Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hermiona měla problém vstát. Kromě toho, že byla nesmírně unavená, ocitla se před něčím, co muselo být tím nejrozlehlejším sídlem, které kdy od dovolené se svými rodiči v Itálii viděla - a v těch nikdo nežil. Očekávalo se, že bude bydlet v tomto obrovském, starém, nepraktickém, prostě... grandiózním domě? Setrvejme u té myšlenky. Nemohlo se tomu říkat dům - označení zámek bylo příhodnější. Nebo možná hrad. Ano, hrad dost odpovídal vzhledem k tomu, že to bylo postavené z kamene.

Stála ve vstupní hale. Už sem by se vešlo celé Doupě a přitom by místnost zůstala prostorná. Spirálovité schodiště jen zdůrazňovalo velikost prostoru, téměř si byla jistá, že je celé z mramoru - a ta podlaha! Kdo kdy viděl, aby byla podlaha tak grandiózní? Dokonale temně černá, protkaná žilkami, které klidně mohly být stříbrné, a nablýskaná do dokonalého lesku. Bála se na ni stoupnout, že uklouzne a udělá ze sebe blázna.

Pak vzhlédla. Nad ní visel obrovitánský lustr, zřejmě z čirého křišťálu o váze tisíce liber - možná i víc. Není divu, že byl Manor nezakreslitelný... Kdyby někteří sběratelé měli ponětí, co se tu nachází, bylo by to pryč dřív, než řekne Accio!

Ale lustr ještě nevystihoval strop. S mramorem obloženými stěnami vytvářel úchvatný obraz. Na stropě. Hermiona věděla, že civí s pusou dokořán, ale nemohla si pomoct. Bylo to prostě velkolepé. Nejbližší příměr, na který dokázala ve svém šoku přijít, byl, že to vypadá podobně jako Michelangelova malba na stropě Sixtinské kaple. "Co proboha..." zašeptala fascinovaně.

Téměř cítila, jak se Draco vedle ní usmívá. Neměla sílu se pohnout. "Namaloval to v polovině patnáctého století současník Michelangela. Zadala mu to moje pra-pra-pra..." Hermiona kývla, "prababička a pak mu vymazala paměť." Hermiona konečně odvrátila pohled od obrazu a pozvedla obočí. Zvedl ruce ve smířlivém gestu a pokusil se vypadat nevinně. "Co je? Byl to mudla. Jestli to pomůže, od té doby měl vždycky na stole chleba, ačkoliv celou dobu netušil, odkud se bere. Ne všichni moji předkové se k mudlům chovali špatně."

Hermiona se zachichotala a zavrtěla hlavou. "Umím si představit, že o tomhle místě víš spoustu příběhů," poznamenala s povzdechem.

Draco mrzutě pokrčil rameny. "Vyprávěl mi je otec. Měl pocit, že bych měl znát každičkou věc v tomhle domě. Vtipné je, že tomu tak je; ne proto, že chtěl, ale protože mě to bavilo."

Přikývla a náhle se zamyslela nad tím, jak těžké muselo být postavit se otci, postavit se proti všemu, v co kdy věřil nebo ho učili věřit... Překvapeně mrkáním zahnala slzy. Proč je najednou tak citlivá? To musí být premenstruční syndrom. Někdy ji to do krve rozčilovalo... Cha, dalo se to vzít doslova. "Takže," pronesla nahlas, "ukážeš mi můj pokoj?"

Koutek Dracových úst se pozvedl a mladík kývl. "Samozřejmě, nejspíš si chceš vybalit."

Hermiona ho následovala po schodišti nahoru. Ve skutečnosti úplně zapomněla, že ji něco takového čeká. Koneckonců měla v hlavě spoustu jiných věcí... Jako třeba zjistit, co k Dracovi cítí. Bylo to jednoduché, když množství pocitů vévodila nechuť, bylo to snazší, když tu byla nenávist. Po odhalení jeho role špeha se to trochu zkomplikovalo, ale teď...

Teď to zkrátka bylo...

Značně, obrovsky, nepopiratelně těžší rozklíčovat své pocity. Na jednu stranu to byl pořád Draco. Pořád měl předsudky vůči mudlorozeným, přinejmenším v politické rovině, pořád neměl rád Weasleyovy... Byl to prostě... Draco. Draco Lucius Malfoy. Copak nebyl především synem svého otce? Připouštěla, že s Luciem Malfoyem se nikdy nesetkala; ale Harry ano a ten řekl, že byl... teda fakt... něco.

Na druhou stranu...

"Hermiono?" oslovil ji Draco. "Jsme tady..."

Hermiona se na něj usmála a rozhlédla se po místnosti. Naštěstí nebyla tak rozlehlá jako vstupní hala, to je třeba zdůraznit. Strop byl ve výši jen jednoho/jeden a půl patra, asi tak okolo patnácti stop (čtyři a půl metru), a podlaha byla ze dřeva - ne z mramoru jako u vstupu. Naštěstí, pomyslela si, když vzhlédla, nebyla na stropě žádná malba... I když okno sahalo téměř až ke stropu - a zahrnovalo dokonce výklenek k sezení.

Uprostřed místnosti stálo obrovské, jakoby královské lůžko s baldachýnem, které přivedlo Hermionu k myšlence, jestli v něm nezabloudí; ale rozhodně působilo pohodlně. Povlečení bylo v tmavě zelené barvě - její oblíbené, navzdory spojení se Zmijozelem.

Zbytek místnosti působil celkem jednoduše - alespoň v porovnání se vstupní halou a tím, co viděla cestou sem, což samozřejmě nebylo moc. Byla příliš ponořená do svých myšlenek, než aby vnímala víc než základní nádheru tohoto místa, které označovala - minimálně ve své hlavě - jako hrad.

"Díky," řekla, popošla k posteli a přejela dlaní po přikrývce. Nebylo to hedvábí, jak si původně myslela, ale jemná bavlna, což bylo podle jejího názoru lepší. "Díky," zopakovala a dodala, "za všechno." Vrátila se ke dveřím, kde stál. Otočila hlavu doprava, nacházely se tam troje dveře. "Kam vedou tyhle?" zeptala a zamířila k nim.

Dracova ústa se zformovala do náznaku úsměvu. Následoval ji a otevřel první dveře. "Tvůj šatník," řekl a stěží jí dal čas uvědomit si velikost prostoru - naštěstí šlo jen o jednoduchou místnost s dřevěnou podlahou a obložením. Přešel k dalším dveřím. "Tyhle vedou do obývacího pokoje, který je spojený s mým pokojem." Hermiona se zarděla, ale doufala, že si toho Draco nevšimne. Krátce nahlédla do otevřených dveří, než se přesunuli k těm posledním - výzdoba obývacího pokoje se hodně podobala té v jejím pokoji, byl také zelený a výška stropu byla stejná, jen velikostně byl asi o polovinu menší než ložnice.

"A tady," dokončil Draco prohlídku, "je koupelna a WC v jednom." Když si všiml otázky, kterou nebyla připravená vyslovit, úsměv na jeho tváři se stal výraznější. "Ano, je to propojené s mým pokojem." Tentokrát Hermiona zrudla. Věděla, že on to viděl, a netěšilo ji to. Strop zde určitě nebyl tak vysoký jako v obývacím pokoji nebo v její ložnici, ale byla to prostorná místnost - nejlepší, jakou po hodně dlouhé době viděla.

Draco zavřel dveře a přistoupil k ní. "Půjdu si do svého pokoje vybalit. Večeře by měla být hotová-" mrkl na stříbrné hodinky, "-asi tak za hodinu. Vyzvednu tě, ano?"

Hermiona přikývla, přičemž se snažila ignorovat, jak blízko u sebe stojí. Bylo něco naprosto úžasného v tom, jak vnímala jeho přítomnost; nemusela ho vidět, aby věděla, že tam je. Aby zachytila ten okamžik, zavřela oči a testovala svou teorii. Proto ji překvapilo, když na svém čele ucítila jeho rty - jen lehké otření, které netrvalo ani dvě vteřiny, ale připomínka zůstala, i když otevřela oči a dívala se, jak odchází do obývacího pokoje. Nikdy dřív si nevšimla, jak lehký má krok.

***

Draco prošel obývacím pokojem, aniž by ho vnímal; pobýval zde tak často, že si jeho zařízení pamatoval do puntíku zpaměti. Zelená pohovka u zdi Hermionina pokoje, knihovny podél zdi sousedící s jeho ložnicí a dalších dvou zdí, tři čalouněná křesla rozmístěná volně po místnosti, konferenční stolek před pohovkou, vlevo od něj dlouhý stůl, obvykle pokrytý knihami a se dvěma židlemi, a šedý koberec po celé podlaze. Jedinou možností, jak sem vstoupit, byla cesta přes jednu z ložnic a nebyla tu žádná okna nebo krb.

Hlavní ložnici obýval od té doby, co byl jeho otec před čtyřmi lety poslán do Azkabanu, ačkoliv ho často mrzelo, že musel opustit pokoj, ve kterém žil dvacet let. Byl menší než hlavní ložnice, ale byl jeho. Necítil se vždycky zrovna jako pán domu, ale zůstával tam, protože věděl, že se to od něj očekává. Bylo vtipné, že dokázal odsunout jiné věci, které se od něj očekávaly, ale zrovna tuhle... ne.

Nebo to možná nedokázal právě proto. Asi šlo o princip.

Draco potřásl hlavou a zastavil se u dveří do své ložnice. Nechtěl tam vůbec jít. Otočil se a pohlédl zpět do obývacího pokoje. Nemusel tam vůbec jít, mohl zůstat tady. Mrkl doprava ke stolu a na tváři se mu objevil úšklebek. Čekala ho spousta práce. Vypadalo to, že tu pan Janis odložil dokumenty k veškerému majetku... Rozhodně si nepamatoval, že by nechal na stole tolik papírů.

Popošel k němu, posadil se, sáhl po nejbližší knize a otevřel ji. Účetnictví Hosternského panství. Další kniha: účetnictví Zelených domů v severním Yorku. Fond Thomase Andrewse - "dobročinnost", kterou vymyslel jeho dědeček, aby vymámil peníze z mudlů. Záznamy o pohybech financí u Gringottů...

***

O půl hodiny později se Draco začínal divit, proč jeho otec nesvěřil své finance někomu, kdo by tomu nejspíš rozuměl lépe, než ti, co to dělali.

Druhá myšlenka byla: proti tomu zřejmě existovalo nějaké pravidlo v příručce "Co to znamená být Malfoy: Pravidla chování". Pohlédl přes místnost a zaostřil. Byla tam, na druhé polici shora. Bude si muset vzít žebřík. Ne, že by to myslel vážně. Už uběhla nějaká doba, co se do té věci díval - ale mohlo by ho to po prohlížení všech těchto knih rozveselit.

Knihu vytáhl, očistil ji od prachu nashromážděného za řadu let a poprvé po velmi dlouhé době odklopil její desky.

Co to znamená být Malfoy: Pravidla chování

Napsal Xavier Thames Malfoy II

Revidoval Thames Lucius Malfoy

Draco si povzdechl; jeho pra-pra-pradědeček a jeho pra-pradědeček, oba pochopitelně z otcovy strany. Xavier zemřel na začátku první války s Voldemortem, když se odmítl připojit k Pánu zla a Thames byl zavražděn o několik dní později z důvodů - a příčin - zcela neznámých. Ale odsunul myšlenky na rodinnou historii stranou a soustředil se na obsah.

Úvod .................................................................................................. str. 1

1. kapitola: Spojenci .............................................................................. str. 3

2. kapitola: Finance .............................................................................. str. 29

A tak to šlo dál a dál. Malfoy nemůže pracovat a zároveň zůstat vážený... Malfoy se nemůže spojit s těmi, kteří jsou níže postaveni než on... Malfoy nemůže prodat majetek, bez ohledu na to, jak tíživá je jeho finanční situace... Malfoy nemůže projevit emoce, zejména ne na veřejnosti...

Dracova ústa se zkroutila v úšklebku - prvním po dlouhé době - a mladík s klapnutím knihu zavřel a položil ji na polici.

"Draco?" ozvala se Hermiona stojící v otevřených dveřích s pohledem zaměřeným na něj. "Co to bylo?"

Draco vzhlédl s poněkud pošetilými pocity. Legrační, jak ho dokázalo rozhodit něco tak triviálního... "Nic," odpověděl a vrátil se zpět ke svému křeslu.

Hermiona vešla do místnosti a zavřela za sebou dveře. "Na čem pracuješ?" zeptala se. Oči upřené na hromadu knih před ním jí zářily zvědavostí.

"Musel to tu nechat pan Janis, když jsme byli pryč," pronesl zoufale, ačkoliv jeho pohled upoutal pohyb, kterým si z tváře odhodila vlasy. "Jde o účetnictví veškerého majetku, který vlastním, a záznamy o účtech u Gringottů."

"Účetnictví?" optala se Hermiona, náhle zaujatá.

"Ano," kývl Draco. "Proč?"

"Ale nic," odmlčela se.

Draci k ní zvedl zrak, a pak pokrčil rameny. "No, myslím, že si budu muset najmout někoho, kdo se v tom všem vyzná; zrovna dvakrát tomu nerozumím. Nikdy jsem nebyl v číslech moc dobrý."

"Já ano," ozvala se Hermiona rychle.

"Ano?" pozvedl Draco obočí.

Hermiona přikývla. "Miluju čísla. Vedla jsem si svoje účetnictví a obvykle taky to Elizabethino."

"Elizabethino?"

"To byla moje spolubydlící," vysvětlila stále s pohledem zaměřeným na knihy ležící před Dracem, s pohledem, který by se dal téměř nazvat hladový.

"Pak tedy..." pronesl Draco pomalu, "jestli jsi v číslech dobrá, můžeš se podívat, co se s tím dá dělat. Každopádně tomu budeš nejspíš rozumět víc než já."

Hermiona zvedla hlavu a toužebně se mu podívala do očí. Draco si náhle strašně moc přál, aby se na něj podívala se stejným výrazem, ale z jiného důvodu - rozhodně to nemělo nic společného s financemi. "Vážně?" zeptala se.

Draco se ušklíbl: "Jistě."

Úsměv, který vykvetl na Hermionině obličeji, odrážel ryzí potěšení a vyvolal divný pocit prázdnoty v Dracově žaludku. Odsunul ho stranou, určitě šlo jen o hlad... po jídle, samozřejmě.

***

Hermiona se sklonila ke knihám a oči se jí rozběhly po číslech; odvrátila je jen, aby si udělala tu a tam poznámku na pergamen, který jí Draco vyhledal. Seděl na pohovce vedle ní a četl... cosi. Nezjišťovala co, byla příliš zaneprázdněná tím, co zbožňovala: účetnictvím.

Kdyby se Hermiona nikdy nedozvěděla, že je čarodějka, byla si téměř jistá, že by se věnovala účetnictví. Nejen, že ji bavilo, ale měla na něj talent - což podle mnoha lidí nebylo obvyklé. Samozřejmě ji bavilo stejnou měrou i právo, pravděpodobný důvod toho, že se rozhodla ucházet o práci na právním oddělení v úřadu mezinárodní kouzelnické spolupráce.

"Hermiono?" ozval se Draco.

Překvapeně se vytrhla z myšlenek a zjistila, že Draco stojí jen kousek od ní.

"Je čas na večeři," řekl a kývl hlavou směrem k hodinám.

Vykuleně na ně pohlédla - bylo osm večer, čas večeře, jak už Draco zmínil. Smutně zavřela knihy. Opravdu si užívala s nimi pracovat, i když věděla, že by měla myslet taky na své zdraví - nebylo dobré zůstat o hladu. A také měla svou práci, nehledě na to, že nebyla povýšena od... dobře, nikdy nebyla povýšena. Stále pracovala na jedné z nejnižších pozic a rozhodně na jednom z nejhůře placených míst na mezinárodním kouzelnickém právním úřadu.

Vstala a následovala Draca z obývacího pokoje přes ložnici a následně takovou spoustou zákrutů a odboček, že se brzy přestala snažit udržet povědomost o směru, a jen si všímala toho, co míjeli. Bylo tu hojně soch a také fotografií. Poté, co se několikrát zeptala, jí Draco začal podávat vysvětlení k téměř všemu, co viděli. Ačkoliv ho to podle tónu hlasu dost nudilo, Hermioně to bylo jedno. Na to ji historie Manoru a jeho bývalých obyvatel příliš zajímala.

K jejímu překvapení nebyli všichni Malfoyové "zlo", jak často označovala Dracova otce. Mnozí z nich byli mírumilovní, ačkoliv někteří nechávali svým potomkům „volnou ruku" v názorech a všichni byli zmijozelové. Když to Hermiona zmínila, Draco se zamračil a podotkl: "Víš, Hermiono, Zmijozel není nutně zlá kolej. Pokud si vybavíš, co říkal Moudrý klobouk při našem zařazování, do Zmijozelu budou umístěni ti velice ctižádostiví, ne ti zlí."

Po této poznámce zůstala Hermiona zticha, zastyděla se. Pyšnila se tím, že nemá předsudky, ale zřejmě i když se její nejlepší kamarád oženil se zmijozelkou, stále proti nim byla zaujatá. Když o tom tak přemýšlela... no, bylo překvapivé, že neskončila ve Zmijozelu. Nebo spíš v Havraspáru, s její láskou a touhou po poznání. Ctižádost, řekl Draco. No, té měla rozhodně na rozdávání. A přesto si byl Klobouk svou volbou zcela jistý...

Zakroutila hlavou, protože věděla, že nemá smysl zpochybňovat třináct let staré rozhodnutí.

Večeře byla báječná. Sumec na citronu s rýží, salátem, sušenými rajčaty a bazalkou a víno, o němž si byla Hermiona jistá, že je nejméně dvacet let staré. Když zahlédla skřítka, který spěchal jim posloužit, nic neřekla, protože stále cítila rozpaky. Říkala si, že by neměla bojovat s předsudky proti domácím skřítkům, když ani nedokázala akceptovat, že ona sama je chová vůči zmijozelům.

A tak se konverzace omezila na obvyklé projevy typu "ach, to jídlo je výtečné," "děkuji," a "není zač".

Hermiona měla téměř celou dobu oči přišpendlené k talíři, na Draca pohlédla jen asi dvakrát. Zbylou dobu se rozhlížela po místnosti. Stůl, u kterého seděli, byl samozřejmě dřevěný, ale s vysokým leskem a ozdobným vyřezáváním na okrajích, stejně jako deset židlí, které stály okolo něj. Hermiona a Draco seděli naproti sobě na dvou prostředních. Bílý strop zdobil lustr a zdi byly vyvedené v zelené barvě - Hermiona začínala rozeznávat vzorek.

A v tom, právě když byl podáván dezert (výtečný čokoládový koláč se šlehačkou, pro který byste zabíjeli), otevřely se s hlasitým bouchnutím dveře jídelny.

"Draco!" zvolal mladý ženský hlas.

"Alicia," hlesl Draco tiše, ale právě tak hlasitě, aby to Hermiona zaslechla. Pak zavřel oči a rty mu zvlnil úsměv.

***