Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 44. Tenká hranice

Byl v pasti. Něco ho drželo na místě. Ale co? Podíval se dolů a hned si přál, aby to neudělal. Nagini se mu kroutila kolem nohou a tiskla ho tak, že se nemohl pohnout. Pokusil se od ní odtrhnout alespoň o pár centimetrů, ale v těle mu pulzovalo a ruka křičela bolestí.

„Přidej se ke mně, Harry.“

Jeho hlava sebou trhla. Voldemort držel v dlouhých tenkých prstech hůlku a maniakálně se na Harryho usmíval. „Přidej se ke mně,“ zopakoval čaroděj. „Přidej se ke mně a můžeme vládnout společně.“

Harry zavrtěl hlavou a nebyl schopen slova. Nagini ho stále tiskla a každá rána byla ještě větší. Zakňoural.

Ne, to nebyla Nagini. Byl to Lovec. Téměř vzlykl úlevou, když z něj tíha spadla a Lovec se odplížil pryč. Chtěl na přítele zavolat, aby se vrátil, ale nemohl. Otevřel ústa a nic z nich nevyšlo. Kde byl?

„Toho přespočet zabij,“ řekl mu Voldemort. Harry se znovu podíval dolů a tentokrát držel hůlku. Sledoval očima její dráhu. Snape ležel na zemi. Krvácel. Harry vykřikl. Byl Snape mrtvý? Zabil ho? Nechtěl to udělat. Sklonil se nad mužem, aby mu zkontroloval puls, ale zíraly na něj oči bez života. Když si uvědomil, že Snape je mrtvý, krátce se nadechl. Nepamatoval si, že by ho zabil, ale musel to udělat. V ruce držel hůlku.

Ne. Ne, ne, ne, ne, ne. Snape neměl zemřít. Měl oznámkovat jeho úkol z lektvarů a tlustočervi ještě nebyli rozřezaní. Kdo měl Harryho naučit plavat s žaberníkem? Počkat. Dobby vzal ten žaberník. Proto ho sem Snape sledoval? Zlobil se, že Harry použil ukradený žaberník, aby mohl mluvit s draky?

Opravdu na tom záleželo? Jeho učitel byl mrtvý. Harry se chtěl nadechnout, ale sevřené hrdlo nepropustilo vzduch.

Nechtěl, aby Snape zemřel. Nechtěl ho zabít.

„Pottere.“ Uslyšel Snapeův hlas a trhl sebou, protože mrtvý muž na něj stále hleděl. Byl to snad duch? Cítil, jak mu v hrudi stoupá naděje. Nemyslel si, že by se Snapeovi líbilo být duchem, ale pokud jím byl, pak s ním Harry mohl stále mluvit a říct mu, jak ho mrzí, že ho zabil.

Ale počkat. Kdyby ho Harry zabil, chtěl by s ním Snape mluvit? Možná byl pomstychtivý duch. Aby ho tu strašil tím, že mu schová knihy a příště ho donutí zapomenout na žaberník. Zachvěl se. Opravdu, opravdu potřeboval, aby mu žaberník odlepil hůlku od ruky.

A potřeboval Snapea. Pokusil se Snapeovu duchovi odpovědět, ale stejně nedokázal vydat ani hlásku a žádného ducha neviděl. Musel něco slyšet. Naklonil se nad mužovo mrtvé tělo a cítil, jak ho zaplavuje vlna beznaděje. Snapeova ducha nechtěl. Chtěl Snapea. Roztřeseně se nadechl a konečně se mu podařilo protlačit zvuk přes stažené hrdlo. S tichým kvílivým zvukem se oddal svému žalu.

„Pottere.“ Znovu uslyšel Snapeova ducha a pak ucítil, jak se jeho tělo lehce zachvělo. Ostrá bolest v rameni Harryho probrala a on zalapal po dechu nad kombinací fyzické a emocionální bolesti. Předklonil se a přitiskl si paži k tělu.

„Omlouvám se,“ zamumlal Snape vedle něj v cele. „Snažil jsem se být jemný. Zdálo se, že tě trápí noční můra.“

Harry přes bolest vzhlédl a zaplavila ho úleva. Snape byl naživu. Byl vyčerpaný a neupravený a potřeboval by se pořádně najíst, osprchovat a týden spánku, ale ten člověk žil. Harry natáhl ruku, aby se chytil Snapeovy paže, jen aby se ujistil, že je teplý a dýchá. Byl. S úlevou si oddechl, sklonil hlavu a snažil se dostat své rozjitřené emoce pod kontrolu. Což bylo těžké. Byl tu už pár dní. Vyslýchali ho, mučili, hladověli a zkoušeli a on byl na konci svých sil. Myslel si, že už toho víc nevydrží.

Cítil, jak mu ruku, kterou svíral Snapeovu paži, pokrývají nejisté prsty, a ocenil tu malou útěchu. Pomalu se nadechl a vydechl. Po několika minutách se narovnal a opřel se o kamennou zeď. Zhodnotil situaci. Byl shrbený na boku, nepříjemně zkroucený ve spánku a jeho tělo ho za to teď trestalo. Hodilo by se mu pořádně se protáhnout, ale neodvažoval se o to pokusit s tím, jak ho bolel každý sval.

Lucerna, kterou tu nechal Lucius Malfoy, stále svítila a její magií poháněná záře vrhala na malou celu světla a stíny. Snape seděl vedle něj, unavený, ale čilý, s bledou tváří a mírně shrbený, a Harry si vzpomněl na zdravotnické potřeby.

„Je tu lektvar proti bolesti,“ zaskřehotal a odkašlal si. „A taky mast. Namazal jsem rány, na která jsem dosáhl, ale na vaše záda jsem se nedostal. Jestli chcete, můžu vám je ošetřit teď. Nebo můžu… ehm, zavřít oči, jestli chcete mít soukromí nebo tak něco.“

Snape se na něj podíval, jako by se zbláznil.

Harry zrudl. „Nechtěl jsem vám narušit soukromí. Já jen… že jste byl zraněný a potřeboval jste…“

„Na co si to hraješ?“ přerušil ho Snape tvrdě, hlas měl ochraptělý. Harry se zachvěl při vzpomínce na včerejší mučící seanci, na to, jak slyšel mužův křik…

Když mužova slova zpracoval, zamračil se. „Cože? Na nic.“

„Hraješ si na ošetřovatelku a staráš se o moje zranění,“ zasyčel. „Pamatuješ si, co se stalo včera večer, že?“

Harry při té připomínce ucukl. Rychle stáhl ruku, protože si právě uvědomil, že stále svírá Snapeovu paži, a se zaťatou čelistí odvrátil pohled. Samozřejmě že si vzpomněl, a teď, když byl nucen se tomu postavit čelem, o sobě dávaly vědět všechny jeho rozporuplné pocity.

„Jo, vzpomínám si,“ přinutil se potlačit své emoce. „Ale myslím, že mluvit o tom bude pro nás oba dost bolestivé i bez všech těch řezných ran, výronů a modřin, o které se musíme postarat, nemyslíte?“

Snape na něj zíral a zmateně se mračil. Nebo to bylo ostražité zamračení? Harry nevěděl a neměl sílu to zjišťovat.

Povzdechl si a jednou rukou si třel bolavou hlavu. „Na nic si nehraju. Ať se stalo cokoli, stalo se to před celým mým životem, ne? Když jsme s tím čekali tak dlouho, možná to může počkat, až se postaráme o vaše rány a moje rameno? Protože nevím, jak vás, ale mě to bolí. A to hodně.“

Opravdu bolelo. Na jednu stranu bylo docela příjemné mít něco fyzického, na co se soustředit – ne že by samotná palčivá bolest byla příjemná. Ale s ramenem se vyrovnával snáz než s vnitřním zmatkem.

Snape se beze slova přiblížil k jeho druhému boku. Jeho pohyby byly pomalé a končetiny se mu námahou třásly. Jemně přejel rukama po Harryho rameni a paži, zkoumal je a Harry zasyčel a odvrátil hlavu.

„Není zlomené, ale vykloubené,“ zamumlal Snape. „Můžu ho dát zpátky na místo, ale bude to bolet.“

„Víc než teď?“

„Ano.“

Harry přivřel oči a napřímil se. „Dobře.“

Čekal, že to Snape udělá hned, ale místo toho uslyšel šustění a ucítil, jak ho něco šťouchlo do ruky, kterou se opíral o podlahu. Otevřel oči a pohlédl profesorovým směrem. Snape držel v ruce malý sáček na léky z pytloviny, úhledně složený. „Zakousni se do něj,“ pokynul mu, Harry látku přijal a vložil si ji mezi zuby. Sevřel ji a znovu přivřel oči.

„Připraven?“

Než stihl Harry dokončit své souhlasné zavrčení, vykřikl, protože mu ramenem prošla bolest jako roztavená žhavá láva a projela mu po paži. Zalapal po dechu a vyhrkly mu slzy, když se tvrdě zakousl do materiálu sáčku.

„Ještě něco?“

Harry zavrtěl hlavou, oči pevně zavřené bolestí. Musel mít spoustu modřin, zejména v místech, kde ho Nott kopl, ale byl si jistý, že nic nemá zlomené. Zatímco pracoval na tom, aby ovládl svůj dech, Snape se přesunul k lucerně a zásobám, které tu Malfoy nechal. Zvedl jednu lahvičku s lektvary, pak druhou a postupně si přičichl ke každému obsahu. Zamračil se nad stříbrným lektvarem a Harry znovu přemýšlel, co to je. Než se stačil zeptat, Snape se strnule otázal: „Kdo to přinesl?“

Harry vyplivl sáček. „Malfoy,“ odtušil. „Malfoy ho tu nechal. Nevím…“ roztřeseně se nadechl, „nevím proč. Myslíte, že…“ zasténal, když se snažil posadit rovněji, „že mi chtěl opravdu pomoct? Nebo to dělá na oko?“

„To nedokážu říct,“ zamumlal Snape. „Stačí, když řeknu, že bude v našem nejlepším zájmu, abychom o případné neschválené štědrosti nikomu neříkali.“ Mužův postoj byl strnulý. Byl od Harryho odvrácený a jednu z lahviček si podruhé přiložil k nosu způsobem, který Harrymu napovídal, že otálí.

Harry si tiše povzdechl. Ani on se netěšil na to, až si bude muset promluvit o Voldemortových obviněních. Myslel si, že by to mohl spokojeně odložit a ještě chvíli předstírat, že je mezi nimi všechno v pořádku, ale každý Snapeův ztuhlý pohyb Harrymu připomněl strach a zármutek, které v jeho očích viděl předešlé noci. Což mu pomohlo udržet nejsilnější emoce na uzdě, ale také mu to připomnělo, že Snape má plně v úmyslu vzít si svá tajemství do hrobu.

Snape náhle vytáhl lahvičku s lektvarem proti bolesti.

Harry zavrtěl hlavou. „Malfoy to tu nechal pro vás. Měl byste si ho raději vzít. Jestli někdo z nás potřebuje být později v nejlepší kondici, jste to právě vy.“

Snape ji položil na podlahu a přikutálel ji k Harrymu. „Nebuď tvrdohlavý,“ zachraptěl.

Harry nechal svůj pohled spočinout na lahvičce. Bylo to lákavé. Bylo by příjemné zbavit se bolesti po celém těle. Impulzivně ji popadl, usrkl polovinu obsahu lahvičky a zbytek podržel Snapeovi, který se ani nepohnul, aby si ji vzal.

„Lahvička obsahuje…“

„Jednu dávku, já vím.“ Harry se ještě víc předklonil a píchl jí směrem ke Snapeovi. „Půl dávky pro oba je lepší než žádná dávka pro jednoho z nás, ne?“

Snape zaváhal, pak se podvolil, popadl lahvičku a vypil zbytek lektvaru. Oba se posadili a Harry okamžitě ucítil, jak se jeho bolest zmírnila. Byla stále přítomná, ale už byla snesitelnější.

„Víte něco o Malfoyovi, že ano?“ zeptal se Harry. Popravdě řečeno netušil, co Snape ví, nebo ne, ale zdálo se mu to jako rozumný výstřel do tmy. Jeho profesor často věděl víc, než dával najevo. A navíc, možná to nadcházející rozhovor ještě na chvíli oddálí.

Snape těkal očima po Harrym a pak se rychle vrátil k lahvičce ve své ruce. „O panu Malfoyovi vím spoustu věcí.“

„Víte, co mám na mysli. Před několika týdny jsem vás slyšel, jak s ním mluvíte přes krb. Byl jste s ním v kontaktu celé léto? Předpokládám, že Vy-víte-kdo o tom neví. Takže to musí znamenat, že buď něco chystá Malfoy, nebo vy. A když jste řekl, že ‚nemůžete říct‘, myslíte tím, že nevíte, nebo že… no, nemůžete říct?“

Snape se odmlčel a pak odpověděl: „Pokud mám nějaké informace důležité pro naši současnou situaci, určitě bych měl dobrý důvod je neprozradit.“

„Jo, vy jste velkým příznivcem neprozrazování tajemství, že?“ opáčil Harry, čímž je oba umlčel.

Lahvičky s lektvary o sebe zacinkaly, když je Snape třesoucíma se rukama položil a sáhl po masti. Bylo bolestně zřejmé, jak je mu celá situace nepříjemná. Nikdy by nemusel k obyčejné masti čichat třikrát, aby ji identifikoval. Po několika dlouhých minutách, během nichž Snape odložil mastičku a začal znovu podrobně zkoumat stříbrný lektvar, už to Harry nevydržel. Ticho mu dávalo jen čas si ještě jednou promyslet všechno, co se dozvěděl, a znovu se cítit zmateně. Musel znát Snapeovu verzi příběhu, a to hned. Ale jak se zeptat? Kde začít? Co říct, aby ani jeden z nich během prvních dvou minut nevybuchl?

Ani domácí sušenky nemohly připravit půdu pro tento rozhovor. Možná existoval jiný způsob, jak to zlehčit? Muž by mohl být sdílnější, kdyby věděl, že Harry už část příběhu zná. Tedy pokud vůbec hodlal být sdílný.

Harry se podivil, že se teď necítí naštvaný, ale nejspíš to bylo proto, že se cítil otupělý. Nemyslel si však, že to vydrží dlouho. Emoce byly jen pod povrchem jeho vyčerpané mysli a čekaly, až je něco vyvolá a zcela ho ovládnou. Doufal, že se mu je podaří udržet na uzdě dostatečně dlouho, aby si vyslechl, co mu Snape chce říct.

„Jaká byla moje máma?“ zeptal se do ticha.

Snapea to zarazilo. Málem upustil lahvičku, kterou držel v ruce, ale zachytil ji dřív, než se stačila rozbít o podlahu, třesoucíma se rukama ji odložil a posadil se k protější stěně, co nejdál od Harryho. Což v tak stísněném prostoru nebylo moc daleko. Tvář mu zbělela a Harry si skoro vyčítal, že ho překvapil náhlou otázkou. Skoro.

Když se Snape ani nepohnul, aby odpověděl, zkusil to Harry znovu. „Tohle vám dala ona?“ Vylovil z kapsy kámen a zvedl ho, aby si ho Snape mohl prohlédnout. „To vám napsala ten dopis?“ Studoval svého profesora, vnímal tik v jeho čelisti a drsný pohled v očích a uvědomil si, že tohle je Snapeova stránka, s níž se dosud nemusel potýkat. Byl jako zvíře zahnané do kouta a podle toho, jak se k tomu Harry postaví, je stejně pravděpodobné, že se ten člověk uzavře do sebe, jako že se na něj vrhne.

Harry odvrátil zrak, protože vycítil, že muž potřebuje jakýkoli malý pocit prostoru, který může získat. „Našel jsem jednu fotografii, ještě na Grimmauldově náměstí. Vím, že jste byli kamarádi. Viděl jsem vás, jak se spolu smějete. Chtěl jsem se vás na ni zeptat, ale…“ odkašlal si, „no, však víte. Nejste zrovna nejpřístupnější člověk na světě.“

Snape mlčel a Harry si opřel hlavu o chladnou kamennou zeď a čekal na nějakou odpověď. Prsty se dotýkal maminčina kamene a čerpal útěchu z jeho hladké, chladivé textury.

Uplynulo několik dlouhých minut, než Snape drsným hlasem řekl: „Ze všeho, co ses dozvěděl v poslední době, chceš vědět právě tohle?“

Harry přikývl, aniž by otevřel oči.

„Zabil jsem ji,“ prohlásil Snape důrazně a Harry sebou trhl. Vzhlédl. Snapeova tvář byla zkřivená hořkostí. „Zabil jsem ji, a ty chceš vědět co – její oblíbenou barvu?“

„Zabil ji Voldemort,“ opáčil Harry a ucukl, když se Snape zachvěl. Neřekl to jméno schválně, ale neomlouval se. „Když mi nechcete vyprávět o mé mámě, řekněte mi aspoň pravdu o tom, co se té noci stalo. To mi dlužíte.“

Snape vyslal jeho směrem pohled, chmurný a zoufalý zároveň, dost na to, aby Harrymu naznačil, že verbální útok bude jeho způsob, jak se s tím vypořádat. „Pravdu už znáš, Pottere. Já ji nepopírám. Zaslechl jsem část toho proroctví. Byl jsem věrný Pánovi zla a běžel jsem přímo za ním, abych si získal jeho přízeň,“ odsekl. „Byly to moje informace, které přiměly Pána zla, aby tě pronásledoval, aby tě zabil…“ Snape se přerušil, aby vzápětí vyprskl: „Jsem všechno, co řekl. Měl ses pomstít, když jsi měl v rukou hůlku.“

„Co jste udělal potom, co jste mu to řekl?“ zeptal se Harry. Zhluboka se nadechl a snažil se zachovat klid. Bylo to těžké při pomyšlení na to, co se stalo tu noc, kdy mu zabili rodiče, ale potřeboval odpovědi a ty by nedostal, kdyby reagoval na Snapeovy pokusy ho vytočit.

„Byl jsem na sebe pyšný, že jsem se ukázal tak užitečný, tak loajální k jeho věci,“ zněla trpká odpověď.

„Jo, ale co jste udělal?“

„Co myslíš, že jsem udělal?“ pronesl Snape jízlivě. „Předváděl jsem se ve světle přízně Pána zla! Vděčně jsem přijal jeho důvěru a dělal jsem všechno, co jsem mohl, abych si ji udržel!“

„A potom, co jste se dozvěděl, že podle něj proroctví znamená mě?“

Snape sevřel rty. Zdálo se, že se před jeho očima zhroutil, nejspíš proto, že Harry nehrál jeho hru. Zjevně to chtěl mít za sebou, aby ho Harry jednou provždy odsoudil, a snažil se ho vyburcovat, aby toho dosáhl rychleji. Ale Harry byl odhodlaný vytáhnout z té zmijozelské hlavy všechny informace, než se dostane k přisuzování viny. A pro jednou cítil, že má jejich výměnu názorů pod kontrolou. Takže přesně to se chystal udělat.

„Chcete vědět, co si myslím, že se stalo?“ zeptal se Harry.

Snape sebou škubl, ale neodpověděl.

„Myslím, že jste litoval, že jste mu to řekl, protože vám pořád záleželo na mé mámě. Vy-víte-koho jste prý požádal, aby ji nezabíjel, ale myslím, že jste věděl, že se jeho slovu nedá věřit, a tak jste šel za Brumbálem. A někde cestou jste změnil strany. Bylo to kvůli tomu? Chtěl jste zachránit mou mámu? Nebo to bylo proto, že už jste Vy-víte-komu nevěřil? Nebo se stalo něco jiného, co změnilo vaše rozhodnutí být Smrtijedem?“

Muž zavřel oči a ztěžka polkl. „Proč na tom záleží? Konečný výsledek je stejný.“

„Mně na tom záleží.“

Snape otočil hlavu a studoval Harryho unavenýma očima. „Přesvědčil jsi Pána zla a jeho stoupence, že mi věříš, Pottere. Udělal jsi to dobře, i když toho možná budeš dnes večer litovat, až se ti pomstí. Mé plány vyšly naprázdno a já se velmi pravděpodobně nedožiji zítřka. Už není třeba, abys určoval, jakou míru důvěry jsi mi ochoten projevit.“

Harry zavrtěl hlavou. „Nemusím. Včera večer jsem nelhal. Já vám věřím. Proto to nechci vědět.“

Snapeovi se zkřivily rty. „Nemůžeš mi přece stále věřit.“

Harry zvedl ruku, jako by chtěl říct: a přece jsme tady. „Není to tak, že bych nebyl zmatený nebo naštvaný nebo… nebo… ne. Víte co?“ Cítil, jak se zlomila část jeho kontroly, a plán racionálně vyhlásit důvěru vyletěl oknem. „Jsem naštvaný.“ Trhl hlavou a zvýšil hlas. „Musel jsem vyrůstat jako sirotek! S lidmi, kteří mě nenáviděli a chovali se ke mně hůř než k psovi! A pak jsem se musel vypořádat s tím, že jsem se proslavil něčím, co si ani nepamatuju! Víte vůbec, jaké to je, když mě oslavují jako hrdinu, protože jsem jen přežil noc, kdy mi zemřeli rodiče?“ křičel. „Takže jo, jsem naštvaný, protože ve chvíli, kdy jste slyšel to proroctví, jste musel vědět, že Vy-víte-kdo půjde po nějakém dítěti, které se ještě ani nenarodilo a nemohlo nikomu ublížit, a vy jste to ignoroval a stejně jste mu to řekl! Nemělo záležet na tom, jestli to bylo dítě mojí mámy nebo ne, neměl jste to udělat!“ Trhl hlavou a ukázal na Snapea. „A pak máte tu drzost se do mě pustit, že jsem vás odposlouchával! Jste zatracený pokrytec! Já jsem jenom poslouchal věci o mně a Ronovi, které jste mi, sakra, stejně měl říct, a není to ani tak, že bych to řekl někomu jinému! Když jste špehoval Brumbála, tak jste se rozhodl, že mi ZNIČÍTE ŽIVOT!“

Rychle se nadechl a pokračoval. „Jsem naštvaný a chci vás nenávidět a vytáčí mě, že nemůžu, a nechci vám věřit, ale věřím, protože jsem vás poznal natolik dobře, abych věděl, že mě teď zachráníte, pokud to dokážete, nebo zemřete při pokusu! Takže ano, věřím vám a NEOPOVAŽUJTE SE MI ŘÍCT, ŽE NEMŮŽU!“ křičel z plných plic. V tu chvíli už těžce oddechoval, jak byl rozčilený, a pohledem Snapea probodával.

Snape na něj zíral s mírně pootevřenými rty.

Harry se zlostně posunul a zašklebil se na škubání ve své stále ještě mírně bolavé paži. „A ještě nejste mrtvý, tak přestaňte mluvit, jako byste byl! Jste ten nejinteligentnější a nejprohnanější člověk, jakého znám, tak VYMYSLETE, JAK ŽÍT, SAKRA!“

Dlouho seděli mlčky. Ne proto, že by neměli co říct, ale proto, že Harry chtěl říct příliš mnoho věcí najednou. Chtěl na Snapea křičet a proklínat ho za to, co udělal, a zároveň ho chtěl zasypat otázkami o své mámě. Chtěl, aby Snape pochopil, jak hluboce ho to ranilo, ale zároveň nechtěl přijít o to, co spolu tohle léto vybudovali. Ať už se pro sebe stávali čímkoli, něco to pro něj znamenalo a chtěl, aby to něco znamenalo i pro Snapea. Ale jak by to mohlo jít, když se všechno rozpadalo? Viděl tolik konverzačních cest vpřed, které byly změtí protikladů, ale bál se vůbec něco říct, protože by se mohl rozbrečet a blekotat. A jak by mohl vyjádřit, jak se cítí naštvaný a zranitelný zároveň, kdyby se choval jako blábolící troska?

Cítil se ztracený a nevěděl, kudy kam. Přitáhl si kolena a přitiskl si je k hrudi.

„Miloval jsem ji,“ zašeptal hlas tak zlomený, že by Harryho nenapadlo, že může patřit Snapeovi. Ohlédl se, ale muž zíral do světla lucerny. ‚Vysmívej se mi, jestli chceš,‘ dával najevo celým svým výrazem. „Nikdy jsem si ji nezasloužil, já vím. Ona to věděla taky. Ale i když jsem ji nemohl mít, nemohl jsem ji nechat zemřít. Šel jsem za Brumbálem. Viděl, jaký jsem zbabělec, ale chránil ji. Dokud mohl.“ Odvrátil tvář, takže byla ve stínu, ale ne dřív, než Harry zahlédl, jak se zkroutila úzkostí. „Souhlasil jsem, že se stanu špiónem. Udělal bych pro ni cokoli…“ Přerývaně se nadechl a chabě mávl rukou. „Bylo to všechno k ničemu. Ona… ona zemřela. A já zůstal. Hned bych vyměnil svůj život za její.“

Harry se kousl do jazyka, aby neodpověděl, bál se, že kdyby něco řekl, kouzlo by se zlomilo a Snape by přestal být sdílný. Nenapadlo ho, že Snape byl do Lily zamilovaný – a podle Snapeova tónu a slov věděl, že právě taková láska to byla. To byl dost velký detail a on si nebyl jistý, jak se k němu postaví. Bude to muset zvážit později. Prozatím, co ještě nevěděl? A když se teď Snapeovi konečně rozvázal jazyk, o co dalšího by se mohl podělit?

Po několika minutách byla jeho trpělivost odměněna. Snape s rozechvělým dechem pokračoval: „Přestože jsem Brumbálovi slíbil věrnost, věděl, že jsem to udělal jen kvůli ní. Kvůli sobě. Tehdy se na mě díval s opovržením. Právem. Ale vynutil si ode mě slib.“ Dlouze se nadechl. „Chránit Lilyina syna. Kvůli ní. Souhlasil jsem. Jak bych mohl nesouhlasit? Její oči…“ Odmlčel se a pak zašeptal: „Měl jsem svůj cíl. Mizerný cíl, ale držel mě při životě. Čekat na svůj čas. Čekat, až se Pán zla znovu objeví. Pomáhat Brumbálovi ho porazit. Ochránit jejího syna.“ Hořce se zasmál a mávl rukou na Harryho a na celu. „A podívej se, jak dobře se mi to podařilo.“

Ticho se tentokrát protáhlo dost dlouho na to, aby Harry věděl, že z toho muže bude muset další informace vypáčit. Zároveň mu to poskytlo čas na přemýšlení. Snapeovo přiznání zaplnilo některá prázdná místa v jeho vědomostech, například kdy a proč se Snape stal špionem. A proč ho Snape vždycky chránil, i když ho nenáviděl.

„Takže…“ zeptal se Harry nejistě, „a co všechny ty případy, kdy jste mě chtěl vyloučit? To nebylo proto, abyste mě chránil.“

Snape zavrtěl hlavou. „To byla pomstychtivost. Nejsem zdaleka svatý, Pottere. Myslím, že to už jsme probrali.“

Harry přikývl. „Protože jste mě nenáviděl. Protože jste si myslel, že jsem jako můj otec.“

„To nebyl důvod.“

„Jistěže byl. Říkáte to už pět let!“

„To nebyl důvod, proč jsem tě nenáviděl,“ zopakoval Snape tichým hlasem. Jeho tvář byla stále odvrácená a Harry si přál, aby se na něj podíval. „Byla to jen moje výmluva, proč jsem to dělal. Tak moc jsem chtěl, aby to byla pravda, že jsem se donutil tomu uvěřit.“

„Tak proč?“

„Měl jsi být mým synem,“ téměř přeslechl mužův přerývaný šepot.

Harry byl příliš šokovaný, než aby odpověděl.

„Miloval jsem ji,“ zadrhl se a Harry viděl, jak je pro něj těžké to znovu přiznat. „Miloval jsem ji a ona si vzala mého největšího nepřítele. Měla si vzít mě, mít moje dítě. Ne jeho. Její krásné oči nepatřily do tváře syna Jamese Pottera.“

To Harrymu vzalo vítr z plachet. „Ach,“ vydechl a nevěděl, jak odpovědět.

„Hnusí se ti to, že?“ Snapeova tvář se otočila ke světlu natolik, aby Harry viděl, jak se mu ústa zkřivila do ošklivého úšklebku.

„To pomyšlení, že bych si představoval, že jsem jí hoden…“

Harry chtěl říct ne, a byla by to pravda, ale v tu chvíli nedokázal říct nic. Byl příliš zdrcený. Nevěděl, co si má myslet. Nikdy ho nenapadlo, že by jeho profesor byl schopen tak hluboké lásky, a bylo to tak neskutečné, když na to pomyslel. Nemluvě o tom, že představa, jak vede alternativní život s hákovým nosem, ho bude strašit v nočních můrách ještě několik let. No, pokud to přežije.

Snape si bez humoru odfrkl a Harry si uvědomil, že mlčení pochopil jako souhlas s jeho otázkou. Ale než ho Harry stačil opravit, už říkal: „A pak jsi žil namísto ní. To jsem ti nemohl odpustit. Obětoval bych se pro ni, a ona se místo toho obětovala pro tebe. Nenáviděl jsem tě za ten čin celou svou bytostí.“

Harry přemýšlel, že odsekne, že v době takzvaného provinění byl ještě dítě, ale neudělal to. Snape to věděl a uznal to teď. Nic z toho by Harrymu nepřiznal, kdyby se s tím sám nesmířil. Věděl, že se mýlil, když Harryho obviňoval, když ho nenáviděl za něco, co zdaleka nemohl ovlivnit. Harry se nemusel hájit. Co však musel udělat, bylo rozhodnout se, zda odpustí, nebo to nechá vyhnít.

„Vy jste, ehm, požádal Voldemorta, aby ušetřil mou mámu,“ podotkl zaraženě, „ale bylo vám jedno, jestli zemře můj táta… nebo já. A i kdyby žila, stejně vám bylo jedno, jestli žiju, nebo umřu já. Nebo ne?“

„Bylo mi to jedno.“ Snapeovo věcné přiznání zabolelo, ale Harryho to nepřekvapilo.

Zavřel oči, zhluboka se nadechl a opatrně položil otázku: „Záleží vám na tom teď?“

Snape mlčel tak dlouho, že Harry přemýšlel, jestli bude muset svůj dotaz zopakovat. Nakonec profesor tichým, ale pevným hlasem zašeptal: „Záleží.“

Harry ten hlas znal dost dobře na to, aby věděl, že mluví pravdu. Zhluboka se nadechl a pak ještě jednou. „Dobře tedy.“

Nastalo dlouhé ticho, pak Snape otočil hlavu natolik, aby vrhl pohled směrem k Harrymu. V očích se mu zablesklo, ale nedokázal skrýt smutek v liniích tváře. „Dobře, a pak co?“

„Dobře, tak pojďme dál. Teď máme jiné starosti, ne?“

Snape na něj upřeně zíral. „Jak to myslíš, že půjdeme dál? Zabil jsem ti rodiče!“

Harry sebou trhl, ale trval na svém: „Ne, nezabil. To udělal Vy-víte-kdo.“

„Kvůli mně.“ Snapeova tvář znovu získávala barvu.

„Protože je to šílený, po moci toužící vrah.“

„Jistě se mě nesnažíš zbavit mých hříchů.“

„Chcete jich být zbaven?“

Snape se rozrušil a upřel na Harryho vyděšený pohled. „Ne! Nenosím v sobě vinu za své činy už šestnáct let, abys ji mohl zamést pod koberec, jako by na tom nezáleželo!“

„Záleží.“ Harry ztěžka polkl, až se mu v krku udělal knedlík. „Na věcech, které se staly v minulosti, vždycky záleží. Ale nemůžeme je změnit. Myslím, že jediné, co můžeme udělat, je poučit se z nich a pokusit se je napravit, že ano?“ Ztěžka pokrčil rameny. „Všechno by bylo jinak, kdybyste neudělal to, co jste udělal, ale trápil jste se kvůli tomu asi tak dlouho jako jsem já naživu, a věřím, že byste to udělal jinak, kdybyste dostal další šanci. Teď jste jiný. Dokázal jste to tím, že jste znovu a znovu riskoval svůj život pro Řád a že jste mě tolik let chránil, i když jste mě nenáviděl. Jestli si někdo zaslouží další šanci, jste to podle mě vy.“

Snapeova tvář se zbarvila do ošklivě rudé barvy. „Ne, nemáš právo mi odpouštět!“

„Proč?“ zeptal se prudce Harry. „Protože si nedokážete odpustit sám? No, je mi líto, ale myslím, že jste se trestal už tolik let a pořádně, že už vám toho moc udělat nemůžu!“ Zvedl ruce. „Nosit v sobě tu hořkost vám zřejmě fungovalo tak skvěle, že si myslíte, že – co? Nejlepší způsob, jak všechno napravit, by byl, kdybych udělal totéž? No, ne, díky! Už jsem si v životě užil dost trápení! Proč bych na sebe měl chtít nabalovat ještě víc?“

Snape začal něco říkat, ale Harry byl v ráži, takže ho rovnou předešel. „Chci říct, no tak! Pět let jsem vás nenáviděl, protože jste se ke mně choval vyloženě příšerně! Šikanoval jste mě, zastrašoval a urážel a já vás za to nenáviděl! Ale už k vám necítím nenávist – sakra, teď už vás mám vlastně rád, většinu času! A jestli se přes to všechno dokážu přenést – přes všech pět let osobního pekla – a začnu vás mít rád, dokonce si vás vážit, tak vám můžu sakra odpustit něco, co jste udělal ještě předtím, než jsem se vůbec narodil!“ Hrudník se mu zvedal, jak byl rozčilený.

„A ještě něco!“ zakřičel přes Snapeův další pokus promluvit. „Ne, mně se to nehnusí! Jsem hrdý na to, že jsem její syn, že ji tolik lidí milovalo, a jsem rád, že jste ji miloval vy, takže mi PŘESTAŇTE VKLÁDAT SLOVA DO ÚST!“

Snape se znovu nepokusil promluvit, dokud se na několik nádechů neodmlčel, a pak už to bylo jen proto, aby se tiše zeptal: „Skončil jsi?“

„JÁ NEVÍM!“ zařval Harry. S hrůzou ucítil, jak ho v očích pálí slzy, a zabořil hlavu do pokrčených kolen pro případ, že by je nedokázal zastavit. Pitomé emoce.

Snape ho nechal na pokoji, aby se ovládl. Nezáleželo na tom, jestli to bylo ze zdvořilosti, nebo proto, že si myslel, že by Harry mohl znovu vybuchnout. Harry potřeboval prostor a v malé cele ho nemohl dostat, takže ticho bylo další nejlepší řešení. Chvíli to trvalo a Harry se dokázal vzpamatovat až po několika slzách, které si spěšně utřel.

Snape počkal, až se Harryho dech srovná, a zašeptal: „Nezasloužím si odpuštění.“

Harry si odfrkl, hlavu stále opřenou o kolena. „Kvůli mně zabili Siriuse,“ řekl tlumeným hlasem. „Taky nevím, jestli si za to zasloužím odpuštění, ale stejně bych ho přijal, kdyby byl nablízku a nabídl mi ho.“

Snape se posunul a vydal zvuk, jako by se chtěl hádat, nejspíš něco o jablkách a hruškách, ale zarazil se a Harry byl rád. Jejich minulé hříchy byly jiné – Harry koneckonců nechtěl nikomu ublížit –, ale to neznamenalo, že by mu byla cizí tíha viny, která přicházela s pocitem odpovědnosti za smrt milované osoby. Ať už se detaily lišily jakkoli, měli tolik společného.

Snape se dlouze, pomalu a roztřeseně nadechl. „Lily…“ hlas se mu zlomil, „měla nejhorší výbušnou povahu ze všech, které jsem znal. Ve své podstatě byla laskavá, ale když ji někdo naštval, byla to síla, se kterou se muselo počítat.“

Harry vykoukl zpoza kolen. Snape se znovu díval do světla lucerny a v očích měl slzy. Harry si pomyslel, že by si tenhle okamžik měl raději zapamatovat, protože to bylo pravděpodobně jedinkrát v životě, kdy Snapea uvidí plakat. Tedy téměř plakat. To samé. Schoval si ten neskutečný obraz do paměti a se zaujetím poslouchal, jak mu někdo konečně říká něco skutečného o jeho matce.

„Nicméně její schopnost odpouštět byla nad mé chápání. Zatímco já jsem lpěl na svých křivdách, ona aktivně hledala důvody, proč je hodit za hlavu. Ona… ona mi dala tolik šancí. Až příliš mnoho. Často jsem přemýšlel, jestli bych si nevybral jinak, kdybych její charakter nebral jako samozřejmost. Kdybych věděl o reálné možnosti, že ji ztratím.“ Nadechl se a pak se setkal s Harryho očima. Jeho tvář byla zalitá smutkem, ale v očích měl i naději. „Vidím ji v tobě. Máš tvář Jamese Pottera, ale její výrazy. A její povahu. Tolik z její povahy. Kdybych k sobě byl alespoň trochu upřímný, viděl bych to už dřív.“

Harry se držel naprosto nehybně a chtěl víc.

„Kdybys byl úplně jako on,“ pokračoval Snape a stále se na něj díval, „pak bys nemohl být jako ona. Dokonce ani směs, a nic, co by bylo tvým vlastním dílem. Přesvědčil jsem sám sebe, že si to zasloužíš, že tě mohu nenávidět. Vybíjel jsem si na tobě svou sebenenávist. Nechápu, jak mi to můžeš odpustit. Nechápu, jak mi můžeš odpustit cokoli z toho.“ Snape vypadal úplně ztraceně, úplně jinak než Severus Snape, kterého Harry znal.

Harry zvedl hlavu a kousl se do rtu. „Možná… možná je někdy v pořádku nerozumět. Neznamená to, že to nemůžete přijmout. Nebo tomu věřit.“ Když Snape hned neodpověděl, nejistě nabídl: „Jsem, ehm… ochotný začít znovu, pokud vy ano.“

Snape polkl a odvrátil pohled.

„Chci říct, není to tak, že bychom si pořád nelezli na nervy,“ zabručel Harry. „Pořád pracuju na tom, abych respektoval hranice, a vy vážně musíte přijít na to, jak častěji přijímat komplimenty a mít smysl pro humor, a nebýt pořád tak tajnůstkářský a možná…“ Zavřel ústa při Snapeově mírném zamračení a pak našpulil rty nad tím malým kouskem normálnosti. Ostýchavě pokrčil zdravým ramenem. „Pracujeme na sobě.“

Studovali se přes malý prostor a pak se Snape pomalu přiblížil a natáhl ruku. Harry se podíval z profesorovy tváře na jeho ruku a zase zpátky. „Na to, abychom začali znovu,“ nabídl Snape.

Harry se předklonil a sevřel Snapeovu ruku ve své. „Začínáme znovu,“ souhlasil. Připadalo mu to tak formální, tohle příměří nad podáním ruky, ale bylo to i příjemné. Bylo to osvobozující, jako by Harry konečně dostal povolení zbavit se starostí s minulostí a začít znovu s něčím lepším.

„Tak co teď?“ zeptal se, když se usadili zpátky do svých koutů.

„Teď… budeme žít.“ A přestože Snape stále vypadal, jako by si prošel emocionální krizí, v jeho očích se objevil záblesk, který tam předtím nebyl.