Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8.

Úterý, 30. srpna

15:30 – Yorkshire…

No toto!

Opravdu jsem nečekal, že Grangerová vezme náš rozhovor vážně a znovu se tu objeví. Mýlil jsem se, objevila.

Tentokrát jsem byl v garáži. Rozmýšlel jsem, zda znovu nesednout do otcova auta a neprojet se, ale přiznám se, že se trochu bojím řídit sám. A s otcem do auta znovu nenasednu, protože jeden z nás by určitě nepřežil. Raději jsem trávil dopoledne vymýšlením jistých způsobů zakouzlení jeho auta. Nebo spíš mého, protože on už ho používat nebude.

Je teď černé, červená auta mě neberou.

Vzpomínám si na upravené vozidlo Artura Weasleyho, jistě, ale nepotřebuji nutně létající auto. Neviditelnost by však mohla být užitečná. V novinách jsem četl hodně příběhů o parkovacích lístcích. Hodilo by se umět vyvarovat se potíží.

Uvažoval jsem o tom, jak by se dalo udělat, aby auto na zmáčknutí knoflíku změnilo tvar a velikost, když se ve dveřích objevila Grangerová a krátce zaklepala.

„Doufám, že neděláte nic, co potřebuje povolení odboru zneužívání mudlovských výtvorů.“

Instinktivně jsem schoval hůlku. „Jen trocha kosmetických úprav, nic víc.“

Podrážděný jejím vyrušením jsem zavřel dveře auta. Zdalipak si dovolí předat mě úřadům?

„Řídíte?“ zeptal jsem se nenuceně, abych vypustil trochu toho popuzení. Ano, vidí se jako místní vševědka, samozřejmě. Jak jsem mohl zapomenout? Pořád mám noční můry.

Podívala se na auto a ha! Věděl jsem, že to uvidím! Tváří jí proběhl záblesk zděšení a rozhodně zavrtěla hlavou. „Ne,“ pravila. „Nikdy jsem se k tomu nedostala.“

Budiž zde zaznamenáno – vsadím se o cokoliv, že do pár týdnů začne Hermiona Grangerová chodit do autoškoly!

„Škoda,“ povzdechl jsem si významně. „O hodně přicházíte.“ A tak bylo semínko zasazeno.

Prošel jsem kolem ní do zahrady a stěží zakrýval úšklebek. Jen jsem doufal, že po mně nebude chtít ukázku, protože pak by vše vyšlo najevo a ona by zjistila, že jsem nikdy nejel ani na trojku, nebo že jsem neprovedl žádný jiný manévr než rozjetí a zastavení. Ano, a brždění.

„Musím říct,“ začala, když šlapala za mnou, „že z tohoto domu je velkolepý výhled.“

Pohlédl jsem na ni trochu znechuceně. „Ano,“ prohodil jsem suše, „a představte si, jak nádherný to bude výhled, až se dům konečně propadne na pláž.“

„Ještě máte trochu času,“ odhadla a přeměřila si vzdálenost mezi domem a krajem útesu. „Můžete zkusit nějaká kouzla, abyste zastavil erozi.“

„Jak už jsem vás zasvětil při dřívější příležitosti, je mi jedno, co se stane s tímto domem. A nemyslím, že otec vydrží nějak významnou dobu.“

Zaskočilo ji to, nevím však proč. Řekl jsem upřímnou pravdu. Může ji vzít nebo nechat tak.

Zvedla obočí a odvrátila zrak, jako by moje prohlášení neschvalovala, což jsem do nynějška považoval za dané. Víc než to, její postoj jako by říkal ‚tomu vy prostě nerozumíte‘.

Zvedla se ve mně bublina despektu. Zda k ní, ke mně, nebo tomuto místu jsem nevěděl. V každém případě jsem se jí neomaleně zeptal: „Proč u všech všudy dobrovolně trávíte čas tady? Chcete vědět, co vidím já, když se rozhlédnu po tomto – jak jste to sama definovala – ‚opuštěném a bohem zapomenutém místě‘?“

„Co vidíte?“ zeptala se klidně.

„Vidím zánik. Vidím nezdar. A vidím bezvýznamnost nás všech.“

Chvíli mlčela a pak řekla: „Vidím to samé, ale mě toto místo zvláštně uklidňuje. Někomu může připadat skličující a pesimistické, ale pro mě je podivně osvobozující cítit bezvýznamnost a bezmocnost.“ Pohlédla na horizont a pokračovala odvážněji. „Dává mi to odvahu říct: ‚Moje manželství skončilo rozvodem, sakra, no a co!‘.“

No, tak na to jsem nevěděl co říct. Zvláštně se usmívala, až jsem si musel říkat, jestli jí nestraší na cimbuří a já si toho nikdy nevšiml. Jen jsem pokrčil rameny a nesouhlasně zavrtěl hlavou. V té chvíli však se z domu ozvalo volání a zachránilo mě před odpovědí.

„Severusu?“ zakřičel otec. „S kým si to vykládáš?“

Zasténal jsem a neochotně přešel zahradou k zadnímu vchodu. Snesl jsem ho tam už dřív, na jeho žádost, a posadil ho k otevřeným dveřím.

Kývl jsem na Grangerovou, aby vešla do obývacího pokoje za mnou. Věděl jsem, že kdybych si jej nevšímal, jen by ho to podráždilo. „Otče, pamatuješ si na paní -“

„Tož ba, že si pamatuju!“ reagoval útočně. „Eště ně hlava slúží!“

Pravděpodobný příběh.

Natáhl ruku a Grangerová vykročila, aby ji přijala.

A pak…

No… Dobrý bože…

Otec bezelstně pronesl: „Tož ťa rád zaséj vidím, Lily. Dlúho sme sa neviděli.“

Nepřeháním, když řeknu, že jsem bezmála zcepeněl.

Srdce se mi bolestí zastavilo, až jsem se přikrčil.

Grangerová se na mě bezmocně otočila s hrůzou vepsanou ve tváři, ale nenašel jsem hlas. Jako by mi hlasivky svírala železná ruka a jazyk se změnil v kámen.

Když se mlčení prodloužilo na neúnosnou úroveň, slabě se ozvala: „Ach, ne, pane Snape, jmenuji se Hermiona Weas… Grangerová.“

Otec se zatvářil nelíčeně zmateně a začal se omlouvat. „Tož to sa omlúvám, byl sem si istý…“

Grangerová přikývla a zneklidněně ustoupila, ani se na mě nemohla podívat. Otec se však ke mně otočil se zamyšleným výrazem.

„Co ta cérka Lily, co ste si spolu hráli, gdyž ste byli švrčci?“

Je mrtvá a já jsem jí podepsal ortel smrti.

Zvládl jsem jediné – dokázal jsem se spontánně nepřemístit z místnosti a nejspíš i z veškerého bytí. Což, bohužel, nebylo příliš prozřetelné, takže jsem mohl jen zbytečně hledat slova. Zbytečně je to rozhodující slovo.

Grangerová předešla mému pokusu o blábolení: „Pane Snape, máte opravdu rozkošný dům. Říkala jsem, ehm, Severusovi, že výhled je velkolepý. Opravdu bere dech…“

„Tož ba, sem tu žil, gdyž jsem byl ogar! Ne zrovna tadyk, ale…“

Vypnul jsem, protože jsem věděl, že bude následovat přikrášlený, polozapomenutý, neobyčejný příběh jeho dětství o tom, jak vyrostl v přímořském městě Holderness, což byl, po pravdě řečeno, příběh chudoby, útrap a skutečné bídy.

Kdyby ten život byl ták báječný, proč by odcházel?

Kéž by nikdy neodešel. Kdyby neodešel, nemohl by se setkat s mojí matkou a já se nemusel nikdy narodit.

Možná krapet melodramatické, ale právě teď to tak cítím.

Nevěděl jsem, co jiného dělat, tak jsem je opustil.

A zatímco mezi těmi dvěma narůstalo nadšení z jejich společného zájmu, já se vytratil do tichého koutu a píšu tu tento zápis. Zaslechl jsem, jak se přední dveře otevřely a zavřely, takže předpokládám, že Grangerová zmizela.

Měl bych na takovéto okamžiky být lépe připravený. Příliš jsem si zvykl, že všichni všechno ví, ale zároveň nikdo nic neříká.

Otci jsem vždycky sděloval jen nezbytně nutné věci, nebylo třeba jej seznamovat s celým mým životem. Mám za to, že když se nikdy neobtěžoval potulovat se kolem, aby si zjistil něco víc sám, proč k němu teď být zdvořilý a otevřený a vstřícný?

A na další úrovni, proč bych měl něco říkat? Jen by ho to víc zmátlo. Ačkoliv by nejspíš zapomněl, že nějaký takový rozhovor proběhl.

Časem.

Ale obávám se, že skutečná pravda je jiná. I kdybych chtěl, nedokážu se přimět zformulovat a vyslovit, čím jsem si prošel. Holá skutečnost je, že jakkoliv vyčítám otci, co v minulosti provedl, co jsem provedl já sám, je mnohem, mnohem horší.

Exponenciálně horší.

A… kdybych na to zapomněl, byl bych tím největším pokrytcem kráčejícím po zemi.