Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

13 -- Ctnosti a vzhled

„Takže.“ Lupin se na Harryho upřeně zadíval přes stůl u Tří košťat. Harry si nebyl jistý, co čeká, že řekne. Cesta po pěšině z hradu proběhla za nepohodlného mlčení. Předchozího večera se Snape po společné večeři odebral s dopisem do svého pokoje a už nevyšel. Když se Harry ráno vzbudil, byl už pryč a vrátil se až těsně před plánovaným odchodem do Prasinek. Když stoupali po schodech k Velké síni, komentoval celou záležitost s dopisem jedinou větou, a to že James vylíčil události pravdivě, ačkoliv se mu podařilo několik zajímavých skutečností opomenout. Vlastně ještě poznamenal, že na střet s myší už úplně zapomněl. Jakmile se setkali s Lupinem, nezmohl se samozřejmě na nic víc, než drobné vrčené komentáře, kdykoliv se Lupin pokusil zapříst s Harrym rozhovor.

Harry si uvědomil, že Lupin stále čeká. „Co byste chtěl slyšet?“ Pobídl ho.

„Opravdu se profesoru Snapeovi podařilo přesvědčit tě, že nejsem důvěryhodný, nebo se s ním jen snažíš nějak vyjít? Nemáš kolem sebe pach strachu.“

Poznámka o jeho tělesném pachu Harrym lehce trhla. Jako by se Lupin téměř záměrně snažil připomenout, čím je. Usoudil, že se zřejmě jednalo o test, a uvolnil se. „Je to jen kvůli němu,“ řekl.

„Proč?“

Otázka vyzněla otevřeně agresivně. Harryho to mírně otrávilo.

„Protože u něj teď bydlím. Přál si, abych se s vámi nestýkal vůbec. Já vás chtěl vidět, kdykoliv na to budu mít chuť. Udělali jsme kompromis.“

„Bydlím? Co tím chceš říct?“

„Přespávám v jednom z jeho pokojů. Brumbál chtěl, abych byl pod dohledem někoho z profesorského sboru.“

„To je v pořádku, ale se Severusem?!“ Lupinovy oči se nevěřícně rozšířily. „Harry, promluvím si s ředitelem. Určitě ti dovolí přestěhovat se ke mně.“

„Ne.“

Na Harryho tichou odpověď sebou Lupin ucukl, jako by se popálil. „Přece…“ začal. Zarazil se. Harryho odmítnutí ho zjevně ranilo. „Harry,“ zkusil znovu, hlas roztřesený, „já… míval jsi…“

„Pane profesore, prosím! Mám vás radši než Snapea a také vám víc důvěřuju. Věřím vám stejně jako komukoliv jinému, tak se na mě prosím takhle nedívejte. To jen… Brumbál nás se Snapem požádal, abychom se spolu pokusili vycházet. Snažím se o to.“ Harry těžce polknul. „Kdybych to zkusil minulý rok, mohl být Sirius ještě naživu.“

Lupin chvíli seděl mlčky, jeho tvář neprozrazovala žádné emoce. Nakonec přikývl. „Rozumím. Budu to respektovat.“ Na okamžik mu rysy zkroutila grimasa. „Bez ohledu na to, co jsi slíbil, Harry, jsi u mě vždy vítán, když to se Severusem bude k nevydržení.“

„Protože jsem Jamesův syn,“ nedokázal v sobě Harry udržet hořkou poznámku.

Lupin vypadal překvapeně. „Harry, záleželo by mi na jakémkoliv Jamesově a Lilyině dítěti. Ale tebe už znám, mám tě rád pro tebe samotného. Nikdy o tom nepochybuj.“

Harry měl pocit, jako by najednou mohl dýchat volněji. „Děkuju, pane profesore,“ řekl tiše. „Myslím, že jsem to potřeboval slyšet.“

Lupin se natáhl přes stůl a krátce položil ruku na Harryho předloktí. „Příliš mnoho lidí tě miluje pro to, čím jsi, namísto toho kým jsi. Vím to. Nejsem jedním z nich.“

„Díky.“ Harry poklesl v ramenou. „Sirius mi tolik chybí.“

Lupin přikývl. „Mně také.“

„Kdybych se jen do všeho nevrhal po hlavě!“

„Kdyby se jen on do všeho nevrhal po hlavě!“ Pokáral ho Lupin. „Harry, dobře mě poslouchej. Nebudu tvrdit, že nic z toho nebyla tvoje vina. Něco nepochybně ano. Ale vím, že každá tvá vlastnost, která tě nakonec vedla k tak unáhlenému rozhodnutí, jím byla do určité míry podporována a u něj byla přinejmenším ve stejné míře přítomna také. Chápeš, co se snažím říct?“

Harry mlčky přikývl, měl strach, že ztratí kontrolu, když promluví.

„Obdivuji, jak se snažíš napravit situaci se Severusem. Kdyby alespoň někdo z nás věnoval takovou pozornost svým slabostem, když jsme byli ve tvém věku, mohlo být mnoho věcí jinak.“

Harry znovu přikývl. „Děkuji,“ dostal ze sebe.

„Harry…“ Lupin zaváhal. „Jsem profesor Lupin v Bradavicích během školního roku,“ řekl pevně. „Po zbytek času… Byl bych rád, kdybys mi říkal Remusi.“

Harry cítil, jak se mu přes slzy, které se stále zrádně pokoušely překonat hráze a rozběhnout se po tvářích, roztahují koutky v širokém úsměvu.

„Děkuji… Remusi,“ řekl. Vyslovit to jméno bylo zvláštní. „Remusi,“ zkusil znovu. Úzkostlivě se zadíval na Lupina. „Vážně bych tohle neměl zmotat a říct ti tak ve třídě!“ Představa, kterou to vyvolalo, mu nepatrně pomohla setřást smutek. Usmál se.

„Slibuju, že za to Nebelvíru moc bodů nestrhnu,“ zasmál se Lupin. „Budu se ovšem muset tvářit, že mě tvá drzost příšerně šokovala.“

U jejich stolku se objevila madam Rosmerta se dvěma máslovými ležáky, kusem chleba a sýrem.

„Koho to tu máme, Remus Lupin!“ Vykřikla. „Harry mě nevaroval!“

„Víš, že vždycky rád zajdu bez ohlášení,“ poškádlil ji Lupin. „Nic tvou úchvatnou tvář nezkrášlí tolik jako překvapený ruměnec.“

„Což je jediný způsob, jakým ho tam ty můžeš vehnat,“ vrátila mu madam Rosmerta ostře, ale její kousavou odpověď doprovodil přátelský úsměv. „Jsi zpátky ve škole?“

„Na rok.“ Mrkl na ni. „Takže si budu moci užívat tvé oslnivé společnosti, kdykoliv se mi zamane.“

„Pokud se tak stane mezi večeří a druhou ranní v den, kdy nepotřebuješ být k dispozici studentům.“

Lupin si povzdechl. „Doslovná jako vždy.“

Madam Rosmerta se usmála a vyskládala jim půllitry i jídlo na stůl. „No, ať je to tedy brzy!“ S tím odcupitala obsloužit zákazníka u baru.

Lupin se obrátil na Harryho. „Vážně, minulé jaro mi začínalo… vadit, že on je Sirius a já ‚profesor Lupin‘. Což samozřejmě neznamená, že zapomenu, že jsem tu ten dospělý, jak se často stávalo jemu. Můžeš mě brát jako strýčka spíš než jako kamaráda.“

Harry odvrátil pohled. „Minulý rok se na mě naštval, když jsem se s ním odmítl setkat v Prasinkách,“ přiznal.

„Cože?“ Zvolal užasle Lupin.

„Řekl, že James by to udělal.“

Lupin vypadal pobouřeně. „Ano, James by to opravdu zřejmě udělal. Byl odvážné, nerozumné dítě bez zkušeností, které si s sebou neseš ty. Neměl ponětí o ztrátě nebo smrti, nedotkly se ho blíže než v příbězích z Denního věštce, a vše, co si zamanul, dostal na stříbrném podnose. Mohl se přetrhnout, aby vyčenichal, kde číhají největší potíže.“ Lupin truchlivě zavrtěl hlavou. „Drahý, přátelský, chytrý Sirius. Také impulzivní, lehkomyslný, umíněný…“ povzdechl si. „Každý člověk má své dobré stránky stejně jako špatné. Strašně mi chybí.“

„Co vidíš jako mé špatné stránky?“ Zeptal se Harry přímo.

Lupin si znovu povzdechl, ale opravdu se zamyslel. Nakonec řekl:

„Bezhlavě riskuješ a jsi náladový. Býváš mrzutý, ačkoliv se obvykle dokážeš kontrolovat dost na to, abys přešel od křiku k činům, které by se pak nedaly zvrátit. Máš v sobě ojedinělou kombinaci přílišného a příliš malého sebevědomí. Jsi nedůvěřivý a často držíš věci v tajnosti. Dokážeš nenávidět, až je to děsivé, ačkoliv ne lehce. Odkládáš věci.“ Zadíval se zvědavě na Harryho. „Zahrnul jsem všechno?“

Harry pokrčil rameny. „Ta věc s nenávistí by mě nenapadla, ale hádám, že máš pravdu. Zapomněl jsi na přílišnou hrdost a tvrdohlavost.“

Lupin mávl rukou. „Obojí jsou negativní projevy síly. Stejně jako lehkovážnost. Znáš to přísloví, že plevel je jen rostlina, co vyrostla na špatném místě? Povahový nedostatek je kladná vlastnost uplatněná v nevhodný moment. Odvaha se v nevhodný čas mění v nerozvážnost. Nezávislost je na špatném místě pýchou, arogancí nebo přílišnou uzavřeností.“

Harry kývl, že chápe.

„Malé cvičení,“ řekl Lupin a odtrhl kus chleba. „Vyjmenuj přednosti někoho, koho nesnášíš.“ Ukousl si. „Draca Malfoye,“ navrhl.

„Třeba… je chytrý?“

„To mohu jako jeho bývalý učitel potvrdit. Pokračuj.“

„Er… kreativní.“

„Ano.“

"Ví, co chce?"

„Ano.“

Lupin Harryho stále sledoval s očekáváním. Harry nakonec pokrčil rameny. „To je vše, co mě napadá.“

„Hm. Dobře, pojďme se na to podívat jinak. Co jsou chyby mladého pana Malfoye?“

„Je rozmazlený a arogantní a krutý. Je bigotní a patolízal-“

„Skutečně? Co jsem viděl, vždy stojí v čele své skupinky.“

„To jo, ale jakmile je kolem kdokoliv trochu mocnější, klečí u jeho nohou.“

„Zjevně ne kdokoliv. Brumbálovi stěží projevuje respekt.“

„Tak komukoliv, kdo mu může poskytnout moc na oplátku.“

„Aha. Takže je přizpůsobivý, vynalézavý a vnímavý?“

Harry se zašklebil. „Asi.“

„Pojďme si projít zbytek tvého seznamu. Přišel bys na pozitivní stránku k ‚rozmazlený‘ a ‚arogantní‘?“

Harry chvíli žvýkal chleba se sýrem a přemýšlel. „Sebevědomý a vyrovnaný?“ Řekl nakonec.

„Trefné,“ souhlasil Lupin. „Přeskočíme ‚krutý‘ – k tomu nedokážu vymyslet nic ani já… Ne, samozřejmě, že dokážu. James a Sirius se často chovali krutě. Je cílevědomý, aktivní a silný… všechny tyto vlastnosti mě k Jamesovi a Siriusovi poutaly, když se zrovna neprojevovala jejich negativní stránka.“ Zaváhal. „‘Bigotní‘ je možná ta nejtěžší. Nemusíš se snažit přijít na dobrou stránku této vlastnosti obecně, zkus se zamyslet pouze na Dracem.“

Harry zíral na svůj máslový ležák, jako by to byla křišťálová koule. Neviděl nic dobrého na tom, když Draco nadával Hermioně do mudlovské šmejdky a doufal, že bude jednoho dne zabitá. Blonďatý zmijozel dokázal nejvulgárnějším způsobem vyjádřit všechnu zastřenou nenávist svého otce… Najednou to měl.

„Draco je loajální vůči své rodině a zásadám, které mu odmalička vštěpovali.“

„Přesně.“ Lupin dopil svůj ležák. „Draco je úžasně zásadový, svým zvráceným způsobem. Jeho morální kodex je stejně silný, jako kteréhokoliv nebelvíra – jen je místo hodnot, které uznáváš ty, nastavený na uchování postavení své rodiny. Ve skutečnosti mě velmi znepokojoval. Párkrát jsem se přistihl, jak doufám, že ho před jeho minulostí zachrání pubertální rebelie. Zlepšil se nějak?“

„Minulý rok byl horší.“

„Třeba uvěznění jeho otce pomůže. Není to pravděpodobné, ale s Luciusem z cesty třeba v rodině dostanou prostor lepší vlivy.

„Nebo to jeho nenávist jen utvrdí.“

„Také se mi to jeví pravděpodobnější,“ přiznal Lupin.

Pět minut před jednou vyrazili ke krámku s kouzelnickým gala oblečením. Snape tam dosud nebyl, tak mu Remus pro ukrácení čekání vybral na vyzkoušení několik hábitů.

„Nemusíš zůstávat,“ zavolal Harry z kabinky.

„Ovšem že musím. Neměl bys být ponechán bez ochrany. Kromě toho chci vidět, jak budeš vypadat v té zelenozlaté.“

Harry se prohlížel v zrcadle. Stále vypadal jasně jako Harry Potter, ale postřehl ve svém vzhledu nepatrné změny. Když se postavil vedle Remuse, bylo zjevné, že se za poslední měsíc vytáhl. Jeho odraz ale ukazoval i jiné změny. Jeho rozčepýřené hnízdo se nahoře trochu ukáznilo, i když kolem uší se mu vlasy stále kroutily. Ofina mu padala do očí. Harry ji odhrnul stranou a zůstala tam, ale byla nějak těžší.

„Myl jsem si je včera odpoledne,“ zamumlal. „Copak se budu muset sprchovat každé ráno?“ Podíval se znovu, ale usoudil, že jeho vlasy nevypadají špinavě. Možná takové na pohmat mají být. Část ofiny mu sklouzla zpátky do očí. Potřásl hlavou a odhodil ji stranou. Rysy v obličeji se mu zatím příliš nezměnily.

Přetáhl si přes hlavu tričko, ustoupil od zrcadla a zadíval se na své tělo. Možná vypadám trochu jinak, ale kdo ví. Normálně si sám sebe takhle neprohlížím. Prodloužil se mi hrudník? Těžko říct, když jsem tak vychrtlý.

Zkroutil se v pase a snažil se prohlédnout zezadu. Navzdory Snapeově nesouhlasu na sobě měl Ronovy džíny, takže na něm kalhoty směšně nevisely, ale ani mu vyloženě nepadly a místy byly skoro prodřené. Povzdechl si, vyklouzl z nich a natáhl se pro zelený hábit.

„Remusi?“ Zavolal.

„Jsem tady. Potřebuješ něco dalšího?“

„Jen jsem si říkal… Snape říká, že je mudlovské oblečení obscénní.“

K Harryho úlevě se Remus zasmál. Harry nečekal, že by Snapeův přístup mohl být mezi kouzelníky v jeho věku samozřejmostí. Všechny Weasleyovy děti mají nějaké mudlovské oblečení a jejich rodiče jsou ještě starší. A Remus sám kalhoty taky nosí. „Takže si nemyslíš, že v džínách ‚vystavuju svůj zadek‘?“ Zavtipkoval.

„Dítě, máš velmi pěkné pozadí a úchvatné oči a za pět deset let ti nepochybně žádná sukně neodolá. A teď prosím vyřiď svému příliš dominantnímu despotickému hostiteli, že mě chlapci tvého věku nepřitahovali od doby, kdy jsem sám jedním byl, ano?“

Harry byl neskutečně vděčný, že se nachází v úkrytu kabinky, kde Remus nemůže vidět ani změny výrazů v jeho obličeji ani horkost, která se mu rozlila po tvářích. Když měl pocit, že se může pokusit o nevzrušený tón, zavolal zpátky, „To bylo ‚ano‘.“

„Cože?“

Harry si kolem sebe uhladil záhyby hábitu. Vypadal na něm dobře, ale nebyl si jistý, zda snese něco, co jeho už tak nápadné oči takhle dramaticky zvýrazní. „Myslíš si, že se v riflích vystavuju.“

„Rozhodně. Nejsem ale přesvědčený, že je to špatná věc – měl bys být dost starý na to, aby ses dokázal vypořádat s návrhy, kterých se ti od tvých vrstevníků může dostat.“

Harry vyšel ven. Remus ho nechal přejít na druhou stranu obchodu a zpátky. „Sev udělá nejlépe, když to rovnou vzdá,“ zasmál se. „Budeš mít obdivovatele bez ohledu na to, co budeš nosit.“

„Nevím…“ zamumlal Harry.

„Harry, máš vůbec ponětí, co to dělá s tvýma očima? Poznal bych, že jsi Lilyin syn z druhé strany famfrpálového hřiště.“

„V blízkosti famfrpálového hřiště nic zeleného nosit nehodlám,“ řekl Harry prudce.

„Aha, chápu. Kolejní barvy?“ Posmutněle se usmál. „Časem tahle asociace vybledne. I tak, neboj se nosit zelenou – byla by škoda se jí vzdát.“ V očích se mu usadil vážný výraz. „Harry…“ začal zdráhavě.

Oba obrátili hlavu ke dveřím, když stvoření, které je hlídalo, zacvrlikalo jako cvrček. Úzkým vchodem dovnitř právě proklouzl Severus Snape. „Potom,“ broukl tiše Remus.

Snape si jich všiml okamžitě. Zamířil k Harrymu, jako by Remus neexistoval.

„Velmi atraktivní, Harry. Ladí ti k očím.“

Harry se snažil nemyslet na to, že Snape právě okomentoval jeho vzhled, navíc kladně. „Jo,“ zamumlal. „Právě jsme o tom mluvili.“

Jeho otec vrhl na Remuse pohled, který znervóznil i Harryho. Zdálo se, že Remus je vůči němu imunní.

„Podívejte,“ řekl Harry. „Jestli mi vy můžete říct, že mi jde k očím, může snad i on nebo ne? Nevidím v tom problém.“

„Tak proč jsi rozrušený?“ Dožadoval se útočně Snape.

„Já…“ Harry vzdal snahu vložit se mezi něj a Remuse. „Nemám rád, když si lidé mých očí všímají.“

„Proč?“ Snapea jeho odpověď zjevně udivila. Remus si pro sebe zamyšleně přikývl.

„Nemám rád, když si lidé všímají mých očí nebo mé jizvy nebo… nebo mě. Vypadám divně. Lidé vědí, kdo jsem, jakmile se na mě podívají a pak si myslí, že okamžitě vědí, jestli mě mají rádi nebo ne a...“ Harry polknul. „Prostě mám radši anonymitu.“

Oba muži chvíli mlčeli.

„Dobře,“ promluvil nakonec Snape. „V tom případě ti možná můžeme najít něco v myší hnědé.“

„Skvělý nápad,“ souhlasil Remus, sarkasmus jen o chlup méně patrný. „Vteřinku, Harry – myslím že jsem něco takového zahlédl támhle vzadu mezi pracovními hábity.“

Po dalších pět minut mohl Harry sledovat, jak spolu jeho otec a Remus Lupin svorně spolupracují, sjednoceni společným cílem obléci Harryho do nejodpornějších hábitů, jaké byly v obchodě k dostání. Když se soukal ze třetího – jakési špinavě béžové věci s početnými záhyby zjevně navrženými tak, aby se oděv pohodlně přizpůsobil uživateli s obvodem pasu konkurujícím tomu strýčka Vernona, Remus si povzdechl. 

„Nemá to cenu, Harry,“ zavrtěl zachmuřeně hlavou.

Snape se ušklíbl. „Profesor Lupin má pravdu. Stále je poznat, že jsi Harry Potter.“ S oběma obočími vysoce zdviženýma si znovu pozorně prohlížel pohoršující hábit. „To už se rovnou můžeš vzdát a dát souhlas k řádnému oděvu.“

Harry se zasmál a vrátil se ke zkoušení věcí, které předtím vybrali s Remusem. Nakonec Harry skončil se zeleným hábitem, dalším tak rudým, že vypadal téměř černý až na místa na záhybech, kde se přímo lámalo světlo a látka se zaleskla jako rozžhavené uhlí. Kromě toho mu Remus našel několikery černé a šedé kalhoty, které Snape prohlásil za přijatelné, a pár bílých a černých košilí, pak se s Harrym rozloučil a zamířil ke dveřím. Snape přidal ponožky a spodní prádlo, které Harrymu připomínalo kraťasy, jaké nosí na závodech cyklisté, s tím, že tyto byly utkané z přírodních vláken – některé z bavlny, jiné z hedvábí. Po zaplacení Snape požádal, aby byly jejich nákupy doručeny do hradu, a zavedl Harryho do vedlejšího obchodu koupit jedny pevné a jedny lehčí vycházkové boty.

V apatyce si Harry nakoupil potřebné přísady do lektvarů a základní toaletní potřeby. Čekal, že poté zamíří zpět do hradu, ale Snape ho vedl zpátky po ulici, odkud přišli.

„Neměli bychom být na večeři zpátky?“ Zeptal se Harry.

„Zbývá dost času, abychom si stihli zajít na skleničku,“ odpověděl Snape.

„Vážně si myslím-“

„Snad se nebojíte, že budete muset absolvovat cestu zpátky za soumraku, Pottere, nebo se mýlím?“

Harry už se chtěl ohradit proti oslovení „Pottere“, když si vzpomněl, že jsou na veřejnosti. Snape mohl mít důvod jít s ním na místo, kde bude více svědků.

Před Třemi košťaty potkali podrážděně vyhlížející profesorku McGonagallovou.

„Tady jste! Profesor Brumbál se zjevně domnívá, že potřebujete na cestu do Bradavic doprovod. Tak pojďme.“

„Jsem více než schopný ochránit kluka bez vaší asistence, McGonagallová. Budeme zpátky, než začne večeře.“

„Profesore Snape,“ odpověděla přísně McGonagallová, „ředitelovy pokyny zněly jasně. Vracíme se hned.“

Snape zavrčel, ale obrátil se a vyrazil na cestu k Bradavicím před nimi. Harry přemýšlel, zda bylo celé setkání předem naplánováno pro neviděného diváka – například někoho, kdo by mohl očekávat, že mu Snape Harryho vydá. McGonagallová obrátila pozornost k Harrymu vedle sebe.

„Dobrý večer, pane Pottere. Doslechla jsem se, že po zbytek léta zůstanete v Bradavicích.“

„To je pravda,“ souhlasil Harry. „Zatím jsem vás nepotkal.“

„Obávám se, že se ve škole během letních měsíců příliš nezdržuji. Zítra znovu odcházím a nevrátím se dříve než týden před začátkem vyučování. Doufám, že s vámi jedná přiměřeně slušně?“

Střelila na Snapeova záda před nimi nesouhlasný pohled. Harry se cítil zavázán muže bránit.

„Ale jo. Zatím to bylo v pohodě.“

„Dobrá. Však máš na škole přátele, Harry, i během léta.“

„Ano, paní profesorko.“ Ztišil hlas. „Profesor Lupin to už také zmínil.“ Byl si jistý, že ho mistr lektvarů zaslechl, ale Snape to nedal najevo. Po zbytek cesty šli většinou v tichosti, dokud nedorazili k bráně. Ve vstupní síni Harry kývl na McGonagallovou.

„Uvidíme se u večeře, paní profesorko.“

Snape odměřeně kývl. „Minervo.“

Svižně vyrazil ke schodům do sklepení, Harry ho následoval. O schodiště níže Snape promluvil.

„Takže Lupin ti řekl, že by tě chránil, je to tak?“

„Před vámi, přinejmenším,“ odpověděl Harry. „Neříkejte, že vás to překvapuje.“

„To slovo bych užil jen v případě, že by se opravdu rozhodl cokoliv udělat.“

Harry si umyl vlasy pomocí přípravků, které si přinesl z apatyky, a vzal si na sebe zelený hábit. Když vyšel, Snape už na něj čekal. Snape vstal. Obešel Harryho a souhlasně přikývl.

„Mnohem lepší.“ Pokynul ke dveřím. „Pamatuj, že je léto. Během večeře bude přítomný pouze personál. Rád bych věřil, že se v přítomnosti studenta budou všichni chovat podle nejvyšších standardů, ale to je stěží pravděpodobné. Nicméně očekávám přijatelný standard chování od tebe. Je to jasné?“

„Jasně,“ obrátil Harry za Snapeovými zády oči v sloup. Snape se otočil.

„Prosím?“

„Ano, pane, je to jasné,“ řekl Harry.

Snape ho přelétl očima. „Lepší,“ řekl úsečně. „Ačkoliv na tvém tónu by se stále dalo pracovat.“

Harry ho ignoroval.

Harry vstupoval do Velké síně s očekáváním, že večeře se buď ukáže být nudou pohřební záležitostí, nebo matoucí směsí dospěláckých vtipů pro zasvěcené, ale než se stačil rozhlédnout, běžela mu vstříc známá postava s nepřirozeně šarlatovými vlasy.

„Harry!“ Pozdravila ho.

Harry zjistil, že mu objetí od Tonksové vůbec nevadí, a to ani když mu u toho stála na palci.

„Promiň! Jak se máš? S ministerstvem už je všechno v pohodě. Promiň, že to včera bylo tak odměřené, ale to je součástí mojí práce.“ Ustoupila a zakřenila se na něj. „Vypadáš úchvatně! Na co ses tak nastrojil?“

„Na večeři,“ vložil se chladně Snape. „Někteří lidé to tak dělávají, slečno Tonksová. Posaďte se, pane Pottere.“

Harry na Tonksouvou spiklenecky mrknul, v odpověď se na něj ušklíbla, pak se posadili u konce jediného jídelního stolu v síni. Tonksová seděla naproti o pár židlí blíže ke středu nedaleko od Brumbála. Během večeře všechny ujistila, že byl Harry očištěn a není nadále veden jako podezřelý, ačkoliv možná ještě bude třeba podat formální výpověď.

„Kdy má Popletal v plánu informovat mudlovského ministerského předsedu?“ Zeptal se Snape.

Tonksová vypadala ustaraně. „Prohlásil, že je záležitost stále v průběhu šetření… Problém je, že nikdo neví, komu byla přiřazena, takže to pořád musí být ve stádiu vyjednávání.“