Preklady fanfiction Harryho Pottera

Povolení k překladu: Ano 

Originál: http://www.fanfiction.net/s/8959121/1/Picture-Perfect

Prohlášení autorky: Většinou nejsou moji. 

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorkou této fanfikce je Loten. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Humor

Severus S. & Hermiona G.

Rating: 9+

Kapitol: 1

Slov: 4 063

Varování: Žádné, na mě neobvykle.

Poznámka autorky: 5000. komentář k Honbě za sluncem (Chasing the Sun) padl na Explopyro. Ten si přál něco zábavného s portréty, takže to i dostane – tento příběh se technicky odehrává v budoucnosti světa Post Tenebras Lux, ale je v něm větší než malé množství  Chasing the Sun. Nemusíte mít přečtenu ani jednu z výše uvedených povídek, tato vše vysvětluje. Nechť se líbí.

„Pictures must not be too picturesque.“

„Obrazy nesmí být příliš malebné.“

Ralph Waldo Emerson

XXX

Jmenování zástupcem ředitele ve Škole čar a kouzel v Bradavicích by měla být čest. Alespoň tak si to Jeremiáš Townsend, v současné době zastávající tento post, myslel. A opravdu si to i posledních několik let užíval. Ovšem od doby, kdy se téměř celý uplynulý školní rok učil, co vše to bude po smrti jeho ředitelky obnášet, okouzlení prací jej trochu opustilo. Nikdy si plně neuvědomil složitost toho úkolu, až jej jednou vyzvou, aby převzal vedení školy. Pořád čekal na vysvětlení, proč tuto pozici chtělo tradičně tak málo lidí. A jisté věci, které se o hradu za tolik let jeho obývání naučil, byly upřímně řečeno vyloženě znepokojující.

Dávno minula doba, kdy očekával realistické požadavky, takže když jednoho sobotního dopoledne stoupal po spirálovém schodišti ke kanceláři své zaměstnavatelky, měl mysl naprosto otevřenou. Po tolika letech v Bradavicích si nebyl jistý, zda ho ještě vůbec něco překvapí.

„Dobrý den, paní ředitelko. Jaké radosti pro mne dnes máte?“

Starší čarodějka se na něj usmála. „Dnes vám chci představit některé portréty předchozích ředitelů a ředitelek. Většina z nich se drží stranou, dokud jich není zapotřebí, ale ty silnějších charakterů zaujímají… aktivnější roli. Varuji vás, stanou se prokletím vašeho života, jakmile převezmete tuto funkci.“

„Skutečně?“

Z jednoho poněkud zvláštně tvarovaného rámu na zdi se ozval tlumený hluboký smích. Jeho původcem byl štíhlý kouzelník se stříbrem protkanými tmavošedými vlasy po ramena, zahnutým nosem a bystrýma, temnýma očima. Na sobě měl černý hábit. Ředitelka pokynula k portrétu s kyselým výrazem.

„A zde máme hlavního viníka. Vím, že jste s historií obeznámen; toto je proslulý Severus Snape.“

„Byl ředitelem během konce druhé Války Fénixů, že? Smrtijedský špión?“

„Ano. V té době si nikdo neuvědomil, že nikdy technicky svůj post neopustil, takže když opravdu zemřel, objevil se jeho portrét mezi ostatními. Od té doby souží své nástupce.“

Studoval obraz se snahou ignorovat tak trochu zneklidňující úšklebek portrétu. Plátno bylo neobvykle široké a na opačném konci obrazu seděla další namalovaná postava, žena s dlouhými kudrnatými bílými vlasy protkanými stopami hnědých; zjevně si četla a zdálo se, že rozhovor ignoruje jako většina ostatních portrétů. Po obou stranách rámu visely zavěšené medaile, jedna ze stříbřitého kovu se zelenou stuhou a jedna ze zlata s červenou stuhou. Poznal Fénixovy medaile z hodin dějin čar a kouzel před mnoha lety.

„Proč jsou dva portréty v jednom rámu?“ zeptal se polohlasem.

Zaměstnavatelka se kysele usmála. „Poté, co Snape opustil školu, jmenovali ředitelkou Minervu McGonagallovou, ačkoliv ještě žil,“ vysvětlovala s pokývnutím směrem k protější straně zdi, kde se nacházela malba vysoké, přísně vyhlížející čarodějky s šedými vlasy svázanými do pevného drdolu. Zde byla další rudo-zlatá Fénixova medaile připnutá na rámu. Bývalá ředitelka, jak se zdálo, spala. „A Hermiona Grangerová ji nahradila, jak jistě víte. Poté, co ta zemřela, se její portrét objevil ve Snapeově rámu; ukázalo se, že měli po mnoho let vztah – vím, že jej přežila jen o dva nebo tři roky, ačkoliv přesná data mi z paměti vypadla. On byl asi o dvě desítky let starší než ona. Toto byl jediný případ v historii školy, kdy se stali dva ředitelé párem, protože samozřejmě obvykle ředitel zemře, než po něm nastoupí jiný. A zdá se, že nikdo ve funkci ředitele neměl vztah s žádným svým zástupcem, alespoň ne takový, co by přetrval.“

Pomalu přikývl a prohlížel si ta dvě vyobrazení; čarodějka teď vzhlédla a odhalila tak hnědé, usměvavé oči. Oba, ona i Snape, očividně sledovali rozhovor s určitým zájmem.

Ředitelka pokračovala: „Radím vám udělat si z portrétu Grangerové spojence. Je jediná, kdo může Snapea ovládnout, ale jen když se vám podaří přesvědčit ji, že by měla. Děsím se pomyslet na to, jakým párem museli být za života.“

„Děkuji vám,“ odvětil Snape hlubokým, tichým hlasem, znějícím pobaveně; temné oči mu zářily černým humorem, ukazujíce tak více výrazu, než by portrét měl být schopen. Jeremiáš nikdy zcela nepochopil, jak malby v kouzelném světě doopravdy fungují.

„Je to skutečně tak špatné? Myslím tím, nejsou portréty pod vaší kontrolou?“ zeptal se opatrně.

„To ano, teoreticky,“ odvětila. „Pokud některému přímo nařídíte držet se z dohledu nebo být zticha, poslechnou. Ačkoliv vám to nedoporučuji. Najdou způsob, jak za to zaplatíte. Snape je nejhorší, ale Grangerová a jejich spojenci nejsou o moc lepší.“

„Portréty si mohou uchovávat averze?“

„Zřejmě ano; alespoň některé. Nikdy jsem si nebyla jistá, nakolik vnímavé jsou obrazy uvnitř Bradavic, nebo kolik ze svých osobností si udrží, ale v této kanceláři najdete některé velmi důrazné charaktery a silné osobnosti a ohromí vás, jak náročný život vám obrazy připraví, pokud se budou snažit. Technicky byste mohl celé skupině nařídit zůstat trvale zticha, ale jakkoliv mě to bolí přiznat, většina jejich rad je dobrá a jsou zběhlí ve vyslídění užitečných informací, kterých by si jinak ředitel nebyl vědom.“

„Takže před kolika bych se měl mít na pozoru?“ zeptal se. Bylo snadné toto vše odmítnout jako vtip nebo nadsázku, ale opravdu se mu nelíbilo, jak se Snape ušklíbal. A Grangerová vypadala příliš nevinně na čarodějku ve věku více než sto let, kdy namalovali její portrét, a která zřejmě vedla velice zajímavý život. Alespoň podle toho, co si pamatoval z hodin dějin čar a kouzel. Také si nemyslel, že většina podřimujících portrétů skutečně spala – potřebovaly obrazy vůbec spát?

„Ti dva jsou iniciátoři. McGonagallová je téměř tak hrozná, ačkoliv se pravděpodobně stejnou měrou hašteří se Snapem, jako je na jeho straně – snažím se, aby jejich debaty probíhaly jinde; občas to bývá ostré. Jejich spojenci jsou dva mnohem starší portréty, které nemusíte znát, pocházející ze století či víc před Válkami Fénixů – Phineas Black a Dilysa Derwentová.“

Ukázala na dva obrazy, a Jeremiáš si je si zvědavě prostudoval. Black byl lstivě vyhlížející kouzelník oblečený do zmijozelských barev, se špičatou bradkou a pohrdavým výrazem; Derwentová pak statná čarodějka s nakrátko ostříhanými šedivými kudrnami a vesele darebným úsměvem. Zaměstnavatelka pokračovala: „Stáří jejich portrétů značí, že nejsou tak špatní, jako ostatní, ale nepodceňujte je; patrně zasahovali ve prospěch Snapea od jeho studentských dob a nijak se nezdá, že by od toho upustili jen proto, že je již dávno mrtvý.“

„Pak je jich pět?“

„Ano. Většina ostatních portrétů se jeví jako méně bdělá, nebo se pro to rozhodly. Asi se nebudou účastnit vašeho denního života, pokud to po nich nebudete chtít. Těch pět má nejsilnější charakter, jak po převzetí úřadu brzy zjistíte.“

„Tři jsou z Válek Fénixů…“ dumal. „A co Albus Brumbál? Ten měl vždy pověst silné osobnosti a hodně se o něm mluví v knize, kterou napsali Snape a Grangerová.“

„Ano,“ souhlasil portrét Grangerové tichým hlasem, který se nepokoušel maskovat hořký náznak sarkasmu; Snape se už neusmíval, zlověstně ani jinak.

Zaměstnavatelka si odkašlala. „Nu, ano. Brumbála asi moc neuvidíte. Sám o sobě dokáže být dost upovídaný, ale… No, z jistého důvodu se v dějinách kouzel stále probírá etika některých jeho rozhodnutí během válek. Bylo mi řečeno, že jednou z prvních akcí Snapeova portrétu bylo velmi důkladné utlumení toho Brumbálova. Jeho rám je za stolem, jediný další s Fénixovou medailí v rohu, ale často jej neuvidíte. Není zde populární a tráví hodně času ve svém dalším portrétu na ministerstvu…“

„Kde má stále povoleno se vměšovat a zasahovat a nemůže napáchat žádnou škodu,“ poznamenal Blackův portrét povýšeně, načež ohrnul nos a obrátil se k odchodu ze svého rámu.

„Portréty jsou hodně neobjektivní – je mezi nimi dosti osobní historie z doby, kdy byl Brumbál naživu. Black z velké míry není tak špatný, ačkoliv se snaží být povětšinou pohrdavý a dělá drahoty, jakmile na něj někdo jiný promluví. Opravdu nevím, jak ostatní obrazy komunikují, ale těch pět ovládá ostatní dost silně, včetně mého předchůdce, který nastoupil po Grangerové.“

„To za Snapem je kočka?“ zeptal se Jeremiáš nevěřícně; v jedné z chodeb byl obraz něčího vlkodava a starý sir Cadogan a jeho poník byl jeden z dobře známých portrétů, ale na ostatních plátnech moc zvířat nebylo, co si vzpomínal. A Snape nevypadal na typ s domácím mazlíčkem.

„Ano… Nikdo není schopen to vysvětlit. Objevil se v pozadí Snapeova portrétu hned, jak zemřel. Zřejmě byl důvěrníkem Grangerové, když byla mladší, ale zemřel dlouho před Snapem, natož před ní.“

„Kočky jsou paličatá zvířata,“ poznamenala Grangerová, když se čtvernožec – velký rezavý kocour s plochým nosem – za ní vydal šouravým krokem k jejímu konci sdíleného obrazu.

„To není vysvětlení,“ namítl.

„Jediné, které máme,“ odtušila Jeremiášova zaměstnavatelka. „Pokud přijdete do kanceláře v noci, jeho oči odrážejí světlo stejně jako u živé kočky; poprvé mě to vyděsilo málem k smrti. Jinak ho můžete ignorovat; uvidíte jej po celém hradě v jakémkoliv plátně, pokud se přihodí něco, co by shledával zajímavým. Je to jeho pán a paní, komu musíte věnovat pozornost.“

„Je to opravdu tak špatné?“

„Ne, pokud jste dobrý ve své práci,“ vesele zacvrlikala Derwentová ze svého obrazu. „Severus je naprosto tolerantní, když nemá pochybnosti o vašich schopnostech.“

„Nepříjemné, ale má pravdu,“ připustila současná ředitelka s povzdechem. „Vzpomínáte na ředitele Rawlinse přede mnou? Rezignoval rok předtím, než jste se k nám připojil.“

Přikývl. „Byl v úřadu jen tři roky, že? Věštec spekuloval o tom, co ho přimělo odejít, ale nikdo to zřejmě nezjistil.“

„Ano. Nu, můžete poděkovat těmto pěti portrétům. Trvalo jim to tak dlouho jen proto, že v prvním pololetí některým zakázal pobývat s ním v jedné místnosti.“

„Vážně?“

„Byl to idiot,“ poznamenal Snape; kouzelník se nyní se založenýma rukama opíral o okraj rámu, temné oči zářily tak, že toho pouhý nátěr neměl být schopný.

„Jak jsi mu často říkal,“ poznamenala Grangerová s náznakem smíchu v hlase, než shlédla na dvě postavy stojící uprostřed kanceláře. „Rawlins neměl žádnou představu o politice a během šesti týdnů dokázal ztratit sympatie celé správní rady. Byl strašně šovinistický, a ze všech sil se snažil ignorovat ženské osazenstvo sboru. Trval na svém zapojení v každém sebemenším disciplinárním řízení, které mělo být ponecháno na řediteli koleje, a zacházel se všemi takovým způsobem, že na konci prvního roku si šla polovina studentů po krku. Miloval moc svého postavení a chtěl docílit toho, aby si nikdo bez jeho svolení ani nekýchnul. V prvé řadě si vůbec nejsem jistá, jak se dostal k této práci.“

Zamrkal na portrét. „Takže ho vás pět portrétů přimělo rezignovat?“ zeptal se opatrně. Usmála se, jiskřičky v očích jí tančily a vyměnila si pohled se Snapem. Ten se na ni ušklíbl a ani jeden neodpověděl.

„S detaily nejsem obeznámena,“ řekla mu zaměstnavatelka. „Znám ostatní malby na hradě a duchy; všichni mají tendenci poslechnout, když na nich Snape něco požaduje – myslím, že to má co do činění s jeho funkčním obdobím za Války Fénixů – a jsem si jistá, že pomáhali, ale nebyl Zmijozelem pro nic za nic. V té době jsem byla učitelkou formulí a rozhodně jsem ho nikdy neviděla zasahovat, ani Grangerovou; to hlavně portrét McGonagallové mluvil s ostatními zaměstnanci. Podařilo se jim značně podkopat Rawlinsovu autoritu a jsem si jistá, že našli způsob, jak jej nekonečně šikanovat, až už tady nemohl zůstat. Také mám podezření, že vyzvali studenty, aby se proti němu sjednotili. Proto vám říkám, abyste si je neznepřátelil, pokud to jen půjde. Kromě jiného, jednoho dne se váš portrét k těm jejich připojí a nechcete skončit jako Brumbál. Myslím, že když se vůbec v těchto dnech nachází ve škole, tráví hodně času schovaný v obrazech blízko mrzimorské společenské místnosti.“

„Takže co mohu očekávat za předpokladu, že se nerozhodnou, že jsem idiot, kterého je třeba vyhnat?“ zeptal se a vzhlédl na sdílený obraz; Grangerová nevypadala, že ještě poslouchá, ale Snape mu věnoval sarkastický úsměv, který byl víc než z poloviny úšklebek, a vrátil se k odpočívání na okraji svého rámu.

„Jakmile se přesvědčí, že víte, co děláte, budou většinu času skutečně velmi nápomocní,“ připustila kysele ředitelka. „Často si jsou vědomi problémů studentů, které by mohly nastat, ještě než na ně přijdou sami učitelé. A obvykle dokážou vyčenichat trable, ještě než nastanou. Nikdy jsem nebyla schopná to dokázat, ale mám silné podezření, že vyřeší spoustu drobných sporů mezi studenty bez toho, aby někdo ze sboru věděl, že se něco děje,“ dodala a oba portréty Snapea a Grangerové se zatvářili neutrálně, zatímco Derwentová se nenuceně vytratila ze svého rámu. McGonagallová snad stále spala a Black se dosud nevrátil.

Zaměstnavatelka pokračovala: „Občas může některý z nich nabídnout dobrou radu, pokud se dostanete do problémů se správní radou nebo ministerstvem, ale všichni jsou na politiku netrpěliví a pro Snapea a starší pár je ‚takt‘ rozhodně cizí pojem. Ačkoliv McGonagallová a Grangerová jsou nepatrně více diplomatické.“

Několik dalších portrétů si na to odfrklo, či se tiše zasmálo.

„Vůbec to není cizí pojem,“ podotkla pokojně Grangerová, aniž by vzhlédla. „Severus ví perfektně, co je to takt. Jen prostě nevidí smysl v jeho používání.“

„Nebuď pokrytec, Hermiono,“ reagoval její společník pomalým hlasem a zase vypadal pobaveně. „Než promluvím, myslím mnohem častěji než ty.“

„Ne že by to nakonec mělo vliv na to, co říkáš,“ odsekla mimochodem.

„Jsou vždy takoví?“ zeptal se Jeremiáš své zaměstnavatelky.

„Ano,“ odpověděla sborem polovina portrétů v kanceláři a ředitelka se uchechtla, když se oba portréty neúspěšně pokusily vypadat dotčeně.

„Zvyknete si na to. Nezačnete se nudit, když už nic jiného.“

„Nemyslel jsem si, že bych se někdy ocitl v nebezpečí něčeho takového,“ poznamenal a podařilo se mu rozesmát většinu svého publika.

XXX

Vzhledem k dopolední diskuzi nebyl Jeremiáš překvapený, když vstoupil do svého kabinetu a zastihl portrét Snapea v rámu na zdi lelkovat a sledovat dveře s téměř naprostým nedostatkem výrazu.

„Kde je madame Wenlocková?“ zeptal se na původní obyvatelku rámu, význačnou věštkyni z čísel ze třináctého století, která trávila většinu času pletením nebo spaním a nikdy s ním nemluvila.

„Trucuje někde poblíž knihovny,“ odvětil nezaujatě Snape. „Ohavná stará baba.“

„Mně se zdála v pořádku.“

„Nestrávil jste roky posloucháním jejího žvanění o tom, jak úchvatné je číslo sedm.“

Rozhodnutý se tím v budoucnu nezabývat, Jeremiáš pokrčil rameny a usadil se za stolem s papírováním, přičemž se opatrně co nejnenuceněji posunul, aby se pokusil ujistit svého návštěvníka, že toho opravdu moc neuvidí. Ještě nikdy nebyl nijak zvlášť obtěžován pohyblivými a mluvícími obrazy, ale do teď ho obecně nechávaly na pokoji a vždy byly jen součástí kulisy. Nikdy si doopravdy neuvědomil, jak podivně lidskými některé byly.

O půl tuctu formulářů, jedno hlášení o menší nehodě a dvě eseje později to nevydržel. Vzhlédl a zjistil, že se ten zatracený obraz na něj pořád dívá. Co nejledabyleji se zeptal: „Chtěl jste něco?“

„Ne.“

„Pak co tady děláte?“

„Myslel bych si, že to je zjevné. Sleduji vás.“

Takže už je to tady, předpokládám. „Všiml jsem si. Proč mne sledujete?“

„Abych se o vás víc dozvěděl.“

„Mohl byste se prostě zeptat,“ navrhl popuzeně.

Snape pokrčil rameny. „Proč se obtěžovat? Sledování mi umožní zjistit o lidech víc, než by mi kdy řekli. Byla to pravda, když jsem byl naživu, a je i teď. Jak myslíte, pane Townsende, že je zábavné být portrétem? S naším časem toho můžeme udělat jen velice málo, s výjimkou upadnutí do čehosi blízkého kómatu, tak jako většina starších portrétů. Nebo můžeme sledovat lidi. Na místě velikosti této školy se stále děje něco, co stojí za pozornost, byť se můžeme jen dívat, co se zase strašně zvrtne.“

„Pak sledujete všechny studenty?“ zeptal se.

„Ano, co nejvíc to jde. Za ta léta bylo docela dost ředitelů kolejí vděčno za informace poskytnuté obrazem, který byl ve správný čas na správném místě.“

„Jak si o všem udržíte přehled?“

Snape se na něj bezvýrazně podíval. „Prosté pozorování.“

„Nevěřím vám. Portréty si nemohou udržet vzpomínky na takovém stupni.“

Portrét kouzelníka naklonil hlavu a přeměřil si ho poměrně odměřeným výrazem. „Jeremiáš Kryštof Townsend,“ pronášel pomalu a rozvážně, „Mrzimor, poloviční krve. Prefekt a rezerva famfrpálového týmu, ačkoliv nikdy ne v hlavním mužstvu.“

„To vám někdo mohl říct,“ protestoval.

„Šťoural jste se v nose více či méně neustále do vašeho třetího ročníku a zcela jste se tohoto zlozvyku nezbavil až do, nu, vašeho čtvrtého ročníku.“ Portrét se na něj docela ošklivě podíval. „Dělejte svoji práci dobře a současní studenti se to nemusí nikdy dozvědět.“

Ke svému mírnému zděšení Jeremiáš cítil, jak červená. „Správní rada může ředitelku donutit, aby vás zničila, víte. Nebo já, až získám úřad.“ Vyhrožuji portrétu. Co se to, ksakru, děje?

„Ano,“ pokrčil Snape rameny. „Hrozba ovšem funguje jen v případě, že ohrožuje. Tento obraz je pouze otiskem muže, kterým jsem býval. Má duše je… někde jinde. Zničení obrazu nepoškodí onu část mého já. Proč bych se měl starat o tuto?“

„Někde jinde? Kde?“ zeptal se především ze zvědavosti, ale také proto, že opravdu chtěl odvést téma hovoru pryč od jeho zahanbujícího zlozvyku z dětství.

„I kdybych věděl, neřekl bych vám to. Posmrtný život není starostí živých.“

„Mám pocit, že si spolu nebudeme příliš rozumět, že?“

Portrét opět pokrčil rameny. „Pravděpodobně ne, ale já si nerozumím s nikým. Nikdy tomu tak nebylo.“

„Ani s Hermionou?“ zeptal se Jeremiáš s nadějí, že bude schopen získat bod či dva, aby vyrovnal skóre v této strašlivě nerovné soutěži. Obraz se tiše zasmál.

„Ani s ní. Zeptejte se jí někdy.“

„Je všechno to, co se o vás říká, pravda?“ zeptal se zvědavě a Snape se zatvářil pobaveně.

„Vše uvedené ve Válkách Fénixů je pravda, ačkoliv jsme zcela jistě nezmínili vše. A zbytek… něco ano, většina rozhodně ne.“

„Nu, to je… trochu uklidňující. Kolují o vás opravdu úděsné zvěsti, víte?“

„To by měly,“ vmísil se další hlas a portrét Hermiony Grangerové se připojil ke Snapeovu. „Vždycky byl dost děsivý muž.“

„Děkuji,“ pronesl Snape suše a ona se na něj zazubila.

„A také na to pyšný. Nech toho ubohého muže na pokoji, Severusi. Můžeš si na něj zasednout, až tu práci skutečně dostane.“

S protočením očí bez dalšího komentáře odkráčel portrét z dohledu a Jeremiáš pohlédl na čarodějku. „O vás říkají také některé docela hrůzné věci.“

„Asi ano,“ souhlasila vesele. „Kolovaly všechny druhy absurdních příběhů. Nevěnovala bych jim moc pozornosti. Kromě toho byste se měl zaměřit na ty živé, ne na nás.“

„Nabyl jsem dojmu, že nebudu schopen se vám vyhnout.“

Grangerová se tiše zasmála. „Berte to jako iniciační rituál. My všichni jsme strávili životy investováním všeho, co jsme měli, do této školy. Můžete nás vinit, že chceme zajistit, aby se dostala do dobrých rukou? Jednou, až budete jedním z nás, budete stejný. Každý předchozí ředitel od mých dnů musí projít zkouškou, zeptejte se novějších portrétů. Nebojte. Severus říkal pravdu, už vás nějakou dobu sledujeme. Budete v pořádku.“

„To není příliš uklidňující.“

„To ani nemělo být,“ řekla mu bezstarostně.

„Občas zníte úplně jako on,“ zamumlal a snažil se neuvažovat o letech strávených s touto dvojicí za zády a s jejich kritikou. Teď už chápu, proč o to místo nemá víc lidí zájem. Není divu, že se rada zdála tak vyhýbavá, když se s nimi setkal jako nastávající zástupce ředitele.

„Na tom není nic špatného, mladý muži. Možná si budete chtít brzy znovu přečíst vaši starou učebnici dějin čar a kouzel.“

To jsem měl v plánu. Ne že by čekal, že to pomůže. „Můžete ho, prosím, požádat, aby mě nesledoval tak viditelně?“ zeptal se, aniž by v to moc doufal. A ona se usmála.

„I kdybych si myslela, že poslechne… to by pak nebyla žádná legrace, ne?“