Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10. Sen

Bolest.

Hrdlo jej pekelně pálilo, ale neodvážil se promluvit ani slůvko – nepřál si, aby se jeho vzlyky setkaly s dalším drsným úderem. V houstnoucí tmě viděl málo, jen větve a trny, které mu podrápaly tvář a paže, když se dral kupředu, poslední vzdálený svit zapadajícího slunce ztrácející se mezi stromy po jeho levici.

Brzy vystoupá měsíc.

Ten muž – pokud to byl muž, protože copak kdy viděl nějakého s drápy na prstech? – nepovolil sevření, jednou rukou jej držel pevně u své hrudi, aby fixoval jakékoli kroucení, druhou ruku s jejími ostrými konci v nevysloveném požadavku ticha tvrdě zatínal do jemné kůže na krku. Na temeni hlavy se krutě připomínal únoscův dech. Muž se zatím vrhl dopředu podrostem, nedbal zranění na sobě ani dítěti, které nesl, a nořil se hlouběji a hlouběji a hlouběji do lesa, za běhu vrhal pohledy přes rameno a občas se i zasmál.

Nelíbil se mu jeho smích. Nelíbil se mu ten muž.

Chtěl jít domů.

Nerozuměl tomu, co se děje, proč ho ten muž vzal od rodičů a utekl s ním do temnoty kdysi milovaného, ale teď zlověstného lesa na okraji jeho domova. Byl popletený, vyděšený, zmatený – chtělo se mu plakat, ale rychle zjistil, že trestem za slzy je bolest. Slunce už zmizelo. Nesměl ven po setmění.

Co se děje? Proč je zde?

Ten muž na tatínka křičel. Cosi házel. Proklínal. Zničil klid jejich večera. Použil slova, kterým nerozuměl.

Odškodnění. Odplata. Spravedlnost.

Tátovi se ta slova nelíbila. Tomu muži se nelíbila tátova odpověď. Nelíbil se mu mámin úder.

Proto jej ten muž popadl a odtáhl jej na toto místo.

Najednou jím bylo mrštěno na zem. Zalapal po dechu při surovém dopadu, když do jeho malého těla udeřily kořeny a ostružiní. Přes bolest v krku ztěžka polkl, z pěti vpichů po mužových drápech mu vytékala krev. Napůl se vyškrábal na nohy, ale vtom mu paži sevřela ostrá ruka a vytáhla ho tváří k únosci.

Muž měl široký obličej protkaný ošklivými jizvami, z nichž ta nejnovější, kterou získal jen před pár minutami, barvila tvář do ruda. Krátké vlasy se kudrnatily těsně u hlavy. V houstnoucí noci zářily zlaté oči.

Nenáviděl ty oči. Děsily ho.

Nemohl si pomoci, jen zakňučel a popotáhl. Trhl sebou.

Šokem jím škublo dozadu, ale drsné sevření paže mu zabránilo v pádu na zem. Tiché slzy stékaly po tvářích, ale bojoval, aby neplakal. Muž si opovržlivě odfrkl.

„Ubohé.“ Hlas ledově skřípal. „Přesně jak jsem čekal od Lupinova spratka. Zbabělec jako tvůj otec. Ale ty poznáš pošetilost jeho schovávání a výmluv.“

Druhou paži měl uvězněnou, protože jej muž téměř zvedl ze země a přitáhl si jej blíž k obličeji. Zaleskly se zuby. Za kudrnatou hlavou mizely poslední zbytky slunečního světla.

„Půjde si pro tebe, chlapče.“ Mužův hlas byl pouhý šepot, tváří se prakticky tiskl ke své ztuhlé oběti. „Ale nepřijde sám, ach ne, protože ví, co mu udělám; nejdřív povolá své přítelíčky bystrozory. A to nám poskytne čas, právě tolik času, abych dal věci do pořádku a zmizel. Remusi.“ Zachvěl se při zvuku svého jména ze rtů tohoto muže. „Jak typické. Pokřtěný po oběti stejně jako já. Ale tak jako kdysi někdo pomohl mně, i já tě teď povýším nad tvé jméno. Přejmenuju tě, znovuzrodím. A víš proč?“

Zavrtěl hlavou. Na cokoli jiného byl příliš vyděšený. Mužův úsměv se rozšířil – náhle to skoro vypadalo, jako by jeho úsměv měl mnohem víc zubů.

„Dobře,“ zavrčel téměř pohřebním tónem. „Tvůj drahý tatínek mi dluží; dluží mi život a celou mou existenci. A ty jsi moje splátka.“ Mezi stromy prokmitl záblesk stříbra, náznak povstávajícího měsíčního svitu. Mužovy rty se stočily do zlého úšklebku, zlaté oči naplnila pomstychtivá blaženost, jak sebou trhal a svíjel se podivným pocitem, kterému dítě nemohlo rozumět. Jeho nezřetelné obrysy se téměř zkroutily, stisk paží se najednou změnil.

„Teď poběžíš a přijde si pro tebe mé pravé já. Jednou mi za to poděkuješ.“ Ta slova vyrazil ve spěšném zalapání po dechu, když s výkřikem radosti zaklonil hlavu. „Dávám ti dar.“

Stisk zmizel; svalil se dozadu, zhroutil se na hrbolatou zem a zíral vzhůru, ochromený hrůzou z kroutící se postavy svého únosce.

Ten muž měnil tvar.

Hlava se mu prodlužovala, z těla vyrůstaly chomáče srsti a oblečení se potrhalo; z podřepu se svalil na všechny čtyři, bolestnou radostí lapal po dechu. Napůl změněn, napůl přetvořen se nečekaně vrhl ke zcepenělému dítěti, které se zhroutilo na zem. Vrazil do něj něco jako čenich a vyštěkl jediný příkaz.

„Běž.“

Vyděšený dětský výkřik se nesl mezi stromy, když poslechl.

Křičel a nemohl s tím přestat. Ta bolest byla neuvěřitelná, nepodobná ničemu, co kdy považoval za možné, trhající trýzeň, která se soustředila v barbarsky rozpárané kůži, kde jej vlčí čelist nemilosrdně zasáhla. Ale bolest nezůstala na jednom místě. Šířila se ve vlnách, protékala kůží a žilami jako plíživý jed; snad si jen představoval, že se sám kroutí, že samotná struktura jeho těla se přepisuje do nového a záhadného kódu. A bylo tam toho víc.

Byla tam neviditelná bytost.

Co se mu to děje?

Ruce, ruce jej chytly, lidé všude kolem křičeli, nějaký hlas volal jeho jméno. Znělo to vzdáleně, šokovaná mysl, podivně otupělá, nedokázala vytvořit žádnou odpověď, jen křik a víc křiku. Něco jej ovinulo, možná deka, a cítil zvednutí ze země, když zachytil tvář svého otce, jeho uklidňující šepot do ucha a jeho silnou náruč, do které schoval svého syna. Cítil se oddělený, odstraněný z vlastní existence a volně plující, zatímco neviditelné stvoření, to cosi tlačilo jeho končetiny do šílenství křečí a úderů bojujících proti otci a jeho náruči. Proč bojuje? Nechce bojovat! Přece chce držet a být držen, dokud nezmizí všechny ty strašné hrůzy noci. Ale neměl už kontrolu.

Mělo ji TO.

Cítil to, klouzalo to jeho myslí, zlá, mstivá touha trhala jeho vědomí, jak se snažila vecpat se dovnitř, do samotné jeho podstaty. Chtělo jej to ovládnout. Chtělo to být jím.

Nechtěl to tam! Chtěl, aby to zmizelo! Vypadni, zmiz!

Ztratil veškeré vnímání času – nevěděl, jak dlouho bojoval uvnitř a venku, než se objevily zdi, ty zděšené tváře, které na něj zíraly, když byl uložen do měkké postele v jakési polstrované místnosti, kde nikdy dřív nebyl. Otcovy paže znenadání zmizely, najednou jej držely neznámé ruce. V posledním zoufalém vzedmutí se prolomil na povrch svého zápasícího vědomí, volal svého tatínka, jak nejsilněji dokázal, než byl odtažen zpět dovnitř. Za stěnou neznámých, bíle oděných postav zahlédl svoji matku, bledou a bezútěšně vzlykající, a vedle ní otce, kterak odhání ženu v bílém, která kolem něj poletovala. Táta měl oblečení nasáklé krví, stál tak nějak podivně, krk měl poškrábaný a zakrvavený od útoku vlastního dítěte. Nezdálo se, že by se o to nějak staral.

Zoufalý, s vyděšeným odporem zíral na svého dobitého syna.

A pak najednou byl u něj a odháněl ty bílé postavy, aby vzápětí vytáhl hůlku a položil ji na čelo svého bojujícího chlapce. Chystal se to napravit. Chystal se tu neviditelnou bytost poslat pryč. Táta takovéto věci zná. Táta dokáže spravit cokoliv.

Otcova tvář byla bledá a odhodlaná. Pronesl jediné slovo.

„Obliviate.“

ooOOoo

„Remusi! Remusi!“

Ruce, ruce jím třásly, stále jím třásly; lapal po dechu a instinktivně bojoval, aby se od nich osvobodil. Když se proti nim vzpíral, pevně zavíral oči. Nenechá je! Nenechá…

„Remusi, proboha, vzbuďte se!“

A přišlo příšerné šplouchnutí – ledově studená voda mu opláchla tvář a vsákla do vlasů a kapala a stékala po tvářích. Překvapeně se nadechl, otevřel oči a upřel je do obličeje Poppy Pomfreyové a…

A otce.

Reynard Lupin na Remuse shlížel se směsicí úlevy a obav. Vlasy měl stále husté navzdory oslavené sedmdesátce, tvář, byť vrásčitější, měl stejnou jako jeho syn. Jednou rukou s bílými klouby svíral hůl, která mu při chůzi pomáhala, co si Remus pamatoval – ne že by délka jeho paměti teď něco znamenala. Druhá spočívala jemně, ale pevně na synově rameni. Váhavě se usmál.

Poppy na druhé straně postele se neusmívala. Prázdnou sklenici, jejíž obsah způsobil ono tak prudké vzbuzení, držela v jedné ruce; druhou mu pevně tiskla na čelo. Rty měla ostře našpulené, ale oči jí naplňovala starost.

„Remusi,“ začala opatrně. „Jste v pořádku?“

Dobrá otázka, odpověď na ni však zněla ne; nebyl si jistý, zda byl někdy v životě méně v pořádku než teď. Obrazy ze snu vířily a křivily se a vysmívaly se mu; Kaneův smích a napůl změněná tvář, odhodlaný pohled otce, když zvedal hůlku, aby vymazal vzpomínky svého syna, a ta neviditelná bytost, ten hrozný, strašný pocit invaze, který – jak si až dosud myslel – pocítil jen jednou, ale nyní ho rozpoznával až příliš dobře.

Ona událost v roce 1981 už nebyla jeho prvním a jediným incidentem zdivočení.

Kaneova znalost jeho zdivočelé minulosti teď dávala mnohem větší smysl. Musel jeho zápas vidět poté, co…

… co ho pokousal.

To Abraham Kane jej pokousal, jak začínal tušit. A víc. Jako malý se nezatoulal do lesa, byl tam odtažen. Byl odtažen z nějakého důvodu. Ale pochopení toho důvodu se mu vyhýbalo. Teď si vzpomínal, co se stalo té hrozné noci. Ale byl příliš malý, aby rozuměl proč.

Věděl jen, že Kane tehdy obviňoval jeho otce. Že nějak, jakýmsi způsobem, měl pocit, že vyrovnává pomyslné skóre.

A otec mu vymazal vzpomínky, aby zakryl pravdu, a tajemství udržel třicet čtyři let. Zatímco jeho jediný syn žil a trpěl následky.

Bez vzpomínek. Doslova.

Stěna v jeho paměti nyní zmizela, zhroutila se pod vahou toho, co za ní muselo ležet. A on byl zmatený víc než kdy dřív.

Pod jemným dotekem sebou trhnul – otec teď seděl na kraji postele a hleděl na něj s obavami.

„Remusi?“ zeptal se tiše. „Synu?“

Poppy s vlhkým ručníkem v ruce se vzdalovala. Tvář měl opět suchou. Vrchní sestra jej otřela a on si ani nevšiml. Dokonce seděl vzpřímeně.

Zíral na svého otce. Otec mu pohled vracel.

V očích staršího muže spatřil náznak strachu. V Remusově srdci náhle vzrostl hrozivý chlad. Toto byl jeho otec. Jeho jediná rodina. Miloval jej a věřil, že na oplátku je milován i on sám. A přesto mu táta lhal, téměř celý jeho život měl před ním tajemství.

Ruka se mu přesunula ke krku, ke starým a novým jizvám. Tajemství, která jej téměř zabila. Dvakrát.

Zmatek, bolest a hněv se svářily v jeho mysli, jak se rozpadal celý soubor vzpomínek na dětství. Bylo to vše jen lež? Už přišel o čistotu vzpomínek na školní léta kvůli Červíčkově přítomnosti; znalost jeho budoucích činů se stala špinavou skvrnou na šťastných časech. A teď se neúprosně přesunovaly drahocenné vzpomínky na rodiče. Copak byla každá dobrá vzpomínka určena ke zkáze odhalením nějakého podvodu?

Bitvu vyhrával vztek, jak mu duši svými prsty svíralo chladné pochopení zrady; byl příliš otřesený a šokovaný, aby to popíral. Chtěl vědět, proč byl jeho život zničený dřív, než vůbec začal. A proč jsou teď jeho vzpomínky poničené. Tolik mu jistě dlužili.

„Co jsi to udělal?“ zašeptal.

Reynard zamrkal; pod intenzitou upřeného pohledu svého syna nejistě přimhouřil oči. „Cos říkal?“

„Co jsi udělal?“ zopakoval Remus otázku ostřeji. Měl hlas silnější a chladný – tak ledový vztek necítil od oné hrozné noci v Chroptící chýši, která ukončila jeho kariéru učitele. „Kterou část té noci přesně jsi nechtěl, abych si pamatoval?“

Otec na něj zíral s nechápavým zmatkem. „Remusi, o čem to mluvíš? Podívej, není ti dobře a právě jsi sebou podivně házel ze spaní – mlátil jsi kolem sebe! Jen lež a já přivolám madame Pomfreyovou…“

„Ne!“ Intenzita a hlasitost vlastního hlasu šokovala dokonce i jeho. Reynard sebou cukl, jako by jej to slovo uhodilo. Ozvaly se ostré kroky a rychle se blížily. Poppy vycítila, že její pacient je rozrušený.

Nemohl čekat, ne teď. Nebude znovu spát. Nevezme si tonikum. Nepotřebuje odpočívat. Potřebuje jen vědět, co se to, sakra, děje.

Předklonil se a drsným tlumeným šepotem promluvil jen k uším svého otce.

„Přesně před třiceti čtyřmi lety,“ zašeptal ostře. „To proto jsem sebou házel ve spaní. Kane. Obliviate. Vzpomínám si.“

Reynard strnul a zíral na syna, kterého tak dobře znal. Vpíjel se do těch přivřených očí, do té tiché zlosti a ledové aury zrazeného rozčarování. Zesinal.

„Co se to tu děje?“ Poppyin hlas rozčísl ten okamžik jako nevítané narušení. „Remusi, potřebujete odpočinek, a ne…“

„Poppy.“ Remus Poppy nekompromisně přerušil a prudce zastavil její přísnou tirádu, než se mohla dostat do obrátek. „Potřebuji s otcem prohodit pár slov. Myslíte, že byste si mohla na chvíli najít nějakou práci jinde?“

Madame Pomfreyová zalapala po dechu. „Remusi, propána, před necelým dnem jste málem zemřel! A podle vašeho tónu vám ten rozhovor přinese jen další rozrušení…“

Remus ji přerušil ještě jednou, úsečným a významným tónem. Hluboko uvnitř věděl, že je hrozně hrubý, ale bylo to prostě příliš důležité. „Poppy, rozrušení mi způsobí, jedině když si nepromluvím s otcem. Sám. Raději bych zůstal zde, na ošetřovně, kam patřím, ale pokud to bude nutné, odejdu.“

Upřel na ni pohled, který byl prosebný i upřímný, zároveň však prozrazoval chladné odhodlání, proti kterému nezmohla nic ani nezlomná vrchní sestra. „Prosím,“ dodal tiše. „Potřebuji to.“

Poppyin výraz prozrazoval jak zmatení, tak znepokojení. „Reynarde?“ pohlédla na staršího muže, žádajíc jej o názor.

Nesetkala se s žádným. Remusův otec mlčel. Nepřítomně zíral na přehoz a zrychleně dýchal, jako by právě uběhl přinejmenším míli. Byl téměř stejně bledý jako jeho syn.

Bradavická sestra rozhodně nevypadala šťastně. Nicméně tvrdohlavému rozhodnutí svého pacienta nedokázala vzdorovat a povzdechla si. „Dobře, budu ve své pracovně. Ale nenamáhejte se!“

Remus počkal, dokud neuslyšel zaklapnout Poppyiny dveře, až pak se otočil k otci. Dožadoval se tohoto rozhovoru – ale teď nedokázal najít slova. Jen hleděl, hleděl na muže, o kterém si myslel, že jej zná lépe než ostatní, na muže, kterého miloval víc než kohokoliv jiného kromě zesnulé matky, a pokusil se potlačit led kolem svého srdce, který mu našeptával, že vidí cizince. Zoufale chtěl, aby tu byla nějaká omluva, důvod, něco, co by všechno mezi nimi spravilo, ale v takový zázrak se neodvažoval doufat. Příliš často byly jeho naděje v minulosti zmařené.

Namísto toho tedy na něj pouze hleděl. Reynardovy oči se setkaly s pohledem syna, oči překypující množstvím strachu, lítosti a únavy; jak se zdálo, celoživotní zatajování jej tížilo. A vypadal staře. Rey Lupin, i když se mu z vlasů vytratila poslední stopa hnědé, nikdy nevypadal tak starý jako v posledních pár letech; ne do dne smrti jeho ženy. V Paříži se účastnila konference, která měla rozšířit povědomí o jejím konečně úspěšném vlkodlačím lektvaru, a nešťastně vypadla z okna hotelu. Byla mu celým životem více než čtyřicet let a v ten strašný den, kdy sledoval její rakev mizet navždy v zemi, si najednou uvědomil svůj skutečný věk. A teď, když seděl na nemocniční posteli svého rozhněvaného syna, vypadal dokonce ještě starší.

Dva páry očí se setkaly. Oba zamračené. Žádný z mužů nepromluvil.

Ticho prolomil Reynard.

„Je mi to líto,“ zašeptal a hlas se mu lehce zlomil. „Nechtěl jsem, abys na to přišel takto.“

Remus se zamračil ještě víc; ta otřepaná fráze, ač upřímně míněná, jej podráždila. „Promiň, ale jsem si docela jistý, že jsi nechtěl, abych to vůbec zjistil.“

Reynard uhnul před tak urputným pohledem; znovu sklonil oči. „To je jistě tak trochu pravda,“ připustil tiše. „Bylo to…“

„Pro mé vlastní dobro?“ Fráze. Čekal ji. Rozdmýchala ledový oheň uvnitř jeho hrudi.

Reynard prudce vzhlédl, ve výrazu jistou urážku. „Nutné,“ dokončil pevně. „Byl jsi příliš mladý, Remusi. Jak bys mohl pochopit…“

„Teď jsem starší. Pomoz mi pochopit.“

Reynard prudce zavrtěl hlavou a do očí se mu vkradl náznak vlastního hněvu. „Ani to jsem se nechystal říct. Chceš znát pravdu, nebo mě budeš raději přerušovat?“

„Nemluv na mě, jako by mi bylo pět, tati!“ Remusovi to pokárání nevonělo, takže se ozval dřív, než se mohl zamyslet.

„Tak se tak nechovej!“ Reynard okamžitě vystřelil svoji odpověď a ostře zvedl ruku, aby utnul rozhořčenou reakci svého syna. „Vím, že jsi zmatený a naštvaný a rozrušený. Právě jsi měl strašný sen a jsi otřesený. Ale prosím, uklidni se. Nepovede nikam, pokud na sebe budeme navzájem hulákat.“ Zhluboka se nadechl. „Doufám, že chápeš, že i já sám jsem trochu otřesený. Nestává se každý den, abych přijal hovor od ředitele Bradavic, který mi oznámí, že můj syn byl téměř zabit tou samou kreaturou, která…“ Kousl se do rtu, jak se snažil zklidnit své zrychlené dýchání. Setkal se se synovýma očima, které přetékaly jakousi mučivou úlevou.

„Jsi vše, co mám, Remusi, a mám tě hrozně moc rád. Za poslední dva dny jsi mě vyděsil k smrti. Včera téměř vykrvácením a dnes záchvatem přímo před mýma očima. Nemyslím, že by jeden z nás chtěl, nebo dokázal z této chvíle udělat slovní potyčku. Chtěl sis promluvit. Tak si promluvme. Co bys rád věděl?“

Remus potlačil vnitřní oheň a přinutil se ovládnout svůj hněv. Najednou se zastyděl; nenapadlo jej, že otci přidělal starost hroznou samu o sobě, ale ještě děsivější pro někoho, kdo věděl o jeho minulosti s Kanem. Že jej Moody nečekaně stáhl z mise, najednou dávalo mnohem větší smysl.

A jakkoliv to nerad přiznával, otec měl pravdu; ona vzpomínka na sen – nebo možná sen o vzpomínce – jej rozechvěla a znejistila, otřásla jeho obvyklým klidem a způsobila, že na svého otce štěkal a napadal jej jako nějaký popudlivý školák. Už toho bylo dost. Chtěl si promluvit. Dobře. Byl čas dostat se k věci.

„Použil jsi na mě paměťové kouzlo.“ Nutil se ke klidnému tónu, ale nedokázal zabránit jistému chladu. „U svatého Munga. Trpěl jsem bolestí a ty jsi na mě použil jen paměťové kouzlo.“ I když nechtěl, do ledového hlasu se mu vkradla prosba. „Co bylo tak důležité, že jsi nemohl počkat, až přestanu křičet?“

Ještě než syn dokončil větu, Reynard zavrtěl hlavou. „Tak to nebylo, vůbec ne.“ Opět si povzdechl. „Remusi, kolik si toho opravdu pamatuješ?“

„Všechno.“

„To není moc užitečné,“ odpověděl starší muž. „Tvé všechno nemusí být stejné jako to moje. Předpokládám, že víš, kdo tě pokousal?“

„Kane.“

„Ano. A že tě odnesl?“

„Ano.“

Každá ta strohá, jednoslovná odpověď se do Reynarda zabodávala jako nůž. Nicméně pokračoval. „Pamatuješ si, jak se objevil v našem domě? Vše, co řekl? Moji konfrontaci s ním?“

Remus zaváhal, probral se bahnem mlhavých vzpomínek a našel jen pár neurčitých obrazů. Možná ta zeď, ta mozkomorem narušená zeď, o níž teď věděl, že je otcovo kouzlo Obliviate, je místy silnější, než si myslel.

„Tak trochu,“ přiznal. Kupodivu jej důvěrně známá otcova praktičnost uklidnila i navzdory celé té situaci; sotva na okamžik se odmlčel a rozvedl to. „Ne tak docela. Vidím ho tam stát a křičet na tebe, ale nevybavuji si, co bylo řečeno. A tak nějak si pamatuji, že mě máma odtlačila za židli.“

Otcovy rty se zamyšleně stočily. „Stejně pochybuji, že by to pro tebe něco znamenalo. Abraham Kane a já – to je mnohem komplikovanější záležitost.“

Nepřítomně zíral na zeď a prsty přejížděl po holi. „Tuhle zchromlou nohu mi způsobil on, když jsem tě bránil,“ zamumlal tiše. „Zatraceně šikovně sekal těmi svými drápy. Označil nás oba, že? Také nás finančně zničil – musel jsem vzít kancelářskou práci, tvá matka zrušila většinu svých kontraktů, aby pro tebe našla léčbu… Ach ano. V tomto směru se pomstil.“ Opět pohlédl synovi do očí. Remuse překvapil náznak slz. „Ale nevyhrál, Remusi. Myslel si, že tě budeme nenávidět, víš. Myslel si, že naši rodinu zničí. Ale to jsme nedopustili; pokud něco, pak naše pouto ještě zesílilo. Nepřestali jsme se milovat. To by byla jeho skutečná pomsta.“

Remus zíral na svého otce. Hněv najednou zmizel, ztracen v záplavě palčivých vzpomínek. Ať už se stalo cokoliv, ať už bude odhaleno cokoliv, jeho otec měl pravdu; události té noci neměly změnit roky, které následovaly. A existoval jediný způsob, jak se s tím mohli oba vyrovnat.

„Pomsta za co? Prosím, tati.“

Reynard pohlédl na své jediné dítě. „Řekl ti něco? Pamatuješ si?“

V Remusově mysli se přehrála slova ze snu. „Nazval tě zbabělcem,“ odpověděl tlumeně. „Řekl, že mu dlužíš život a existenci.“

Otec se usmál, úsměv neveselý a plný hořké lítosti. „Svým způsobem má pravdu. Ale já to nezačal, Remusi. A abych byl upřímný, ani on. Oběma nám to bylo vnuceno a životy nám to roztočilo natolik, až se vše dostalo mimo kontrolu. A pak do toho vtáhl tebe. Vím, že jsem provedl špatné volby, ale v té chvíli se zdály dobré – nemohl jsem vědět, jak vše skončí. Přemýšlím o tom i teď, ale pořád mi to nedává smysl.“

„Pak mi o tom povyprávěj.“ Remus se předklonil a ruku položil na přehoz vedle otcovy. „Možná to dá větší smysl, když o tom budeš mluvit.“

„Nevěděl bych, kde začít.“

„Od začátku obvykle funguje.“

Reynard zopakoval hořký úsměv, tentokrát s nádechem smutku. „Ani nevím, kde leží. Můj začátek, jeho začátek, a to jich měl víc než jeden. Všechno je matoucí. A dlouhý příběh.“

Remus zvládl úsměv, ukázal na ošetřovnu a svá zranění. „Jak se zdá, času mám habaděj. Určitě nemám nic jiného na práci.“

Reynard si povzdechl a opatrně se natáhl. Když Remus neprotestoval, položil ruku na tu synovu. „Dobře – zkusím to. Pokusím se. Ale budeš to muset se mnou vydržet. Jak jsem řekl – je těžké rozhodnout, odkud začít.“

Remus tiše přikývl. „Prostě mluv. Dej mi důvod věřit, že co jsi udělal, bylo… nutné.“

Reynard přisvědčil a jemně stiskl ruku, kterou držel. „Bylo. Opravdu. No. Asi bych měl začít někde…“

PA: Nápady? :)

PP: Většinou se držím překladů pánů Medků, ale v tomto případě jsem udělala výjimku. ‚Obliviate‘ je v češtině ‚Zapomeň‘, ale vzhledem k názvu povídky ponechám anglickou verzi kouzla.