Harry Potter and the Methods of Rationality (MoR)
(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)
Autor: Less Wrong
Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede
Harry Potter a metody racionality
Překlad: Tersa
Jen malá známka toho, že tohle monumentální (a i v originále stále nedokončené) dílo stále překládám a jednou kompletně v češtině bude :)
Minerva hleděla na hodiny, na zlaté ručičky a stříbrná čísla, na jejich trhavý pohyb. Vynalezli je mudlové a než se tak stalo, kouzelníci se neobtěžovali s měřením času. Když byly Bradavice postaveny, jejich vyučování řídily zvony řízené podle přesípacích hodin. Minerva to věděla, protože to byla jedna z těch věcí, o nichž si krevní puristé přáli, aby to nebyla pravda.
U O.V.C.Í. získala vynikající z Mudlovských studií, což ji teď připadalo jako výsměch, když uvážila, jak málo toho věděla. Její mladší já si i tehdy uvědomovalo, že se jedná o frašku, vyučovanou čistokrevnou čarodějkou, údajně proto, že mudlorození nedokážou ocenit to, co se ostatní musí učit, a ve skutečnosti proto, protože správní rada školy mudly ani v nejmenším neschvalovala. Ale, jak si se smutkem vzpomněla, když jí bylo sedmnáct, na té známce jí tu záleželo nejvíc....
Pokud by Harry Potter s Pánem zla svou válku bojovali mudlovskými zbraněmi, ze světa by nezůstalo nic než oheň!
Nedokázala si to představit a důvodem, proč si to nedokázala představit bylo, že si nedokázala představit Harryho jak bojuje proti Vy-víte-komu.
Setkala se s Pánem zla čtyřikrát a pokaždé přežila, jednou s Albusem, který ji ochránil, jednou s Moodym po svém boku. Pamatovala si tu poškozenou, jakoby hadí tvář, náznaky zelených šupin rozeseté po kůži, žhnoucí rudé oči, hlas, který se smál vysoko položeným syčením a nesliboval nic než krutost a muka: naprosté, dokonalé monstrum.
A Harryho Pottera bylo lehké si představit, ten bystrý výraz na tváři mladého chlapce, který kolísal mezi braním směšných věcí vážně a vážných věcí lehkovážně.
A myšlenka na ty dva stojící hůlku proti hůlce byla příliš bolestivá, aby si ji dokázala představit.
Neměli žádné právo, vůbec žádné právo, tohle všechno postavit před jedenáctiletého chlapce. Věděla, jaký osud pro něj dnes ředitel rozhodl, protože jí bylo řečeno, ať se chopí příprav; a kdyby se jednalo o ni samotnou v tomhle věku, vztekala by se a křičela a brečela a týdny by byla k neutišení a...
Není to žádný obyčejný prvák, řekl Albus. Byl označen jako rovný Pána zla a má sílu, kterou Pán zla neovládá.
Příšerný dutý hlas burácející z hrdla Sybilly Trelawneyové, to skutečné a původní proroctví se ji znovu rozhlehlo myslí. Měla pocit, že neznamená to, co si ředitel myslí, že znamená, ale neexistoval způsob, jakým by ten rozdíl mohla vyjádřit.
A i tak byla stále přesvědčená o tom, že pokud na celé zemi existuje jedenáctileté dítě, co tohle břímě dokáže unést, pak je to to, co se právě teď blíží k jejím dveřím. A pokud by před ním řekla cokoli ve stylu "chudáček Harry"... no, nelíbilo by se mu to.
Takže teď budu muset vymyslet nějaký způsob, jak zabít nesmrtelného Temného kouzelníka, řekl Harry toho dne, kdy se to poprvé dozvěděl. Vážně si přeju, abyste mi tohle byla řekla, než jsme začali nakupovat.
Byla ředitelkou nebelvírské koleje dostatečně dlouho, viděla dost svých přátel umírat, věděla, že některé lidi před hrdinstvím zachránit nemůžete.
Ozvalo se zaklepání na dveře a profesorka McGonagallová řekla: "Vstupte."
Když Harry vstoupil, jeho tvář nesla ten samý chladný, pozorný výraz jako v Maryině sídle; a Minervu na okamžik napadlo, jestli tu stejnou masku - to stejné já - nenosil celý den.
Mladý chlapec se posadil na židli před jejím pracovním stolem a řekl: "Takže teď je načase, abyste mi pověděli co se děje?" Ta slova byla neutrální, ne tak ostrá, aby odpovídala jeho výrazu.
Profesorčiny oči se rozšířily překvapením, než je dokázala ovládnout, "Pan ředitel vám nic neřekl, pane Pottere?"
Chlapec zavrtěl hlavou. "Jen to, že obdržel varování, že bych mohl být v nebezpečí, ale že teď už nejsem."
Minerva měla problémy polédnout mu do očí. Jak mu jen něco takového mohli udělat, jak jen tohle mohli naložit na jedenáctiletého chlapce, tuhle válku, tenhle osud, tohle proroctví... a ani mu přitom nevěřili...
Donutila se podívat se na Harryho zpříma a spatřila, že jeho zelené oči jsou klidné, když ji sledují.
"Profesorko McGonagallová?" řekl chlapec tiše.
"Pane Pottere," řekla profesorka McGonagallová, "obávám se, že mi nepřísluší to vysvětlit, ale pokud vám potom pan ředitel stále nic nesdělí, můžete za mnou přijít a já na něj půjdu kvůli vám zařvat."
Chlapcovy oči se rozšířily, něco ze skutečného Harryho se mihlo prasklinou, než ta chladná maska znovu dopadla na místo.
"V každém případě," řekla profesorka McGonagallová rychle, "se omlouvám za potíže, pane Pottere, ale budu vás muset požádat, abyste použil svůj obraceč času, vrátil se zpět o šest hodin do třetí hodiny a předal následující zprávu profesoru Kratiknotovi: Stříbro na stromě. Požádejte profesora, aby si poznamenal čas, kdy od vás zprávu přijal. Pan ředitel se s vámi potom přeje setkat, až se vám to bude hodit."
Následovalo ticho.
Potom chlapec řekl, "Jsem tedy podezřelý ze zneužití svého obraceče času?"
"Ne mnou!" řekla profesorka McGonagallová spěšně. "Já se omlouvám za tuhle nepříjemnost, pane Pottere."
Následovalo další ticho, pak chlapec pokrčil rameny. "Naruší mi to spánkový režim, ale hádám, že se nedá nic dělat. Prosím, dejte domácím skřítkům vědět, že kdybych požádal o brzkou snídani, řekněme ve tři ráno, mají mi ji dát."
"Samozřejmě, pane Pottere," řekla. "Děkuji vám za pochopení."
Chlapec se zvedl ze židle a formálně na ni kývl, pak proklouzl dveřmi, rukou se přitom už natahoval pod tričko, kde měl svůj obraceč času; a ona téměř zvolala Harry! ale nevěděla by, co říct potom.
Místo toho čekala, oči na hodinách.
Jak dlouho musí čekat než se Harry Potter vrátí v čase?
Vlastně nemusela čekat vůbec, pokud to udělal, pak už se to stalo...
Minervě v tu dobu už došlo, že to odkládá, protože je nervózní a ta myšlenka ji zasmušila. Neplecha, to ano, nepopsatelná, nemyslitelná neplecha, s veškerou prozíravostí a obezřetností padajícího kamene – neměla tušení jak ten kluk ošálil Moudrý klobouk, aby ho nezařadil do Nebelvíru, kam očividně patřil – ale nic zlého nebo škodlivého, to nikdy. Pod vším tím rošťáctvím byla dobrota tak hluboká a pravá jako u Weasleovic dvojčat, i když ani Cruciatus by ji tohle nedonutil říct nahlas.
"Expecto Patronum," řekla a pak, "Jdi za profesorem Kratiknotem a přines mi jeho odpověď potom, co se ho zeptáš na tohle: 'Dal vám pro mne pan Potter zprávu, co v ní bylo a kdy jste ji obdržel?'"
O hodinu dříve, po tom co použil poslední zbývající otáčku na svém obraceči času a oblékl si neviditelný plášť, uklidil Harry přesípací hodiny zpátky pod tričko.
A vyrazil ke zimjozelskému sklepení, šel tak rychle, jak jen jeho neviditelné nohy zvládaly aniž by běžel. Štěstí, že kancelář zástupkyně ředitele byla na nižším bradavickém podlaží...
O několik schodišť později, bral dva, ale už ne tři schody najednou, se Harry zastavil na chodbě, kolem jejíhož posledního zatočení ležel vstup do zmijozelského sklepení.
Harry utrhl kus pergamenu (ne papíru), vytáhl z váčku diktovací brk (ne propisku) a řekl brku: "Napiš tato písmena přesně tak, jak ti je řeknu: M-C-T-O-F-L, mezera, F-G-E-O-E-B-A-N-F-G-E-Z-R."
Existovaly dva druhy kódů, kódy co znemožní vašemu mladšímu bratrovi přečíst si vaší zprávu a kódy co znemožní důležitým vládám přečíst si vaší zprávu a tohle byl kód toho prvního druhu, ale bylo to lepší než nic. Teoreticky by to stejně nikdo neměl číst; ale i kdyby ano, nezapamatují si nic důležitého, pokud předtím nezkusí trochu kryptografie.
Harry na to položil pergamen do obálky a za použití hůlky nad ní rozpustil trochu zeleného vosku, aby ji zapečetil.
Teoreticky tohle všechno samozřejmě mohl udělat před všemi těmi hodinami, ale nějak mu čekání až do chvíle než si tu zprávu sám vyslechne ze rtů profesorky McGonagallové méně zavánělo Zahráváním si s Časem.
Obálku vložil do další obálky, která už obsahovala jiný list papíru s jinými intrukcemi a pět stříbrných scvrčků.
Obálku (která už na sobě měla napsáno jméno) zavřel, zapečetil ji dalším zeleným voskem a do pečeti vtiskl další srpec.
Pak tuto obálku vložil do úplně poslední obálky, na které bylo velkým písmem napsáno jméno "Merry Tavingtonová".
A Harry nakoukl za roh kde ležel mračící se portrét sloužící jako vchod do zmijozelských místností; vzhledem k tomu, že nechtěl, aby si portrét pamatoval, že neviděl někoho neviditelného, použil vznášející zaklínadlo, aby obálku k zamračenému muži dostal a lehce jí o něj zavadil.
Zamračený muž shlédl na obálku, pohlédl na ni skrze monokl a pak si povzdechl, otočil se tváří směrem k vnitřku zmijozelského prostoru a zavolal, "Zpráva pro Merry Tavingtonovou!"
Na to bylo obálce dovoleno snést se k zemi.
O chvilku později se portrétové dveře otevřely a Merry popadla obálku ležící na zemi.
Otevře ji a uvnitř najde srpec a další obálku adresovanou čtvrťačce jménem Margaret Bulstrodová.
(Zmijozelové podobné věci dělali v jednom kuse a jeden srpec rozhodně znamenal naléhavý požadavek.)
Margaret otevře svou obálku, uvnitř najde pět srpců spolu s obálkou, která má být zanechána v nepoužívané učebně...
...potom, co použije svůj obraceč času, aby se vrátila o pět hodin...
...a tam najde dalších pět srpců, pokud se tam dostane rychle.
A neviditelný Harry v oné místnosti bude čekat mezi třetí a půl třetí odpoledne, jen pro případ, že by někdo zkusil takový očividný test.
No, očividný pro profesora Quirrella, v každém případě.
Profesoru Quirrellovi také bylo očividné, že a) Margaret Bulstrodová má obraceč času a b) není moc striktní v tom, jak ho používá, například když říká své mladší sestře některé zajímavé drby "předtím" než je slyšel kdokoli jiný.
Z Harryho spadlo trochu napětí, když, stále neviditelný, odešel od portrétových dveří. Nějak se jeho mysli dařilo se stále strachovat ohledně toho plánu, i když věděl, že už uspěl. Teď už mu zbývala jen konfrontace s Brumbálem a tím by měl mít dnešek odbytý... půjde k ředitelovým chrličům v devět večer, vzhledem k tomu, že jít v osm by mohlo být podezřelé. Tak bude moci jednoduše říct, že špatně pochopil, co profesorka McGonagallová myslela tím "později"....
Nejasná bolest znovu sevřela Harryho srdce, když pomyslel na profesorku McGonagallovou.
Takže se stáhl trochu dál do své temné strany, která nesla onen klidný výraz a nedovolovala únavě, aby se projevila na jeho obličeji, a kráčel dál.
Bude to mít své následky, ale někdy jste si prostě museli vypůjčit všechno, co jste mohli a náležité splátky řešit až zítra.
Dokonce i Harryho temná stránka byla vyčerpaná, když ho spirálovité schodiště doneslo k obrovským dubovým dveřím, které představovaly poslední vstup do Brumbálovi kanceláře; ale vzhledem k tomu, že Harry byl oficiálně čtyři hodiny po své večerce, bylo v pořádku dovolit troše z té únavy, aby se projevila, alespoň ta fyzická, když už ne emocionální.
Dubové dveře se rozlétly dokořán -
Harryho oči už byly upřené ve směru mohutného stolu a trůnu za ním, takže mu chvilku trvalo, než zaregistroval, že trůn je prázdný, stůl holý až na jediný v kůži vázaný svazek; a pak se Harryho pohled posunul, aby spatřil kouzelníka stojícího mezi svými fidlátky, těmi tucty záhadných přístrojů. Fawkes a Moudrý klobouk spočívali na svých místech, jasný a veselý oheň praskal v koutku, ve kterém si Harry dříve krbu nevšiml; byly tu také dva deštníky a tři červené bačkory na levou nohu. Všechny věci na svém místě a ve své obvyklé podobě, až na starého kouzelníka samotného, který stál vzpřímeně a byl oblečen do hábitu té nejformálnější černě. Pro Harryho oči to byl šok, vidět na něm takové oblečení, bylo to, jako by viděl svého otce v podnikatelském obleku.
Zjev Albuse Brumbála byl velmi starobylý a zarmoucený.
"Ahoj, Harry," řekl starý kouzelník.
Z vnitřku jeho alternativního já, udržovaného jako vnitrobranný konstrukt, nevinný-Harry který neměl naprosto žádné tušení, co se děje, naklonil hlavu ke straně a řekl: "Pane řediteli. Hádám, že touhle dobou už jste slyšel od zástupkyně ředitele McGonagallové, takže pokud nic nenamítáte, vážně bych chtěl vědět, co se to děje."
"Ano," řekl starý kouzelník, "je načase, Harry Pottere." Jeho záda se narovnala, jen o něco více, protože kouzelník už rovně stál; ale nějakým způdobem jej tahle malá změna najednou učinila o hlavu vyšším a silnějším, když už ne mladším, pozoruhodným, když už ne nebezpečným, jeho moc se kolem něj koncentrovala jako kápě. Pak promluvil jasným hlasem: "Dnešního dne začala válka proti Voldemortovi."
"Cože?" řekl vnější Harry, který nevěděl nic, zatímco něco pozorující to z vnitřku si pomyslelo prakticky to samé, jen se slušným množstvím nadávek.
"Bellatrix Blacková byla unesena z Azkabanu, utekla z neproniknutelného vězení," řekl starý kouzelník. "Je to čin, který nese všechny Voldemortovy znaky, pokud jsem kdy nějaký viděl; a ona, jeho nejvěrnější služebník, je jedním ze tří nezbytností, které musí získat, aby znovu postal v novém těle. Po deseti letech se nepřítel, kterého jsi jednou porazil vrátil, jak bylo předpovězeno."
Žádná část Harryho nevěděla, jak reagovat na tohle, alespoň ne během těch několika vteřin co uběhlo, než starý kouzelník pokračoval.
"Zatím pro tebe nastanou jen drobné změny," řekl starý kouzelník. "Začal jsem obnovovat Fénixův řád, který ti bude sloužit, uvědomil jsem několik dalších lidí, kteří mohou a měli by pochopit: Amélii Bonesovou, Alastora Moodyho, Bartemia Skrka, pár dalších. Pokud jde o proroctví – ano, je tu proroctví – nic jsem jim neřekl, ale vědí, že se Voldemort vrátil a že ty budeš hrát klíčovou roli. Oni a já budeme bojovat ve tvé válce během jejich slabších začátků, zatímco ty tady v Bradavicích budeš čím dál silnější a možná i moudřejší." Starý kouzelník pozvedl ruku, jako by jej zapřísahal. "Takže pro tebe, pro teď, tu bude jen jedna změna, ale snažně tě prosím, abys pochopil její nezbytnost. Poznáváš tu knihu na mém stole, Harry?"
Vnitřní část Harryho ječela a tloukla hlavou o imaginární stěny, zatímco vnější Harry se otočil a upřel oči na to, z čeho se vyklubalo -
Nastalo poněkud delší ticho.
Pak Harryho řekl, "To je výtisk Pána prstenů od J.R.R. Tolkiena."
"Poznal jsi citát z té knihy," řekl Brumbál, upřený pohled v očích, "takže předpokládám, že si ji dobře pamatuješ. Pokud se pletu, oprav mě."
Harry na něj jen třeštil oči.
"Je důležité pochopit," řekl Brumbál, "že ta kniha není realistickým vyobrazením kouzelnické války. John Tolkien nikdy nebojoval s Voldemortem. Tvá válka nebude jako v knihách, co jsi četl. Skutečný život není jako příběhy. Chápeš, Harry?"
Harry, poněkud pomalu, přikývl, že ano; pak zavrtěl hlavou.
"Konkrétně," řekl Brumbál, "tu je jedna velmi pošetilá věc, co Gandalf udělá v první knize. Tenhle Tolkienův kouzelník udělá hodně omylů; ale jeden z nich je nejvíce neodpustitelný. Tohle je ten omyl: když Gandalf poprvé pojal podezření, byť jen na chvíli, že Frodo držel Prsten, měl Froda ihned přenést do Roklinky. Mohl si připadat rozpačitě, takhle Frodovi rozkazovat, a pro Froda to mohlo přijít mimořádně vnevhod, musel by odložit spoustu jiných plánů a radovánek. Ale trocha rozpaků, trapností a nevhodného načasování je nic v porovnání s prohrou celé války, až se devět Nazgůlů snese na Kraj zatímco ty si čteš svitky v Minas Tirith a v okamžiku prsten seberou. A nejde jen o Froda samotného, kdo by byl zraněn, celé Středozem by byla zotročena. Kdyby to nebyl jen příběh, Harry, prohráli by svou válku. Chápeš, co tím říkám?"
"Ehm..." řekl Harry, "ne tak docela..." Na Brumbálovi v podobných chvílích něco bylo, něco co mu znemožňovalo zůstat dokonale chladným, jeho temná stránka měla problémy s divností.
"Pak to řeknu přímo," řekl starý kouzelník. Jeho hlas byl vážný, jeho oči smutné. "Frodo měl být ihned přemístěn do Roklinky Gandalfem samotným – a Frodo nikdy neměl opustit Roklinku bez ochrany. Žádná noční hrůza v Hůrce neměla nastat, žádné Mohylové vrchy, žádný Vetrov, kde byl Frodo zraněn, na každém z těchto míst mohli prohrát celou válku, díky Gandalfově pošetilosti! Chápeš, co ti teď říkám, synu Michaela a Petunie?"
A Harry který nic nevěděl pochopil.
A Harry který nevěděl nic pochopil, že jde o chytrý, moudrý krok, inteligentní a příčetný, o správnou věc.
A Harry který nevěděl nic řekl, co by nevinný Harry řekl, zatímco ten tichý pozorovatel ječel ve zmatku a agónii.
"Chcete mi říct," řekl Harry, hlas se mu třásl emocemi, které se k němu dostávaly skrze vnější klid, "že na Velikonoce nemůžu jet za svými rodiči."
"Uvidíš je znovu," řekl starý kouzelník rychle. "Poprosím je, aby za tebou přijeli sem, během jejich návštěvy jim nabídnu veškerou pohostinost. Ale ty domu na Velikonoce nesmíš, Harry. Nesmíš domů na léto. Už žádné obědy v Příčné ulici, ani s profesorem Quirrellem jako ochranou. Tvá krev je druhou nezbytností nutnou, aby Voldemort povstal stejně silný, jako předtím. Takže už nikdy neopustíš bradavické ochrany bez smrtelně důležitého důvodu a bez ochranky dostatečně silné na to, aby odrazila jakýkoli útok na dobu nezbytnou dostat tě do bezpečí."
V koutcích Harryho očí se začínaly hromadit slzy. "To je požadavek?" řekl chvějícím se hlasem. "Nebo rozkaz?"
"Je mi líto, Harry," řekl starý kouzelník jemně. "Tvoji rodiče tu nutnost pochopí, doufám; ale pokud ne... obávám se, že žádné východisko nemají; zákony, jakkoli nespravedlivě, je neuznávají za tvé poručníky. Je mi to líto, Harry, a pochopím, pokud mě za to budeš nesnášet, ale je to nutné."
Harry se otočil, pohlédl na dveře, nedokázal se dál dívat na Brumbála, nemohl důvěřovat vlastní tváři.
Tohle za to zaplatíš ty sám, řekl Mrzimor v jeho mysli, i když jsi většinu ztrát převedl na ostatní. Změní to celý tvůj pohled na situaci, tak, jak si profesor Quirrell myslí, že změní?"
Maska nevinného Harryho automaticky řekla, co by měla říct: "Jsou mí rodiče v nebezpečí? Co oni, musí sem být přestěhováni?"
"Ne," řekl hlas starého kouzelníka. "To si nemyslím. Smrtijedi se naučili, ke konci války, neútočit na rodiny členů Fénixova řádu. A pokud teď Voldemort jedná bez svých někdejších společníků, stále ví, že jsem to já, kdo rozhoduje a ví, že já bych mu neposkytl nic za jakoukoli hrozbu vůči tvé rodině. Naučil jsem ho, že se nepodvoluji vydírání, takže to nebude zkoušet."
Na to se Harry otočil a spatřil chlad v kouzelníkově tváři, který se shodoval s jeho změnou tónu, Brumbálovy modré oči za brýlemi ztvrdly jako ocel, neladily k jeho osobnosti, ale ladily k jeho formálnímu černému hábitu.
"Je to všechno?" zeptal se Harry třesoucím se hlasem. Později se nad tím zamyslí, pokusí se vymyslet nějaké mazané protiopatření, později se zeptá profesora Quirrella, jestli by tu nebyl nějaký způsob, jak ředitele přesvědčit, že se mýlí. Ale právě teď byla veškerá Harryho pozornost poutána na udržování své masky.
"Voldemort použil mudlovský vynález, aby uprchl z Azkabanu," řekl starý kouzelník. "Pozoruje tě a učí se od tebe, Harry Pottere. Brzy muž z Ministerstva jménem Artur Weasley prosadí vyhlášku, která znemožní veškeré používání mudlovských vynálezů v bitvách našeho profesora obrany. Když budeš mít v budoucnost nějaké dobré nápady, nechávej si je pro sebe."
Ve srovnání mu tohle nepřipadalo důležité. Harry jen přikývl a znovu řekl: "Je to vše?"
Nastalo ticho.
"Prosím," zašeptal starý kouzelník. "Nemám žádné právo žádat tě o odpuštění, Harry Jamesi Pottere-Evansi-Verresi, ale prosím, alespoň řekni, že mě chápeš." V kouzelníkových očích byly slzy.
"Chápu," řekl hlas vnějšího Harryho, který jej chápal. "Chci říct... tak trochu jsem o tom sám přemýšlel... napadlo mě, jestli bych vás a rodiče nemohl přesvědčit, abych v Bradavicích mohl zůstat přes léto, stejně jako sirotci, takže bych tu mohl pročítat knihovnu, v Bradavicích je to stejně zajímavější..."
Z hrdla Albuse Brumbála se ozval zvuk jako vzlyknutí.
Harry se otočil ke dveřím. Nebyl to hladký únik, ale byl to únik.
Udělal krok vpřed.
Natáhl roku ke klice.
Vzduch roztříštilo ostré zaječení -
Jako by ve zpomaleném záběru, zatímco se otáčel, spatřil, jak se fénix vznesl do vzduchu a letí k němu.
Od skutečného Harryho, který věděl o vlastní vině, přišel záblesk paniky, na tohle nepomyslel, tohle neočekával, připravil se na to čelit Brumbálovi, ale na Fawkese úplně zapomněl -
Jednou, dvakrát, třikrát, třikrát fénixova křídla mávla jako stoupající a pohasínající oheň, zdálo se, že čas ubíhá příliš pomalu, zatímco se Fawkes vznáší přes tajemná zařízení k místu, kde Harry stál.
A rudo-zlatý pták se najednou vznášel přímo před ním s jemným máváním křídly, která se mihotala vzduchem jako plameny svíčky.
"Co se děje, Fawkesi?" řekl falešný Harry zmateně, dívaje se fénixovi do očí, stejně jako by dělal, kdyby byl nevinný. Skutečný Harry, který uvnitř cítil stejnou nechutnou nevolnost, jako když mu profesorka McGonagallová vyjádřila svou důvěru, si pomyslel: Obrátil jsem se dneska ke zlu, Fawkesi? Nemyslel jsem si to... Nesnášíš mě teď? Pokud se ze mě stal někdo, koho fénix nesnáší, možná bych se teď prostě měl vzdát, vzdát se všeho a přiznat se -
Fawkes zaječel, nejpříšernějším křikem, který kdy Harry slyšel, křikem, který rozvibroval všechna zařízení a polekal spící postavy v obrazech.
Ten řev pronikl všemi Harryho obranami jako do bíla rozpálený meč máslem, všechny jeho vrstvy se zhroutily jako prasknutý balónek, veškeré priority se v okamžiku přesunuly, když si vybavil tu nejdůležitější věc; z očí, dolů po tvářích, mu začaly volně téct slzy, jeho hlas se zadrhával, slova mu vycházela z hrdla jako kdyby vykašlával lávu -
"Fawkes říká," řekl Harryho hlas, "že chce, abych, abych něco udělal s vězni v Azkabanu -"
"Fawkesi, ne!" řekl starý kouzelník. Brumbál vykročil vpřed a natáhl k fénixovi prosící ruku. Kouzelníkův hlas byl skoro tak zoufalý jako fénixův řev. "Tohle po něm nemůžeš chtít, Fawkesi, stále je to jenom chlapec!"
"Šel jste do Azkabanu," zašeptal Harry, "vzal jste Fawkese s sebou, viděl – vy jste viděl – byl jste tam, viděl jste – PROČ JSTE NIC NEUDĚLAL? PROČ JSTE JE NEPUSTIL VEN?"
Když se nástroje přestaly otřáset, Harrymu došlo, že Fawkes zaječel ve stejnou chvíli jako on sám, že fénix se teď vznáší vedle Harryho a čelí Brumbálovi jemu po boku, červeno-zlatá hlava ve stejné výšce jako jeho vlastní.
"Dokážeš," zašeptal starý kouzelník, "dokážeš skutečně slyšet fénixův hlas tak zřetelně?"
Harry teď vzlykal příliš, než aby dokázal mluvit, protože všechny kovové dveře co minul, všechny hlasy, které slyšel, ty nejhorší vzpomínky, ty zoufalé prosby zatímco je míjel, všechno to mu při zvuku fénixova křiku znovu vtrhlo do mysli jako oheň, všechny jako vnitřní bariéry zničeny. Harry nevěděl, jestli opravdu slyší fénixův hlas tak jasně, jestli by Fawkesovi rozumněl, kdyby to už nevěděl. Ale věděl, že jde o uvěřitelnou výmluvu, aby mohl říct věci, o kterých mu profesor Quirrell řekl, že je už nikdy nesmí nahlas vyslovit; protože tohle bylo zrovna to, co by nevinný Harry řekl, alespoň tedy, pokud by vážně fénixův hlas slyšel tak jasně. "Ubližují jim – musíme jim pomoci -"
"Já nemůžu!" zakřičel Albus Brumbál. "Harry, Fawkesi, já nemůžu, nemůžu udělat nic!"
Další pronikavé zaječení.
"PROČ NE? PROSTĚ TAM JDĚTE A OSVOBOĎTE JE!"
Starý kouzelník odtrhl pohled od fénixe a místo toho pohlédl na Harryho. "Harry, řekni to Fawkesovi za mě! Řekni mu, že to není tak jednoduché! Fénixové nejsou pouhá zvířata, ale jsou to zvířata, Harry, nechápou - "
"Já také nechápu," řekl Harry, hlas se mu třásl. "Nechápu, proč předhazujete lidi mozkomorům! Azkaban není vězení, je to mučírna a vy ty lidi mučíte k SMRTI!"
"Percival," řekl starý kouzelník chraptivě, "Percival Brumbál, můj vlastní otec, Harry, můj vlastní otec zemřel v Azkabanu! Já vím, vím jaká je to hrůza! Ale co bych podle tebe měl udělat? Zničit Azkaban silnou? Chtěl bys, abych vyhlásil otevřenou vzpouru proti Ministerstvu?"
KRÁ!
Nastalo ticho, pak Harryho třesoucí se hlas řekl: "Fawkes nic neví o vládách, chce jen abyste vězně osvobodil z jejich cel – a pomůže vám bojovat, pokud vám někdo bude stát v cestě a – a já zrovna tak, pane řediteli! Půjdu s vámi a zničím jakéhokoli mozkomora, co se přiblíží! O politické následky se budeme starat až potom, vsadil bych se, že my dva dohromady bysme z toho vyvázli -"
"Harry," zašeptal starý kouzelník, "fénixové nechápou, jak jedna vyhraná bitva dokáže prohrát válku." Po jeho tvářích teď stékaly slzy a padaly do jeho stříbrného plnovousu. "Jediné, čemu rozumí je bitva. Jsou dobří, ale nejsou moudří. Proto si vybírají kouzelníky za své pány."
"Dokázal byste přivést mozkomory někam, kam bych k nim mohl?" Harryho hlas teď byl prosebný. "Přiveďte je ve skupinách po patnácti – myslím, že tolik najednou bych mohl zničit, aniž bych si ublížil -"
Starý kouzelník zavrtěl hlavou. "Bylo už tak těžké omluvit ztrátu jednoho – mohl bych dostat jednoho dalšího, ale nikdy dva – jsou považováni za národní vlastnictví, Harry, zbraně pro případ války -"
Na to v Harrym vzplanul vztek, vzplanul jako oheň, mohl pocházet od fénixe teď mu spočívajícím na rameni, mohl pocházet i od jeho vlastní temné stránky a ty dva vzteky se v něm smíchaly, studený s horkým a jeho hlas byl podivný, když mu vyšel z hrdla: "Řekněte mi něco. Co musí vláda udělat, co musí voliči udělat se svojí demokracií, co musí lidé nějaké země udělat, než bych měl dospět k závěru, že už nejsem na jejich straně?"
Kouzelníkovy oči se rozšířily, jak tak zíral na chlapce s fénixem na rameni. "Harry... jsou tohle tvá slova nebo učitele obrany -"
"Protože musí existovat nějaký bod, správně? A pokud jím není Azkaban, co tedy?"
"Harry, poslouchej, prosím, vyslyš mě! Kouzelníci by spolu nemohli žít, pokud by vyhlásili vzpouru pokaždé, když by se jejich názory lišily! Vždy tu bude něco - "
"Azkaban není jenom něco! Je to zlo!"
"Ano, i zlé věci! Dokonce i některé zlé věci, Harry, protože kouzelníci nejsou dokonale dobří. Ale přesto je lepší, abychom žili v míru, než v chaosu; a pokud bychom spolu zničili Azkaban silou, byl by to začátek chaosu, copak to nevidíš?" Kouzelníkův hlas byl prosebný. "A je možné stavět se proti vůli ostatních lidí – ať už otevřeně či v tajnosti – aniž bys je nesnášel, aniž bys je prohlásil za zlé a za své nepřátele! Nemyslím si, že lidé téhle země si to od tebe zaslouží, Harry! A i pokud někteří z nich ano – co potom děti, co studenti v Bradavicích, co s tolika dobrými lidmi promíšeními s těmi špatnými?"
Harry pohlédl na rameno, kde hnízdil Fawkes a spatřil, jak mu fénixovy oči pohled oplácejí, nezářily, ale přesto žhnuly, červené plameny v moři zlatého ohně.
Co si myslíš, Fawkesi?
"Krá?" řekl fénix.
Fawkes rozhovoru nerozumněl.
Mladý chlapec pohlédl na starého kouzelníka a řekl zastřeným hlasem: "Nebo jsou možné fénixové moudřejší než my, chytřejší než my, možná nás sledují s naději, že je jednoho dne budeme poslouchat, že nám to jednoho dne dojde, že, prostě, ty vězně, propustíme, z jejich cel -"
Harry se otočil, otevřel dubové dveře, vstoupil na schodiště a bouchl za sebou dveřmi.
Schodiště se začalo točit, Harry začal klesat a položil si hlavu do dlaní a začal plakat.
Teprve když byl na polovině cesty dolů si všiml toho rozdílu, všiml si, že jím teplo stále proudí a uvědomil si -
"Fawkesi?" zašeptal Harry.
- fénix byl stále na jeho rameni, hnízdil tam stejným způsobem, jako ho to párkrát viděl dělat u Brumbála.
Harry pohlédl do jeho očí, rudých plamenů ve zlatém ohni.
"Nejsi teď můj fénix... nebo ano?"
Krá!
"Ah," řekl Harry, hlas se mu trochu třásl. "To rád slyším, Fawkesi, protože si nemyslím, že – ředitel – nemyslím, že si zaslouží - "
Harry se zarazil, nadechl se.
"Nemyslím, že si to zaslouží, Fawkesi, snažil se učinit tu správnou věc..."
Krá!
"Ale jseš na něj naštvaný a chceš, aby si toho všiml. Chápu."
Fénix si opřel hlavu o Harryho rameno a kamenný chrlič hladce ustoupil stranou, aby Harrymu dovolil projít zpátky do bradavických chodeb.