Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: A máme tady ďábelský klifík číslo dvě :)

Kapitola 14. Rodinná pouta – část druhá

Žádných pět hodin v historii známého vesmíru neuběhlo tak pomalu. Jak se odpoledne vleklo, Rey začal uvažovat o tom, jestli nepotřebuje vypít obsah kotlíku u ohně, aby byl seškrábnut v blábolícím stavu ze stropu.

Počet krmení zvěřince měl své meze, jinak by jeho osazenstvo směšně ztloustlo. Hlášení o akci vyšperkoval, až se lesklo. Dokonce uklidil, u Merlina. Vaření by mu mohlo ukrojit velkou část volna, nebýt hranic jeho kulinářských schopností, které dosahovaly jen ke krátké a rychlé přípravě toastu se sýrem a uvaření vajíčka. Reye by udivilo manželčino podivné ponoukání vyzkoušet jeho nevalné schopnosti v kuchyni, kdyby si nebyl jistý, že se s Remusem v bradavické Velké síni přecpou.

Z prvních tří plátků sýra na toastu se mu podařilo vyprodukovat malé zuhelnatělé hromádky. To bylo něco.

Při čtvrtém pokusu zvládl pár plátků, které byly s přimhouřenýma očima jedlé, a právě rozebíral, zda je má sníst sám, nebo se pokusit o ohřívací kouzlo, ve kterém byla jeho manželka tak zběhlá, když zaslechl zvuk vzplanutí krbu v obývacím pokoji. Rozmetal dýmající pozůstatky předchozích pokusů o vaření a stihl udělat jen tři kroky, když se objevila Diana. S širokým, šťastným úsměvem nesla v náručí ospalého Remuse. Přeběhla zrakem kuchyni, neušel jí oblak kouře, brunátný obličej manžela a značně zčernalé zbytky, které ležely na stole. Pomalu a významně zvedla obočí.

„Vidíš to, Remusi?“ zažertovala škádlivě. „Táta nám udělal nejedlý sýr na toastu. To je ale překvapení, co?“

I přestože mu víčka padala, zubící se Remus ještě zvládl pokývat hlavou.

Rey založil ruce, přijal nahrávku své ženy a zahrál uraženého. „Takže jsi našeho syna konečně zkorumpovala. No, k tomu asi muselo dojít.“

Dianě zasvítily oči, když ukládala ospalý uzlíček do speciálně zakouzlené dětské židličky. „Nějak nechápu, co má dobrý vkus a zdravý rozum společného s korupcí. Vždyť se podívej na ten toast, Reynarde Lupine. A soudě podle zápachu bych řekla, že šlo o tvůj nejlepší pokus.“

Rey stál pevně proti své škádlící manželce. „Když ho nechceš, proč jsi po mně chtěla, abych vařil?“

Diana se otevřeně zašklebila. „Protože to bude sranda?“

„Okouzlující.“ S pochmurným odhodláním Rey zvedl zuhelnatělý toast a zakousl se. „Mňam,“ lhal. „Prostě skvělý. A lahodný pro ty z nás, kteří se celý den nenacpávali kuchyní domácích skřítků.“

Diana na něj vrhla dlouhý tvrdý pohled a spěchala ke dřezu zkontrolovat újmy na svém náčiní. „Poukazuješ na moji éterickou postavu?“

To byla otevřená nahrávka. I s rizikem noci strávené v pokoji pro hosty nebo na gauči se jí nemohl vyhnout. „Pokud budeš konzumovat bradavické porce, tvá éterická postava neprojde dveřmi.“

Musel uznat, že ten mokrý hadr si zasloužil. Naběračka však bolela.

Zahihňání Remuse nemělo na dovádění rodičů vliv.

„Au.“ Rey si promnul čelo. „Víš, jaký teď dáváš příklad našemu synovi?“

„Dobře ti tak.“ Diana si odfrkla, když se jí její projektil vrátil, a uložila jej zpět do hrnce. „Kdybych do tebe nebyla zamilovaná, právě teď bys byl ve velkých problémech. Jestli sis chtěl vzít vychrtlinu, měl jsi zůstat s tou Sylvií Vennerovou.“

Rey zasténal. U Merlina, v jistých okamžicích toužil, aby s manželkou nechodili do stejné školy. „Proč je to vždycky Sylvie Vennerová? Tak jsem s ní šel do Prasinek. Jednou. V páťáku. Než jsme spolu začali chodit. Sotva si pamatuju, jak vypadá.”

„No, teď má sto kilo. A žije v ukázkovém manželství se zženštilým německým famfrpálovým hráčem s ošklivým knírem.“

„Nestarám se o Sylvii Vennerovou!“ Rey neměl tušení, jestli jeho žena mluví pravdu, nebo spřádá jednu ze svých slavných fantazií – obvykle bylo nejlepší se neptat ani neukazovat žádný zájem o dávnou přítelkyni nebo jinou ženu; to by jej nevyhnutelně dovedlo na gauč. Diana byla nádherná bytost; nejlaskavější žena, co znal, úžasně vtipná, nekonečně trpělivá, báječná s dětmi a skvělá manželka a matka, ale také mívala potlačované, ale nevyhnutelné záblesky nejistoty. A nikdy, nikdy nezapomínala.

V důrazném umlčení oné nejistoty se Diana usmála. „Dobře. To ráda slyším. A teď, Remusi,“ přidřepla si před židličkou k synkovi, „chtěl bys něco z tatínkova ošklivě spáleného jídla, nebo půjdeš raději spinkat?“

Remus matku sledoval ospalýma očima. „-pinkat,“ zamumlal. „Neči jídlo.“

Diana mu rozcuchala vlasy, až se rozesmál. „Dobrá volba. Upřímně se nedivím, že jsi tak unavený z dnešního poprasku, cos způsobil. Myslela jsem, že Molly Prewettová uteče a vezme si tě domů, bůh žehnej jejímu dobrému srdci. Nemohla se tě nabažit.“ Zasmála se a spiklenecky se zazubila na manžela. „Chudák Artur Weasley vypadal vyděšeně. Doufám, že ten nebohý chlapec nemá nic proti velké rodině.“

Rey zavrtěl hlavou. „Bude mít na výběr?“

„Pochybuji.“ Diana se otočila a zvedla svého chlapce. „Tak pojď, broučku. Vezmu tě do vany a převlečeš se a pak se vrátím udusit se toastem tvého nabručeného táty.“ Přes rameno se usmála na manžela a s bezvládným synem v náručí zamířila ke dveřím. „Až bude v pyžamu, přinesu ho pro pusu na dobrou noc.“

Rey sledoval, jak nese jejich milované dítě do chodby, celý svět se mu smrskl do těchto dvou křehkých lidských těl a musel potlačit náhlé zamrazení.

„Diano?“

Tmavá manželčina hlava se otočila ve dveřích. „Ano, lásko?“

Setkal se s jejíma očima a viděl, jak srdečný, rozzářený pohled pohasl, když v tom jeho přečetla nečekanou vážnost situace.

„Pospěš si. Včera se na misi něco stalo a musíme to probrat. Je to důležité.“

Dianiny rysy ztuhly, když se vpila do přívalu manželových chaotických emocí, ale kvůli vláčnému a ospalému Remusovi se na nic neptala. Přikývla. „Za chvilku jsem zpět.“

Rey mlčky naslouchal mizejícím krokům manželky. O chvilku později ji slyšel povídat v synově pokoji. Povzdechl si.

Rodina pro něj znamenala všechno. Žít bez nich by nebylo žití. Jestli se cokoliv stane Dianě nebo Remusovi kvůli jeho zmatené šlamastyce s Kanem, nikdy si to neodpustí. Možná to nic nebude, jak řekl Moody. Ale přesto mu instinkty znovu a znovu říkaly, že hrozba je reálná. Kaneova tvář byla známá a nenávist, která ji naplnila, když jej uviděl, byla nepopiratelná. Možná šlo o paranoiu, strach ze ztráty všeho, zač tak těžce bojoval. Ale co když ne?

Tato situace, jak se zdálo, byla cena za jeho dřívější pocit nudy. A nepovažoval ji ani vzdáleně za fér.

Zhroutil se na židli u stolu a položil hlavu do dlaní. Co v životě provedl, že si zasloužil tuhle pohromu?

Kromě opuštění toho chlapce.

V srdci mu opět povstaly provinilé pocity, když si vzpomněl na jedinou událost ve svém životě, za niž se zoufale styděl. Ale otec byl tak rozzuřený a on chtěl tolik získat zpět jeho respekt – tehdy se ta oběť zdála adekvátní. A nebyl jen synem jeho sestry, ale také Isaaca – jak by se na něj mohl každý den dívat s vědomím, že když získal život, sebral tím ten Rhein?

Před deseti lety se dozvěděl, že otcovo použití výrazu ‚ztraceni‘ místo ‚zemřeli‘ bylo záměrné. Rhea byla mrtvá. Ale její dítě ne.

Toho dne Isaac zahrál poslední kartu. Sebral dítě z nemocnice a uprchl.

Rey si stále pamatoval ten den něco málo před deseti lety, kdy k němu přišel bystrozor spolu s vyšším úředníkem z odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů a pozvali jej do izolované kanceláře. Téměř jím otřáslo, když tam uviděl otce a Rolfa. Ale víc jej šokovalo, co jim bylo oznámeno.

Ráno byl nalezen mrtev Adam Isaac. Oběsil se.

Doma našli vzteklého a plačícího desetiletého hocha. Podle dopisu na rozloučenou byla jeho matkou Rhea Lupinová. A péče o chlapce byla nabídnuta rodině z matčiny strany.

Rafe vybuchl. Označil to všechno za lež a ohavnost – dítě jeho dcery je již dlouho mrtvé a on se nebude starat o nebezpečného parchanta té kreatury a nějaké další chovné klisny, kterou si ukořistil. Co se jeho týkalo, děcko toho monstra se může klidně utopit. Ani on, ani žádný člen jeho rodiny se toho vlkodlačího bastarda nedotkne.

Pak se vyřítil ven. Rolf jej následoval.

Ale Rey zaváhal. Tak dlouho toužil po dítěti, ale s Dianou se mu nedařilo. Zvažovali adopci. Mohl by adoptovat syna své sestry?

Položil mnoho otázek. Jsou si jistí, že je to Rheino dítě? Tak jistí, jak jen to jde. Jaký je? To je těžké, přiznali – Isaac, po nějaký čas zjevně v depresi a bez nálady, nebyl z nejlepších otců samoživitelů. Vlastní chlapec magii? Možná, řekli – vykazoval nějaké známky, ale není pravděpodobné, že by byl nějak silný. Je ten chlapec vlkodlakem? Ačkoliv Rey věděl, že ta nemoc není dědičná, mohlo se stát, že chlapce pokousal vlastní otec. Ale ne, řekli. Chlapec je člověk. Může se s ním setkat? Jistě, odpověděli. Jak se jmenuje?

Jmenuje se Ábel. Ábel Isaac.

Docela obsáhle to probral s Dianou. Té se ta myšlenka celkem zamlouvala. Ale chlapec je z jeho rodiny, řekla. Konečné rozhodnutí závisí na něm.

A tak se s ním sekal. S Ábelem Isaacem, zamračeným hochem, jehož tmavé oči vyzařovaly bolest větší, než si desetileté dítě zasloužilo. Byl nevrlý, nepříjemný, temperamentní. Zeptal se strýce, kde byl posledních deset let.

Reyova odpověď – že o jeho existenci nevěděl a netušil by ani, kde ho najít – jej trochu uklidnila. Tu a tam snad při rozhovoru zahlédl i náznak naděje.

Ale nebyl si jistý. Chlapec zažil opravdu složitou výchovu a zdaleka nebyl přátelský; jako by zdědil matčin zápal spolu s otcovou osobností, což podle žádných měřítek nebyla příjemná kombinace. Bude to náročné a nedostane se jim moc času na vytvoření pouta, než chlapec odejde do Bradavic. Cítil, že adoptovat toto dítě přinese malou odměnu za velkou práci.

A pak jeho úmysly odhalil otec. Reakce byla poněkud méně než laskavá.

Rafe Lupin se rozzuřil doběla. Zřeknutí se bylo nejmenší hrozbou. Vezmi si tu věc k sobě, řekl mu, a budeš pro Lupinovy vymazán z existence, rodinu víckrát neuvidíš ani se k ní nepřiblížíš. Už tak bylo špatné, že sis vzal nemajetnou mudlorozenou, ale toto bude konec. Nebude návratu zpět.

Rey se s rodinou moc často nevídal. To ale neznamenalo, že by příbuzné neměl rád. A víc než co jiného toužil po otcově uznání.

Stál za to zasmušilý kluk, který mu pravděpodobně ani nepoděkuje? Stál za to syn vlkodlaka, který zavinil sestřinu smrt?

Rozhodl se, že ne. Adopci zamítl.

Zeptal se, jestli by Ábela mohl občas vidět. Ale řekli mu, že chlapec si to nepřeje. Dali ho k pěstounům a to byl konec kontaktu.

Rey si povzdechl. Možná to bylo nejlepší. Ale stále mu nepřestávalo vrtat hlavou, co se s Ábelem stalo. Teď by mu bylo něco kolem dvaceti…

Vlak myšlenek zprudka zabrzdil. Ztuhl.

Představil si Ábelovu tvář.

A pak si představil Ábelovu tvář starší.

Ne!

Vyskočil na nohy; vnímal jen čistý, oslepující šok, když se potácel chodbou a do obývacího pokoje, aby popadl jeden z obrázků na krbu. Nevěřícně na něj hleděl. Šlo o fotku rodiny o posledních Vánocích, než zemřela jeho sestra – rodiče, Rolf, Rhea a on sám. Zíral na zářící sestřin obličej a v mysli si jej spojil s Adamem Isaacem. Pomíchal rysy, proházel části a dostal jeden výsledek.

Dostal staršího Ábela.

Dostal Kanea.

Kane byl Ábel. Ábel byl Kane. Merline, není divu, že mu byl povědomý!

Ale nebyl pokousán. Nebyl vlkodlakem, ne tehdy. Byl bezpečný, no, jak se dalo očekávat, a rozhodně člověk, když ho předali pěstounům. Co se s ním stalo od té doby? Jak se stal tímto?

„Reyi?“

Diana stála ve dveřích se zívajícím Remusem v pyžamu v náručí. S těmi největšími obavami zírala na jeho omráčený obličej.

A pak oheň v krbu zahořel zeleným světlem.

Nebyl čas reagovat. I kdyby nebyl v takovém šoku, vše se událo příliš rychle.

Ucítil, že se na něj něco vrhlo, téměř jej zvedlo do vzduchu, jak byl katapultován přes celou místnost. Stříbrné světlo se roztříštilo do černé, když hlavou narazil na zeď – cítil, jak padl na zem, ale nedokázal tomu zabránit. Uslyšel Dianin křik, Remusův pláč a viděl, jak jsou oba taženi kolem něj do místnosti, jak se skulili na koberec s výrazem hrůzy a šoku. Vedle něj bouchly dveře.

A pak ta krví potřísněná tvář, jako vystřižená z Reyova zděšeného zjištění, zcela naplnila jeho pohled.

A Abraham Kane se zazubil. Byl to ten nejchladnější výraz, jaký kdy Rey viděl.

„Dobrý den, strýčku,“ protáhl tiše. „Pamatuješ si na mě?“