Autor: Amarti Překlad: Lupina Beta: marci Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/7/Just-to-Be
Rating: 16+
Kapitola 7. Jen seďte a sledujte – 2. část
…
Grangerová. Sedí mezi studenty. Čte nahlas. A všech patnáct dětí poslouchá jako u vytržení.
Ne. Ne. Ne. Ne.
…
Copak tahle žába stále nedokáže poslechnout byť i ten nejjednodušší pokyn? Jen seďte a pozorujte, nic neříkejte. Řekl jí to z velmi specifického důvodu – nebyl si jistý, jak dobře na ni budou děti reagovat, a chtěl jim dát čas, aby si zvykly na její přítomnost, než s nimi začne skutečně interagovat.
Rychle sešel schody do obývacího pokoje a přímou čarou zamířil ke Grangerové. „Nahoru,“ pokynul tiše. Tázavě na něj pohlédla. Copak mu dnes schválně nerozuměla? „Nahoru,“ přidal na důrazu, byť stále tiše. Grangerová odložila knihu a následovala jej z místnosti. Severus přes rameno švihl hůlkou a seslal Patrona, aby hlídal děti.
„Čtěte,“ bylo jediné, co směrem k nim řekl.
Jakmile byli z dohledu a doslechu, nepříliš jemně popadl Grangerovou za loket a vyvlekl ji po schodech. Otevřel dveře do její ložnice a strčil ji tam.
„Sakra, co to mělo znamenat?“ čertila se.
Severus narychlo seslal tišící kouzlo, než se do ní s planoucíma očima pustil. „Jen seďte a pozorujte,“ vyštěkl. „To je vše, co jste měla udělat – sedět a pozorovat. Myslel jsem, že si s tak jednoduchým pokynem poradíte. Ale jakmile jsem se k vám otočil zády, začala jste s nimi navazovat kontakt.“
„Měly problémy se čtením. Jediné, co jsem -“
„Samozřejmě, že mají problémy se čtením. Téměř všechny mají také problémy s učením. Myslíte si, že si toho nejsem vědom? Myslíte, že si nepřeji napravit to?“ Teď na ni téměř křičel a to on nikdy nekřičel. „Zašla jste daleko. Měla jste jen pozorovat, aby si zvykly na vaši přítomnost. Až když by si na vás zvykly, bylo by moudré s nimi promluvit. Jsou naučené, že je lidé opouštějí, nevěří snadno, a proto jim představuji nové osoby velmi, velmi pomalu.“
„Vypadaly, že mi věří. Margaret byla zpočátku váhavá, ale brzy se ke mně přisunula, a ostatní se zeptaly, jestli mohou poslouchat, a já jsem jim samozřejmě nemohla říct ne -“
„Grangerová.“
„Ano?“
„Sklapněte.“
Grangerová zmlkla.
„Tím, že jste ignorovala mé velmi konkrétní a velmi jednoduché pokyny, připravila jste se o moji důvěru. Bohužel se zdá, že ani váš mozek nepobere něco tak prostého. Nemohu říct, že by mě to překvapilo, a nemohu uvěřit, že jsem vás považoval za schopnou to pochopit. Dnes mohlo jít jen o čtení. Zítra by mohlo jít o něco extrémnějšího.“
„Nebuďte směšný, Severusi, víte, že jsem tu pro ně.“
„Vím?“
Zmateně nakrabatila obočí. „Proč byste nevěděl?“
Severus přimhouřil oči a z hlasu mu odkapával jed. Přistoupil o pár kroků, aby se nad ní čněl a co nejvíc ji zastrašil. „Proč bych měl vědět?“
ooOOoo
To Hermioně hnulo žlučí. Byla tady, pomáhala dětem, vytahovala je z ulit, jednala s nimi, zapojovala je a dostane se jí přístupu, jako by byla prvňačka, která roztavila kotlík? Jednal s ní, jako by ji přichytil, že je mlátí?
Co to s ním je?
Pocit marnosti v ní zvedal vztek. Opravdu, opravdu nechtěla, aby to zašlo dál.
„Severusi,“ začala tiše. „Nechci se s vámi hádat. Nikdy tomu tak nebylo a obzvláště ne dnes večer. Mohla bych se obhajovat, ale vím, že je to marné. Udělal jste si už obrázek o mně a mých motivech, že? Máte pravdu, jen jsem tam neseděla a nepozorovala. Neuposlechla jsem vás a mluvila s nimi. Možná se jim to i líbilo. Reagovaly. Došlo mi rychle, že něco podobného se jim děje jen zřídka. Myslím, že to bylo správné, a nic, co řeknete, nezmění můj názor.
Vím, že tato situace je nová a stresující, Severusi, ale netuším, co víc mohu udělat, abych dokázala, že jsme s Harrym na vaší straně. Pokud nejste připravený nám věřit ani po tom, co jste viděl za poslední měsíce, pak nevím, co by vás mohlo přesvědčit. Se snahou jsem skončila.“
Povzdechla si. „Ne, aby bylo jasno. Nekončím s nimi. Jednoduše jsem skončila s vámi.“
Stáli tam proti sobě a hleděli si z očí do očí snad věčnost. Měl by ji právě teď vyhodit a zakouzlit dveře tak, aby se nemohla vrátit.
Až když se zhluboka nadechl, uvědomil si, že se mu nedostává kyslík.
„Nikdy pro ně nikdo nic neudělal, Grangerová, a vy a já jsme nikdy nestáli na stejné straně,“ řekl nakonec.
„To-není-pravda,“ procedila skrz zatnuté zuby a za každým slovem udělala pauzu. „Vždy jsme stáli na stejné straně. Možná se nemusíme mít rádi, ale vždy jsme bojovali za stejnou věc.“
Výsměšně si odfrkl. „Vy a já jsme mohli být vojáky bojujícími na stejné straně barikády, ale to neznamená, že jsme bojovali za stejnou věc.“
„Nepochybuji, že naše motivy se lišily, ale to by nemělo nic znamenat.“
„Znamená to všechno.“
Grangerová se nadechla a zavrtěla hlavou. „Mýlíte se. A minulost s tím nemá co dělat – s tím tady a teď, s dětmi. Teď bojujeme na stejné straně a ze stejných důvodů.“
„Grangerová, copak nejste způsobilá samostatného myšlení? Pořád ‚my‘, ‚my‘, ‚my‘. Dokážete se vy a Potter od sebe odtrhnout a zaměřit se na to, co děláte a proč?“
Vypadala uraženě. „Nejsem Harryho poskok a nikdy jsem nebyla. Toto byl můj nápad. O problému jsem se dozvěděla já z auditu a oba jsme tady ze stejného důvodu jako vy.“
„Ani náhodou nemůžete znát mé důvody.“
„Nemůžu?“ zeptala se sarkasticky. „Začalo to jen z povinnosti, jako jste i chránil Harryho. Že ano? Cítil jste se zodpovědný za to, že tyto děti osiřely částečně nebo zcela kvůli vaší činnosti špiona, nebo přímo vaší hůlkou nebo kvůli informacím, které jste prozradil Řádu. Ale Severusi, to se změnilo, že? Začalo vám na nich záležet. Začal jste soucítit s jejich hroznou situací.
Vím, že mám pravdu. Vím, jak se staráte o děti, které chráníte jen z povinnosti. Kdysi jste udělal vše, aby Harry pochopil, že ho nemáte rád a že ho přirovnáváte k jeho otci. Nikdy jste nevynechal možnost jej urazit. Nikdy jste ho nedržel, když plakal, nechránil jej před špatnými vlivy, nikdy jste se nezastavil podívat, jestli je o něj postaráno, jak by mělo. A nikdy jste nepodnikl žádné kroky, abyste se stal jeho zákonným poručníkem.
A to je ten rozdíl, Severusi. Z jednání na základě pocitu viny jste se posunul k péči o ty děti jako otec.“
„Nemáte ani nejmenší představu -“
„Nemám? Řekněte mi, že se mýlím! Podívejte se mi do očí a řekněte mi, že toto je pro vás jen povinnost a že mi tady spíláte za porušení vašich instrukcí jen ze zvyku, ne ze strachu, že budou zraněné. Podívejte se mi do očí a řekněte mi, že těmto dětem dlužíte jen to, co jste dlužil Harrymu a nic víc. Podívejte se mi do očí a řekněte, že vám na nich nezáleží.“ S tím si založila ruce a vyzývavě se do něj zabodla pohled.
A opět tady stáli proti sobě a hleděli si z očí do očí, ztěžka dýchali a nic neříkali. Zlostně na sebe hleděli. Vybízeli jeden druhého, ať promluví. Severus nedokázal pro Grangerovou vymyslet žádnou odpověď, alespoň ne takovou, kterou by byl ochotný vyslovit nahlas.
„Chcete, abych odešla?“ zeptala se nakonec po dlouhém tichu.
Před odpovědí se zamyslel. „Ještě ne. Musí si jít lehnout. Pak chci, abyste se držela maximálně mimo.“ Otočil se na patě a zmizel.
ooOOoo
Ten nesnesitelný chlap! Stále jí nevěří! Hermiona pochodovala po místnosti a přála si, aby mohla vyjít. Pak jí to došlo. Stála tady, bylo jí dvacet čtyři a byla zavřená ve svém pokoji jako by byla vzpurné děcko a on stále jejím učitelem. Což šílenost celé této situace jen zvyšovalo.
Padla na postel a zahleděla se do stropu. Na její žádost tady Harry nechal ozdobnou lištu a Snape nic nezměnil. Nepochybovala, že prošel veškerý její majetek, aby našel důvody, proč jí nevěřit, nebo aby zkontroloval pasti či kouzla. Předpokládala, že je zde stále tlumící kouzlo, protože z vnějšku nic neslyšela – žádné šramocení cestou do postele, žádné kroky po schodišti, nic. Vzhledem k tomu, že Grimmauldovo náměstí bylo z těch starých domů, které zradí i toho nejtiššího návštěvníka svými vrzavými schody a uvolněnými parketami, a že dříve jen zřídka prospala Harryho výpravy za půlnoční svačinkou, předpokládala, že šlo o tento případ.
Hermiona si říkala, jestli ji Snape nezamkl uvnitř. Ani by jí to nepřekvapilo.
Jak dlouho trvá uložit patnáct dětí do postele? Půl hodiny? Dvě hodiny? Deset minut? Bylo by šílené zdřímnout si?
Rozhodně bylo. Lepší bude vstát.
Nakonec, po době, která mohla být patnáct minut nebo pět hodin (tak ji pohltil hněv, že ztratila pojem o čase) se dveře do její ložnice otevřely a v nich stál Snape s vražedným výrazem ve tváři. Odmítala nechat se zastrašit, vstala a přešla ke dveřím, až si stáli tváří v tvář.
„Myslím, že je čas, abyste odešla,“ pravil.
„Co vaše plány na večer? Nepotřebujete, abych zůstala s dětmi?“
„Již ne.“
„Copak nejdete ven?“
„To není vaše starost.“
„Ano, to je.“
„Grangerová!“
„Oba víme, že je pro všechny zúčastněné lepší, když tu s dětmi vždy někdo zůstane, ne jen váš Patron. Vy víte a vím to i já, že to bude lepší, i když zůstanu jen v tichosti zde v této místnosti.“
„Musíte odejít.“
„Severusi…“ Hermiona se ocitla na konci s rozumem. Rukama se chytla za spánky a začala si je mnout, aby zmírnila bolest hlavy, která se blížila. „Nechápu. Jistě jste už zjistil, že jsem děti tím čtením nezranila, ani netraumatizovala. I vás už by měl vztek přejít. Proto nechápu, proč trváte na tomto svém postoji. Udělala jsem snad něco nebezpečného? To vysvětlení mi dlužíte.“
„Nedlužím vám nic.“
„Severusi…“
Snape se na ni chladně podíval a ona poznala, že se snaží rozhodnout, zda mu stojí za další pozornost. V jeho očích viděla hněv a… zradu?
Nakonec promluvil, a když tak udělal, jen jeho až příliš kontrolovaný hlas prozrazoval, nakolik rezignovaně se cítí.
„Dříve jim nikdy nikdo až na mě nečetl. Je to pro ně velmi důvěrná věc. Nepřeji si, aby si na vás zvykly, protože vy je opustíte, až to na vás bude příliš.“
Hermiona byla šokovaná. Počkat – byla? Už věděla, že jí nevěří, a věděla, že podle jeho zkušeností lidé často utíkají, když se věci stanou příliš náročnými. Ale ona byla pravděpodobně nejhouževnatější osobou, kterou kdy potkal – musel to zjistit již dávno podle všeho, co se mezi nimi událo v Bradavicích a poté. Navzdory tomu všemu stále nedokázal věřit.
Nikdy jí nebylo nikoho tak líto. A lítost, to věděla, byla ta poslední emoce, kterou by Severus Snape chtěl, aby k němu někdo cítil.
„Ach Severusi,“ vzala ho za ruku a dbala na to, aby ukázala jen zájem a upřímnost. „Nejdu nikam.“
Nestáhl se.
„Běžte zkontrolovat své absolventy. Já zůstanu tady, buď zde, nebo v přízemí pro případ, že by mě děti potřebovaly. Nechte tu Patrona, jestli chcete. Ale nemyslím, že je správné opustit je, a já to neudělám.“
Stále nestáhl ruce z jejích, ani neodpověděl.
„Vím, že je chcete chránit, ale skrývat je před světem není řešení.“ Pustila jeho ruce. „Mějte se hezky, Severusi.“
A s tím zavřela dveře a nechala stát svého bývalého učitele na chodbě samotného a zcela zmateného.
ooOOoo
Věděl, že by ty dveře měl vytrhnout z pantů, popadnout ji za ruku a vyhodit ji ven na chodník.
Věděl, že by jí měl říct, že nemá tušení, o čem mluví, a měl by ji vystrašit tak, aby už držela pusu.
Věděl, že měl ruce stáhnout v okamžiku, kdy mu je chytla.
Věděl, že když mu ruce stiskla, neměl stisk opětovat.
A nad to věděl, že měl celou záležitost smést ze stolu jako ubohý pokus o manipulaci za použití něžného doteku. Kolik žen v minulosti to na něj zkusilo?
Severus to vše věděl. Opravdu. A přesto byl zde, na cestě z Obrtlé, kam se vydal navštívit své absolventky a přitom nechal Grangerovou hlídat.
Něco v tom, jak se na něj dívala, mluvila k němu, dotýkala se ho, jej zcela odzbrojilo a zbavilo nedůvěry. Hluboko uvnitř věděl, že tu není, aby zranila děti, nehledala záminku, aby ho na noc dostala z domu (není blázen, na každém patře, kde spaly děti, nechal Patrona) a nevodila ho za nos. Byl pyšný na to, jak jedinečný je čtenář lidí, že rozumí myšlenkám a motivacím, které tak lehce a příhodně prozrazují. Tvář Grangerové od prvního dne neukazovala nic neobvyklého, ale nevěřil si. Zdálo se to příliš dobré, aby to byla pravda, a tak ji odrazoval. Použil nitrozpyt. Vzal ji a Pottera do nevěstince, aby je vyděsil. Choval se zranitelně, aby nechala padnout své obrany.
Nemohl si pomoci, ale v celé té záležitosti se cítil pošetile. Pošetile, že jí věří. Pošetile, že by neměl. Vše ho to roztrpčovalo.
Vešel na Grimmauldovo náměstí, zavřel dveře, zhroutil se na ně a zhluboka vydechl. Toto byla zdaleka nejtěžší část jeho práce. Když byly děti v jeho péči, mohl je chránit. Ale ve výsledku jim to moc dobrého nepřineslo – téměř okamžitě, jakmile jeho péči opustily, začaly žít v soukolí zločinu, zoufalství a zneužívání.
Říkal si, co víc mohl dělat. Věděl, že toho nedělá dost. Jeho cílem bylo dostat je do Bradavic a připravit je na tamní život. Přesto jeho svěřenci potřebovali jeho pomoc nejvíc poté, co odešli. Ale on nemohl opustit ty mladší. Ty potřebovaly víc jeho času, i když ne tolik pomoci.
Důkladně zkontroloval všechny ložnice. Všechny děti spaly ve svých postelích – skvělý výsledek jakékoliv noci a ještě lepší, když tady ani nebyl. O nocích, kdy Severus odešel, si to alespoň jedno dítě vždy uvědomilo a vylekaně na něj čekalo. Zdá se, že ne dnes.
Pokoj Grangerové zkontroloval jako poslední; tiše zaklepal na dveře, ale na odpověď nepočkal a otevřel. Byla vzhůru, četla si u krbu a cosi zapisovala do pergamenu. Asi šlo o nějaký zatracený audit.
„Ariadne Carrowová měla noční můru, ale dokázala jsem ji uklidnit a znovu usnula. Jinak bylo vše v pořádku.“
„Dobře,“ odpověděl Severus.
Grangerová naklonila hlavu a zamyšleně si jej přeměřila. „Jste v pořádku?“
„Ano, Grangerová. Půjdu si odpočinout a vy byste měla také.“
„Kam jste šel?“ zeptala se.
„Grangerová… prosím…“
„Vidím, že jste rozrušený, Severusi. Vidím vám to na očích. Dobře skrýváte své emoce, ale něco vás rozrušilo natolik, že to dokážu poznat.“ Pokynula k druhému křeslu u krbu. „Posaďte se tady, dokud vám nebude lépe. Nemusíte se mnou mluvit, pokud nechcete.“
Když o tom později popřemýšlel, nepřišel na to, proč její pozvání přijal. Pomalu k ní došel, a aniž by se na ni podíval, posadil se do křesla a jen zíral do plamenů. Byl to jeho způsob meditace – sledovat plameny, jak tančí na polenech, vnímat sálající teplo. Grangerová vedle něj pracovala v naprostém tichu. Severusovi nikdy dlouhé mlčení nevadilo a zdálo se, že ani Grangerové i přes všechno její nesnesitelné blábolení. Mnoho lidí mělo potřebu vyplnit ticho nezávazným hovorem nebo otázkami. Grangerová vypadala spokojeně.
Zvláštní.
„Dnes jsem šel na Obrtlou.“ Severuse překvapilo, že promluvil.
Slyšel, jak se škrábající brk Grangerové zastavil. „Tam na to… místo?“
Severus přikývl. Nadechl se, aby to rozvedl, ale krk měl sevřený.
„Je těžké chodit tam, že?“ zeptala se Grangerová. Severus neodpověděl. „Nemusíte mi odpovídat, jestli nechcete, ale co děláte, když je navštívíte?“
Z nějakého důvodu Severus zjistil, že jí chce odpovědět. „Mluvím s nimi. Poslouchám je. Dávám jim peníze. Radím jim. Přináším zprávy. Ale většinou tam prostě jen… jsem.“
„Jste někým, kdo s nimi jedná jako s lidmi a ne jako s věcmi,“ řekla Grangerová zadumaně. Severus přikývl. „Severusi… proč je nepřivedete sem?“
Zmrazil ji pohledem. „Myslíte, že si nepřeji dostat je z toho hrozného místa?“ vyštěkl. „Nemyslíte, že kdybych jim mohl umožnit prchnout, že bych to neudělal? Toto je velký dům, ale není dost velký pro všechny.“
„Kolik jich je tam… na tom místě?“
Typická Nebelvírka, pomyslel si Severus. Chce se pokusit vyřešit každý problém, nepřijme, že se vyřešit nedá.
„Šest,“ odpověděl Severus. „Je jich tam šest.“
„Snadno můžeme dát tři do tohoto pokoje a některé mladší sestěhovat po třech a uvolnit tak další ložnici. Nebo můžeme přeměnit podkroví na ložnici, ještě pro ně nemáte využití…“
„Grangerová,“ utnul ji Snape. „Přestaňte. Zaprvé, nesouhlasím, že je tady pro všechny děti dost místa. Zadruhé, co by dělaly? Jenom tak žily? Nebudou moci pracovat nebo nastoupit do školy.“
„Budou pokračovat ve vzdělání, jak by i měly,“ poukázala Grangerová. „S mladšími už to děláte. Proč neučit i ty starší? Nejsou dospělé, měly by být ve škole.“
„Grangerová, nemohu nahradit osnovy Bradavic!“ vykřikl Severus popuzeně. „Stojí mě to všechnu energii a čas, jen abych se postaral o mladší děti. Přidat k nim ty starší a navrch chtít dodržet kouzelnické rozvrhy hodin… nemožné. A dovolte mi informovat vás, Grangerová – vyučovat jeden každý kouzelnický předmět klade velké požadavky. Pokusit se i jen o hlavní předměty… to je šílenství.“ Konečně se jí podíval do očí. „Jsem jediný. Zvládnu jen tolik. A přesto…“
A přesto to nestačí.
Pořád máš nějaké omluvy, když selžeš, že? ptal se hlásek.
„Takže alternativa je lepší?“ vyplivla Grangerová zpět.
Severus svěsil hlavu a promluvil velmi potichu. „Dělám, co můžu.“
Grangerová si povzdechla. „Snažím se být jen nápomocná.“
„Kdybych je mohl dostat zpět do Bradavic, věřte mi, že bych to udělal.“
„Proč ne třeba zahraniční škola? Kruval nebo Krásnohůlky? Nemůžou jít tam?“
Severus zavrtěl hlavou. „Jména Smrtijedů jsou známá po celé Evropě. Tady na ně mohu alespoň trochu dohlížet a podporovat je. Pokud by vycestovaly za hranice, do země, jejíž jazyk neovládají a nemají tam žádné kontakty, neodvažuji se pomyslet, co by se jim mohlo stát.“
Grangerová si povzdechla. „Vím, že tyto problémy nevyřešíme dnes, ani za jednu noc, nebo vůbec brzy. Ale víte, co se říká – když se chce, všechno jde. Najdeme způsob.“
Severus podobné fráze neměl rád. „Podle mé zkušenosti vždycky všechno nejde.“
„Víte, Severusi,“ zašvitořila Grangerová s hraným veselím, „nejsem si bezpodmínečně jistá, že máte ty správné zkušenosti.“
Na chviličku jeho maska spadla, ale okamžitě získal bezvýrazný pohled.
„Nicméně,“ pokračovala, „jsem unavená a vy musíte být také, takže půjdu domů. Dobrou noc, Severusi.“
Opustila místnost, ale u dveří tiše prohodila: „Mimochodem, mýlíte se. Jste jediný, ale už nejste sám. Ne v tomto. Už nikdy.“
A vyšla ze dveří, po schodech dolů a ven z domu.
Severus dál seděl v místnosti, v její ložnici, a přemýšlel o všem, co řekla. Nezabýval se však tím, o čem mluvili, ale první věcí, kterou zmínila.
Ariadne Carrowová měla noční můru? Grangerová tam šla? Proč jej nevaroval Patron? Byl navržený k tomu, aby vyhlásil poplach, když do dětských pokojů vejde nějaký nezvaný host.
Samozřejmě. Patron spustí poplach, jen když nezvaný host představuje pro děti nebezpečí.
Pokud Severus mohl něčemu věřit, byl to jeho Patron. Její Patron.
Nakonec Grangerová patrně nebezpečná nebyla. Nepředstavovala pro děti žádnou hrozbu.
A možná ani žádný z nich.
Grangerová jej neposlechla, překročila hranice a vytlačila ho mimo jeho komfortní zónu.
Čert aby ji vzal, ale k něčemu to bylo dobré.
Děti spaly nejlépe od jejich příchodu. Strávily hodně času s Grangerovou a nic zlého se nestalo. Dokonce byly posmutnělé, když odcházela nahoru.
Možná… by mohl trošku polevit. Kvůli dětem.
ooOOoo
Hermiona té noci ležela v posteli a nemohla spát. Cosi v ní hlodalo.
Pravda, dal jí konkrétní pokyny, které ignorovala. A pak po ní chtěl, aby odešla, což odmítla. A pak nechtěl mluvit, ale ona ho k tomu přiměla.
Třebaže byla Hermiona spokojená s výsledkem, nepochybovala, že vše bylo naprosto správné, a byla přesvědčená, že za daných okolností byly její akce nutné, cítila v sobě konflikt.
Trošičku.
Efektivně přinutila Severuse Snapea, aby ji zanechal samotnou s dětmi i přes všechny jeho námitky. A přežila.
Hermiona polkla. Udělala správnou věc, že ano? Přinutit Snapea, aby viděl, že jeho způsob není vždy nejlepší, a přimět ho, aby chápal, že ona není nebezpečná.
To bylo správné… že ano?
Další měsíce si budou zvykat oba. Všichni. Mohla se jen modlit, aby jejich osobní urážky celou věc nezničily.
Možná by byl vhodný malý odstup. Jen pro teď.
PA: Vím, že první část byla spíše shrnutím než příběhem, a za to se omlouvám. Raději ukazuji, než říkám, ale věci se musely stát, abychom mohli poskočit do současné doby. Když to spočítám, od začátku do konce tato kapitola zahrnuje šest týdnů.
Pár vás komentovalo fakt, že Harry a Hermiona bez dovolení používají Severusovo křestní jméno. Jde o naivní pokus se s ním nějak spojit. Nezůstalo bez povšimnutí z jeho strany, že o to usilují až moc.
Hermiona je v celé záležitosti velmi nebelvírská, že? A zase spadla do staré léčky a nutí lidi dělat, co si myslí, že by měli. Ne aby dělali, co si oni sami myslí. Chuděra, nemůže si pomoci. Měla bych to vědět, sama jsem taková. Navrch řekněme, že malé postrčení by náš hrdina mohl potřebovat. A pamatujte, že jsme naše kamarády zastihli šest let poté, co jej naposledy viděli. Změnili se z těch, které jsme znali a milovali v HP7.