Preklady fanfiction Harryho Pottera

Autor: SilverWolf7007                   Překlad: Coretta              Beta: Avisavis                   Banner: Coretta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/3157478/1/Dear-Order 

Přístupnost: K+ (dle FF, odpovídá věku 9+) 

Milý řáde

Aneb jednadvacet dopisů

adresovaných

řádu Andělsky azurové andulky

Dopis dvacátý první:

Nechte mě hádat. Ne?

V den, kdy měl dorazit poslední dopis od Harryho, vzbudilo Hermionu a Ginny nadšené zavýsknutí.

Hermiona v mžiku vyskočila z postele, hůlku v ruce, připravena bránit se smrtijedům, Harrymu Potterovi nebo lidožravým rostlinám.

Místo toho se jí noha zabořila po kotník a Hermiona přistála tváří v písku.

S mohutným pliváním se zvedla do kleku a otřeseně se rozhlédla po okolí.

Její postel se nacházela na pláži. Její postel se nacházela na pláži. „Co to do pekla…?“ Zabručela, mezi zuby jí stále křoupala zrnka písku.

„Mám písek v kalhotkách. Už zas,“ povzdechla si za ní rezignovaně Ginny.

Když se otočila, zjistila, že i zrzčina postel se jakýmsi způsobem ocitla na pláži a dívka v ní se právě mátožně a nadmíru otráveně souká do sedu.

Vyměnily si účastné grimasy, když v tom si obě naráz uvědomily, že je vzbudil křik, a chvatně se vrátily k zevrubné prohlídce okolního terénu.

Luna stála naboso a v noční košilce zády k nim po kotníky ve vodě. Vzrušeně nadskakovala na špičkách a ukazovala někam za zpěněné vrcholky pobřežních vln. Náhle se otočila a věnovala jim oslnivý úsměv. „Podívejte, no není to miláček?“

Hermiona vykročila k ní a zastavila tak blízko, jak jen mohla, aniž by jí voda smočila špičky palců. „Jaký miláček?“ Zeptala se obezřetně a zamžourala na tmavý stín před nimi.

Ginny se k nim připojila, ačkoliv s daleko menšími skrupulemi namočit si nohy, a zastínila si oči dlaní, aby lépe viděla, na co to Luna tak upřeně zírá. Svěsila ruku k boku a s kamennou tváří pohlédla na Lunu. „Luno, to je žralok. Jak by mohl být žralok miláček?“

Luna obrátila pohled na Ginny, úsměv od ucha k uchu nahradilo trucovité našpulení rtů. „Je to jeden z mých drobečků, samozřejmě, že je to miláček.“

„Jeden z tvých- Luno, chceš tím říct, že ten obří potenciálně lidožravý žralok je jedna z tvých zlatých rybiček?“

Luna se usmála, oči se jí dojetím zamlžily. „No ano, vlastně jsem přesvědčená, že je to Mrskalka, jen trochu povyrostla.“

„Luno, máš sedmdesát osm rybek, jak bys je od sebe prosím tě mohla rozeznat, když se ti mezitím změnily ve žraloky?“

„Ale Ginny, ve žraloky se přece neproměnily všechny. Některé jsou pořád normální ryby. Mimo to myslím, že z Žeryka a Ferdy jsou teď racci a ze Severuse, Marvola a Jikrouše piraně.“

„Piraně,“ zopakovala Ginny chabě. „Skvělé.“

Luna jen trhla rameny a vykročila podél linie pobřeží, při chůzi rozkopávala vodní hladinu. „Máte hlad? Asi už jsme se opozdily na snídani.“

Hermiona s Ginny po sobě za Luninými zády střelily další významný pohled.

„To jsem viděla.“

Zamrkaly. „Co?“

Otočila se a sladce se usmála. „Mám oči i vzadu.“

„Nic takového nemáš,“ hádala se Ginny, dohonila ji a rázně pokračovala v cestě.

„No tak nemám,“ přiznala Luna. „To jste jen vy dvě tak předvídatelné.“ Letmo pohlédla na Hermionu, která se právě natahovala po blízkém krabovi s úmyslem strčit ho Luně za pyžamo. Luna zvedla obočí. „Možná ne zas tak předvídatelné.“

 Hermiona kraba položila zpátky na zem (co možná nejšetrněji vzhledem k tomu, že se pravděpodobně jednalo buď o jednu z Luniných rybek nebo některou z jejích vlastních knih). „Snažím se tak předvídatelná nebýt,“ řekla. „Jako obranný mechanismus. Budu muset přežít dalších devět měsíců po boku Harryho Pottera.“

Luna se zasmála. „Tak to je myslím velmi moudré. Velmi.“

„A já si myslím, že by nás to mělo velmi děsit. Velmi,“ povzdechla si Ginny.

Kráčely už nejméně čtvrt hodiny, když se v dálce začal formovat nepravidelný skalní útvar a Hermiona ani nebyla moc překvapená, že jedna ze skal tvarem nápadně připomíná jídelní stůl obklopený menšími balvany, tvarem nápadně připomínajícími židle. Část byla obsazená jejich prázdninovými spolubydlícími.

Samotný stůl zabíraly nejrůznější snídaňové pokrmy, na čestném místě uprostřed se vyjímal velký tác sendvičů a talířek slaniny. Jen co se trochu přiblížily, mohly si přečíst přiloženou cedulku prohlašující, že se jedná o výhradní majetek Hedviky, takže ‚ruce pryč!‘. Jelikož však Hedvika nebyla nikde k vidění, upíral na sýrové sendviče stěží skrývaný toužebný pohled Kingsley.

„Dobré ránko!“ Pozdravil Albus, když se usadily, oči mu potěšeně jiskřily. Byl oděný v dlouhé třpytivě fialové noční košili. „To dnes ale máme krásný den, že?“

„No ano!“ Souhlasila horlivě Luna, Ginny s Hermionou jen pokrčily rameny a něco nepřesvědčivě zamumlaly.

„Před chvílí se mi pokusil uštípnout malíček na noze krab, takže mi budete muset odpustit, že z té pláže radostí zrovna neskáču,“ protočila očima Tonksová. „Nejdřív brouci, teď krabi… Já prostě nevím, co proti mně všechny ty potvory mají.“

„Má drahá, myslím, že máš jen trochu smůlu,“ řekl Albus a naservíroval si hromádku míchaných vajec. „Jsem si jist, že se nejednalo o zlý úmysl.“

„Být to kdokoliv jiný, Tonksová, nesouhlasil bych, ale že jsi to ty, vážně to nejspíš bude jen ta tvoje smůla,“ přidal soucitně Bill.

Tonksová si jen povzdechla a natáhla se po topince, po cestě převrhla svoji skleničku džusu. Vyplavalo z ní několik menších krabů, které Charlie zachránil a vypustil do písku. „Jo, asi jo.“

Během následující půlhodinky se k nim připojilo několik dalších členů domácnosti, všichni v nejrůznějších spacích úborech, nejzajímavější byl Moodyho bitevní hábit speciálně upravený pro spánek, neonově zelené boxerky dvojčat (kluci prozradili, že ve tmě i svítí), a Minervina zelená tartanová noční róba, na které se při bližším prozkoumání dala odhalit výšivka vyvedená stříbrnou nití. Freda z nějakého důvodu tak vyděsila, že se ukryl za Georgovými zády, ten však měl příliš práce se škádlením jejich bývalé kolejní ředitelky, že je ve skrytu duše zmijozelkou, aby si našel čas na ochranu svého dvojčete. V době, kdy z okraje pralesa vyklopýtali bosí, umolousaní a k smrti vyhladovělí Ron s Nevillem už postrádali pouze Remuse, Severuse, Molly a Artura.

„Kde jste tak dlouho?“ Zeptala se Hermiona Nevilla. Mířit jakýkoliv dotaz Ronovým směrem bylo bezpředmětné, zpozoroval jídlo a vrhl se na ně, jako by nedostal najíst celé týdny.

Neville, který se pro tentokrát také pustil do snídaně s neobvyklým apetitem, chvatně spolkl velké sousto vajíček a odpověděl: „Máme postele docela hluboko v lese, trvalo nám, než jsme vás našli.“

„Vážně?“ Překvapilo ji to. „Naše jsou na pláži.“

„My jsme se také vzbudili v pralese,“ přidal se George. „Ale ne nějak daleko. Oceán začal prosvítat mezi stromy skoro hned.“

„To my jsme s Ronem chodili v kruzích, jak jsme se snažili přijít na to, kterým směrem jít,“ přiznal Neville. „Nakonec Ron ucítil jídlo a šli jsme za jeho nosem.“

„Hm, to bych chtěl vědět, jestli mají mamka s taťkou stejný problém,“ dumal Charlie. „Pochybuju, že by zaspali.“

„A co teprve Remus a profesor Snape,“ dodala Ginny. „Leda že by je zas rozptýlil lov na Elmera nebo něco.“

Weasleyovi dorazili s úsměvy ve tvářích o chvilku později, drželi se za ruce.

„Udělali jsme si nádhernou procházku po pláži,“ posadila se Molly. „Za mě je tenhle žertík zatím ten nejvydařenější.“

„Výtečné!“ Zvolal Albus. „Těší mě, že nejsem jediný, kdo si to tu užívá.“

Artur se zvědavě rozhlédl kolem stolu. „Kde jsou Remus a Severus?“

S bezchybným načasováním z lesa vykročil Remus, na sobě křiklavě vzorované šortky. „Severus s Křivonožkou po cestě zahlédli Elmera, takže se přirozeně pustili za ním.“

„Přirozeně,“ souhlasil Fred.

„Pěkné, uh, pěkné kraťasy, Remusi,“ prohlížel si jeho oděv pobaveně Bill.

Remus pokrčil rameny. „Spal jsem v delších, ale říkal jsem si, že bych si po snídani mohl zaplavat, tak jsem je nechal na posteli.“

„Aha.“

Všichni nadskočili, když se z lesa vyřítil Elmer a s duněním kolem nich procválal, Křivonožku v patách. Severus v dlouhých černých kalhotách a nátělníku je s hůlkou v ruce následoval.

Elmer zahnul k oceánu a pak smykem zpátky do lesa, ale to už Křivonožka spatřil, jak se cosi hýbe ve vodě, ztuhl na místě a začal nový objekt svého zájmu hypnotizovat pohledem.

Severus přeběhl pohledem mezi unikajícím velbloudem a rozptýleným tygrem, poraženě zvedl paže, zastrčil hůlku a připojil se k nim u stolu.

„Vždycky spíte v pyžamu s kapsami?“ Ozval se Charlie o několika minutách rozpačitého ticha a zuřivého žvýkání.

„Ano,“ odpověděl Severus úsečně a znovu se zuřivě zakousl do topinky.

„Ale no tak, Severusi, buď v klidu,“ zželelo se mu ho Remusovi. „Určitě se ti brzy naskytne lepší příležitost.“

„Pitomá kočka,“ mumlal si lektvarista temně. „Pozornost na úrovni zlaté rybky.“

„To bych neřekla,“ měla Hermiona potřebu bránit svého mazlíčka. „Už pěknou chvíli nepřetržitě sleduje Lunina milovaného žraloka.“

Luna v mžiku otočila hlavu. „Můj drobeček!“

Všichni následovali směr jejího pohledu právě ve chvíli, kdy žralok připlaval blíž k mělčině a Křivonožka se odrazil. Zaryl drápy do své kořisti, následovala chvilka násilí a už vláčel umírajícího žraloka na souš, kde mu začal šťastně ohlodávat ocasní ploutev.

„Mrskalko, ne,“ zašeptala zlomeně Luna.

„Luno, moc mě to mrzí,“ pokusila se Hermiona o upřímný tón.

Luna si povzdechla. „To není tvá vina, Křivonožka jen následuje své instinkty.“

„Potom nechápu, proč je nemohl následovat dříve a ulovit si velblouda,“ zavrčel Severus.

„Elmer by asi chyběl více lidem,“ pokrčila rameny. „Nevillovi a mně se po Mrskalce bude stýskat, ale to bude tak vše.“

Neville se zadíval na mrtvého žraloka a pokrčil rameny. „Mrskalka mě jednou kousla. Brečet kvůli ní nebudu.“

Luna po něm vrhla zrazený pohled.

V tu chvíli je naštěstí od znepokojivého křupání za jejich zády rozptýlila příletem Hedvika, která přistála přesně mezi slaninou a sendviči. Napřáhla pařát k Severusovi, který zvedl obočí.

Hedvika zahoukala. Severus se pohodlně opřel. Potřásla pařátem. Severus zkřížil ruce. Hedvika na něj upřela sžíravý pohled.

„Prostě si ten zatracený dopis vezmi!“ Protočil panenky Remus.

Severus se neochotně natáhl – a když už byl u toho, uloupil zpod sovy plátek slaniny a sýrový sendvič, který vzápětí hodil potěšenému Kingsleymu. Hedvika vyrazila zlostný skřek, pak si načechrala peříčka, jako by říkala ‚jedna nula pro vás‘. Pustila se do oždibování slaniny, Severus napřed snědl ukradený plátek a otevřel Harryho dopis.

Severus si odfrkl. „O tom bych něco věděl."

 „Taky bych chtěl čokoládu k snídani,“ zabručel Ron.

„Až budeš mít svou domácnost a budeš si snídani připravovat sám, můžeš si jíst, co hrdlo ráčí,“ odsekla Molly. „Do té doby budeš jíst, co dostaneš a bude ti to chutnat!“

„Ne že by si ze dna bezedné díry mohl stěžovat,“ podotkl s úšklebkem Fred.

Severus se znechuceně odmlčel. „To stačí. Dost. Odmítám číst zbytek téhle slátaniny.“ Vrazil dopis Kingsleymu, který ho nenuceně převzal.

Kingsley vzhlédl na Severuse, který obrátil oči k nebi a odmítal mu pohled opětovat.

 „Oh, nesmírně se mi ulevilo,“ řekl Albus a opravdu zněl, jako by mu spadl kámen ze srdce.

Luna se nadějně zadívala na Severuse.

„Ne. Absolutně ne. Ani za milion let.“

Našpulila rty.

„To považuji za svůj životní úkol,“ prohlásil Severus. Nikdo si nebyl jistý, nakolik to myslí vážně.

 „Nějak mě přepadla potřeba opatřit svou šatní skříň důkladnými ochrannými kouzly a nějakým tím nepříjemným překvapením,“ řekl Albus.

Luna se na něj obrátila. „Určitě to můžete zkusit,“ řekla. „Nemůžeme ale garantovat, že se do ní tak jako tak nedostaneme.“

Albus si povzdechl. „Žel bohu jsem si toho vědom.“

„Takže,“ zvedl se Remus. „Nevím jak vy, ale já si jdu zaplavat, zvlášť když teď nehrozí, že na mě ve vodě zaútočí žralok.

Luna smutně popotáhla.

„Možná by sis ale měl dávat pozor na piraně,“ varovala ho Ginny.

„Nemusíš,“ řekla Luna. „Jsou v rybníčku uprostřed pralesa. Oceán by teď měl být celkem bezpečný…“

Hermiona se ohlédla po Křivonožkovi, který teď spokojeně odpočíval vedle napůl sežraného žraloka. Zašklebila se. „Myslím, že si dám dlouhou, dlooouhou procházku po pláži než si půjdu zaplavat nebo se opalovat.“

„Hej, mohly bychom se vrátit k našim postelím a postavit kolem nich obří pískovou pevnost, ve které pak můžeme spát!“ Vytrhla se Luna nečekaně z truchlení.

„No jasně, to by bylo super.“

„Jdu s vámi,“ přidala se okamžitě Ginny. „Ve třech to do večera musíme stihnout.“

Ron si odkašlal. „Nějaká šance, že nás s Nevillem necháte přespat na zemi ve vaší pevnosti, abychom se nemuseli trmácet celou tu dálku k našim postelím?“

„Proč ne,“ souhlasila Hermiona. „Klidně vám půjčíme i nějakou deku nebo něco, na co si budete moci lehnout.“

Pětice vyrazila podél pobřeží, po chvilce se v jejich stopách loudavě vydal i Křivonožka zřejmě v naději, že se pro něj nějaká přikrývka také najde.

„Nikdy toho velblouda nechytím,“ postěžoval si s povzdechem Severus.

„Zřejmě ne,“ souhlasil soucitně Kingsley. „Ale jsme ochotní se přidat, jestli tomu chceš dát ještě naposledy šanci.“

Severus se na chvilku zamyslel a pokrčil rameny. „Když už jsme tady.“

--------------------

PP: Příští kapitola již obsahuje rozuzlení, poslední návrhy, kdo za tím vším mohl stát a jak se mu podařilo všechny vodit za nos?