Preklady fanfiction Harryho Pottera

A/N: Tato kapitola obsahuje onu trochu techtle-mechtle. Nejsem si jistá, proč tohle čtete, pokud se vám takové věci nelíbí, ale měli byste být poučeni, že až muchlování začne, máte přeskočit na další kapitolu.

* * *

Druhý den ráno už většina magických rachejtlí shořela, až na dva velké nápisy „BORDEL", které se usadily za komínem na střeše Doupěte. Molly byla stále nahněvaná, ale její mateřské instinkty zvítězily nad pomstou, takže na všechny čekala teplá snídaně.

Artur pracoval sedm dní v týdnu, aby Kingsleymu pomohl zreorganizovat ministerstvo, takže pachatelé moudře pomohli s mytím nádobí, aniž by o to byli žádáni, a Ginny se pustila do utírání prachu. Hermiona skončila s Harrym, Ronem a Georgem u pletí a odtrpaslíkování zahrady. George nastavil své nové ucho jako satelitní anténu směrem k domu.

„Mamka dává Billovi a Charliemu co proto," pronesl s úšklebkem. „Myslí si, že měli být schopní se těch našich ohňostrojů zbavit. Navíc jsou starší a měli by mít rozum."

„Neměli s tím nic společného, že ne?" zeptal se Harry a zatočil trpaslíkem nad hlavou.

„Samozřejmě, že měli. Kde myslíš, že jsem do ohňostrojů sehnal dračí šupiny a chlupy sfingy? Máma má podezření, ale neví to jistě. Což je pro mě skvělé, nemusím si nic vymýšlet."

„Takže budeš dál provozovat obchod?" zeptala se Hermiona.

„Jasně," kývl George, jehož letící trpaslík hladce zmizel v živém plotě. „Budu si muset najít nějakého pomocníka, ale to jsme s Fredem vždycky plánovali. Ten sen neskončil jen proto, že Fred už tu není."

„No, když teď Vy-víte-kdo čuchá ke kytičkám zespoda, Harry bude mít mnohem víc času," nadhodil Ron vesele. „Jsem si jistý, že kdybys ho přizval k práci, nechal by se nalákat."

„Ne, díky," odmítl Harry, který se připojil k Hermioně plející tuřín. „Když je teď ministrem Kingsley, možná mě konečně nechají žít svůj život."

„Což je nebetyčné plýtvání popularitou," podotkl George. „Zeptal bych se tady Krále Weasleyho, ale podle toho songu to vypadá, že zatím spíš vráží, do čeho může. A co ty, Hermiono? Snila jsi někdy o budoucnosti v obchodu?"

„Promiň, ale než začnu přemýšlet o zahájení kariéry, mám na práci ještě pár věcí."

„Například O.V.C.E.," poznamenal Harry nevinně.

„Děláš si srandu?" vykřikl George. „Můj a Fredův triumfální odchod z akademické půdy tě nic nenaučil?"

„Prosím," zarazila je Hermiona, postavila se a oklepala si špínu z rukou. „O.V.C.E. bych klidně mohla dělat už teď. Ale ministr a ředitelka byli tak laskaví, že mně dovolili zůstat v Bradavicích, dokud neřeknu, že jsem připravená jít ke zkouškám. Mám řadu vedlejších projektů, které budou vyžadovat značné množství výzkumu, a mít přístup do Bradavic by se mohlo ukázat jako velmi prospěšné."

„Ty jsi lhala Pastorkovi a McGonagallové?" zeptal se George, který stěží věřil svému uchu.

„Nelhala jsem. Jsem si jistá, že všechno, co nasbírám při svém výzkumu, využiju i při OVCích," pronesla Hermiona upjatě. „A když už je o tom řeč, mám rande s knížkou."

„Ale ne doslova," řekl Ron a vyslal k ní ostrý pohled.

„Jo, žádné muchlování s knížkama," uculil se Harry.

„Knihomolové nemají vůbec žádný respekt," poznamenala Hermiona povýšeně a přehodila si košík s tuřínem přes ruku.

Hermiona vykročila k domu a George zakroutil hlavou. „Kdybych věděl, že mi dobrá pověst může přinést několikaměsíční přístup do Bradavické knihovny a kuchyně, možná bych to bral trochu seriózněji," vzdychl závistivě.

* * *

Poté, co Hermiona odložila tuřín v kuchyni a postarala se, že ostatní budou zaměstnaní, seslala na dveře kůlny tiché Strážní kouzlo, které podpořila ještě Ševelisimem pro případ, že by snad někdo odposlouchával. Severusův zápisník ležel otevřený na krabici se starými komiksy a její brk se nacházel hned vedle. Hermiona se posadila na starý kufr a snažila se vymyslet, na co se bude ptát jako první.

Tato konverzace bude vyžadovat jemnost a takt, dvě věci, o kterých si Hermiona nebyla jistá, že jimi oplývá v tak dostatečné míře, aby zjistila všechno, co chce vědět. Ještě horší bylo, že když psala, Severus měl očividně přístup k jejím myšlenkám a pocitům, zatímco ona se v něm nevyznala. Jenže samozapisovací brk by ho vedl k domněnce, že mu nedůvěřuje, a k tomu jí doposud nedal žádný důvod. Ba právě naopak.

S vědomím, že poctivost přináší nejlepší výsledky, zvedla brk.

„Severusi, tady je Hermiona."

Co se stalo?

„Jeden z mých kamarádů mě našel v transu nad tvým zápisníkem a chytil ho amok."

Jsi v pořádku?

„Jsem v pohodě."

Ale děláš si starosti. Co se děje?

„Co pro tebe znamenám, Severusi?"

Myslel jsem, že když jsme spolu posledně mluvili, pověděl jsem ti toho dost.

„Vím, co jsi řekl, a vím, co jsem cítila, když jsme byli spolu, ale je toho tolik, co o magii v tomhle zápisníku nevím, a děsí mě, že se takhle cítím kvůli něčemu, co není tak úplně reálné."

Zachránila jsi mi v reálu život, Hermiono?

„Samozřejmě, že ano."

Myslíš, že to, co pro tebe můžu udělat ohledně lektvarů, je reálné?

„To je právě ono, Severusi. Pověděl jsi mi, že jsi zápisník ochránil kouzlem, ale já nevidím nic, co by vypadalo jako výzkum. Říkal jsi, že na zápisníku jsou ještě další kouzla, ale nepověděl jsi mi jaká, nebo jaký mají účel. Já jen vidím, že můžeš číst mé pocity, vstupovat do mých vzpomínek a přimět mě cítit se, jako bych se navzdory svému přesvědčení a radám mých přátel do tebe zakoukala. Takhle ten vztah nemůže být rovnocenný."

Samozřejmě, že ne. Ty jsi ten, kdo drží v ruce všechny trumfy.

Hermiona si odfrkla: „Co za bizarní logiku tě vede k takovému závěru?"

Copak to nevidíš, Hermiono? Mimo tebe nemám žádné vědomí a kromě zprostředkování tvých vzpomínek žádný fyzický kontakt se světem. Musím být schopen vnímat tvoje myšlenky. Co by ti jinak zabránilo lhát mi, jako když jsi používala samozapisovací brk? Když jsi začala psát do mého zápisníku, stala ses mým žalářníkem. Nedokážu ani vypovědět, jak jsem šťastný, že jsi inteligentní a milá. Ale bez tebe nejsem doslova ničím.

V uších jí zazvonilo Ginnyino varování. „Nejsem tvůj žalářník, Severusi. Já jsem tě v tom notesu neuvěznila, a dokud mi nepovíš, jaký druh magie tě tam drží, nemůžu ti nijak pomoct."

Inkoust její věty chvíli prodléval na stránce, než se sesumírovala odpověď.

Nevím, jaká magie mě vytvořila.

Hermiona ztěžka polkla: „Nevím, co na to říct, Severusi. Je mi to líto."

Vrátíš mě tam, kde jsi mě našla?

„A umožnit ti tak vykroutit se z nabídky, že mě budeš učit lektvary? To asi ne. Ale nemůžu tě znovu vpustit do svých vzpomínek, Severusi, a až mě budeš učit, budu nucena používat samozapisovací brk."

Trváš na tom?

„Tohle je jediný možný způsob, Severusi. Zejména když neznáš rozsah kouzel vložených na zápisník. Víš daleko lépe než já, co dokáže magie provést, aby ochránila tajemství. Chceš po mně, abych to riskovala?"

Téměř celou minutu se nic nedělo.

Ne, to po tobě chtít nemůžu. Ale myslím si, že ani nemůžu být jen tvůj instruktor lektvarů. Tady se dá udělat jen jedna jediná věc.

„Co to je?"

Dej mě skutečnému Severusi Snapeovi. Jenom on přesně ví, co jsem zač, a může mě buďto zbavit trápení, nebo se postarat, aby pro tebe bylo bezpečné se mi svěřovat. Říkáš, že je hrdina. Pokud tato moje verze už nebude existovat, pak on bude ochoten dodržet můj slib a pomoct ti.

Vyděsila se při myšlence, že by se profesor Snape dozvěděl o jejích citech k jeho mladšímu já, a zároveň usoudila, že on by byl pravděpodobně rovněž zděšený z citů svého mladšího já k ní. Možná by ona a profesor Snape během společných konzultací mohli zvládnout zmírnit napětí, ale byla si jistá, že pokud by mu vrátila knihu, už nikdy by se nesetkala s tím Severusem, kterého měla čím dál raději.

„Udělám to," napsala. Překvapilo ji, že jí po tváři sklouzla osamělá slza. Rozstříkla se na stránce notesu a vsákla se do ní.

Děkuji, Hermiono. Měla jsi pravdu. Musí to tak být.

„Budeš mi chybět," zašeptala a pohladila stránku.

Zaslechla v uchu závan jeho hlasu: Taky mi budeš chybět.

A pak se ocitli v jejích myšlenkách, ve vysoké místnosti plné regálů s knihami, ke kterým ji celou svou délkou tisklo jeho horké, pevné tělo. Prsty jí zabořil do vlasů a jeho ústa se divoce přimkla k jejím.

Téměř zapomněla dýchat. Opožděný nádech jí projasnil vidění, ale stejně se nadále topila v žáru jeho rtů, neschopná udělat cokoliv jiného, než k němu vztáhnout ruce a vnímat sílu jeho objetí.

Když byla řada na něm, aby popadl dech, využila příležitosti zkoumat jeho tělo, jemně ho líbala na krku a bez přemýšlení mu rozepínala hábit, čistě kvůli potřebě se ho dotýkat. Jeho kůže byla hladká a horká a ji tím dotykem brněly konečky prstů. Když se sklonila a přitiskla své rty na jeho hruď, zalapal po dechu. Nedokázala se přimět, aby mu přestala přejíždět dlaněmi po bledé kůži hrudníku.

Nadechl se, uchopil ji pažemi a přitáhl si její tělo blíž. „Hermiono," zašeptal, „jestli v tom budeš pokračovat, možná nebudu schopen se zastavit."

„Kdo tu mluvil o zastavování?" zeptala se. Stěží v tom drsném šepotu poznávala vlastní hlas. Posunula se svými boky blíž k němu a pevně se přitiskla k jeho tvrdnoucímu vzrušení. „Jestli to má být sbohem, tak se postarejme, ať stojí za to."

Tělem mu projelo zachvění. „Bohové, ženská, víš, co mi to děláš?"

„Ten pocit je vzájemný," odpověděla, rty se dotkla jeho ušního lalůčku a přejela mu po něm jazykem. Zareagoval hrdelním zavrčením, které ohlašovalo začátek konce.

Jeho dlaně ji pálily na kůži jako oheň a koberec pod jejími zády byl měkký a hustý. Čas se zpomalil, myšlenky rozprchly a jediné, na čem záleželo, bylo utišit tu bolest hluboko uvnitř. Když do ní vstoupil, unikl mu tichý zvuk, který mohl být i zasténáním, což potvrzovaly slzy, které mu stékaly po tvářích.

I jí se v koutcích očí zaleskly slzy, když ji něžně políbil. Mohla cítit sůl na jeho rtech a z jeho něžných pohybů ji bolelo srdce. Přejela mu dlaněmi po zádech a hýždích a pokoušela se si ho tím dotykem navždy zapamatovat.

Když se jeho přírazy staly tvrdší a méně kontrolované, zatvářil se téměř omluvně, a tak ho tlakem dlaní jemně, ale naléhavě přitáhla blíž do sebe. Pohlédl jí do očí, uviděl v nich, co potřebuje, a změnil pozici tak, aby se víc otíral o její klitoris.

Ten dotek byl elektrizující. Hermiona hlasitě vykřikla a nedočkavě se proti němu začala vzpírat s pocitem, že zemře, jestli on bude v dráždění tohoto konkrétního místa pokračovat, a zároveň s obavou, že zemře, jestli přestane. Severus už rovněž minul bod, odkud není návratu, a tak do ní přirážel a směřoval své zoufalství a žár k neodvratitelnému momentu vyvrcholení.

A tak tady, v Komnatě ztracených snů, společně prošli branou ráje.