Preklady fanfiction Harryho Pottera

Stav: autorka souhlasila s překladem

Varování: nehodí se pro mladistvé, od druhé části pouze pro dospělé

Shrnutí: Jsou to tři roky, co je zradil a nabídl své služby straně dobra coby dvojitý agent. Riskoval všechno, jen aby srazil z trůnu ty krví posedlé rasisty. Jsou to tři roky, co místo toho aby kolem ní jen procházel a občas ji počastoval nadávkou, ji pořádně poznal. Jsou to tři roky, co poznal někoho, kdo ho přinutil uvěřit, že život stojí za víc, než aby byl pouze přežit.

Disclaimer: Všechna práva patří JKR, já nevlastním zcela nic. Překlad nebyl vytvořen za účelem zisku.

Poznámka překladatelky: Tato povídka byla láska na první, na druhý i na třetí, překladatelský pohled. Asi by stálo za zmínku, že se i má beta s první částí trochu potrápila. Povídka si tak trošku jde svou vlastní cestou, má svou vlastní atmosféru, jazyk i spád. To první se projevilo v její první, pro čtenáře možná lehce zmatené, části. To druhé, jazyk, bych ráda nakousla teď. Normálně si ve vulgarismech nelibuji. Snažím se je opsat, nebo nahradit jednoduchým „sakra“. Měla jsem ale pocit, že tady to slavné anglické „fuck“ jednoduše podtrhnout musím. Buď mi tedy odpuštěno mnou zvolené „kurva“, které mám jako jedno z mála vulgarismů i ve svém vlastním slovníku. Co se spádu povídky týče… no, to nechám posoudit vás:-). Snad si ho užijete stejně jako já.

Nakonec jsem se rozhodla nelámat to přes koleno a povídku rozdělila pouze na tyto dvě části. Jako následek mých nadcházejících zkoušek a (pro mě) neobvyklé délky obou kapitol se tu objeví nová povídka až za 20 dní.

„Nechci zemřít.“

Opět se napila, a pak se zašklebila. „Utíkáš dost rychle. Třeba nebudeš muset.“

******

Věnoval jí pohled plný pochyb a suchý úsměv. „Někdy je víc než zřejmé, že jsi byla vychována mudly.“

Sevřela ruce v pěst a začala si jimi mnout oči, láhev s alkoholem přitom stále svírala v jedné ruce. Trhaně se nadechla. „Je mi to líto... je mi to tak líto.“ Ze rtů jí unikl sten a láhev proklouzla skrz prsty. Jen pomocí reflexu ji zachytil a položil zpět na linku. Zaklonil se, skousl spodní ret a prsty pevně sevřel rohy chladného umakartu.

Jen tam tak několik minut stáli, kromě jejích potlačovaných vzlyků a náhodných aut, která projela kolem jejich bytu v přízemí, mezi nimi vládlo ticho. Nakonec se přeci jen uklidnila, oči sklonila k podlaze. Občasné zalapání po dechu nadzvedalo její ramena, tělo se lehce roztřáslo. „Já...“

Přerušil ji svými vlastními rty, pozvedl k sobě její obličej a jedním plynulým pohybem ji políbil. Nereagovala, stála tiše a zaraženě v jeho objetí. Když už se nahnul, aby se od ní odtáhl, vymrštila ruku k jeho svalnatému předloktí, přitáhla si ho zpět a rty, přestože nehybné, přitiskla na jeho. Ovinula okolo něj své paže, a přivinula se k němu, jako by na tom záležel celý její život. Pak konečně pootevřela ústa a prsty zapletla do jeho rozcuchaných tmavě hnědých vlasů.

Víc pobízet nepotřeboval. Touhu, kterou k ní po ta léta jejich kuplířského a pro obě strany výnosného vztahu cítil, vyšuměla na povrch. Nadzvedl ji, ledabyle vysadil na kuchyňskou linku, toustovač a varnou konvici bez dalšího přemýšlení jednoduše srazil na zem. Ve stejném tempu roztrhl její šedivé tričko, látka se jako by nic poddala jeho hrubé síle.

Tohle ani zdaleka nepřipomínalo onen polibek, který si vyměnili před několika měsíci. Tamten je měl krýt, byl to překvapivě příjemný dotek rtů, který měl přesvědčit špehy, že byla jeho hračkou. Tento polibek byl plný zoufalství a vášně, potřeby cítit blízkost jiného člověka před skokem do neznáma. Do neznáma, které mělo nádech nerozhodnosti, zda pro ně bude znamenat smrt, nebo poloviční život plný pronásledování od těch, se kterými prožili skoro většinu svého dospívání a dětství.

Marcus nikdy nebyl mužem, kterého by žena mohla doopravdy milovat. Byl to playboy, muž, který, když překlenul své dvacáté narozeniny, nabyl jistého syrového až živočišného šarmu. Věděl, co chce a neměl problém si to vzít. Muži i ženy milerádi podlehli jeho nebezpečnému lesku v očích a vypočítavému úšklebku a dobrovolně mu padali do postele.

Hermiona mu na jeho šarm nenaletěla. Nikdy mu nepropadla. Byla stejně nebezpečná jako on sám, pokud ne víc. Mnoho charakterových rysů, které ostatní na Marcusovi tak přitahovali, vlastnila i ona. Přesto nebyla ten typ, který by okouzloval. Její přitažlivost někdy jen mlhavě prosvítala skrz vrstvy jejího neforemného, čistě funkčního oblečení, kterým se momentálně probojovával. Prsty klouzal přes její sportovní tílko z hřejivého materiálu, skoro v nich až mohl cítit mravenčení. Tak moc toužil se dotknout její holé pokožky. Pokožky, kterou už tolikrát na okamžik zahlédl, která ho škádlila svou blízkostí, možností, že by pro něj mohla být něčím víc, než jen ministerstvem přiděleným vyjednavačem. 

Z ta léta zažil hned několik okamžiků potřeby lidského tepla; krátkých, ale intenzivních pohledů, pronesených sbohem, které byly jen ledabyle zahrané. Tu polibek na tvář, tu jemné pohlazení. Vše nesmělé, nejisté a zároveň i jistým způsobem jisté, že nesmí překročit určitou hranici. Ruce se vždy nakonec rychle odtáhly, jako by se měly spálit.  

Rty se naposledy dotkly, než sklouzly na ušní lalůček, krk nebo jiná místa, která mohla způsobit odklonky od rozumného uvažování. 

Rozumné uvažování bylo ale v tento moment už zapomenuto. Jeho bunda a tričko ležely na zemi, jeho hruď byla až na pár chloupků okolo klíční kosti nahá. Rukama se opřela o jeho prsa, sevřela bradavku mezi prsty a zalapala po dechu proti jeho ústům. Jazykem se stále dotýkala jeho. Pak se ovšem odtáhla, aby si mohla rozepnout podprsenku. Nedbale ji odhodila směr obývací pokoj a opět ho k sobě netrpělivě přitiskla, prsty se zapletla do jeho vlasů. Stáčela je, tahala za ně a.... kurva.

„Merline, ano.“ Ani si neuvědomil, že tak sprostě zaklel do jejích úst.

Její odpověď byla podtrhnutá pevným skousnutím jeho spodního rtu, vsála ho do svých úst, a pak opět uvolnila, to všechno předtím, než si jeho klín tvrdě přitáhla ke svému. „Sundej si kalhoty.“

Její oči hořely, byla v pozoru a to i přes zkonzumovaný alkohol, její dech, horký a sladký se otíral o jeho krk. Zaváhal, a tak ho od sebe odtáhla. Sklouzla z linky, rychle rozepnula jeho kalhoty a poslala je spolu se spodním prádlem k jeho kotníkům. Užuž klesala na kolena, když ji zastavil. Opět ji přitiskl proti kuchyňským skříňkám a zašmátral po jejích džínech, konečně se mu podařilo jí je spolu s pevnými botami a kalhotkami stáhnout.

Ještě stále na kolenou si opřel čelo o její břicho a pevnými pohyby jí hladil po stehnech a zadečku. Zalapal po dechu, studený kuchyňský vzduch se mu otřel o nahou pokožku a zchladil jeho teplotu, která se předtím pohybovala za bodem varu, o pár stupňů níž. Pomalu se postavil a opět ji posadil na linku. Pokoušela se ovinout nohy kolem jeho boků, ale on je odtáhl a místo toho do ní vklouzl dvěma prsty a přisál se na její vztyčenou růžovou bradavku.

Zalapala po dechu a hlasitě zavzdychala, pohybovala proti němu svými boky a jemně se začala chvět. Musel se usmát do jejích prsou, posunul ji blíže k okraji a rty přitom putoval po její hrudi přes krk, až se konečně zastavil u ušního lalůčku.

„Vážně bych se měl začít připravovat na tu honičku, o které si mluvila.“ Trhaně se zhluboka nadechla a odtáhla se. Na obličeji nasazenou masku rezignace, oči plné smutku a zoufalství. Dlaněmi objal její tváře, jazykem přejel po jejím spodním rtu, který pak jemně skousl. Něžně palci přejel přes její víčka a lehce se usmál, drobná jiskřička naděje stoupala jeho hrudí. „Půjdeš se mnou?“

„My dva s terčem namalovaným na zádech? To není dobrý plán.“ Její hlas byl hrubý a nízce posazený.

„Kolik mám času?“

„Přišla jsem v momentě, kdy jsme to zjistili. Teď už tě pravděpodobně hledají.“

„Asi to bude Dovenya a Bole. Jsou dobří, ale ne zas tak dobří.“ Jeho rty opět našly její, tělo přitiskl proti jejímu. Propletla se kolem něj a uchopila jeho penis, klouzala rukou nahoru a dolů jak nejlépe uměla. Paže pevně obtočil kolem jejích zad a zalapal po dechu. Rty měl stále přitisklé na její, když promluvil. „Proč nám to trvalo tak dlouho?“

Nasála jeho horní ret, jemně ho sevřela zuby, a pak se odtáhla, aby mohla odpovědět. „Nejsem...“ 

„Už nejsi moje spojka. Jo, to mi došlo.“ Na chvíli od sebe odtáhl její klín, poupravil svůj postoj, aby dosáhl toho správného úhlu, a pak do ní tvrdě pronikl. Zavzlykala a škubla sebou, nohu vykopla nahoru, takže se její koleno nyní opíralo o jeho žebra.

„No... tedy ano, ale... už nejsem vdaná.“ Zarazil se, klín skoro až bolestně vtlačen do jejího, rty rozevřené proti jejímu krku. „Ministerstvo mi díky jeho velezradě nabídlo anulaci sňatku. Přijala jsem ji.“ Její rty opět vyhledaly jeho a neodtrhly se od nich, dokud oba nebyli bez dechu. Jejich těla se o sebe automaticky třela, aniž by si to vlastně uvědomovali.

Několik minut proti ní jen nevyzpytatelně přirážel, sám si nebyl jistý, jak by měl adekvátně reagovat na absurditu jejich současné situace. Potřeboval to nějak zpracovat. Pak konečně našel zpět svůj hlas, přestože byl zlomený a chraplavý. „Nebudeš se tak dlouho schovávat v domě, dokud nebude po všem, že ne?“

Přidušeně se zasmála, a on mohl cítit, jak se její nitro kolem něj jemně sevřelo. „Kurva, ne. To by mohlo trvat věky.“ Lehounce zakňučela a kousla se do rtu, oči měla přitom zavřené, obočí stažené koncentrací. „Oh, sakra.“

„Jsi...“

„O ano, kurva.“

Několik okamžiků nepromluvili, její rty byly stažené do jedné úzké linky, mezitím co se svíjela slastí, on vzdychal do jejího ucha, těšně ji následuje. Když bylo po všem, několik okamžiků se vůbec nehýbali, místo toho zůstali do sebe pevně zaklesnutí, její prsty klouzaly nahoru a dolů po jeho zádech, jeho jedna dlaň masírovala její krk, druhá mnula stehno.

„Pojď se mnou a s větrem v zádech. Jestliže máme oba zemřít, můžeme to velmi dobře udělat taky spolu.“

Jemně ho políbila na tvář a odtáhla ho od sebe. Seskočila z linky, sklonila se k zemi a probírala se hromádkou oblečení, aby našla svou hůlku. Po rychlém očistném kouzle si natáhla džíny a podprsenku. Mohl slyšet, jak zaváhala, mohl cítit její oči zabodnuté do jeho zad, když se opřel zády k ní o dřez.

„Spolu bychom byli víc nápadní, to víš moc dobře.“

Otočil k ní hlavu, oči pevně zajaly její. „Spolu bychom byli nebezpečnější, to víš ty moc dobře.“

Hodila po něm jeho svršky a opasek. Lehce je chytil, ale neměl se k tomu si je obléct, dokud nedostane odpověď. Její obličej byl netečný, když na sebe házela zbývající vrstvy oblečení, zcela cíleně se pohybovala směrem k obývacímu pokoji, kde ležela její těžká kožená bunda přehozená přes opěradlo jedné z židlí.

Bez toho, aby se namáhala na něj byť jen podívat, si za pochodu oblékla bundu a vyšla z bytu na chodbu. To vše, než vůbec stihl najít zpět svůj ztracený hlas. Ztěžka dopadl na dřez, rukou si projel skrz vlasy a hlasitě se nadechl. Dech se mu přitom zasekával v krku.

Dychtivě se zahleděl na kuchyňské okno. Když v tom se najednou čas zastavil. Na zamlženém skle byla pečlivým rovnoměrným písmem napsaná zpráva. Obličej se mu roztáhl v široký úsměv, naděje se prohnala jeho hrudí.

Ta cesta v aleji. Dvacet minut. Utíkej.