještě intenzivnější poté, co se mu podařilo usnout bez bolesti hlavy poprvé za celou dobu svého utrpení. Sice ho sužovaly noční můry, ale to, že ho nebolela hlava, bylo příjemné.

Voldemort se zlobil. Harry jasně vnímal, co Voldemort cítí. Snad přetrvávající následky toho, co se mezi nimi stalo? Nebo přirozený jev způsobený jejich spojením a Voldemortovým zvýšeným citovým rozpoložením?

Ať už to bylo cokoli, věděl, že čaroděj vedle hněvu cítí i strach, a Harry se toho vědomí držel jako záchranného lana. Pokud se Voldemort bál jeho mysli, pak už možná na něj znovu nitrozpyt nepoužije.

Ale Voldemort si samozřejmě nenechal ujít další dokonalou možnost zábavy.

A tak se stalo, že brzy opět stál – a pak se svíjel na podlaze – uprostřed Voldemortova trůnního sálu, obklopen kruhem asi deseti dychtivých Smrtijedů. Voldemort jim ve svém vzteku řekl, aby si to s ním rozdali – s obvyklými podmínkami, aby Harry nezemřel – a oni mu s radostí vyhověli různými bolestivými a mučivými kletbami. Chyběla mu možnost otravovat je Voldemortovým jménem… teď, když věděl, že je mezi nimi Snape, s tím přestal. Nechtěl mu ublížit.

Dával si pozor, aby muže neprozradil. Snape mu svěřil svou identitu, i když by od něj možná bylo moudřejší, kdyby se před Harrym skrýval, dokud nevymyslí způsob, jak ho odtamtud dostat. A za to mu byl Harry nesmírně vděčný. Přinutil se nedívat se na ‚Crabbeho‘ o nic víc než na ostatní, což znamenalo, že se na každého z nich díval střídavě, dokonce i když byl proklínaný, protože se nemohl občas nepodívat na Snapea, aby se ujistil, že je tam. Podle přimhouřených očí ostatních Smrtijedů si byl docela jistý, že neustálý oční kontakt považují za novou hru, kterou jim chce lézt na nervy. Kupodivu se zdálo, že to funguje. Cítil jisté uspokojení, že se jim dostal pod kůži, i když se o to nesnažil.

Také si začal nově vážit Snapeova špionážního umění. Kdyby to nevěděl, přísahal by, že on je ten pravý Crabbe. Ne že by Crabbeho staršího znal, jenže… Snape hrál roli sadistického Smrtijeda tak dobře, až Harry několikrát málem zapomněl, že je Snape.

Přesto věděl, že jím je. Jakkoli byl ve své roli přesvědčivý, ten muž si našel nenápadné způsoby, jak dát Harrymu najevo, že je to pořád on. Když na něj poprvé přišla řada, aby Harryho proklel, seslal zároveň nenápadné tiché znecitlivující kouzlo, díky němuž byly ostatní kletby Smrtijedů snesitelné. Harry musel vyzkoušet své herecké schopnosti, aby jim nedal najevo, že ho to nebolí tolik, jak by mělo. Jindy se Harrymu posmíval, že už nikdy nebude mít svůj pohodlný život plný nákypů z cukrových švestek a podobně.

Harry se málem usmál nad tou směšnou urážkou, kterou mu ostatní tak hloupě zbaštili a na které stavěli, ale jemu to připomnělo balíček paní Weasleyové. Nemluvě o tom osudném dni, kdy se Snapem a Brumbálem hovořili o tom, jestli má předpoklady stát se věštcem.

Snape byl opatrný. Nedával Harrymu mnoho náznaků, jen tolik, aby pochopil, že ano, stále je to on, ne Crabbe; a ano, Harry stále není sám. A tento vzkaz nesl Harrymu ještě jeden, nevyslovený, ale jasný: jsem tu, abych tě odsud dostal… tak vydrž, dokud nenajdu způsob.

Harry se ho držel.

Nevěděl, jakými prostředky Voldemort toto místo chránil, ale dokázal odhadnout, že jich bylo poměrně dost. Proti sledování, proti přemístění, proti čemukoli dalšímu, proti čemu se dalo blokovat. A věděl, že ho nikdy nenechali bez dozoru. I kdyby mu Snape neřekl, že ho hlídají minimálně dva muži najednou, slyšel před svou kobkou v kteroukoli hodinu dost šramotu na to, aby měl důkaz, že Voldemort neriskuje jeho útěk. I v přestrojení za důvěryhodného Smrtijeda by Snape musel překonat spoustu překážek, aby Harryho odsud dostal.

Harry také pozorněji sledoval Voldemorta poté, co Snape promluvil o jeho zvýšeném podezření na zrádce v jeho řadách. A při pozorování Voldemortových interakcí s jeho stoupenci usoudil, že nikomu z nich nevěří. Vždycky byl trochu vrtkavý vůdce, ale zdálo se, že od doby, kdy byl Harry naposledy v jeho přítomnosti, zašel do extrému. Ať už to bylo kvůli Snapeově nečekané zradě, nebo ne, Voldemort se zdál být ještě nevyrovnanější a podezřívavější než kdykoli předtím. Harry věděl, že si to nepředstavuje, protože když ho pozoroval, nejednou viděl v očích Smrtijedů strach a nejistotu.

Vykřikl, když mu obzvlášť bolestivý blesk projel nohama. Ta kletba bolela. Což znamenalo, že znecitlivující kouzlo přestává působit.

Nějaký muž se zasmál. Další ho následovali. Teď, když cítil bolest, zavřel oči a snažil se ji zablokovat. Snažil se myslet na Voldemorta, ne na to, co se mu děje.

Nevěděl, jestli je pro ně Voldemortova paranoia dobrá, nebo špatná. Mohla by být dobrá, kdyby měl Voldemort pocit, že ztrácí kontrolu nad svými Smrtijedy, nebo kdyby jeho paranoia způsobila, že by ho nějací pochybující příznivci opustili. Nebo to mohlo být špatné, protože paranoidní Voldemort byl nepředvídatelnější a snadněji se rozzuřil. A čím víc se rozzuřil, tím víc chtěl někomu, komukoli, ublížit. Špatné to bylo i pro Snapea, protože to v podstatě znemožňovalo, aby se k Harrymu dostal jeden člověk a unesl ho odsud, aniž by ho odhalilo několik stráží a rozsáhlé ochrany.

Přesto byl Harry optimistický. Přemýšlel, jestli mu kletby proti bolesti trvale nepoškodily mozek, protože ležel uprostřed velké kamenné místnosti, škubal sebou a lapal po dechu kvůli bolesti, kterou mu jakýkoli pohyb útočil na přecitlivělé nervy, a přitom se v duchu usmíval při pomyšlení, že Snape je nejlepší špion v dějinách kouzelnictva a že si najde způsob, jak to udělat.

Ale – au – pevně doufal, že ten způsob najde brzy, protože – au – znecitlivující kouzlo definitivně vyprchalo a on se chystal vzlykat bolestí z toho všeho.

Odfrkl si, aby zadržel slzy, které se mu draly do očí. Stávalo se to každodenní rutinou, tahle zoufalá snaha neplakat, ať už bolestí, nebo zoufalstvím. Ale i když ho všichni viděli v posledních dnech plakat, poslední, co chtěl, bylo, aby ho viděli zlomeného. Nedokázal se ubránit křiku, když mu byla působena bolest, ale dokázal se udržet, aby nevzlykal po ní. I kdyby ho nakonec zlomili, byl rozhodnutý, že jim bude vadit, jak dlouho to bude trvat.

„Ach, chudáček malý Potter,“ ozval se jeden z hlasů, které nenáviděl nejvíc na celém světě. Belatrixina tvář mu plavala  před očima. „Budeš brečet? Plakat pro svou maminku? Aha, přesně tak. Maminka je přece mrtvá, ne?“ Zasmála se. Ne… zakdákala. „Jsem si jistá, že za tebe pozdravila Siriuse.“

Napadlo ho, že by jí mohl později poděkovat, protože mu místo slz dala hněv. Kdyby se netřásl bolestí, určitě by se třásl vztekem, který mu teď koloval v žilách. Rozhlédl se po kruhu a potřeboval se uklidnit pohledem na Snapea, ale ten se také usmíval a předstíral, že si to užívá. Jediným náznakem, že to cítí jinak, byl tvrdý lesk v jeho očích a bílé klouby, které příliš pevně držely jeho hůlku.

Belatrix si nad něj klekla. Ostatní Smrtijedi jen přihlíželi, stejně jako když se střídali v posmívání Harrymu. Mohl být vděčný alespoň za to, že mu slovní posměšky ulevily od kleteb na těle.

Všechny je nenáviděl. Byli odporní. Jak může dospělé bavit mučit dítě? Byli zlí až do morku kostí.

„Možná se k nim brzy přidá i tvůj malý kamarád,“ posmívala se mu. „Ronnie, že jo? To byl jeden z mých nejkrásnějších okamžiků, že?“

Trvalo mu několik vteřin, než její slova zaregistroval, a jeho oči se stočily k jejím. Teď, když věděla, že má jeho plnou pozornost, se usmívala ještě šířeji. A on věděl – bez nejmenších pochybností věděl, že to ona byla Smrtijedem, který Rona proklel. Každým nervem v jeho těle mu projela horká nenávist.

Neváhal. V jednu chvíli sebou bolestivě škubal na zemi a vzápětí se na ni s hrdelním řevem vrhl. Zaregistroval její široce rozevřené oči a šokované zalapání po dechu, než ji s rukama kolem krku strhl k zemi. Škrábala ho a ostatní ruce ho začaly odtahovat. Ne, to se nestane. Zabila jeho kmotra a stejně tak zabila jeho nejlepšího kamaráda. V žádném případě mu tohle nemohli vzít. Znovu vykřikl, když mu prsty odtrhly cizí ruce a zvedly ho a – projel jím příval něčeho tak základního, a přesto mocného, a on to nedokázal ovládnout, jak se to z něj dralo ven. Ruce z něj v mlze výkřiků odpadly a on se setkal s Belatrixinýma vyděšenýma očima a ponořil se do jejich hlubin.

Hlavou mu prolétly vzpomínky, vzpomínky, které nebyly jeho. Špatné vzpomínky, vzpomínky, na které chtěl zapomenout, jakmile je uviděl. Mučení, smrt a věci, o kterých si myslel, že nemohou být horší než smrt, ale byly. A instinktivně vyhledal jeden konkrétní okamžik. Věděl – prostě nějak věděl – že by mohl najít informace, které Kneader potřebuje, aby prokletí zlomil. Věděl přesně, co hledá… a – zasmál se – bylo to tam.

Tentokrát ho od ní ruce dokázaly odtrhnout. Ať už se v něm hromadila jakákoli tajemná energie, vyprchávala. Ale on se usmál. Věděl, jaké kletby použila na Rona! Věděl to a stačilo, aby své informace předal Snapeovi, a Ron bude zachráněn. Všechno bude v pořádku a…

Vykřikl, když mu Voldemortovo Crucio vymazalo z mysli všechny vědomé myšlenky. Jeho tělo se svíjelo bolestí, tolik bolesti. Bolest, bolest, bolest, bolest, bolest, bolest.

Znovu Crucio a on si nemohl pomoct – mezi výkřiky začal plakat. Belatrix měla pravdu – opravdu chtěl svou mámu. Chtěl mámu, tátu a Siriuse a chtěl Snapea. Snape by na to měl lektvar, jako ostatně na všechno. Zbavil by ho bolesti. Kdyby to Harry opravdu, ale opravdu potřeboval, dokonce by ho objal a všechno by mu ulehčil. Zabil by draky a zahnal noční můry. Chtěl Snapea tak moc, že na něj málem zavolal. Kousl se do jazyka, cítil v ústech chuť krve…

Když ho zasáhlo třetí Crucio a těsně předtím, než ztratil vědomí, napadlo ho, že Voldemort sice chce mít jeho tělo neporušené, ale jeho záměrům bude vyhovovat, když Harry přijde o rozum.