Preklady fanfiction Harryho Pottera

Mezi vlkodlaky

 Between Werewolves 

 Autor: Pirate Perian

 Překlad: Lupina

 Beta: marci

 Povolení k překladu: Ano

Originál: https://www.fanfiction.net/s/1627033/1/Between-Werewolves

Prohlášení autorky: Žádná z postav v tomto příběhu není má, kromě Andrewa. No, ani on není tak úplně můj; jen jsem jej pojmenovala. Stále náleží JKR.

„Mezi vlkodlaky“ bylo původně publikováno na FictionAlley dne 26. července 2003.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Pirate Perian. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Humor

Remus Lupin

Rating: 9+ 

Kapitol: 1

Slov: 2 180

Shrnutí: FŘ, kapitola 23: na Štědrý den se panu Weasleymu dostane nepřeberného množství návštěvníků, ale pacient pokousaný vlkodlakem na vedlejším lůžku nemá žádné… a tak tomu je, dokud se Remus Lupin nerozhodne si s ním popovídat.

Poznámka překladatelky: Lupina prostě musela přeložit Lupina v hlavní roli. Ale ne jen kvůli hlavní postavě. Povídka má něco do sebe a víc než dobře se hodí do naší adventní nadílky. I jen malá laskavost může někomu výrazně změnit život.

Mezi vlkodlaky

Molly a Artur byli opět zaneprázdnění. Bylo zřejmé, pomyslel si Remus s úsměvem, že Molly manžela nepovažovala za natolik nemocného, aby mu nebylo možné nic vytknout. Dvojčata a Bill, nijak zvlášť nadšení představou sedět uprostřed jejich hádky, zamířili co nejtišeji ke dveřím pod záminkou, že si odskočí na trochu čaje. Soudě podle pohledů na tvářích zbylých čtyř Remus odhadoval, že nezůstanou dlouho pozadu.

Sám jen taktak, že se k nim nepřidal a nepřenechal hlídku Pošukovi (který prohlížel nemocnici mnohem důkladněji, než Remus považoval za nutné), když mu na mysl najednou připadl muž na druhé posteli, Arturův dočasný spolubydlící. Artur se zmínil o chudákovi, kterého pokousal vlkodlak, ne?

Remus si dopřál posledního pohledu na hájícího se manžela a rozzuřenou manželku a usoudil, že bude bezpečné (a možná i docela nutné) nechat je pár minut o samotě. Jakmile tři starší Weasleyovi vyklouzli ze dveří, Remus obrátil pozornost k muži na protější straně pokoje. Ten okamžitě odvrátil oči a předstíral, že celou scénu u Arturovy postele vůbec nesleduje.

„Veselé Vánoce,“ popřál mu Remus.

Muž, který rozhodně vypadal nazelenale, střelil očima k Remusovi. „Neříkejte,“ zamumlal znatelně sebelítostivě.

Remus si nebyl jistý, jak k danému tématu taktně přistoupit. „Ehm,“ odkašlal si. „Jak se máte?“

Druhý muž poněkud podezřívavě přivřel oči. „Jak se mám?“ zopakoval napjatě. „Jsem v nemocnici. Jsem nemocný.“

Remus se posadil na dřevěnou židli u postele a nepatrně se na muže usmál. „To je jen následek kousnutí. Po prvním úplňku to zmizí.“

„A co vy jste zač? Další léčitel?“ zeptal se. „Všechno tohle už vím. Každý na tomto zatraceném místě mi ten proces vysvětlil alespoň dvacetkrát.“ Remus na něj pohlédl, ale nic neřekl. Muž si jen rezignovaně povzdechl. „Promiňte. Tohle vše je prostě příšerně frustrující a nedovedu si představit, že se to zlepší.“ Zvedl se do sedu a napřáhl ruku. „Andrew. Těší mě.“

Remus potřásl Andrewovi rukou. „Remus. Nápodobně.“

Andrew pohlédl k Arturově posteli, kde se Molly stále hádala tlumeným hlasem. (Jak Remus předpovídal, Harry, Ron, Hermiona i Ginny také dokázali vyklouznout ven.) „Patříte k Weasleyovic davu?“ zeptal se, jak se zdálo, svým obvyklým hlasem, teď s tónem někde mezi podrážděností a soucitem.

„Ano. Nu,“ opravil se, „měl bych patřit. Ale zdá se, že Artur potřebuje se svojí ženou chvilenku, takže… jsem si řekl, že vás půjdu pozdravit.“

Andrew, který sám viděl, jakou chvilenku právě mají, se zazubil. „Pravděpodobně moudré rozhodnutí.“

„Kromě toho jsem chtěl vidět, jak se vám daří. Artur se zmínil, že se kvůli tomu kousnutí cítíte trochu, ehm, zoufale.“

„Propána, proč by se zmiňoval o –“

„Jsem taky vlkodlak,“ řekl Remus prostě.

Během asi pěti sekund se Andrewův výraz změnil od šokovaného po zděšený, než si muž najednou uvědomil ironii svého vlastního strachu a vybuchl smíchem. „Dobře, dobře. Weasley se zmínil o… ehm, loko – lyko… jak jen je to slovo?“

„Lykantropický?“ navrhl Remus.

„Správně. Zmínil se o lykantropickém příteli. Myslel jsem, že si ze mě dělá šoufky,“ dodal muž suše.

„Vůbec ne.“

Po Andrewově tváři přeběhl temný výraz a zamračeně si Remuse přeměřil. „Nejste tím… hm… nejste tím, kdo mě pokousal, že ne?“

Remus zvedl obočí a nedokázal zadržet uchechtnutí. „Já? Řekl bych, že ne!“ Ale Andrew se stále tvářil opatrně, takže se Remus přiměl ztišit. „Dobře,“ pokračoval vážně, „pamatujete si, jak vypadal? Nebo vypadala? Ten vlkodlak, co vás kousl?“

„Obrovský,“ okamžitě zareagoval Andrew a Remus trpělivě vyčkával, až se mu dostane nějakého konkrétnějšího popisu. Osobně neznal žádné další vlkodlaky v oblasti, ale obrovský víceméně popisovalo všechny vlkodlaky světa. Po zamyšlené chvilce Andrew dodal: „Černá srst. Nebo hodně tmavě hnědá.“

„Tak to vidíte,“ usmál se Remus. „Já jsem šedý.“

„Šedý?“

„Převážně ano. S pár červenohnědými pruhy.“

„Jak to víte?“

Remus zamrkal. „Zrcadlo.“

Andrewa to přivedlo do rozpaků. „Aha.“

„Kromě toho bych si patrně pamatoval, kdybych někoho kousl. Není to příliš zdvořilé, víte,“ zazubil se.

„No,“ zabručel Andrew, „někdo zřejmě váš názor nesdílí.“

Remusovi se úsměv vytratil. Stále velice snadno zapomínal, že existoval velký počet vlkodlaků, kteří neměli takové štěstí jako on. Ti vlkodlaci, které neučil Albus Brumbál a jeho učitelský sbor, kteří nemohli najít ani tu nejmizernější práci s platem alespoň na nejzákladnější potřeby, kteří byli nuceni žít na ulici nebo mezi mudly… kteří si nemohli dovolit Vlkodlačí lektvar.

„Řekli vám o Vlkodlačím lektvaru?“ zeptal se náhle.

„Co? Aha. Ano. Zní to trochu podezřele, pokud se mě ptáte. Obsahuje mordovník a ten je pro… pro, ehm, náš druh smrtící, ne?“

„Ne, když se smíchá se správnými ingrediencemi,“ oponoval mu Remus s jistotou. „Věřte mi; užívám ho každý měsíc. Proto vím, že jsem nikoho nekousl.“

„Nikoho? Nikdy?“ zeptal se Andrew poněkud nedůvěřivě.

„Nikdy,“ potvrdil Remus pevně. „Než jsem začal brát ten lektvar, zamykal jsem se, ale teď to vůbec nemusím dělat. To vlkodlačí mysl chce volně běhat a výt na měsíc a dělat, no, vlkodlačí věci. Kousat lidi, honit králíky a tak podobně. Pokud se dost najíte den před úplňkem, lektvar umožní vaší lidské mysli uvědomit si, že vaše tělo nehladoví, a obzvláště že nelační po krvi. Pokud již tedy nejste z těch, co krev pijí…“

Andrew vydal znechucený zvuk.

„Myslel jsem si to,“ řekl Remus.

„Jestli není neslušné se zeptat… jak dlouho jste, ehm…“

„Vlkodlakem?“ dokončil za něj Remus. Andrew přikývl. „V dubnu třicet let.“

Andrew dlouze hvízdnul. „Musel jste být teprve puberťák!“

Remus se zatvářil dotčeně. „Bylo mi šest.“ Andrew ztuhl, neschopný urážku vzít zpět, a Remus jen pokrčil rameny. „Netrapte se tím. Hodně lidí si udělá stejně chybný názor. Ve skutečnosti,“ dodal s malou jiskrou v oku, „byste se na to měl připravit i u sebe.“

Nezdálo se možné, že by Andrew mohl vypadat ještě sklíčeněji, ale nějak se mu to podařilo. „Takže se to stane vždycky?“

„Každá proměna si vybírá svoji daň,“ vysvětlil Remus a usmál se Andrewově ustarané tváři. „Nebojte. Jen se o sebe dobře starejte a budete v pořádku – ale u Merlina, zním jako matka!“

„Haha,“ řekl Andrew, ale bez humoru.

„I když to myslím vážně,“ promlouval k němu Remus. „Prvních pár měsíců to bude nepříjemné a únavné, ale jakmile se naučíte vyrovnat se vším, co se děje, stane se to rutinou. Zvyknete si.“

Andrew vypadal ohromeně. „Měnit se každý měsíc do vlka se stane rutinou?“

Remus se zasmál při vzpomínce, jak sám pochyboval dost podobně. „Ano… stejně jako věnování pozornosti fázím měsíce, mimořádně vyvinutý čich a sluch a schopnost udržovat tajemství.“ Tomu poslednímu se usmál, ale jeho společník náhle vystřízlivěl.

Pak se Andrew předklonil a snížil hlas: „Lidé ale nemají rádi vlkodlaky, že?“

Remusův úsměv vybledl do ironického výrazu a upřeně se na Andrewa zadíval. „Měl jste vy rád vlkodlaky, než vás jeden kousl?“ zeptal se jej tiše. Andrew se na něj ostře podíval, ale neodpověděl. „Samozřejmě, že ne,“ pokračoval Remus. „A máte pravdu – ani většina ostatních. Vnímají jen vlčí podstatu a ne lidskou bytost po dvacet osm dní z dvaceti devíti.“

Andrewovi se nějak podařilo vypadat rozhořčeně, v rozpacích a zmateně najednou. „Vy nevnímáte ten rozdíl?“ zeptal se.

„Vůbec ne.“

„Ale neměl byste mít, já nevím, chlupaté prsty?“ Remus natáhl ruku, která neměla o nic víc chlupů než u normálního muže. „Symbol měsíce na krku?“ Remus si odhrnul límec košile a odhalil neoznačenou bledou kůži. „Žluté oči?“ Remus jen zamrkal. „Nedivte se. Nikdy dřív jsem vlkodlaka nepotkal,“ zamumlal Andrew.

„Možná potkal, ale ani jste si nevšiml,“ usmál se Remus.

„Tolik k pověrčivosti, co?“ Andrew se neurčitě zasmál.

Remus najednou zvážněl. „Neodmítejte všechny pověry tak lehce. Brzy zjistíte, které jsou pravdivé a které ne. Ale dovolte mi vám rovnou říct, že byste rozhodně měl věnovat pozornost těm o stříbře a mordovníku.“

Andrew zbledl. „A co česnek?“

„Ten je na upíry.“

„Aha. Jasně.“ Na chvíli se zamyslel, a pak tiše řekl: „Ale nejsme temné bytosti, že ne?“

Remus pohlédl na Andrewa. Tuto otázku si sám pokládal znovu a znovu, i když s malým úspěchem. Nijak zvlášť se necítil jako temné stvoření, ale faktem zůstávalo, že přeměněný vlkodlak lačnil po lidské krvi, což jej automaticky zařadilo mezi „Extrémně nebezpečné“ podle kategorizace odboru pro dohled nad kouzelnými tvory.

„Nevím,“ upřímně odpověděl Remus. „Pokud bychom během úplňku neměli Vlkodlačí lektvar, asi bychom byli – ale zbytek času…“ odmlčel se a rozpřáhl ruce s významným pokrčením ramen.

Andrew pomalu přikývl a vstřebával nejistotu této informace.

„Remusi?“ ozval se hlas Molly Weasleyové z druhé strany místnosti. Remus se otočil; Molly a Pošuk si sbírali věci a Artur se tvářil velmi rozpačitě.

„Už odcházíme?“ otázal se Remus a zvedl se ze sedadla.

Molly se na Artura nesouhlasně podívala. „My ano, ale tady ten můj bláznivý manžel zde zůstane dalších pár dní díky jeho stehům.“

„Stejně bych musel,“ začal Artur, ale Molly jej neposlouchala.

„Jen budeme ještě muset sebrat děcka,“ řekla nahlas. Moody zatočil okem.

„Molly, Alastore – toto je Andrew,“ představil je Remus.

Molly přešla místnost a potřásla si s Andrewem rukou. „Ano. Artur se zmínil, že vás kousl vlkodlak. Strašlivá smůla, to tedy ano. Ehm. Bez urážky, Remusi.“

„Nic se nestalo,“ potlačil Remus smích.

„Asi to není tak zlé,“ povzdechl si Andrew rezignovaně. „Remus mi tvrdí, že se můžu těšit na výjimečně dobrý sluch.“

„A čich,“ připomněl mu Remus vesele.

Pošuk se chraplavě uchechtl. „To je správný přístup. Budete v pohodě. Ale co se týká děcek, ty jsem slyšel říkat, že jdou na čaj…“

Molly a Pošuk zamířili ke dveřím, ale Remus se rychle otočil k Andrewovi. „Bylo moc hezké vás poznat – tady často jiné vlkodlaky nepotkávám. Zůstaneme ve spojení, co říkáte?“

Andrew se usmál. „Kde vás zastihnu?“

Remus zaváhal; nehodlal druhému muži sdělit svoji současnou adresu. „Sovou,“ odvětil po chvilce. „Jen pošlete sovu Remusi Lupinovi a ona mě najde.“

„Remusi Lupinovi,“ zopakoval Andrew. „Dobře. Taky jsem vás rád poznal.“

„A teď, jestli mě omluvíte, musím vypátrat sedm dětí,“ a Remus předvedl dramatickou úklonu, která víc než trochu připomněla Siriuse ve školním věku. S poněkud povznesenější náladou se pak Remus rozloučil s Arturem a opustil pokoj, aby dostihl Molly s Pošukem.

„Vypadal jako příjemný chlapík,“ poznamenala Molly.

„Ano,“ souhlasil Remus. „Požádal jsem ho, abychom zůstali v kontaktu.“

Molly se poplašila. „Neřekl jsi mu, kde bydlíš, že ne?“ ujišťovala se šeptem.

S očima v sloup Remus odvětil: „Pro Merlina, jsem vlkodlak, ne naprostý idiot. Navzdory obecnému přesvědčení v tom je rozdíl.“

Dvě ženy, které je právě míjely, po něm při těch slovech střelily ostražitými pohledy a Pošuk se chraplavě rozchechtal. Remus se jen usmál.