Albus Potter and the Year of the Badger
Albus Potter a Rok jezevce
Originál: https://www.fanfiction.net/s/4256837/16/Albus-Potter-And-the-Year-of-The-Badger
Autor: Bartimus Crotchety
Překlad: denice
Beta: Jimmi a Lupina
Banner: Inverarity
16. Jezevec a had
Poznámka autora: Musím vám něco přiznat, lidi. Po velmi plodném období jsem s touto kapitolou tvrdě bojoval! Opravdu jsem si byl jistý, že nezvládnu svou obvyklou týdenní lhůtu. Ale pak se něco stalo. Četl jsem některé komentáře. Objevili se nějací noví čtenáři - velmi zběhlí v kategorii Next Gen - a ti se absolutně zamilovali do mých charakterů a pomohli mi vidět je v originálním světle, jak jsem je i chápal. Takže tato kapitola je pro vás, mí komentující, jak noví, tak ti dlouhodobí. Myslím, že vyzařuje nějakou zvláštní magii a vy jste za to odpovědní! CHACHÁ!
Pan Jedno ucho stále potřebuje vaši přízeň! Čtěte a komentujte!
Albus se snažil vybavit si cestu zpět k hlavnímu schodišti. Byl už v Bradavicích mnohem déle než tehdy, co naposledy kráčel stejnou cestou, ale stále se ztrácel, když nešel s Rose. Dával také pozor na pasti jistého skřeta, když hledal cestu dolů.
Mozek mu zmateně vířil, otázky se v něm převalovaly sem a tam.
Proč se Liam rozhodl, že mám být jeho Nemesis? Nikdy jsem mu nic neudělal.
Co myslel tím „jednoho dne budu potřebovat, aby mě někdo zastavil“, je to normální?
Co znamená to Pastorkovo „když jsem souhlasil, abyste nastoupil do této školy“, nejsou naše jména zaznamenána v den, kdy se narodíme?
„Pane Pottere, mohu si s vámi promluvit?“
Albus se otočil po hlase, leknutí jej přimělo sáhnout po hůlce, kterou už neměl. Očekával, že spatří děsivého, šklebícího se skřeta, ale místo toho viděl půvabnou krajinu, rokli zalitou měsíčním světlem s portrétem nepříjemného muže, který na něj zíral se založenýma rukama. Jeho zářivé černé oči na něj civěly skrz závoj mastně vyhlížejících vlasů.
„Profesore Snape?“ zakoktal Albus.
Muž se ušklíbl. „Jak jste všímavý. Pokud vás neobtěžuji, rád bych vám položil otázku. Na cestě sem jsem musel přetrpět všechny zdvořilostní finesy s ostatními malbami, včetně příšerného martyria s děsivým hejnem klábosících čarodějnic v ‚Opětném shledání Řádu očistěných sester'. Viditelně potlačil zachvění. „Takže pokud se můžete na chvíli zdržet, slibuji, že budu stručný.“
Albus si unaveně povzdechl: „Na co se chcete zeptat?“
„Druhý den po našem rozhovoru jsem se dlouho zamýšlel nad skutečností, že vás váš otec pojmenoval po mně. Vskutku potřebuji znát informace, jež vám sdělil o mé osobě. Byl jsem poměrně spokojený s vědomím, že mnou pohrdá; vždy jsem tento postoj na potěšitelné úrovni opětoval. Pokud vás to neobtěžuje, opravdu to musím vědět.“
Albus myslel na několik věcí, které by mu mohl říct, některé vážně kruté a zlomyslné, ale rozhodl se pro pravdu.
„Vlastně o vás ve skutečnosti nikdy moc nemluvil. Bál jsem se, že půjdu do Zmijozelu, a on mi řekl, že nesu jména dvou bývalých ředitelů Bradavic, z nichž jeden byl Zmijozel, a byl to možná nejstatečnější muž, jakého kdy poznal. Když jsem se na to ptal jindy, řekl mi, že měl své důvody a jednou mi je sdělí. Ve své bystrozorské kanceláři má několik obrazů, možná byste se ho mohl zeptat sám. Dobrou noc, profesore.“
„Dobrou noc… Albusi.“
Albus stanul. Snape mu právě řekl křestním jménem? Otočil se právě včas, aby zahlédl zavíření černého pláště a muž zmizel.
Albuse rozhovor se Snapem tak vyvedl z míry, že úplně zapomněl na svůj souboj, až dokud nepřišel ke dveřím do sklepa.
Okamžitě ho začala sužovat skupina osob ve společenské místnosti.
Rose a Scorpius ho očekávali společně s celým famfrpálovým týmem, kromě Rodericka. Diana ho začala zasypávat otázkami. To obrátilo jeho unavenou mysl k odpovědím.
Nakonec ostatní z týmu potěšilo, že nebudou muset hledat nového střelce.
Rose jedovatě pohlédla na zavírající se dveře. „No jasně, všechno je v pořádku. Nejsi zraněný nebo tak. Ta drzost!“
Albus se zasmál: „To je dobré, Rose.“
Obrátila se k němu: „Vzali ti hůlku, i když napadli tebe, a tobě to nevadí?“
Scorpius s ní pro jednou souhlasil. Nevypadal tak pobouřeně, samozřejmě dovedl lépe skrývat své pocity.
„Řekl jsem si o to sám,“ přiznal Albus rozpačitě. „Začínám být moc nebezpečný. Má hůlka ze mě dělá cíl. Musím získat lepší kontrolu, než někoho zraním.“
Rose viděla, jak vážně to bral, takže se stáhla. „No, jsem ráda, že jsi v pořádku.“
Scorpius ho poplácal po zádech. „Jo, dobré štítové kouzlo, Albusi!“
Rose se roztomile ušklíbla. „To bych ráda věděla, kde ses ho naučil.“ S mnohým přáním dobré noci se prosmykla ke vchodu do dívčích ložnic a byla pryč.
Scorpius se zasmál. „Je ti jasné, že nám to bude nejmíň pár měsíců otloukat o hlavu, že?“
Albus jen obrátil oči v sloup.
Na druhý den ráno se sešel se strýčkem Nevillem a souhlasil, že se na doučování budou scházet v pátek večer, v době konání soubojnického klubu.
Stýskalo se mu po hůlce, ale Neville ho ujistil, že ji bude mít na každou hodinu, a jeho lekce o ovládání hůlky mu nesmírně pomohly. Albus si pamatoval poznámku svého otce, že Neville byl velmi nadějný bystrozor, než odešel vyučovat bylinkářství. Albusovi nedělalo potíže uvěřit, že strýc zcela jistě ovládal své kouzelné řemeslo.
Albus s Liamem Donovanem si teď občas pokývli na pozdrav; zdálo se, že k sobě získali přinejmenším vzájemný ostražitý respekt. Teď, když se chlapci nevyhýbal, všiml si Albus, že s ním nevídá žádné přátele.
Říjen uběhl poměrně rychle. Filch ještě honil Protivu, Vrčizub byl stále strašidelný, a z postranních pohledů, kterých se skřetovi dostávalo od jiných studentů, Albus odvodil, že očividně inkasuje ostatní a zřejmě rozšiřuje své aktivity. Kouzelné formule byly stále ještě náročné, přeměňování frustrující, ale fascinující, bylinkářství skvělé, OPČM nudná, nudná a suchopárná, a dějiny kouzel zůstaly zajímavé, ale děsivé. Body byly udělovány a odečítány, Mrzimor naplnil svůj skleněný válec zářivě žlutými topasovými kameny skoro stejně jako Nebelvír, který se za nimi držel v těsném závěsu. Albusovi řekli, že se to v nedávné minulosti takhle pozdě v roce ještě nestalo.
Famfrpálové tréninky byly vyčerpávající a někdy i brutální. Diana se stala mistrem v zadávání úkolů. Když je zrovna nedrilovala nebo jim nevtloukala do hlavy průzkum, nechala Violet a Valencii střílet na ně potlouky, aby napodobila herní podmínky. Po jednom zvlášť surovém dvojitém zásahu si byl Albus docela jistý, že s odrážeči ostatních kolejí budou pozdější zápasy procházka růžovou zahradou.
Halloween v Bradavicích představoval úžasný zážitek. Hrad byl okázale vyzdobený. V každém rohu se rozprostíraly umělé pavučiny, vyčarovaní netopýři se snášeli chodbami a děvčata kvůli nim ječela. Albuse napadlo, jestli Anglii nehrozí nedostatek dýní, když viděl tu záplavu vyřezaných strašidelných obličejů, které lemovaly výklenky v chodbách. Duchové vytvářeli atmosféru tím, že na studenty nečekaně vybafávali. Skoro bezhlavý Nick málem způsobil hysterický záchvat temperamentní mrzimorské prvňačce, Gertrudě Stathamové.
Zmijozel slavil svátek tak, že v nepoužívané sklepní učebně vytvořil skutečnou strašidelnou chýši, která byla zřejmě tak děsivá, že ji po stížnostech madame Pomfreyové zavřeli. Patrně jí docházely zásoby Bezmyšlenkovitého balzámu dr. Boláka.
Ještě před ukončením provozu ji Scorpius, Gas a Cormac stihli navštívit. Albus se tomu zbaběle vyhnul. Ve svém rozhodnutí se utvrdil, když viděl, jak bledí se Gas a Cormac vrátili do společenské místnosti.
Vzhlédl od jednostránkové eseje do formulí, kterou mu Rose pomáhala napsat. Gas strnule usedl na pohovku proti nim. „Ti šílenci přemluvili Krvavého barona, aby jim pomohl!“ řekl chvějícím se hlasem. Cormacovi se třásly ruce, když upíjel ze sklenice dýňové šťávy, kterou sebral v kuchyni. Albus si všiml, že Scorpius znuděně zívá.
„Mám to brát tak, že na tebe neudělali dojem?“
Scorpius obrátil oči v sloup. „Když mi bylo osm, musel jsem celý měsíc zůstat u tety Daphne a tety Mike, zatímco rodiče cestovali po Evropě. Popíšu to jen třemi slovy. Růžová. Volánky. Pejsánci. Po tomhle mě nevyděsí ani Azkaban.“
Ostatní tři chlapci zbledli hrůzou.
Gas zamumlal. „Díky, že jsi tomu dal správnou perspektivu, Scorpiusi.“
Rose se jim zasmála a sklonila se zpátky ke své práci.
Nedlouho na to přišel listopad a den prvního zápasu se Zmijozelem.
V tu sobotu byl Albus totálně zničený. Poprvé od příchodu do Bradavic ho Scorpius musel nabádat, aby vstal a oblékl se.
U snídaně Albus nejedl, ale nervózně lámal topinku na kousíčky a snažil se, aby se mu žaludek nezvedl ze syté vůně párků a uzených sleďů. Dostal dvě sovy. První z nich byla velká sovice sněžná jménem Roarke. Krásný pták - rodinná sova - přinesl dopis s přáním hodně štěstí od Albusovy mamky, táty a Lily, zároveň s poznámkou, aby si přestal hrát s toustem a něco snědl. Jak dobře ho znali. Usmál se a hned mu bylo lépe. Popadl slaninu s vejci a pustil se do nich.
Druhá byla velká, kropenatá, děsivě inteligentní sova jeho bratra, Loki.
Opatrně rozložil pergamen s vědomím, že od nebelvírského stolu ho sledují dvoje oči.
Ukázalo se, že je to poslední vůle a závěť Albuse Severuse Pottera. Vypadala velmi oficiálně.
Já, Albus Severus Potter, za chabého duševního zdraví prohlašuji, že zanechávám veškerý svůj skrovný majetek svému mnohem pohlednějšímu a talentovanějšímu staršímu bratrovi Jamesi Siriusovi Potterovi, a svému stejně elegantnímu a chytrému bratranci Fredu Biliusovi Weasleymu, když vidím, že mě záhy semele na neidentifikovatelnou hmotu tým poměrně velkých zmijozelských grázlů.
Podepsaný… (ke zkáze odsouzený)
Rose mu četla přes rameno a zuřivě se obrátila tam, kde viděla své bratrance Freda a Jamese nevinně snídat.
James s Fredem nemluvili za všechny příbuzné. Dominique, Molly a Lucy ho přišly povzbudit. Obě sestry mu prohrábly vlasy a nechaly mu kousek Maxovy maxižvýkačky pro štěstí. Roxanna mu nabídla, že místo Albuse pošle sovu o tom žertíku Ginny a své matce, ale odmítl to. Viktorie mávla rukou s jakýmsi podivným prohlášením ‚neboj se, dám na tebe pozor‘.
Scorpius vyhlížel klidně a sebejistě, i když viděl, že velký puštík přilétá s Hulákem pro něj. S odevzdaným výrazem ve tváři si ho vyslechl pod umlčovacím kouzlem. Poté, co se kouzlo rozptýlilo, utřel popílek ze stolu. „Dědeček mi jen chtěl popřát hodně štěstí,“ prohodil suše. Všichni se zahihňali.
Po příchodu do šatny poprvé uviděli své famfrpálové hábity. Když Albus zahlédl své jméno na zádech toho svého, konečně se to stalo skutečností.
Diana vstala.
„Nemám ráda dlouhé proslovy. Všichni víte, co máte dělat. Jasně jsem vám napsala, proti komu jdeme. Takže jen pár věcí. Scorpiusi, sleduj Sloanovy ruce u svého hábitu, když jdeš po zlatonce, celý tým má Komety tři sta šedesát, rychlé, drahé a honosné, ale neotáčí se moc dobře, toho můžeš využít.“
Scorpius vážně přikývl.
„Albusi, protože máš jistou ruku, odrážeči se zaměří na tebe, nenech se vynervovat.“ Albus polkl dost nahlas, aby to všichni slyšeli.
„Violet a Valencie, snažte se nikoho nezabít a nezpůsobit nenapravitelné škody.“ Sestry přikývly a zatvářily se zklamaně.
S těmito slovy Diana ještě jednou klidnýma tmavě hnědýma očima přelétla místnost, obrátila se k odchodu a všichni ji následovali. Po opuštění chodby vstoupili do slunečního světla a do ztichlého stadionu vycházeli ve svých zbrusu nových černých hábitech s jasně žlutým lemováním.
Albus musel uznat, že v nich jeho tým vyhlíží hrozivě. Zmijozelové byli větší, ale smaragdově zelené hábity prostě nemohly soupeřit s naprostou zlovolností černi.
Diana jim už dřív vysvětlila, že prohlédla pravidla a v nich se neuvádělo, že Mrzimor musí nosit tradiční žlutou, pokud jejich hábity budou v barvách koleje.
Pohled do tváří Zmijozelů stál za všechnu tu námahu.
Mrzimorská strana hřiště propukla v jásot, brzy následovali ostatní studenti, zaměření proti Zmijozelu. Jen změnou barvy hábitů se Mrzimor z outsidera stal nebezpečím.
Zdálo se, že zejména Violet s Valencií si vychutnávají změnu, obě si nanesly tmavší líčení než obvykle, takže jejich tváře připomínaly lebky, ale ve vlasech měly stále růžové a fialové stužky.
Usmívaly se a posílaly vzdušné polibky Oliveru Huerovi, který zbledl. Zřejmě si vzpomněl, jak ho před rokem do hlavy uhodily dva potlouky zároveň.
Albus vyfoukl bublinu ze žvýkačky, kterou dostal od Lucy a Molly, když si prohlížel tribuny. Ve skupince s Olivií, Gertrudou a Iris viděl Rose, jak si čte knihu. Gas seděl s tím velkým Nebelvírem, Michaelem Nedvedem, ale Cormac kupodivu chyběl. Gas vypadal rozmrzele, ale odhodlaně povzbuzoval mužstvo své koleje. James s Fredem se ohnivě dohadovali s Roxannou a Dominique nad nebelvírkou tribunou. Albus si byl docela jistý, že za to mohl jejich velký plakát ve tvaru náhrobku, na němž četl:
ALBUS POTTER
Odpočívej v pokoji
Krum vstoupil mezi oba týmy s ostražitým pohledem upřeným na sestry.
„Očekávám čistou hru. Okamžitě potrestám nebo vyloučím každého, kdo poruší pravidla. Tohle nebude jako loňská hra, jinak diskvalifikuji oba týmy. Je to jasné?“
Všichni přikývli.
„Kapitáni, potřeste si rukama.“
Roq MacNast se zlověstně usmál, když Diana vložila svou menší ruku do jeho dlaně. Brzy se ukázalo, proč ji Albus viděl mačkat gumový míček téměř pokaždé, kdy se s ní setkal. Roq šel málem do kolen z jejího drtivého sevření. Mile se usmála, když pustila jeho ruku. Zamračil se ve snaze nedat najevo bolest.
Krum hlasitě zvolal: „Nasedněte na košťata!“
Albus se vyhoupl na svůj Nimbus Tisíciletí a zíral na střelce proti sobě, o němž věděl, že je to Jacob Ackerman. Na střelce obrovitý, obhroublý, jako kdyby ho vytesali ze žuly, s bradou jako beranidlo.
Krum zapískl na stříbrnou píšťalku a okamžitě se zvedl šílený vír černé a zelené mířící do vzduchu.
Albus málem spadl z koštěte, když zaslechl první slova studentského komentátora.
„A jedeme. Musím říct, že mrzimorský výběr černé je docela dobrá volba, osobně jsem si vždycky myslela, že ve žluté vypadají trochu bledí.“
„Slečno Weasleyová, méně módy, více famfrpálu.“
Albus pohlédl ke stanovišti komentátorů a viděl Viktorii se zlostně hledícím profesorem Flintem, opravdu zvláštní pár. Albuse pohled na ně tak vyvedl z rovnováhy, že ho málem trefil do hlavy zákeřný potlouk od Aidena Gallo.
„Ach! Ten zmijozelský násilník málem utrhl hlavu mému malému bratránkovi Albusovi! Dávej pozor!“
„Slečno Weasleyová, snažte se být méně zaujatá.“
„Omlouvám se, profesore, ale ten kluk Gallo vypadá jako sup!“
„Viktorie!“
„Dobrá, dobrá, zpátky ke hře. Zdá se, že Paige Hawkinsová má camrál, její vlasy vypadají jako vrabčí hnízdo. No vážně, copak nemůže použít nějaký kondicionér!“
„Viktorie, více famfrpálu!“
Albus se díval, jak štíhlá dívka, za níž vlály rozpuštěné hnědé vlasy, zblízka vystřelila na Rodericka. Udělala geniální fintu, ale on odkopl camrál až na mrzimorský konec. Diana ho polapila ve vzduchu a vrhla se prostorem, který uvolnil děsivý úder potloukem od Valencie a plnou parou zamířila ke kolosálnímu zmijozelskému brankáři Maxu Gatesovi. Zřejmě ho vybrali spíš pro jeho velikost než pro schopnosti, protože se kolem něj musela doslova prodrat, aby se dostala ke kruhům. Backhandem prohodila camrál kruhem.
„Ach, dobře Mrzimore, Delaneyová skórovala! Vždycky jsem si myslela, že Diana má dokonalý odstín pleti!“
„Zaměřte své připomínky pouze k famfrpálu, slečno Weasleyová.“
Albus dostal šanci chvíli nato, když dostal přihrávku od Diany. Natáhl ruku dozadu a vracel se dvanáct metrů zpět, podle Dianiny herní strategie neměl ve skutečnosti jít po cíli, jen prostě vší silou hodit. Chtěla, aby Gatese jen zastrašil, nemusel skórovat, ale vyplašit a zasáhnout brankáře tak, aby později mohli uplatnit nějaký z Albusových triků.
Jeho raketový hod se však s hlasitým prásknutím odrazil od Maxova ramene a proplul pravou obručí.
„Albus Potter skóroval? Ach ty můj milý. Chci říct, Albus Potter skóroval! Dvacet nula pro Mrzimor. Věděla jsem, že to v něm je. I když to vždycky byl takový nevýrazný kluk, abych pravdu řekla.“
„Slečno Weasleyová, méně rodinné historie, více famfrpálu!“
„Omlouvám se.“
Albus hleděl na obruče. To byl kousek štěstí.
Tak nějak věděl, že něco není v pořádku. Napříště trochu víc sledoval hru a viděl jisté zvláštnosti. Roq MacNast se zaměřil na Corneliuse, který létal krapet níž pod hlavním děním, a přehlédl potlouk, který uhodil do týla Olivera Huera. Violet a Diana se téměř srazily košťaty, když se zároveň snažily blokovat Ackermana. Roderick se zachytil rukávem o násadu svého koštěte a nechal Paige Hawkinsovou skórovat. Hodně štěstí a smůly najednou.
Pravděpodobně vyšiloval. Albus při svém přemítání málem dostal ránu, ale potlouk prudce zasáhl Galla, když předtím místo něj téměř trefil Roqa.
Albus očima přejížděl sedadla, hledal zářivě oranžové vlasy.
Rozeznal Cormaca, stál v tunelu a zíral na hráče, jeho rty se pohybovaly. Albus by přísahal, že za ním ve stínech zahlédl postavu v temném hábitu. Ale při dalším pohledu byla pryč. Najednou se Cormac zhroutil. Starší Havraspáři ho uviděli a několik studentů mu šlo na pomoc.
Pak už hra probíhala konvenčněji.
Ackerman se snažil prorazit cestu skrz linii odrážečů, ale v obou případech ho skoro srazili z koštěte, přičemž ho sestry několikrát brutálně zasáhly, než ho donutily změnit taktiku.
Scorpius dvakrát vyrazil, jen aby náhle záhadně ztratil rychlost, Sloan hned za ním. Sloan pak vždy málem dostal zlatonku, ale Scorpius ovládal své koště tak, že se mu povedlo otočit se a blokovat ho.
„A tam letí znovu Malfoy! Jeho brzdící kouzlo nefunguje?“
„Méně spekulací, slečno Weasleyová.“
„No vážně, Krum si zapomněl píšťalku?
„Méně předpojatosti, prosím.“
„Samozřejmě, že to řeknete!“
„Slečno Weasleyová!
„Dobrá, dobrá, ještě jeden náhodný okruh provedený Leonem Sloanem, který vypadá, jako že ho trochu moc přitahuje zadní část Malfoyova hábitu, když od něj nedokáže odlepit ruce!“
„SLEČNO WEASLEYOVÁ!“
Krum byl nesoustředěný, sledoval sestry, takže úplně pominul další hon za zlatonkou. Scorpius byl pomalejší, takže se nemohl uvolnit, jak potřeboval. Jeho tvář se zoufalým výrazem zrudla.
Violet a Valencia, které se až do této chvíle chovaly slušně – tedy slušně na ně – se snesly na Sloana s nemilosrdnou palbou, která jim vynesla první penaltu této hry, tu provedla Paige a minula. Scorpius se konečně dostal pryč od zřetelně omámeného zmijozelského chytače a přestěhoval se na druhý konec hřiště.
Albusovi a Dianě, kterým se dobře dařilo uhýbat před potlouky, se povedlo udělat Maxi Gatesovi ze života peklo, protože následující den bude mít všude po těle modřiny velikosti camrálu. Cornelius se jako vždy staral jen o to, aby se dostal co nejdál od šarvátek.
Paige Hawkinsové se po prvním gólu povedlo obelstít Rodericka ještě dvakrát, ale jinak byl dokonalý. Do té doby Diana skórovala dvakrát a Albus vystřelil ještě jednou, takže skóre bylo padesát ke třiceti pro Mrzimor.
„Myslím, že Malfoy vidí zlatonku! Tamhle jde! Musím říct, že ten kluk v černé vypadá dobře! Možná je jeho barva?“
„Viktorie! Soustřeďte se!“
Albus se otočil právě včas, aby viděl Scorpiuse raketovým startem předběhnout Sloana. Valencia zpomalila zmijozelského chytače, když mu částečně zahradila dráhu, ale povedlo se mu proklouznout kolem ní za Scorpiusem. Stejně jako když letěli kolem zmijozelských brankových kruhů se Sloan bezostyšně natáhl po jeho hábitu, zjevně rozhodnutý, že dostane trest. Jakmile ale popadl plnou hrst látky, Scorpius náhle seskočil z koštěte a tím stáhl i Sloana z jeho vlastního. Scorpiusova ruka se blýskla na slunci, pak rychle chňapl po tyči, kolem které padal, a sklouzl po ní dolů poté, co Sloan dopadl na záda a vyrazil si dech. Scorpius přistál o chvilku později.
Se znuděným klidem přešel ke Krumovi, cosi mu podal a pak pomalým krokem zamířil k chodbě.
Krum zíral na svou pěst. Pak ji zvedl, otočil a prudce s ní máchl dolů. Univerzální gesto pro chycení zlatonky. Hvizd jeho píšťalky se ztratil v řevu davů.
Přes ten rámus bylo slyšet Viktorii.
„Páni, to bylo prostě báječné! O tomhle musím říct Teddymu! Mrzimor vyhrává! Dvě stě ku třiceti!“
Albus se v prudkém návalu radosti přehnal nízko nad stojícími Nebelvíry, popadl Jamesův náhrobkový poutač a obletěl kolem hřiště, aby ho všem předvedl. Studenti tleskali a jásali. Přistál a oslavoval s týmem, s Dianou obraceli oči v sloup, když Cornelius mumlal něco o tom, že sloužil jako vějička.
Když dorazili k šatně, Rose čekala venku.
„Scorpius je na ošetřovně.“
Později Albus seděl vedle svého přítele a znovu prožívali zápas, Scorpius se snažil gestikulovat tlustě ovázanými pažemi, které si spálil, když sjížděl po tyči. Nechtěl, aby někdo viděl, jak moc byl zraněný, proto opustil hřiště tak rychle. Je ironií, že jeho ruce byly v naprostém pořádku. Naprosto určitě pošle Ridleymu Bartlesbymu děkovnou sovu! Rose si myslela, že je tupec, když se snažil skrýt svá zranění před davem. Albus a Scorpius si přes ni vyměnili chápavé pohledy, což ji přimělo rozhodit ruce a podrážděně nahlas pronést: „Muži!“
Všichni tři občas vzhlédli a snažili se potlačit hihňání, když madame Pomfreyová kontrolovala zranění mrzutého Leona Sloana. Nepřetržitě zíral na Scorpiuse.
Po chvíli Scorpiuse zaplavil příval návštěvníků. Objevil se celý famfrpálový tým. Rose mu nechala přinést nějaké domácí úkoly, zatímco výtažek z třemdavy odváděl svou práci.
Albus si náhle vzpomněl na Cormaca. Očima přelétl rozlehlou místnost.
Viděl Gase sedět u postele. Ten zachytil jeho pohled a unaveně mu zamával.
Albus se omluvil a šel za ním.
„Ahoj, Albusi.“
Gas měl ve tváři ustaraný výraz. Albus mávl na pozdrav. Cormac byl tak bledý, že nebýt všech těch pih, jeho pleť by splynula s přikrývkami. Pod očima měl tmavé kruhy.
„Co se stalo, Gasi?“
Gaspar pohlédl na svého přítele, ve tváři jasně patrný zmatek. „Madame Pomfreyová řekla, že ho někdo zaklel Imperiem. On bojoval tak tvrdě, že ho to zlomilo. Proč by mu to někdo udělal?“
Albuse to napadlo, ale nemyslel si, že by to měl veřejně říct. „Nevím. Bude v pořádku?“
„Říkala, že by měl být v pořádku, dala mu Uspávací lektvar a ošetřila ho nějakým kouzlem na duševní poškození. Kdo by chtěl seslat Imperius na dítě?“
Seděli v tichu.
Najednou si Albus uvědomil, že zmlklo všechno kolem. Vzhlédl a lidé kolem Scorpiusovy postele se stále mračili na madame Pomfreyovou, která se chystala je vyhnat. Ale všichni ztuhli uprostřed pohybu jako sochy.
Koutkem oka zachytil pohyb u postele.
Pohlédl přes Gase a uviděl étericky vyhlížející ženu v jemně zelených šatech, jak něžně shrnuje vlasy z Cormacovy tváře. Vlasy měla stejně měděně oranžové jako Cormac. Vypadala normálně veliká, ale měla podivně špičaté uši, vykukující nad silnými copánky.
„Budeš na mě patřit celý den, nebo pravíš, co jsi zač?“ řekla nepřítomně.
„J-jsem Albus.“
Vzhlédla a Albusovo srdce vynechalo jeden úder.
„No bať.“
„J-jste Cormacova mamka?“ povedlo se mu vykoktat.
Vřele se usmála, ale neodpověděla.
Mlčky seděli. Prstem jemně přejížděla tmavé kruhy pod očima svého syna; zdálo se, že pod jejím dotekem mizí.
„Můj statečný malý muž,“ řekla tiše. „Nemáš tušení, kdo stojí za tím činem?“
„Ne.“
Vzhlédla, a hněv jejích zářících modrozelených očích zahořel proti Albusově tváři.
„Někdo to spravil mému chlapci, na tom zatroleném famfrpálovém zápasu. Bojoval s ním chrabře, a proto je zraněný. Chci vědět, kdo to spáchal. A žádám tvé slovo, že mi pravíš, až se dozvíš, kdo to zavinil.“
Albus se vymrštil ze židle. „Proč myslíte, že se to dozvím?“
Klidně na něj pohlédla: „Protože mé síly nestačí na jasné vidění do budoucna, ale vím, že ten, kdo ublížil mému chlapci, zkříží cestu tvou. A až to udělá, mám tvé slovo, že mi vyjevíš, kdo to je. Mám je?“
Albus ze strachu, co by se stalo, kdyby ji odmítl, přikývl.
V jediném okamžiku zmizela.
Do místnosti se vrátil hluk. Madame Pomfreyová napomínala famfrpálové družstvo, ať nechá pana Malfoye odpočívat.
Cormac otevřel oči.
Gas se nadechl, aby zavolal madame Pomfreyovou, když mu Cormac položil ruku na rameno. „Mohl bys mě nechat minutku samotného s Albusem, Gasi? Strašně nerad tě o to prosím, ale je to důležité.“
Gas vypadal zklamaně, ale přikývl a o pár kroků poodstoupil.
Cormac zabodl oči do Albuse. „Moje mamka tady byla, že?“
Albus přikývl.
„Potřebuji vědět, co bylo řečeno.“
Albus mu to řekl. Cormacovi se nějak povedlo vypadat ještě vyčerpaněji.
Ledové prsty strachu přejely přes Albusovu páteř. „Co se děje?“
„Podej mi ruku,“ řekl Cormac.
Albus pohlédl na svou dlaň a uvědomil si, že v ní svírá starobyle vyhlížející zlatou minci tak pevně, že se mu do ní otiskla.
„Přijals dohodu s leprikónem, Albusi. Ta mince ji zpečetila. Nezbavíš se jí, dokud nebude dohoda naplněna.“
Albus se pokusil to zlehčit. „Ona chce jen vědět, kdo to udělal. To je všechno.“
Cormac zavrtěl hlavou. „Nerozumíš. Chce to vědět, protože se mu chce pomstít.“
Albus pokrčil rameny. „Tak jo, zaslouží si to.“
Cormacovy oči měly ztrápený výraz. „Když ublížíš leprikónovi, můj lid to nenechá jen tak být. Pravděpodobně ho potrestají smrtí, nebo ještě něčím horším.“
Albus se na něj zděšeně podíval: „Horším?“
„Horším.“
Albus zíral na minci ve své ruce. „No, tak jí to prostě neřeknu.“
Cormac se zatvářil vážně. „Uzavřel jsi dohodu a dal své slovo. Pokud je porušíš, tak trest, který čekal člověka, co na mě zaútočil, padne na tvou hlavu.“
Do Albusova nitra se pomalu vkrádala hrůza. Bál se, že přijde o snídani.
„To není dobré,“ zamumlal.
Myšlenka pro tento den: Mladý pan Malfoy zmínil své „tety“. Teta Mike je zkratka pro francouzské ženské jméno Michelle, a není to překlep. Všiml si někdo z mých čtenářů, že jsem dosud nezmínil Daphne Greengrassovou, která v kánonu byla sestrou Scorpiusovy matky? Čekal jsem, že mě někdo na ni upozorní, ale nikdo to neudělal. Měl jsem celou dobu v plánu malý zvrat, nápověda byla, že Scorpius si myslí, že nemá žádné bratrance ani sestřenice, ale byl jsem zvědavý, jestli si někdo všiml její nepřítomnosti.