Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 21. Přistižen

Do prkýnka dubového. Je konec.

Na kolenou se krčil u stolu v naprosto anonymním šeru U Vyjící smečky, ztracený v náhlém řevu vyděšených a rozhořčených výkřiků a spěchajících kroků nabuzeného davu neviděl přesně, co se děje. Ale okamžitě poznal ten pronikavý hlas, když se četa bystrozorů probila obranami a dřevěnými dveřmi baru, aby snaživě lapila do pasti zdejší vlkodlačí smečku.

Dawlish.

Dawlish, který jej podezříval z tajné spolupráce s Kanem. Dawlish, který, jak jej Kingsley varoval, v tichosti prověřoval jeho zázemí. Dawlish, který, jak se zdálo, byl naprosto odhodlaný přichytit jej při nějakém přestupku, kterým by ukončil jeho kariéru a možná ho i připravil o svobodu.

A teď byl tady ve vykřičeném ilegálním klubu, v tom samém klubu, který v současnosti navštěvoval Abraham Kane, kde jej barman znal jako bratrance zdivočelého a kde se právě zotavoval z naprosto veřejného výbuchu vzteku, který hraničil s incidentem zdivočení.

Stejně tak mohl Dawlishovi svoji svobodu darovat na stříbrném podnosu s oblohou z nulové naděje na respekt. Tento bystrozor klíč rovnou zahodí.

Bradavický učitel U Vyjící smečky. Bude-li mít štěstí, přijde jen o práci a šanci na jakékoliv další zaměstnání. Ale jestli bude Dawlish v náladě, s největší pravděpodobností stráví zbytek života v Azkabanu za spolupráci s Voldemortovým zdivočelým vlkodlakem.

Celkem vzato, tento výlet už nevypadal jako dobrý nápad.

Remus by se pravděpodobně v té myšlence vrtal dál, kdyby nevypuklo peklo. Bystrozorové právě uviděli Kanea.

Opravdu, když vedoucí bystrozor vyletěl do vzduchu a narazil do zdi, u níž se omráčený a zkrvavený sesunul na zem, nedal se útočník přehlédnout.

Na okamžik celá sbírka kouzelnických policistů, která již stihla vniknout dovnitř, ztuhla jako králíci před maďarským trnoocasým.

Propána.

Do brady nejbližšího ministerského pracovníka vrazily dvě nohy a katapultovaly jej ve výkřiku bolesti. Kane ležící postavu s šokující lehkostí překonal kotoulem a nenuceně se ohnal po jakési bystrozorce drápy, kterými jí rozřízl kůži na paži. Nad hlavou mu prosvištělo omračující kouzlo – s úsměvem se jednou rukou opřel o stůl, přeskočil jej, ve vzduchu se otočil a ostře se jednou nohou setkal s inkriminovanou hůlkou v Dawlishově ruce. Druhá bystrozorovi narazila do obličeje a poslala jej na zem.

Vzduch najednou naplnilo moře kouzel. Remus, konečně s hůlkou v ruce, dokázal vstát a už vyrážel kupředu, ochotný riskovat zavržení, pokud by jej poznali, jen aby překazil Kaneův útěk. Ale pod záblesky kouzel divoce probleskujících temnotou Vyjící smečky přihlížející vlkodlaci zpanikařili, židle popadaly a všude kolem explodovaly láhve. Remus sebou bez okolků žuchl na zem a těsně tak unikl příšernému zakvílení rudé energie, která pročísla vzduch v místě, kde měl před chvilkou hlavu, a do zdi udělala malý kráter.

Profesor se s klením pokusil opět postavit, jen aby byl nucen se znovu krýt před méně šťastným návštěvníkem baru, který dostal zásah omračujícím kouzlem plné síly a ztěžka se na něj svalil.

Kaneovi se dařilo lépe. S iritující hladkostí obešel počáteční palbu, úspěšně popadl nejbližší postavu v bystrozorském hábitu, obtočil jí drápy kolem krku a zvedl. Šokované tělo pak ve vzduchu pootočil, takže to jako doslovný lidský štít absorbovalo kouzla. Oběť sebou škubala a svíjela se pod zásahy kolegů, než jí končetiny bezvládně padly k zemi. Jakmile bystrozorové zahlédli kamarádovo utrpení, přestali pálit. V té chvíli zaváhání udeřil Kane.

Bystrozorové vytvořili hlouček v jediných dveřích, aby zdivočelému zablokovali únik. Ale vzduchem prosvištělo bezvědomé tělo Kaneova lidského štítu a oni popadali jako kuželky.

Kane, jako šmouha rozmazaný rychlým pohybem, vyskočil a s trýznivým skřípěním zaryl drápy do horní části zárubně. Přihnaly se posily, aby zaplnily mezeru, ale prudké vykopnutí obou jeho nohou mu uvolnilo cestu. Nato se pustil a zmizel do noci.

Remus ze sebe odstrkal velké nehybné tělo v koženém obleku, které jej připíchlo k zemi. Celý zoufalý se znovu snažil postavit, aby se vydal do boje, ale ozvěny křiku a kouzel, které se nesly suterénním schodištěm z chladného nočního vzduchu venku, mu řekly, že je již pozdě.

Takže zdivočelý uprchl. A on sám půjde do vězení.

Ironie nikdy nechutnala tak hořce.

Po Kaneově útěku Vyjící smečku naplnilo ohromené ticho. Sténající bystrozorové se škrábali na nohy, drželi se za krvácející rány a rozšiřující se modřiny, a to byli jen ti opravdu šťastní; několik se jich nepostavilo vůbec. A nejen bystrozorové leželi v šoku nebo bezvědomí. Z více než tuctu vlkodlaků, obětí špatně namířených kouzel bystrozorů roztroušených po celé zemi, se někteří třásli nebo se nehýbali vůbec. Rozbité stoly, převrácené židle, roztříštěné láhve a sklenice měla na svědomí kouzla, která netrefila cíl, nebo padající těla, která je schytala. Dveřím, rozbitým již při vstupu bystrozorů, se kouřilo z pantů a v rámu chybělo několik dlouhých kusů, které Kane vyškrábl při svém atletickém skoku na svobodu. Na prahu se kupila další hromada zraněných a bezvládných těl. Po obvodu místnosti, zasunutý v temných zákoutích a štěrbinách, se choulil zbytek vlkodlaků. Všichni třeštili oči nad tím místem katastrofy, které jen před chvíli bylo jejich takzvaným útočištěm.

Ztěžka se zvedající, rozcuchaný a z nosu krvácející bystrozor Dawlish popadl z tanečního parketu svoji upuštěnou hůlku a s vražedným výrazem přejel pohledem po místnosti.

Remus instinktivně sklonil hlavu a modlil se, aby mu stíny zakryly obličej. Věděl však, že jen oddaluje nevyhnutelné.

Dawlishův hlas zaburácel šokovaným tichem. „Dalšího z vás, který se pohne, osobně dopravím do Azkabanu! Teď se seřadíte a počkáte, dokud vás nevyslechne člen mého týmu. Pokud jste hodní malí vlkodláčci, nestane se vám nic horšího než noc v zadržovací cele a klepnutí přes prsty! Ale pokud odmítnete odpovědět na naše otázky, pokud se pokusíte zalhat nebo nám způsobíte nějaké trable, pozdraví vás mozkomorové nebo záhrobí! Je to jasné?“

Řady vlkodlaků rozčeřilo zdráhavé zabručení souhlasu. Dawlish se vyjádřil velmi jasně, ale neaspiroval na výhru soutěže v popularitě.

Mladší bystrozor, jehož zarůžovělá tvář naznačovala, že ráno ho čeká pěkný monokl a nateklá lícní kost, se s úzkostným výrazem připlížil zpoza Dawlishe. Pohled, kterým jej šéf propíchl, mu na náladě nepřidal.

„Pane,“ spustil tiše. „Provedl jsem rychlý výpočet a je jich tady moc. Nemůžeme zvládnout vyzpovídat je všechny najednou. Pokud bychom je chtěli vyslechnout na velitelství, bude to trvat několik dní. A protože ten nový právní předpis bez madame Umbridgeové krachl, nemůžeme je držet déle než den, aniž bychom jim nabídli kauci. Musí projít procesem dnes v noci…”

Domlácená Dawlishova tvář rychle potemněla a pod ostrým pohledem nadřízeného se mladý bystrozor odmlčel, jelikož vycítil nebezpečí. Starší muž okamžik mumlal cosi o přílišném množství špinavých vlkodlaků čenichajících okolo za jeho služby, než se rozhlédl kolem a vyprskl rozhodnutí.

„Tak je vyslechneme tady. Na zachování diskrétnosti tu zbylo dost stolů. Jednoho po druhém je vyslechneme v tamtěch výklencích, a pak je vezmeme ven a přenášedlem pošleme do cel, jak bylo v plánu. Vezměte každého nezraněného pracovníka a začněte. Hned.“

Mladší muž přikývl a zmizel. Dawlish se otočil, aby zmapoval vlkodlaky.

„Dobře,“ mračil se ponuře. „Chci, aby vystoupil majitel této špeluňky. Zbytek se posune co nejdál od stěn a počká na tanečním parketu. Moji lidé vám položí pár otázek a pak vám pro tuto noc nabídneme pohostinnost. Souhlas je povinný.“ Rty se mu stočily. „Tak co? Pohyb!“

Za množství reptání a šoupání nohama vzdorovití zákazníci Vyjící smečky neochotně poslechli. Ukrytý ostatními se Remus nechal zahnat do hloučku a cynicky ho napadlo, že by Dawlishovi poskytl lekci z kouzel. Nebude stačit nic menšího než zázrak, aby unikl z této šlamastiky bez úhony. I kdyby se mu nějak podařilo získat z řad těch nejlépe vyškolených bystrozorů takového, který by z papírů nepoznal jeho tvář, i kdyby se mu podařilo prolhat se výslechem a udat falešné jméno, Dawlish, který právě nekompromisně vytáhl za ruku z davu Friedrika, si zařídil stůl hned u východu. Určitě ho uvidí a pozná během jeho eskorty k přenášedlu a do cely.

Hleděl do stropu a kvůli své pozici uprostřed chumlu propocených lidí v koženém oblečení se snažil nedýchat nosem. Unaveně si povzdechl. No, takže to by bylo. Konec kariéry. Konec nadějí na nějakou další, vůbec žádná naděje na normální život. Pravděpodobně konec svobody. Případně i konec důvěry Řadu. Možná konec respektu přátel.

A nedodržel slib daný otci. Jeho zklamání bude bolet nejvíc.

Pěkná práce, Remusi. Dnes večer vážně válíš.

Zanechte vší naděje, kdo vstupujete (1). Odpovídající nápis nad dveře Vyjící smečky, pokud je někdy spraví. Nebo možná nad příběh jeho života.

Opět nemá nic. Žádnou budoucnost, žádnou práci, možná žádné přátele nebo rodinu, žádné vyhlídky, důstojnost a určitě ne…

Naději.

Alespoň jediný záblesk naděje.

Remusovi se zadrhl dech v krku. Pohled upřel na pohupující se záplavu malinově zbarvených hrotů, která se v bystrozorském hábitu nakřivo blížila ke skupině vlkodlaků se zdráhající se neochotou v srdcovité tváři a s nosem ohrnutým nad drtivým zápachem.

Tonksová!

Co dělá na této misi, Remus nevěděl, a upřímně mu to bylo jedno. Ale byla spojencem v moři nepřátel a on právě teď potřeboval veškerou dostupnou pomoc.

Přišla si pro vlkodlaka kvůli výslechu. Musel jen zajistit, aby tím vlkodlakem byl on. Zbytek můžou vyřešit později.

Prosmýkl se rychle davem, přičemž ignoroval protestující mrzuté mumlání, proklouzl kolem jakési mimořádně robustní postavy a dostal se do bystrozorčina zorného pole.

Na okamžik se strachoval, že šero Vyjící smečky a obarvené vlasy zakryjí jeho identitu v tom jediném klíčovém okamžiku, kdy potřeboval být rozpoznán. Ale pak o něj Tonksová zavadila očima a vytřeštila je šokem, když zaregistrovala jeho rysy a uvědomila si ošidnost situace.

Pak její tvář ztvrdla. „Tak ty na mě budeš dělat posunky, jo?“ vykřikla ostře, vrhla svoji drobnou postavu do páchnoucí masy a rozhodně jej popadla za zápěstí. „No, tak uvidíme, co s tebou!“

Remus cítil, jak jej hrubým trhnutím vytáhla z davu. Jednou rukou ho pevně svírala za paži a druhou jej tvrdě strkala do zad, až se vlkodlak bez cavyků ocitl ve výklenku, kde byl nepříliš jemně posazen na otlučenou stoličku od baru. Tonksová s kamenným výrazem kecla do židle naproti, jednou rukou vytáhla zápisník a v druhé držela hůlku.

Remus se nadechl, aby projevil svoji vděčnost, když si všiml, jak Tonksová střelila pohledem někam za jeho rameno s téměř nepostřehnutelným zavrtěním hlavou. Polkl svá slova, když se za ním objevil stín.

„Tady všechno v pořádku, Tonksová?“ Tento mladý bystrozor vypadal bez debat bezchybně, nicméně projevoval se trochu domýšlivě. S velkorysým zářivým úsměvem shlédl na malinové vlasy čarodějky, zpocenou rukou popadl Remuse za rameno a stiskl zbytečně silně. „Jestli ti bude dělat potíže, rád si ho vezmu do parády…“

Tonksová jej přerušila s úsměvem, který byl poněkud méně upřímný. „Díky, Rowley, ale myslím, že to zvládnu. Samozřejmě pokud ty nepotřebuješ moji pomoc s těmi vlkodlaky, co jsou tak děsiví a tak vůbec. Moc ráda povykládám Dawlishovi, jak jsem tě při výslechu držela za ruku a čistila místo, kde ses počůral…“

Rowleyho úsměv povadl. S posledním polovičatým zazubením se otočil a zamířil pryč.

Remus potlačoval úsměv. „Takže tohle je ten legendární Rowley,“ zamumlal tiše. „Král psychotických kreténů.“

Tonksová se ušklíbla. „Přísahám bohu, myslí si, že všechny ženy se dostaly na zem, jedině aby mu poskytly noční cvičení. Jestli to na mě zkusí ještě jednou, obalím ho fretkama a nakrmím jím Klofana.“ Vzápětí však její pohled vzplál ohněm a silou rozzuřeného draka, když ostře popadla blok a zasyčela na něj. „Ale on tu dnes není jediný psychotický kretén. Remusi, co tu, k čertu, děláš?“

V následujícím rozpačitém tichu přešla očima k jeho krku, kde stín naštěstí kryl jizvy, a dospěla k vlastnímu závěru. „Prosím, neříkej, že jsi šel hledat Kanea sám.“

Remus se malinko pousmál. V chladném dozvuku rozzuřené konfrontace měl vratké emoce a rozhodně nebyl v náladě na celkové vysvětlení své akce. „Dobře. Neřeknu.“

Tonksová si podrážděně odfrkla. „Nebuď tak zatraceně zarputilý. Tohle je vážné! Jestli tě tu Dawlish uvidí…“

Remus protáhl obličej; i tak měl dost práce, aby zahnal mrazení své vlastní nesmírné hlouposti, nemusel o ní vykládat přítelkyni. „Věř mi, to už mě napadlo.“

„Tak co sis to, u Merlina, myslel?“ Tonksová nejevila tendence téma opustit. „Jde o minulý víkend? Remusi, bez urážky, nikdy jsi na mě nepůsobil jako pomstychtivý typ, takže proč…?“

Remus rozpačitě zíral do stolu, periferně registroval hloučky vlkodlaků táhnoucí k výslechům i bystrozory hlídající v šeru. Tady nebylo místo, kde by se měl pustit do rodinné historie a příběhu jeho pokousání.

„Je to osobní,“ vysoukal ze sebe a kousl se do rtu s téměř prosebným pohledem. „Mám své důvody a Albus je zná, i když neví, že jsem tady. Prosím, neptej se mě, ano?“

Tonksová si povzdechla, ale její zamyšlený pohled obsahoval i neurčitou výčitku. „Kane řekl ještě něco jiného, že? Když jste byli sami v té uličce. Něco, co jsi mi neprozradil.“

Remus nepromluvil. Jen přikývl.

„Ví o tom Brumbál nebo Pošuk?“

„Oba vědí.“ Unaveně si povzdechl, jak jej náhle zavalila jeho těžká minulost. „Ale nemyslím, že vědí, že já vím. Oni měli všechny informace už dávno.“

Obrátila oči v sloup. „Další tajemství. Fakt skvělé. Opravdu věříš, že ti Kane říkal pravdu o tom záhadném čemkoliv? Není zrovna vzorem poctivosti a rád dělá rozruch.“

„To bych si přál.“ Remus si unaveně promnul čelo a ignoroval tmavou barvu z vlasů, která mu ulpěla na prstech. „Fakta jsem nezískal od Kanea, ale od někoho, komu věřím svým životem.“ Hořce se usmál: „Kane byl jen tak laskavý, že mě postrčil správným směrem.“

„A tak jsi ho šel hledat sem.“ Tonksová sklouzla pohledem ke spoušti, kterou Kane způsobil svým útěkem. „Nech mě hádat. Ty jsi důvod, proč byl tak napružený.“

Remus se ušklíbl. „Přiznávám, že na tom můžu mít podíl.“

Výraz tváře mladé bystrozorky povadl – až teď si všimla krvavé šmouhy na jeho nose. „Někdo říkal, že tu proběhla bitka. Řekni mi, že jsi nebojoval s Abrahamem Kanem.“

Remus si poněkud rozpačitě utřel nos do rukávu. „Dobře, řeknu, jestli tohle chceš slyšet. Ačkoliv bych lhal.“

„Dobrý bože.“ Unavené ruce se zabořily do malinových štětinek. „Pošuk bude dštít oheň, až se tohle dozví. Bojovat se zdivočelým! Remusi, co tě to, pro všechno na světě, popadlo?“

Můj vlk. Nebo skoro. Otřásl se a zatlačil tu myšlenku, tu děsivou blízkost a lehkost, s jakou jej Kane vtáhl do jeho největšího strachu a pohrával si s jeho emocemi. Nemohl si dovolit teď se tím zabývat.

Nad jeho chybějící odpovědí Tonksová rezignovaně protočila očima.

„No, myslím, že teď na tom nezáleží,“ zamumlala a pohlédla ke vchodu. Dawlish, jehož výslech Friedreka skončil, prohlížel tváře a ruce všech procházejících vlkodlaků. „Teď záleží na tom, jak tě odsud dostaneme, aniž by nás vyhodili z práce nebo zavřeli.“

Remus se ironicky a unaveně usmál. „Nemám tušení. Ale jakékoliv návrhy budou vděčně přijaty.“

A pak se najednou Tonksová usmála tím druhem zazubení, které Remus poznával jako genetické dědictví rodové linie Blacků, úsměvem, který vedl k mnohem více trestům, než byl ochoten spočítat.  Zalil jej zlověstný pocit.

„Jakékoliv návrhy, říkáš?“ Bystrozorčiny rty se stočily s alarmujícím veselím. „V tom případě bych jeden nápad měla.“

(1) Božská komedie, překlad: Vladimír Mikeš