Autor: Jess Pallas Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/6/
Rating: 13+
PA: Tuto kapitolu mohu nazvat jedině výkladovou; kombinace relevantních informací o důležitých zápletkách, významných údajů o pozadí událostí a několika mých vlastních myšlenek a spekulací o možnostech a významech vlkodlactví ve světě HP, doufejme zajímavě a čtivě posune příběh dál. Na vás nechám uhádnutí, co je co… ;)
Kapitola 6. Vlkodlakova lekce
Šestý ročník Nebelvíru a Mrzimoru, studenti obrany proti černé magii ve Škole čar a kouzel v Bradavicích, v ohromeném tichu zírali na svého učitele. To nebyla zrovna reakce, ve kterou Remus doufal.
Opatrně se předklonil, opřel se rukama o stůl a zkoumal šokované tváře před sebou. Zoufale bojoval s úsměvem.
„Je zde nějaký problém s výběrem mého tématu?“ zeptal se nevinně.
Třída zamrkala. Nápor pohledů se změnil.
„Ehm…“ Tvář Hermiony Grangerové opanovala nebelvírská kuráž. „Vy nás budete učit o vlkodlacích, pane profesore?“
Tentokrát se Remus usmál. „Chceš říct, že na dané téma nejsem odborníkem?“
Třída se nervózně zasmála. Remus by přivítal, kdyby šlo o znamení, že se začali uvolňovat; pokud by se tak nestalo, čeká jej ta nejnepříjemnější hodina. Ačkoliv teď už učil dva měsíce, stále míval pocit, jako by byl ve zkušební době. Musel se jen rozhodnout, kdo přesně jej posuzuje, jestli učitelé, rodiče nebo studenti. Ten pocit to však nezměnilo.
Dobře. Čas postoupit.
„Vím, že toto téma jste dosud probírali jen s profesorem Snapem.“ Remus se napřímil, nenuceně přešel před svůj stůl a zlehka se o něj opřel zády. „A jsem si vědom toho, že jeho pohled na vlkodlaky vždy inklinoval k jisté jednostrannosti.“
Pár studentů si odfrklo.
Remus pokračoval. „Já však nemám úmyslu podávat vám věci přikrášlené. Lykantropie není příjemné téma, jak vím lépe než kdokoliv jiný. A třebaže většina vlkodlaků jsou prostě obyčejní lidé, kteří se snaží najít způsob, jak žít se svým hrozným prokletím, nebudu popírat, že mnozí mého druhu jsou skutečně extrémně nebezpeční.“
Chvíli pozoroval napjaté tváře ve třídě. „Takže vidíte, že zatímco nemám v úmyslu všechny vás povzbudit k tomu, abyste se připojili k Vlkodlačí odchytové jednotce, také ani nezahájím, jakkoliv příjemná by mohla být, kampaň ‚Obejmi svého místního vlkodlaka‘.“
Tentokrát se třída rozesmála naplno a napětí v mžiku oka polevilo. Teď už se Remus cítil jistěji a dovolil si trochu uvolnit ramena a usmát se.
„Takže abychom mohli začít, musíme zjistit, na čem stavět. Co víte o vlkodlacích?“
První polovina hodiny uběhla rychle v záplavě otázek a odpovědí. Remus okamžitě opravil několik mylných představ, potvrdil základní fakta o vzhledu a chování vlkodlaků a dopady změn na lidského hostitele, probral i vlkodlačí lektvar a dokonce, hodně k nepohodlí třídy, způsoby, jak vlkodlaky zabít.
„Ale no tak,“ zlehka je pokáral, když popis účinků oměje vyvolal dost přecitlivělý výkřik Parvati Patilové a Hannah Abbottové. „Nebudu vám nic přikrášlovat, protože to opravdu potřebujete znát.“ Na krátkou, nepříjemnou chvíli přeběhl pohledem k Harrymu, Ronovi a Hermioně; byl si jistý, že plně pochopí jen tito tři. Z této místnosti jen oni zažili divokou zuřivost jeho úplňkového já. Že o tom stále mohli vyprávět, bylo štěstí.
„Pokud by se mi nepodařilo užít můj vlkodlačí lektvar a potkal bych vás o úplňku, zabiju vás. Tak to prostě je. Nepoznám vás, bude mi to jedno, udělám jen, co je přirozené, a vlkodlakovi je přirozené trhat lidi na kusy.“ Povzdechl si. „Vlkodlaci jsou rychlí a smrtící. A jestli vás jen na okamžik napadne, že jsem před pár hodinami byl člověk, jestli zaváháte a nebudete jednat, zemřete. Protože po tuto jednu noc nebudu váš učitel. Budu jen vlkodlak. A raději bych, kdybyste vy zabili mě než já vás.“
Záměrně ignoroval výraznou atmosféru nepříjemných pocitů ve třídě. „Pokud existuje nějaká věc, kterou bych chtěl, abyste si z této hodiny odnesli, pak je to toto. Když je vlkodlak člověkem, chovejte se k němu jako k člověku. Ale té jediné noci, kdy je vlkem, mějte se na pozoru.“
Rozhostilo se hloubavé ticho. Remus si odhrnul vlasy z tváře, sedl si zpět na židli za stolem a rozhlédl se po zadumaných tvářích. Jen brko v prstech se mu zaškubávalo.
„Dobře,“ pravil rázně. „Máte nějaké další otázky?“
Téměř zároveň se zvedlo několik rukou. Remus si je na chvíli zamyšleně prohlížel.
„Neville,“ vybral.
Buclatý Nebelvír se zavrtěl. „Je pravda, že vlkodlaci se dají zabít stříbrem?“
Remus se zazubil. Ach, ten starý mýtus. „Pokud byste je tím pořádně praštil,“ odpověděl s úsměvem. Neville mu věnoval ostýchavý úsměv, zatímco třída kolem se rozesmála. „Podle mých informací, které jsou v této oblasti docela rozsáhlé, stříbro na vlkodlaky nemá o nic větší vliv než ostatní kovy. Srpec udržím stejně jako vy. Mudlovská legenda říká, že vlkodlaka můžete zabít stříbrnou kulkou střelenou do srdce, ale upřímně, pokud použijete jakoukoliv kulku, je sázka na jistotu, že ho zabijete tak jako tak. Další?“
Probral se lesem zvednutých rukou. „Deane.“
Mladý muž se na svého učitele díval nejistě. „Když jsem byl na Příčné ulici, jakýsi chlap tam proti vlkodlakům protestoval. Říkal…“ Nejistě zaváhal, ale Remusovo jemné pokývnutí jej povzbudilo. Koneckonců toho mohl říct jen málo, co by on sám ještě neslyšel. „Říkal, že všichni vlkodlaci by měli být zavření, protože je těžké je zastavit. Říkal, že jsou imunní proti Mdloby na vás a vražedné kletbě. Je to pravda?“
Remus zamyšleně stiskl rty. „Částečně. Nadnesl jste velmi dobré téma, Deane, děkuji.“ Opět vstal a poklepal brkem na stůl, než jej upustil zpět do lahvičky s inkoustem. „Nyní mě pozorně poslouchejte – pokud někdy potkáte vlkodlaka o úplňku, co teď řeknu, vám může zachránit život. Kouzla na přeměněného vlkodlaka nefungují. Můžete na něj seslat jakékoliv kouzlo nebo zaklínadlo, ale té jediné noci se prostě odrazí. Proto jsou vlkodlaci tak nebezpeční. Žádným kouzlem je nemůžete přímo zasáhnout, zpomalit nebo zastavit. Ani vražednou kletbou.“
„Ale to pak… Myslím…“ Hermioně nebylo podobné, aby se jí nedostávala slova. „Ale jak se tedy dají zastavit? Jak může někdo útok přežít?“
„Násilím.“ Remus se rozhodl pro přímočarost. „Jak jsem řekl dřív. Pokud vlkodlakovi prostřelíte srdce, zemře. Pokud jej praštíte po hlavě balvanem stříbra, taky by to mělo stačit.“ Znovu se na Nevilla usmál a ten mu úsměv vrátil. „Vlkodlak je imunní vůči přímé magii, ale ne proti fyzickému násilí. To je způsob, jak můžete použít kouzla proti vlkodlakovi. Levitující palice nebo kámen puštěný na něj, ostrý předmět hozený jeho směrem, přivolání zbraně, kterou se můžete bránit, to vše jsou účinné způsoby sebeobrany. Pokud tím vlkodlaka nezabijete, alespoň získáte čas na útěk.“
„Ale co zbytek času?“ zeptal se Ernie Macmillan, mrzimorský prefekt. „Jste imunní, i když jste člověk?“
Remus zavrtěl hlavou. „Takové štěstí nemám. Pokud byste mě právě teď trefil kletbou Avada kedavra, zemřel bych jako kdokoliv jiný. To samé platí pro kletby Mdloby na vás, Impedimenta a kteroukoliv, co znáte. Existují jen dvě kouzla, která mají na vlkodlaka v lidské podobě jiný vliv, a to zbývající kletby, které se nepromíjejí – kletby Imperio a Crucio.“
„Jste imunní proti kletbám Imperio a Crucio?“ Ohromené ticho prolomil Harryho užaslý hlas.
„To bych přímo neřekl.“ Remus si povzdechl. U Merlina, jak jen toto vysvětlí? Mlčky odešel od stolu a tiše přecházel před tabulí, jak si sbíral myšlenky. Třída ani nedutala a poslouchala, téměř hypnotizovaná pochodováním jejich učitele.
„Kletba Cruciatus způsobí vlkodlakovi v lidské podobě stejnou bolest jako komukoliv jinému.“ Remus založil ruce za zády a při chůzi odhodlaně zíral do podlahy. „Rozdíl spočívá v tom, že vzhledem ke každoměsíčnímu utrpení přeměny má vlkodlak mnohem vyšší práh bolesti. Zvládne Crucio, které by jiného ochromilo.“
Neunikla mu zalapání po dechu ozývající se zpoza lavic.
„Takže to bolí? Hodně?“ Nejistý hlas náležel Justinovi Finch-Fletchleymu. „Měnit se ve vlkodlaka, myslím.“
Remus zaváhal a pevným pohledem přeběhl třídu. Pravda je pravda a nebude znovu svým studentům lhát, ne po jejich třetím ročníku. Promluvil hlasem tichým, ale jasným: „Říká se, že víc než kousnutí vlkodlaka bolí přeměna v něj. Ano Justine, bolí to hodně.“
Odrhl pohled od vyděšených tváří studentů a zase začal přecházet.
„A teď. Kletba Imperius, jak již jistě víte, uvede lidskou mysl do stavu podobného snu, aby byla poddajnější, otevřenější příkazům. Oběť pak musí bezmocně sledovat, jak její tělo provádí úkony, které si sama nepřeje. Bylo mi řečeno, že onen zážitek je v té chvíli docela naplněn blažeností.“ Remus se odmlčel a jednou rukou se opřel o zeď. „Až na tu blaženost se účinky kletby Imperius velmi podobají tomu, co se stane s myslí vlkodlaka za úplňku bez vlkodlačího lektvaru.“
V tu chvíli se Remus na své studenty nedíval. Nechtěl vidět řady fascinovaných nebo šokovaných tváří, když popisoval nejhorší část svého každoměsíčního mučení. Fyzická bolest, ano, i bolest při kroucení končetin, měknutí a přerovnání kostí, ta bolest se dala tolerovat. Ne. Co Remus na své přeměně vždy nejvíc nenáviděl, byla chvíle, kdy přišel o rozum. Probírat před tolika lidmi tento fakt, kterýdosud popsal jen nejbližším přátelům a rodině, v něm vyvolalo pocit obnažení. Ale zasloužili si to vědět.
„Lidská část mysli vyprchá do jakési otupělosti, zatímco kontrolu přebírá mysl vlčí.“ Remus si uvědomoval, že se mu prsty zarývají do zdi; snažil se uvolnit. Nefungovalo to. „Ale lidská mysl je, na jisté úrovni, stále při vědomí. Smysly vlkodlaka se od lidských velmi liší, nedají se snadno interpretovat a pochopit, takže obrazy, které si člověk z úplňku odnese, jsou zmatené, napůl zapomenuté, nejasné dojmy, nic víc. Ale pořád víte, že jste uvězněni – že toto je vaše tělo, to, co z něj zbylo, a že nad ním nemáte kontrolu. Vlk si dělá, co chce, a vy se můžete jen dívat.“
Cítil, jak se do něj zavrtávají tucty očí – uvědomoval si, že se ztratil v myšlenkách a trochu se zatoulal od tématu. Rázně se vzpamatoval, odstrčil se od zdi a přešel ke svému stolu, aby se posadil na jeho roh. Odhodlaně se střetl se zvědavými a posmutnělými tvářemi studentů.
„To samé, jak ví každý vlkodlak,“ dodal tiše, „se dá aplikovat po zbytek měsíce na vlka. Do jisté míry je při vědomí. Čeká. A proto kletba Imperius nefunguje. Ve chvíli, kdy mysl oběti podlehne kletbě, objeví se stejné paralyzování vědomí jako při úplňku. Jakmile lidská mysl přestane fungovat natolik, aby byla kontrolována, vlk vykročí a převezme vládu.“
Hermiona zalapala po dechu. „Přinutí vás to k přeměně?“
„Ne, nenastane přeměna. Vlkodlak se může přeměnit jen za úplňku.“ Remus si povzdechl. „Je to jako obrácený efekt vlkodlačího lektvaru. Vlkova mysl převezme vládu nad lidským tělem. A na světě je jen pár mocnějších sil. Pokud má sesílatel kletby Imperius štěstí, je tou silou odhozen. Pokud štěstí nemá, odezva jej může zabít.“
Vytřeštěné oči mládeže naplňovala hrůza.
„Co se stane s vlkodlakem?“ Roztřesený hlas patřil Nevillovi. „Jakmile kletba skončí?“
„Přijde na to.“ Bystré otázky třídy Remuse dovedly do nebezpečných vod. Byl si naprosto jistý, že ani ministerstvo, ani školní rada by neschválily, aby mezi tyto mladé lidi rozšířil následující informace. Ale na druhou stranu, proč by to neměli vědět? Proč by neměli být varováni? Bylo rozhodnuto, že Harryho neinformují o hrozbě Abrahama Kanea, ale seznámit třídu se znaky zdivočelého je všechny může připravit na Kaneův možný příchod, aniž by odhalil tajnou výzvědnou službu Řádu.
Střetl se se zvědavými pohledy studentů. „Ovlivnění lidské stránky vlkodlaka často záleží na síle lidské mysli. Víte, jakmile vlčí část nalezne cestu do té lidské, nemusí být vůbec snadné zatlačit ji zpět. Ze strany vlkodlaka je zapotřebí velké síly a odhodlání zůstat člověkem, aby dokázal vlka zase uspat. Vlk se jen velmi zřídka vrací do spánku dobrovolně. Nejde o cosi, s čím se vlkodlak vypořádává jen pod kletbou Imperius – je to základní kámen života každého vlkodlaka. Musíme být tak silní, jak jen to jde, protože víme, že existuje nepřítel, který povstane při první známce slabosti.“
„Co se stane?“ Tichý hlas patřil Ronovi. „Co se stane, pokud vlk zvítězí?“
Remus se zhluboka nadechl. A znovu do té průrvy…(1)„Stane se to, že hranice mezi myslí vlka a člověka se smažou; buď se vlčí stane dominantní, nebo se ty dvě promíchají a stanou se jednou. Tento jev je znám jako zdivočení.“
Mezi dětmi narozenými v kouzelnických rodinách proběhlo zachvění; někteří už o zdivočelých slyšeli.
„Vlčí mysl je ta silnější.“ Remus bojoval s nepříjemnými vzpomínkami, které vytrvale týraly jeho psychiku; přikázal si soustředit se. „Stává se hnací silou, touhou. Zdivočelý žije, aby zranil, aby zabil, aby viděl cizí bolest. Jakákoliv lidská emoce jako soucit nebo morálka je ztracena, pohřbena pod krvežíznivostí. Ale také může mít lidskou inteligenci – tehdy vlkodlak dokáže myslet, plánovat, a jeho síla a smysly jsou vlčí. Na světě je jen málo nebezpečnějších tvorů. Zdivočelý je jediný druh vlkodlaka, kterého je opravdu třeba se bát.“ Remus zadržoval chvění při té staré vzpomínce na planoucí mrazení vlčích tužeb proplouvající jeho zranitelnou myslí. „Existuje mnoho způsobů, jak se vlkodlak může změnit ve zdivočelého. Nejčastěji je to prostá ztráta vůle pokračovat, odevzdání se vlkovi, protože člověk už dál nedokáže žít takový život; to je běžný jev u vlkodlaka, který pokousal člověka a je sužován výčitkami. Tito zdivočelí zešílí. Nestanou se ničím jiným než čistě vlčí myslí v lidském těle, vzdají se lidské části a odsoudí se ke stejné otupělosti jako při úplňku. Jde o úplné oddělení, ne o promísení. Dost ironicky je tento druh zdivočelých méně nebezpečný.“
Remus se opět zhluboka nadechl – další část výkladu jej přivede do velmi osobní oblasti vlastní zkušenosti. „Pak jsou tu ti, kteří zdivočí náhodou. Jak jsem řekl, vlk čeká stále – jeden moment slabosti stačí. Extrémní smutek, zoufalství, žal, hněv nebo vztek mohou poskytnout průchod, obzvláště v kombinaci s alkoholem. Alkohol snižuje obranyschopnost mysli a zvyšuje emoce a to vše se pro vlkodlaka může stát katalyzátorem pohromy. Pokud, a stačí jen na okamžik, se zmíněná obranyschopnost dostatečně sníží, vlk se probije skrz. V mnoha případech jde o krátkou invazi, rychlý záblesk vlčího vzteku, než lidská mysl získá kontrolu zpět; to je známé jako incident zdivočení a má se ihned hlásit Vlkodlačímu registračnímu úřadu.“
„Jak to?“ odvážila se položit otázku Susan Bonesová. „Pokud to rychle pomine, proč na tom záleží?“
Remus se nadechl. Ach, ano, opravdu osobní prostor. „Protože se předpokládá, že vlkodlak, který utrpěl incident zdivočení, může být v budoucnu ke zdivočení náchylnější. Proto se za posledních deset, dvacet let stalo politikou ministerstva postupovat tak, že pokud nikdo nebyl zraněn, tento vlkodlak by měl být okamžitě odeslán do speciálního zařízení kvůli pozorování. Je-li během incidentu zdivočení někdo zraněn, pak je vlkodlak odeslán do Azkabanu, nebo popraven.“
„Nedokážu si představit, že by to nějaký vlkodlak přiznal,“ zlověstné ticho ukončil Seamus Finnigan svým irským akcentem, „pokud by se mu dostalo tohodle.“
Remus se při záplavě nepříjemných emocí kousl do rtu. Zatraceně, kde je ten zvonek? Proč jsem jen s tímto tématem začínal? Co jsem si myslel, mluvit o tomto, jako bych to sám neznal? Hermionin údiv nad výběrem tématu na začátku hodiny začínal vypadat jako prozíravost hodná vědmy.
„To opravdu ne,“ odvětil, pyšný na svůj klidný hlas. No, už není cesta zpět. Nemá jinou možnost než dojít do konce hodiny. „Poslední druh zdivočelého je nejnebezpečnější. To jsou ti, kteří si zdivočení vyberou z vlastní vůle.“ Lapání po dechu se stávalo běžným jevem, jak se tato podivná hodina dostávala mimo kontrolu a Remus jako splašený hipogryf procházel jedním tabu za druhým. Takový konec hodiny nezamýšlel. „Tito vlkodlaci vpustí vlčí mysl dovnitř, dovolí, aby převládla nad lidskostí a převzala kontrolu. To jsou ti, jak jsem popsal, hnaní vlkem a jeho touhami v kombinaci s lidskou inteligencí.“
„Proč?“ Hermionin hlas nebyl víc než zašeptání. „Proč by to někdo chtěl?“
Remus si dovolil úsměv navzdory své dobře skryté roztřesenosti. „Ptáš se špatného člověka, Hermiono. Jde o pravý opak všeho, čemu věřím.“ V myšlenkách se vrátil k bláhovým duším U Vyjící smečky, které zoufale hledaly únik, aniž by měly představu, co to znamená. „Kvůli zoufalství, možná. Snad kvůli touze po moci. Nebo prostě kvůli nedostatku porozumění. Myslím, že někteří ve zdivočení hledají svobodu nebo sílu, kterou postrádají, nebo lepší alternativu k jejich často šikanovaným pokusům být lidmi; pokud nesmějí být lidmi, proč nebýt vlky? S největší pravděpodobností si neuvědomují, že zdivočením se vzdají každého kousku lidských zábran ve prospěch chladné logiky. A ti, kteří si to uvědomují, si to zaslouží.“ Remus si povzdechl. Nemilosrdně zasažen vlastními vzpomínkami na ten hrozný okamžik zavrtěl hlavou. „Nechápu nikoho, kdo si to přeje. Štěstí, že zdivočelí jsou vzácní.“
„A jak to poznáte?“ Dean položil další otázku. „Že vlkodlak zdivočí?“
Remus si pro sebe povzdechl úlevou a tiše poděkoval Deanovi Thomasovi za přesměrování hovoru na poněkud bezpečnější území. „Při úplňku to nepoznáte – stejně jako jiní vlkodlaci se vás pokusí zabít. Zdivočelý si s vámi může víc pohrávat, trápit pro zábavu – k tomu napomáhají zbytky lidské inteligence – ale fyzicky se od běžného vlkodlaka neliší. Lidský zdivočelý je však velmi charakteristický; znaky vlka se smísí s lidským vzhledem. Mají vlčí oči, jasně zlaté a pronikavé. Špičky prstů zakončují krátké, tmavé drápy a mají nepřirozeně ostré špičáky; jako u vlka. Také jsou velmi silní a rychlí. A, samozřejmě, jako všichni vlkodlaci mají někde na těle jizvu po prvním kousnutí – rány od vlkodlaka, ať už drápy nebo kousnutí, vždy zanechají jizvy, které se nadají odstranit ani kouzly.“
Remus se najednou usmál. „Ačkoliv bych vám nedoporučoval zdivočelého svléknout do naha, abyste je našli.“
Smích přinesl úlevu. Atmosféra ve třídě ležela na všech jako těžké závaží.
„Pane profesore?“ zeptal se opět Seamus. „Znamená to, že i vy stále ještě máte jizvu tam, kde jste vy byl pokousán?“
Rozhostilo se šokované ticho. Navzdory všemu osobnímu o chování vlkodlaků, co až dosud před třídou odhalil, zaznamenal nyní Remus jistou zdráhavost části studentů přímo řešit otázku jeho lykantropie. Seamus se zjevně rozhodl, že je načase překročit tu poslední hranici.
Krátce přikývl. „Ano. Ale jelikož si nelibuji ve svlékání se před třídou, nemám ani nejmenší úmysl je ukazovat.“
A ozval se další smích. Lepší, lepší…
„Pane?“ Seamus se tvářil nejistě. Ach ne, co ještě? Kde je ten zvonek? „Já jen, že moje máma četla ten článek ve Věštci. Chlápek, co ho napsal, byl přesvědčený, že většina těch, kteří se stali vlkodlaky… no, že si to zaslouží, protože se museli chovat lehkovážně a nebezpečně a ďábelsky, a proto hlavně k tomu došlo. Neříkám, že tomu věřím!“ dodal rychle. „Ale jen… jak jste byl pokousán vy, pane profesore?“
Jestli třída dřív mlčela, teď se rozhostilo naprosto ohromené ticho nad odvahou spolužáka. Remuse samotného to docela omráčilo. Zvolna se zvedl z okraje stolu, pomalu jej obešel a rukama se opřel o pevné dřevo. Čelil té největší trapnosti, jakou kdy ve třídě zažil. Záblesky snu mučily jeho mysl, hrály si s jeho smysly, ty rány větví, stříbrný měsíční svit, trhající drápy a zuby na holé kůži. Ale jak se tam dostal, do temnoty lesa, když měl být ve svém domově, jak to že byl sám, pozdě v noci, když mu byly jen tři roky? Proč tam byl? Kde byli jeho rodiče? V této části vzpomínky stály pevné zdi. Ale i kdyby si vzpomněl, bylo pravděpodobné, že byl příliš malý, aby to pochopil.
Chvíli nepřítomně zíral. Co by na to měl říct?
Ztěžka polkl. „Abych byl upřímný, Seamusi,“ promluvil tiše, „vůbec se nepamatuji.“
Všechny obličeje zaplnila nevíra. „Něco tak velkého se snad nedá zapomenout,“ zaslechl zamumlat Rona, který sebou o chvíli později prudce škubl, jak jeho kotník zasáhla Hermionina noha.
„Rone!“ zasyčela.
Jejich šaškárnám se musel zasmát. „Byl jsem ještě děcko,“ jemně vysvětloval řadě zvědavých tváří. „Byly mi jen tři roky. Pamatuji si na kousnutí…“ Nad čerstvými pocity ze snu sebou trhl – v boku jej ostře zabodalo a on si jej nepřítomně promnul. „Ale nepamatuji se, jak k tomu došlo. Nevím nic o lehkomyslnosti a nebezpečném chování…“ Přiměl se k úsměvu. „Ale rozhodně jsem byl dost vyzrálé batole na to, abych spáchal nějaký ten ďábelský skutek.“
Znovu se zasmáli. To už něco znamenalo.
Nakonec se přece, po dlouhém, mučivém doufání, třídou konečně rozlehlo zvonění. Remus si zhluboka vydechl úlevou.
„Dobrá hodina,“ zalhal příjemným tónem, když si studenti sbírali brka a knihy a chystali se k odchodu. „Deset bodů pro Nebelvír i Mrzimor. Domácí úkol – no, nechme ho být. Dnes vám dám pokoj.“
Rychle odcházející děti zajásaly. Za okamžik byly pryč a po sobě zanechaly jen ozvěnu klábosení a velmi zmateného a otřeseného profesora.
PA: Moje představa o povaze zdivočelého vlkodlaka vznikla při čtení mnoha fanfiction, ve kterých Remus získal, jak to nazývám, OVS – Osobité vlkodlačí schopnosti. Ač nic nenamítám proti myšlence ostřejších smyslů vlkodlaků v jejich lidské formě, nenacházím nic podobného v kánonu. Z knih a rozhovorů JKR jsem nabyla dojmu, že lykantropie je něco jako nemoc, či postižení, a nenašla jsem žádnou informaci, že by lidská stránka vlkodlaka získala nějakou výhodu. Takže zdivočelý je takový můj kompromis – možnost pro vlkodlaka získat sílu, rychlost a ostřejší smysly, což ho ovšem stojí lidskost a rozum.
PP: (1) Remus cituje Krále Jindřicha V., jednání třetí, výjev první, v překladu Martina Hilského